alef komentáře u knih

Na Zeměplochu, kde syrová magie přeskakuje v neviditelných výbojích od vrcholku k vrcholku hor Beraní hlavy, kde se hýbe listí i když je úplné bezvětří, ... se moc ráda vracím ...víte, co je ale potřeba udělat nejprve? ... musíte se řádně zaostřit v čase ... to totiž většina lidí není, a tak žije v jakési časové šmouze, která je rozmáznutá kolem bodu, kde se právě nachází naše tělo, buď se tedy malinko předcházejí nebo naopak malinko zpožďují v čase, stane se pak, že se tak úpěnlivě zabýváme tím, co se stane, až zjistíme, že na to vlastně už vzpomínáme ... je Vám to jasné? ... Bábi Zlopočasná říká, že potíž je v tom, že když jsou věci jasné, neznamená to, že jsou taky pravdivé ...a tak se Vám lehce může stát, že z hlubin Vaší mysli vystrčí hlavu emoce, na kterou většinou nemáte zrovna moc čas, ... opět se setkáte se zvědavostí ...zjistíte, že všechno je tak, jak má být, s výjimkou toho, co není v pořádku ...a tak spolu s Bábi můžete začít rozebírat své pocity, aby jste našli něco dávno ztracené, protože city a pocity nejsou nikdy jednoduché ... vždycky pod nimi objevíte další a další ...a pokud nevědomost považujete za zbytečný přepych a rádi víte, co se děje ... začněte číst :-) ...uslyšíte hlas, který se zmocní kostrbatých veršů .. upraví je a vátí vám je v takové podobě, že se vám vypálí přímo do mozku a zasáhnou vás přímo do srdce :-) ... uslyšíte hlas, který proniká pod neohrabanou slupku slov, a říká všechno, co jste chtěli říci, ale nikdy jste nedovedli přesně vyjádřit ...prostě zjistíte, co mají čarodějky za lubem?

Tahle návštěva Zeměplochy se opravdu vyvedla ... a já se už moc těším na další :-) ...

24 28.06.2016

Škvorecký se na adresu knihy vyjádřil následujícím způsobem: „Konec nylonového věku je pokus o popis uskutečnění té noční můry, která mě začala přepadat od jara 1945, kdy mi Přema, kamarád z tabákového skladu, přinesl ilegální komunistický leták: v němž se konstatovalo, že Němci jsou poraženi, proto se likvidační pozornost soudruhů musí soustředit na buržoazní skupiny protinacistického odporu, tedy na nás.“

Zajímavá sonda do života zlaté mládeže poválečných let, jejíž konec nastává spolu s únorem 48 ... a Škvoreckého osobitý pohled na to, jak se její představitelé s novými poměry vyrovnávali. Na nás, čtenáře, pak z příběhu dýchá smutek a touha nebo naděje ... že se vše vrátí zpět:

„Všechno se v něm zastavilo před krásou neskonale estetické noci. Jenže věděl o tom příliš mnoho. Byla to jenom další z těch prchavých, falešných chvilek, které v člověku zůstávají a z jakých se nakonec skládá to, co zbývá ze života. Vzpomínky a sny. Věděl to. A v té zimní, lákavé, falešné hezké noci mu bylo nesnesitelně smutno, k nevydržení strašně a zoufale.“

24 05.02.2016

Když se uznávaná kapacita ve svém oboru rozhodne pomocí srozumitelného dobrodružného příběhu přiblížit vědu dětem (a nejenom jim :-)), to budu vždycky vítat. Myslím, že cíl, který si tu autoři stanovili, popularizovat vědu a vzbudit u dětí zájem o fyziku, byl v tomto příběhu splněn.

Knížku jsem půjčila v knihovně pro syna, není to zrovna velký "hltač" příběhů, a tak se snažím hledat, ... žánr, styl, ... prostě knížky, které by mu "sedly", byla bych moc ráda, kdyby ho čtení bavilo, ... a tak, v rámci mého hledání vhodné četby(syn má rád matematiku a je asi jako většina kluků celý hrr do počítačů a programování), jsem narazila na tuhle knížku, ... a jsem moc ráda, že jsem tentokrát trefila do černého ... takže budu půjčovat druhý díl ... mimochodem, já si ji přečetla taky a musím říct, že mě bavila :-).

24 04.01.2016

Dočteno, ... mám za sebou další (v pořadí již třetí) z Ecových úžasně vystavěných příběhů. V tom nejlepším slova smyslu v něm Eco opět na 100% využil svých fenomenálních a obdivuhodných znalostí (přiznávám, obdivuji tu ohromnou šíři jeho záběru) a předložil nám čtenářsky velmi náročný text (středověké vyprávění), ve kterém nám, čtenářům, na jednu stranu dává velkou míru svobody - v interpretaci jeho textu (pouze nabízí možnosti, a je na nás, jak si zvolíme), ale zároveň si klade vysoké nároky na naše znalosti, a my, pokud chceme bezezbytku využít vše, co nám Eco nabízí, musíme disponovat celkem slušnou mírou znalostí ... a to je do značné míry to, co mě k Ecovi "vábí a přitahuje" (touha ověřit si vlastní míru vědění :-).

A ještě k příběhu ... už po prvních přečtených stránkách zjistíme, že se spolu s autorem (komentátorem děje) a hlavním hrdinou, ocitáme na prahu novověku, přesto do děje ještě naplno zasahuje i doznívající středověk, a tak se setkáváme s Aristotelem, jako vrcholnou autoritou středověké vzdělanosti, abychom se posléze dostali, třeba až k Descartovi, jednomu z vrcholných představitelů novověku ... za mě, bezva, výborné i když náročné čtení ... to, že Eco, filozof, naplno využívá svých znalostí, jsem psala už výše a v příběhu je to hodně patrné, ale já se na to těšila a opravdu jsem si to užívala :-).

Pane Eco, pro mě ... opět dokonalé.

24 01.12.2015

Vystoupíte-li na břeh tohoto ostrova, určitě si ho zamilujete, ... ocitnete se v tropickém ráji, kde je plno barev, vůní, příjemně naladěných domorodců a praštěných cizinců :-) ... ocitnete se v durrellovském světě - v knize pěkně ilustrované, mírně dobrodružné, humorné a naplněné láskou k přírodě ...
a pokud se ještě k tomu domníváte, že je potřeba "bojovat" za přirozenou rovnováhu mezi našimi lidskými aktivitami a přírodním prostředím, pak Vás tahle knížka určitě potěší a pobaví ... tak jako mě :-).

24 24.07.2015

V základních rysech se lidské společenství v podstatě podobá jiným sociálním uskupením savců, shodné rysy můžeme pozorovat např. u šimpanzů, a nejde tu o podobnost nahodilou, základní rysy všech vytvořených lidských společenství zůstávají hodně podobné rysům jiných savců, nesmíme ale zapomínat také třeba na mravenčí společenství, i ta vykazují charakteristické kulturní znaky, jako společné bydlení, kastovní determinace, organizace, péče, populační politika, tykadlové obřady, rituály, výchova, aj. Z tohoto úhlu pohledu nám pak nezbývá než říct, že lidské chování je výsledkem přírodního výběru a tedy, ovlivněno geny.

Na druhou stranu tu ale máme naši specifickou kulturu, která se vyvíjí po své vlastní samostatné dráze?
Možná, svým způsobem ano, možná předstihla v jistém smyslu tu biologickou (darwinovskou) evoluci, ovšem, nesmíme zapomínat na to, že vývoj člověka se uchýlil tímto směrem, protože se v populaci rozšířily geny, které člověka „předurčily“ k tomuto vývoji, tím, že jedincům s těmito rysy dal větší šanci se rozmnožit a tím přežít. Genetická evoluce tak svým přirozeným výběrem zvýšuje šance, nebo spíš možnosti kulturní evoluce, umožnila tak její rychlý vzestup a naopak, kultura ji to "oplácí", zvětšuje genetickou způsobilost těch, kdo ji maximálně využívají.

Pro ty, koho zajímá, jak a za jakých podmínek se rozvinulo naše, lidské, společenství, mohu knihu jen doporučit.

24 12.03.2015

Otevřela jsem první stránku ... a opět ucítila vzdálenou exotickou vůni ... přesto mě něco zarazilo ... vonělo to jinak ... i Lansquenet voněl jinak ... městečko se změnilo ... a příběh se vydal jiným směrem ... do Les Marauds ... do „jiného světa“, kde voní arabská kuchyně a potají Vás sledují tmavé oči zpoza nikábu ... a já si říkala, že se mi tam vůbec nechce ... na arabskou kuchyni jsem vůbec neměla chuť ... já chtěla cítit čokoládu a chilli ... cítit, jak vítr pokušitel přivane tu očekávanou a chtěnou chuť :-) ... a tak jsem s větrem trochu „bojovala“ ... neustále jsem se otáčela a vydávala se proti jeho směru ... zpět na druhý břeh řeky Tany ... do starých uliček Lansquenetu ... jenže vítr je živel a ještě ke všemu pěkně zlomyslný živel, takže mě prostě nepustil... a tak jsem to vzdala ... a nechala se unést :-) ... protože tohle není jen tak obyčejný živel, ale kouzelný vítr a s tím se bojovat nedá ... jen podlehnout ... a nakonec přišla i odměna ... v podobě známé vůně čokolády a pokušení :-) ...

... je dočteno ... vítr utichl a já teď cítím svou šanci ... vrátit mu jeho zlomyslnost ... to, že mě unesl tam, kam jsem vůbec netoužila se podívat ... a s jistou dávkou zadostiučinění dávám 3* :-)... (a hned tuším, že mě bude „žrát“ svědomí, jestli jsem to nepřehnala a neměla ještě jednu přidat :-)).

23 13.11.2017

Zajímavý, provokativní příběh podaný dost nekonvenčním způsobem, skrze psychoanalýzu hlavního hrdiny, vzbudil mou pozornost. Jenže Alexovo melodramatické vyprávění moje očekávání tak úplně nenaplnilo, prostě mi nebyl vůbec sympatický, svým sklonem k sebestřednosti, která mu bránila vnímat okolí alespoň trochu objektivněji, která mu neumožnila vytvořit si sám od sebe alespoň trochu odstup.
V anotaci, nejen na DK, se dočtete, že se jedná o jeden z nejkomičtějších příběhů v americké literatuře, no, mě zas tak moc komický nepřišel, a nepřišlo mi to ani jako satira ... spíš dost naopak, přes všechnu snahu o zlehčení, nekonvenční způsob vyprávění, nemohla jsem si pomoc a vnímala příběh dost vážně – jako celkem trefnou a dopodrobna vykreslenou studii viny – a to celé Portnoyovic rodiny, jako takového prototypu americké židovské rodiny 60-tých let? Příběh se mi dařilo vnímat bohužel jen jako takovou sondu do židovské komunity, skrze rodinu, která na jednu stranu odmítá, ale na druhou chce být součástí liberálního světa kolem, a které se nedaří uniknout tradici ...

Na celém příběhu byla nejzajímavější zvláštní, provokativní a tím zajímavá konfrontace „židovství“ a „sexuality“, samozřejmě, že Roth používá u obou témat nadsázku :-) (to nejspíš měla být ta avizovaná komičnost), bohužel v podání Alexe, „hrdiny“, který se proti vlastní vůli vyčleňuje, je donucený vypořádávat se s konvencemi , které mu znemožňují vlastní svobodná rozhodnutí, a která ho nutí svádět vnitřní boj a neustále volit, rozhodovat se ... to nebylo tak úplně ono, té nadsázky tam bylo na mě asi trochu moc, ale uznávám, že jde čistě o subjektivní dojmy, které moje hodnocení ovlivnily :-).

23 28.08.2017

Letošní volba četby na dovolenou byla v podstatě sázkou na jistotu, Kurt Vonnegut je pro mě dostatečně známým autorem, patří mezi mé oblíbené a tak jsem nemohla udělat s volbou knížky jeho esejů chybu :-).

Styl psaní autora znám, přesto mi malou chvilku trvalo zvyknout si na jeho poněkud chaotický vypravěčský styl (i proto jsem si na dovolenou vybrala knížku esejů, kratších útvarů, to se dá zvládnout i na pláži :-), ... autor prostě s každou událostí, s každou osobou, zachází se stejnou důkladností bez ohledu na její důležitost v textu, a na to si musíte zvyknout, protože pak se Vám zdá, že autor „přeskakuje od jednoho k druhému“, je to ale jen zdání, na konci Vám vše dá ten správný smysl :-).
„... jsou v životě postavy hlavní a postavy vedlejší, detaily podstatné a detaily nepodstatné, je plno lekcí, které je třeba udílet, zkoušek, kterými je třeba projít, vše má začátek, střed a konec ...“

Právě eseje a přednášky, které Vonnegut psal celkem v hojné míře, mi připadají, že pro něj byly takovou určitou terapií (je o něm známo, a i v esejích se o tom zmiňuje, že se pokusil spáchat sebevraždu, a v jejich rodině se vyskytlo dost duševních problémů), že si tak „po svém bojuje“ proti chaosu a ztrátě smyslu ve světě, který se na nás valí ze všemožných stran, většinou (konzumní společností „přibitou“ k televizním obrazovkám) naprosto ignorován..
„Knihy člověka učí imaginaci. Ti z nás, kteří nemají ve svých hlavách okruhy imaginace zničené informačními dálnicemi, se podívají do něčí tváře a vidí příběhy. Pro všechny ostatní je obličej prostě jen obličejem."

A je třeba říct, že autor „bojuje“ chytře, s ironií a vtipem a taky s místy provokativním, ale potřebným nadhledem, a tak nám, čtenářům, předává svůj vzkaz:
„Jsme, co předstíráme, že jsme, a proto si opatrně vybírejme, co chceme předstírat.“

Ukazuje, že všichni, jeho nevyjímaje, hrajeme ... společenskou hru: „To, že někteří z nás umí číst a psát a trochu počítat, ještě neznamená, že si zasloužíme dobýt vesmír. ... Mám pocit, že lidi prostě kašlou na to, jestli se tahle planeta bude točit dál, nebo ne.“

Hru s širokým záběrem, se spoustou rozehraných partií ... a tak se dotknete dilemat amerického způsobu života (jako je mýtus ideální komunity - městečka, kde se všichni znají, všichni jsou šťastní a nikdy se tam nic neděje, ale taky úřednické rutiny a nebezpečně vzrůstající role financí, ale taky prohlubující se propasti mezi generacemi atp.), bude se zabývat hrozbami globálních katastrof, krizí identity a ztráty smyslu života, proto se mj. vrátíte i hodně zpět, až k druhé světové válce (s kterou má osobní zkušenosti), protože se autor bude snažit ukázat na hloupost válečné mašinérie, na poválečná traumata veteránů neschopných zařadit se do civilního života, aj.

Vše Vám bude servírováno, přes závažnost témat, s humornou a lehkou formou ... proto nezbývá, než knížku doporučit :-).

23 24.08.2017

Jaký smysl má podle Huma filozofie?
Hume nám předkládá úvahu o různých druzích filozofie, tak za prvné je tu srozumitelná filozofie, která víc proniká do všedního života, usměrňuje chování lidí, je praktická – je tedy morální a užitečná (vybírá z běžného života příklady, pomocí rétoriky v nás vyvolává takové pocity jako např. rozlišovaní mezi neřestí x ctností), člověk je zrozen hlavně k činu, ve svém jednání podléhá vkusu a citu, za jednou věcí jde a druhé se vyhýbá podle toho, jakou hodnotu věci mají a v jakém světle se jeví; za nejcennější je pokládána ctnost, když se zmýlí filosof, který chce jen podat obecné mínění lidí v přitažlivější podobě, vrátí se na správnou cestu přirozeným myšlením a prostým rozumem, vyhne se tak nebezpečným iluzím :-).
A pak tu máme abstraktní filosofii, „nesrozumitelnou“, založenou na procesu myšlení; její principy nemohou udržet vliv na naše chování, její závěry jsou rozptylovány našimi vášněmi, city - což je podle Huma nutný zdroj nejistoty a omylů :-). Tahle filozofie má jednu přednost, prospívá snadné a lidské filosofii, která by bez ní nikdy nemohla dosáhnout patřičné přesnosti v názorech, pravidlech nebo myšlení. Abstraktní myslitel se ale při uvažování snadno může dopustit chyby, protože hledá principy jimiž se řídí náš rozum – od jednotlivých případů k obecným zásadám až k prvotním principům, takový "čistý" filosof se nestýká s lidmi, je zahloubán do svých principů a pojmů, které lidé nechápou :-).

Takže Vážení, vyvážená povaha se pohybuje mezi těmito krajnostmi: stejný smysl pro knihy i pro společnost; v hovoru zachovávat soudnost a jemnost (té se člověk naučí z krásné literatury), v aktivním životě poctivost a přesnost, která je výsledkem správné filosofie :-).

A ještě ... jediná metoda, jak rázem zbavit vědu nejasných otázek, je zahloubat se do zkoumání povahy lidského rozumu a ukázat, že není způsobilý pro tyto složité věci :-).

23 04.08.2017

Dostaly se mi do rukou zvláštní těžko zařaditelné příběhy ... začínají téměř pohádkově, to se takhle usadíte do křesla, otevřete knížku a začtete se do první věty: ... bylo nebylo žil byl kdesi kdosi ... vplujete tak do příběhu, kde vždy najdete nějakou záhadnou kombinaci různorodých, dost neočekávaných a taky dost kuriozních příhod ... a Vám to nepřijde vůbec zvláštní, no úplně stejně jako v pohádce :-). V Aymého povídkách se prostě realita propojuje s fantazií harmonicky, čtete příběh ve kterém úplně poklidně plyne přirozený lidský život, postavy žijí své normální životy s všedními starostmi ... ovšem pozor, to jsou jen připravené kulisy, takže se nenechte zmást realistickým prostředím, je tu vlastně od toho, aby vyzdvihlo ústřední prvek každé z povídek – a tím je fantastično, které dělá život postav nějak speciální, neobvyklý .. a přitom působí jako by šlo o naprosto běžnou každodenní součást života všech postav, nic zvláštního, nikdo se nad tím nepozastavuje, nic, co by mělo způsobovat sebemenší údiv (vzpomněla jsem si na Kafkovu Proměnu :-).
Přiznávám, že mě tenhle zvláštní styl vyprávění zaujal, není to tak úplně magický realismus (ikdyž samozřejmě určité shodné prvky jsou zcela zřejmé) ... já bych Aymého styl spíš popsala jako bezbřehá fantazie zaznamenaná sarkastickým jazykem, sklouzávajícím až k černému humoru s trochu filozofickým podtextem :-), která nám otevírá kouzelný (pohádkový, zázračný) svět, tak nějak koexistující s tím našim reálným. Tyhle "světy" se nijak nenarušují, spíš naopak, stejně jako v pohádkách je tady zázračno něčím nutným, nepřekvapujícím, přirozeným, nijak neporušujícím pravidla reálného světa, ... u některých povídek jde prostě jen o originální (bláznivý :-) nápad zasazený do reálného prostředí ... daný jev prostě JE :-) ... takže to přijměte ... protože pak si užijete docela příjemné čtení :-).

23 25.07.2017

Tak jestli je tato kniha zprávou o stavu sexuálního chování současných Čechů (resp. mluvíme o 90-tý letech) a o jejich milostných problémech ... tak to, jak se říká, potěš pánbůh :-) ... ve sto povídkách se vám před očima promíchá šedivý svět pozdního socialismu (se svými neumytými okny v hotelu, šedivými záclonami, neochotným personálem a párky s horčicí podávanými na konferenci :-)) s šedivými životy jeho obyvatel ... stereotyp, jednotvárnost, rutinní všednodenní kolotoč – a z toho vykukuje občasná snaha některých z hrdinů, vymanit se z téhle ubíjející jednotvárnosti, zahlédnete milenecké páry podnikající chabý pokus o únik ze zaběhnutých pravidel a plíživě pronikající nudu, která zahubí každý další pokus :-) ... a jaké je hlavní spojovací téma těchto příběhů? ... lidská individualita kontra životní stereotyp ... tak bylo to docela zajímavé čtení ... to zas ano ... styl psaní pana Párala mi docela sedí, není mi nijak nepříjemný, naopak, ovšem v téhle knize jsme se asi trochu míjeli :-) ... já bytostný optimista a asi trochu hyperaktivní člověk, většinou v dobré náladě ... tak mně to nějak neoslovilo ... vnímala jsem v psaní určitou strohost a ta mi třeba v sci-fi Země žen naprosto sedla a vyhovovala, jenže u téhle knížky to nějak nebylo ono ... když si v názvu přečtete slovo Dekameron ... možná by nejeden čtenář (a já mezi nimi) čekal přeci jen trochu víc emotivní živoucí příběhy ... u čtení těchto příběhů jsem se pobavila i usmívala, ale byl to úsměv spíš takový shovívavý „nojo je tohle vůbec možný“, „no to nemyslí vážně“ nebo „nojo, asi to tak bylo“ a taky „jo, jo, to vystihl přesně“ apod. ... ano tyhle příběhy pobaví, ukazuji /stejně jako Dekameron/ beze studu, jaký život opravdu je, nemoralizují, v tom si jsou podobné, a to se mi na nich líbilo, jen ty emoce u mě nějak víc vzbuzuje Dekameron :-).

23 28.04.2017

Teď už téměř cítíte, že jste k Temné věži zase o něco blíž ... začínají přicházet odpovědi ... ukazují se příčiny, ... máte pocit, že konečně můžete pochopit, ... nenechte se ale zmást ... ještě není konec ... další záhady ještě stále přibývají ... a taky je potřeba zachránit růži ... a Susannah ... a čas se krátí, protože další z paprsků, držících Věž a všechny ty různé světy pohromadě, praskl ...

23 14.02.2017

Než začnete číst, doporučuji si nejprve uvědomit z jaké doby pocházejí Spinozovy spisy, ... máme tu počátek novověku, období celkové a naprosto zásadní změny fungování vědy ve společnosti - věda už nemá jen pomáhat lidem přírodu chápat, ale také ji měnit, upravovat pro potřeby člověka. Nejlépe to možná vyjadřuje Francis Bacon výrokem „vědění je moc“.

A Spinoza je často pokládán za prvního moderního humanistu, osvícenství ho nasměřovalo k uvažování o subjektivitě posunuté od ideje Boha k ideji jednotlivé lidské bytosti, a tak i ke ztrátě absolutní víry v Boha, protože lidskou bytost Spinoza výslovně vložil do přírody.

Jinými slovy, jeho Etika je postojem směřujícím k objektivitě, která zahrnuje nejenom pouze zdánlivě mechanickou přírodu, ale taky vědomé a myslící lidské bytosti. Pozor Spinoza nezavrhl Boha, příroda = Bůh, ... On je podstatou, substancí, imanentní příčinou všeho, přírodu ale rozlišuje „stvořenou“ – tu, co známe a „tvořící“ – tu božskou. Podstatou všeho je "substance" (příroda, Bůh) … je to imanentní podstata ...je v sobě i skrze sebe ... není nic mimo Boha (přírody) a nelze mluvit o stvoření světa (vše je v Bohu … je skutečné) - příroda je taková, jaká je …. nemůže to být jinak, je taková nutně.

Zajímavé je také Spinozovo pojetí „nedokonalých myšlenek“, chápání zla jako neúplnost a neúplnosti vnímání ... Spinoza vyžaduje konečně živý lidský subjekt ... a cesta ke štěstí se stává cestou aktivního lidského snažení, cestou chápání.

Je víc způsobů, jak Spinoza promlouvá ke své době. Byl jedním z prvních, kdo ve svém Teologicko-politickém traktátu vyvinul myšlenku rovnosti všech lidských bytostí, kterou vyjádřil jako „rovné požehnání“ (jako filosofickou kategorii).

Spinoza mj. také předjímal Freuda ...chápal, že lidské bytosti mají iracionální stránku, kterou nazýval „vášně“ a že mnohé lidské motivy jsou podvědomé a že přivádět je k vědomí znamená přinést jim rozřešení (do značné míry jako u Freudova pojetí podvědomí).

Spinoza rozvíjí monistickou teorii, ... snaží se problém těla a duše vyřešit tím, že je převede na jednotný princip ... tělesnost a myšlení jsou pro něho projevem jediného základu - věčné, nekonečné a tedy božské substance, která existuje sama ze sebe a pojímá veškeré bytí, tedy přírodu i ducha. Tělesno a duchovno představují tedy dvě stránky jedné a téže, v sobě samé nepoznatelné skutečnosti.
Podle Spinozy jsou tedy duch a hmota dvě stránky téže podstaty (substance), která se v jednom ohledu jeví jako duchovní, v jiném ohledu jako hmotná (setkáváme se opět s hlavní Spinozovou tezí: „Bůh čili příroda“ ("Deus sive natura"). Bůh, resp. příroda, je totožný s nekonečnou, všeobsahující substancí, která má dvě vlastnosti nebo aspoň tyto dvě její vlastnosti si uvědomujeme – myšlení a rozlehlost. Podle Spinozy lze také každou lidskou bytost pozorovat z těchto dvou hledisek. Mezi myslí a tělem neprobíhá žádná interakce, jsou to pouze dva různé projevy téže podstaty.

Zajímavé ale těžké čtení...

Vlastně tomuto příběhu z pera mého oblíbeného autora nemám co vytknout ... Irving je skvělý vypravěč a v tomto směru tento román nijak nevybočuje, přemýšlela jsem při hodnocení mezi 4 a 3 hvězdičkami, důvodem pro nižší hodnocení, než jaké obvykle Irvingovi přisuzuji je, že tenhle příběh prostě pro mě nedosáhl úrovně příběhů Pravidel moštárny, Světa podle Garpa nebo Roku vdovou, ... Hlavní hrdina William nás provází světem homosexuální komunity 60. let a zároveň svým životem ... v knížce je všechno co očekáváte: typicky irvingovské prostředí Vermont v puritánské Nové Anglii, Shakespeare a Dickens (které má Irving rád), zápasnický klub v chlapecké škole (Irving je zápasník), otevřenost při vyprávění o sexu, o Billyho bisexuální orientaci ... o jeho, jak to nazval Billy "zamilovávání se do nesprávných osob" :-), ... najdete tu vyprávění o homosexuálním prostředí Vídně 60. let, sexuální revoluci a nevázanost 70. let v New Yorku, 80. léta a příchod AIDS, najdete tu vyprávění o transsexuálním prostředí, homosexuálním prostředí a o tom, jak Billyho jeho bisexualita vyčleňuje i v rámci těchto komunit, ... a přeci je tu něco, proč nechci hodnotit více hvězdičkami, je to subjektivní záležitost, ale já tak hodnocení beru, ... Irving v tomto příběhu pojal ohromnou šířku záběru - motivů, témat v rozsáhlém časovém období, ... a podle mě, ke škodě tohoto příběhu, navíc nevím jak jinak to pojmenovat, řekla bych, že prostě "moc tlačí na pilu" - v příběhu se v reálném prostředí vyskytuje až naprosto nepřirozené množství "odlišných" postav a Irving až celkem hodně nadbytečně kolem dokola zdůrazňuje a vysvětluje jejich odlišnost (myslím, že to bylo skoro plánem autora - dopodrobna popsat a provést skoro rozbor tohoto prostředí), ale jak jsem řekla, podle mého subjektivního názoru, to bylo ke škodě příběhu a celý ho staví do neautentického světla. Škoda.

"Můj milý hochu, prosím, nepřisuzuj mi žádnou nálepku, nezařazuj mě do žádné kategorie dřív, než mě poznáš!“

23 10.04.2016

Chválila jsem už Divergenci a nemůžu jinak než pochválit i Rezistenci. Jak jsem už psala v jedničce, ano, je to na jednu stranu romantický příběh zasazený do budoucnosti cílený na teenagery, ale na tu druhou ... v tomto příběhu dokážu najít i tu druhou, hlubší rovinu ... tak trochu orwelovský svět, ... osvobození od pocitů viny, ...

Autorka, přes svůj mladý věk, si v jedničce nasadila celkem slušnou laťku a podle mě ji v dvojce udržela ... takže doporučuji tento romantický sci-fi příběh se zajímavou zápletkou ... a těším se i na poslední díl :-).

23 03.03.2016

Emilu Holubovi nelze upřít odhodlání ... do Afriky odjel téměř bez peněz, pouze s 3 kompasy a teploměrem a také s neznalostí místních jazyků (angličtiny a holandštiny). Na svoje výzkumné cesty si na místě musel nejprve vydělat lékařskou praxí, a zrovna tak potom na cestu domů ... rozhodně se jedná o zajímavé čtení.

23 06.11.2015

Sci-fi čtu ráda, vybízí k imaginaci ... prakticky ke každému průběhu událostí je možné si představit jinou alternativu ... jiný řetězec událostí a to mě na sci-fi baví ... stačilo by málo a náš svět by mohl vypadat jinak ...
A tak jsem v relativně krátké době po sobě přečetla několik knih s postapokalyptickou tematikou (mj. Kroniku konce světa od Birdmana, zasazenou dějem do českého prostředí a Bulgakovovy Osudná vejce – obě doporučuji). ..je pro mě strašně zajímavé pozorovat jak naprosto rozdílně jsou tyto příběhy pojaty... stačí jiný řetězec událostí ... a svět je jinak... a to mě na těchto příbězích baví a to je důvod proč je často čtu.

Co se vlastně stane, když se „to“ stane? ... stále dýcháme, cítíme, slyšíme, vidíme ... prostě používáme své smysly ... a velice rychle přijde šok - možná až přímo naráz pochopíme svou „nicotnost“, bezvýznamnost v porovnání s rozsahem katastrofy, které musíme čelit ... pak zpanikaříte, najednou nejde logicky uvažovat ... popřete, že se něco takového mohlo stát ... a pak přijdou otázky ... o co jde? ... hledáte řešení ... dochází i na „velké otázky“: Kam míří lidská existence? ... dostane další šanci? ... jaký má tohle všechno smysl? ... cítíte vážnost takových otázek a cítíte, že řešení není „po ruce“ ... přichází deprese ... možná někde v budoucnu? ovšem pokud nějaká budoucnost bude ... pokud budou další a další možnosti, příležitosti ... bude další průběh událostí příznivý? ... anebo je to konec? ... anebo je na úplném konci malý záblesk naděje?

Řetězec, který může mířit kamkoliv ... záleží na záměru autora ... a v případě příběhu Robinsona? ... tak jak je vyprávěný s jeho značným přesahem do psychologie a filozofie to bylo hodně zajímavé čtení, jen úvodní seznámení s Robinsonem, mi nepřišlo moc povedené ... příliš zdlouhavé, natahované ... příliš mnoho nedůležitých informací, které, než se „to“ stalo byly celkem irelevantní, proto 4 z 5*.

23 07.09.2015

Tahle kniha je moje druhá od Kurta Vonneguta a už po přečtení té první (Galapágy) jsem se zařadila mezi jeho obdivovatele… sci-fi a inteligentní satira podle Vonneguta mi prostě sedla :-).

Vonnegut obecně ve svých knihách hodně přemýšlí o budoucnosti lidstva a ve spojitosti s nadějí pro lidstvo je hodně skeptický (náš lidský osud je předurčený tím, jak se vyvinula naše mysl a „vyčistit si hlavu od všeho toho harampádí, které se nám tam nashromáždilo“ asi nebude tak úplně snadné :-):

„v jakési idiotské zábavě rozvrátily celou planetu - posedlým proměňováním peněz v moc, pak zase moci zpátky v peníze a znova peněz v moc...“

Jsme determinovaní tím jak se naše lidská mysl vyvinula a podle Vonneguta neexistuje nijak velká možnost plně ovládat své životy – všechny naše myšlenkové pochody a na jejich základě provedené volby jsou jen následky jiných událostí (jejichž vliv si většinou ani neumíme uvědomit a proto se často mylně domníváme, že volba ji čistě naše – svobodná záležitost):

" ... často jsem si ve vzpomínce na své vlastní dětství o tom či onom dětském pacientu říkal: „Tenhle človíček právě dorazil na tuto planetu, nic o ní neví, nemá měřítka, kterými by ji soudil. Tohohle človíčka nezajímá, co se z něho stane. Dychtí po tom, aby se stal absolutně vším, čím se stát má.“

Tahle knížka je tedy takovým příběhem ... o podivnosti a snaze o slušnost (řekla bych, že přímo vyzývá nás lidi k altruismu v našem soužití) ... příběhem o tom, jak se člověk odcizil světu a stále znovu se snaží najít si nové hodnoty (ukazuje nám, že bychom si víc měli všímat stavu naší planety a toho jaké to může mít následky do budoucnosti). ... prostě příběhem, který nás nutí přemýšlet ... haj hou :-).

Jak jsem řekla, inteligentní satirický příběh je něco, co si vždycky ráda přečtu :-).

23 27.07.2015

S touhle knížkou jsem strávila dnešní příjemný až poetický podvečer :-) ... nelituji ani minuty času s ní strávené ... pobavila, uvolnila ... a tak celkově potěšila :-).

23 08.04.2015