lubtich komentáře u knih

V knize je od začátku ironizován romantický mýtus poklidného venkova. Příroda zde nehraje roli esteticky krásného útočiště, ale naopak všudypřítomné nejistoty a nebezpečí, lidé zde nejsou skromní rolníci, co vám přinesou plato vajec k prahu, tradice jsou fuč a kulisy na sebe stihly nabalit všechno patologické, co známe i z města. Popis prostředí je přesný a znepokojivý se všemi poťouchlými detaily, zároveň jsem se však nemohl ubránit dojmu, že autorka vesnici poznala očima odměřeného pozorovatele; to vyobrazení místních obyvatel je doopravdy moc stereotypní. Netvrdím, že neexistují i takovéto vesnice, kde je každý buran a má vždy po ruce cigarety a pivsona, navíc se jedná o fikční svět, takže na nějakou realitu vůbec nemusíme hledět, ale zároveň mi to vzhledem k výtečně vykresleným kulisám i se současnými rysy přijde škoda.
Jazyk je fenomenální jízda, hutné, temné, metaforické, přirovnání a všechny tyhle věci padají elegantně jedna za druhou, nepřebývají, nekřičí z textu, otravných ornamentů je zde naštěstí minimum ("krvavý pomeranč", ach jo). Zároveň je to syrové, až naturalisticky urputné v popisu tělesnosti a teplotních stavů, které lze cítit až fyzicky. Vystavěno je to rafinovaně, skrz vnitřní monology a polopřímou řeč různorodých (i zvířecích) postav, zajímavě se pracuje s retrospektivami a využitím citací z různých textů spjatých s červenou karkulkou, které posilňují následující dění. Vůbec originálně je zobrazeno znásilnění z lesa, kde si násilník nedbale položí mobil na pařez –⁠ skrz záznam je daný akt popisován. Napětí od začátku buduje rozpor mezi tím, jak se v dialozích realizují postavy, a co si ve skutečnosti myslí, což je řečeno mnohdy velmi bez servítek a brutálně.
Střet vesnice a města se ve knize ani tolik nerozvíjí, jistě, první scéna se o navození tohoto motivu snaží, ale přijde mi, že se jedná spíš o neschopnost adaptovat se v novém prostředí a vyrovnat se přitom se šrámy z minulosti, než že by mezi Bohumilem a Bohumilou a jinými obyvateli Podlesí byl nějaký ohromný rozdíl. Dysfunkčnímu vztahu nepomáhá ani přítomnost "kluka" (syna) se sníženou inteligencí, ve vypjaté chvíli si pak dokonce manželé přiznávají, že pro ně znamená přítěž. Za morálními nešvary místního obyvatelstva (sobectví, pokrytectví a všechny tyhle věci) se skrývají osamělé duše, nešťastné z nehostinného a náročného prostředí. I v nově příchozích však raší nemorální tendence, kolikrát se u nich objeví touha po vykonání násilí. Ukazuje se, že pudovost a jistá zvířeckost je silně zakořeněná v každém z nás (to umocňují i četné animizace), jak není lehké uniknout nadřazenému postoji vůči slabšímu, který si nadřazený postoj vylívá zase na někom jiném. Zranitelně se jeví zejména ženy a zvířata; Bohumila je redukována na sexuální objekt, zvířata na surovinu.
Zakončení s motivem folklorního rituálu, při němž se mísí mytické a současné, lidské a přírodní a další polarity, zůstává rafinovaně nedopovězeno, znepokojení tomu dodává příjezd obdobné rodiny. Jo a krásná pasáž s hledáním tutoriálu na odlívaní ze sádry!

Sledoval zápisník v její ruce a sáhl si na srdce. Právě se tamtudy prosmýkla. Budí se v něm, protahuje, rozespale mžourá a aktivuje jedové váčky nad špičáky, jistěže ty ta jeho liška má. I kdyby to bylo proti přírodě, prostě tam jsou. Má v sobě zvíře, zrozené na hranici druhů. Někdy má ploutve a je bezzubé, jindy jed ve váčcích a ostrý jazyk, dnes špičaté zuby. Až vezme do ruky zápisník, liška kousne a vypustí mu do žaludku nažluklou vlnu bahnitých nářků a usopleného neštěstí.
Bohumil sleduje Bohumilu, sleduje zápisník. Rozezná jeho rukopis. Roztáhlé dětské písmo plné chybějících hlásek. A k tomu zase ty kresby, zase ty malůvky, ty vystřihovánky. Letáky z hospody. Hybridní zvířata se dvěma ocasy, třema očima, čtyřmi rohy. Poskládané, slepené, vystřižené, dokreslené bájné bytosti, ani ryba, ani rak. A do toho tenhle leták, tahle pohádka.
(s. 142)

5 04.07.2022

"Hledám někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že existuje". Ok. Základ je to fakt dobrý, nicméně nesmírně záleží, jak to pocítí také čtenář. Nemálo z 8 lidských osudů možná pro někoho nebude až tolik fascinujících/zajímavých/inspirativních. To je ostatně i velké plus – Palán je schopný hovořit se všemi bez předsudků, nehodnotí, ačkoliv se mu nějaké výroky mohou příčit.
Čtenář ale hodnotit může. Velmi dobré jsou pasáže, když samotáři líčí nějaké historky; ty bývají mnohdy neotřelé, podivné, lidské. Společným rysem je také velmi citlivý vztah k přírodě, přičemž mnoho lidí si pěstuje své vlastní plodiny. Jenže – neděje se tohle náhodou bez ohledu na umístění našeho bydlí? Nebo už takové věci bereme jako kuriozity, za kterými se musíme vydávat do divočiny? Zároveň je mnoha samotářů (byť mnozí minimálně) finančně zajištěna, takže odpojení od systému pro ně není tak těžké.
Další iritující věc je ta, že mnoho samotářů si svou "exkluzivitu" velmi dobře uvědomuje, načež to někdy spadá až do fádní excentričnosti. Také tím, že se jedná spíš o pokec než o nějaký "vážný rozhovor" pak dochází k tomu, že se jedná spíš o monolog a hrne se na nás spousta slov, které bychom vůbec slyšet nemuseli. Autor to mohl ukočírovat, usměrnit, když někdo sklouzl k chrlení balastu. Palán neklade dotazovanému překážky, kvůli čemuž také dost často klouže po povrchu, zásadní otázky ohledně velmi specifické izolace často neklade. Na druhou stranu pak jednotlivé rozhovory působí plynule a některé jsou velmi sugestivní. Pár osob je vskutku zajímavých a zároveň velmi přirozených – třeba tzv. Brouk, který má malou farmu uprostřed polí v Polabí. Tam cítím velkou provázanost s přírodou, zároveň sofistikovaně formulované názory, někdy zas humorně zvlažené frázemi typu "Ty blázne, ti musejí mít mozkovnu!". Podobně na mě zapůsobil bývalý potápěč a chovatel huskyů Petr Lobeč. Někteří bohužel často zabředávají ve spirituálních tématech, což je v této knize všeobecně kámen úrazu. A některé rozhovory jsou téměř nesnesitelné, jmenovitě ten s bratrem Andělem.
Obrazový doprovod je moc pěkný, stejně jako ticho, které mnoho samotářů vychvaluje. Jenže právě "momenty ticha" občas v knize chybí, kdyby Palán víc vážil slova a redaktor víc škrtal, mohlo dojít k trochu celistvějšímu obrazu.
Spíš než knihu bych si dokázal představit návštěvy samotářů jako dokument – jednotlivé záběry by točily detaily kolem obydlí, nezajímavé pasáže by se osekaly, zároveň by byla zřejmá i akustická odlišnost mluveného projevu.
Takhle, hodnoceno velmi subjektivně, je to jenom dobrý.

5 22.08.2021

V jedné ze svých reportáží Kapuściński popisuje averzi vůči psacímu stolu, s kterým "vede tichou válku". Už to vypovídá o přístupu autora k žurnalistice – nestačí mu se o událostech dočíst, ale samotné je zažít, až poté je schopen o nich podat skutečně autentickou zprávu. Ve dvaceti pěti reportážích představuje obraz (českému čtenáři ne tolik známých) států v bouřlivém období, například Ghany, Konga, Alžírska, Nigérie, Salvadoru, Hondurasu, ale i nám geograficky vcelku blízkému Kypru.
Většina reportáží se alespoň lehce dotýká revolučních událostí afrických států, které vypukly zejména v padesátých a šedesátých letech. Kvůli absenci zkušenosti demokracie, nedostatku surovin, nezaměstnanosti, korupci či rozdělenosti společnosti posléze velmi často docházelo k občanským válkám, které byly doprovázeny krvavými konflikty. Dostává se i na území Latinské Ameriky, která sice netrpí materiálním nedostatkem, ale spíše úpadkem hodnot. Poslední reportáž je situována na ostrov Kypr, v němž je zobrazen univerzální problém mnohých společností: samotní lidé proti sobě nic nemají (ba naopak si Turci a Řekové v tomto nepříjemném období pomáhají), ale jakási vyšší moc si nedá říci a bojuje bez ohledu na dopad na civilisty.
Kapuścińského přístup však v žádném případě není senzacechtivý. Obraz události velmi často vyvozuje z jednotlivých lidských osudů, které jsou rozhodně pozoruhodné: hned v první reportáži se setkáváme s různorodým osazenstvem hotelu Metropol, který se nachází na úrovni prvního patra a skládá se z voru; starý indián na poušti v Mexiku, jenž sedí ve vyhrabaném důlku zakrytý kloboukem a poslouchá svou jedinou gramofonovou desku; rolník, se kterým se Kapuściński setkává při útěku od dění hondurasko-salvadorské války, jenž neodolá botám mrtvých vojáků, aby je zajistil pro svoji bosou rodinu. Právě příběh jednotlivce vypovídá o mnohem širší skutečnosti, než se zpočátku může zdát.
V knize se nenacházejí pouze "čistokrevné" reportáže, ale autorovy osnovy k dalším chystaným (a nikdy nenapsaným) knížkám, ve kterých je zřejmý Kapuścińského cit pro detail a nastínění situace na malém rozsahu. Krom osnov se v knize vyskytují i další formálně zajímavé texty: dopis od funkcionáře Mosambiku, který se nemůže oženit; část textu o jihoafrické rasové segregaci je psán pásmem výroků různých osob; vyprávění o útěku přes bolívijský prales nahrané na magnetofonovou pásku; "slovník" slov z cest. Kapuścińského autentické a i emočně nabité vyprávění se například v reportáži o občanské válce v Alžírsku mění – text je odbornějšího rázu, autor zaujímá obecnější pohled, popisuje skutečnosti až analyticky. I tyto (a nutno říci, že velmi čtivě napsané) texty působí osvěžujícím dojmem, neboť pro méně znalého čtenáře mohou představovat klíč k chápání kontextu.
Autor tematizuje i svoji novinářskou práci a líčí nejistotu, nevyzpytatelnost a nebezpečí cest. Například v nigerijské reportáži Hořící zátarasy popisuje své zápolení s agresivním kmenem Jorubů, po němž ho na nebezpečí upozorňuje i sám šéfredaktor, kterému Kapuściński velmi horlivě posílá dosavadní informace o dění. Také se mnohdy vyskytne v nepříjemných situacích, když se vyskytuje na jednom území ze dvou soupeřích skupin/národů, je tedy ovlivněn svým okolím – i tak se mu daří podat skutečnosti objektivně.
Fotbalová válka dokazuje, že vracet se do minulosti stále nemusí být od věci, že minulost neznamená jen vytěžení atraktivních témat (druhá světová válka). Může jít i o neotřelý náhled do míst, která jsou čtenáři neznámá a vzdálená, přitom se na nich dějí věci, které si nedokážeme představit.

Byli tři. Chodili všude spolu a jezdili ve velkém zaprášeném chevroletu. Auto zastavilo před hotelem, bouchly dveře a na schodech zadupaly tři páry nohou. Klepali na dveře našeho pokoje, vstoupili a usadili se ve křeslech. Jestliže chodí tři lidé stále společně, v Polsku z toho samozřejmě ještě nic nevyplývá. Ale tři lidé v Kongu – to už může být politická strana.
(s. 47)

5 02.07.2021

To je tak, když se vaši milí příbuzní dozví, že čtete poezii. Nafasujete Skácela. A koneckonců - proč ne, bylo to dobré.
Jde vidět, že je to trochu neučesaný výbor, na začátku jsem při pohledu na další výplňkové "bože" chtěl říci "Skácele" a knihu zaklapnout, nicméně jsem vytrval a to se vyplatilo. Skácel umí skvěle zobrazit pomíjivost času, spojitost přítomnost s minulostí (třeba báseň Bez konce a názvu), vše v plášti vzpomínek, přírody a ticha.
Nicméně i tak pro mě většina básní byla těmi, které se spíše líbí, než aby rezonovaly. To je však mírou osobního vkusu.

Předčasné jaro

Jak ti mám vylíčit to jaro
s kterým jsem osaměl jak zabloudilá včela
obavu stromů v květu
že v noci přijde mráz

Havrani se už přichystali k odletu
a přece váhají
Ta časná jedovatost dnů
(chutnám ji na jazyku jako olovo)
nabádá k tichu bez konce

Není to opatrnost je to prastaré a z hlubin
je to pilná úzkost včel
vylétly předčasně
a nemají kam uložiti snůšku

Včelíny vyhořely dávno
(s. 31)

5 22.01.2021

Příčí se mi komentovat knihy z maturitního seznamu, o kterých jsem před touto recenzí zosnoval tři áčtyřky nadbytečných informací, nicméně: vzhledem k tomuto roku doopravdy vizionářské. Na stranu druhou, tím, že se téma opírá o historickou událost (fašizace společnosti), tak v ní nevidím ten kýžený přesah do současnosti. Počtení pěkné, pro mě obtížné přeřadit z absurdního dramatu do "neabsurdního", ale co si budem povídat, Čapek není velikán české literatury pro nic za nic.

5 29.12.2020

No já ještě začnu mít rád americkou literaturu. Taková různorodost, svéráznost a frapantnost vážně pochází z toho západního světa? Jsem uchvácen.
Wallace rozpitvává texty do posledního kousíčku. Stačilo by napsat, že „muž znásilnil ženu“, ale čtyřicet stránek tomu prostě sluší víc. Neopemene při tom jedinou banalitu – proč nevyskakovat za jízdy z auta, když vás někdo unesl?
Wallace neexperimentuje, ale experimentuje s experimentováním. Výstřižky ze slovníku, testové otázky (které jsou hutně okomentovány), poznámky pod čarou přes deset stran. Každý text je stylisticky naprosto unikátní.
Titulní cyklus je též bombastickej. Šovinističtí, maskulinní ohavové. Nicméně nejen muži, ale i ženy se pod tuhle pokličku uzavírají.
Za mě nejlepší úzkost z skákací prkna (Navěky nahoru) a sžíravá vzpomínka z dětství (A neznamená nic). Všechny texty jsou precizní, některé krapet monotónní a máte chuť s tím sejmout, ale vytrvat se vyplatí.
Překladateli jen poklony a Wallacovi díky za to, že i při depresích dokáže sepsat tento skvost.

Stejně jako v ostatních snech, i tady se nacházím v přítomnosti někoho, koho znám, ale nevím odkud, a on mě najednou upozorní, že jsem slepý. Když si to uvědomím, zesmutním. Je mi z mojí slepoty hrozně smutno.
(s. 53)

5 07.10.2020

Tahle kniha se mi válela na stole tak dlouho, že se z ní stal malém též lapač prachu (páč číst knihy o úzkosti během úzkosti není zřejmě zrovna ideální). Ale po nakousnutí to už jelo.
Jízlivá a zdrcená žena, kterou všecko štve, není schopna pro to nic udělat a moří se stále v tom stejném. Trauma, vliv výchovy, vzpurnost. Psychologická vernisáž s naturalistickými detaily. Zní to otřepaně? Pokud ano, tak to forma naprosto smývá. Ať už nespolehlivým vypravěčem, tak autentickým jazykem.
Co musím třeba osobně vypíchnout, je vnímání plevelných frází u sestry Anny, která je jí naprostým kontrastem, a říkáte si, kdo se vám vlastně víc protiví, jestli Dana z konzumní společnosti, nebo nihilistická Anna.
Další postavou, jíž je "doktor Viktor", už tak okouzlen nejsem, neb je zřejmé, že je to trochu nastrčená figura, aby Anna promlouvala. Ale budiž, účel splnila.
Naprosto fádní aspekt, ale je to fakt čtivé. Jízlivé poznámky (má oblíbená „vypadá jak nějakej futuristickej obraz“ s. 87) tomu značně napomáhají.
Ve výsledku velký dobrý i na to, že mě to generačně míjí.

Na ulici jsem si koupila trdelník, procházela jsem městem, dala si rande naslepo se slepcem, co o mé přítomnosti na lavičce nevěděl, a přemýšlela, co mám dělat, co mi zbývá, jak jsem se sem vůbec dostala. Jak se to stalo? Přišlo to zčista jasna? Nebo se to ke mně už nějakou dobu kradlo? (s. 91)

5 11.09.2020

Velmi chytře a nápaditě strukturovaná kniha plná tísně, strachu a nejistot. Sevřené, vypointované povídky. Občasně působí to propojení kolem rybníka křečovitě, ale to je v podstatě šumák.
Musím ocenit velmi zevrubný místopis a popis prostředí, stejně tak důvěryhodnost postav, které jsou díky detailům velmi osobité. Jazyk (dialekt bych tomu asi neříkal) je přiměřený k prostředí, občas drobet přehrává, než je na oblast třeba.
Nejvybroušenější povídka je bezesporu Na motorce, ale mě uchvátil maďarský odklon do Budapešti. Tam se o spjatosti s Jakubem dá láteřit, ale mě to vedle těch dalších působících národů (Švédi, Rusové) sedělo obstojně. První a poslední kus je grandiózně svázán.
Mávnutírukouhodný marginálie (nicméně já si zalamentuju): Občas mi do očí bila krkolomnější větná vazba. A odstavce mi přišly možná až zbytečně členěný, ale jak říkám, to jsou titěrnosti.
Vedle nemála kontroverzních titulů v nominacích Litery za prózu vidím Kolem Jakuba jako žhavýho favorita.

5 21.08.2020

Kdybych uměl hrát na něco jiného než na nervy, měl před sebou notový sešit a mrštil bych Nícením do těch not, tak by se mi tato kniha trefila do noty nejen přeneseně.
Málokdy se mi stane, že bych si něco dávkoval, šetřil - ale u Nícení, kvůli stylistickému blahu, jsem to ztrpěl.
Neřekl bych, že styl zas o tolik předhání děj. Ale prostě jo, ten jazyk je neskutečně květnatý, ale vždy důmyslně použitý, nestrojený.

...nezničitelný hrdina za chůze s rozvahou vyndavá projektily ze svého řešetového těla, vytáčí je nasliněnými prsty jako klíšťata...

Taktní a přitom neskutečně elegantní využívání závorek, mimochodem.
Hermína působí jako Rubikova kostka v lidském provedení, ale přes ty všechny uváhy/přemítání/dopisy/blouznění je na 150 stránkách její psychologie popsána tak perfektně, že těžko popsat pár slovy. Rozpolcená? Svobodomyslná? Dobromilná? Decetně slípkovitá? Nic nemění na tom, že její polemizování je brilantním prvkem - proč se snídaně jí ráno? Existuje nepořádek? Co když je to jen nějaký jiný druh pořádku?
Vzpurnost, ale zatlačená pod křehkou skořápkou.
Vztah matky (kajky) a dcera je v knize omílán dokola a perfektně graduje. Přeměna Hermíny v kajku na konci ve scéně s fíkusem byla tak silná, že člověku může být úplně šumák, že kniha nemá žádný zásadní zlomy.
Kolem toho ještě neschopnost odtrhnout se z očekávání, neschopnost strhnout si masku...
A co mě snad nejvíce na srdci hřálo, jsou detaily. Výjevy v mysli - záchrana tonoucího hmyzu a zvěře (Vy si to pletete, kapři tam patří! Inzerát - hledá se veterinář můr), popisy křehkých osob (Ty, co se zastaví uprostřed ulice, aby mohli pozorovat drozda), rezatej hrnec (nebo karafa?) v křoví místo psa, při topení se se nedá okopovát zahrádka či louskat ořechy.
Úseky zpočátku vůbec nepůsobí komplexně, ale postupně se vše nabaluje. Asi se snad můžu i fanfarónsky pochvástat, že tohle je takový to "složitý čtivo". Vytrvat se vyplatí.
(Mimochodem, hned motto z Od agamy po po žraloka ve mně vyvolalo masivní nostalgii.)
A pěkný části na závěr:

A po zádech mi dnes přeběh zlatohlávek. Rány jsou ještě hluboké.
(s. 144)

...hledáš nejtučnější lusky, přesně jako v dětství, vybuchují jako pumy a shodnete se: Ty bunkry tu jsou proti netykavkám. Ve střílně je hnízdo a vás zajímá shodně: Který pták rád zobe netykavky?
A když potkáváte staré vodárny, ty drobné vodní paláce, a křičíte jak malí: „Ty jsou jak hrnce s pokličkou! A taky modrý!"

5 28.05.2020

Velká divočinová senzace.
Úplně to ve mně probudilo zvídavost, zapojení bádání a vědy do poezie, to je perfektní každým coulem.
Křoví jako kolaborant. Železniční náspy. Atomová jádra ve tvaru hrušek. Plachá odpadní roura.
Poté, co jsem viděl rozhovor o knize, ještě musím vyzdvihnout ty povolání v třetí části. Ta snaha si o tom zjistit doopravdy všechno (autor psal na Twitter kosmonautům, lidem, co pečují na Antarktidě o flóru, geologům) ve mně evokuje tu urputné nadšení. A to nadšení zdařile převést i na čtenáře.
Nejvíc jsem žasnul nad nejtenčím segmentem aneb nad tímž, jenž je schopen provádět fotosyntézu.

túje

až to tu objeví
řeknou že invazivní
divočina pohltila asfalt
domy i křehké květy automobilů

všechno začaly túje
pohltily bezbranné bezbranné zahrádky motorestů
pak se přidaly břízy
břízy ty vždycky

ale za všechno mohly túje
túje vy svině (s. 37)

mysl uprostřed noci

potají vyhazuje odpad
do zapomnění

zapomnění už přetéká přes okraj
bude potřeba ho vyvézt

zavrtáváme roury do ztracena
zapomnění podemlelo hlínu
vrací se v potocích

kormoráni pstruzi a velryby
mají zapomnění plná břicha

i ve francouzských pyrenejích
prší z nebe
velké množství zapomnění (s. 57)


jo a mimochodem, graficky je to taky jeden velkej skvost, nejen Perplex a Fra mají setsakramenstky pěknej vzhled knih.
ale jedno je jasný: Žádná z těch básní nebude nikdy lepší
než sumýš!

5 24.04.2020

Ten specifický žánr "úvodu ke čtení" variuje Borkovec do ještě více specifických forem: někdy vymyslí až šílenou fabulaci (Martin Poch), někdy se nebojí do textu napasovat spoustu literárních jmen v groteskním provedením (Martin Stöhr), jindy si vypíchne třeba jen verš, se kterým následně pracuje (Olga Stehlíková).
Každý text je jiný, nekritický a baví, až si říkám, jestli nepřekrývá samotné autorské čtení.
A opět jsem zpozoroval jev, s kterým Borkovec občas pracuje: jisté fragmenty jistých textů jako bych už někde četl – a ano, v tzv. Petříčcích se některé části nacházejí. Úvod ke čtení jiného tvůrce se stává inspirací pro ryze vlastní text. Skvělé!

4. Nemohu bez Petra Krále chodit s průvodcem po zámcích a užívat si návleků a porcelánu a hraběcích loveckých koutků. Místo toho vždycky myslím na úchvatnou báseň Michaela Edwardse, kterou Petr Král přeložil a která začíná verši "Při prohlídce zámků se často vzdálíš / od hloučku, jejž vedou k váze..." Od té doby, co jsem tu báseň četl, při prohlídkách smutně postávám u zámeckých oken a myslím na Petra Krále. A průvodkyně sledují toho zasmušilého zloděje ostřížíma očima.
(s. 24, text "Petr Král, Město je náš les")

5 23.01.2020

Po dočtení jsem byl vážně vcelku zmatenej jak kůň v žentouru. Byl jsem zlanařen na to, že jazyk románu je básnický a pestrý, ale nevím, až na filosofující chvíle, který byly ale v dějovém kontextu dost hatla patla, žádná okázalá tresť slastného slova nepřišla. Abych nebyl jízliv, děj je čtivý a začátek o Rossově próze a naopak konec o Iriině ostrově byly výtečné. Pasáže s Claire a hlavně o 13 dnech uvěznění v Nice mi přišly alevšak decentně pofidérní :D samotná yggurština mi přišla vcelku zajímavá, sálal z ní jakýsi rytmus a líbilo se mi i zakončení, tedy její zakomponování do symfonie.
Nejsem uchvácen, ale budiž, trávilo se to obstojně :)

5 23.01.2020

Vidím, že tuto knihu buď lidé nenávidí, nebo si v ní vyloženě lebedí. Nezařadím se asi ani k jednomu táboru. Kniha je psána dosti osobitým slangem, jež mě zaujal, i samotná persona Holdena není jinak prostoduchá. Sic je Holden bezesporu zhýralý, rozverný a ke mnoho věcem kritický, tak jsem si na jeho překotnost zhruba v půli knize zvykl a v něčem se myšlenkově i našel.
Pochopitelně, že Holden nemá být žádným vzorem, ba právě naopak mi jeho zhýralost přijde dobrým varováním i v dnešní době, asi bych nedokázal pravit, že není aktuální.
Není to můj šálek, ale příjemné vlažné počtení to bylo :)
*Jen doufám, že nebude o člověku, který nesnášel biograf a filmy, natočen film, to by bylo dosti paradoxní :D*

5 11.01.2020

Příhodný k charakterizaci celého výboru mi připadá onen opakující se obraz procházení se po stromech. Takové postavení poskytuje určitý nadhled, v rámci básníkova zběsilého filmování, umožňuje nasvěcovat skutečnost z různých perspektiv, zabírat různá prostranství. Zároveň jako by mu ve výhledu clonily větvě – nejde ale o překážení, nýbrž o nekonvenční selekci, kterou jeho záběry předvádějí. A právě z toho plyne ta nesmírná znepokojivost – právě to, co si v určitých situacích příliš neuvědomujeme a přehlížíme to, se v Effenbergrových básních stává středem oka kamery. Vystačí si přitom bez všemožných metaforických piruet, stačí prostě jen nečekané kombinace těchto pregnantních zaostření.
Ve spojením s tou vyhrocenou konkrétností, zahryzávající se pozorností vůči okolí, znepokojujícím hemžení zvláštních postav (neurvalé jeptišky, slepec s fotografickým aparátem, konkrétní jména) a (navzdory té vší obludnosti světa) s neutuchajícím úžasem a touhou přetvářet skutečnost, to dělá pro mě nejatraktivnější podobu surrealismu, která zvláštním způsobem čerpá z určité neotesané, dobře známé "českosti", ale zároveň z ní dělá něco dosud naprosto nepředstavitelného.

Nebezpečí

Chladivá obloha mne probouzí
ve větvích staletého dubu
u jehož úpatí nějaká jeptiška
domnívajíc se že není pozorována
stačí způsobit takový poprask v mých představách o lásce
že jsou náhle všechny tyto pirani zmagnetizovány
a že se na mne vrhají

(s. 34)

4 06.02.2024

K detektivnímu pojetí románu jsem měl nejblíž při bizarním pátrání nezletilců u Gombrowicze, takže musím předestřít, že z hlediska žánru jsem absolutní zelenáč. Zároveň jsem od prvních stran vycítil, že Krajewski se přinejmenším pokouší trochu vystrnadit z klasických žánrových poloh. Používá různé dokumenty - záznamy, kroniky, novinové i vědecké články -, což je ještě ve spojení s ústředním motivem záhadného vzkazu celkem sugestivní. I jasně rozvržený černobílý charakter pátrajících a hledaných je poněkud rozmělněný; v knize všichni tak trochu podléhají nabubřelému machismu, ale díky detailně líčeným neohrabanostem a banalitám se i tenhle rys celkem zpochybňuje. Nadosobní poslání je fuč a vyšetřování chvílemi spíš připomíná jakousi poťouchlou hru plnou dobrých i groteskních intrik, výhružek a fíglů.
Ale navzdory všem těm výkladům klasické filologie a historickým exkurzům na Blízký východ jsem se nemohl zbavit dojmu, že autorovi stále jde hlavně o pořádnou senzaci - jinak si nedokážu vysvětlit ty labužnické popisy rozedraných těl a sexuálních praktik. I to propojení se semitskou sektou a současnou židovskou situací v Německu (román se odehrává v 30. letech 20. století) se mi jeví spíš nahozeně, jako by nakonec stejně šlo o to vytěžit prostory bordelů a psychiatrie. Vlastně co s tím.
Iritovaly mě i ty násilné dialogy, které se zčistajasna zjevily a byl v nich vysvětlen celý dosavadní průběh vyšetřování. Naopak celkem organicky se v knize skrz detaily vynořovaly traumata z minulosti hlavních postav, to ve výsledku nejvíce rozbíjelo ustrnulé závěry ve vyšetřování. A taky to poťouchlé lpění na pečlivém popisu (původních) jmen ulic (dokonce se slovníčkem), ha, z toho snad nelze moc vyčíst, ale docela zajímavě to rytmicky odměřovalo jinak rozjařené vyprávění.

4 14.03.2023

Úvodní promluvy postav v první osobě by mohly implikovat osobní ráz vyprávění, ale záhy zjišťujeme, že je to přesně naopak – "kamera" je neustále zaměřená na Marii, ženu z filmové branže tápající v životě, která prochází výbuchy hysterie i naprostou prázdnotou. To vše se ale popisuje velmi odtažitě, chladně a střídmě. A hlavně přesně.
O samotné filmy tu zase tolik nejde, pár scén z natáčení se tu najde, ale Didion se zaměřuje zejména na každodenní banality, proto se i motivický rezervoár často opakuje. Tu a tam nějaký večírek, ale hlavně bezcílné projíždění luxusním autem po dálnici, braní prášků, kouření jointů, domluvy s agentem, popíjení cocacoly či polehávání u bazénu. Zní to nudně, ale autorka dokáže tuhle všednost nasvítit tak, že se vyjevuje ve své vyprázdněnosti a trapnosti. Mnohé krátké kapitoly ústí do jakési znepokojivé banality: "„Když pak večer letadlo přejíždělo na McCaranově letišti na odletovou dráhu, tiskla Maria do poslední chvíle obličej k okénku, dokud bylo vidět matku a otce a Bennyho Austina, jak mávají špatným směrem.“
Patologii chování filmové smetánky 60. let nejvíce naznačují mezilidské interakce. Jo, jsou zde manželské vztahy, jsou zde pohlavní styky, ale všechno jako by to nemělo smysl – osoby téměř ztratily schopnost empatie, zájem jeden druhého nedokáží projevit bez rozpačitých poznámek. Jako by se byznysové vzorce chování přenášely i do partnerského/přátelského soužití. Didion výborně líčí vyprázdněnost a trapnost dialogů, třeba tím, že u tázacích vět někdy ani nenapíše otazník. Protože o toho druhého vlastně moc nejde. Sebestřednost a neschopnost vykouknout s hnízda vlastních záležitostí ilustruje i jedna z mála monologických kapitol hlavní hrdinky: "Problémy dneška, jak byste je asi nazval, mě moc nezajímají, ale tíží mě konkrétní situace, šílenec, který mi napíše dopis."
Neschopnost zájmu o vnější svět je ale u Marie způsobeno i tím, že sama je zatížena mnoha traumaty. Její rodné městečko slouží jako raketová střelnice, oba rodiče jsou po smrti a s jinými starými známými se nedaří spojit, takže je odseknuta od svých kořenů. Bojuje se stagnujícím manželstvím a zároveň na ni doléhají dozvuky předchozích zkrachovalých vztahů. Svoji dceru, což je jediná osoba/věc, vůči které projevuje houževnatý zájem, nemůže kvůli postižení vidět často, navíc je poznamenána nepříjemnou zkušeností potratu. Tápání, zoufalství a projevy deprese střídají zvláštní momenty pasivní fascinace – třeba když Marie nehnutě pozoruje z okna čistírnu, věnuje se zavařování nebo přechází z budov ven, aby zažila onen unikátní pocit přechodu. Tyhle detaily nebývají ale vždy alespoň trochu chlácholivého rázu, mnohdy se hlavní postavě přes očima objevují chřestýši a potrubí. Důvod znepokojivosti z těchto skutečností je zahalen v mlze, Didion jen naznačuje, ale také bedlivě zamlčuje.
Román lze určitě číst i jako zprávu o nerovnosti žen – nejednou jsou zde zmínky o "mužích v terénu", zatímco ženské postavy bezcílně bloumají v obrovských vilách, manžel Marie (Carter) s ní promlouvá nadřazeným až manipulativním způsobem a samozřejmě je zde ta linka s potratem, z níž vzedmuté trauma je zapříčiněno i tím, v jak tajných podmínkách se musí zákrok odehrávat.
Marie ale "scénář svého života" hraje dál, přestože se v odpovědích vzmůže jen na "nic". Takhle kniha je drásavá a pomalá jízda – to druhé neplatí o Mariiných projížďkách po dálnicích, při kterých si v kabině pojídá vařené vejce, aby nemusela zastavovat.

"Přijeď se dneska podívat, jak točím," řekl Carter.
"Jindy," řekla. "Možná jindy."
Místo toho si sedla do kanceláře motelu a prohlížela si policistovy zarámované fotografie dálničních nehod, představovala si okamžik srážky, cítila ve vlastních vyschlých ústech chuť krve a lupou prohledávala zrnitost fotografií kvůli detailům nezjistitelným prostým okem, falešným zubům, které musí ležet na chodníků, chřestýšovi, kterého tušila na silničním náspu. Den nato si od jednoho kaskadéra půjčila pistoli, vyjela na dálnici a střílela na dopravní značky.
"To bylo povznášející," řekl Carter. "Proč jsi to dělala."
"Prostě jsem to dělala."
(s. 194)

4 21.10.2022

Škrabalovy texty jsou zaměřeny na individuální osudy, přesto z nich lze vyčíst kontury současné doby, mnohdy z nich ční i reálné události (mediální aféry, zákazy brček a billboardů, pandemie). Postavy vstupují na nová území a snaží se ze všech sil obstát, používají při tom však na podivné strategie – "fotograf" se snaží přesvědčit vypravěče o své světovosti pomocí dvou mobilů, sebestředný literát chce nafingovat svou svatbu, majitel firmy vyrábějící brčka se snaží zákaz zakrýt mediálním boomem poťouchlého rozhovoru. Ty snahy jsou úporné a bizarní, svědčí však i o tom, jak moc bizarní je i svět, v němž se takové taktiky vůbec dají aplikovat.
Většinou se však postavy nedokáží s danou situací vyrovnat kvůli tomu, že je pevně svírají kořeny – vypravěč z povídky Nemožnost westernu se po úspěchu ve filmu vrací do svého rodného moravského městečka, na pana W. neblaze dopadají způsoby výchovy jeho otce, polský řidič kamionu se nemůže odtrhnout od národnostních stereotypů a mýtů. Nepřijde mi, že by v těch textech byl nějak hojně tematizován rozdíl mezi Západem a Východem, ale spíš to, co si východoevropané nesou ve svých představách o "Abendlandu", které se jim následně boří a oni tápají.
Zajímavě se jeví i vypravěč – v první osobě, většinou účastněný, do podivných šlamastyk povídek zapletený, zároveň však vše obšírně vysvětlující a někdy v náznacích ironický, i vůči svému počínání. Na mě to působí věrohodněji než nějaký výsměch tragikomickým postavičkám z nadhledu, takhle si alespoň čtenář uvědomí, že součástí těch globálních lapálií může být i on.
Vyhnul bych se klišé o "kAždÁ pOvíDkoVá SbÍrkA mÁ svOje silNé a SlaBé kuSy", spíš bych řekl, že pár textů z ní trochu trčí (Život na pláži; Calvera) a šlo by i tento útlý soubor ještě více zkrouhnout, na druhou stranu jsou to i přes výrazné pointování vcelku otevřené a znejasněné prózy, takže je to možná lepší pěkně takhle ve své šíři. Je to i dost humor, třeba povídka Efektivita pana W. ve Spolkové republice Německo je vyloženě skvost, kult výkonnosti se v ní najednou jeví jako to nejchatrnější lešení. Globální rozkročení, skvělý prózy, bavil jsem se.

Celé dva týdny v kuse jeden z našich personalistů – jakýsi N. – přemýšlel, jak celý pracovní vztah s W. ukončit. Trávil tím případem více času, než měl. Jak se mi sám N. svěřil, i když W. osobně nikdy nepotkal, hned ho měl za naprostého troubu. Tento povrchní názor ještě podpořil fakt (o kterém jsem se jednou před N. prořekl), že chodím W. ve volném čase pomáhat. Kromě prohloubení jeho předsudků vůči W. to ovšem N. dál nějak blíže nezajímalo a naštěstí pro mě z této věci nevyvodil žádné další důsledky.
Ze všeho nejvíc se N. bál, že se o způsobu jeho plánování dozví oblastní vedoucí. N. se totiž při řešení efektivity pana W. dostal do fáze zcela neefektivního googlování. Ve třetím týdnu své práce na vyhazovu W. zabíralo hledání správného paragrafu plnou pětinu jeho pracovního času. Lépe řečeno: N. vyhledával rady, jak si ze správného zákona vybral to, co potřebuje. A nástrahy internetu ho sem tam svedly k nepokryté prokrastinaci.
(s. 64)

4 25.08.2022

Pokud se člověk ke světu vztahuje pomocí slova – v případě Grögerové psaním a čtením – není nic horšího než proces, který to znemožňuje. Strohou diagnózou kniha začíná: prakticky slepota oboustranně. Poté však nenásleduje žehrání a skučení, ale přesná reflexe nelehké životní situace.
Kniha připomíná jakýsi deníkový záznamník (každá báseň ani nemá vlastní stránku) v mnoha různých formách. Někdy se Grögerová ohlíží do minulosti, rozpomíná se na mizející tváře a objekty. Jindy je s to pouze zoufale vykřiknout ("pane prosím / zastav ten proces"). Nepřestává být všímavou pozorovatelkou všedního dne. A občas ty básně působí až jaksi osamoceně – lidí přespříliš není. Jenže pouze zdánlivě: ve skutečnosti je zde veden neustýlá dialog: oslovuje se, vztahuje s k někomu, promlouvá se k zesnulému Hiršalovi. Ta kniha je tímto rázem vlastně dost dynamická, čemuž napomáhají i četné imperativy, vlastní povzbuzení k činnosti.
Tělo se musí vypořádávat s mnohými překážkami (rozbíhavá mlha, hlava pod víčky, mozaika, světlo – to vnímám jaksi ambivalentně, jako moment oslnění a nadšení, ale také jako zneviditelnění), i přes veškerá omezení však přetrvává láska ke slovu. Ten obraz v poslední básni, jak Grögerová sedí s tužkou s tlustým hrotem a nejmenší lupou, je nezapomenutelný. "Má slova – hranice mého světa"
V téměř devadesáti letech je toho obdivuhodné mnoho – líbí se mi, jak se nevytrácí fascinace každodenností a její možná deformace do představ ("fantazie / má denní strava"). Líbí se mi, jak je Grögerová schopná humorné sebeironie bez toho, aby to vyznělo jako sebemrskačský alibismus. Líbí se mi "naivní zvídavost", s kterou přistupuje k věcem jí zdánlivě vzdálených (kosmologické motivy!!! krása). Líbí se mi poťouchlost jazykových výrazů, pro něž nepřestala mít slabost.
A ten jazyk je přímý, strohý, funguje jako materie, ale zároveň je v něm silně zapuštěna intimní sféra. Záhy se pak vynořují obrazy jako "z břichatých mračen těhotných vodou".
Radost číst.

dnes v noci slyším
miminašihojči
co mi chce říct něžný ženský hlas?
proč ty ses odmlčel?
dřív jen šeptnutím do vlastní dlaně jsem tě přivolala
teď volám
zvyšuji hlas
odpoví slábnoucí ozvěna
vzdaluješ se do světla
trýzeň jihne v lítost
zraje v konečnou něhu
hladím tvé brýle
(s. 41)

4 15.06.2022

S tím označením humorný bych byl trochu opatrný, převážná část legrácek působí trochu lacině (ale "poslední pomazání hlínou" schvaluju), nicméně je s podivem, jak se tehdejší problémy v absolutistické monarchii moc neliší od šolichů v naší demokratické republice.
Absolutismus jako dysfunkční totalitní systém, při němž společnost kolabuje kvůli neschopnému (což mu však nebrání v tom být bohatý, mocný a krutý) panovníkovi, který od ostatních požaduje chválu, ale sám není schopen předpokládat následky svých činů.
Další aktuální tematickou vrstvu tvoří pletichy uvnitř státu – ziskuchtivost, prospěchářství, sebestřednost a mocichtivost zabírají místo snahám o progres a vyřešení momentálních problémů. Však i sám Vladimír se svěřuje radši svému sluhovi než shluku ministrů. Důvěra ve stát v těchto dějových kulisách by asi nebyla nejvyšší, čemuž nepomáhá ani upadající význam boha, následná degradace vyššího duchovního do handrků skupiny úředníků.
A samosebou církev – zdravím do Polska – která rovněž ztratila svou podstatu/funkci a hodnotové vlastnosti, místo toho se z ní stává opět jen skupina kariéristů, kteří si chtějí namastit kapsu.
Vadí mi, že sice Havlíček bedlivě zaměřuje své kritické oko na nejvyšší zkažené vrstvy, celkově mi však v skladbě chybí nějaké širší společenské zastoupení. Drobné rozdíly ve společenských vrstvách zobrazeny jsou (třeba ohledně práce – "chudí rukama, bohatí hubou"), ale přijde mi, že se autor nechal zlákat neúnavným tepáním do moci, až zapomněl, že žijí i jiní lidé, kteří by mohli zobrazovat jiné rozpoložení či důsledky mizerné státní moci. Takhle se vše točí kolem mocných.
Ale jako jízlivý kousek dobrý, umělecké hodnota jde trochu na úkor sdělení, ale vzhledem k formě pro to mám pochopení. A jak jsem již zmiňoval, jisté aspekty díla se v současnosti projevují až v děsivé podobě.

Krásně nejednoznačná, živelná kniha, která v na první pohled kriminální zápletce ukrývá existenciální úvahy i impresionistické líčení. Hlavně jazykově je to velký zážitek, mísí se prostá jazyk s archaismy a přechodníky, košatý jazyk bere a nepustí. I z hlediska vypravěče se jedná o kuriózní případ– nelze rozlišit, zdali již nesplývá s mluvou postav, jestli uvažuje vypravěč či postava, zda se jedná o vnitřní monolog či co.
A to není jediná příjemná nejednoznačnost, zvláštně se jeví i dvě hlavní postavy, které lze jen stěží popsat, neboť pro ně je, na rozdíl od epizodních archetypálních postav, typická náladovost. Přesto jsem se nemohl ubránit sympatiím k nim – ta prvotní naivita a bezstarostnost, co zavraždí osobu, se mění v úzkost, strach, výčitky svědomí a pocity viny. Bohatá obraznost při líčení lesa prosakuje i do vnitřního světa a les není jen svobodným prosvětleným prostorem, ale i úzkostným a temným bludištěm. Ta nevšední situace vystavuje Rudu i Václava píděním k jim samým, ohledávají sebe a své sny.
A přes všechny ty vraždy Čapek v ani jediné pasáži nesoudí. Morální rozměr díla ustupuje tomu estetickému a mnohem důležitější než "hrozivost" loupežníků se jeví neschopnost vymanit z invaze výčitek. Prvotní svoboda lesa se mění v zajetí vlastní mysli.
A vlastně je to v něčem i dobrodružné čtení. Situovat prózu do lesa – už tím je nakročeno k úspěchu.

Lehčeji se to člověku běží svou cestou, když nevleče na svých bedrech žádné břímě. Hoj, jak snadno si může spěchati ten, koho nic netíží. Koho netlačí jeho ranec špatností, žádná vina v srdci, koho nespoutává žádná starost a strast, žádný žal. Tak lehkým skokem přebíhá zajíc stinný úval i pole jetelové, neboť nenese na svých lopatkách nic těžšího než svůj sivý chlup, tak letmo se kmitá křovinou pták, neboť jeho křídla i nožky nejsou těžké pod vahou čehokoliv, co by na sobě nesl, tak hbitě uniká suchým listím střevlík, na jehož hřbetě nesedí nic než záblesk paprsku slunečního.
(s. 9)

4 13.10.2021