StrYke
komentáře u knih

Variace pro temnou strunu je Fuksovou třetí knihou, ačkoliv její prvopočátek údajně sahá daleko před jeho debut. S ním se také zákonitě nabízí srovnání. Ačkoliv Pan Theodor Mundstock mi přišel stylisticky i dějově hůře stravitelný, ve výsledku ve mně zanechal o něco silnější dojem než Variace. Fuksova díla mám rád právě kvůli té obtížnosti, kdy spousta věcí čtenáři postrádá smysl a děj balancuje na hraně reality a snovosti. I když i ve Variaci mi spousta souvislostí zůstala jistě skryta, v její druhé polovině jsem se začal v ději až příliš orientovat, což mi ubralo na celkovém zážitku. I když nakládám své nejlepší úsilí, radši zůstávám ve Fuksových knihách ztracen. I tak se však jedná o velmi dobrou a zajímavou četbu.


Mrazivá smrt je třetí knihou, kterou jsem od Darcy Coates přečetl. Předtím jsem četl Kořist a Pod hladinou, které jsem hodnotil o hvězdičku lépe, ačkoliv kvalitativně jsou si všechna tři díla velmi podobná. A také, bohužel a navzdory odlišnému ději, podobná celkově. Knihy mají podobně vykreslené postavy, podobný mechanismus zvratů. Je to jako byste do šablony pouze dosazovali různá témata. Svým způsobem je to přirozené, ale tady mi to přišlo hrozně... spotřební. Navíc se Mrazivá smrt chvílemi šíleně vleče. Napínavá ona je, to ano. Ale některé kapitoly jsou napsané ve smyslu: "Na konci kapitoly N se postava X rozhodla udělat krok. Na konci kapitoly N+1 postava X opravdu krok udělala." A ten vrah byl předvídatelný až běda. O to víc je posledních několik desítek stránek, kde se postavy obviňují navzájem, zdlouhavých. Ale ve výsledku určitě nejde o špatnou knihu. Jen ani není kdovíjak průlomová. Pokud máte rádi béčkové, nenáročné thrillery, proč ne.


Spojte Den Trifidů a Ledové peklo a skoro určitě získáte Invazi zlodějů těl. Jde o příjemný retro sci-fi horůrek, na kterém se, navzdory jeho stáří, stopa času podepsala pouze pramálo. Že jde o 70 let starý příběh poznáte především z hlavního hrdiny, který svým vzhledem i chováním reprezentuje poněkud odlišný ideál krásy, než na který jsme dnes zvyklý (vykradu svůj komentář k Dni obrů: "...ideálem krásy byl větrem ošlehaný čtyřicátník a ženám se místo přemlouvání dávala rána na bradu..."). Rozsahem je tato knížka akorát tak dlouhá, abyste neměli pocit, že něco nebylo rozvinuto a zároveň aby neztratila dech. Během několika hodin máte jistě přečteno a pokud máte rádi tento žánr, mohu pouze vřele doporučit.


Za mě bohužel jedno z nejhorších, ne-li úplně nejhorší dosavadní Zrnko temnoty. A je to škoda, protože téma nemrtvých vylézajících z vody a sužujících viktoriánský Londýn je více než atraktivní. Zpracování je ale špatné. Jak tu zmiňují i jiní uživatelé, tato novela je navzdory svému krátkému rozsahu přímo přeplněna různými postavami z různých klanů a s různými vzájemnými vztahy. Už po několika stránkách jsem vzdal snahu si všechny zapamatovat a fokusoval jsem se pouze na ty nejzajímavější. I kvůli tomu jsem měl veliký problém se orientovat v příběhu. Navíc mi chvílemi přišlo, že autor chce primárně popsat tehdejší kanalizační systém Londýna a zombie jsou pouze prostředkem, jak to udělat "zábavným". Což se, bohužel, nepovedlo. Jednu hvězdičku přidávám za hezkou obálku a nápad...
Pořadí Zrnek temnoty, jak se mi líbila: 1. Pomiluj smrt; 2. Líp už bylo; 3. Kyselé bonbony; 4. Oko čarodějnice; 5. Sklíčenost; 6. V pekle jsme všichni Hébert; 7. Billy Silver; 8. Vzácný druh; 9. Zůstanou jen skvrny; 10. V zapomnění; 11. Bledá trojka; 12. Troll; 13. Virální životy; 14. Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; 15. V rozkvětu; 16. Pan Nikdo; 17. Suzy; 18. Naplaveniny


Pelíšky jsou možná jedním z nejlepších českých filmů, co byl kdy natočen. A reputace knihy Hovno hoří tím očividně trpí. Většina místních uživatelů ji totiž srovnává k filmu, ačkoliv kromě nevelkého množství scén nemají obě díla skoro nic společného. I když i já jsem čekal věrnější literární předlohu Pelíšků, po prvotním seznámení jsem svá očekávání dramaticky přehodnotil. A nyní nebudu snižovat hodnocení této útlé knížky jen kvůli tomu, že po 5 letech od jejího vydání byl natočen mnohem lepší film, který si z ní půjčil pár vydařených okamžiků. Ve skutečnosti je Hovno hoří milou knížkou, přesně takovou, jakou byste od Šabacha očekávali. Nic průlomového, ale na pohlazení na duši více než uspokojující.


Souhlasím s valnou většinou místních komentářů: Malorie je tak trochu zbytečným pokračováním úspěšného Bird boxu. Ač se čte poměrně hezky (dokonce možná i lépe než první díl), dějově se příliš nikam neposouvá. Naopak je text často velmi repetitivní a některé pasáže jsou zopakovány napříč knihou alespoň dvacetkrát. Když jsem pak Malorii dočetl a zpětně jsem se zamyslel nad příběhem, zjistil jsem, že se tam vlastně skoro nic nestalo. A ten jediný "zvrat" na konci, který stojí za zmínku, nedává ani smysl. Kdybych to měl tedy shrnout, 300 stran čekáte na drobný zvrat, který naprosto postrádá logiku. Myslím, že pokud nejste opravdu veliký fanoušek prvního dílu, můžete si toto pokračování s klidem na duši odpustit.


Doručovatelkám se musí nechat, že jsou napsány velmi čtivě a napínavě. Konec každé kapitoly přímo nutí k okamžitému přečtení kapitoly následující. Najednou ani nevíte, jak jste se ocitli na poslední straně. Jediným, ale o to větším nedostatkem je, že vysvětlení celého zločinu je dost mizerné. Kvůli absenci jakéhokoliv motivu proto dávám hvězdičku dolů (vím, třeba bude osvětlen v dalších dílech). Ale jako lehkou krimi mohu jen doporučit!


Zimní lidé mě moc bavili a nejradši bych jim dal plný počet hvězdiček. Brání mi ale často nelogické a nepřirozené chování postav, které bych přirovnal umělé inteligenci v počítačových hrách na počátku tisíciletí. Je to škoda, protože vyjma toho je kniha psána velmi čtivě, se zajímavou a napínavou zápletkou a s fungující gradací děje. Určitě od autorky vyhledám i další díla.


O chlup horší než literární verze prvního dílu. To je samozřejmě dáno i tím, že oproti skvělému filmu Mumie hodnotím i filmovou dvojku lepším průměrem. M. A. Collins pravděpodobně i v tomto případě pouze přepsal scénář do souvislého textu, což jen podtrhává "béčkovost" tohoto díla. V porovnání s filmem totiž knižní Mumie se vrací nenabízí vůbec nic nového (na rozdíl od prvního dílu, kde bylo přidaných nebo upravených scén několik) a občas je napsaná tak nepřehledně, že kdybych si film nepamatoval, vůbec bych nevěděl, co se v ní děje. Jako oddechovka a nostalgie ale funguje velmi dobře a pro fanoušky mohu jen doporučit.


Je mi to silně proti srsti hodnotit Čapka pouhými dvěma hvězdičkami, ale nemůžu jinak. Italské listy jsem začal číst jako eknihu, po chvíli jsem to ale musel vzdát, protože mě text příliš nebavil a ztrácel jsem se v něm. Pokračoval jsem tedy v poslechu audioknihy, kterou jsem také musel po nějaké době vzdát, protože jsem se na ni nedokázal soustředit. Ve výsledku moc nerozumím tomu, proč by někoho toto dílo mělo zajímat. Čapek skáče od jednoho k druhému, všeho se letmo dotkne, ale k ničemu pořádně nic neřekne. Skončil jsem někde za polovinou a stačilo mi to... Jednu hvězdičku dávám za vždy skvělý Čapkův slovník a umění psát, druhou pak v dobré víře, že jsem pouze nebyl cílovou skupinou a své čtenáře si Italské listy najdou.


Píšu to snad ke každé jeho knize a napíšu to i sem: H. G. Wells byl genius, dokonale ovládající slova a tvořící nadčasové příběhy, které jsou do dnešních dnů neustále recyklované (Neviditelný, Stroj času...). Ať je děj jakýkoliv, prokládá ho decentním, ale úderným suchým humorem, který k celkovému zážitku přidává spoustu bonusových bodů. Nicméně, Mořská panna je zatím nejslabší knihou, kterou jsem od něj četl. Není vyloženě špatná, ale postrádá takový ten náboj, který je tak charakteristický pro Wellsovy knihy. Naopak má dva plusy. Tím prvním je pěkné české vydání (kniha, kterou jsem koupil v antikvariátu, je tak stará, že se jí listy trhají skoro samovolně). Druhým plusem je pasáž, ve které Sea Lady popisuje, jak všichni lidé žijí pouze ve snu a když si to uvědomí, je příliš pozdě. Nad tím jsem se musel zamyslet a možná jsem si z toho i něco vzal do života.


V zapomnění je doposud nejkratším Zrnkem temnoty. V povídkovém rozsahu je nám představen přímočarý příběh, jasně směřující z jednoho bodu do druhého. Umím si představit, že po ještě drobném zkrácení by se mohl hezky vyprávěn coby strašidelná příhoda někde mezi skauty u táboráku. Jen ono zasazení Japonska do našich končin je natolik netradiční, že by na to asi jen málo lidí skočilo. Abych ale přešel k samotnému hodnocení, mně se tento počin líbil. Nejde o nic průlomového, ale jako příjemná hororová jednohubka s dobře vybudovanou atmosférou funguje dobře. Škoda, že to na konci působí, jako by byla kniha utnutá zničehonic uprostřed. Kdyby byla o něco delší, vůbec bych se nezlobil.
Pořadí Zrnek temnoty, jak se mi líbila: 1. Pomiluj smrt; 2. Líp už bylo; 3. Kyselé bonbony; 4. Oko čarodějnice; 5. Sklíčenost; 6. V pekle jsme všichni Hébert; 7. Billy Silver; 8. Vzácný druh; 9. Zůstanou jen skvrny; 10. V zapomnění; 11. Bledá trojka; 12. Troll; 13. Virální životy; 14. Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; 15. V rozkvětu; 16. Pan Nikdo; 17. Suzy; 18. Naplaveniny


Vůbec jsem nevěděl, co od Závěje čekat, a dostalo se mi příjemného thrilleru. Tři perspektivy vyprávění mi přišly zajímavé a rovnoměrné, resp. žádná z nich výrazně nezaostává za zbytkem. Každá kapitola končí napínavě a tím mě nutila k dalšímu čtení. Na druhou stranu, příběh, ač velmi zábavný, spadá stále "jen" do béčka. Chování postav, především jejich dedukování závěrů, často nedává smysl a působí nepřirozeně. A nad logičností celého vykresleného světa bych se radši nepozastavoval. Jako oddechová četba Závěj tedy funguje výborně, ale žádné prvotřídní dílo určitě nečekejte.


Já z Fantoma zas až tak odvařený nejsem. Je to sice velmi dobrá doplňková četba, lepší než původní skvělý Fantom opery ale za mě určitě není. Už jenom proto, že jde stále "pouze" o doplnění nějakého příběhu, které by nebylo schopné samostatné existence. Bezchybnou tato kniha zůstává do doby, než se začne děj prolínat právě s tím originálním. Pak začíná být nekontinuální, úsečný a místy spíš až lyrický, kdy větší důraz je kladen na pocity postav než na příběh. Navzdory tomu, že tato kniha měla za cíl ukázat celý životní příběh Erika, v této části je opět spousta věcí jenom naznačena a čtenář si je musí domýšlet. Řekl bych, že v kombinaci s původním Fantomem opery by to dalo příběh kompletní, ale nedalo, protože autorka se zde rozhodla některé zásadní věci pozměnit. Ale! Ve výsledku je i Fantom velmi dobrou knihou, jen jsem měl potřebu dát trochu protiváhy vůči všem nadšeným zdejším komentářům, protože má i své mouchy.


Emotivně velmi silná kniha plná utrpení a beznaděje. Neumím si představit, čím vším si ujgurská menšina musí v současnosti procházet. A to bez žádné reálné naděje na zlepšení. Protože, jak Andrea C. Hoffmann správně píše v dodatku, Čína je dnes natolik silným ekonomických hráčem, že s touto zločineckou politikou je jen málokdo schopný něco udělat. Když jsem četl, co všechno musela Mihrigul protrpět, a viděl jsem u toho letopočty, které se nepsaly vůbec dávno, bylo mi z toho opravdu smutno. A tato situace není, na rozdíl od jiných, v Česku ani zdaleka součástí main streamu v médiích. Tuto knihu by si měl přečíst každý...


Díky Čtenářské výzvě jsem sáhl po tomto ne příliš známém retro románu, který je protkán melancholií a životními útrapami. Většina místních uživatelů v komentářích píše, že hlavní hrdina je padouch, resp. "lhář, intrikář a sobec". Je sice pravdou, že Přemek není prototypem klasické kladné postavy, ale ani bych ho neviděl tak moc černě. Je to ztracený člověk v krizi středního věku, který neví, co se svým životem a snaží se všemožně vybruslit z nesprávných životních rozhodnutí. A ne vždy zcela šťastně. Takových lidí je kolem nás velké množství, jen jim nevidíme do hlavy jako v této knize a proto o nich tolik nevíme. A ne nutně musí jít o zlé lidi...


Jedno z nejlepších a zároveň nejstřízlivějších děl z pera CM3. Opět se setkáváme se spoustou starých známých motivů, které jsou společné snad všem autorovým knihám (produkce sexuálně otročící substance, románek mezi dvěma na první pohled nekompatibilními rasami...). Po přečtení Orgie v chomoutu jsem měl strach, že mě toto autorovo "sebevykrádání" přestává bavit, naštěstí tomu tak ale očividně není. Chlípným chapadlům pak dávám slabších pět hvězdiček a kvalitativně je řadím lehce nad Magořinu. Mým favoritem tedy stále zůstává Plyšákokalypsa, po jejímž přečtení jsem měl na rozdíl od ostatních autorových knih opravdu nepříjemný pocit.
Pořadí knih od autora, podle toho, jak se mi líbily: 1. Plyšákokalypsa; 2. Dům na tekutých píscích; 3. Chlípná chapadla; 4. Magořina; 5. Zbouchnul jsem Satanovu dceru; 6. Orgie v chomoutu; 7. Strašidelná vagina; 8. Lidožrouti z Lízátkova


Jako bývalý obrovský fanoušek kryptozoologie musím ocenit, že se autor knihy snažil držet skutečných svědectví a mnohých biologických a geografických faktů, která jsou s jezerem Loch Ness spojená. Samotnou záhadu jezerní příšery pak vyřešil zajímavě a ani ne tak moc nereálně (ač ona templářská složka příběhu mi přišla nadbytečná). Nicméně, příběh po skvělém začátku pomalu ztrácel dech a nakonec spadl do šedého průměru. Některé pasáže byly totiž zdlouhavé a poměrně častá faktografická okénka mě spíše otravovala než obohacovala. Navíc, font použitý pro psaný deník jsem četl jen s obtížemi. Hodnotím tedy pěknými třemi hvězdičkami.


Přečetl jsem nejslavnější díla markýze de Sada, proslulá násilím a nechutnými sexuálními praktikami, a přečetl jsem i Zemi kanibalů od Marka E. Pochy, napsanou za pouhým účelem znechutit a šokovat... Ale ze všech knih, co jsem zatím četl, mi přišla nejnechutnější Vlhká místa. Autorka konečně udeřila na téma, které mi dokáže vadit. Samotný příběh je zajímavý, dá se ale vnímat dvěma způsoby. Pokud je obrazem psychicky nevyrovnané, traumatizované dívky, která si různými bizarními způsoby kompenzuje prázdnotu uvnitř sebe, kniha se mi moc líbila a hodnotím poctivými čtyřmi hvězdičkami. Pokud je příběh feministickým protestem vůči "přehnané" hygieně, s takovým poselstvím určitě nesouhlasím a hodnotil bych značně hůře. Doufám ale, že první možnost je ta správná.


Přečteno v angličtině a hodnoceno očima dospělého. The Wonderful Wizard of Oz je dnes již klasickým příběhem, který jsem doposud znal především z různých parodií, většinou v kreslených seriálech jako je Futurama. A konečně jsem si ho přečetl v původní formě. Samozřejmě se nabízí srovnání s podobnou Alenkou v říši divů, jejíž hlavní postavou se i sám autor inspiroval. Kvalitativně bych obě díla hodnotil podobně - zábavná a nenáročná. Spousta lidí sice hledá za příběhem nějakou moralitu či skryté poselství, oba autoři ale deklarovali, že nic takového tam není. Jedinou mou výtkou k Čaroději ze země Oz je, že konec mi přišel zdlouhavý a všechno po navrácení se do Emeraldového města nadbytečné. Každopádně doporučuji všem, je to pěkná kniha.
