eraserhead komentáře u knih
Čím jsem starší, tím méně mě Hašek baví a jeho humor mi sedí. Možná je to tím, ž už jsem od něj četl tolik povídkových výběrů, že jsem zjistil, že se jeho humor dost často opakuje a není vlastně až tak úderný, jako spíše suchý a nezáživný. Z této sbírky mě zaujalo tak snad jen pět povídek, zbytek je prostě nudná a nezáživná šmíra, recyklující stejnou či podobnou pointu, u některých příspěvků jde přímo vidět, jak jsou to jen rychle nahromaděná slova, aby měl čím zaplatit útratu v hospodě.
Inspirační pouta Draculy jsou v románu očividné, na druhou stranu je Prokletí Salemu ukázkou, jak se i z inspirace dá vykřesat působivý, strhující a originální příběh. Tady se King ještě horrorové rozjížděl, snad proto se žánru věnoval pečlivě a dokázal vystavět spousty skvělých scén. Syrový, mrazivý a atmosférický horror, jako když drápneš špičákem. Jedna z moderních upírských klasik.
Uf, tohle nebylo odpočinkové čtivo. Na jednu stranu a částečně ne moc záživné osobní paměti jedné osobnosti, na druhou stranu zajímavě subjektivní vhled do určité doby, vztahů a osudů. Čím jsem byl v knize dál, tím se to četlo lépe. Rousseau byl podle všeho zajímavý člověk, dělo se kolem něj hodně věcí. Na téhle knize je nejzajímavější asi to, že si podle ní na něj asi neuděláte nějaký jasný a komplexní názor. Míra zvážení čteného je opravdu široká. Ale jak jsem již napsal, částečně zajímavý vhled do jedné doby.
Přesně typ fantastiky, který mi vůbec nic neříká. Respektive, neoznačuju se za milovníka fantastiky, protože tyhle příběhy mě prostě nebaví. Trochu zaujala jen první povídka PLACHTY Z RUDÉ PERLETI.
Boha jeho, to je teda slátanej efkovej brak bez hlavy a paty, kde se spousta věcí děje jen pro akci samotnou. Tohle prostě nefunguje ani jako odpočinková cestovní četba.
Svým způsobem poněkud nesourodé spojení povídky české autorky tehdy píšící pod pseudonymem a pozapomenutým (dnes již ovšem znovu objevovaným) klasikem strašidelné a horrorové literatury první půle minulého století. Ale v roce vydání tohoto sešitového svazku byl hlad po horrorové literatuře ještě natolik silný a neukojitelný a zdroje tak nevyčerpatelné, že se prostě vydávalo, co šlo. Tato nesourodost se však může stávat pozitivem v pohledu na odlišnost obou děl obsažených ve svazku. Obě povídky jsou poměrně odlišné, byť zápletkou lehce podobné. Zatímco Billie Mayor jako by sázela na mix několika základních klišé a postupů z nichž však dokázala vytvořit poměrně svižný a akční příběh, ovšem bez výraznějšího a uzavřenějšího vyvrcholení, které nahrazuje kýčovitý a svým způsobem nesmyslně neopodstatněný závěr, Machen sází na svou pověstnou mysteriózní auru mrazivého tajemna a nečekaného odhalení. Každá z povídek jede ve své rovině, ve své poloze strachu a hrůzy, obě nakonec vcelku vyrovnaně. Zaujme a body k dobru jistě dodává zajímavé, dnes již jistou nostalgií a retroodérem oplývající zpracování (krásně to voní). I přes jistá negativa (korektury, žánrová nesourodost a neukotvenost) má (nebo by měl mít) tento první svazek delší edice a i její další části, své místo v knihovně horrorových nadšenců. Jednak pro svou již neopakovatelnou jedinečnost, stále ještě vyjímečnost, jednak jako ukázka domácího horroru počátku 90. let minulého století. Ani jedna z povídek není nějaké veledílo, ale prostě to hezky vypadá a hezky se to čte.
"Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém." Když už první věta vystihne povahu celého románu a řekne o něm vše, je třeba smeknout. Četl jsem dvousvazkové vydání z roku 1989. A možná to "násilné" roztrhnutí a naservírování rozsáhlého díla ve dvou částech způsobilo, respektive zdůraznilo jistou rozvolněnost díla v závěru druhé třetiny. Z prvního svazku jsem byl neskutečně nadšený, pohlcený a těšilo mě každé slov, každý pohyb děje. Na začátku druhé knihy však najednou vystoupila Tolstého snaha pojmout do díla hodně myšlenek a věcí a dlouhou dobu ve druhém svazku jen tahal postavy od jedné věci ke druhé, aby byly tam, kde byla touha něco říci. To románu trochu ubírá a v mém hodnocení ho to stojí poslední hvězdičku. Naštěstí se v závěru všechno dostane (doslova) do starých kolejí. Trochu mě překvapuje název románu, který podle mě ne zcela vystihuje celou jeho povahu, ale zase na druhou stranu, Anna je poměrně výrazná postava, ne však nejvýraznější. Román je stále ještě a pořád nadčasovou ukázkou dění a myšlení své doby, výborem Tolstého myšlení o světě, lidech a myšlenkách (nechybí jeho snad až tradiční filosoficky moralistní závěry, skvěle vtělené do charakteru postav).
Dvě rozsáhlejší povídky/novely, jedna ještě v podstatě v povídkovém formátu. Titulní MEZI ŠPATNÝMI LIDMI je krásný pohled na dětství a jeho přehlížení mezí a hranic. Realisticky, s lehkou příměsí romantična, pohled na stavovské rozdíly nejen mezi lidmi ale i mezi městem a předměstím. Svým způsobem dojemný a smutný příběh, který dokáže mile a vřele naplnit. DAREMNÉ MĚSTO je několik veselých, komických i smutných příběh z jednoho místa v různém čase. Jak je u této edice zvykem, hodně dobré čtení.
Mí Japonci mi rozumějí. Neobyčejně zvláštně napsaný příběh. V jednotlivých částech a událostech vyprávěný v podstatě ze čtyř až pěti různých pohledů. Hodně mnohovýznamová záležitost, může to být vhled do niter a nakoukání za oponu jedné kultury, břitká a nekompromisní sociální kritika ale i podmanivá studie lidské zrůdnosti (opět hned v několika variantách). Zvláštní, zajímavé, poutavé, místy až šokující, zvláštním způsobem úchylné a podněcující. Příběh, který jakoby postrádal pozitivní a idealistický náboj a seká to padni komu padni.
"A tak si tedy sbalím svou nenávist i zmatek a vyplouvám nebojácně vpřed."
"Vložil do přírody své zákony. V nich není místo pro náhody. Náhody neexistují. Všechno v přírodě plní svou funkci pod vnitřním tlakem zákonitosti." (...) "Čím lépe známe hmotný svět, tím více poznáváme moc a moudrost Boží, tím je nám jasnější, že všechno dobře udělal (...)" - sakra, tohle asi teda křesťané nějak pořád nejsou schopni pochopit, když se pořád ohrazují proti homosexualitě, zcela běžné v přírodě. Jestliže "všechno dobře udělal" a vytvořil přírodu a svět bez náhod, byla homosexualita záměrem. Popravdě, mám doba pár propagandistických bolševických knih pro mládež. Tohle je úplně ten samý styl. Ostatně mě jen potvrzující, že bolševici a katolíci si navzájem nemají vůbec co vyčítat. Jak se, nakonec, poslední dobou ukazuje třeba v sousedním Polsku. Nezbývá než zvolat: "Bože, chrań mě před věřícími!"
Ona by se ta kniha dala odbýt prohlášením, že je to jen zopakování konceptu Čelistí s jinou mořskou potvorou a nebylo by to daleko od pravdy. Slušeno by se a nutno by bylo však dodat, že stejně funkční a působivý koncept. Pravda, zdejší bestie je mnohem více z oblasti nadpřirozena (ale jedna "poučka" v knize zmiňuje dosud neprobádaný vodní prostor koule zemské, tak bych to s tou nadpřirozeností moc nepřeháněl), ale kniha operuje hodně dobře načrtnutými a podanými postavami, nechybí jí sociálně-environmentální, ekologický a trvale udržitelný podtext (vcelku silný). Román má spád, umí být napínavý a napětí a mrazivou atmosféru jeho hned úvodní první kapitoly by mu mohl závidět kdejaký horrorový román.
Stejně jako celá bible, sotva průměrné fantasy o kanibalských pojídačích mrtvoly. Křesťanství pro mě vždy bylo, je a bude synonymem pokrytectví. Bůh údajně stvořil člověka k obrazu svému. No, po přečtení Starého zákona, v němž je bůh v podstatě škodolibým, zákeřným, ukřivděným a rozmazleným, sadistickým psychopatem s úchylkou pro zabíjení, se vlastně není co divit, že se lidi chovají tak, jak se chovají. Bůh dal lidem přikázání Nezabiješ, ale pak nechá Davida toto své přikázání porušit a své vyznavače Davida oslavovat a velebit. I tento propagandistický spisek je pouze ukázkou toho, jak si křesťanství protiřečí (platí-li první ze "šesti základních pravd", zmíněných v této knize na str. 74, tedy "Bůh je jeden", proč hned první přikázání zní: "V jednoho boha věřiti budeš"? - v kolik bych měl, když je tedy jen jeden? Proč ta obava a nejistota, že bych mohl věřit v nějakého jiného, je-li základní pravdou, že je jen jeden?) a popírá sebe samo i ú d a j n é pravdy a zvěsti, které hlásá. Pozitivně hodnotitelný je pouze fakt, že tato kniha do čitelné formy vycucává a zpracovává jinak prakticky nečitelný starý i nový zákon.
Slušná nalejvárna zacílená na ty nejmenší ve stylu: Takhle to prostě je a ty to přijímáš. Hned na začátku se píše: "On vás naučí, jak máte mít rádi (...) lidi jako své bratry." Podle mých vlastních zkušeností je tohle první lež, kterou křesťanství učí. Hodnocení tedy jen za zpracování knihy
Hlubší a vážnější Vian, než bych čekal. Na jednu stranu klasická jeho absurdnost, na druhou stranu mnohoznačně obsažné (ať už jde o mezilidské vztahy, antimilitarismus či rodinu). A teď mě omluvte, jdu uhodit Schmürze.
Ohó. jednoduché, přímočaré, realistické, strohé. Ale neskutečně silné. Měl.li bych z toho extrahovat nějakou myšlenku, zněla by: "Vše, co z člověka vzejde, člověk zničí." Protože tohle je nejsilnější myšlenka, který mi po přečtení Faty Morgany rezonovala v hlavě Společně se vztekem, otřesením a nevěřícností. Ta kniha je svým způsobem prorocká, mnohovýznamová a mnohé odhalující. Snad je i div, že u nás ve své době vůbec vyšla. Přičíst se to dá snad jen omámení a oslepení zápalem... Bylo by neuvěřitelně jednoduché (ale stejně tak chybné), její vyznění, obsažnost a hlavní zaměření, vztahovat jen na určitou část lidí, částečně jistých postav z románu, na nositele určitých myšlenek (jak by kniha mohla na první pohled implikovat, či jak by si mohli nositelé "protipolných" myšlenek abstrahovat. Opravdu jednoduché a a chybné. Obzvláště závěr knihy je neuvěřitelně silný, ve svém důrazu až drsný. Je literárním zpracováním něčeho, čeho se u lidí (člověka jako takového) nejvíce bojím, co mi nahání strach. A je silným palivem mému misantropismu. Jejich vlastní, člověčí, povaha. Cosi, co je obrovskou, a zdá se, že nepřekonatelnou překážkou v cestě k pozitivnímu a dobrému. Naneštěstí je to člověk sám. Jeho vnitřní slabost a zbabělost. A závěr FATA MORGANA to zpracovává naprosto strhujícím, až vnitřně nepříjemným a smutným způsobem. Už dlouho jsem se takhle u knihy necítil, už dlouho ve mě kniha nevyvolala takové pocity, takový stav, už dlouho mě kniha tak nepřekvapila. Něco takového jsem od ní opravdu nečekal.
Nové povídky mi přišly o chlup lepší, záživnější, více zajímavější a působivější, než příběhy z předchozího svazku.
Předně, graficky strašně krásně zpracovaná kniha. Volba fontu, vazba, ilustrace. Radost pohledět, radost potěžkat, podržet v ruce, jen si prohlížet. Tohle prostě e-kniha ani audiokniha nikdy nedokáže. Knihy nejsou jen souborem slov, alespoň pro mě ne. Obsahově až ukázkový náhled do počátků a ukotvování japonské detektivky, japonského míchání žánrů (kdy jednotlivé příběhy vycházely jednou jako krimi, podruhé jako horror), tzv. Ero Guro Nansensu. Ač mě klasické detektivní krimi příběhy založen na dedukci zrovna nebaví, Zrcadlové peklo je obsahově výbornou záležitostí. Kombinuje již zmíněné krimi, mysteriózní napínavé příběhy i na hraně bizarnosti balancující horrory. Za nejlepší kousky považuji pronikavě bizarní ČLOVĚK KŘESLO a hloubkově psychologický horror ZRCADLOVÉ PEKLO, tohle čtenáři vymaže mozek ještě dlouho po dočtení. Na japonském umění se mi hrozně líbí, že dokáže odhalovat, objevovat, nalézat a až nestranně popisovat krásu na věcech nechutných, odporných a na první pohled fujky. Nutí tak ponořovat se do nejhlubších taj a temnot vlastní mysli a psychiky. Přesně takovým je neuvěřitelně silný příběh HOUSENKA. Až klasickou ukázkou japonského přístupu k body horroru je závěrečná novela SLEPÁ BESTIE, snad zbytečně dlouhá, ale v jednotlivých scénách a popisech neuvěřitelně působivá. Dobré povídky a dobré zpracování knihy doplňuje neméně dobrý doslov, plný zajímavých a kontextových informací a poznámkový aparát. Tahle kniha je prostě radost, hned v mnoha ohledech. Přesně tak, jak to dobře zpracované knihy umí. A přesně takové knihy miluji.
Ač mi Svěrák moc nesedí jako člověk, jeho tvorbu mám rád. Teď jsem se tedy seznámil i s jeho tvorbou povídkovou a jsem dost spokojen. Do útlé knížky dokázal nacpat hodně emocí, lidských strastí i vnitřních radostí (tohle jako by byla průvodní stránka Svěrákovy tvorby) a jeho typického humoru.
Z trojice česky vydaných knih série (Strýček Montague, vánoční příběh a tohle) zatím (ale jen o bukanýrský chlup) nejslabší svazek, byť to neznamená, že by to bylo vyloženě špatné. Priestleyho Příšerné příběhy si mě docela získaly, byť nejsem cílová věková skupina. I zde se najdou zajímavé a strhující příběhy (titulní ČERNÁ LOĎ, poměrně makabrózní PŘÍRODA, orientálně mrazivé IREZUMI či mysteriózní CHLAPEC VE ČLUNU). Propojovací příběh tentokrát působivější a mrazivější než v prvním svazku. Hodně působivé a děsivé ilustrace.
Sympatické sešitové vydání sbírky povídek v tradici anglických duchařských a strašidelných příběhů. Atmosféra, napětí, nejistota, mrazení, strach. Všechno. Rád bych víc.