Clara_C komentáře u knih
Brilantně napsané téma, o kterém se až tolik nemluví a válečná literatura je přebíjí. Ovšem takovéhle knihy by měly být povinnou četbou.
Tolik mrtvých. Dětí a nevinných. A proč. Kvůli slepé ideologii a lidské malosti.
Lidé se totiž nemění a my můžeme každý den děkovat, že v dnešní době a zde vládne největší zlo jenom v nenavistných komentářích na sociálních sítích.
Zatím.
" Komu zvoní hrana? Tobě, národe český. Sotva jsi narovnal hřbet, už ho znovu k zemi ohýbáš, už zase hlavu skláníš. Slyšíš ty zvony? To pro tebe zpívají píseň pohřební, pro tebe a tvé děti. Porostou jak pokroucené borovičky z kraje lesa. Ty už nikdo nenarovná, křivé dříví zůstane navždycky zohýbané. "
Výborně napsaná kniha. Časté, nepěkné téma, zpracované velmi sugestivně.
Z oběti je jednodušší udělat viníka. Ve všech rodinách jsou tajemství, ovšem, pokud nefunguje základní model rodič - dítě = opora a podpora, je to strašné.
Sběr hub beru jako zástupnou, nicméně důležitou součást. Zrovna v tomto období, kdy při ranních procházkách se psem občas zabloudí můj pohled mezi kořeny stromů a pročesávám mech, jestli neobjevím houbu s molitanem. Protože podle knihy jsem se pasovala na přizdisráče :-)
" Vzpomněla jsem si, jak si matka v divadle zakrývala oči rukama. Když se na jevišti odehrávalo něco děsivého, dívala se před sebe úzkými průzory mezi prsty. Obraz před ní zešedl a vzdálil se, viděla jen tupé odlesky toho, co se v dramatu odehrávalo, už jí to nenahánělo strach.
Ve skutečném životě to dělala podobně. Odjakživa byla zvyklá dívat se na svět přimhouřenýma očima, měla klapky na očích jako kůň zapřažený do povozu a viděla jen omezenou výseč před sebou. Přefiltrovala si svět mezi roztaženými prsty a s tím, co z něj zbylo, zacházela jako s modelínou. Všechny ostré a špičaté hrany zatlačila, chtěla jen samé oblé měkké záhyby. "
Dala bych 36 hvězdiček. I víc, kdyby to mohlo něco změnit. Bohužel nezmění. Osobní msty namíchané s válkou byly tím nejstrašnějším.
Mohla bych napsat, že kniha byla moc sentimentální, příliš vykonstruovaná, že v ní bylo plno rádoby pouček o životě, o kterém pochopitelně víme sami všechno nejlépe..
Ale ano, knížka taková je. Je plná lidských osudů a ať už je nebo není o blbcich, je zrovna tak o vás, jako o mně..
Děkuji za podobné knihy, pomáhají mi přežít každý den..
"Přitom každý den potkáváme na ulici lidi, kteří se cítí stejně jako vy a já a mnozí z nich ani nevědí, co s nimi je. Celé měsíce se jim špatně dýchá, chodí od doktora k doktorovi a myslí si, že mají něco s plícemi. Jenom proto, že je strašně těžké si přiznat, že.. závada je někde jinde. Že je to bolest duše, neviditelná olověná závaží v krvi, nepopsatelný tlak na prsou. Mozek nám lže, tvrdí nám, že umíráme. "
Silný příběh ženy, možná spíš žen, které tolik ovlivnili jejich muži. Otcové, milenci, manželé, synové. O darech a obětech.
Příběh o broskvích, o půdě a jejich darech.
O řece, která se klikatí údolím a vine se celým příběhem, sbírá drobné kousky života a směřuje s nimi k protnutí blízkých osudů.
Napsáno tak bravurně, že někdy zapomínáme, že je to jen příběh z knihy.
"Krajiny našeho mládí nás utvářejí a my si je neseme v sobě. Opředené vším, co nám daly a vzaly, zůstávají součástí toho, čím se stáváme.
Země vydrží, pokud musí, zbaví se lidské hlouposti, pokud to dokáže, zotaví se a jde dál. "
Krásné, místy bolestné čtení. Ale tak strašně moc lidské. V některých chvílích jsem se u čtení usmívala, jinde mi úplně zatrnulo v představě svého syna ve válce..
Forma dopisů překvapila, ale postupem času zjistíte, že to byl vlastně báječný nápad. Lidé dopisům svěří svoje city i pocity a díky různým odesílatelům i adresátům existuje tolik úhlů pohledu.
" Všichni se těšíme, až Vás budeme moct u nás přivítat. Zmínila jste se, že před odjezdem z Londýna musíte dodělat nějaké recenze, ale to vůbec nevadí, přijeďte kdy chcete, u nás budete vítaným hostem kdykoli. Cesta letadlem je samozřejmě rychlejší a pohodlnější než plavba poštovní lodí ( Clovis Fossey mě požádal, abych Vám vyřídila, že letušky podávají cestujícím gin, kdežto na lodi nedostanete nic ), ale v případě, že netrpíte mořskou nemocí, bych Vám doporučila, abyste si počkala na odpolední trajekt z Weymouthu. Guernsey je nejkrásnější při pohledu z oceánu - buď při západu slunce, nebo před bouřkou, kdy nebe pokrývají zlatě podsvícené černé mraky, popřípadě za mlhy, kdy ostrov jen matně vystupuje z oparu. Přesně tak jsem poprvé uviděla Guernsey já, když jsem sem dorazila jako novopečená nevěsta.
Se srdečným pozdravem,
Amélie "
Typická Kingovka. Pomalu se rozjedeme, přidáme plyn a už frčíme stránku za stránkou. Jasně, je to knížka již staršího data, podobné děsy už máme pomalu na pořadu každého dne a autoři krimi či hororů se předhánějí v brutálnějších scénách. Ale tenhle hotel, to bylo něco. Úplně jsem cítila tu historii, všechno to zlo, které zcela opanovalo hotel, jeho okolí, personál i hosty.
Měla jsem trochu výhodu v tom, že jsem četla nejdřív knížku Doktor spánek, takže jsem věděla, kdo přežije. I když chvílemi mně to moc neuklidňovalo, být v kůži Dannyho, to nechcete.
" Jsou některý věci, který by se neměly povídat žádnýmu šestiletýmu klukovi na světě, ale způsob, jak by měly bejt věci zařízený, a způsob, jak ve skutečnosti zařízený jsou, si sotvakdy odpovídaj. Svět je krutej, Danny. Bezcitnej. Ne, že by nás nenáviděl, ale taky nás nemiluje. Na světě se dějou ošklivý věci, který nikdo nedokáže vysvětlit. Dobrý lidi umíraj v bolestech a nechávaj po sobě osamělý lidi, který je měli rádi. Někdy se zdá, že jen špatný lidi zůstávaj zdravý a daří se jim.
Svět tě nemiluje, ale maminka ano a já taky. "
( Odmaskujte se, odmaskujte se )
Román, který chytne a nepustí. Je nutné jej číst poctivě a pečlivě, aby čtenáři ke konci neutekly všechny souvislosti. Román, jehož téma pro mně bylo velkou neznámou, o to víc nad schopnostmi bohyní budu přemýšlet.
- Desítky generací nositelek starobylého učení přežily nástup křesťanství, čarodějnické procesy raného novověku, řádění místních kněží i justice, výzkum esesackeho komanda, a nakonec je zlikviduje bolševik. -
Věřím, že všechny ne...
Jedna žena, tři kapitoly jejího života. Tři kamarádi z dětství, jeden musel z kola ven. Ale který? Kdy a jak?
Válka rozmetala nejen jejich životy a osudy.
Neubraním se myšlence na knížku od J. Kariky Na smrt, ale ta byla mnohem brutálnější.
Každopádně čtivé, téma koncentračních táborů je vždy mrazivé a strašlivé. Nicméně ještě strašnější je, že ani po přežití Osvětimi není všem dnům konec. Na jeden lidský život až dost. Člověk si říká, co všechno lidské tělo i duše někdy vydrží.
Nemám slov. Byla jsem naprosto uchvácena a pohlcena příběhem i událostmi, které nám paní Hana utkala z pavučiny slov, která se na na vás řítila místy šílenou rychlostí stejně jako doba, ve které se většina děje odehrávala. Musím nechat v sobě všechno doznít, ale i tak už vím, že i přes beznaděj v knížce vidím šanci v životě, v náhodných setkáních, v příbězích kolem nás. O to víc je mi líto, že autorka již není mezi námi..
" My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. Hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdařovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a hladily. Rukopisy milovaných.
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. Jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěly psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem? "
King prostě umí. Jistě, někdo by stránky ubral, někdo přidal, jiný by to ani neotevřel, ale kdo z nás je King?
Za mě super čtení, horor to není, ale procházet měnícím se městem, kde nevidíte nic než zkázu, nechcete nikdo z vás.
Taky mě nejvíc bavily pasáže s Radar, nejvíc se bojíte o ní a, stejně jako u vlastních psů, jí přejete věk plný vitality. Napořád.
Knížka nabitá emocemi. Jako vždy u paní Dvořákové. Vždycky najde něco, nad čím člověk přemýšlí, jak by se zachoval on. A vždycky vystihne lidskou povahu bez obalu. Čemu nerozumíme, co vybočuje z naší představy o normálnosti, čeho se bojíme nebo si neumíme racionálně vysvětlit, to raději pošlapeme a udusíme raději hned v zárodku.
Úplně mi naskakují slova Robina Williamse: Každý, koho potkáte, bojuje v bitvě, o které nic nevíte. Buďte milí. Vždy.
Čím méně textu, tím víc naléhavý je. Stále se setkáváme s násilím uvnitř rodin a bývame v šoku. Ale tohle psychické týrání a sobectví rodičů je stejně odporné, ale neviditelné.
O přetvářce a hraní si na někoho, kdo nejsem, ani nemluvím.
Jako kniha krásná, ale téma tísnivé.
Zvláštní název knihy, ve kterém vlastně žádní vítězové nejsou. Nebo vlastně ano, svým způsobem. Nedokážu pochopit, jak to pan Backman dělá, ale pokaždé roztočí tak emoční hurikán, že ho musím dobu zpracovávat.
Některé knihy čtete a vychutnáváte si styl psaní, kvalitu jazyka a říkáte si, jak se to dobře čte, vybroušený styl a tak. A potom si sednete ke knížce od Backmana a prostě musíte číst dál a dál, naprosto vás pohltí. Rozhodně i díky skvělému překladu a absenci chyb v textu, což v dnešní době bývá docela luxus.
No, tedy velmi děkuji za nejen tuto trilogii.
" Jediné, o čem jsme spolu mohli mluvit, a nepohádali se u toho, byl hokej. Jednou jsem jí řekl, že sport je zvláštní, investujeme do něj celý život a v co můžeme doufat v úplně nejlepším případě? V pár okamžiků...to je všechno. Pár vítězství, pár chvil, kdy se cítíme větší než jsme, pár příležitostí, kdy si můžeme namlouvat, že jsme nesmrtelní.
A Ramona si nalila velkou whisky a odfrkla si: Co je asi tak život jinýho, Petere, je snad víc než jen okamžiky?
Takoví jsou všichni, kdo vyrostli v Medvědíně: zrádně prostí, ale strašlivě složití. Neobyčejně obyčejní lidé. Obyčejně neobyčejní lidé. Snažíme se jenom žít svůj život, žít s ostatními, žít sami se sebou. Přijímat radost, když jí dostáváme, snášet smutek, když si nás bere, žasnout nad štěstím našich dětí a nehroutit se při pomyšlení, že ve skutečnosti je neumíme ochránit."
Podobně jako na autory severských kriminálek působí jejich příroda, syrovost a tma, tak i tady měla krajina, útesy a výhledy z nich velký prostor a věřím, že i vliv na jednání místních obyvatel. Někteří inklinovali k víře s tím, že mají určité životní poslání, jiní neunesli tíhu svého osudu a chtěli zvolit rychlé řešení. Skvěle popsáno a napsáno, musíte přemýšlet nad každodenním životem rodiny, která za bydlení v domě s úžasnými výhledy, platila až vysokou cenu. Říkáte si, jestli byste byli i vy schopni podobné empatie až do takových rozměrů a důsledků. Jestli byste upozadili vlastní děti, notabene na ně naložili svoje i cizí břímě pro vás neznámých lidí. Které se se svým pro ně traumatem z dětství nejsou schopny vyrovnat ani v dospělém věku a potřebují se ujistit o svém vztahu k rodičů, místě v životě. Každý po svém.
Nevšední kniha s citlivým překladem.
To to uteklo. Z roku 1922 do roku 1954, kdy se přes Rusko valily dějiny ( ovšem, kdy také ne ), a vám to v knížce přijde jako chvíle. A najednou je z hraběte šedesátník, ze Sofie mladá žena, pouze Anna zůstává stále tou štíhlou jako vrbový proutek. A i přes ně se celou dobu události ženou jako vichřice. Ale to by v tom byl čert, aby si neporadili se změnou režimu, získali vlivné přátele a my u toho mohli být.
Krásná kniha, i když dějiny na pozadí jsou takové jaké byly, lidé mizeli na Sibiři, koneckonců i Sofie se ocitla v Metropolu vlivem okolností.
" Jako mladík byl hrabě pyšný na to, že ho tikání hodin nemůže vyvést z míry. Začátkem dvacátého století měl několik známých, kteří dovedli udělat neodkladnou záležitost i z té největší banality. Snídani i cestu do práce se snažili odbýt co nejrychleji a klobouk věšeli na háček s takovou precizností, jakoby se chystali k vojenskému tažení. Telefon zvedali při prvním zazvonění, očima zběsile přelétali novinové titulky, v hovoru se omezovali jen na to nejpodstatnější a obecně vzato trávili své dny honbou za hodinovou ručičkou. Bůh jim žehnej.
Hrabě si naopak zvolil život smysluplně neuspěchaný. Nejenže kategoricky odmítal hnát se za nějakou stanovenou hodinou, ale činilo mu skutečné potěšení, když mohl povědět příteli, že ta či ona světská záležitost samozřejmě počká, a vychutnat si s ním lehký oběd nebo procházku po nábřeží. "
Bože. Z té knihy na vás úplně dýchá Amerika třicátých let. Hned vidíte prašné cesty kolem vlaků, kde Železniční Bill shazuje potřebnosti pro chudé, slyšíte jazz a hukot na ulicích Birminghamu v Alabamě, vidíte kypré černošské ženy s kupou neposedných dětí a těšíte se na další životní cesty všech z té doby, stejně jako Evelyn v pečovatelském domě Růžové terasy. Pochopitelně je vše zromantizované, ono to tak úžasné, hlavně pro černé, nebylo. V náznacích se dočtete o tom, jak nejsnáze proplouvat mezi bílými, takže ponižovat se. To nechcete. Ale pokud chtěli přežít a žít svůj život, někdy to nešlo jinak. Nemohu říct, kdo z knihy mě zaujal nejvíc, každý měl svůj příběh, který byl vskutku mistrně vyprávěný.
Skoky v čase mi rozhodně nevadily, prostě si musíte před každou kapitolou přečíst i uvedený datum.
Myslím, že filmové verzi také časem neodolám.
" Když odcházela Evelyn z kostela, u dveří se otočila a ještě jednou se ohlédla. Možná sem dnes přišla s nadějí, že zjistí, jaké to je být černý. Nyní jí došlo, že to nezjistí nikdy, stejně jako její přátelé tady nikdy nemohou poznat, jaké to je být bílý. Věděla, že se sem už nevrátí. Tohle je jejich místo. Poprvé v životě však pocítila radost. Opravdovou radost. Radost, kterou vídala v očích paní Threadgoodeové, ale tehdy jí nepoznávala. Věděla, že už jí možná víckrát nepocítí. Jednou jí však zakusila a teď už do smrti nezapomene, jaký to je pocit. Bylo by báječné, kdyby mohla všem v kostele povědět, jak moc pro ni tento den znamenal."
Eleanor má všechno na háku, je jí šumák, jestli zapadá, jak by se měla chovat v pracovním kolektivu i všechny ty další kraviny, na kterých by mělo lidem záležet. Jede si prostě podle svýho. Říká Raymond.
A navíc se nimrá ve svých pocitech, rozebírá si v duchu, proč se lidé chovají v určitých situacích zrovna tak a ne jinak, není dobrou hostitelkou, nechápe složitosti společenského života, nevyzná se v trendech, nepozná, že jí zrovna někdo balí, zjišťuje, že lidský dotyk i přítomnost druhého člověka mohou být i příjemné, což chápeme stránku za stránkou víc a víc.
Za mně moc pěkně napsaná knížka, na to, co má holka za sebou, měla ještě skvělý nadhled a byla nad věcí, byla prostě lidskou bytostí se vším všudy. Úplně jí vidím v té kožené vestě a s taškou na kolečkách bloumat po obchodě a kupovat vodku.
Protože každý, koho potkáte, bojuje v bitvě, o které nic nevíte. Buďte milí. Vždy.
" Když jsem nastoupila k Bobovi, pracovala v kanceláři jedna starší paní, měla jít za několik měsíců do důchodu. Často nepřišla, protože se starala o sestru, která měla rakovinu vaječníků. Ta paní se ovšem o rakovině ani jednou nezmínila, vůbec to slovo nevypustila z úst, mluvila o ní jen v matných náznacích. V té době to bylo docela obvyklé. Dnes je novou rakovinou právě osamělost - je to něco ostudného a trpného a člověk si za to může záhadně sám. Je to děsivá, nevyléčitelná nemoc, tak strašná, že se o ní neodvažujeme mluvit. Ostatní to slovo nechtějí ani slyšet, protože se bojí, aby nepostihla i je nebo aby na ně osud neseslal nějakou jinou hrůzu. "
Paní Soukupová nám dává. Pěkně bez chození kolem horké kaše. Rodina je bezva věc, ale generační střety, stáří, puberta, pocit, že něco někomu dlužím, to jsou ostny, které bodají i mně. Rodiče nikdy nepřestanou vychovávat své děti, i když už dávno dospělé, myslím, že tohle vybalancovat umí málo kdo.
V knížkách od Soukupové se musí každý najít, i když to nebývá úplně příjemné shledání.
Knižní jednohubka, taková, jaká by měla být. Čtivá, žádné komplikace, ale přesto zajímavá. Nemusíte nad ničím moc rozjímat, ale když dočtete, usmějete se, protože ano, tak to v životě prostě chodí. A i to, že jsem už něco zažila, vím, že milostné peripetie jsou stále stejné. Ať je vám dvacet nebo padesát. Stále jsme schopní chovat se jak malí :-)
Takže děkuji za takhle milou knížku.