hanak_v_exilu
komentáře u knih
Nemám ústa & musím křičet
Harlan Ellison
Sci-fi si prošla několika vývojovými fázemi. Ve čtyřicátých letech se prosadil názor, že každá správná povídka (a román) musí stát přesně na pomezí mezi vědou a příběhem. Dříve totiž bylo sci-fi buď suchopárné čtení plné fyziky a chemie, nebo naopak "kovbojka ve vesmíru", čili žádná věda. Výjimky z tohoto pravidla jsou dodnes klasikami. V šedesátých letech se tento přístup vyčerpal. Harlan Ellison přišel s novým pojetím žánru, stojícím na měkkých vědách. Pokoušel se do sci-fi prosadit biologii, psychologii, antropologii, behaviorální vědy a další. Snahou bylo čtenáře šokovat a zároveň přiblížit sci-fi mainstreamu. Ukázkový příklad je povídková sbírka Nebezpečné vize. Musím se přiznat, že mi tenhle přístup příliš nesedl. Raději mám kovbojky ve vesmíru, nebo díla Zlatého věku. Kvalitu Ellisonových povídek to ovšem nesnižuje.
Legendy (L3g3ndy)
* antologie
Nevím jestli je to tím, že každá povídka má v sobě nějaké ponaučení k němuž musela směřovat, ale přišlo mi, že autor většinou vytvořil zajímavý svět a pak v něm neobratně vystavěl příběh. V prvních dvou povídkách je tenhle dojem nejvýraznější. Až ta třetí - Dominika z Podolí mě opravdu zaujala. Vrchol sbírky pak přichází v následující - a mnohokrát zmíněné povídce Tenkrát na zahradě. Obě mají nepřekvapivě společné, že se neodehrávají ve fikčním světě. Zbytek povídek trpí stejným chronickým problémem jako první dvě. Vypíchl bych ještě Skrýš - protože je strašlivě zmatená a nedává smysl, a poté Dům u Zlatého kapradí, protože z ní až příliš čiší autorova snaha protlačit do vyprávění své postoje. Na ní jsou slabiny sbírky nejviditelnější.
Cesta slepých ptáků
Ludvík Souček
Celou první čtvrtinu knihy jsem v sobě živil naději, že Ludvík Souček napsal modernizovanou a obohacenou verzi Vernovy Cesty do středu Země. Autor ovšem stočil sled událostí jiným směrem a narouboval do děje své pavědecké teorie - v ucelené podobně představené v pozdější knize Tušení stínu. Co neobstálo ve vážně míněné práci, to se v beletrii pochopitelně snese, takže výsledný dojem není špatný. Přesto platí, že první polovina vyprávění je čtivější než ta druhá.
Tušení stínu
Ludvík Souček
Knížka začíná slibně - vyvrácením naivních a dnes už částečně opuštěných tvrzení Ericha von Danikena. Po přečtení prvních dvou kapitol jsem věřil, že mám v rukou knihu přistupující k záhadám a nevysvětlitelným artefaktům z hloubi času z racionálního pohledu. To mi vydrželo zhruba do třetiny, kdy Ludvík Souček popustil uzdu fantazie a plynule se zařadil po bok tvořivého Švýcara. Jeho teorie, nebo lépe řečeno jeho fantazie ovšem není tak atraktivní, ani tak ucelená. Kniha samotná je pak zmatená, druhá polovina postrádá čtivost a občas je vyloženě ubíjející. Málokterý text mě takhle uspával.
Vlny tíšia vietor
Arkadij Strugackij
Literárně a příběhově ne tak vybroušený, ale mytologicky nejbohatší díl volné série. Bratři Strugačtí udělali pozoruhodný pokrok a z původního přímočarého dobrodružství okořeněného trochou politiky, se dostali skrz komplexní detektivku, až k pseudodokumentu mohutně říznutého filosofií, etikou a paranoiou. Přesto si myslím, že motiv Poutníků měl být využit nápaditěji. Slabších pět hvězdiček.
Brouk v mraveništi
Arkadij Strugackij
Možná jsem nečetl příliš pozorně, ale onu hloubavou sci-fi, ani brilantní detektivku jsem v knize neviděl. Strugackým přiznám, že Brouk v mraveništi je ucelenější, svižnější a plastičtější než předchozí Obydlený ostrov. Občas nakousne zajímavá témata a ke konci nabere atmosféry. Ovšem z plodného námětu šlo vymáčknout mnohem víc než pár vzrušujících úvah. Kapitoly z operace Mrtvý svět bych uvítal rozepsané minimálně na povídku.
Sedm zákonů: Jak civilizace vznikají, dosahují vrcholu a upadají
Miroslav Bárta
Okřídlené rčení srovnávající díla kinematografie a literatury říká "kniha je lepší". V tomto případě bych ho převrátil a řekl bych, že přednáška byla lepší. Kniha je sice čtivá a přístupná, bohužel za to platí dojmem uspěchanosti a povrchnosti. Za přečtení pochopitelně stojí, ovšem lepší využití času je přečíst si knihu Kolaps a regenerace, a poté si pustit přednášku o sedmi zákonech na youtube kanálu brněnské hvězdárny.
Obydlený ostrov
Arkadij Strugackij
Ruské sci-fi v sobě mají něco z pohádek. Jednorozměrné postavy se ukvapeně rozhodují na základě povrchních dojmů, zvraty jsou vidět na dvě stránky dopředu a děj je často o boji dobra se zlem. Romány bratrů Strugackých se tomu schématu většinou vymykají, ale o tomhle to neplatí. Skrývá v sobě myšlenkovou hloubku a nemilosrdně ji ředí v přímočarém a ke konci trochu zmateném dobrodružném příběhu. Když se děj zastavil a poodhalil něco z reálií, cítil jsem v knize potenciál na skvostné filosofické sci-fi. Bohužel zůstalo jen u náznaků.
Špinavý kšefty na North Ganson Street
S. Craig Zahler
Filmy S. Craiga Zahlera mám rád, ale nebudu zastírat, že si u drsnějších pasáží zakrývám oči. To u knihy dost dobře nejde, takže jsem se před čtením v duchu pokřižoval a připravil se na tradiční nával hnusáren. Překvapivě jich zase tolik nebylo, respektive dost jich je jen naznačených. Přirovnal bych to k Dragged Across Concrete - většina nejnechutnějších situací se odehrává "mimo záběr". Atmosféře to pochopitelně neublížilo. Je temná a hutná, tak jak je u autora dobrým zvykem. A teď to prosím zfilmujte.
Star Trek Kusy
* antologie
Ruku na srdce, tohle je s přehledem nejhorší kniha, co jsem ze Star Trekovského univerza četl. Jak už to u povídkových sbírek bývá, tak je kvalita kolísavá. U většiny antologií kolísá od skvělých po ty méně povedené, tady se křivka potácí v hlubokém podprůměru. Opravdu dobrá je jen Žár slabosti. Ta mi připomněla civilnější věci od Raye Bradburyho, především díky deziluzivní pointě. Prima kšeft a Odkud není návratu se četly dobře, ale vynikají jen v téhle bídné konkurenci.
Puls
Stephen King
Zombie survival, který není až tak úplně zombie, ani až tak úplně survival. Připadalo mi, že Stephen King roztáhl povídku do podoby románu. Prázdná místa vyplnil banálními situacemi, takže se vyprávění chvílemi nepěkně táhne. Kniha nevyniká ani atmosférou, ani zápletkou, ani pointou. Určitá síla leží v postavách, jenže ta nejsympatičtější se posledních stránek nedočkala. Pokud tím autor zamýšlel zvýšit drtivost děje, tak selhal. Na Kinga slabé, na postapo málo beznadějné, na dystopii příliš plytké.
Velká výměna
Renaud Camus
Před deseti lety - tedy v době vydání francouzského originálu, bych napsal že je to "podnětná a myšlenky vyvolávající kniha, možná místy příliš radikální". Po dekádě překotného vývoje už působí téměř zbytečně. Trend výměny (západo)evropského obyvatelstva je nezpochybnitelný pohledem statistiky a obtížně vyvratitelný z pohledu sociologie. Přesto stojí tato sbírka esejů za přečtení. Když už pro nic jiného, tak pro překrásný jazyk jímž je napsána. Připomněla mi prvorepublikové překlady klasických řeckých filosofických děl. Občas byla iluze tak silná, až jsem podlehl mylnému dojmu že čtu historickou knihu a konečná fáze Výměny je už dávno za námi. Naštěstí má Francie ještě čas, aby se jí vzepřela.
Zjevení Cthulhu
Howard Phillips Lovecraft
Mírně slabší než pozdější sbírka Barva z kosmu. První dvě povídky - Dagon a Slavnost mě zaujaly jen pointou, Volání Cthulhu mi přišlo pohříchu nevýrazné. Až Hrůza v Dunwichi byla správně mrazivá a strašidelná. V horách šílenství je nepřiznaným vrcholem sbírky. Čekal jsem příběhovou předlohu Carpenterova filmu, ale dostal jsem svižné, přesto však epické dobrodružství rozvíjející už tak bohatou mytologii. Poslední povídka - Stín z hlubin času působila po té emocionální náloži téměř odpočinkově, a ani ona nezapře své kvality.
Nesmrtelnost
Pao-šu (p)
Kniha doplňuje původní příběh, ale neobohacuje ho. Vysvětluje motivace, prohlubuje mytologii a vybarvuje několik bílých míst. Bohužel je vyprávění uspěchané a schází mu plynulost a hloubka trilogie. Pao-šu zkrátka není tak literárně zdatný a neprokázal podobnou míru imaginace jako Liou Cch'-sin. Byla to krásná návštěva do fascinujícího světa, ale příště si radši přečtu něco originálního.
Zapomenuté příběhy 4: Pověšen za krk, dokud nezemřeš
Marian Kechlibar
Kvalita a tloušťka roste každým dílem. Tenhle tématicky zaměřený přesně dostál svému jménu, protože žádný z příběhů jsem neznal. Všechny stojí za to, takže nedočkavě vyhlížím slíbenou pětku.
Plamenům navzdory
Michael A. Martin
Na téhle sérii je skvělé, že může postupně představit všechny rasy dosud opomíjené příběhy Star Trekovského universa. Po Breenech přišli na řadu i Gornové, a stejně jako po minulé knize, i po téhle zůstala lehká pachuť. Společnost hegemonie měla určitě větší potenciál než z ní autor vymáčkl a ani zápletka není nijak objevná. Text zaplevelují logické díry a nepravděpodobné situace, což dělá z jinak seriózně pojaté krize tak trochu frašku.
Hra bez vítězů
David Mack
Špionážní román přibližující tajemnou a dosud trestuhodně opomíjenou rasu Breenů. Příběh trpí klasickými neduhy Star Trekovských knihy. Postavy jsou trochu žoviálnější než byly na obrazovce, děje je trochu brakovější než je na univerzum zdrávo, a autor neodolal touze obohatit reálie svými představami. To po něm jednak nikdo nechce a také tím škodí uvěřitelnosti.
Syntéza
James Swallow
Námět není špatný, ale autor žádnou ze slibných zápletek nerozvinul a vcelku je promrhal. Civilizace strojů si zasloužila hlubší mytologii, exotický Nepřítel měl dostat více prostoru a nová členka posádky se začlenila až příliš poklidně. Kvůli jeho stylu psaní a jisté lehkovážnosti vtisknuté členům posádky ztrácí děj na naléhavosti a temná atmosféra - typická pro začátek knihy, vyvanula dávno před závěrečnou třetinou.
Přes dravé moře
Christopher L. Bennett
Stýská se mi po dospělém Star Treku v němž měli lidé zodpovědnost a jejich činy následky. Nejde jen o doktorovu dějovou odbočku. I zásahy do životního prostředí na Kapce se přešly podezřele shovívavě a Riker, v minulém díle zmítaný pochybnostmi ohledně porušení Základní směrnice, si z ní najednou nedělá těžkou hlavu. Slabší příběh se zajímavého světa.
Meč Damoklův
Geoffrey Thorne
Zaplať pánbůh autor pochopil, že když bude do placu házet jméno za jménem a přiřazovat k němu živočišný druh, tak mi v tom udělá akorát guláš. Za čtyři díly jsem si z posádky nezapamatoval téměř nikoho, a většinou si je představoval jako lidi. Čtvrtý díl se soustředil na pár vybraných členů a umožnil mi utvořit si k nim vztah. Bohužel se to stalo během předvídatelného a nenápaditého příběhu. Vyprávění mi i tak přišlo zmatené a občas jsem měl potíže zařadit si události do lokace.