kap66 komentáře u knih

Ta naše potřeba zařadit všechno do škatulky… Je pochopitelná, ale nutí nás ořezávat, zaoblovat, uplácávat, aby se nám to tam pěkně napasovalo. Letmý pohled do komentářů mě před tím varoval a já si řekla, že dám přednost zážitku před logikou. Protože ZÁŽITEK je to jednoznačně. Kouzlo knížky je dané noblesou, inteligencí, tolerantností, laskavostí a adaptabilností hraběte zobrazenými pomocí obrazů, letmých doteků s lidmi, hrou s detaily. Postavy jsou spoluhráči (mezi nimiž vynikají obě dívenky), popř. nahrávači. Svět kolem jsou kulisy, z nichž ční hotel Metropol, nade všemi a nade vším ční ale on, gentleman hrabě Rostov; berte nebo nechte být. Pokud na to přistoupíte, je to - zážitek.

53 17.05.2020

Neuberu ani hvězdu, i druhé čtení mě bavilo, jak případ, tak Van Veeterenovo filozofování a glosování. Zklamaných čtenářů je tentokrát víc, proto cílím na jejich budoucí druhy. Čekejte případ, jenž se jako vždy nikam příliš nepožene, a vyšetřovatele, kteří místo analýz spíš trousí svoje postřehy, někdy možná ani s případem nesouvisející. Velí jim VV, už tady (ani ne v půlce série) se připravující na důchodový pobyt v antikvariátu (no není to náš člověk?!), a tím víc mudrující o světě a životě - prý „Nechá svět i sebe na pokoji.“ Fakt, Nesserovy knížky nenaplňují schéma pravé severské detektivky. Případ je brutální svou podstatou, ale ne popisem; vyšetřovatelé jsou obyčejní lidé, inteligentní, soucitní a vtipní; nenesou si traumata a většina z nich jde večer domů za rodinou, ne za lahví.
Těším se na druhé čtení dalšího dílu.
Třeba vás naláká úryvek, jako ze soudku Murphyho zákonů:
„Reinhart vždycky říkával, že existuje jediná stoprocentně spolehlivá metoda, jak rozhýbat vyšetřování, které uvázlo na mrtvém bodě: vypít půl litru whisky a čtyři piva – a až si pak půjdete lehnout, zaručeně neuběhne ani dvacet minut, než zazvoní telefon a budete mít na krku novou mrtvolu.“

52 11.02.2023

(SPOILER) Oba příběhy jsou maximálně čtivé, přitažlivé postavami vypravěčů-vrahů (prvního živočišnějšího, druhého intelektuálnějšího). Oba děje svižně ubíhají k jedinému možnému (?) konci, jsou poctivě vystavěné, neodbyté, a pokud přijmete náhlou, až osudovou motivaci zločinců (= té slabší části lidstva, která se dá tak lehce omámit sexem :-)), bude vám připadat logičnost dalšího vývoje naprosto přirozená.
Vzala jsem do ruky tuto vpravdě klasickou detektivku s tušením (svatá Agatho a svatý Raymonde, netrestejte mě!), že se budu trošičku nudit. Dostala jsem ohromné čtení, po němž si budu dávat pozor na mocné síly tohoto světa - náhody a pojišťováky.

52 11.10.2022

Až se se mnou bude někdo zas dohadovat o tom, že žádný „národní humor“ neexistuje, bude ten finský mým silným argumentem PRO jeho existenci. Tři autoři (na první dvě jména musím použít CtrlC-CtrlV) Paasilinna + Jääskeläinen + Tuomainen (třetí jméno je v pohodě, zato jeho postavy! – moje antroponomastická část mozku se až přeládovala) a jejich svérázný humor-nehumor. Přijde to jenom mně, nebo na tom něco je, že finský černý humor, tedy ten v pohledu na smrt, je tak trochu ledabylý? Jako by to nebyl prostředek, jímž se bráníme neúprosné konečnosti, ale spíš jenom téma k úvaze a podnět k novým činům. Žádná deprese, žádné fáze přijetí vlastní blízké smrti, šup do akce! Zřejmě jsem na to nakonec taky přistoupila, protože chvíle, kdy vrah vysvětluje svůj motiv, mě vyloženě pobavila. Kus čtvrté hvězdičky přidávám za to, že zrovna houby jsou tak silným hybatelem děje; jenom si říkám, že u nás by snad kapitalismus nad českou houbařskou vášní nezvítězil. My svoje hřiby Japoncům neprodáme, sami si je zblajzneme!

52 21.03.2022

Jaroslav Velinský se stává více a více bájivým, Otu Finka nechává provádět partyzánštinu ve velkém a z Moldánka dělá měkkosrdcatého plyšáka. Jenže já ho nikdy nečetla jenom kvůli případu. Pořád mě v jeho knížkách baví svěžest nespisovné češtiny, dialogy a Otovo vtipné glosování. Každé mé hlasité zasmání znělo jako cinknutí další hvězdičky, takže - zatím dobrý.

„Mluvíš jako ta věštkyně v Delfách.“
„Tam to neznám.“
„Bodejť by jo, je to v Řecku.“
„Ty jsi byl v Řecku?!“
Došel jsem k názoru, že na něj musím jadrně, lidově a odborářsky. Vstal jsem, přešel sem a tam, pak jsem se prudce zastavil, otočil se k němu a v mírným předklonu (asi jako Vladimír Iljič Lenin na tom náklaďáku) zahulákal: „Co bych tak asi dělal v Řecku, ty vole? Čet jsem o tom a taky jsem chodil do školy, ne?!“

52 05.03.2022

(SPOILER) Při všech rohatých, to bylo čertovsky dobré čtení. Peklo DOKONALE promyšlené, do detailů dotažené, jako napodobenina? prazáklad? světa lidí. Jeho obyvatelé démoni nejsou o moc horší než lidé, jsou stejně sobečtí, poživační, bezohlední k „dobytku“; děti mají ale jen po láskyplném spojení – nejsou v něčem snad i lepší než my? Peklo je pouze pokřiveným odrazem našeho „civilizovaného“ světa. A způsob trestání hříšných duší? Pekelné kotle ať se jdou zahrabat. Do tohoto světa nechat vstoupit zatím nejvýkonnější válečnou armádu je geniální tah.
Tohle není jenom zábava, tohle je knížka s přesahem – kritickým i etickým. Po dvou autorových dílech musím konstatovat ještě něco, co je pro mě důležité. Romana Bureše řadím do krabičky „trochu ulítlá zábavná literatura“, kde mám Pavlovského a spol. (Kladivo na čaroděje) nebo Hetešu. Při vší úctě k nim (a jejich dílkům dávám často taky 5 hvězd), Burešovo zacházení s češtinou je o třídu lepší.

52 05.02.2022

(SPOILER) Chtěla jsem si připomenout 17. listopad něčím smysluplným. Co v tom případě může být lepšího, než číst knížku o době tomu datu předcházející, době, kterou jsem zažila, ale vnímala ji řekněme zkresleně? Natož knížku výbornou, působivou a čtivou?
Antigone z okresního města: antické drama versus normalizační tyjátr, ve kterém jsou role jasně zadané; mladá herečka si během pár týdnů ujasní tu svou; je to celkem odhalitelné, ale vyznění to neublíží.
Strážní andělé: je škoda cokoliv prozradit; perfektní povídka, koruna celé sbírky; dvě strany barikády a jejich soužití, zvraty, charaktery, „nechtěná“ vtipnost; skvělé.
Horké a krátké melancholické odpoledne: hezké setkání s někým z další autorovy knížky; 20. výročí srpna ´68 vyvolává vzpomínky; zajímavá během čtení, ale rychleji ji ztrácím z hlavy.
Dvacátá noc, jednadvacáté ráno: erekce + Husák + vojenské vězení + židé = humor.
Flek za všechny prachy: příběh, jemuž by chtěl věřit každý dobrý člověk.
Lednová ouvertura op. č. 89: jeden den z Palachova týdne, jak ho prožila pořádně nesourodá skupina „protistátních živlů“, posbíraná během demonstrace; dost dobré.
A prozradím závěr celé detektývky :-).

V hranatých antonech zase přijížděli zelení panáci s bílými hlavami a vodní kanonýři ládovali z hydrantů své houfnice. Schylovalo se k dalšímu utkání ducha a hmoty.

A režim to pak už měl za pár. Lidská paměť filtruje v tomhle případě až moc, myslím si. Ráda si ji takovými knížkami občas osvěžím.

52 28.11.2021

(SPOILER) Bodejť by to u nás nevyšlo už před rokem 89, to je kritika kapitalismu jako hrom :-)! Armáda, pojišťovna a letecká společnost se mezi sebou předhánějí v tom, kdo je větší hajzl, jejich pohlaváři předvádějí ve vnitřních úvahách i promluvách své černé duše lačné zachovat zisk a dobrou pověst. Prošpikované letadlo si občas dělá, co chce, protože z původních 300 lidí a něco má na palubě tělo i se zdravým mozkem jen tolik lidí, jako je prstů na jedné ruce, a z nich jen jeden umí SNAD TROCHU něco takového řídit.
Pěkně jsem si poslech té hry rozdělila: 1 díl = 1 den = 1 šlapání na rotopedu. Jasně že to dopadlo tak, že nohy makaly jak o závod a uteklo to při poslouchání náramně, ale hned poté jsem seděla a poslouchala dál. Urvat se od toho nedalo!
Samozřejmě je potřeba brát tu knížku s nadhledem a trochou shovívavosti. Ale já si to užila.
(A – pozor, obří spoiler: počet zachráněných netvoří ani setinu. Odmítači happy endu, nepřijde vám, že tady se váš sen vlastně splnil?)

52 16.09.2021

„Poslední případy slečny Marplové“ obsahují osm povídek. Můj logický vývod: je to osm neznámých případů slečny Marplové. Agatha Christie se někde směje, jak jsem se nechala nachytat! Přitom název nelže (a ten originální už vůbec), to pouze já uvažovala tak, že jsem naplnila představu těch natvrdlejších postav v autorčiných detektivkách. Pravda je taková, že slečna Marplová vystupuje pouze v šesti povídkách a z nich pět je známých z jiných výborů.
Přestože povídky nejsou tak účinné jako její delší prózy, stejně jsem si tou jedinou mně neznámou vyvolala krapet nostalgie. Sice se usmívám nad postavami žen mladšími než já, hypochondrickými, hysterickými, ukňouranými bábami s ohřívacími lahvemi a léky u postele, ale stejně je to hezká vzpomínka na dětství strávené s mou tehdy nejlepší autorkou detektivek.

52 13.06.2021

„I když asi nedokážu přetvořit své utrpení ve velké umění či hlubokou filozofii, dokážu psát dobré fóry, které člověka na okamžik rozptýlí a přinesou mu chvilkovou úlevu od nezodpovědných následků velkého třesku.“
Proto mám Woodyho Allena ráda, pro jeho schopnost relativizovat. Trápení, prohry, úspěchy, svůj život - už to, nazvat takto autobiografii zahrnující celý život, trvající v době napsání 84 let, mi ohromně vyhovuje. Miluji naprostou většinu jeho filmů, dost z nich jsem viděla víckrát a mám je ve své hlavě zapsané mezi nejlepšími z nejlepších. „Mimochodem“ je napsáno pro ty, kteří ho vidí podobně jako já.
Knížka je skvělá. Vtipná téměř celou dobu, bavící pohledem na dětství a rodinu, zajímavá vším týkajícím se kariéry komika, vzniku filmů a jejich přijetí, hodnocení herců. Allen vystupuje tak, jak ho mám nejradši: introvert, laskavý ke spolupracovníkům, přiměřeně kritický, většinou uznávající své chyby. Část týkající se obvinění je především smutná, těšila jsem se, až ji budu mít za sebou. (Ve svém věku si dovolím nemít na to vyhrocený vlastní názor; jen mě děsí, jaká atmosféra ovládá v současnosti západní civilizaci, jak se to plíží i k nám - a chce se mi křičet: lidi, používejte svůj rozum a nevyslovujte se k něčemu, o čem víte houbeles!)
Je to zvláštní, jak člověk bojující se svými běsy, strachy a fobiemi umí předat divákům a čtenářům úplný opak. Pro mě už udělal víc než všichni jeho psychiatři pro něho.

52 16.05.2021

Možná jsem Muži bez tváře půlhvězdičku šoupla navíc, ale co, mám slabost pro stand-up komiky. Ne, vážně: hlavní důvod mých pěti hvězdiček je humor spojený s detektivní zápletkou, čemuž já těžko někdy odolám, natož když mě vtipnost nutí smát se nahlas a zápletka není vůbec špatná. A vůbec, tu půlhvězdu sázím zpátky za dialogy vyšetřovatelů, předdůchodového a začínajícího, založené na generační propasti:

„Vám opravdu nic neříká Locika?“ pokračoval detektiv inspektor Stewart.
„Ta pohádka?“
„Ne po…“ Stewart cítil, jak mu začíná cukat víčko. „Ten případ! Jeden z nejproslulejších případů v kriminální historii Irska.“
Wilson se na něho nechápavě podíval, čímž Stewartovi připomněl, jaké to je, když má člověk doma děti v pubertě.
Stewart si povzdychl a pak nasadil svůj záměrně nejpovýšenější tón. „Bylo to v roce 1985 – Bono se zajímal o Ježíše, Bob Geldof o Afriku a sošky Panny Marie se pohybovaly tolik, že měl člověk co dělat, aby narazil na nějakou, co stála bez hnutí. A uprostřed toho všeho přišel ten gigantický průser jménem Locika.“
„Víte, já v té době ještě nebyl na světě.“
„Druhou světovou válku jste taky nezažil, ale jméno Hitler vám něco říká, ne? Co jste dělal v té škole? Jenom seděl a pořád dokola sledoval Mlčení jehňátek?“
„Ten film jsem neviděl ani jednou.“
„No do pr… jak to že… vždyť to je naprostá klasika! Vylíhnul jste se snad před šesti týdny z vajíčka nebo co?“

Nejen tihle dva, všichni byli skvělí, tedy každý svým způsobem. Bavilo mě to moc.
(Jenom poznámka na okraj – muži, nelekejte se, mimino v břiše nekope svou hodně těhotnou matku do vagíny, to by už byla velká divočina. Jako bránu si vybírá močový měchýř a spíš než kopy - hlavičky.)

52 04.05.2021

(SPOILER) Pohádka o krásné Heleně, která se po letech trápení zbavila zlého čaroděje, ale musela za to pykat ztrátou všech a všeho, co měla ráda - a navíc musela být němá. Naštěstí potkala Krásnou, Moudrou, Mladého a Upřímnou, ti odhalili její pravou podstatu a pomohli jí, takže zase zakusila štěstí a spokojenost. Záludný čaroděj se ale s prohrou nesmířil a znovu ji chtěl o všechno připravit.
Zlo ale nakonec muselo být potrestáno, jinak by to nebyla pohádka. A pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí.
No jo, já vím, že to zní až moc optimisticky. Když já ale někdy po pohádkách zatoužím…

52 13.03.2021

(SPOILER) Měl mi někdo, kdo mě dobře zná, poradit už dřív, že bych Kinga měla číst. Že to není (jak jsem si kdysi myslela) autor vršící nereálné děje a neuvěřitelné zápletky, ale že to dělá vlastně přesně naopak. Dokonale využije jeden dobrý fantastický nápad a kolem něho rozvine příběh tak uvěřitelný a s postavami tak lidskými a pochopitelnými, že i ten nereálný prvek přijmu bezezbytku a říkám si – co když na tom něco… Tady jsem ale především silně prožívala boj dobra se zlem a zla s dobrem: Rainbirdovu psychologickou hru - s obdivem, strachem a odporem, Andyho přimáčknutí - se sympatiemi a obavami. A Charlie jsem si zamilovala stejně jako Trishu (= tu, která měla ráda Toma Gordona).
Kinga uznávám, protože se nebojí spojit kvalitu s čtivostí.

52 01.10.2020

"Napětí, které prožíval, bylo tak silné, že se před ním začal kolébat svět. Nemohl ani vstát a projít se. Vzbudil by ty dvě dole. Nemohl chodit sem a tam, mluvit si pro sebe, dupat, kouřit a ťukat prsty do stěn a věcí.
Zůstalo mu jen sedět, nebo spát.
Tiše sedět, nebo tiše spát.
Tiše kouřit a hledět do tmy. A poslouchat žvanění žab.“

To se mi to ale dobře čte, říkala jsem si celou dobu. Jméno Exner jsem znala jen z filmových zpracování a tam mě tenhle gentleman západnějšího střihu tolik za srdce nebral. Tady ano. Nejen za srdce. Klid, nadhled a jemný humor? Výborné. Případ zajímavý; až jeho pozadí mě v závěru hodilo do mého socdětství, ale těžko to Erbenovi zazlívat příliš. Tedy téměř všechno bylo dobře.
(Myslíte, že volba příjmení vyšetřovatelů má nějaký hlubší význam? Cizojazyčné, zvučné jméno nesoucí autoritu - "Exner" - a proti tomu dvojice "Vlček a Beránek".)

52 08.08.2020

Autorka si mě prověřila hned na začátku. Pár klád hozených pod nohy a její nepoložená otázka - vydržíš přesto číst dál?
Jména měst: Město Peking, Město Curych, Město Praha.
Zápis uvozovacích vět: "…" Řekl.
Zápis vedlejších vět: … zmrzačený jazyk. Který kašle krev.
Vlastní jména postav nahrazená příliš limitujícím označením: Mimoň, Programátor, Právník.
Klády jsem tak či onak odklidila; na první si zvykla, druhé a třetí ignorovala a čtvrté pochopila. A četla jsem dál, nalákána autorčiným slibem:
"Hrábne podběrákem do podvědomí té země.
Hrábne tak podběrákem do podvědomí SVOJÍ země.
Možná se ve všem mýlí.
A to by byla ta nejlepší zpráva."
Žádná dobrá zpráva se nekoná. Tahle knížka mě trávila olovem a já si ji musela dávkovat. Otrava, léčba, otrava, léčba. Jedinou dobrou zprávu mám pro sebe samu: olovem zasažená můžu být jen proto, že to se mnou snad není ještě tak zlé. Že nejsem lhostejná vůči násilí na těle i duši, utrpení, zlobě, malosti, ponižování a všemu, před čím bych se nejradši schovala. Radka Denemarková mi útěk nedovolila.
Vážně jsem chtěla být kritická. Mě ta knížka štvala. Nelíbila se mi. Vadilo mi, jakým stylem je psaná, postrádala jsem souvislý příběh, provokovaly mě některé názory.
Jenže mě zasáhla. Tak je to.

52 26.11.2019

Po druhé knížce Liane Moriarty vím, že jednu věc umí skvěle - umožní čtenáři (ano, i jemu, nejen čtenářce!) nahlédnout do psychiky hlavních ženských postav tak věrohodně, že i on prožívá intenzivně jejich osudy; druhou věc umí dost dobře - rozehrát příběh (baví mě tři linie) a napnout; třetí věc umí dobře - udržet zajímavost až do konce (ačkoliv tady doporučuji příliš nepřemýšlet nad odhalením hlavní zápletky, protože vás to napadne, a trochu se ochudíte).
Je to poutavý příběh, který umí zaujmout i vyvolat otázky (morální dilemata týkající se viny, svědomí a odpovědnosti) přesahující rámec zábavné literatury. Bavilo mě to.

52 10.03.2019

Všechno, co mě napadá napsat k této knížce, je patetické nebo laciné. I tak to zkusím.
Čtu o divné Eleanor: inteligentní a vzdělané, ale sociálně úplně mimo normu. Stojím s normálními lidmi kus od ní, kroutím hlavou nad jejími reakcemi a směju se jejím úvahám. V životě jsem například nečetla trefnější vyjádření soucitu s krásnými lidmi: "To musí být těžké. Neustále dokazovat, že toho je ve vás víc, chtít, aby ostatní viděli pod povrch, aby vás měli rádi pro to, jaká jste, aby neměli rádi jen vaše úžasné tělo, třpytivé oči a husté lesklé vlasy."
Krůček po krůčku - autorkou dovedně vedená - se k Eleanor blížím, až stojím po jejím boku a sleduji naopak ty normální lidi, kteří mají štěstí: každý den mají jistotu, že je někdo potřebuje a má rád. Eleanořino srdce - spálené na troud - ani neví, co by mohlo chtít, ale naštěstí umí přijímat kapky drobné lidské přízně - zavlažuje se a vše vypadá nadějně. A pak mě autorka rozseká na kusy a hodí s Eleanor na dno jámy...
Obě jsme se z ní dostaly a prošly katarzí. Děkuji autorce za to, že ví, člověk potřebuje nejen lásku, ale i naději. Děkuji za Eleanor.

52 28.06.2018

Je to jedna z nejvtipnějších knih mého dětství i mého dospělého života. V dětství jsem ji četla každý rok, takže umím některé pasáže nazpaměť. Miluji tu kombinaci přehnaně spisovného jazyka a nespisovných výrazů. Nižší hodnocení i komentáře zde mě trochu mrzí, ale není nic, co by tuto knížku vyrvalo z mého srdce.

52 05.09.2017

Čirá radost. Potěšení oka a srdce. Ještě několikrát si ji "přečtu", než ji budu muset vrátit do knihovny. Tohle je knížka, již sobecky toužím vlastnit.

51 18.10.2024

Marlowova varování jsou vždy závažná a závazná! :-) Šla jsem na to tedy poučeně a fikaně, podobně jako u Květy Legátové a jejích detektivních povídek (Nic není tak prosté). Jdu číst autorku, která mocně vládne českým jazykem, má dar humoru a nadhledu - a to je Něco. A já se na to těším, jsou to pro mě pravé čtenářské Vánoce. A že se obě, spisovatelky moje zlaté, pokusily o detektivku? To je pak radost dvojnásobná. Možná i proto se mi příběhy líbily, vlastně moc. Klidně se nade mnou ušklibujte, ale ještě k tomu mi nejlepší přišel ten poslední. Jedna vánoční hvězdička navrch, protože koncept „jsem dobrá spisovatelka, tak zkusím detektivku“ mám mnohem radši než ten opačný: „nepíšu nic moc, ale v detektivce se to ztratí“.

51 16.12.2023