Aykiru komentáře u knih

Na Pistolníkovi je patrné, že se jedná o úvod do poměrně rozsáhlého eposu Temná věž, a jako takový skýtá všechny klady i nedostatky prvních dílů dlouhých sérií. Je proto nutné k němu přistupovat nikoliv jako k uzavřenému příběhu, který vyjeví všechny svá tajemství naráz, ale jako k vyprávění do něhož vstupujeme v půlce, neznalí počátku ani konce.
Jestli od Pistolníka očekává oddechové čtení, budete nejspíš zklamáni. Inspirace starými westerny je patrná a příběh je zdánlivě jednoduchý a umožňuje čtenáři povrchní čtení, jenže příběh samotný zbavený otázek a mysterií, bohužel nevyzní. Pokud se však rozhodnete pro poctivé čtení, naleznete příběh, který vám opravdu umožní objevovat.
Při četbě knihy také zakusíte pocit čehosi známého, co tu bylo a minulo, jako sen, který zmizí s vulgárním hlasem budíku. Mohou za to zdánlivě přehlédnutelné prvky, které navozují pocit „domova“ a zároveň melancholie doprovázející jeho ztrátu (mluvím na příklad o písni Hej Jude, nebo starých strojích nacházejících se ve světě, který by je neměl (?) znát). Atmosféra zpoza zapomenutého snu, která je pro Pistolníka příznačná s četbou dalších dílů (obávám se) vyvane.
I přestože je Pistolník jednou z „nejmladších“ Kingových knih, je na ní již opatrné autorovo mistrovství, které se postupem času bude jen rozvíjet. I proto mám už na nočním stolku připravený další díl.

9 07.12.2021

Pamatuji si, že když jsem od Abercrombieho četla první knihu, vůbec se mi nelíbila. Všichni ti křiví proradní parchanti brodící se špínou světa, zabíjejí v nesmyslných potyčkách jen pro touhu po krvi, nikoliv pro ideály. Vždy připravení bodnout toho před nimi, rychle nemilosrdně zlikvidovat své nepřátelé a zaplavit svět krví.
A nikde žádný ideál, žádné východisko. Žádný princ na bílém koni, který by všechny zachránil, jen hrstka přehnaně ambiciózních lidí obtěžkaných tolika smrtelnými hříchy, kolik si jich dokážete představit. Pro malou holku plnou ideálů takřka nestravitelné.
Pravdou však je, že čím víc stárnu, tím mám Abercrombieho knihy radši. A to z jednoduchého důvodu: většina knih, které jako mladší přečtete, vám po nějakém čase, či přečtení většího počtu knih podobného žánru začnou připadat plytké a naivní (u fantasy to bohužel platí dvojnásob). V Abercrombieho případě je to však naopak, čím jsem starší, tím víc dokážu chování jednotlivých postav ocenit a pochopit. Že to ale jsou postavy!
Jen málokterý autor dokáže stvořit tak věrohodné postavy, a ještě k tomu docílit, aby si je čtenář oblíbil, i přestože (i když možná právě protože) se po většinu knihy chovají jako naprostí dementi.
Což mě nutí, a doufám, že mi ostatní většinou intelektuálněji zaměřené knihy s pětihvězdičkovým hodnocením odpustí, dát plný počet.
Přece jen někdy se člověk potřebuje prostě jen bavit.

9 14.10.2021

Stephen King se nehonosí titulem král hororu jen tak pro nic za nic, přesto mě spíše než "ďábelská" Annie Wilkes., zaujala postava Paula. Proč? Jednak určitě protože vás King v rámci knihy nechá nahlédnout pod (do jisté míry si troufám tvrdit) jeho spisovatelskou pokličku, jednak protože jsem byla velmi zvědavá, jak se Paul vyrovná s psaním pod tlakem, spisovatelskou krizí a postavou, kterou zdánlivě nenávidí. Musím říct, že bylo zajímavé sledovat do jaké míry se Paulův život po nehodě, rozpoložení a pocit ohrožení promítá do jeho tvorby, jak ji mění. Najednou se psaní nestává jen prací a případným potěšením, ale únikem do dalšího zavřeného pokoje, který na rozdíl od toho reálného, může svou myslí tvarovat. Skze svou postavu Misery (která je důvodem únosu) se Paul snaží vyrovnat se svou vlastní mizérií, která stejně jako Misery prostě "nechce zemřít."
Z pohledu hororového je kniha, ač se bohužel za mě nemůže řadit mezi Kingovi top tituly, velmi příjemnou a zajímavá jednohubkou, ze které si sice odnesete nějaký ten špatný pocit za krkem, ale to je tak asi všechno. Z pohledu lidí, kteří se zajímají o psaní je Misery zajímavým pokusem sdílet pocity, tipy a úskalí spisovatelské práce.

Čítanka Neila Gaimana je stejně vhodnou knihou pro lidi, kteří se s Gaimanovou tvorbou teprve seznamují, jako pro lidi, kteří ho již dlouho znají a milují.
Vracet se k dílům, které jste si jako mladší zamilovali, je vždy trošku ošemetné a nejednou to doprovází pocit zklamání, následované otázkou (typickou pro každou zmařenou lásku), zda to také již bylo a vy jste to neviděli, nebo jste se jednoduše změnili a Váš vkus s tím.
V případě Čítanky však v mém případě k žádnému zklamání nedošlo. K povídkám, které jsem znala slovo od slova, a které jsem milovala, se přidali nové, které jsem si nepamatovala tak dobře, nebo je nedocenila.

8 04.02.2024

V šesti samostatných vyprávění navlečených na červené nitce rámcového příběhu po vzoru Canterburských povídek pan Simmons dokazuje, že je opravdu výborný vypravěč i zarytý milovník klasických autorů.
Žánrový rozsah jednotlivých příběhů je v rámci jedné knihy experimentem, který překvapivý i okouzlí. Zatímco knězovo vyprávění připomíná působivý mix Lovecraftovy a Conradovy klasické cesty do neznáma, vojákova část je čistokrevná scifi. Na to navazuje poměrně netradiční příběh básníkův, který je plnohodnotným obrazem života většiny umělců. Učencova linka připomíná tradiční fantasy s tajemstvím a detektivův příběh připomíná scifi detektivku v hávu Asimově. A poslední část (Konzulova) je takovým thrillerem s příchutí Avatara.
Ale jak se říká: to nejlepší nakonec a v případě Hyperionu to platí dvojnásob. Tam, kde si hlavní část nechává od čtenáře odstup a působí jako bezelstné vyprávění pro děti na dobrou noc, odehrávající se tam někde za kopcem, tam je Kentaurova smrt působivým příběhem o dospívání, který se Vás dotkne přesně tam, kde má a tam také zůstane.
Hyperion 4/ Kentaurova smrt 5

Problém Tří těles má mnoho jistě mnoho kladů, originální zápletku, rychlý a přímočarý styl vyprávění, který se dobře čte, zpřístupnění vědeckých teorií laikům a hlavně tajemství Tří těles, které Vás opravdu bude bavit řešit.
Naneštěstí i přes všechny neoddiskutovatelné klady jsem po přečtení spíš zklamaná. Postavy jsou sice poměrně sympatické, ale také poněkud klišovité a příliš strohé na to, aby s nimi člověk dokázal doopravdy soucítit. Jejich záměry jsou pochopitelné a snad i omluvitelné, ale tak nějak mi v nich chybí podrobněji rozvinutá lidsko psychická rovina, která by jejich konání dodávala další rozměr.
Suma sumárum je Problém tří těles z hlediska scifi (pro mě) originálním a zajímavým počinem, leč do mé Síně slávy se bohužel nedostane.

8 09.04.2023

Jeden z nás je kniha, kde každá informace má své místo, neboť autorka si dala za úkol nejen detailně vykreslit podobu vraha, ale také uvést ji v souvislostech a vlivech, které formovali nejen jeho, ale i celou norskou společnost.
Ani tak však není lehké, pokud to vůbec je možné, pochopit logiku zločinu, kterou z mého pohledu zločin a celkově Breivikovo chování naprosto postrádá. Anders, jak ho popisuje spisovatelka, je jakousi někdy až téměř bizarní karikaturou člověka. Osobností, která se tak snaží napodobit lidskost, až se jeho snažení převrací do absurdity.
To, co se stalo na ostrově je pro mě spíše zvrácená snaha vyprázdněné osamělé bytosti najít vyšší smysl a poslání svého života, než zločin z přesvědčení za který ho Breivik vydává. Soucit s pachatelem není na místě a ani „pochopení“ jednoho z nejhorších (a nejzbytečnějších) zločinů v historii lidstva se nedostaví ani na konci knihy.
Ubránit se slzám skoro není možné. Stejně tak budete mít chvílemi při čtení pocit, že těch „náhod“, které střelci umožnili spáchat, to co zamýšlel, je někdy až přízračně mnoho.
Bezmoc, kterou člověk pociťuje při čtení, je zdrcující a čtenář nemá jinou možnost než se ptát na jednu z nejstarších otázek, které lidstvo zná.

Kay svými slovy maluje obrazy. Když začnete číst, máte pocit, že jste se propadli do bohatě ilustrované dětské knihy plné víl a starých bohů, odvážných princů a moudrých panen, ale nenechte se zmást, tento příběh není pohádka, ale spíše stará severská píseň.
Jazykově i melodicky dokonalá, příjemně melancholická, bolavě krásná, ale stále temná a nebezpečná jako svět na pokraji stínu. Jako rozbouřená hladina moře, kterou prosvětluje právě ten jediný příslovečný poslední záblesk slunce, vteřinu před tím než nastane tma.
Kniha se zabývá jen prostým převyprávěním děje, ale je i „příběhem o vzniku příběhu“ (legendy, pověsti, mýtu – chcete-li), zabývá se okolnostmi vzniku, tradicí i hranicemi. Otevřeně přiznává jiné příběhy, do kterých vstupuje, i jiné ze kterých pochází, nebo jsou s ním neodmyslitelně spjaty.
Jinak řečeno je tato kniha jakou kouzlo, při kterém kouzelník-autor poodhalí oponu a ukáže vám ozubená kolečka triku, vysvětlí vám dost, ale vždy jen tolik, aby výsledný dojem umocnil, nikoliv zkazil.
Poslední záblesk slunce je příběh o legendách vzniklých i vznikajících, o minulosti, která utváří přítomnost, o stínech, které doprovázejí světlo a o tom, co mají všichni lidé na zemi společné. O tom, že nic nekončí a vždy je tu něco dalšího.
A mě (stejně jako všechny knihy od tohoto autora) opravdu okouzlil.

8 01.12.2021

Bouřková sezóna je příjemnou jednohubkou na závěr bez většího přesahu. Děj plyne přiměřeným tempem a vše se vrací ke známému schématu. Čarodějky smilní a intrikují, běžní zločinci kují prosté pikle leckdy dostatečně absurdní, aby pobavili a netvoři, jak se v Zaklínači ukazuje, jsou občas lidštější, než lidé, kteří je pronásledují.
A Geralt?
Zabíjí netvory ve všech podobách, hláškuje, smilní a jako obvykle se naivně snaží spasit svět. Nic nového pod sluncem.
Pokud jste velkými příznivci „zaklínačské klasiky“ kniha se vám jistě bude líbit, pokud však až takovými nadšenci stejně jako já nejste, zjistíte, že Bouřková sezóna je příjemná stereotypní jednohubka, která potěší, ale nenadchne. Nic víc, nic míň.

8 05.10.2021

Když jsem si letos říkala, že je třeba se trošku "přivzdělat" a přečíst si alespoň jednu z nominací na Magnesii literu, netušila jsem, že narazím na něco, co by do takové míry rezonovala s mým mladším já.
Smrtholka je sice kniha s příšernou obálkou i názvem, zato s výborným obsahem. A o to tady jde. Víceméně retrospektivní vyprávění ženy, která odmítla "hodit kamenem po Moraně" a dokonce ji "zachránila z řeky" je stejně zajímavé jako bolestné. A i když je Morana jen symbolem pro smrt a její topení jen paralelou rozloučení se s těžkou minulostí, vlastními vinami, smrtí a smutkem (nebo tak to alespoň vidím já), je v její postavě cosi děsivě dráždivého. Přece jen kolik lidí toužilo Moranu z řeky zachránit? Já tedy rozhodně ano a nejsem jediná.
Zpověď Marie je příběhem především o rodině a poutech mezi jejich členy, o ztrátě, o smrti a sebevraždě. O touze, kterou ucítí každý člověk alespoň jednou v životě. O otázkách, které si klademe u obětí sebevražd.
Byla vážně tak nešťastná? Mohli jsme tomu zabránit? A ta nejdůležitější: V těch posledních minutách nerozmyslela si to?

8 02.06.2021

Začátky novel z Když teče krev připomínají Kinga v době jeho největšího rozletu, ovšem ve chvíli, kdy by děj měl gradovat a vy byste se pod peřinou měli třást hrůzou, (asi jako já v deseti letech, když jsem poprvé četla Cuja) se hodinový strojek příběhu zadýchá, škytne nějakou velmi nevybíravou nadávku a chcípne. Do cíle se dochrchlá a doplouží s radostí a svěžestí těžkého kuřáka zdolávající Eiffelovku.
Pokud Kinga nekriticky milujete a obdivujete, nebudete mít žádný problém, pokud jste ovšem jako já - vybíraví a kritičtí - nezbyde Vám nic jiného než konstatovat prostý fakt, že Stephen King jednoduše stárne ... a (opravdu jsem netušila, že to někdy řeknu) měkne.
Tam, kde byste dřív v příběhu našli malý masakřík či nějaké zešíleníčko, máte dnes jen provinilou hlavní postavu, která poslušně zpytuje svědomí. Netvor uvnitř nás je poražen a beze zbytku zničen. Odpovědí na hřích je se kát, na konci tunelu nacházíme světlo, nikoli další příšeru. Pro milovníku hororu zklamání, pro pacifisty - no, stejně asi nic ...
Tím, nechci říct, že by novely bylo vyloženě špatné, to ne, jen tak nějak ztrácí tu kovovou pachuť strachu a zhnusení a na místo ní servírují sladký nádech prozření a dobrého konce. Škoda jen, že jsem spíše na to první.

8 26.05.2021

Pokud si česká společnost spisovatele McEwana s něčím spojuje, tak především s úspěšným románem Pokání (či spíše s jeho filmovou adaptací) a jeho dalším poněkud temnějším románem Betonová zahrada. Je škoda, že jeho ostatní méně "šokující" či čtenářky méně líbivé knihy zůstávají dost často upozaděny, a to i přestože se nevyznačují nižší kvalitou.
Na Chesilské pláži je bohužel jednou z nich. Na první pohled banální kapesní drama jedné dvojce o svatební noci, se rozrůstá do netušených rozměrů. A ač je příběh situován do dob, kdy ještě "hovor o sexuálních problémech prostě není možný", a ač se autor snaží ze všech sil, aby čtenáře přesvědčil, že příběh je skutečně "dobový" (k čemuž hojně využívá odkazy na "dobové myšlení a reálie"), a že se dne již nic takového dít nemůže, je tento příběh stejně jako všechny jeho knihy neskutečně aktuální. Neboť nic nevzniká a nic nekončí zrovna na téhle čáře, právě v tento čas a zejména ne problémy, které byly, jsou a budou vždy stejné, jen řešení a přístup se v rámci času může lišit. Ale možná taky ne.
Neboť co může být univerzálnějšího než otázka lidské blízkosti, porozumění a sexu? Než tíha poznání ,,že ani lidé, kteří jsou si velmi blízcí a vroucně se milují, si nikdy nemohou plně porozumět a jeden druhého pochopit"?
Příběh, který má nezvykle pomalý rozjezd, tak aspiruje na to stát se něčím větším a univerzálnějším. Být odpovědí, na otázku, řešením problému, o kterém se ani dnes mnoho nemluví, a na který je obzvláště obtížné pohlédnout z odstupu. Opravdu tak McEwanovy musím vzdát hold, že tak přesně dokázal vystihnout nejen "pánskou stranu" konfliktu, ale i tu "dámskou".

8 10.04.2021

Je zvláštní, jak nás někteří autoři dokáží znovu a znovu překvapovat. Když jsem se dozvěděla, že Olga Tokarczuk vydává další knihu, nečekala jsem, že si z knihkupectví přinesu tohle - zdánlivě velkou knihu pro děti s mnoha krásnými kresbami. A ač kniha neobsahuje ani zdaleka tolik písmenek na kolik jsme zvyklý, není pravda, že nevypráví žádný příběh. Vypráví a důležitý, dokonce i poměrně dlouhý. Ne všechno ovšem musí být vždy řečeno slovy, aby to mělo váhu.

8 06.04.2021

Ani po přečtení autorova medailonku, vám asi nedokážu říct, čím je Ted Chiang pro sci-fi, ale můžu vám říct, čím je pro mě. Úplně jednoduše autor Výdechu je zajímavý a jedinečný, a to nejen protože pokládá otázky, ale hlavně tím, že na ně odpovídá. Neopomíjí základní filozofické otázky, nebojí se morálních dilemat. Neutíká, nevynáší soudy, nezapomíná na praktickou stránku věci.
Někdy tím příběh spíš trpí, někdy ho to dělá výjimečným. Nečekejte, že vám hlavní hrdinové povídek výrazně přirostou k srdci, protože o to tady svým způsobem nejde. Hlavní je myšlenka, příběh představuje autorovu představu, jak by myšlenka fungovala v běžné praxi.
Asi nejlepší povídkou knihy je pro mě Výdech, který originálním způsobem poetizuje život jedné planety, jejíž existence se odehrává v čase, kdy vesmír "zadržuje dech". Jenže stejně jako člověk ani vesmír nedokáže zadržet dech navěky.
Jak jsem výše naznačila, některé povídky jsou velmi zdařilé, jiné (zvlášť ty kratší) se zdají být jen takovými epizodními příběhy na odlehčení atmosféry. Ani jim ovšem nechybí krásný jazyk a zajímavé myšlenky. Bohužel nejdelší povídka sbírky pro mě, i přes zajímavý námět, byla zklamáním.

8 30.03.2021

Saru Baume jsem začala číst tak trošku odzadu, a tak i když je pro mě vyšlapaná cesta stejně jako pro mnoho čtenářů druhou čtenou knihou od této autorky, nesdílím s nimi rozčarování z upadající kvality. A to jednoduše proto, že vím -
Že Vyšlapaná čára je tak trochu předmluva – příprava - chcete-li na knihu Sedm věží, kterou jsem si zamilovala. V této knize je obsaženo mnoho výborných myšlenek v zárodku, ještě nedotažených, ještě plně nezformulovaných – ale ten potenciál, který vykvete teprve až v další knize tam už je patrný.
Vyšlapaná čára je jednoduše příběhem o průrvě mezi dospělostí a dětstvím, představami a ideály a realitou, kterou zvlášť pro některé citlivější lidi není vždy lehké překonat. Je o vykročení do života, které je bolestivé a před kterým se snažíme ucuknout, ale které je nutné pro další přežití.
Autorka i Frankie nakonec stejně jako domorodci vykročí do světla, nového života a v případě autorky i k další knize, která je zrozená z této.
Neboť tato kniha je nejen výplňkový „mezidíl“, ale předehra zvoucímu k dalšímu dějství, což by autorka doslovu v Sedmi věžích měla vědět a knihu si přečíst, možná by pak ve svých interpretacích nebyla tak zbrklá ale to už je na jinou pohádku.

7 23.01.2023

Flannery O´ Connorová pro mě vždy je a bude ta malá rozezlená katolička s ostrým jazykem a ještě ostřejšími vidlemi, kterými se chystá vyčistit Augiášovy chlévy moderní společnosti. A jestli při tom propíchne pár nabubřelých eg, tím lépe.
A jestli je to dobré?
Je to VÝBORNÉ!
Flannery se totiž nebojí vyhrnout si rukávy a zcela nežensky vypoklonkovat ze dveří všechny falešné představy, které o sobě její postavy (potažmo často i čtenář) mají a to tak drsným a nevybíravým způsobem až mrazí. Za to však s takovou dávnou černého humoru, že na konci každé povídky nemůžete jinak než ji aplaudovat ve stoje.
A jestli tohle není umění, tak už opravdu nevím.

7 10.07.2022

Čas opovržení nastal a není už možné být nestranný, tuto krutou lekci pocítí zaklínač na vlastní kůži, a nejen na té své. Na rozdíl od něj všemi pronásledovaná Ciri zjistí, že hrát si na zaklínače a čarodějku je zábavné, ale pokud chce přežít, přece jen bude muset zabíjet a to nejednou. Království se jedno po druhém hroutí a tolika botami pošlapaný lid si postupně uvědomuje, že jediná strana, na které se vyplatí stát je ta svá.
Jedno zlo plodí druhé, ohně starých svárů se znovu rozhořely. Skoro až se zdá, že se stará proroctví vyplní a svět se vykoupe v krvi.
Čas opovržení, ze začátku tak připomínající pohádku o šťastné rodince, v půlce prudce sešlápne plyn a vyřítí se vstříc pořádné krvavé řeži. Plány v plánech jiných plánů, magické souboje, zrada za zradou, krev a šťastný konec v nedohlednu.
Čtvrtá kniha a druhá kniha ze série o Ciri a Geraltovi je opravdu nezapomenutelnou jízdou plnou politických pletek a nenávisti.

7 20.09.2021

Nejsem ani zdaleka fanoušek moderních detektivek. Nemám ráda hloupé často opakující se zápletky ani autory, kteří tak rádi vsázejí spíše na primitivní brutalitu, než promyšlenou plíživou hrůzu. Nevyžívám se ve čtení o plochých stereotypních hrdinech, neslintám blahem nad kopou nelogičností. Mám ráda klasiku a mám ráda Niklase Natt och Daga.
Důvodů je hned několik, první z nich je autorův jazyk, který je opravdu "klidný", vytříbený a bohatý. Nemluvě o skvělé rytmice textu, která čtenáři čtení víc než usnadňuje. Dalším důvodem je, že příběh není příliš rozvleklý, autor se neutápí v dlouhých popisech ať už historie, či stříkanců krve, protože těch je tu opravdu mnoho. zu
Krev teče, ale teče ne kvůli snaze šokovat primitivní brutálností, ale kvůli tomu temnému vnitřnímu znechucení, kvůli kterému většina z nás tak ráda čte Kinga. Jinak řečeno teče "promyšleně" a podle plánu. Tvoří řeku. Ne oceán.
A nakonec tu jsou samozřejmě podstavy, kterými byste občas rádi zatřásli, občas jim jednu výchovnou lískli, ale přesto je máte rádi, protože jejich chyby jsou chyby lidské. Způsobené leckdy naivitou, leckdy úvanou nad krutostí světa a leckdy obyčejnou blbostí.
Nejen na zápletce, ale i na celé v pořadí již druhé knize je vidět, že autor ví, o čem píše a píše o tom rád, a co nás těší nejvíc, dělá to dobře. Ne, že by kniha byla úplně bez chyb, to snad nelze ani žádat, ale snad protože je léto a léto přeje odpočinkovější četbě, snad protože jsem se dlouho na čtení tak netěšila, dávám plný počet.

7 07.07.2021

Jedním slovem: Netypické. Povznesení není tak zvláštní námětem, který je podle mě "kingovský" více než dost, jako svým zpracováním, které spíše než krále hororu připomíná Fredericka Backmana. Jestli je to dobře, či ne, říct nedokážu.
A přesto, že souhlasím s tím, že by se dal příběh ještě trošku rozvinout, nedomnívám se ale, že by mu přidalo "logické rozzuzlení". Protože vysvětlení samotné tam je, jen není úplně "fyzikální".
Pro mě to byla příjemná jednohubka, která spíše překvapila, než zklamala.

Annie Ernauxanová otvírá v Mladíkově a Události dvě důležitá témata, která navzdory dnešní moderní a otevřené době zůstávají tabuizována. V Mladíkovi je to vztah starší ženy a mladšího muže, v Události pak vyvolaný potrat.
Zdánlivě jednoduché a přímočaré příběhy vám nabídnou nový vhled do dvou problémů, které i přes dnešní schovívavost a zdánlivou rovnocennost zůstávají ve své podstatě nediskutovány. Autorka pracuje s pocity hanby a studu, které nejsou jejím vnitřním prožitkem, ale jsou v podstatě násilně vnuceny tlakem společnosti, která je očekává.
Ať už se jedná o vztah mladšího muže se starší ženou, který není jen hledáním mládí z jedné a mateřské náruče z druhé strany, nebo o příběh jedné mladé ženy, která je okolnostmi (tehdejší společností) donucena k sebepoškození (potažmo skoro vraždě), jde to výpověď ženy, věří, že vše se stalo proto, aby o tom podala zprávu.
Rozhodnutí o jakou zprávu, či poselství se jedná, však ponechává na čtenáři.

6 05.03.2024