Finn69 komentáře u knih
Taková docela zábavná jednohubka, od které jsem asi čekal trochu víc.
Asi nejméně "indická" Rushdieho knížka, kterou jsem zatím četl. Je to víc příběh o Americe, o životě a lásce za časů Baracka Obamy a Donalda Trumpa. Až mi to připomínalo knihy Johna Irvinga, zvlášť ta transgender linka. I když Rushdie to nevidí zdaleka tak jednoznačně jako Irving...
Příběh je to zajímavý, postavy pochopitelné a uvěřitelné, celé je to poutavé a dobře se to čte, prostě Rushdie. Takže plný počet.
Jared Diamond píše zajímavé knížky k zamyšlení a každou z nich má smysl si přečíst. Nicméně Rozvrat patří k těm, které mi zas až tak moc nesedly. Mohlo to být tématem, mohlo to být zpracováním, asi od každého kousek.
Jared je v téhle knize nejlepší v její první polovině, když může vyprávět o něčem co zná, co zažil, co mu nějaký očitý svědek vyprávěl atd. A i v tomhle je to dost nevyrovnané. Kapitola o Pinochetově puči v Chile byla vynikající, nemohl jsem se od ní vůbec odtrhnout. Totéž indonéský převrat generála Suharta, tady to bylo ještě umocněné tím, že jsem o tom věděl jen velmi málo. Zajímavé, byť příliš stručné, bylo Finsko a jeho komplikovaný vztah s Ruskem. Naopak kapitoly o Německu či Austrálii byly poměrně sterilní a Japonsko bylo něco mezi tím.
Druhá polovina je více věnovaná situaci ve Státech, problémům životního prostředí a hlavně porovnávání. Upřímně řečeno, to už mě zajímalo míň. Věřím ale, že tohle může mít řada lidí úplně obráceně a bude je zajímat víc právě druhá polovina knihy, takže se nenechte odradit.
Tak nebo tak, přečíst si tuhle knížku nikdy nebude ztracený čas, řadu věcí se dozvíte a pár si jich spojíte do něčeho nového, co vás dřív nenapadlo. Tak je to s Jaredem Diamondem pokaždé.
Tohle je skvělá četba především pro fanoušky Twin Peaks, Sloního muže, Modrého sametu, Mazací hlavy nebo třeba Zběsilosti v srdci. A vlastně pro fanoušky čehokoliv, co tenhle naprosto mimořádný režisér, malíř, hudební skladatel, herec a kdoví co ještě za svůj život vytvořil. S kým ho srovnat, možná s von Trierem?
Hodně se tady dozvíte jak o Lynchovi samotném, tak o lidech kolem něj a jeho projektů, o filmech a seriálech, o pozadí natáčení... informací je tu spousta, na těch 600 stránkách určitě každý najde něco nového. Já jsem si třeba nikdy neuvědomil, že Ben Horn z Twin Peaks je vlastně Tony ze slavné West Side Story. A to ještě nic není, doktor Jacoby tam hraje šéfa Tryskáčů!
Je to zajímavě napsané, každé období tu popisují vlastně dva lidé, nejdříve vás Kristine McKenna uvede do situace a popíše vám to takříkajíc "zvenku", načež to samé období komentuje sám Lynch. Ty dva pohledy se leckdy docela liší. A abyste se ještě líp dokázali do situace vžít a všechno si připomenout, jsou kapitoly prokládané řadou černobílých fotografií.
Jak jsem už psal na začátku, je to asi víc kniha pro Lynchovy fanoušky, nečekejte nějakou zvláštní kritiku či sebekritiku atd. Například nepovedená Duna z 80. let se příliš neřeší. Hodně se vyzdvihují Lynchovy silné stránky a o těch slabších a horších se mlčí. Přiznám se ale, že mi to nějak nevadilo a ani jsem od téhle knihy nic jiného nečekal.
Prostě pokud máte rádi/rády Lynchovy filmy a chcete se o něm a o jeho díle dozvědět něco navíc, jen do toho.
Třikrát sláva chobotnicím nejen ze třetího patra!
Jak jsem Tchaikovskému moc nevěřil pavouky z Dětí času, chobotnice jsem mu sežral i s navijákem. A je to dobře vyladěná bujabéza, na které si pochutná každý, kdo má tu a tam rád pěknou space operu :)
Celkem dobrá space opera, to zas jo. Žádný Neal Asher, ale ten je jen jeden, takže to bych i odpustil.
Opuštěný terraformovací projekt, který vede jaksi mimoděk k vzniku nám úplně cizí civilizace obřích pavouků, to znělo dobře. Bohužel, i když se nepovažuji za arachnofoba, jsem jim nějak nedokázal fandit. Možná to bylo kvůli jejich otřesnému chování k samečkům, to se přece ve slušném vesmíru nedělá. Vlastně ani ztracení poutníci z lidské generační lodě mi moc k srdci nepřirostli, s čestnou výjimkou babičky Lainové. A co se týká vzájemného porozumění lidí a jejich umělých inteligencí s pavouky, jak se chcete rádiem domluvit s někým, kdo komunikuje tak, že dupe a smrdí?
Nicméně i přes tyto výhrady by to snad pořád bylo na 4 hvězdičky, kdybych skoro celou dobu neměl pocit, že už jsem to někde četl. Pavoučí pasáže mi opravdu hodně připomínaly Mravence Bernarda Werbera. A ty lidské zase třeba sérii Nadace nebo místy i Nonstop Briana Aldisse. Jo, dneska už je těžké být úplně originální.
Takže nakonec ty hvězdičky jen tři. Docela se mi to líbilo a přečtu si i druhý díl, ale žádná bomba to zatím nebyla.
Číst něco od Roberta Bolaña chce čas a trpělivost. Dá to prostě zabrat, vyznat se ve všech těch střídajících se vypravěčích, desítkách postav, míst a příběhů. Divocí detektivové si v tomhle nezadají s 2666, které už mám zdárně za sebou.
Jak se píše v anotaci, je to příběh "básníků-desperátů" a básníci a jejich nejrůznější směry a hnutí hrají v celé knize dost důležitou roli. Takže pokud se poněkud vyznáte v avantgardní poezii, máte jistou výhodu. Pokud je ta poezie latinskoamerická, máte další významné plus. A pokud vám něco říkají pojmy jako "jambický katalektický diametr s pěti ikty" či "dva hemistichy s ostrou diairesí, první se třemi délkami, druhý se dvěma", patříte zřejmě mezi zasvěcence a můžete se s Odysseem Limou a ostatními žaludečními realisty podělit o pořádný joint.
Tu klikatou cestu příběhem o hledání nejen Cesáreji Tinajerové si ale nakonec užijeme i my ostatní, dosud nepolíbení mexickým žaludečním realismem.
Popravdě, už jsem četl spoustu lepších postapo příběhů o tom, jak lidstvo téměř vyhladí nějaká epidemie nebo válka a vzniká nová společnost. A je možné, že se na hodnocení podepsala i současná složitá doba, narážím samozřejmě na koronu. Nemoc, která vyřídila lidstvo ve Stanici 11, je totiž takový Covid 19 podle profesora Flegra, mocný, svalnatý, a navíc tak s tak rychlým průběhem, že proti němu nelze dělat vůbec nic.
A když tak sedíte v šalině s rouškou na ksichtě a knížkou na klíně, je příběh o tom, jak lidstvo vyhladila chřipka, asi to poslední na co máte náladu.
Ale i když tyhle vlivy pominu, zůstává problém, že se v knize toho děje jen velmi málo. Krátké putování kočovného shakespearovského divadla, prokládané flashbacky do nepříliš zajímavé minulosti. Ty dvě hvězdy jsou tak akorát.
První cca polovina knížky se mi líbila opravdu hodně, jak pasáže z Nigérie, tak z USA. Skvělý byl i Ifemelin blog a hlavně ten pohled neamerického černocha na místní poměry. Samozřejmě jde hlavně o rasové problémy, ale i o vztahy mezi "afroameričany" a "ameroafričany". Nebo o prázdné proklamace univerzitních intelektuálů, kteří ví o Africe víc než Afričané a neváhají jim to říct.
Bohužel to celé shodí závěr, který se z celé knihy pokusí dost zbytečně udělat sladkobolnou love story. Nebýt toho, váhal bych mezi 4-5 hvězdami.
I když se to píše v anotaci, tahle sbírka na Lesní lišky a další znepokojivé příběhy rozhodně nenavazuje. Tam šlo daleko víc o to "finské podivno", které byste v téhle knížce hledali marně.
Tady je společným tématem všech povídek finský sever a hlavně jeho obyvatelé. Jak už to u takových antologií bývá, některé povídky jsou vynikající, některé vám až tak nesednou. Některé jsou drsné, některé mile bizarní, některé dojemné. Pro mě byla největším objevem Rosa Liksom, od které si rozhodně musím ještě něco přečíst. Víc jsem naopak čekal od Katji Kettu, její Goluboj mě až tak moc nebavil.
Suma sumárum sbírka je to ale rozhodně zajímavá a doporučuji všem.
Závěr Merlinova kodexu vás zavede opět na řadu míst v tomto a jiných světech i časech. V Albě bojuje velekrál Urtha a jeho děti s invazí mrtvých i nezrozených hrdinů. V podzemí se setkáte s Urthovým předkem Durandondem a prožijete s ním dávné stěhování národů na západ až přes moře do tajemné Alby. A v minojské Krétě se setkáte se zakladatelem steampunku Daidalem a jeho úžasnými výtvory ze dřeva, bronzu a mědi. Do toho pokračují příběhy Iásóna, Médey a jejich dětí, vztah Merlina a Niiv a tak dále. Musí se tu toho zkrátka spousta vyřešit a uzavřít, než se Argó zase vydá na cesty a totéž platí o věčném tulákovi Merlinovi.
O téhle trilogii se často říká, že je vhodná především pro fanoušky Holdstocka, čili lidi, kteří ho už mají nějak načteného. Může to být pravda, konečně já rozhodně Holdstockův fanda jsem. Ale myslím, že je to skvělá volba pro každého náročnějšího čtenáře fantasy s nějakým povědomím o historii a (hlavně) řeckých mýtech.
Od Donny Tartt znám jen Tajnou historii, která se mi přes hodně pomalý rozjezd nakonec líbila. S Malým kamarádem to bylo horší. Táhne se to a táhne, po většinu času se toho moc neděje a to co se děje, působí dost nevěrohodně.
Atmosféra jižanského městečka je jinak vykreslená pečlivě a podrobně, Harrieta je správně nesnesitelná, její tetičky jsou k pomilování a bílá chudina reprezentovaná rodinou Ratliffových je až děsivá. Čili z téhle stránky dobré, ale je to tak strašně dlouhé a místy až nudné, že jsem párkrát uvažoval, proč to vlastně čtu. Nakonec nelituju že jsem vydržel, ale radost ze čtení vypadá jinak.
Než se pustím do Stehlíka, dvakrát si to rozmyslím.
Od Isabel Allende se mi už dřív hrozně líbil Dům duchů a tak jsem byl hodně zvědavý na tuhle knížku, která mu časově předchází a spolu s Dcerou štěstěny tvoří takovou velmi volnou trilogii. Já jsem k té trilogii sice přistoupil poněkud nestandardně, začal jsem třetím dílem a pomalu se propracovávám k jedničce, ale ty knihy se dají číst i samostatně takže to snad až tak nevadí.
Sépiový portrét se odehrává napůl v San Franciscu, napůl v Chile na konci 19. a počátku 20. století. Je to hlavně příběh dvou žen: mladé Aurory de Valle, čínsko-chilsko-americké míšenky a její babičky, velkolepé Pauliny de Valle, velké dámy jak v Chile tak ve Státech a především skvělé obchodnice. Je to radost číst, Isabel umí moc dobře vyprávět a tak se od téhle knížky špatně odchází.
Jdu shánět první díl, podle ohlasů by měl být ještě lepší než Sépiový portrét. Jestli bude Dcera štěstěny taková pecka jako Dům duchů, mám se na co těšit.
Druhý díl to u mě vytáhl na 3,5 hvězdičky což zaokrouhlíme na 4.
Kde najdete v jednom příběhu sira Arthura Conana Doyla, Harryho Houdiniho, H.P. Lovecrafta, Alisteira Crowleyho nebo voodoo kněžku Marii Laveau? Jedině tady, je to jako all stars tým na mistrovství světa v hokeji.
Co se týká příběhu, je to taková retro duchařská detektivka či horror, připomene vám to třeba Frostovy knihy Seznam sedmi a Šest mesiášů, nebo třeba Simmonsova Drooda. Není to špatné, docela jsem se pobavil a kdyby byl příběh trošku líp rozvinutý, dal bych i těch hvězdiček víc.
Arcanum si vyloženě říká o filmové zpracování, ve stylu Ligy výjimečných nebo možná spíš jako některý z marvelovských komiksů, konečně autor je scénárista, takže ví jak na to :)
Další epochální výlet pana Granta na venkov, tentokrát až tam, kde končí londýnské příměstské železnice. Je to pěkná zábavná novelka, dlouhá tak akorát na to se nadechnout mezi dvěma díly Řek Londýna. Mě se to líbilo, a doporučuju i vám.
Ze začátku mi bylo toho kuchaře a chudáka holky až líto, ale postupně ta legrační stránka věci převládla. I když co je vlastně legračního na koncentračních táborech pro tlusťochy?
Ale přiznávám že jsem se bavil. Hlavně u linky s věčně vytočeným kuchařem Grenvillem, anorektička Hayleigh byla hlavně dojemná (dojemně pitomá) a ambiciózní namistrovaný Jeremy mi většinu času spíš lezl na nervy. Jinak tu najdete zajímavý pohled na výpovědní schopnost statistik a vědeckých studií, což se vám v době koronavirové může hodit k restartu kritického myšlení :)
Pár dobrých gagů tu bylo, nemůžu ale říct že by mě to chytilo. Jestli to mělo být k popukání, tak já jsem nepopukal.
Liou Čen-jün je zdá se mi takový čínský Paasilinna, jen na to potřebuje víc stránek. Není to špatné, taková docela zábavná krimi-groteska ze současné Číny. Co jsem těžce překonával, byl pokus překladatelky použít různá česká/moravská/slezská nářečí namísto čínských nářečí použitých v originálu. Palec nahoru za odvahu, ale mě ti chlopci a robky v pekingských ulicích neskutečně lezli na nervy.
Taková nenáročná humoristická knížka, oproti ostatním Moorovým knížkám sice slabší, ale pořád se tam místy najdou perličky. Například je tu mluvící kaloň Roberto se slunečními brýlemi a pak starý kanibal Sarapul, asi jediná postava v této knize s jasným životním cílem, totiž ještě jednou někoho sežrat. Dovolím si tady malý spoiler a popřeju mu dobrou chuť.
Kdyby tohle byla má první knížka od Moora, druhou bych už asi nehledal. Jak Špinavá práce, tak Nejhloupější anděl se mi líbili o dost víc. Ale je to pořád docela zábavné a když ležíte na gauči s nohou v sádře, tak je to asi ideální žánr :)