jadran
komentáře u knih

Pro toho, kdo nemá trpělivost věnovat se delším a složitějším textům, kniha moc není. Odkazy, vysvětlivky i rejstřík představují 131 z celkových 700 stran textu a samotných zkratek je na začátku 5 stránek. Rozhodně tady není nic akčního, vše je popsáno suchým a věcným způsobem. V textu se vyskytují nejen tisíce jmen, ale i stovky krycích označení a to nejen agentů. Kdo se nechce prokousávat dlouhým textem, bojovat se záplavou jmen a událostí i zkratkami a přitom se chce něco dozvědět, tomu lze doporučit závěrečnou kapitolu 31. kapitolu, která shrnuje celý obsah knihy a obsahuje ne vždy přesné komentáře a odhady. Zlověstně příznačné je to, že tato kapitola končí nástupem Putina do funkce předsedy vlády.
Knihu je možné brát jako dokument o specifické součásti historie. Pokud člověk obecnou historii zná, umožní mu to se daleko lépe v problematice orientovat. Občas ovšem zjistí, že některé dodnes opakované pravdy zas tak pravdivé nejsou.
Nebo kniha popisuje jak a čím se obecně zabývají tajné služby. Klasickou vojenskou, politickou i ekonomickou špionáží počínaje, přes likvidaci nepřátelských osob a diverzní akce až po ovlivňování politiků a veřejného mínění. Hlavně vyvolávání strachu a paniky. V čem spočívala specifika sovětské Čeky, OGPU, NKVD a KGB nám ukazuje zejména aktuální situace i jejího dnešního nástupce FSB. I když nikdo netvrdí, že ostatní tajné služby jednají vždy a jenom zásadně v rukavičkách a neporušují zákony svých zemí i mezinárodní dohody, KGB i její předchůdci i ruská následovnická FSB všechny v negativním slova smyslu vysoce převyšují.
To se nakonec ukázalo v posledních letech, ať už se jedná o vraždy domácích oponentů (Němcov, Politkovská, ale i podle všeho někteří oligarchové a možná i generál Lebeď), útoky na nepřátele v zahraničí (Juščenko, Litviněnko nebo Skripal), fingované teroristické útoky s cílem ospravedlňovat politiku doma (třeba atentáty v Moskvě a v divadle na Dubrovce) i v zahraničí (mimo jiné Vrbětice). Právě ta záplava znalců a expertů, kteří se k téhle kauze vyjadřovali u mě vyvolal nedůvěru v to, co tak zasvěceně vykládají. A pečlivé přečtení této knihy mě v té nedůvěře jenom utvrdilo.
V dobách zlaté éry zahraničních operací NKVD za války a po ní bylo až šokující, jak rozsáhlé špionážní aktivity byly vedeny proti vlastním protihitlerovským spojencům. A ještě horší bylo, jací lidé pro tuhle organizaci dobrovolně a nadšeně pracovali. Oni ti Philbyové, Rosenbergové i Sorgeové nebyli Rusové. Jednalo se o zaslepené fanatiky, kteří přes své vzdělání a příslušnost ke středním a vyšším třídám a pod dojmem nedostatků ve své zemi byli ochotní podporovat "vysněný a dokonalý" režim, jehož brutalita a asociální počínaní překonaly všechno to nejhorší, co se kdy ve světě objevilo. A to včetně onoho fašismu, tedy národního socialismu, režimu velmi blízkého onomu sovětskému. To si ovšem oni odmítali připustit. Fanatikům stačí vždycky nějaký ten ideál, ke kterému se upnou a jsou schopni v jeho jméně páchat nejhorší zvěrstva. Bohužel, lidé tohoto typu se na Západě (včetně naší země) rodí pořád dál a dál, pouze se zaměřují jinam.
Sláva KGB pohasla v šedesátých letech, kdy se podobní aktivisté zaměřili na podporu Maovy Číny, Castra a začali bojovat proti rasismu a kolonialismu a za práva často velmi obskurních skupin. Když jsme u toho výhradně bílého rasismu, zde KGB vykonala prostřednictvím loutkové Křesťanské mírové konference hodně práce, která pokračuje vesele dál, dávno po pádu SSSR.
A je zde i něco dalšího, co zasahuje do dneška a co díky pozorné četbě knihy pochopíme. Aktivní opatření, tedy hybridní válka, spočívající jednak v nenápadné podpoře všech organizací i jedinců, kteří ve jménu dobra a spravedlnosti podrývají státy, které dříve SSSR a dnes Rusko pokládají za nepřátele. Záplava falešných zpráv, ochotně šířená jak novináři a publicisty, tak užitečnými idioty i placenými agenty je toho více než jasným důkazem a eskaluje v souvislosti s agresí vůči Ukrajině.
Kniha je právě s ohledem na dnešek velmi důležitá a její přečtení je užitečné k pochopení toho, co zdaleka nezmizelo s pádem SSSR a přejmenováním KGB na FSB. Mitrochinovi je třeba vzdát hold za to, co udělal i s vědomím toho, že ani on nemohl tušit, jak nakonec rychle Sovětský Svaz padne. Ale pozornost si zaslouží i nenápadná poznámka autora Ch. Andrewa, že onen pád nebyl tak překvapující jako fakt, jak dlouho se podobný režim dokázal udržet. A dnešek nám ukazuje, že vlastně tak úplně neskončil. A kdo chce něco akčnějšího, doporučuji F. Forsytha. Porovnání faktů z této knihy s jeho špionážními romány ukazuje, jak vždycky vycházel z hluboké znalosti problematiky.


Kniha vyšla na sklonku vlády komunistů, tedy za období vlády režimu, který vše podával opačně a přitom stejně vylhaně a vulgárně jako předtím katolická propaganda, i do jisté míry stejně jako ono národovecké pojetí Aloise Jiráska. Jenže tady se dozvíme, že základem husitství jako takového nebyl boj za sociální "spravedlnost" nebo dokonce jakousi pofiderní "rovnost", ale snaha reformovat církev a dostat ji k tomu, co ta církev hlásala, ale co nedělala ani náhodou. Snad až čytřicítka oltářů v tehdy cca polovičním chrámu svatého Víta spojeného s prebendami pro jejich "provozovatele" toho byly víc než výraznou ukázkou. Je zde i perfektně popsán život a duchovní obzory běžného člověka na sklonku středověku, který byl doslova prostoupený náboženstvím. A to přesto, že nejenom evropská společnost byla v hluboké ekonomické krizi, která byla i ideová a samozřejmě tím pádem duchovní. První drápky už tehdy začal vystrkovat nacionalismus, který je možné snad nejlépe vysledovat v "avignonském" zajetí papežů. Ve skutečnosti rozkol způsobila snaha francouzských králů kontrolovat církev a použít ji čistě pro své vlastní zájmy.
Ti, kteří papouškují nesmysly o loupících a brutálně vraždících husitech a ničení kulturních památek uprostřed podle jejich scestných představ v míru žijící Evropy jsou zcela mimo. Jejich neznalost, povrchnost a neschopnost chápat věci v širších souvislostech jim nikdy neumožní pochopit jak důvody, které k této i z evropského hlediska významné události vedly, stejně jako vnímat a hlavně vědět, jak Evropa v té době vypadala a čemu její obyvatelé čelili. Teprve kontext, ke kterému dává kniha (přes některé negativní reakce zejména odborné veřejnosti) dobrý základ, může vést k pochopení, že se v případě českých zemí podařilo poprvé alespoň polovičatě, ale nezvratně reformovat rozvrácenou církev a zahájit tak novou éru evropských dějin. Kdo si s tímhle dá práci a bude o tom přemýšlet, usměje se jenom útrpně nad řadou výroků "všeználků" typu třeba Karla Steigerwalda, který se krátce po sametové revoluci rozhořčil v jakémsi článku, že ti zpropadení husité, tak oslavovaní komunisty nám znemožnili "prožít" renesanci. Asi sám neví, co to vlastně ta renesance byla a jak vypadal svět v době, kdy se primárně náboženské hnutí v Čechách v návaznosti na evropské trendy prosadilo. Nakonec, Hus nebyl první a ta reformační linka vede už z hlubokého středověku z jižní Francie do střední Evropy už 14. století přes otce a hlavně ideologa reformace Johna Wiclifa a pokračuje na jedné straně Lutherem, Erasmem Rotterdamským, Savonarolou, Calvinem, ale na druhou stranu i panovníky řady zemí, kteří o století a něco později "reformovali" církev jenom proto, aby se dostali do čela její národní části a hlavně získali obrovský církevní majtek. Hus, ale částečně i Žižka a řada dalších osob popsaných stručně v této knize byli idealisté s leckdy nivními a scestnými představami. Ta takový král Jindřich VI. velmi dobře věděl, co a proč dělá....


Hubáček je skutečně velmi mírně řečeno vynikající. Dokáže psát, jeho míra empatie i objektivita je naprosto famózní (v knihách, které vycházely před rokem 1989 povinně plevelil prosovětskou ideologií Hubáčkovy knihy hlavně jistý "historik" Čejka). V novějších vydáních už tyhle ve své době blábolivé "úlitby" nenajdeme. Ale najdeme zde k zamyšlení jiné věci. Necháme-li stranou obdiv k vytrvalosti a hrdinství především obyčejných námořníků i letců, z knihy přímo čiší to, co mě na Britech (zejména oněch velitelích) vadí čím dál tím víc. Jejich pozérství, blazeovanost, povrchnost a neschopnost, jak v chápání reality tak v odhadu možností a vlastních schopností - to není jenom Montgomery a jemu podobní, to jsou i zdejší admirálové, ti co bojovali na moři, ale i ti, co nechávali stavět lodě (viz. vysvětlení, proč šel Hood tak rychle pod hladinu), nebo vytrvalá stavba takových vykopávek jako byl Swordfish (jeho zásah kormidla Bismarcu byl ukázkou, že i nepravděpodobné a proti vši logice uskutečnitelné věci se stávají) nebo "dvoumístná" námořní stíhačka Fulmar (prý že stíhací pilot potřebuje navigátora, aby se nad mořem neztratil). To jsou ty ukázky britské tuposti a arogance. Války se opravdu nevyhrávají evakuacemi. Ale dělat hrdinnou epopej z toho, jak celé metropolitní loďstvo honí po moři jednu kapesní bitevní loď, není schopné ji ani trvale sledovat a nakonec ji náhodou objeví americký pilot, předvádějící Britům catalinu je něco podobného. Ukazuje ve vší nahotě Británii, jakou ve skutečnosti od konce 19. století byla. V knize je spousta zajímavých věcí, jako perličku bych uvedl, že už před mnoha lety jsem si zde všiml oné krátké informace o admirálu Hollandovi, kterého při hledání Bismarka udržovaly při vědomí po několika nocích beze spánku - benzedrinové tablety. Nedávno jakýsi senzacechtivý pisálek přišel s dílem, kde tvrdí, že Němci byli za druhé světové války na drogách - na amfetaminu, který vynalezli a vyráběli pouze oni. Onen benzendrin nic jiného, než amfetamin není, jeho výroba začala v USA ještě dřív než v Hitlerově Německu a vyráběla ho dnešní firma SmithKline. I takováhle maličkost je nesmírně zajímavá a ukazuje hloubku a kvalitu knihy...


První kniha z jedné z nejlepších (alespoň pro mě) edic, co u nás vycházejí. A perfektně napsaná, objektivní a přesně tak dlouhá, aby se člověk netopil v záplavě faktů a podrobností na straně jedné a na straně druhé to nebylo vzato jen tak po povrchu. Určitou výhodou je délka dějin Spojených Států, které se vlastně i s koloniální érou počítají na o něco víc, než desetinu dějin Číny. A té objektivity si važme, protože dneska historici v USA, kteří "nebádají" a "nepíšou" podle těch jediných správných progresivisticko aktivistických notiček si asi moc neškrtnou. Jenže tohle jsou ještě sladké devadesátky a to byla poslední doba, kde se nepřepisovalo. Pokud ondra2 touží po něčem delším a přitom napsaném trochu více jako beletrie, doporučuji vřele Paula Johnsona a jeho Dějiny amerického národa. A shodou okolností - tyhle dějiny USA jsou podle mě skvělým klíčem k těm dalším a třeba jenom dílčím. Nakonec mě ale stejně nejvíc překvapuje, že asi nejlíp se žilo v dnešním USA ještě v koloniální éře, kdy půdy byl dostatek, tím pádem jídla taky a populace z Evropy, která se sem mohla přece jenom dostat, byla nejenom nejzdravější, ale hlavně nejsvobodnější. Tyhle dějiny nám ukazují hrdiny a osobnosti, o kterých se jen tak nepíše a nemluví, třeba onoho zakladatele nejmenšího státu pozdější Unie Rhodu Island Rogera Williamse, který zde zavedl poprvé v dějinách lidstva náboženskou svobodu a odluku církve od státu. Rhode Island vznikl tak, že Williams se dostal do sporu s bigotními protestanty v kolonii Massachusett a když byl vyhnán, založil si se svými stoupenci svoji "vlastní" kolonii, kde si mohli dělat, co chtěli. Když jsem si o stejném období přečetl u Johnsona, dospěl jsem k poněkud překvapivému závěru, že ona válka za nezávislost byla vlastně vedena především proto, že se kolonisté obávali, že by o svoje svobody, které už od XVII. století mohli bez problémů užívat, mohli přijít...a už by neměli na rozdíl od Williamse a spol. kam dál odejít, protože britská koruna stěhování za Allegheny zakázala.


No, poprvé jsem četl celou pentalogii někdy v patnácti letech a pro mě nejzajímavější dějovou linkou tohoto dílu byl příběh Míši Borna. V hodně raném mládí mně jeho vývoj a chování připadaly odporné a jednoznačně jsem ho odsuzoval. Jeho sebevražda mně připadala jako spravedlivý "trest", aniž bych byl schopen se zamyslet nad tím, do jaké míry hrály v jeho případu nejen jeho povahové rysy, ale především další lidé. Míša Born byl pro mě po letech a dalším přečtení (a shlédnutí perfektního televizního zpracování) člověk, nad jehož osudem jsem začal pociťovat lítost. Nejednalo se rozhodně o psychopata (viz. jeho vztah k tetě), spíš se na něm podepsala na jedné straně výchova ze strany otce, ztráta matky a i fakt, že otec preferoval potomka z druhého, pro něj rozhodně spokojenějšího manželství. Míša vyrůstal sice v blahobytu a dostatku, ale tady je perfektně ukázáno, že ona péče se musí vztahovat nejen na zajištění materiálních potřeb. A je to téma hodně nadčasové. Stačí s porozhlédnout kolem sebe. Bohužel, onen Giesl, později rakouský "estébák" v Praze je snad nejnegativnější osobou celé pentalogie. A zase, jedná se o kreaturu, které nevymřely se starým Rakouskem ani s nacistickým a následně komunistickým režimem u nás. Tím nechci dávat rovnítko mezi relativně (na svoji dobu - viz ono slavné cimrmanovské - ano trpíme pod Rakouskem, ale dá se to vydržet) liberální Rakousko a Protektorát a éru 1948 až (oficiálně) 1989. Nakonec, politickou policii mají i ty nejdemokratičtější státy. Jde o to, co a jak stíhá a proč. Právě ten popisovaný "děsivý" útlak působí ve srovnání s tím, co přišlo později až idylicky. Jenže současníci to viděli jinak. V té době byla tato zejména městská společnost emancipovaná a sebevědomá a jakýkoliv zásah do svých osobních svobod a důstojnosti vnímala velmi negativně. Problém Giesela vidím v tom, jak dokáží podobní lidé zneužít bezostyšně a ryze sobecky frustrace citlivějších a nebo rozkolísaných a dost často mladých jednotlivců, aby je zmanipulovali a nasměrovali je tam, kam potřebují. A dneska to rozhodně nejsou žádní státní úředníci, dost často se jedná o lidí z oblasti byznysu, kultury, ale také nejrůznější "napravovače" současných poměrů. Nakonec, z tohohle těsta byl přece jak Lenin, tak i Hitler a celá plejáda jejich souputníků. A tím se obloukem dostávám k zedníkovi Pecoldovi. V tramvaji jsme vyslechl rozhovor dvou mladých zapálených antikomunistů dnešního střihu, kteří odsuzovali, že tu "komunistickou" slátaninu pořád ještě dávají, ačkoliv je to manipulativní prokomunistických škvár a předháněli se v tom, když vykřikovali, jak oni by s Pecoldem a jemu podobnými zatočili. A došli k závěru, že kdyby byli všichni tehdejší podnikatelé takoví tvrďáci, jako Nedobyl, nemuseli se komunisti v roce osmačtyřicet dostat k moc. Absence sociálního cítění pro ně byla možná jenom hipsterská póza v kombinaci s nevyzrálostí, ale je třeba vidět, že oni dělníci se skutečně za Rakouska nijak skvěle neměli. A sociální problémy zde byly, jsou a budou. Nakonec, velice racionálně se jimi zbýval jak Masaryk, tak třeba v umělecké rovině Karel Čapek. A ty rozhodně ze sympatií ke komunistické ideologii nikdo podezřívat nebude. Ale život v bídě a každodenní nejistotě žádný med rozhodně nebyl. Jen tak mimochodem, v sousedním Německu té doby bylo jako v první zemi na světě zavedeno sociální, úrazové a starobní pojištění. Zavedl ho "ultrareakční" kancléř Bismark, logicky aby eliminoval nejhorší výstřelky v tomto směru. Takže odsuzovat dělnické hnutí jako takové je taky mimo. A zase tady platí, že právě část těchto lidí se stávala nezřídka kdy předmětem a nástrojem demagogů a psychopatů, řešících svoje problémy na úkor druhých. A jsme obloukem zpátky u "profesora" a "komisaře" Giesela.
Neffova pentalogie je nejen skvělým obrazem doby, různorodých charakterů s velice uvěřitelnou psychologií a vzrušujícími, ale naprosto uvěřitelnými peripetiemi, ale - ve druhém plánu - i podkladem k zamyšlení. Tohle nedokážou žádní užvanění publicisté, pseudofilosofové, pokoutní ideologové a podobné existence, tohle dokáže jenom kvalitní "krásná" literatura. Díky za ni.


Říší strachu bych bez zábran zařadil vedle Orwellova 1984 s jedním rozdílem. Orwell psal apokalyptickou scifi, Crichton píše, jak to opravdu je a jak to funguje. Onen poučný thriller je v prvním plánu svižně napsaná akční záležitost, a ačkoliv tenhle druh literatury nevyhledávám, vzpomněl jsme si na Forsytova Šakala. Trvá dost dlouho, než se všechny ty zdánlivě nesouvisející události spojí a my pochopíme, kdo je kdo a hlavně o co komu jde. Na začátku je obří propagační ekologický kongres v LA, jehož cílem je přimět vládu USA, aby podepsala Kjótský protokol. A zde onen právník a vedoucí jedné z hlavních ekologických organizací v USA, placených nepřímo státem a přímo různými „filantropy“ z oblasti byznysu předvede, o co půjde. Houfec propagandistů a reklamních marketérů přijde se slovem Nebezpečí a varování, ale on jim nařídí, že musí použít slova Katastrofa a vyvolat paniku. Ale paniku lze vyvolat ještě jinak. O tom je akční část příběhu.
Kniha, na kterou se Crichton (autor mimo jiné Jurského parku, Rudého slunce i jiného prorockého románu Skandální odhalení – vše zfilmováno) chystal tři roky a možná byl při důkladném studiu problematiky sám překvapen k čemu došel. Nechám stranu ono globální oteplování, jak je nám i 14 let po prvním vydání knihy předkládáno a kde si každý normální a myslící člověk udělá obrázek sám, stačí, když si zjistí elementární fakta a bude o nich „chvíli“ přemýšlet. Jenom oni „ekologové“ budou tvrdit, že je to natolik složitá problematika, tři roky na její pochopení nestačí. Jim ale kupodivu ano. Kenner, hlavní akční hrdina nám servíruje mraky informací, je ale nazve hlupáky. Kdykoliv se s některým z nich pustí do diskuze, s fakty jsou brzy na štíru, odvolávají se na vědu a na vědce a nakonec se urazí a zmizí. Oni mají svoji absolutní pravdu. Jeden z účastníků děje to přirovná k čarodějnickým procesům. A vysvětlí, proč žijeme v oné pomyslné Říši strachu a komu to prospívá, kromě nás samotných, drtivé většiné populace.
Lidem se totiž dobře vládne a tahají se z nich peníze, když mají strach a ještě se v nich podaří vytvořit pocit viny, špatné svědomí. Ona „ekologie“, ona záchrana planety splňuje tohle do puntíku. Náboženství už netáhne, studená válka skončila v roce 1989 a strach z jaderné apokalypsy se vytratil. A tak nastoupil strach ze „zničení“ planety a nynější uhlíkoví šílení je jenom dalším z mnoha uměle vyráběných strachů, které slouží politikům, samozřejmě oněm samozvaných zachráncům planety (v USA i právníkům), mediím, ale taky části podnikatelů. Crichton ale taky dává prostřednictvím svých modelových hrdinů co proto nynějším univerzitám a zamýšlí se nad vzývanou vědou.
Ona věda je nám vnucována jako dokonalý hlasatel pravdy. Jenže je ukázáno, že ona věda nejen že je omylná, ale že často stojí na zcela chybných předpokladech a manipuluje s fakty tak, aby vyšlo to, co si poskytovatel grantu přeje a potřebuje. Už se neinterpretují fakta, ale závěry se přijímají a hlásají na základě různých počítačových animací a modelů, které jsou zase vytvořeny na základě selektivních údajů. Takhle to dělají vlády, korporace, ale asi v tom s ohledem na dnešek vedou oni ekologové. Mají totiž podporu jak těch vlád, tak těch médií.
V doslovu Crichton připomíná, že za vědu byla svého času pokládána eugenika a za velkého vědce jistý Lysenko. Kniha není příliš povzbudivá a hlavně, číst jí zrovna dnes je dost náročné. Ale není to žádná propaganda, naopak před propagandou a slepou vírou varuje velice důrazně.
Jak se na to dívají oni bojovníci za záchranu planety dokazuje následující (zjednodušený) dialog mezi Ann, manželkou miliardáře a klimatickou aktivistkou a Kennerem. – Jaký máte dům? – Máme tisíc metrů čtverečních. – A kolik vás tam bydlí? – No já s manželem a dvěma syny. A taky služebná. Ale my žijeme ekologicky, Naše služebná jezdí priusem a máme solárně vyhřívaný bazén. A někdy s námi bydlí i tchyně. – Neptám se vás, čím jezdí vaše služebná. Čím jezdíte vy? – Já ale to velké SUV potřebuji, mám malé děti. My tento standard potřebujeme, patří k naší úrovni a důležitosti. -
Co dodat? Sehnat a pozorně, opravdu pozorně přečíst. Karel Čapek svými vrcholnými díly varoval marně. 14 let po prvním vydání tohoto románu mám podobný pocit marnosti. Jinak knihu jsem přes antikvariáty sháněl dva měsíce. Je samozřejmě vyprodaná přes fakt, že vyšla už dvakrát. To mě snad jako jediné naplňuje mírným optimismem.


Jedna z knih mého dětství, kterou mám spojenou s americkým historickým velkofilmem El Cid s Charlotem Hestonem v hlavní roli. Prakticky stejná doba (dědeček krále Alfonsa v tomto románu byl oním Alfonsem, který se střetával se Cidem a v románu je o tom i drobná zmínka), stejné prostředí a stejná tématika.
K dnešku zdánlivě povzbuzující popis prolínání a obohacování kultur (dneska už samy tyto pojmy ztratily svůj lesk tváří tvář jejich zneužívání), který ale ukazuje zcela jednoznačně, že oni kanovníci ani učenci se svými nesporně humanistickými postoji a vzájemnou tolerancí představují naprosto okrajový proud, protože rozhodují úplně jiné a podstatně významnější popudy. Královna, ženoucí manžela do války, aby se zbavila nenáviděné sokyně, král, který nechápe síly, které kolem něj jsou a je jedno, jestli se jedná na jedné straně o obchod a finance, reprezentované Jehudou, nebo ono rytířství a válečnictví a otec, který si omlouvá vydání dcery do postele "barbara" vyššími cíli. Jehuda ibn Ezra vychází ze všech svých bojů se škraloupem na štítu a paradoxně, jako osobnost je u mně "poražen" nebohým Izákem z Yorku z Ivanhoea, stejně jako jeho mentálně nevýrazná dcera mně připadá spíš jako loutka na rozdíl od inteligentní a hrdé Rebeccy rovněž z Ivanhoea.
Feuchtwanger se ale v tomto případě hned několikrát mýlí, když se dívá s pohrdáním na onen svět primitivních válkychtivých Kastilců. Ve skutečnosti to nebyli (na rozdíl od křižáckých válek na středním východě) oni křesťané, kdo válčili pro nic za nic. Oni zde tak oslavovaní a kultivovaní Mauři přišli jako brutální dobyvatelé a zastavily je až Pyreneje. Křesťané se vraceli zpět, na místa o které je čtyři století předtím připravila agrese onoho Džabraíla Tárika (po němž se dodnes jmenuje onen průliv a paradoxně i ona poslední britská kolonie v Evropě). Každá akce vyvolává reakci opačného směru a stejné síly. To platí nejen ve fyzice. Ona primitivní a hrubá společnost dokázala nakonec zvítězit ne proto, že by si to přál Bůh (ono Deus vult se tam opakuje dost často a má charakterizovat myšlenkově a argumentačně chudý svět křesťanských rytířů), ale proto, že dokázala být dostatečně rezistentní vůči jiné a stejně hrubé síle, kterou představovali ani afričtí "bratranci", kteří svým souvěrcům přicházeli na pomoc.
Afričtí Almorávidé byli v prvé řadě dobyvateli oné maurské části Pyrenejského poloostrova a i když porazili na druhou stranu neustále se hašteřící křesťanské státečky na severu, nedokázali už ovládnout trvale ani muslimskou část tehdejšího Španělska ani Portugalsko. To, že již v té době byla maurská společnost na Pyrenejském poloostrově rozložená, v románu není až zas tak zdůrazňováno, i když jeho důsledkem byl odchod Jehudy do Kastilie. Bitva, v níž byl Alfonso VIII. poražen u Alarcosu a která "způsobila" smrt doni Raquel v roce 1195 zdaleka nebyla tak ničivá a fatální, jak se z knihy zdá.
Tentýž král v klíčové bitvě celé reconquisty u Las Navas de Tolosa o sedmnáct let později Araby definitivně porazil a zlomil i přes skutečnost, že celá reconquista skončila vlastně až dobytím Granady. Nicméně Feuchtwanger s fakty nijak nemanipuluje, pouze vyznění jeho knihy je ve vazbě na pozdější skutečný vývoj poněkud zavádějící. A kniha sama o sobě je nádherná, a jako u Feuchtwangera vždycky, je zalidněna řadou až fascinujících postav a osobností.
Ale onen historický backgound by si měl každý čtenář po přečtení trochu upřesnit, aby nesklouzl k onomu zavádějícímu obrazu až idylické "koexistence" oněch tří náboženství.
Ale o tom mimo jiné historické romány jsou - nespokojit se jenom s příběhem a tím, co nám autor předvádí, ale zjistit si širší souvislosti. Nakonec, v onom Ivanhoeovi, kterého zde zmiňuji, ten oslňující Černý rytíř ve skutečnosti nebyl zdaleka takový "klaďas", jak je tam líčen. A přitom kdykoliv Ivanhoea i Židovku (kterou mám zcela iracionálně radši) čtu, tak mi to potěšení nijak nekazí - spíš naopak.


Další skvělá kniha. Fascinuje mě, jak jeden autor dokáže napsat tolik knih, jejichž vysoká kvalita je normou a přitom jejich napsání vyžaduje rozhodně široký rozhled, schopnost chápat věci v širších souvislostech, zpracovat obrovské množství faktů a vytáhnout z nich i to, co platí pro dnešek. Pravda, jakýsi kulturní antropolog a islamista se na pana Tarabu u knihy o obléhání Malty natolik rozkatil, že mu dal odpad a ještě ho obvinil, že jeho podání je tendenční a nekritické.
Vsadím se, že pokud dostane do ruky tuhle knihu, bude psát totéž. Luboš Taraba logicky píše svoji knihu z pozice příslušníka národa, který má působení onoho tolerantního islámu v historické paměti (viz. dlouhodobá účast českých vojáků v bojích proti Turkům už od přelomu 15. a 16. století), jeden jeho panovník dokonce obranu střední Evropy proti Turkům zaplatil životem a řádění Tatarů si Jižní Morava užila rovněž hodně. Proto je asi jasné, že nebude velebit Turky, ani řádící Tatary a jejich počínání. Přitom objektivně přiznává, že ani císařská vojska se vůči civilnímu obyvatelstvu nechovala o moc lépe. A že byli Turci nebo Tataři vyvražďování se stejnou vehemencí, jako to dělali oni sami (stačí si přečíst, jak skončila většina obyvatel Konstantinopole po jejím dobytí Mehmedem - a to byl vlastně začátek) je tedy docela pochopitelné. Proč se asi nezabíjeli zajatci v průběžných bojích mezi Habsburky, Nizozemím i Anglií na tzv. západní frontě proti Francii? Že by tam přece jenom i při vědomí všeho negativního panovaly přece jenom jiné, "trochu" lidštější zvyky? Ale nechám stranou kulturní antropologii i islamistiku a vrátím se ke knize.
Skvěle je popsána bitva u Vídně, jeden ze základních momentů evropských dějin. Ve chvíli, kdy se Osmanská říše ocitla na sestupné trajektorii svého vývoje, který vyvrcholil krizí o pár let později a jehož jasným symbolem byla bitva u Zenty, udělal Kara Mustafa to, co podobné režimy většinou udělají na počátku svého konce. Vyrazil do boje proti nevěřícím, aby vnitřní problémy vyřešil zahraniční agresí. To ale v této době ještě nikdo nemohl vědět a teprve vítězství Evžena Savojského u Zenty ukázalo, že Turecko je difinitivně zastaveno. A nastává to, co bude obdobou reconquisty na Pyrenejském poloostrově v předchozích stoletích.
Kromě vysvětlení rozdílů mezi novým evropským a osmanským způsobem válčení (Poláci byli někde mezi oběma) nám představuje celou řadu osobností. Ukazuje se, že v zásadě neschopný císař Leopold měl štěstí i smůlu - smůlu na řadu představitelů šlechty, která ho dokázala připravit až o polovinu daní a štěstí na osoby a hlavně osobnosti, které to s odporem vůči Turkům a jejich eliminaci myslely vážně a dokázaly se podle toho chovat. Kromě Evžena Savojského to byli i další vojevůdci, kteří dokázali Turky konečně porážet - například Karel Lotrinský nebo Ludvík Bádenský. Stejně pozoruhodnou osobností byl i Marco D´Aviano, neunávný diplomat a organizátor Svaté Ligy. Paradoxem je i to, že jeden z největších polských králů Jan Sobieski byl i posledním polským panovníkem, který aktivně zasáhl do evropské politiky a vítězství u Vídně (i když ne jenom polské) bylo posledním vzepětím "šlechtické" republiky na staletí dopředu.
Nikoho ani nepřekvapí jako již po několikáté chování Francie – v tomto případě Ludvíka XIV., jehož agresivní politika na všechny strany proti němu sjednotila většinu střední, západní i jižní Evropy. Neměl vůbec zábrany se nazývat Nejkřesťanštějším Veličenstvem a na druhou stranu uzavřít čistě ve francouzském zájmu spojenectví s "nevěřícími" Turky. Stejně jako jeden z jeho předchůdců - František I., který dokonce poskytl tureckému loďstvu základnu ve Francii. Udržení Turků v boji proti Rakousku pro změnu „nejkřesťanštější Veličenstvo“ podpořilo zlatem, výcvikem turecké armády, dodávkami materiálu a dokonce i vysláním vojenských odborníků.
A bez ohledu na smrtelné nebezpečí se řada i menších monarchů chovala naprosto sobecky nebo i jenom hloupě velkopansky s přesvědčením o vlastních schopnostech. Klasickým příkladem je saský kurfiřt a později polský král Friedrich August, který si vynutil velení císařských sil, aby se za cenu lidských ztrát prokázala jeho neschopnost.
Kniha na zcela individuálních osudech osob i jednotlivých událostech ukazuje jediné – nic nového pod sluncem. Dávno před popisovanými událostmi, během nich a stejně tak potom, až po dnešek.


To, co je napsáno v anotaci k téhle knize je naprosto vystihující. V osmačtyřicátém mohl mít ještě leckdo iluze, že "nějak" bude, nebo že se to přežene a vrátí jakž takž do normálu. Ale tenhle rok je tím, kdy i ti největší optimisté pochopili, že režim se všemi odpornými průvodními jevy a spoustou zvráceností, kterým se vyrovná nacistické okupaci je tady na "večné časy", stejně jako naprostá podřízenost Sovětskému Svazu na čele s monstrem Stalinem - Pujmanovou ovšem nazývaným v servilní básni Generalissimus Mír.
A příznačné je, že to je také rok, kdy rok před smrtí vyjde Ericu Arthuru Blairovi jeho román 1984. A vznikem NATO, nenávistně komentovaným dobovým tiskem i naprosto stupidními prorežimními Pelcovými "karikaturami" se kruh uzavírá. Na dlouhá léta.
V knize je jasně napsáno, na co se po roce 1989 zapomíná a totiž že jedny z prvních obětí komunistického režimu byli vojáci, tedy především profesionální důstojníci, kteří bojovali ve druhé světové válce a to na obou stranách fronty. Při represích se nekoukalo na to, jestli to byli vojáci západní, nebo východní. Snad nekřiklavějším příkladem téhle skutečnosti je osud muže, který svoji tankovou jednotku dovedl v čele sovětských vojsk do centra Kyjeva - pozdějšího generála Buršíka, který za svoji účast ve válce na východní frontě dostal od soudruhů - deset let ne Mírově a protože se dovolil odvolat, přidali mu ještě čtyři roky navíc. Kupodivu, na rozdíl od generála Píky a řady dalších měl štěstí, podařilo se mu z nastupujícího komunistického ráje uprchnout. A jeho jméno bylo odevšad vymazáno, stejně jako v případě řady dalších. A ti, co tahle kola roztáčeli (Slánský, ale zdaleka nejen on) si na svoji šibenici ještě museli dva tři roky počkat.
V knize je zmiňován i Trajčo Kostov, bulharský komunistický funkcionář, popravený na základě vykonstruovaného procesu. Chybí tam ale jedna základní věc - Kostov byl jediný komunistický funkcionář ve východním bloku, který na rozdíl od všech těch Slánských před soudem vzepřel a odmítl všechna ta absurdní a nesmyslná obvinění. Život si tím sice nezachránil, ale páteř ano.
No a samozřejmě to byl rok, kdy začala strmě stoupat hvězda svazáckého básníka Pavla Kohouta, který se chvěl vzrušením, že jako kulturní atašé v Moskvě bydlí třistapadesát metrů od Stalina. Přesto se chtěl vrátit domů, aby mohl "pracovat". Je toho tady zase jako vždy spousta, kulturu charakterizují aktivity těch nejnižších kádrů, kterým ale ti nejvyšší zatli ještě v tomto roce tipec. Ale oboráři, vymáhající si zákaz promítání psychologického fimu nebo knihovníci o své vůli vyřazující "závadné" a podle nich "nehodnotné" knihy jsou rovněž obrazem doby.
A překvapila mě ona kauza, kdy dva mladí komunisté napsali parodii na nepříliš zdařilou prorežimní poému V. Nezvala a vznikla z toho aféra, která je stála jak členství ve straně, tak možnost studovat. Možná, že tahle kauza byla jednou z inspirací pro M. Kunderu, když psal Žert...
A při dalším přečtení mě zaujal následující fakt, který o režimu a jeho lidech vypovídá taky hodně. V roce 1949 vystoupilo z KSČ 116 tisíc dělníků. Tedy těch, v jejichž jméně vládli jiní - hlavně karieristé, dost často ze středních a leckdy i vyšších "vrstev" stejně jako levicoví "intelektuálové". A brigádníci zejména na Ostravsku měli "naředit" konzervatismus horníků. Co dodat. A to byl teprve devětačtyřicátý.
Další skvělá kniha obou autorek, která nám ukazuje naši nedávnou minulost daleko lépe, než nejrůznější "vědecky" nebo filozoficky se tváříci práce a rozbory i pokřivené a tendenčně ve vlastní prospěch podáváné vzpomínky a paměti již vymírajících současníků této doby.

Skvělá kniha, která nás seznámí se všemi aspekty nejen vlastního konfliktu, širších souvislostí, ale i "co" bylo dál. Na rozdíl od životopisu Bedřicha Velikého tohle rozhodně není suchopárné a přitom rozsah problematiky je až neuvěřitelný. Zaujalo mě, jak jediný ženský panovník na českém trůnu - císařovna Marie Terezie dokázala s úpornou houževnatostí bránit svoje državy i třeba starého Rakouska se týkající fakt, jak byl důstojnický sbor jeho armády "mezinárodní", ale císařovně zcela loajální. Překvapilo mě také, že v Rakousku (na rozdíl od Francie nebo Pruska) mohl člověk, který nepocházel z aristokratického rodu po dosažení hodnosti setníka a odsloužení tuším dvaceti let získat šlechtický titul. Tuhle knihu je možné směle srovnat s díly pánů Kovaříka a Taraby. Jestli u životopisu Fridricha Velikého jsem těch pět hvězd dával se zaťatými zuby, tady s lehkostí a plným přesvědčením.


Pozoruhodný a kvalitní historický román o třicetileté válce, který zdaleka není jenom o Valdštejnovi. Vlastně zde vystupuje velké množství známých i vyfabulovaných historických osobností a s psychologickou dovedností jsou zde vylíčeny jejich myšlenkové postupy i zvraty v jejich chování. Onen Rašín, který působí dlouhá léta jako agent v protihabsburském odporu nekatolických stavů v zahraničí nakonec, po Valdštejnově smrti, mění stranu a je ochoten předat císaři dokumenty, dokazující Valdštejnovo zrádné jednání. Jenže jeho zrada mě ani zdaleka tak neznechucuje, jako počínání Valdštejna během celého jeho života. Unavený a zklamaný člověk, který Valdštejnovou smrtí ztratil veškerou naději na změnu musí najednou řešit, co s ním bude dál...
V románu je s maximální plasticitou předvedena doba, která přinesla českým zemím, střednímu a jižnímu Německu utrpení, které je možné srovnávat v historickém kontextu snad pouze s napoleonskými válkami a druhou světovou válkou.
Matouš z Těchenic, protestantský šlechtic, bojující proti Habsburkům i po Bílé Hoře, staroměstské exekuci a vydání Obnoveného zřízení zemského charakterizuje Valdštejna následujícími slovy: "Nelituji Frýdlantského. Je pravda, že zrazoval císaře a chtěl se spojit se Švédy. Ale dřív, než zradil císaře, zradil nás. Odpadl od víry, ve které byl vychován, aby urval bohatství i moc. Už před Bílou Horou zrušil přísahu moravským stavům, zběhl k císaři a ztratil čest. Bez rozpaků se obohacoval konfiskovanými majetky těch, kteří platili hlavou na Staroměstském rynku, nebo se museli zachránit za hranice. Ani tím se ale nenasytila ta zpupná bestie! Machinacemi s kutnohorskou mincí ožebračil všechny, kdo si ještě dovedli zachovat trosky majetku. Jinak s nikým, kdo se mu postavil do cesty neměl slitování." Pozoruhodný je i další jeho postřeh: "Ne, říkám vám otče, ten krvavý vévoda nezasloužil jiný konec. A třebaže exekuce posloužila císaři, nemohu ho litovat." Tady je podobnost (ať už vědomá, kniha vyšla v roce 1969) nebo nevědomá, ale logická v každém případě s komunistickou érou po roce 1948. Stejně jako Valdštejn dostal i Slánský a jeho nejbližší kumpáni, co si zasloužili, ale ne za to, co skutečně spáchali. Není ale dodnes jasné, co vlastně na konci života chtěl dosáhnout. Stát se českým králem? Rakouským císařem? Nebo knížetem míru pro zmučenou (nejen) střední Evropu. Po jeho likvidaci v Chebu ovšem válka trvala dalších 14 let. V románu je ukázáno, že na konci svého života se už jenom jako troska v poslední fázi progresivní paralýzy stal spíš objektem nenaplněných, a hlavně nereálných ambicí českých exulantů.
A také není od věci připomenout, že další vlna konfiskací tentokrát majetku Valdštejna a jeho druhů (zejména pak Trčků z Lípy) přivedla do českých zemí další vlnu cizí šlechty, jejichž potomci se dneska tváří jako ti nejušlechtilejší z nejušlechtilejších, zejména pokud se domáhají majetku zkonfiskovaného komunisty. Otázka, kterou jim ale servilní novináři nikdy nepoloží, zní, jestli si uvědomují, že jejich předci všechny ta panství získali vlastně úplně stejně jako o ně oni sami po roce 1945 přišli. A snad nejpozoruhodnější je, že největším křiklounem je panovnický rod miniaturního evropské státečku mezi Rakouskem a Švýcarskem. Jako kdyby zapomněli, nebo nevěděli, jak získal jejich předek Karel z Lichtenštejna (který podobně jako Valdštejn konvertoval ke katolictví, organizoval onu staroměstskou exekuci a podílel se hlavně na vyhnání desítek tisíc nekatolíků) ona rozsáhlá panství především na Moravě. Patřil k Valdštejnovým společníkům, i on jel v onom krácení mince. Po Vladštejnově smrti se ještě jeho syn dokázal vydatně přiživit na konfiskacích po něm.
Ve vlastním románu v samém závěru hodnotí Valdštejna Jan Amos Komenský: "Vévoda je spíše výstrahou, jak nezřízená touha po vyniknutí posedne lidi nadutostí, takže se ucházejí jenom o pocty a zapomenou na všechno ostatní. A pak se zaslepeným ctižádostivcům vede podle básníkových slov Stoupají do větší výše, aby tím ukrutnější byl jejich pád. O život máme stát proto, abychom z něho udělali něco, co je hodno života. Valdštejn promarnil všechny boží dary. Ne, prozřetelnost si jistě volí za nástroj muže jiné ražby, takové, kteří jsou schopni oběti a sledují velký, ušlechtilý cíl. Však už lidová moudrost praví, že nelze honit dva zajíce najednou. A on, jak slyším, chtěl jednou se Sasy proti Švédům, pak opět se Švédy proti císaři, a přitom si Habsburka zase tak docela nerozkmotřit. Myslil jen na svůj užitek a jednal podle okamžitých nálad a rozmarů."
Závěrečná kapitola je velmi povedeným shrnutím celé knihy a Komenského úvahy mají platnost časově i místně mnohem širší, a hlavně asi věčnou. Když se mi román dostal do ruky, překvapil mě podobně jako Tomanův Není římského lidu. Podle mě se jedná o nejlepší literární zpracování jedné z nesmutnějších a nejtragičtějších kapitol v dějinách naší země. A navíc velmi dobře souzní s Polišenského Třicetiletou válkou. Obě knihy jsou dokonalou ukázkou toho, co umí román a co literatura faktu.


Sice mám přečteno v češtině - Úvahy o prvních deseti knihách Tita Livia, ale souhlasím s komentáři některých recenzentů k Vladaři, že tahle kniha je ještě zajímavější. Především je zaměřená spíš na republiku a ještě víc tady platí, že zde se perfektně hodnotí kolektivní systémy vládnutí a spíše bych řekl, řízení společnosti. Je zde spousta velmi pravdivých a aktuálně platných rozborů o organizaci společnosti, chování jednotlivých součástí společnosti - třeba vztah elit (a je jedno jestli těch dnešních, Machiavelli je už ve stejné době ztotožňuje s boháči, stejně jako je to dnes) a lidem, ale i rozhodčích, spojovacích a výkonných článků. Je zde spousta úvah třeba o počínání lidí i davu, jako například následující drobná perlička: "Skryti v davu jsou (lidé) nadmíru srdnatí, zejména pokud jde o slova, ale jakmile jim začne hrozit postih, nevěří jeden druhému a pokorně uposlechnou příkazů a zákonů". A nebo polemika s tvrzením, že "Je v povaze davu buď pokorně sloužit, nebo nadutě diktovat svou vůli." Ale Machiavelli to chápe úplně jinak a velmi moderně: "To, co připisují (někteří komentátoři nebo kronikáři) jako vlastnost davu, můžeme totiž stejně dobře pozorovat u jednotlivců. Nenajdeme však tuto vrtkavost a nadutost u egyptských ani spartských králů, ale ani u současných francouzských panovníků. Proč? Protože i oni byli a jsou vázáni zákony, které vymezují jejich moc a práva. A stejně je tomu i s lidem. V zemi zvyklé dodržovat zákony není dav ani podlézavým služebníkem, ani nadutým tyranem."
Machiavelli je už velmi moderním autorem, který sice ještě nechápe nutnost dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale v republikánských římských institucích ji untuitivně hledá a podvědomě chápe nutnost jejich vzájemné rovnováhy v oddělení pravomocí a agendy a především vzájemné kontroly. Tedy to, co "demokraciím" současnosti dodnes naprosto chybí. Vladař je dílo zajímavé, poučné a díky pověsti, kterou ho opřádají "intelektuálové" tak trochu skandální, i když samozřejmě nezaslouženě. Úvahy jsou věcné, podnětné a mají svoji možná i věčnou platnost. A tato kniha víc než Vladař ukazuje modernost myšlení jednoho z největších Florenťanů a nejen své doby.


Kniha je napsaná na základě scénáře a doufám, že některého z té dlouhatánské řady neumětelů - českých seriálových scénáristů nenapadne to samé, co udělala paní Věra Peigerová, provdaná Němotová a totiž převést scénář pro televizi do knižní podoby. Představa mnoha desítek a možná o stovek dílů Ulice, Nemocnice, Ordinace a bůhví čeho, proti čemuž by Ottův naučný slovník vypadal jako (rozsahem) chudičký příbuzný mně až děsí. Tohle si ale skutečně mohla dovolit opravdu jenom Paní Scénaristka a paní Spisovatelka, která na rozdíl od těch současných to uměla, tak jako by oni všichni chtěli...Knihu jsem kdysi taky četl, ale celkem výjimečně se mi dostala do ruky audiokniha a při práci jsem si jí tedy zpříjemnil dobu strávenou nad výkresy. Teprve tady jsme se dozvěděl, že knihu "načetla", ale já bych spíš řekl skvěle nahrála Tereza Bebarová. I z jejího projevu slyším jednotlivé herce, tak je je mám zafixované už od dětství. Takže - obrovská úklona autorce a jenom o něco méně hluboká paní Bebarové. Vždycky, když tohle dílo shlédnu, sahám po knihách Betty McDonaldové a kdykoliv dočtu zejména Kdokoliv může dělat cokoliv, pouštím si Rodinku. A svět se zdá být v pořádku, i když paní Vavřincová už tady s námi není stejně jako většina herců, s výjimkou kdysi hezounké Dany Kolářové, která dneska hraje "ostré" baby a Jaromíra Hanzlíka, dneska už noblesního starého pána. Vím, že to bude znít možná pateticky, možná až hloupě, ale tohle je ona věčnost a hlavně tichá a hřejivá radost. Díky za ni. Všem, s paní Němotovou jako hybatelem a tvůrcem, s tím maličkým pánembohem, který dal téhle nádheře nejen formu, ale především život...


Jediná knížka, která mi v poslední době trochu přes slunečné počasí za oknem prosvětlila duši. Miluji cestopisy a dokumenty o cestování, ale hlavně v oné vizuální podobě. Čtení o cestování není až zas tak moje doména, od nezapomenutelných Hanzelky a Zikmunda jsem nečetl nikdy nic, rád cestuji, ale odjakživa jsem zpohodlnělý, a i na cestách musím mít své jistoty. Přesto jsem si přečetl tenhle dárek - inteligentní, vtipný a zajímavý cestopis Ladislava Zibury, pohybujícího se po východním a jižním okraji střední Evropy a to autostopem. Tak poznáváme ty přezírané a pohrdané země, od Polska, přes Pobaltí až po Ukrajinu a Rumunsko a kniha mě trochu vrátila svým způsobem do mladých let, kdy jsem sice nestopoval, ale zato jsem se kochal krásou knih o vodácích z tehdy asi ještě psacího stroje Zdeňka Šmída. Mimochodem na vodě jsem taky nikdy nebyl, ale fascinuje mě to stejně jako ten autostop. A když k tomu L. Zibura přidá ještě nějakou tu přidanou hodnotu ve formě velice dobře podaných faktů a informací, člověka tak nějak uspokojí, že existují ještě blázni, kteří za podobnými dobrodružstvími vyrážejí a hlavně – mají schopnost se s námi o svých příhodách podělit.


Z půvabné, zábavné a pohodové knihy (přes dobu děje) jakoby čišela autorova snaha udělat si prostě radost a podělit se o ni se svými čtenáři. Povídkoromán (což Škvoreckému nějak tak nejlíp sedí) není sice žádné přelomové dílo, ale zase možná (když se nad tím člověk zamyslí) je to daleko přesnější a objektivnější popis doby a především lidí, kteří v ní žili. Těch, kteří byli odvlečeni, zavřeni a třeba i zabiti byla menšina, i ta většina nějak žila. A představa mladičkého gymnazisty Josefa Škvoreckého - pardon - Danny Smiřického, jak každý večer sedí s rodiči u rádia a poslouchá Moskvu a těší se, jak přijedou sovětské tanky je zcela, ale zcela mimo, zatímco jeho loudění u Irenky a ostatních, hraní jazzu, protože to bylo in a zase to mohlo přitáhnout pozornost oněch náchodských krásek je zcela uvěřitelné, stejně jako "odboj" spočívající v přepisování matriky.....


Kniha má opět dvě dvě části a je to mayovská klasika. V té první zažijeme přepadení (zmařené) vlaku, střet se supy z Llana Astacada i indiány, ale hlavně pronásledování zločinců. Objeví se další obskurní, ale vysoce kladná postavička - Muž bez uší. A honba za vrahy jeho nejbližších s pomocí Old Shatterhanda může začít.
Vždycky mě jako malého fascinovala ona henryovka, ale později jsem s překvapením zjistil, že opakovací pušky už používala zejména seveřanská kavalerie za občanské války, tudíž to nemohla být taková senzace, jak je v knize popisováno. Puškař Henry ovšem skutečně existoval a vyvinul první úspěšnou opakovací pušku, která se později změnila na winchestrovku. Tedy onu kultovní zbraň ne s hruhovým zásobníkem jako pistole (Colt), ale s se zásobníkem pod hlavní, kde bylo 16 nábojů v řadě za sebou. Stejně běžnou zbraní byla opakovací pistole Colt, málokdo by v té době asi používal jednoranné perkusní, zpředu nabíjené pistole. Medvědobijka, i stříbrnými hřeby pobitá Vinetuova ručnice byly asi lovecké zbraně, otázka je, jestli nabíjené zpředu nebo již dnešním klasickým způsobem.
Druhá část je už smutnější, Vinnetou zahyne, ale konečně se taky podaří dostat vraha jeho otce a sestry Santera. Ten se táhne celou řadou vlastního cyklu Vinnetoua, myslím ale, že kupodivu ve filmech to bylo pořešeno lépe. Mario Adorf, visící na skále, pod ní připravená kopí jako při pražské defenestraci a trpělivě sedící indiáni, kteří čekají, kdy se už konečně pustí.
Nejprve jsem si přečetl tenhle třídílný cyklus - či spíše tři knihy s pěti samostanými částmi a pak jsem s nadšením zjistil, že Vinnetou žije a objevuje se v celé řadě dalších, jednotlivých knih...


Dvě samostatné části, když ta druhá posloužila jako tak trochu jako podklad k druhému filmovému Vinnetuovi - Vinnetou - Rudý gentleman. Ale opravdu jenom velmi rámcově. Zato první část - Old Death - Stará smrtka byla pro mě bomba. Šarlí hraje pro Old Deatha zase greenhorna, přičemž se živí jako soukromé očko a má dovést domů šíleného mladíka, který se stal obětí manipulativního podvodníka. Střet s dozorci na plantážích, kteří přišli o flek v důsledku porážky Jihu v občanské válce i zábavné počínání kapitána na missisipském parníku se trochu vymyká z běžných příhod hlavního hrdiny, později jde už všechno do starých kolejí. Old Death je pozoruhodný tím, že překonal "necnosti" dnešní doby - gamblerství a závislosti na drogách. To druhé vysvětluje jeho zjev, i původ přezdívky. Jak píše jprst - nemohu dát jinak než pět hvězd, byť zejména s přihlédnutím k první části tohoto dílu.


Dobrá kniha o zdánlivě okrajové a nevýznamné části druhé světové války, tedy její první fáze. Přepadení Norska se "skoro" zdařilo, nebýt ovšem ztráty křižníku Blücher, útěku královské rodiny a odvezení zlatých rezerv norské národní banky. Vojáci norské armády, založené na miličním principu a s pouze lehkou výzbrojí někde houževnatě bojovali, jinde se snadno vzdali. Pozoruhodné bylo (dodnes se o tom moc nemluví a nepíše), že v řadách zahraničních jednotek SS zahynulo víc Norů, než na straně západních spojenců. Norská exilová vláda ve Anglii měla mnohem větší starost o to, aby se v Norsku nedávala záminka Nemcům k represím vůči civilnímu obyvatelstvu, než aby s výjimkou pár letců a námořníků přispěla aktivně k porážce nacistů.
A teprve ve chvíli, když už měli Němci obsazené všechny přístavy, objevili se na scéně spojenci. Britská Royal Navy težce pocuchala Kriegsmarine a u Narviku se objevily kombinované britsko-francouzsko-polské jednotky. Francouzi a Poláci tvořili navíc specializované horské útvary, které se střetly s Němci, či spíše rakouskými alpskými myslivci 3. horské divize pod velením bavorského generála Dietla. Kromě toho se bojů zúčastnila 6. norská divize pod velením generála Fleischera. A spojenci poprvé v této válce dokázali Němce porazit a vytlačit je z města. Přispěla k tomu i převaha Britů na moři, kteří pustili pořádně žilou Kriegsmarine. Nakonec bylo ale první vítězství Spojenců zbytečné, s ohledem na vývoj na západní frontě byly urychleně britské, francouzské a polské jednotky evakuovány (předzvěst Dunkerku a třeba i Kréty) a Norové zůstali na místě. Generál Dietl se svými vojáky se začal stahovat do Švédska, k čemuž nakonec nedošlo a Švédové mohli být spokojeni. Jejich dodávky železné rudy, bez kterých by se německý zbrojní průmysl položil, mohly být v plném rozsahu obnoveny a Švédové si mohli patřičně napakovat kapsu. Tato kolaborace s Hitlerem je ale asi dodnes netíží, oblíbeným terčem je dodnes tehdy ze všech stran obklíčené Švýcarsko. O Švédech se nemluví, jejich z hlediska válečného úsilí Říše významnější příspěvěk je dodnes ignorován jak ve vlastním Švédsku, tak v Evropě. Tragický byl osud velitele 6. norské divize, který odešel za králem do Anglie (jeho vojáci se mohli vrátit domů) a poté, co byla norskou vládou v exilu odmítnuta jeho snaha po aktivnějším zapojení do bojů po boku Británie, byl jako ztělesnění onoho špatného svědomí poslán jako vojenský atašé do Kanady. Tam na protest proti počínání norské exilové vlády spáchal sebevraždu.
Britové při evakuaci ztratili letadlovou loď, ale pro další vývoj války bylo důležité, že Kriegsmarine měla v poměru ke své velikosti obrovské ztráty a v případě invaze neměla šanci na moři čelit Home Fleet.
V knize jsou přehledně a zajímavě popsány boje včetně účasti 6. norské divize, s řadou detailních příhod a bojů malých jednotek a dokonce i jednotlivců. Ukázalo se, že Churchill byl prozíravý, když chtěl Norsko obsadit ještě dřív, než přijdou Němci. A ti byli celou válku velmi citliví na případné vylodění a tím přerušení dovozu železné rudy. Bez ní by se německý válečný průmysl položil ještě rychleji, než v případě přerušení dodávek rumunské ropy.


Jedna z nejlepších memoárových knih, které jsem kdy četl. Kniha vypovídá o autorovi jako o člověku s pozoruhodným pozorovacím talentem, uměním věci nejenom perfektně popsat, ale také o nich přemýšlet a pochopit je. A navíc s mimořádným talentem pro jazyky. Jeho schopnost naučit se poměrně rychle rusky i srbochorvatsky je obdivuhodná. A to navíc v dětství zvládl i italštinu, což se mu za války rozhodně hodilo. Fitzroy Maclean patřil k staré britské vládnoucí vrstvě, vystudoval na Oxfordu, ale zatímco tento původ i vzdělání dost často vygeneroval ony kožené, arogantní a neschopné lidi, kterých jsou moderní britské dějiny plné, u Macleana bylo ono podhoubí využito naplno. Jeho paměti jsou napsány skvělým velmi čtivým stylem s pozoruhodnou dávkou skromnosti a naopak hlubokého zájmu o ostatní lidi, které na své cestě od Paříže přes Moskvu, střední Asii, Egypt, Libyi, Persii a nakonec i bývalou Jugoslávii potkal. Na kvalitním textu se podepsal i překladatel Pavel Pokorný, v každém směru jsem u něj ocenil jeho hlubokou znalost nejen reálií oné doby, ale i odborné terminologie všeho druhu.
Připadá mi naprosto nesmyslné označovat Macleana jako předobraz Jamese Bonda. Tím byl jednak Fleming sám, jednak jím byl jeden z agentů MI6 za války Duško Popov. Maclean byl diplomat a voják a ne nějaký agent a dobrodruh.
Macleanovo přání odjet pracovat do Moskvy bylo pro ostatní britské diplomaty a úředníky nepochopitelné. Ale vedlo ho k němu setkání s francouzskými komunisty, jejichž oddanost Moskvě a Stalinovi ho přiměla zjistit na vlastní kůži, co vede tyto lidi k tak zaslepené oddanosti režimu, o kterém ve skutečnosti nic nevěděli. Maclean už předem věděl leccos z toho, co si levičáci a aktivisté na západě odmítali připouštět, snad s výjimkou vnímavého Andre Gida. Macleanův popis tehdejšího Ruska je plně v souladu s tím, co vypozoroval už Gide. A jde víc do hloubky, což je dáno nejen delší dobou pobytu, ale i většími možnostmi diplomata, byť neustále sledovaného NKVD. Ojedinělý je zde popis procesu s Bucharinem a jeho „bandou“, jehož celý průběh Maclean trpělivě sledoval a navíc pochopil, co vedlo starého revolucionáře k onomu přiznání všech těch absurdních obvinění. Jeho cesty do střední Asie byly vedeny ne nějakou snahou se předvádět, ale touhou po poznání, přičemž rizika a překonávání překážek bere jako nezbytnou daň.
Jeho účast v bojích v poušti v jednotkách SAS zase není snahou se zviditelňovat, ale onou až exuperyovskou snahou po sounáležitosti s ostatními. Při akcích, kterých se zúčastnil, se ukazuje, jak je všechno nakonec jinak, veškeré plány vezmou za své a zbyde jenom odvaha, schopnost improvizovat, vytrvalost, respekt k ostatním lidem a spolupráce s nimi. A hlavně kousek štěstí.
A tím už se dostávám k poslední a nejdelší části knihy. Nejmladší brigádní generál britské armády byl jako vedoucí mise u Tita vybrán dost pečlivě a celé jeho předchozí působení pro vládu Jeho Veličenstva jako kdyby bylo přípravou pro tento nejdůležitější úkol. Maclean se nepředvádí a nedává najevo své nesporné znalosti a schopnosti, ani z něj není cítit ona britská nadřazenost. Nepřiznává sobě ani Spojencům vetší zásluhy, než mají a pro partyzány má velké uznání. Jeho mise není žádným dobrodružstvím (žádná válka rozhodně dobrodružství není) a najdeme zde řadu momentů, kdy cítíme smutek nad mrtvými i zvěrstvy páchanými nejen Němci. Maclean perfektně rozumí problematice a složitosti konfliktů. Jeho počáteční obavy z dalšího – komunistického vývoje v Jugoslávii mu pomohl vyřešit velmi lakonicky W. Churchill. Pokud některé příhody a události popisuje s humorem a ironií, je to pouze v situacích, kdy to je vhodné.
Poslední, co mě hodně zajímalo byl jeho vztah s Titem. Tito je vykreslen jako pevný, sebevědomý, ale nesporně inteligentní a vůbec ne arogantní člověk, mající za všech okolností poslední slovo. Titovu schopnost se rozhodovat a řešit věci dává Maclean do protikladu s chováním ruských komunistů, jak je poznal během pobytu v Moskvě. A objevuje se tady první nesmělá pochybnost, jestli se Tito Stalinovi skutečně bezvýhradně podřídí. V této časti knihy se mi pro změnu vybavila Djilasova kniha Rozhovory se Stalinem shodným pohledem na Rusy, i když Djilas realitu začínal poznávat až v období příchodu Rudé armády do Srbska. Na druhou stranu se osobně několikrát se Stalinem potkal.
A tak po přečtení poslední stránky (paměti byly sepsány rok dva po konci války a nevím, jestli už Maclean věděl o roztržce mezi Stalinem a Titem) a poměrně smutném konstatování, že je dobře, že k rozloučení s Titem došlo ve chvíli, kdy je ještě nerozdělila politika, zatímco je ještě spojovaly osobní vztahy a spolupráce jsem chtěl vědět, co bylo dál.
S uspokojením jsem se dočetl už jinde, že Tito s Macleanem zůstali přáteli celý život. Maclean si dokonce koupil vilu na Korčule, kde trávil velkou část každého roku. Jugoslávie tehdy zakazovala cizincům kupovat nemovitosti, ale Tito zasáhl a město Korčula bylo prohlášeno za svobodné město. Jakmile se Macleanové stali jeho občany a nákup byl zaregistrován na městských úřadech, status svobodného města byl ihned zrušen. Po všech těch děsivých, bouřlivých a bolestných událostech - navíc pravdivých, kterých je kniha plná, to bylo jako malé pohlazení.


Všichni znají mnohokrát zfilmované Alamo, kdy se poněkud nesourodá skupinka dobrovolníků a dobrodruhů pustila do boje proti "celé" (ve skutečnosti zhruba čtyřtisícové) mexické armádě pod vedením diktátora Santa Anny. A po slavném boji, kdy bránili pevnost, která vlastně ani tak pevností nebyla, všichni padli.
Jenže celá záležitost byla mnohem barvitější a hlavně časově i prostorově mnohem zajímavější. Dnešní stát Texas má rozlohu skoro 700 tisíc čtverečních kilometrů a je větší než Velká Británie s Německem dohromady. A na takovéhle ploše (i když původní republika Texas měla rozlohu oproti dnešku tak třetinovou) se honily jednotky texaské domobrany se Santa Anovým vojskem v počtech pár tisíců lidí, koncentrace sil, jako u Alama už nikdy mexická armáda nedosáhla. V rozhodující bitvě u San Jacinta se střetla pod Houstonovým vedením necelá tisícovka Tesasanů se čtrnácti stovkami Mexičanů. Takhle malé armády bojovaly o území velikosti dnešní Británie.
Z knihy ovšem taky zjistíme, že na straně texaských povstalců bojovalo i dost místních Mexičanů, kteří se rozhodně nechtěli stát "poddanými" nabubřelého diktátora, který se po porážce u San Jacinta zbaběle svlékl z honosné uniformy a snažil se skrýt jako obyčejný zajatec mezi ostatními Mexičany. Texasany na něj upozornili sami jeho vojáci. Jinak Sam Houston byl pozoruhodná osobnost, v bitvě u San Jacinta byl raněn a museli ho převést (tisíce kilometrů po cestách i necestách a nakonec parníkem do USA), kde se ho nakonec podařilo dát zase dohromady.
Nejzajímavější je, že Texas vytvořený přistěhovalci z USA se chtěl stát jejich součástí, ale s ohledem na vývoj (už tehdy) vztahů mezi Severem a Jihem byl odmítán až do nástupu prezidenta Polka. Celých deset let byl po vítězství nad Santa Annou a uznáním nezávislosti z jeho strany samostatným a nezávislým státem, který uznaly kromě Spojených Států i například i Británie a Francie. A samotný Houston byl natolik loajální k USA, že když se Texas chtěl připojit na počátku občanské války ke Konfederaci, museli před Samem místní secesionisté svoje jednání úzkostlivě tajit. A povedlo se jim to tak dobře, že se dodnes vlastně ani přesně neví, kde se odštěpenci sešli...
Kniha je jako ostatně vše od pana Opatrného skvělá, a přes řadu perliček a zajímavostí není ani manipulativní, ani bulvární, jak se to zejména v poslední době u řady knih "faktu", nebo i těch, které se za ně vydávají, dost často stává. Je psaná čtivým jazykem a snad jediná maličká výtka je k délce kapitol, ale to je u pana Opatrného nějak tak běžné.
