JP komentáře u knih

Pollock sám je po přečtení téhle knížky paradoxně ještě tajemnější. V zásadě je tam jen jediný rozhovor s ním, kde toho příliš nenamluví (jako se o něm ostatně tvrdilo všude) a několik vět jeho dochovaných zápisků dopoví spíše detaily. Nebojím se souhlasit, že ve své době musel být zjevem, jedním z těch, kteří upoutali uměleckou scénu z Evropy do Ameriky. Jeden z mých oblíbenců, čistě kvůli přístupu a stylu. Ten obraz, který si o něm z přečtení dotvoříte je z rozhovorů lidí, kteří ho znali a zejména z pohledu jeho ženy Lee Krasner, která na něj zpětně vzpomíná. Zaujala mě spousta věcí, i když je to publikace velice krátká:

1. Pollock sledoval box (stejně jako Bukowski a já).
2. Okna v jeho stodole / ateliéru byla navržena vysoko, nejen kvůli světlu, ale především proto, aby ho nerozptylovalo okolí.
3. Kupoval si lacinější plátna, vzhledem k velikým rozměrům a natíral je dvěma vrstvami lepidla, aby měla větší pevnost.
4. Maloval na zemi bez plátna napnutého na rámu kvůli odporu, který kladl povrch pod nimi.
5. Také to mělo sloužit jako odkaz na indiány, kteří malovali do písku, jejíchž mytologií byl ovlivněn.
6. Měl silný vztah k přírodě.
7. Celý život zápasil s alkoholismem (léčení, psychoanalýza).
8. Byl velmi energetický, statný, dokázal se rozčílit, ale neuchyloval se k fyzickému násilí na druhých, vztek si vybil na věcech.

3 26.12.2017

Vydařená óda na zapadlý a nediskutovaný kout mokřad USA, ve které Cooper rozehrává až tarantinovskou hru s postavami. Hru, kterou ale v závěru mohl dotáhnout přeci jen lépe. Lovci krevet, fanatičtí hledači zlata, hledači amerického snu, hledači vlastní seberealizace, drobní kriminálníci, pěstitelé trávy, každý nesnažící se urvat si kořist, jak se může na první pohled zdát, ale spíš den za dnem to nějak vymyslet, aby byl i den další, nebo spíše naděje... protože život jde dál, jde dál rychle. A za likvidačních devatenáct kaček něco pro další ztracenou existenci, jakou jsem já.

2 05.11.2017

Na tripu by tohle stálo ještě víc za to (souhlas s K. níže), ale i tak je 'Last Look' zajímavé puzzle, kde se konstantně přeskakuje v dějových liniích, fiktivních i "reálných", aby jste se v závěru dočkali finálního rozuzlení, o čem že tahle Dougova strachem prodchnutá nekončící noční můra vlastně je. Svým způsobem mi to, především tématicky, připomnělo Lynchův 'Eraserhead'. Definitivně něco, k čemu se musíte vrátit a ten Burnsův uhlazený nenásilný výtvarný styl příběhu jen přidává na působivosti. Zmatenost hlavního hrdiny, jeho života střídá další zmatenost, takže tápete stejně jako on a pak už je pozdě se starat. Tohle je něco ze života. Ženský.

2 23.10.2017

Námět a atmosféra nesou zejména v první půli knihu výrazně kupředu, aby hned v druhé Wyndham selhal a přes jakési pseudo-pitvoření o přežití a hlásání o etice a základech civilizace, přiznal, že vlastně neví, co s příběhem dál. Je to spíše jako TV epizoda nějaké sci-fi show. I s ohledem k ročníku, přeceňovaná žánrovka, na kterou jsem se mohl klidně vykašlat a přenechat ji všem ostatním honimírům.

4 15.10.2017

Knausgård přeskakuje v proudu vzpomínek mezi starými láskami, komplikovaným vztahem s otcem, dospíváním v Norsku, čekáním na dítě a prácí na knize (ta několikastránková pasáž o pohledu na život a umění)... a závěrem pak částí, kde uklízí zdevastovaný dům, nebo spíše skládku flašek se spoustou dalšího hnusu, sračky a zvratky, příslovečné i skutečné, zatímco se snaží přijmout fakt otcovy smrti a sestavit obraz, kdo vlastně jeho otec byl (což si myslím, je pro většinu lidí, co se svýma rodičema nejsou jedna ruka, prakticky nemožné), kterýmžto tématem je celá kniha prolnutá, jako pavučina, do které jsou všechny ostatní věci jen zamotané. A na to, jak docela dlouho jsem s knihou zápasil, četl, odložil, četl, odložil, ne vinou její, nýbrž tím, že jsem prostě pomalej a vytištěno je to celkem hutně, (takže i těch 410 šlo cítit spíš jako 500), mě to po vší té zdrcující osobní uřvané zpovědi, naplnilo vlastně optimismem - že psát můžete o čemkoliv, když jste vybroušený řemeslník, že když máte formu a styl, ponesou vás a že někdy (častěji, než lidi myslí) je nejlepší prostě vycházet ze skutečnosti, ne jen z motivu. Poslední dobou se často přistihnu, jak si říkám: "Tohle nevymyslíš." Nechutně čtivé, jakmile se napojíte na proud vět a právě čtivost knize přidává nejvíc, protože ve výsledku, co je mi po životě nějakýho Nora?

4 03.10.2017

'Důslední' Němci a jejich dopracování se k praktičnosti plynových komor pro splnění normy - to zní skoro jak jejich fabriky a pobočky dnes (Hella). Hössův případ, ale, a to mě zaujalo nejvíc, dává spoustu rozpolcených otázek. Je možné ve válce mít kompromisy? (Rorschach zná odpověď) "Jednal jsem dle rozkazů." Chladný, prázdný a nezaujatý člověk, co plní rozkazy - genocidu v zájmu svého vedení a jak se snaží svoje činy ospravedlnit. Jeho chladná logika, kdy musíte zákonitě vidět obě stránky věci ve mě zanechala zvláštní dojem. Trochu mi to připomnělo 'Requiem for a Dream', odosobněné, chladné, nechající vás v tom vymáchat, takové, jaké to je, kde vítěz není na žádné straně. Bezvýchodné.

5 11.09.2017

"Spíš najdeš v zimě oblohu bez mráčku, než jednu neposkvrněnou pannu v hotelu X." Zdálo se mi, že jsem se ocitl na dost podivném místě." (...) "Ukázalo se, že je to komunista a že zastává různé podivné teorie (uměl například dokázat na číslech, že se nevyplatí pracovat); mimoto byl stejně jako většina ostatních Maďarů nepředstavitelně hrdý. Hrdí a líní lidé nejsou dobrými číšníky." (...) "Apartní hotel je místem, kde stovka lidí dře jako koně, aby si dvě stě lidí mohlo nechat tahat peníze z kapsy za to, co ve skutečnosti nechtějí."

Jedna z oblíbených knih Bukowského, popisující, jak Orwell dře v Paříži a Londýně, z ruky do huby, speciálně část ve vydýchaném a upoceném podzemí hotelu, v něčem takovým bych asi chcípl (já chcípám ale už i u těch našich třicítek, ať jsem dělal jakoukoliv práci). Takové to čtení, po kterém člověk dostane další zášleh k tomu se ještě víc uskromnit. Down to earth reading.

8 08.07.2017

"Člověk tohle všechno dokáže přežít. Kdoví, třeba žije nadějemi. Jenže žádné naděje přece nemá. Není-li hlupák, nemůže žít nadějemi. Proto je tolik sebevrahů" (...) "A dřevo z limby taky víc hřeje." (...) "Intelektuál se proměňuje ve zbabělce a vlastní mozek mu napovídá, jak se vylhat ze svých činů. Může sám sebe přesvědčit o čemkoliv." (...) "Přemýšlel tehdy o rodině? Ne. O svobodě? Ne. Říkal si zpaměti verše? Ne. Vzpomínal na minulost? Ne. Žil jen lhostejným hněvem." (...) "Jenže něco silnějšího než smrt mu nedovolovalo zemřít. Láska? Zloba? Ne. Člověk žije z týchž příčin jako strom, kámen, pes." (...) "Podváděli ho. Podvede je taky. Nezemře." (...) "Tohle byli živí lidé. Andrejev byl reprezentantem mrtvých. A jeho znalosti, znalosti mrtvého člověka, nemohly být těmhle živým lidem k ničemu." _____ (Jako vodka), 'čistý', takový je Šalamov, říkám si to celou dobu, co knihu čtu (na začátku zmiňoval paměť, která vás zrazuje a svoji tvorbu označil víc za pravdu, než literaturu). Přijde mi, že se skutečně nesnaží nic přibarvit, jinej autor by přetavil tohle ve 'zlatej důl prózu', Varlam jede svoji 'sterilnější' záležitost. Jenže o to je to jasnější a průzračnější. V jedné scéně dali básníkovi chleba, přitiskl si ho rychle k hubě a začal ho pojídat, cpal se a užíval si tu chuť. Umíral, jen ležel a umíral, už několik dní. Ostatní vězni mu řekli, "schovej si na potom" (zatímco předchozí příděl mu někdo ukradl, když spal) a on řekl "Na jaké potom?" A večer zemřel. Dva dny pak ještě předstírali, že je naživu, aby za něj dostali o příděl chleba navíc. Šalamov popisuje ten všudypřítomný hlad, vychytralost, s jakou se snažili vězni si jakkoliv přilepšit, na okamžik, den, na několik, to mě fascinuje, to hladovění, nemít sílu, to: "Všichni tu zemřeme." Ta zlomená mentalita, nezaujatá, odevzdaná. Nedůstojnost, nelidskost. A to nejsem humanista, tohle je rozklad lidskosti, zařezává se přes kůži a maso až do kostí, stejně jako všudypřítomný mráz. Co to z vás udělá? Kým se stanete, když musíte žít až takhle, s vědomím, že zemřete... většina lidí nemá ponětí.

8 16.06.2017

Ještě když jsem nastoupil do busu, maje za sebou jen několik básní, 25.5.17 v 16:43 a na chvíli si Ariel zase otevřel, zapsal jsem si po chvíli:

"Nikdo neudělal tak velikou vědu z říznutí do prstu, jako Plathová." -JP

Zrovna se nacházím v období, kdy moje nálady, emoce, rozpoložení a přesvědčení, skákají jako ping pongový míček... nahoru a dolů. Zatímco ještě v autobuse jsem byl de facto v dobré náladě, v řádech hodin později, po nějaké době práce a průběžném čtení sbírky, jsem se v 0:47 ráno přistihl, jak mě prázdnota uvnitř znovu pohltila, rozevřel jsem oči, tohle tu dlouho nebylo, necítil jsem nic, jen jsem věděl, že teď a v tenhle moment nechci dál žít (nebo abych to podal méně dramaticky, nechci dále být) - byl to absolutní kontrast toho, co bychom nazvali 'chutí k životu'. That Cold Void. And Nothing. Chladná prázdnota naplnila celou mou bytost. Nevím, jak veliký dopad na to měla a má moje současná situace... a jak veliký impact na to měla a má Plathová. Ale hádám, že kniha, u které máte pocity, že se chcete zabít, je silná kniha, ať je ta zkušenost sebevíc negativní. Poezie Plathové je ostrá jako břitva, co vám podřeže hrdlo jedním pohybem a ještě vám zacpe hubu a přidrží si vás, kdybyste se náhodou chtěli cukat a nebo měli chuť řvát. Nacházel jsem se v plamenech a dočkal se jen dalšího oleje na mou hlavu. Rozjebalo mě to.

(I felt so cold. For long time the void hasn't been this big. I actually wanted to kill myself. 0:47. Nothing. Nothing.)

6 26.05.2017

Umělec v hladovění, V kárném táboře, Venkovský lékař, Ortel (+). Nikdy jsem nepodlehl všeobecnýmu rozčarování okolo Proměny, asi mě nebaví jak děsně ji všichni nafoukli na úkor Procesu a Zámku, lidi zase ukazujou, že kratší, snazší a stravitelnější práce jim jsou zkrátka víc po chuti, pakáž líná. ____ Je to jako pořád ho znovu a znovu objevovat (už delší dobu jsem od Kafky nic nečetl) pro to, čemu věnoval pozornost, detaily, který popisoval, a jak je popisoval. Detaily, který by, obzvláště v dnešní uspěchaný době, nikoho nenapadlo řešit, místa, který by nikoho nenapadlo otisknout na papír (mám to s místy podobně, jenže já si je vyfotím do mobilu), vzpomínky. A čím dál víc si říkám, že všechny ty zápisky a fragmenty, nedokončené práce jsou zkrátka tak, jak mají být, protože tak mají být - Kafka je definitivně o cestě, ne o cíli a nějaký literární standarty na něj zrovna moc nesedí. Ale vždycky se nemůžu zbavit dojmu, že nevím, jak o něm mluvit, jak popsat, čím byl unikátní, kde je ten bod, který uchopíte a řeknete, tohle je ta nálož, teď čum, tady ten moment - nic takovýho v něm totiž není... já vím jen, že i s odstupem století je pořád zajímavější, než 98% dnešní produkce, protože napíše, jak půvabný tvar mělo rameno jedné ženské, která se mu líbila v létě roku 1912 a nebo že branka v uličce, kam nikdo nechodí, byla takhle zrezivělá, když za ní zrovna zapadlo Slunce. Je to divně neuchopitelný a to je na tom to nejlepší, ta nedefinovatelnost a ten zájem mimo standartní rámec (proč psát o pocitech k ženě, když můžete psát o jejím rameni atd.), to mám s Kafkou společné a definitivně to je důvod, proč mě baví ho číst. Snad jsem se vyjádřil.

10 04.05.2017

Nezdá se mi, že 'Svátosti' jsou něco zvláštního. Dost jsem při čtení vzpomínal na Kahudovu knihu "Vítr, tma, přítomnost", která je objemnější nejen obsahově, ale absolutně vším (naše luhy a háje dnes). Někdy si říkám, že čím horší kniha, tím větší ovace a humbuk ji tu stihnou, někdy zase vidím, že lidi oceňují absolutně cokoliv, pokud je z toho při čtení vyloženě nebolí hlava... speciálně literatura, která balancuje na hranici mainstreamové nudy (sekce knižní novinky) a lidi, co v životě nesáhli po náročnější četbě si u pár věcí řeknou, jaká je tohle pecka. Já tím v podstatě proplul bez zájmu k čemukoliv... druhá polovina do konce se mi definitivně líbila víc a s přibývajícími stránkami se zdála kniha silnější, nicméně, to může být efekt času, který jsem u ní strávil (skoro dva měsíce). Za mě: nevidím důvod, proč po tomhle sáhnout a zabít nad tím čas (po tomhle jsem se pustil do sbírky od Kafky, což mě jen utvrdilo v tom, jak jsou 'Svátosti' slabé. Někdy mám pocit, že lidi se autora bojí a tak žijí v téhle konzervativní nudě "jen tak, aby snad neurazili". Nulové sebevědomí pro vlastní názor. Česká mentalita.) Nejde mi to do hlavy, jak Kahuda a nebo Kafka může být s hodnocením hůře, než tohle? Důvod vidím v českém konzervativním puritánství - jakmile vybočujete, byť jen trochu, všichni vás chtějí sežrat. Takže knihy, podle téhle logiky, se nečtou proto, aby vás někam posunuly, ale proto, že mají být stejné, schematické. Kniha není esence autorových myšlenek, ale jen produkt, co má vypadat dobře na poličce (kterou já mimochodem nemám, všechny knihy mám naházené na kopě dvou malých stolků a upřímně, začíná se mi to líbit víc a víc, než jakákoliv knihovna). Nechci dissovat nebo znít, že tu pranýřuju Přibila, jeho kniha je v pohodě, ale definitivně chci dissovat všechny, kdo tu z ní skákají, jak kdyby to byl objev dekády na literárním poli.

3 16.04.2017

Emilie pohrdá Riccardem a ten se snaží zjistit proč, zatímco se jejich manželství rozpadá v trosky. A Moravia ten motiv, námět, ždímá absolutně parádně, aby vás v závěru ještě jednou převezl... i když já jsem to čekal. Jestliže vás baví složitost a neuchopitelnost mezilidských vztahů, sežeňte si tohle, je to v podstatě 200 stránek o "bitch just tell me whats the problem" "idk, fuck off". I když ono to k Italům patří. Mně definitivně bavil ten konflikt ženy, která pohrdá svým mužem, ale nechce mu vysvětlit proč a jeho naprosté zoufalství nad tím. Někdy si přeju, aby tu nastal ten slavnej matriarchát. Ve výsledku mě kniha donutila se opět zaměřit nad konfliktem a říct si, jak muži pořád hledají rozumný a logický důvod (ideálama nasáklej Riccardo) a ženy řízené instinktem zkrátka neví, co vlastně chtějí, jen že nechtějí zrovna teď, zrovna tohle (Emilia). Možná proto se mi kniha tak líbila, protože v podstatě skvěle podtrhuje v co věřím, i kdyby její poselství bylo opačné. Někteří lidé nemají ponětí, co se s váma stane, když se poprvé a opravdově zamilujete a ono to pak jen tak, skončí. Vsadím se, že tucet moderních žen si při čtení knihy říká (jestli se k tomuhle od toho všeho literárního bordelu kterým se krmí, dostaly), tak ji přece nech a já jen vrtím hlavou a říkám si, jak můžou být takový.

6 21.03.2017

Skoro jsem už zapomněl, protože tomu je pár let, co jsem Hesseho četl (2012), že snad neznám spisovatele, který by dokázal tak perfektně popsat rozkol ve své vlastní duši, doslova vidíte dovnitř, větu za větou, co se v postavě odehrává. A to stačily tři stránky, abych si řekl: "do prdele, je fakt dobrej." Já bych svoje pochody a chaos v hlavě nezvládl zkrotit a sepsat, ne takhle. Hesseho filozofie je stejná jako jeho řemeslnost, je to skutečný spisovatel v pravém slova smyslu - silně koncetrovaný a orientovaný na sebe a svoje témata, sám sobě metrem. Zkrátka si jede svoje.

Dětská duše - o pocitu viny mladého chlapce a jeho touze vymanit se ze sevření pravidel, která ho de facto nutí svou sevřeností je porušovat. Asi nejlepší ze tří povídek, protože se s ní identifikuje každý a je v tomhle smyslu i nejkvalitněji sepsaná, nebo minimálně mně to tak přišlo, já takhle jednám přirozeně.
Klein a Wagner - Dr. Jekyll a pan Hyde po hesseovsku. Pro autora i atypická vycházka do vod krimi žánru.
Klingsorovo poslední léto - De facto je vše v názvu. Víno, ženy, zpěv - nic z toho netrvá věčně. Spousta filozofování o životě a jak na něj nahlížet. Už to na mě ale působilo vyčpěle. Asi jsem měl větší očekávání. Možná už jsem přehessovanej pro život.

4 12.12.2016

Hrabě zemřel mladší, než jsem teď já - sic jen o chlup. Působil na mě ale starší, z fotek, i z básní... stejně je zajímavé, že jsem se k němu dostal právě teď. Když jsem otevřel a začal číst jeho 'Blues', dýchlo to na mě napřed čímsi unikátním, ale postupně to vyčpělo. Nicméně, jestli vám poezie připadá akademická a uhlazená, tohle je dobrá přestupní stanice na druhou stranu. Není to nic těžkého, je to jen civilnější a upřímnější, žádné velké ideály a barvité obrazy. Jen život očima autora, básně, co jdou cítit na dálku dobou, kdy byly napsané.

8 12.12.2016

Nuda. Každý má krizi. Perec, Francouz, toho z podstaty není ušetřen. Už jen to dopolední víno a čokoládové croissanty po ranním sexu dávají všem la petite mort. Já chápu, že je potřeba znát u Perece kontext a že jeho výtvory definitivně nejsou jen chaotická změť, ale absolutně mi to prosvištělo hlavou, aniž by mě to zajímalo... i já, promrhaný talent, co by sám o sebe neopřel kolo, jsem si říkal, že by Perec měl zavřít klapačku a trochu se vzchopit... jestliže umíte popsat svou bolest, krizi, šílenství, cokoliv, je tu spousta autorů, co to umí a někam vás to posune... pak jsou tu ti ostatní, co jen kňourají, protože je toho na ně moc, tohle je tak na půli cesty. Ale to namáčení ponožek ve mně nevím proč zůstalo.

4 17.11.2016

Po všech těch komuzvonihranách, sbohemarmádách a starcíchamořích a idealisticky líčených Hemingwayových dobrodružných eskapádách (mně byl ve škole líčen čistě jako dobrodruh, lovec, toreador, pábitel, superman (sic pro každou češtinářku je to muž jejích snů) a u Bukowského často i jako boxer, ale taky jako někdo, kdo na začátku psal dobře, až svou spisovatelskou kariéru v závěru podělal a proto si ustřelil palici) mě zaujalo, jakým stylem je tahle kniha napsaná. Připomněla mi právě moji jedničku - Hanka Bukowského a jeho protloukání životem. 'Pohyblivý svátek' je odvyprávěný tak nějak vcelku stoicky a polopatě, jak to měl Hemingway ve zvyku. Píše, jak žil ve dvacátých letech v Paříži a člověk zase čeká nějaké to kecání o tehdejší intelektuální elitě, jak Hem rozsekal ve dvanáctým kole šampiona v boxu, možná i kapitolu, kde skoro chytil rybu na místní řece, ale sežral mu ji žralok... jenže už úvod je o tom, jak v ulici smrděla kanalizace, čili hned jsem ucítil, že tady žádné ideály nebudou... spíše vzpomínky (psáno na sklonku kariéry) a vcelku upřímně, jenže obsahově je to slabší, spíš se tam hodně rozkecává a to o pár věcech, přátelích a životě, na necelých 160 stranách se toho člověk moc nedozví (otázkou je, jestli Hem vůbec chtěl tyhle memoáry publikovat, vyšly až po jeho smrti), ale jestli jste hardcore fanoušci, skočte po tom.

4 27.07.2016

Vizuálně téměř hypnotické dílo. Vůbec bych se nezlobil, kdyby 'Sojčák' byl úplně bez textu, který podle mě spíše kazí celkový dojem (zařazuje ho tak mezi komiks a dává mu nálepku braku) a ruší od uchvacující výtvarné stránky... a mimo to je nadbytečný - člověk se stejně nedozví nic, co by už předtím nepochopil a jen ho to vytrhne z atmosféry příběhu. Dostanete se přes to za cca 15 minut, přesto má kniha záložku. Jsou to jen detaily. Uvítal bych v tuzemsku více podobných publikací a klidně to mohlo být na křídovým papíře, namísto téhle levné varianty, když už je to v takhle dobře provedené pevné vazbě.

3 12.05.2016

Nevím ani, co dřív napsat. 'Temný Tomáš' je tak trochu ztělesněním toho, co v literatuře nesnáším. Snaží se to v anotaci prezentovat jako "ontologická fikce", což je taky sranda, když se zamyslíte, co ten výraz vlastně maskuje (vlastně nic neříká, ale snaží se prodat špatnou knihu). Realitou je, že je to o ničem. "Slunce svítilo, ale svítilo tak moc, že vlastně nesvítilo." Sto stránek. Velmi francouzské. Myslel jsem, že to snad ani otravněji nejde. Velmi obšírný způsob, jak říct, že nemáte co říct. Je to jako vykastrovaný Beckett, co se vás snaží přesvědčit, že zná smysl všeho. Dlouho, možná nikdy, jsem si po dočtení knihy neřekl "Tyvole, konečně." (napadá mě Plastikový svět, to byla taky rarita). Za mě ztráta času, ale někdo se do toho umí ponořit. A někdo je i schopen najít důvod, že jde o vysokou literaturu... ale já vím, že je to jen další pseudovýtvor, další kravina ze šuplíku, co měla v šuplíku zůstat.

3 05.05.2016

A Mic Drop. BUM! Přečteno de facto za jeden den, v jeden den, čímž u mě kniha drží prvenství, pokud se bavíme o regulérním prozaickém textu, mimo ilustrované pohádky, což je koukám obsahově veliký skok, do úplně jiné louže (při 102 str. to ale není pro čtenáře až tak nadlidský výkon, pro JPho to ovšem výkon je - četl jsem v kuchyni, chodíc v kolečkách, jako akademik, pak v kulturáku na vrzající sedačce, čekajíc až malé sestře skončí hodina zpěvu, zatímco se vedle mě ženská ládovala zákuskama, pak doma, zády k monitoru, který jsem použil místo lampy, vyvalený ve svém křesle, pak v divné pozici na čele postele (jelikož se chystám malovat pokoj - zkrátka to tam bylo) a finálně, samozřejmě, na hajzlu). Víc, než cokoliv, mě zaujalo, jak moc jistě a vyrovnaně Levé text napsal... není tam nic navíc, žádný tuk, žádné zaváhání, pochyby. Tenhle člověk "talk the talk and walk the walk", stojíc tváří v tvář konci. Respektuju ten narativ a formu. Rezonuje to. Na podobný text nenarazíte každý den.

7 01.02.2016

Nic v Krvavém románu není náhoda. Tahle kniha je taková poklona a současně jeden velký žert, co ve skutečnosti míří jen k určité obci, i když to definitivně není to, co bych označil jako těžké čtivo. Váchal si utahuje z žánru, ze sebe, ze všech. Nicméně, jak jsem se nejdřív prokousával první polovinou loni v červnu, nedokázal jsem se do knihy dostat, možná proto, že jsem ji bral zbytečně vážně a snažil se držet příběhu, zatímco on tu vlastně žádný není, resp. to není o něm. V druhé polovině, teď, po půl roce, už jsem se chytal hlavně nadsázky a došlo mi, kam autor směřuje - a to jest největší z důvodů, proč 'Krvavý román' stojí za přečtení, je to dílo nadmíru české a trefné a snaží se působit a znít vznešeně, tak trochu exoticky, zatímco vypráví o laciných mordech a ještě lacinějších hampejznicích. Váchalův záběr, že si knihy dokázal i sám sázet, vázat i vydávat, o něčem vypovídá, vždycky je to známka vyššího zájmu, když kdokoliv (např. filmař) zná kompletně celý proces svého povolání a je schopný ho i sám dělat, zatímco v díle bez ostychu rejpe do všech a rozdává lidová moudra jako "Co chlap, to smrad." nebo "Komu se nelení, len nepěstuje."

Střípky (co jsem si musel poctivě zakládat nebo zapsat poznámkou do papírku, že vám je sem musím napsat):
"Oni sice mívali jednoho takového umělce, příjměním Žloutka, který už měl oči celé potočené, jak jimi k nebesům kroutil a o kterém bylo známo, že se půl hodiny před jídlem modlí (ač to dělal jen proto, aby mu vychladla polívka)..." (str.186)

"Když se tak stalo, zahřměl na ně strašlivým hlasem:
"K modlitbě, padouši!" (str.207)

"Záhy se počaly rojiti z toho podniku ty nejrozmanitější obluzeniny národa českého." (str.211)

"Velice ho zarmucovalo, že tomu žralokovi vykopnul oko." (225/226)

"To, co začal Mistr z té španělštiny vykládati, byla ta samá anekdota, pro kterou už Kain Abela zabil... Ta anekdota byla tak pitomá, že by nad ní se bůh musel v hrobě obrátit, kdyby ji byl slyšel." (233)

"Bylo patrno, že ta vyvrhlice z moře, jest nějaká zpustlice mravní, když tak do sebe dovedla tu lihovinu nalíti."

"Jedině pohled na hvězdnatou oblohu trochu jej povznáší a usmiřuje, neboť poznává, že i doba trvání pomníků, byť i nejtrvanlivějších, jest prdem proti věčnosti."

A poslední kapitola je klenot sám o sobě, mám na mysli ten duševní tělocvik.

4 05.01.2016