VerStetinova komentáře u knih
Jsem velká fanynka Soukupový a musím říct, že tahle kniha je fakt jedna z těch nejlepších.
Nikdo (opakuji: nikdo!) neumí tak dobře popsat rodinný peklíčka. Mnohdy jsem se v tom viděla, pak jsem zas viděla svoje blízké...
A nesnáším Hynka, bez pardonu!
Jakuba Katalpa patří k mým nejmilejším autorům.
To, co předvedla ve svém novém románu je dechberoucí.
Zuzanin dech je strohý, nápaditý a jedinečný. V tom, jak mluví o válce (konečně žádná limonádka!). Jak pracuje s temnými zákoutími lidské duše.
A ten konec? WOW!!!
Vzhledem k tloušťce knihy jsem si řekla, že ji zkusím a případně odložím. K tomu nedošlo, protože zhruba od páté strany jsem byla totálně chycená.
Moc jsem si čtení užila.
K téhle knížce se vracím cca jednou za pět let.
Je to opravdový skvost.
Jen idiot měl rozum ❤️
Kdyby to Třeštíková vydala pod pseudonymem, tak sklízí chválu za originální společenskokritickej román. Ale vydala to pod svým jménem, takže se hodnocení knihy točí jen okolo toho, zda to je nebo není popis jejího rozvodu. Smrsklo se to na škodolibé potěšení z toho, že třeba vyšťournu něco, co se doopravdy stalo.
Já to takhle nečtu, protože takhle nechci ke knihám přistupovat.
Čtu to jako román o ženě, která se ztratila, teď se snaží sama sebe najít a jo, jde trochu do extrému, ale i přesto to nějak chápu.
Ad vulgarismy: u té postavy jsou přece pochopitelné?
Četla jsem pár předchozích knížek od autorky a popravdě mě nikdy moc nenadchly, přišly mi průměrný. Ale mám pocit, že s touhle knížkou strašně vyrostla.
Děkuju, děkuju, děkuju! Tohle bylo absolutně skvělý.
Nejsme v tom sami! Každý si občas říká: "Ježíši, co mám teď udělat??? Co by na mém místě udělal příčetný člověk?"
Jo, jsme střeva. Všichni. Ale zasloužíme si pochopení.
Hned na začátku pěkná sprška. Maxmilien Aue vás postaví do latě - nepohoršuj se nade mnou, čtenáři, tvoje jediný štěstí je, že ses narodil jindy a jinde. Jakápak morálka!
Je to drsný, je to suchý, byla jsem jako rukojmí, musela jsem se k tomu příběhu pořád vracet. Brilantní!
Ale když se člověk ponoří do hnusu, tak není lehký přestat. Že, Maxmiliene?
K celé trilogii asi není potřeba moc dodávat.
Poctivá práce, smekám.
Na rovinu - Havířovina se mi líbila o krapítek víc.
To ale neznamená, že mě tohle nebavilo, naopak. Moc oceňuju to, jak se autorce podařilo vykreslit duši stárnoucího bílého muže.
A co bych chtěla vyzdvihnout nejvíc je pochopení. Pochopení pro to, proč Johanes a spol. vidí svět takhle. I když třeba nesouzním, tak jsem to snad aspoň trochu pochopila. A moc se mi líbilo, že se Johanes snažil pochopit i svět Žofie.
Jsem ráda, že jsem po této knize sáhla, ač jsem váhala (sci-fi nečtu moc často).
Je to hodně mrazivý, když si uvědomíme, kdy kniha vznikala a kde jsme teď...
Některý povídky totálně excelentní, některý samozřejmě slabší.
Ale můžu jen doporučit.
Kdo byla Grace Marksová? Naivní mladá posluhovačka? Samotný ďábel?
Opravdu si nepamatuje, jak došlo k vraždě jejího zaměstnavatele a jeho hospodyně, nebo v tom má prsty?
Tuhle knihu nebudete chtít odložit. A možná vám v některých momentech nedá spát (mně nedala).
Parádní a velkej román, kde se stihle prohnat válka, pohřbít Stalin, jen trochu to roztát, ale to hlavní, to hlavní přeci bublá v pozadí.
Já to četla hlavně jako knihu o tom, jestli je nutný tzv. mít pravdu, a kolik těch pravd asi tak může být.
Ale vůbec nepochybuju o tom, že se to dá číst asi dvaceti dalšími způsoby.
(SPOILER) Začnu tím dobrým: moc sympatický postavy, hezký atmosférický popisy krajiny.
Jenomže pak přišly ty hororový prvky a to tedy prosím ne... už když někdy na začátku došlo na dítě, které říká divné mrazivé věci, tak jsem zpozorněla. A pak už to jelo... kniha by mohla mít tak o půlku míň stran, protože se tam jelo furt to samý dokola. Spousta nelogičností (fakt nikomu nepřišlo divný, že se ta děcka ztrácí???, proč se nedozvíme, proč ona osoba byla "nahaněčem"??? atd.).
A ten konec to úplně zabil, já obecně nemám ráda, když se okolo něčeho buduje drama na 400 stran a pak je během zbývajících třiceti hotovo...
Ale čtivý to bylo, to zas jo.
Jedna z nejlepších knih, co jsem letos četla. A je to docela překvapení, protože žánr fantasy obvykle nevyhledávám (vida, asi dělám chybu!).
Souhlasím s tím, že to bylo opět za hranou uvěřitelnosti. Ale on mě ten Minier prostě vždycky strhne takovým stylem, že čtu a čtu a odpouštím tyhle nelogický lapsy.
Překladatel tentokrát udělal jednu komickou botu (týká se technických věcí), to mě rozesmálo.
(SPOILER) Hájíček umí krásně vykreslit takový to všednodenní pinožení. To se mi moc líbí a s tím se i dost dobře dovedu ztotožnit.
Bavilo mě to moc, ale víte, co si říkám? Zda ten happyend byl ve skutečnosti tak happy... na mě to působilo spíš jak návrat do starých kolejí, o kterých si nejsem úplně jistá, jestli nejsou pro hlavního hrdinu spíš slepá kolej.
Za mě to byla úžasná knížka.
Forma je divoká, stejně jako to má divoké ve své svaté hlavě vypravěč. Některý obraty byly kouzelný.
Myslím, že se autorce podařilo zajímavě a nepateticky (díky!) vykreslit život zatíženej chudobou a sociálním vyloučením.
Je skvělý narazit na knihu, která je úplně, ale úplně jiná.
Už jsem ani nedoufala, že by někdo zvládl zpracovat téma holocaustu citlivě, originálně a prostě... jinak. A vida, stalo se.
V knize se skrývá mnoho témat, mnoho postav, motivů a i přesto drží krásně pohromadě, je uvěřitelná a co já oceňuji moc je to, že se úplně vyhnul neuvěřitelným náhodám a zkratkám.
Nedává to čtenáři zadarmo, společně s hlavní postavou se musí dostat tam, kam rozhodně nechce a vidět to, co nechce, ale je to tak dobře.