Gigy komentáře u knih
Kniha patří nesporně mezi ty lepší kousky, nicméně jsem se nemohla ubránit pocitu, že mi zápletka lehce připomíná Dívku ve vlaku. Na můj vkus přišlo poměrně brzy i rozuzlení, zhruba v polovině napětí trochu opadlo a děj se mírně vlekl, jazyk knihy byl spíše jednodušší, ale jinak doporučuji k přečtení, kniha je čtivá a celkem napínavá se zajímavým rozuzlením.
Za mě naprosto jedinečný čtenářský zážitek. Nechápu to relativně nízké hodnocení tady na Databázi. Co víc byste chtěli? :D
Když to shrnu, kompozice byla bezesporu zajímavá, ale myslím, že čtenáře zbytečně mate. Příběh jako takový není špatný, je čtivý, poučný, přináší čtenáři řadu zajímavých informací. Je ale krátký, tím pádem nebyl prostor pro hlubší zpracování a rozvinutí jednotlivých charakterů. Takže z hlediska popisu dobových reálií dobrý, z hlediska literárního takový lepší průměr. Rozhodně se nebráním dalším autorčiným knihám.
Jako jo, není to tak blbý, jak by se po přečtení prvních stran mohlo zdát. A že ty první strany jsou fakt pekelný. Měla jsem strach, že se dialogy mezi Gabrielou a Alicí ponesou i po zbytek knihy v tak nepřirozeném duchu, ale naštěstí se autorka rozjela a vdechla tomu trochu života. Cením to, že je příběh relativně čtivý a originální, za to dávám vždycky body navíc. Trochu mi vadí, že v něm zůstala spousta nedořešených věcí, ve kterých se autorka chvíli pohnípala a pak je sprostě pustila k vodě - to se čtenářům fakt nedělá. Ale jinak se to dalo. Sice to není žádný literární skvost, ale je to poživatelný.
Asi jsem četla ve špatném pořadí. Kniha Prostě na mě zapomněli na mě silně zapůsobila, u Zádušní mše mám trochu problém. Kniha je totiž mnohem amatérštější a neučesanější než předchozí jmenovaná. Nesmírně cenné je ale téma, které si autor pro svou knihu vybral - doufám, že ve výběru podobně "netradičních" témat bude pokračovat i nadále. Když obě knihy porovnám, vidím nějaký ten autorský vývoj a nesmírně mě to těší. Jsem zvědavá na to, co přijde příště.
Trochu mě mrzí, že se Bumerangu nepodařilo dotáhnout Princeznu Psycho, ale zároveň rozumím tomu, proč to nešlo. Byl to prostě jinej soudek, kterej vyžadoval jinej přístup. A taky chápu, že toho Tereza Schillerová v knížce chtěla do světa vykřičet co nejvíc. Jenže... Někdy fakt méně znamená více. Cením si ale poctivé práce a úsilí, které do příběhu vložila a těším se na Vlčici. A dál zůstávám věrná tvrzení, že je autorka nejlepší parťák na dovolenou nebo k vodě. Tam si totiž člověk chce hlavně odpočnout, nechce číst nic hloupýho, ale ani nic, co mu totálně odrovná hlavu. A přesně na tomhle pomezí Schillerová stojí a je to hrozně fajn.
Jakože paráda. Nemohla jsem přestat číst, nemohla jsem dát knížku z ruky. Přitom nebyla nijak zvlášť jazykově propracovaná a i ten děj šel spíš po povrchu a nešel moc do hloubky. Přesto jsem nadšená. Jedno velké doporučení všem. Moc příjemné počtení.
Rozhodně mám o čem přemýšlet. Slunečnice mi otevřely trochu nový náhled na celou problematiku koncentračních táborů a života Židů i Němců vůbec. Přesvědčili mě o tom, že není jednoduché soudit, odsoudit a vlastně ani odpustit. Jsem moc ráda, že se mi kniha dostala do ruky a ráda tímhle skromným komentářem přispěji trochu k tomu, aby se šířila dál mezi české čtenáře. Není to sice žádné lehké čtení před spaním, je to ale něco, co vás obohatí nejen informačně, ale především lidsky.
Trochu jsem šokovala sama sebe tím, že jsem si Knihu hřbitova na svůj seznam napsala. Vždyť je to přeci kniha pro děti! No, hned po několika prvních stranách jsem se za svůj předsudek trochu styděla, protože Gaiman tak úplně pro děti není.
Myslím, že se mu podařilo vytvořit skutečně zajímavý svět, čímž i sobě jako autorovi poskytl dobrou půdu pro to, aby si vyhrál. Dost to bylo vidět na nebožtících, ti mluvili jazykem své doby a provázeli je i nápisy z vlastních náhrobků. Mohl si ale vyhrát ještě o něco víc.
Mám pocit, že v knize zůstalo (na můj vkus) až moc nevyřčeného. a že i informace servírované autorem byly často jen polovičaté. Celkový dojem z knihy mi to naštěstí nezkazilo.
Od románu jsem čekala neskutečně mnoho. Nevím, jestli to bylo názvem nebo tím, co jsem si o něm přečetla na internetu. Po zdolání první stránky jsem byla doslova nadšená, nadšení ale na první stránce také zůstalo. Vlastně netuším, co se stalo. Možná mé představě o Eleanor odpovídala právě jen ta první strana sršící lehkou ironií, vtipem a lehkostí. Kupodivu mi to ale nezabránilo v tom, abych četla dál. A tak jsem se naučila přijmout Eleanor takovou jaká je, i když se poněkud rozcházela s očekáváním, které jsem od románu měla.
Knihu jsem měla přečtenou asi tak za den, byla jsem šíleně zvědavá, kdo je tím vrahem. Dokonce jsem si sama nedokázala ani tipnout pachatele. Z tohohle hlediska byla kniha pecka. Neotřelé prostředí psychiatrické léčebny, série vražd bez zdánlivé souvislosti a zajímavé, i když na můj vkus trochu moc "ujeté" rozuzlení. Nicméně zpočátku jsem měla trochu problém se do knihy začíst, spíše než autorce to ale kladu za vinu překladatelce. Některé věty zkrátka působily kostrbatě. Ale potom jsem se do příběhu natolik začetla, že jsem si těchto drobností přestala všímat.
Na Hrdého Budžese sice nemá, ale i tak příjemně pobavila.
Po dlouhé době nádherná knížka, která mě dokázala zaujmout a od které jsem se nemohla odtrhnout. Neváhejte a přečtěte si ji :)
Od knížky jsem čekala hodně, autorku na sociálních sítích už nějakou dobu sleduju, miluju její smysl pro humor a nadsázku. Nemůžu vyloženě říct, že by mě knížka zklamala, oceňuji její netradičnost a neobvyklost, jazyk se mi líbil, místy byl příběh docela vtipný, nicméně jeho výstavba byla dost slabá, jednoduchá. Myslím si ale, že autorka na knize ukázala, že psát umí, že má potenciál a potřebuje zkrátka jen dozrát.
Za mě druhá nejlepší knížka tohohle roku, hned po U severní zdi. Líbí se mi, že autorka otevírá témata, která ještě nikdo neotevřel. Přesně pro takové knížky mám slabost.
Nepovedl se konec, linie s Tomem a mám pocit, že něco zůstalo nevysvětleno, ale nevadí. Hodnoty příběhu jsou v tomhle případě jinde.
Nějak jsme se s knížkou minuly. Anotace mě naladila, byla napsaná bravurně, ale samotný příběh teda za mě dost bída. Ke čtení jsem se musela přemlouvat, vlastně mě vůbec nebavilo.
Vyzdvihla bych jazyk, postavu kouče Matěje a táty Josefíny, ty mi přišly zajímavý. Zbytek nedotažený, moc postav, málo prostoru pro ně. Asi tuším, kam příběhem autorka mířila, za mě ale do cíle nedorazila.
Za mě příliš popisné. Cennější než samotné mikropovídky byl vždy závěrečný komentář. Váhala jsem mezi hodnocením třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec dávám čtyři, ve skutečnosti spíše 3,5.
Smekám. Skvěle odvedená práce. Po dočtení jsem obohacená o řadu zajímavých informací. Díky! Musím si nutně přečíst i další autorovy knížky.
Za mě teda pecka. Mám hrozně ráda podobně netradiční počiny. O to víc mě možná mrzí, že se kniha dočkala jen paperbacku a nic neříkající obálky. Zasloužila by si mnohem víc.
A jo, matematika a fyzika a všechny ty termíny pro mě byly procházka španělskou vesnicí, nicméně procházku jsem si navzdory své neznalosti užila, což jenom svědčí o autorově schopnostech. Však sami uznejte, už se vám někdy stalo, že byste četli něco, čemu skoro nerozumíte a přesto si to užili?
Za mě prostě ne. Nedokázala jsem se začíst, nešlo to. A fakt mě to mrzí, protože podle anotace vypadala knížka skvěle. Tak třeba někdy příště.