LooneyCZ komentáře u knih
Obsáhlá kniha o historii divadla, povinná četba pro každého skalního cimrmanofila.
Svéráz Petrovovic chřipky. Chvílemi to bylo čtivé, pak zase strašně dlouhé a popisné. Párkrát jsem knihu už už odkládala, že ji nedočtu, ale nakonec se vždycky objevila pasáž, kvůli které mělo smysl číst dál. Třeba besídka z pohledu malého Petrova mě bavila dost. A našlo by se i pár pozoruhodných souvětí k citaci.
Možná některé nuance nedokážu docenit, protože z ruské klasiky jsem toho přečetla žalostně málo. Rozhodně pak nedokážu ocenit popkulturní odkazy, i když jsou vysvětlené v poznámkách. Ruské reálie, byť zkreslené chřipkou, mi připadaly tak vzdálené evropskému stylu života, že jsem marně přemýšlela, ve kterém roce se příběh vlastně odehrává. Ural je kraj rázovitý.
Čekala jsem velkou pecku, ale bohužel se u mě nadšení nekonalo. Tři hvězdy.
Potřebovala jsem si pro změnu přečíst něco nenáročného a oddechového. A přesně taková tahle kniha je. K souznění s hlavní hrdinkou sice nedošlo (na můj vkus příliš bot, kabelek a málo finanční gramotnosti), ale v několika pasážích jsem se přece jen našla. Ačkoli britský způsob života se od toho mého dost liší. Nějaký ten humor se tu objevil, pár kapitol naopak bylo dost o ničem. Takový průměr: neurazilo, nenadchlo. Až si zase budu potřebovat odpočinout od závažných témat, možná sáhnu po druhém dílu.
Dvě hvězdy za detektivní zápletku a dvě navíc za mongolské reálie, ty jsou na celém příběhu asi to nejzajímavější. A taky byly důvodem, proč jsem po knížce sáhla.
Ze začátku mělo vyprávění spád, některé scény byly možná až příliš brutální, ale od Nesbøho jsem už na ledacos zvyklá. Postupně tempo zpomalovalo, začalo to být divné ("neprůstřelní mniši" included) a na konci se to celé úplně rozplizlo (lepší výraz nemám). Chování hlavního hrdiny bylo trochu patetické a trochu chaotické, vlastně se to všechno vyřešilo jaksi náhodou (nebo snad neobvykle silnou intuicí). Autor nám však na konci nezapomněl všechno podrobně popsat a vysvětlit, aby to opravdu každý pochopil. V poslední kapitole pak čtenáři představuje téměř dojemnou mongolskou idylu.
Zkrátka jako detektivka to nebylo nic převratného, ale bylo to čtivé a ty popisy mongolské krajiny a zvyků mě vážně bavily. Možná i proto, že tahle země je pro mě velká neznámá. A taky se tam zřejmě hned tak nepodívám (jestli vůbec).
Námět dobrý, zpracování slabší. Velmi strohý styl vyprávění mi neseděl, občas byl popis událostí a pocitů tak neosobní, že ve mě vůbec nic nevyvolal. Což bych od podobného tématu čekala. Postavy byly jedno velké klišé, chyběla mi u nich větší hloubka, když už se tu objevoval popis i z jejich úhlu pohledu. A ačkoli jsem se snažila nebrat ohled na to, že autorka pracovala na béčkových seriálech, nakonec mi to celé připomnělo právě takový televizní pořad. Škoda.
První část je trochu lepší, v druhé je zase pár zajímavých jazykových fórků.
Život někdy přináší situace tak nečekané, že by je ani autor s hodně divokou fantazií nevymyslel. Znám to z vlastní zkušenosti. V knize Malé zázraky je 12 právě takových skutečných životních příběhů. Věřím, že se opravdu staly, ale zároveň si říkám, jestli není lepší číst příhody vymyšlené a leckdy uvěřitelnější. Tyhle pravdivé mě totiž příliš nezaujaly.
Možná kdyby si autorka vybrala tři, čtyři nejsilnější témata a víc je rozpracovala, nepůsobilo by to jako četba z časopisu Chvilka pro tebe (nebo jak se tyhle perly žurnalistiky jmenují). Jenže ony jsou všechny příběhy jaksi plytké a tak trochu na jedno brdo. Ke konci navíc začínají být nudné a bez pointy. Poselství, pokud tam je, se opakuje: žádná věc se neděje jen tak; nemoc nebo nepříjemnost nám má ukázat, že potřebujeme změnu, protože něco je špatně; zdraví ovlivňuje i naše psychika. OK, něco na tom je. Jen to možná šlo sdělit jinak. Jednou a pořádně.
P. S. Román K. Dubské Člověk Gabriel se mi dost líbil, takže Dcery asi vezmu na milost. Rozsáhlejší příběhy jdou autorce zřejmě líp.
Je fajn poučit širokou veřejnost o tom, co je to Aspergerův syndrom, ale časem už mi všechna ta vysvětlení a přirovnání začala být protivná. Kniha je obecně hodně rozvláčná, některé pasáže se opakují, jiné jsou tam navíc, závěr je poměrně předvídatelný (ačkoli jsem čekala, jestli třeba nenastane nějaký naprostý zvrat, a to mě nutilo knihu dočíst). Romantická linka nesmí chybět. A řešení kriminálního případu je dnes taky v kurzu. Takový hollywoodský film pro nenáročného diváka, který ovšem pojednává o závažném tématu. Za srdce mě to ovšem nechytlo, asi nejsem cílová skupina této autorky. Nemůžu to úplně označit ani za oddechovku, snad kdyby to mělo jen polovinu stran. Vyloženě špatné čtení to ale nebylo.
Co musím vytknout je redakce a překlad. Spousta překlepů, chybějících písmen i slov a záměna příjmení na straně 318, kterou jsem nejdřív považovala za záměr. Taky v překladu mi pár věcí nesedlo (co mi utkvělo): opravdu by teenager řekl autopsie místo pitva? Nedaly se Henryho vtipy přeložit alternativně tak, aby byly vtipné (nebo aspoň pochopitelné) i v češtině? Neříká se spíš dalmatin než dalmatinec?
Asi už jsem holt po dlouhém soužití s překladatelem poněkud citlivější na určité věci...
Hodně postav, různá místa v různých časech, prolínání vzpomínek a současnosti. Občas byl trochu problém udržet si v tom všem přehled. Jsem ráda, že jsem knihu přečetla během pár dní, jinak bych se asi zamotala.
Jednotlivé dějové linky se postupně sbíhají, mezery ve vyprávění se zaplňují. Vše do sebe zapadne.
Jen ten jazyk mi trochu neseděl, byl místy moc "vyumělkovaný". Příběh mě ale natolik strhnul, že mi to vyloženě nevadilo.
Příjemně mě potěšily zmínky o Olomouci. A líbily se mi mýty, které Ráchel vypráví Danovi. I vyprávění o Indii. A na druhé straně tu byly další drsné zážitky z války a hrůzy, které se odehrály v Terezíně, Osvětimi, Bergenu. V poslední době jsem toho na toto téma přečetla možná až moc.
Ale Zvuk slunečních hodin jsem si prostě chtěla přečíst taky. A nejen kvůli Čtenářské výzvě. Je to ne úplně obvyklý příběh o lásce, válce a smíření.
Znala jsem povídku, ovšem kniha mě nadchla ještě víc. Marně ji už několik let sháním.
Jak už tu bylo řečeno, ta obálka je opravdu příšerná.
Už je to dávno, co jsem knihy od T. Dearyho četla, ale vím, že to bylo hodně zajímavé doplnění ke klasickému dějepisu. Taky se mi vždycky hrozně líbily ty doprovodné obrázky. Zkrátka dobrá oddechovka.
Sbírka zvadlejch chlapů.
První povídka mě bavila, ale pak to šlo prudce dolů. Jedna marná existence za druhou. Vůbec jsem nechápala. Nebylo to pro mě ani tak depresivní, jako nudné a jaksi zbytečné...
Spousta užitečných tipů pro všechny, kdo by rádi zlepšili svoji angličtinu. Pohled rodilého mluvčího na nešvary, které způsobil styl výuky jazyků v Česku, je velmi zajímavý, stejně jako postřehy o češtině (ačkoli ty mě někdy rozčilovaly). Rozhodně si vypůjčím i další díly.
Nevýhodou sebraných sloupků z novin je, že se části některých příspěvků opakují. Myslím, že trocha redakční práce navíc mohla tenhle drobný nedostatek odstranit a ještě zvýšit čtivost.
Mnohem lepší než Šalina, dokonce tu bylo i pár vtipných momentů (např. setkání čtenářského kroužku).
Nečekala jsem žádnou duchařinu, horor ani detektivku, takže jsem nebyla zklamaná tím, že se z toho vyklubal obyčejný příběh z vesnice. Jenže... třeba Dvořáková jde podle mě v popisech hlouběji a u Soukupové se to NIC děje jaksi mnohem čtivěji. Havířovina se sice četla dobře, ale pořád jsem čekala, co z toho vyleze. A ono to prostě najednou skončilo. Něco se vyjasnilo, něco ne. Co tím vlastně autorka chtěla říct? Netuším.
Neurazilo, nenadchlo.
P.S. Zaujalo mě, že zmíněné lokality skutečně existují (potok Smutná, obec Nadějkov). Existuje tedy i předobraz Havířoviny?
Upřímně, moc mě to nebavilo. A možná za to mohl i překlad. Některá slovní spojení byla zastaralá a neobratná, při čtení mi to pak skřípalo a nesoustředila jsem se na děj. Mimochodem, zřejmě nešlo o překlad přímo z islandského originálu, v knize to ale není uvedené, což mi nepřijde úplně správné.
Trochu mi vadily i zbytečně podrobné popisy nočních služeb, které v podstatě neměly žádný vliv na hlavní směr pátrání - to už samozřejmě s překladem nesouvisí. Celkově mi v téhle knize připadalo pátrání takové těžkopádné. Ano, Erlendur jednal na vlastní pěst, jenže se v tom motal jak Maďar v kukuřici. Otázky kladl takovým stylem jako kdyby mluvil s malým dítětem. Ony ty dialogy byly vůbec takové slabší. No a pak na to najednou kápnul. Hm. Nevím, to co jsem od Indriðasona četla před lety se mi líbilo víc. Tenhle "mladý Erlendur" mi prostě nesedl.
Zajímavé postřehy o životě v Dánsku. Některé příspěvky by možná chtěly o pár odstavců zkrátit, nebo by si zasloužily pointu na závěr. Jako čtení k vodě nebo do vlaku to bylo fajn.
Nedočteno. S touhle knihou jsme se prostě nepotkaly na stejné vlně. Jazyk mi připadal zbytečně překombinovaný. A děj? No, přiznejme si, že napsat deník tak, aby to bylo čtivé i pro cizího člověka, je dost těžké. Dala jsem tomu šanci cca 30 stran a vůbec mě to nechytlo. Navíc se přiblížil termín vrácení v knihovně a já se rozhodla tuhle výpůjčku neprodlužovat. Pravděpodobně bych knihu po nějakých dalších deseti, dvaceti stránkách stejně odložila.
Náhodou objeveno v místní knihovně, obal zaujal jak syna, tak mě. Ano, ten vtip s hlavou ve tvaru zadku je takový prvoplánový, ale nevidím v tom nic vulgárního. Někteří rodiče jsou možná trochu prudérní a opravdu jim to tolik vadí, mně to pobavilo.
Příběhy jsou zajímavé a pro menší čtenáře může být zajímavé jak luštění úkolů v prvním příběhu, tak náznak vyšetřování v druhém příběhu. Za mě dobrý a určitě sáhnu i po druhém dilu.
Buď nejsem povídkový typ, nebo mi jen tahle kniha nesedla. Mnoho příběhů nemělo žádnou pointu, zaujaly mě asi tak dvě.
Tohle bylo hodně podivné finské podivno. V hlavě mám spoustu námětů k přemýšlení a občas, když se rozhlédnu okolo sebe, mám pocit, že "svět se v p*del obracá". Podobně jako v téhle knize. Chjo.