iceVS komentáře u knih
(SPOILER) Asi zcela marně přemýšlím nad tím, jak to autorka dokázala, že místo toho, abych odsoudila malého, nezajímavého, přitepleného podvodníčka, který oddělal dva lidi pouze pro svůj prospěch, tak mu vlastně fandím a doufám, že nikdo jeho (zlo)čin neodhalí.
Mistrovsky napsáno.
Zvláštní kniha. V počátcích jsem se s ní trochu prala, ale pak ve druhé části mě zcela pohltila. Jako bonus jsem brala dějovou linku s Alanem Turingem, o kterém čtu ráda.
V té hlavní části po většinu času mé mysli vládla myšlenka, že jsme skutečně zodpovědní za to, co (či koho) jsme k sobě připoutali. Smutek strojů... - to byla asi ta nejzajímavější a nejdojemnější část knihy. Upřímně by mě ovšem zajímalo, když naložili s Adamem tak, jak naložili, jak poté Charlie s Mirandou zacházeli s malým, problémovým Markem...
Celkem mě pobavila nepatrná pasáž se zlomenou kůstkou v ruce. V okamžiku, kdy lidstvo stvořilo dokonalého androida, téměř nerozeznatelného od ostatních lidí, v okamžiku kdy zdravotnictví dosahovalo úspěchů s kmenovými buňkami a Charlie měl ruku v klasické sádře a bál se koupat ve vaně, aby sádru nerozmočil...? :-D
Jako velmi důvtipné a lehce škodolibé mi od autora přišlo nechat čtenáře dopátrat, ve kterém roce se vlastně děj odehrává.
Přečetla jsem na jeden zátah.
Ale vlastně nemám jasno. V člověku zůstane mrazivý pocit i úleva, že to tak nedopadlo. Ale zároveň i určitá nejistá pachuť, že je celý děj až příliš orwellovsky nadsazený, přehnaný. A již zmíněná statičnost... podle mě si lidé zvyknou na všechno a prvotně chtějí žít svůj život, usmát se, radovat se i z mála - tady ani slunce nikdy nezasvítilo, protože by narušilo potřebnou ponurost.
Rozmohl se nám tu takový nešvar... Současné české autorky jedou na vlně "čím větší tragédie, tím víc to lidé chtějí"... Viz Lednická, Poncarová. Asi už jsem fakt přesycená.
Cestování mě v životě poněkud minulo, asi i proto nijak zvlášť nevyhledávám literaturu na toto téma. Ale tahle kniha byla fajn. Místa barvitě popsaná, přidáno spoustu perliček či historických zajímavostí a exotické pochoutky mi téměř voněly až pod nos :-)
Velmi příjemné čtení.
Nádherně napsaná kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem.
Ovšem na obálce by měla být poznámka: "Nečtěte, pokud se i nadále chcete dojímat nad Malým princem".
A přestože jak jsem řekla, že jsem četla jedním dechem, tak už v půlce knihy jsem z těch dvou byla úplně otrávená, vyždímaná, unavená z jejich toxického vztahu. On byl velké sebestředné, rozmazlené a sobecké dítě, které jen hledalo další matku a ona... Já nevím, dospělá žena, která miluje svého psa a přesto ho pravidelně odbarvuje čpavkem... Asi se k sobě hodili. Hrozně moc by mě zajímal psychologický rozbor těchto lidí, jejich vztahu.
Ještě že neměli děti... alespoň o nich v knize nebyla ani zmínka. Což mě hodně zaujalo. Deník ženy za dlouhé časové období a ani zmínčička o dítěti či o tom, proč ho nemají...?
V knize se vyskytuje asi tisíc jmen - a ke každému z nich maličká zmínka. Přiznám se, že jsem si připadala jako když z tisíců malinkatých střípků mám složit mozaiku.
No... příliš se nezadařilo...
Vůbec se mi to nelíbilo... :-D
Protože je to příliš pravdivé, příliš kruté, pravda do očí bijící... Protože jsem mezi řádky vyčetla i tu svoji ulitu :-)
Autoři naprosto vystihli současný stav, ve kterém se nyní nacházíme. Z celé knihy bych nesouhlasila tak se třemi, čtyřmi větami. A jedna mě opravdu pobavila: "...zkuste psychopatovi vysvětlit svůj pohled na situaci a nechte si jím potvrdit, že to chápe..." - úplně si nemyslím, že by psychopat-cholerik byl tak vzácný úkaz...
A koblihy už se šikují...
Zpověď naprostýho sígra... Nejspíš proto mě ta kniha vyloženě bavila.
Má to spád a šmrnc a skvělý suchý humor, netváří se to jako velký umění, prostě na pohodu. Nejspíš se taky chlapec trochu kasá a taky nějak pořád nevím, proč byl téměř nejhledanější osobou, moc to nerozmazává :-)
Knihu totálně zabíjí úděsný pravopis - nemám tím na mysli hovorový jazyk a expresivní výrazivo :-)
Smutný ponaučení pro život - příliš pozdě jsem přišla na to, že vést zodpovědný život je pěkně na ... houby
Úplně nevím, kam knihu zařadit. Nejvíc se mi tento počin jeví jako slohové cvičení. I když opravdu velmi věrné. Posoudit děj opravdu dokážu, byť z pohledu partnerky a následně manželky vojína základní služby. Ti, kdož vojnu zažili, si asi s nostalgií oživí své vzpomínky.
V knize mě dost rušila přímá řeč v jakési burešovštině. A u nás se určitě říkalo dévéťák, nikoli devěťák. O pinglech x pinklech nemluvě :-) Ale to je fakt jediné, co mi v textu vadilo. Jinak je to takové nenáročné čtení, co ani neurazí a ani nenadchne.
Dost mě pobavilo, jak se autor považuje za undergroundového věrozvěsta.
Asi bych tuhle knihu nechala povinně přečíst spoustě lidem.
Církev = demagogie, zločiny, touha po moci a vlastním prospěchu.
Kdo chce věřit v Boha, ať si věří. Kdo chce věřit církvi, je buď ovce s potřebou být vedena, hlupák nebo pokrytec.
Tato kniha je mistrovské dílo. Jak obsahem, tak i formou. Vše je dokonalé. Příběh, jazyk, děj... Jen doslov jsem si měla přečíst jako první, tu a tam bych měla místy jasněji.
Nevím, jestli jsem se dozvěděla o Vincentovi něco nového, jediné, co jsem při četbě vnímala, bylo intenzivní čiré šílenství, které po pár hodinách prostupuje i do nitra čtenáře. Nečtete o Vincentovi, jste Vincentem... Šílícím Vincentem...
Smekám, kniha je naprosto geniální.
S dojetím a pýchou jsem dočetla to úžasné vyprávění o charismatickém človíčkovi, který je tolik nedoceněn, a přesto se nevzdává a znovu a znovu nás nízké každý den inspiruje k tomu být lepšími. Neskrývala jsem slzy.
Kapitola o takřka biblickém setkání statečného a odvážného Jiříka s krásným budoucím prezidentem jednou jistě vejde do dějin literatury.
:-D
Jediný, co mě v souvislosti s touhle sbírkou napadá je, že jsem ráda, že jsem neměla stejnou krizi padesátníků :-D
Dost jsem se u knihy nudila. Čekala jsem životopisný román a místo toho jsem měla v ruce sladkobolný cajdák s nijak dobrou korekturou. V podstatě jen běžná červená knihovna - ovšem okořeněná známými jmény.
Tato kniha je z mého pohledu srovnatelná s knihami Davida Freje, ovšem okořeněná východní medicínou. Zajímavé informace o energetickém systému člověku, vlivu psychiky na stravování, biorytmy...
Velmi mě zaujaly kapitoly o GMO, či o pití "mrtvé vody" z plastových lahví. Nebo o začarovaném kruhu mnohdy nevhodné léčby, která pouze potlačuje příznaky a zatěžuje játra. A nebo o tom, že většina lidí v panice ze slunce používá opalovací krémy s vysokými ochrannými faktory a tím si ubližuje víc, než tuší.
Každý si asi musí najít to své, čemu věří.
Výtečný psychologický román, obsahující prvky právní, podnikatelské i politické. Nedokázala jsem se od knihy odtrhnout. A to i přesto, že děj se převážně odehrával formou zasedání vyšetřovací komise půl roku po apokalypse, tedy pro leckoho ne příliš záživnou formu.
Pár slov k výběru knihy - posledních pár měsíců zažívám něco jako vyšší level přímého knihovnictví. Dříve mi dost často naši čtenáři doporučovali knihy, které se jim líbily. Teď mi do knihovny nosí poklady ze své knihovničky. Tato je jednou z nich. Je to velice příjemné a tímto díky čtenářům, kteří takto vkládají důvěru do svých knihovnic :-)
Kunderu nemám ráda už od svých patnácti. Prostě nemám, no. Ale jak už tu bylo řečeno, kniha se čte sama. Byla jsem na ni dlouho zvědavá a nejsem zklamaná.
Členění do kratičkých kapitol je skvělým protipólem celkové obsáhlosti.
A protože jsem jednou z těch, které čtou maximálně desetiřádkové komentáře, myslím, že to na zhodnocení stačí :-)
Autor formou fiktivních přátelských rozhovorů svým čtenářům a pacientům přibližuje nejen vědu lékařskou, ale i celostní medicínu, kulinářské nebe, cestovatelské zážitky, duchovno, jiné dimenze i další témata.
Některé pasáže mě potěšily, další pro mě byly informačním přínosem. S některými se nedokážu ztotožnit a pro některé jsem nepoužitelná z důvodu převahy materialistického založení. Takže asi zdravě vyváženo.
A v hodnocení nejsem objektivní, rehabilitace a akupunktura mě zbavila dlouhodobých potíží.
Předchozí kniha mě dovedla k této. Musím se přiznat, že zpočátku mě to příliš nebavilo. Vcelku pro mě nezvyklý reportážní styl a přesto věty na dvanáct řádků. Trvalo mi téměř třetinu knihy, než jsem se pořádně začetla. Jenže pak už mě to nepustilo.
I když ve mně kniha zanechala značný neklid, doslova rozsekaná jsem byla vlastně jen z jedné zmínky - výjimečně si dovolím citovat: "... v půlce aleje vidím starou Kenyonovu kolii. Ten pes byl celý vyděšený. Stál tam ocas stažený mezi nohama, ani nezaštěkal a vůbec se nepohnul. A když jsem viděl toho psa - teprve to na mě všechno padlo."
Zajímalo by mě, jaký byl Truman ve skutečnosti. To zaujetí, které do této knihy vložil, mi přijde až patologické. Já nevím, asi bych ho za kamaráda nechtěla.
Kniha plná luxusu, nevšednosti, přetvářek, pozlátek a starostí, kam pověsit nového Degase. Přesto jsem se od ní nedokázala odtrhnout. V uplynulém roce jsem přečetla několik knih, které byly propojeny stejnou partou lidí: Hemingwayovi, Fitzeraldovi, Coco, Vanderbiltovi, Warhol, Capote...
Díky tomu jsem měla pocit, že je tak nějak víc znám, že mi jsou bližší, proto i čtení o nich pro mě bylo poutavější. I když to byli zřejmě velmi povrchní lidé.
Místy mi značně nesedělo (a i dost rušilo) použití některých výrazů, cit pro jazyk máme ovšem každý jiný. A napsat "naplněnými pytly", to zaslouží nakopat, pane Dušku.