marlowe komentáře u knih

O tomhle bestseleru jsem si přečetl už tolik rozporuplných názorů, že jsem se rozhodl udělat si na něj svůj vlastní názor.

(Mimo záznam bych rád podotkl jediné: coby propagátor a vášnivý čtenář detektivek, tedy žánru z těch spodnějších pater literatury, jistě nemohu být ani náhodou považován za literárního snoba.)

Nuže: Do stránky 81 (román jsem si stáhl do čtečky, v níž mi zvolený formát knihu rozporcoval do 1 063 stran – což uvádím z důvodu lokalizačních údajů viz níže) se mi dařilo nepřeskakovat. Sice mě to stálo hodně sil, ale chtěl jsem dát autorce šanci.
Potom už to dál nešlo. A tak jsem zapojil znalosti Gruberovy metody rychločtení a postupoval kupředu přískoky po odstavcích.
U věty „Každičká molekula mého těla škemrala o jeho polibek“ jsem to už chtěl vzdát, ale nakonec jsem dokázal krizi překonat.
Na straně 265 došlo k poměrně dramatickému zvratu – totiž k prvnímu polibku ve výtahu. Tenhle dějový zlom opravdu stál za to, protože pan Grey zneužije okamžiku, kdy z hrdinčiných úst „unikl překvapivý sten“, zcela podle využil situace a „jazykem se zkušeně vkradl dovnitř.“
Přibližně o sto stran později, zápletka znovu děsivě vykulminovala a autorka mi tak opět znemožnila se čtením seknout. Tady je to inkriminované místo: „,Prosím, Ano, dovolíš mi se s tebou pomilovat?´ ,Dovolím,´ vydechnu.“
A tak jsem pokračoval dál.
Nakonec jsem to vydržet až někam do strany 400 (do první skutečné erotické scény – proboha, to to trvalo!), než jsem to definitivně odpískal, knize přisoudil konečné hodnocení ODPAD – a s úlevným „zavzdycháním“ ji ze čtečky vymazal!

Autorka zjevně patří k lidem, kteří si myslí, že dobrý román dělá pestrost uvozovacích sloves. A tak, jak bezradně škobrtáte textem, narážíte jako v zrcadlovém bludišti na donekonečna se opakující přízraky všech těch zhůvěřilostí typu „zakoktám“, „zamumlám“, „zahučím“, „zakňučím“, „zuřivě zamrkám“, „hlesnu“, „zahlaholím“, „nadskočím“, „zakuňkám“, „zakřením se“, „zaskřehotám“, „vykviknu“, „špitnu“ atd., atd., atd… až vám z toho začne naskakovat vyrážka. Připadáte si, jako když projíždíte v plechovém vozíku strašidelným hradem někde v lunaparku, kde vás za každou zatáčkou vyfackuje neviditelná ruka. Mně osobně tohle dohánělo k naprostému šílenství.

Do toho všeho hrdinové stále „zvedají obočí“, „červenají se“, „zardívají se“, „propadají se studem do země“, „zajíkají se“, „jsou paralyzováni okolní scenérií“, „neklidně poposedávají“, „snaží se zklidnit rozjitřené nervy“, a vždy jim to chvíli trvá, „než se vzmohou na slovo“ – což se střídá s neustálým hrdinčiným sebepovzbuzováním typu: „Dýchej, Anastasie,“ „neomdlévej, Anastasie,“ „vzmuž se, Steeleová“ atd.

Jak proplouváme dějem, obklopuje nás všudypřítomná „jiskřící atmosféra“ a hrdinčin věčně „rostoucí tep“ či „vzrušený dech.“ S podobně břitkými postřehy se skutečně setkáváte na každé stránce. A když se to opakuje po tisící prvé, začnete litovat jenom dvou věcí: že s vámi autorka nesedí v jednom pokoji a že nevlastníte střelnou zbraň.

A ještě jedna poznámka na okraj. Nevím, jestli bych dokázal nalézt hrdinu méně protivného, než je slovutný pan Grey. Kdykoli se mu „zavlnily rty“ nebo když na hrdinku „teple pohlédl“, měl jsem chuť sáhnout do baru pro něco ostřejšího. A když vypravěčka plaše prohlásila: „Je tak krásný, že se mi z toho zastavuje srdce,“ nelenil jsem a došel si zavdat rovnou z flašky.

Sečteno a podtrženo: Při četbě jsem si připadal jako Andy Dufresne, hrdina Kingova románu Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank, když se po opuštění své cely po břiše plazil mezi výkaly v šachtě shawshankské kanalizace.

Kdesi jsem četl (nevím, je-li to pravda), že dneska křížovky do časopisů a novin už „vyrábějí“ počítačové programy. Stejně sterilně NIJAK na mě působil i text románu. Jako kdyby ho sestavoval kompjútr. Jako kdyby z databáze podle jakéhosi algoritmu někdo vyzobával univerzální provozní řeči typu „Jak ses vyspala?“, „Co si dáš k pití?“, „Co máš dneska v plánu?“ a ty zcela náhodně promíchával se zmínkami o „jiskřící autmosféře,“ „podlamujících se kolenou“ a o „pohybech očních víček kopírujících rytmus hrdinčina srdce“.

P.S.: Někomu se může zdát podivné, že jsem nehodnotil příběh, ale pouze „jazykovou stránku“ knihy. Důvod je zcela prostý: Ač jsem přečetl více než třetinu románu, na žádný příběh jsem nenarazil.

Tak jo, pohádka. Ale hezká!
Vzpomínky na spoustu přečtených knížek v našich hlavách často zkorodují a mnohdy se i rozpadnou na prach, ale na Raky (jsem o tom přesvědčen) člověk hned tak nezapomene… Už pro tu jejich JINAKOST.
Nezbývá než doporučit.

69 28.06.2021

Jenom několik kusých poznámek.
1) Za svůj život už jsem pár knížek přečetl. Vlastně jich bylo docela dost. Možná tolik, že kdyby mi je někdo nanosil do bytu, musel bych si postel a psací stůl přenést do sklepa. (To jenom tak na okraj, abych nebyl považován za někoho, kdo padne na zadek před každou literární novinkou, kterou kritici vychválí, opatří svatozáří a lid obecný pak dotlačí na žebříček bestselerů.)
2) Co se týče detektivní literatury, je to s ní jako s ostatními žánry. Vedle braku a „odpadu“ na straně jedené tam najdeme jak doširoka rozevřený vějíř více či méně zdařilého průměru, tak díla a autory vpravdě geniální.
3) Se vší vážností (a plně si vědom poznámky z bodu číslo jedna), zde chci uvést toto: Trilogie Stiega Larssona patří mezi to nejlepší, co jsem kdy četl! A nic na tom nezmění fakt, že někteří (viz jeden konkrétní komentář níže) ji považují za dílo ďáblovo.
P.S. k tomuto bodu: Vždy se snažím respektovat názory jiných lidí a považuji za naprosto legitimní odsoudit něco, co se mi nelíbí. A většinou se i pokouším názorům těchto oponentů porozumět. Leč přiznávám, že ne vždy se mi to daří. Možná kdybych dostal odpovědi na nabízející se otázky („Proč tolik zloby?“ „Kde se v člověku bere taková nenávist?“ „Není potřeba spíše hledat problém v samotném čtenáři, než v autorovi a jeho díle?“), pochopil bych…
4) Ale zpět k Larssonovi. Asi by nebyl problém vyjmenovat tady teď důvody, proč trilogii dávám pět hvězdiček (a proč bych jí dal i hvězdičku šestou, kdyby to šlo), ale nepovažuji to za nutné. Výrazy jako „skvěle vybudovaný příběh“, „výborné dialogy“, „uvěřitelné postavy“, to jsou všechno jenom klišé. Pravdou zůstává, že po přečtení „Milénia“ VĚTŠINA lidí nakonec chtě nechtě přijme za svůj onen „masový“ názor ostatních čtenářů, totiž že Stieg Larsson dokázal napsat jeden z nejlepších detektivních románů všech dob. A můžeme jenom litovat, že mu smrt nedovolila celé plánované dílo dokončit. Tak alespoň (spolu s „rakytnikem“) smekněme: „Čest jeho památce.“

Literární styl paní Mornštajnové mi vůbec nevyhovuje, a tak jsem po dvou pokusech (Slepá mapa a Hana) logicky předpokládal, že se spolu už nikdy nepotkáme. Jenže autorčin nejnovější a z mého pohledu velmi odvážný žánrový posun k alternativní historii mě zviklal natolik, že jsem se rozhodl do téže řeky vstoupit ještě jednou.
Alena Mornštajnová se bohužel příliš nekamarádí s dialogem (čemuž rozumím, protože z mého pohledu jí dialogy opravdu nejdou) – a tak její texty mají podobu masivních špalků jakéhosi volně plynoucího autorského komentáře, kterým nám krok za krokem "odvypráví" celý obsah příběhu. Mnohým zjevně tento styl nevadí – mně ano.
A další věc, která mi nesedla: celkový pocit statičnosti. Příběh sám o sobě totiž připomíná stojatou vodu, kde se jen tu a tam pohne nějaká vlnka, a kdybychom ho rozkreslili do grafu, byla by to spíš přímka než oscilující sinusoida. A dobrý román by MĚL mít výšiny i hloubky...
Listopád není o dramatických dějových zvratech ani o vyhrocených, gradujících konfliktech (příběh je v podstatě jednoduchý a je v něm materiálu sotva tak na povídku), ale spíše o atmosféře – a ta je, myslím, vystižena solidně. Nicméně knížce by výrazně prospěl kontrast – je to černobílý obraz, v němž chybí bílá.
Přesto mě Listopád zaujal o fousek víc, než autorčiny předchozí romány (Mapě i Haně jsem dal "za dvě") – a proto hodnocení zvyšuju o jednu hvězdičku.
A kromě toho autorce vysekávám poklonu za její odvahu opustit vyjetou a bezchybně fungující literární dálnici a vydat se nevyšlapanou pěšinkou odlišného žánru.

65 17.04.2021

(SPOILER) (SPOILERY) "Načpak takový velký výbuch," ptá se v Čapkově Krakatitu dědeček-Bůh inženýra Prokopa. A doporučuje mu, aby místo destrukčních výbušnin vymýšlel raději něco, co by spíš "svítilo a hřálo". Možná jsem staromódní dědek, ale myslím si, že i knížky by měly (přes zobrazované zlo) alespoň TROCHU svítit a hřát. Dávat nějakou naději. A když ne přímo ukazovat, tak přinejmenším naznačit, že tam někde vpředu je mizerný světýlko na konci tunelu.
Román Les v domě na jakoukoli naději a víru zcela rezignoval. Nic takového jako úsměv, laskavé slovo nebo pohlazení tam nenajdete, nepomohla by vám ani lucerna. Při čtení narazíte jen na krystalickou depresi a bezútěšnost a stokrát budete v průběhu četby potlačovat chuť vyhodit knížku oknem.
Všechny vztahy mezi jednajícími postavami jsou patologicky pokřivené, poznamenané zlobou, lží a záští.
V románu narážíte jen na citově vyprahlé jedince bez lásky k bližnímu a bez zrnka empatie. Všechno tu jde od desíti k pěti, od pěti k nule a od nuly dolů k červeným číslům.
Selhávají zde úplně všichni: prarodiče, rodiče, kamarádi, učitelé, sociální pracovníci, policie. Upřímně, než žít v takovémhle světě, to si radši nasbírat košík muchomůrky zelené.
Navíc - a v tom spatřuji nejzásadnější vadu románu (!!!) - přichází knížka se zcela zrůdným poselstvím: Bylo-li vám někdy ublíženo, jste navždy ztraceni, propadli jste peklu a vaším osudem je šířit zlo dál a dál - a to je moc špatná zpráva pro všechny oběti násilí. Protože autorka svým příběhem říká: miláčkové, neexistuje naděje, že by se někdy našel někdo, kdo by vám podal pomocnou ruku. Na něco takového zapomeňte. Prostě jste si vytáhli kratší slámku a tak je vaším osudem prožité zlo pouštět dál po větru. Čekají vás jen komplikované vztahy s rodiči, inklinace k alkoholu a promiskuitě, jistota, že už nikdy nebudete mít nikoho rádi, že budete jen lhát, jako když tiskne, že bez mrknutí oka pošlete nevinného kluka do pasťáku... Žádné prozření, žádná katarze, jen úděl předávat veslo zla dalšímu pokolení.
Nicméně...
...nicméně přesto přese všechno vypráví paní Mornštajnová opravdu silný příběh s velmi uvěřitelným a psychologicky věrohodným závěrem (kteréžto tvrzení nijak neumenšuje moje výše zmíněné výtky) a z mého pohledu je to autorčina nejlepší knížka. Ten konec má vážně sílu antického dramatu, za něj přihazuju jednu hvězdičku navíc, a je jen převeliká škoda, že to čtení je POUZE o depresi a nikoli i o naději.
Co říct na závěr? Myslím si, že dobrý román by měl mít vždycky nějaký čtvrtý rozměr, nějakou nadstavbu, která by jej kvalitativně odlišovala od novinové zprávy. "Vyhořela ubytovna, všichni zemřeli a žhář nebyl nikdy dopaden." To je zpráva z novin. Román podle mého skromného názoru by měl přinášet něco víc, než jen "informaci o zločinu a obětech". Kromě sdělení, že kolem nás existuje zlo, by měl nabízet i onu výše zmíněnou katarzi.

58 18.05.2023

Nechci tu polemizovat o literárních šuplíčcích, nicméně si myslím, že Naslouchač je daleko více sci-fi, než fantasy – což je nejspíš také důvod, proč jsem byl s knížkou tak spokojený. A proč okamžitě začínám číst díl druhý. Nečernobílá "pohádka" s uvěřitelnými postavami, dobrou psychologií a skvěle vystavěným příběhem. Tohle se fakt povedlo a paní Stehlíkové vysekávám poklonu. Čistých 5*.

55 08.07.2020

Kdybych se nestyděl být patetický, možná bych napsal, že jsem právě dočetl jednu z nejpozoruhodnějších knížek, které se mi kdy dostaly pod ruku.
Kolem Kvítku jsem se dlouho motal v soustředných v kruzích a trvalo mi celou věčnost, než jsem našel odvahu se do něho zakousnout. Tlusté romány (nejedná-li se o grafomanské výpotky) mi z principu nevadí, spíš mě odrazoval ten název, který jakoby trochu zaváněl červenou knihovnou. Ale nakonec zvítězila zvědavost (vybuzená nadšením komentujících čtenářů) – a avizovaný zážitek se skutečně dostavil.
Lepší označení, než "pozoruhodný", mě vážně nenapadá, protože jsem byl po celou dobu fascinován nejenom tím nijak složitým příběhem a jen pozvolna gradující zápletkou, ale hlavně (a především!) jazykem, brilantním zachycením atmosféry a autorovou nevídanou schopností detailního popisu. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četl něco, co by mě takhle pohltilo. Uhrančivý styl, hodně vzdáleně připomínající (právě oním mikroskopickou popisností) Fuksovu Vévodkyni a kuchařku.
Každopádně nic pro milovníky rychlé akce, protože tady čtete hodinu – a hlavní hrdinka za tu dobu přejde z levého chodníku na pravý. A přesto jsem během četby nezaznamenal jedinou vteřinu, kdy bych se nudil a kdy bych měl chuť přeskočit větu nebo jen jediné slovíčko – naopak, často jsem se vracel a celé pasáže četl znovu, abych si vychutnal autorovo stylistické mistrovství. (Protože Faber nám poměrně složitou výstavbou souvětí ani možnost nějakého rychlého klouzání po textu neumožňuje.)
A pak ten konec! Jedna z mála knih, kde ani v posledních metrech cílové rovinky nedokážete odhadnout (ani rámcově) "jak to všechno dopadne" a kam nás autor svým příběhem nasměruje. Tohle mi v hlavě zůstane hodně dlouho. Vřele doporučuju.
100% a jedno navíc.

54 14.06.2020

Je mi jasné, že mě členové klubu umlátí deštníkama, a proto preventivně jedna velká omluva všem autorčiným příznivcům – jak vidím, je jich tu nepočítaně.

Hned na začátku bych chtěl říci, že hluboce (a upřímně!) smekám před uměním paní Mornštajnové přitáhnout k tak palčivému a traumatizujícímu tématu, jakým je holocaust, takové množství mnohdy i mladých čtenářů. Fakt klobouk dolů – tohle si uznání zaslouží!

A teď k tomu, co se mi nelíbilo.

Možná je to proto, že jsem starej, ale mě už dlouhou dobu ani tolik primárně nezajímá O ČEM kniha je, jako spíše to, JAK je napsaná. A v případě Hany jsou tyhle nůžky otevřené hodně doširoka: O ČEM – dvojka, JAK – sotva dostatečná.

Autorčin styl mi vůbec nesedl už ve Slepé mapě, přesto jsem se pokusil vstoupit do téže řeky podruhé – a dopadlo to obdobně. Kniha mi ze všeho nejvíc připomíná názorný ilustrovaný dějepis, nebo ještě lépe: vzorně učesaný školní sloh jedničkářky, ve kterém nic neskřípe a ani nic nepřečnívá, kde slova jsou pečlivě volená a příběh pozvolna plyne od jedné události ke druhé, kde charaktery postav jsou předvídatelné a už mnohokrát čtené (známost nežidovského chlapce s Židovkou ap.), kde narážíte jen na „knižně“ korektní dialogy, které pronášejí „knižní“, zaměnitelní hrdinové, zkrátka kde je všechno teoreticky tak, jak má být – a přesto to vůbec nefunguje.

Úvodní tyfová pasáž je navíc s tématem holocaustu spojena hodně násilně a neústrojně, podle mne si průběh epidemie zasloužil daleko sofistikovanější zpracování – skoro se mi chce říci dokonce samostatnou knihu – tady vlastně tenhle motiv jen zastupuje institut deus ex machina, který spisovatelka potřebovala k propojení osudů hlavní hrdinky s tetou Hanou. Upřímně, celou tu přízračnou atmosféru tyfem zamořeného Valašského Meziříčí daleko lépe a s větším citovým zaujetím než v knize popsala autorka v jednom ze svých časopisových rozhovorů (díky němuž jsem také po knize sáhl) – v románu mně vylíčení těchto událostí přišlo hodně odtažité, uspěchané a bezkontaktní.

Paradoxem je, že přestože se kniha od samého začátku točí kolem lidského utrpení, díky způsobu vyprávění jsem veškerý děj vnímal jen jako zprostředkovaná fakta z třetí ruky, která mnou protekla jaksi nezúčastněně, aniž by se jim podařilo mě jakkoli emocionálně zaháčkovat. I proto těch pouhopouhých 40%.

54 16.04.2020

Čím dál tím víc přicházím na chuť mluvenému slovu. A tohle se fakt povedlo! Nádherný příběh, který pozlatil Ladislav Mrkvička svým skvělým přednesem. Hallströmův film byl opravdu výborný, ale román (a potažmo audiokniha) je ještě nejméně o třídu lepší – pro mne jeden z největších zážitků poslední doby.
Vřele doporučuju.

51 22.11.2021

Pokusím se sem vepsat několik kusých, neučesaných postřehů, které mě napadají po dočtení knihy.
(Pozor SPOILERY!)

Já osobně bych anotaci naformuloval poněkud jinak: Kážete vodu a pijete víno, střílíte po všem, co se hne, zastřelili jste dokonce moje dva psy – tak za to zaplatíte životem!

Přes kosti mrtvých je románem pocházejícím ze stejného vrhu, jako třeba Do tmy Anny Bolavé nebo Jasno lepo podstín zhyna irské autorky Sary Baume. Ve všech těch knihách vyprávějí autorky o lidech na pokraji společnosti (hrdinky/hrdinové jsou složité osobnosti, které okolí nechápe), aby tak, skrze jejich podivínství, lépe dokázaly vykreslit kontrast mezi čistým a pokřiveným.
Tenhle román je především o pokrytectví a o odvaze projevit svůj názor, ale také o přátelství a lidské solidaritě. Je to hluboce lidský příběh, který vás, jste-li naladěni na stejnou frekvenci, prostě dostane – a mne tedy fakt dostal.
Myslím, že se Olze Tokarczuk podařilo skvělým způsobem (kdybych to měl říct hodně složitě) vyjádřit "pnutí mezi pravidly (tradicí, jíž jsme součástí) a svědomím" – nakonec, možná i takhle by mohla znít anotace.
Je to příběh o nezměrné odvaze jít proti proudu za jakoukoli cenu a prosazovat svůj pro většinu společnosti nestravitelný názor i za cenu sebezničení.
Přes kosti mrtvých vypráví prastarý, archetypální příběh o tom, že individuální svědomí je důležitější než autorita.
Ale aby bylo jasno, Jana Duszejko rozhodně není žádná blbka, v mládí projektovala mosty, umí cizí jazyky – ale postupem času se uzavřela do izolovaného světa své individuální vnitřní pravdy, což by nemuselo vést k nutné tragedii, kdyby se vehementně nesnažila o své SUBJEKTIVNÍ pravdě přesvědčit i ostatní.
Je to příběh o ODMÍTNUTÍ žít ve světě, který je nám systémem (naším okolím) vnucen a o neochotě přistoupit (z prosté pohodlnosti, či z nutkání "nedělat problémy") na bezzásadové pokrytectví, příběh o tom, že lidé na jedné straně hlásají víru v kostelích a zbožně naslouchají kázáním o dobru a lásce – a na straně druhé tolerují nelidského zacházení se zvířaty (liščí farma) a nesmyslně zabíjejí.
Kniha je plná provázaných symbolů (ruku v ruce s verši W. Blakea, jehož poezii hrdinka s jedním svým bývalým žákem překládá) a je napsána s neskutečným citem pro jazyk.
Paradoxem je, že hlavní hrdinka hledá pomocí astrologie soulad mezi svým vlastním životem a mezi svými ideály, mezi reálným světem (reálnými lidmi) a mezi všeobecně platnými pravidly (nezabiješ) – a přesto ve jménu vlastní pravdy sama zabíjí.
Co říct na závěr? Kdybych měl nějak definovat POSLÁNÍ knihy (jak to po nás vždycky chtěla paní učitelka), asi bych (možná trochu banálně) napsal, že ten příběh očisťuje a (možná) dělá lidi lepšími.

51 04.04.2020

Čteno znovu po mnoha letech – a dojem z knihy stejný jako kdysi: Naprostá lahůdka! Kdybych chtěl být patetický, napíšu: Pozoruhodný román, který překonal svoji dobu.

Nižší čtenářské hodnocení je nejspíše způsobeno faktem, že kniha je vtlačena do regálu "Středoškolská povinná četba" – a podle toho mnohé komentáře vypadají. Malá životní zkušenost + text starý 163 let = třaskavá směs, která mnohdy vybuchne v rukou.

Co se týče stylu, nelze než autora obdivovat, jak dokázal krok za krokem budovat dějovou linku, odkrývat charaktery, vrstvit popisy. Flaubertův text je sledem ryze moderních filmových obrazů – co věta, to záběr: detail, celek, polocelek…

Příběh sám je karnevalem venkovského buranství a neotesanosti, provinčnosti a přízemnosti, ze které až mrazí.
Část čtenářek by Emu nejraději vyfackovala, jak tady čtu, ale mně jí bylo upřímně líto – přes všechny chyby, kterých se dopustila (a za které následně i zaplatila). Nepraktické telátko, žijící v bublině svých snů a obklopené "mužským světem", který rozumí jen filozofii přistřižených křídel. A jestliže se hrdinka v tomto prostředí dusila (a udusila), určitě to nebylo tím, že byla kráva, jak uvádí jedna z hodnotitelek… Takhle jednoduchá a černobílá řešení možná nabízí Ordinace v růžové zahradě, ale určitě ne Flaubert…

V těchto dnech slavíme 200 let od narození B. Němcové. Když jsem četl příběh o Emě Bovaryové, najednou jsem si chtě nechtě uvědomil, kolik styčných bodů sny těchto dvou žen měly – byť jakékoli srovnávání životních postojů Emy a "paní Boženy" je nepatřičné a kulhá na obě nohy.

Rozhodně vřele doporučuji!

51 18.02.2020

"Dát přednost ZÁŽITKU před logikou" – Kap66 to vystihla perfektně. Protože tohle zážitek opravdu byl. A i když se mi zdálo, že někde za polovinou začal příběhu trochu docházet dech a míra okouzlení přestala dosahovat mezních hodnot, konec všechno vybalancoval a vrátil rafičku k zarážce 100%. A ta definitivní a skutečná tečka za vyprávěním postrčila hodnocení ještě o nějaké to procento výše. Velká spokojenost. (A ano, scény s oběma děvčaty tvoří opravdu pomyslné osmitisícové vrcholy knížky.)

49 04.06.2020

Dobojováno!
Stokrát nic umořilo osla.
Mě umořil ten obludný proud valícího se textu – jako když se protrhne přehrada.
Myslím si, že tímto románem vytvořila paní Galbraith-Rowlingová (v rámci detektivní literatury) nový světový rekord v počtu zbytečných slov na jeden tiskový arch.
Kdybyste tohohle literárního vorvaně zbavili přebytečného slovního tuku, zjistíte, že na poměrně nevelké kostřičce příběhu zase tolik masa nezůstalo. Průměrná detektivní šaráda s uměle naroubovanými a realitě vzdálenými zápletkami, trocha manželského škorpení a stále nezodpovězená otázka, když už si konečně tihle dva Šerlokové padnou do náruče.
Čtyřikrát jsem s Robin a Cormoranem vstoupil do téže řeky – popáté už se asi zlákat nenechám.

48 21.10.2019

Tady jsou jakákoli slova zbytečná – všechno podstatné už napsali ti přede mnou, jenom bych se opakoval...

Krásný příběh o ženě, která "dál než za úterek nekouká", nádherný jazyk a především neskutečný zážitek z četby – byť po dočtení se ještě dlouho nebudete moci zbavit onoho zvláštního "pocitu vdechnutého stébla"…
A také z hlubin podvědomí vytrysklá vzpomínka na dětství, kdy jsme jako děti chodily s maminkou sbírat "léčivé byliny" a potom je sušily na půdě i v bytě – na tu sytou vůni schnoucích rostlin, na prach, vznášející se místností při každém přeložení listů a květů, na plnění papírových sáčků a na netrpělivě očekávané vážení na starých kuchyňských vahách se dvěma kývajícími se zobáčky…

"Je příjemné uvědomovat si své záliby a pak je podporovat," prohlašuje hrdinka románu – a já dodávám: …i kdyby vás to mělo zabít…

Anna Bolavá svým románem hodně nahlas říká: Vidíte? I ti "podivní lidé", kteří žijí všude kolem nás (a na které se mnohdy díváme skrz prsty), mají duši…

48 03.10.2017

Štěpán Kopřiva umí, jeho Asfalt, Rychlopalba i Křížová palba byly z mého pohledu stoprocentně pětihvězdičkové záležitosti.
V případě 101 minut to ovšem tak jasně nevidím.
Klady: Jak už napsali mnozí přede mnou, knížka jednoznačně vzdává hold záchranným složkám a za tohle si pochvalu určitě zaslouží. Smekám před rozsahem rešerší, které musel autor nashromáždit, než se pustil do práce. Navíc vás Štěpán Kopřiva (a tohle on umí na výbornou) doslova přiková k textu, nenechá vás ani nadechnout. Což ale na druhou stranu nemusí vždycky znamenat vyloženě klad.
Zápory: Knížka je víc reportáží, respektive „hraným dokumentem“, než románem – takhle to aspoň vidím já. Skvěle napsanou reportáží – ale pořád jen reportáží. Oč víc se autor snažil co nejdetailněji a věcně co nejpřesněji popsat práci záchranářů (profesní slang, postupy jednotlivých fází záchrany ap.), tím více se z mého pohledu vzdaloval, zpronevěřoval některým dominantním rysům románu coby žánru – jeden příklad za všechny: např. zcela rezignoval na „střet charakterů“, jakož i na psychologii jednotlivých hrdinů a na její „proměnu v průběhu děje“. Mně ti stateční chlapíci zkrátka tak trochu splývali do podoby jediného neměnného monolitu univerzálního hrdiny.
Kniha je postavena na popisu akce, dialog se vyskytuje zřídka – a i ten se skládá převážně z povelů, provozních pokynů, příkazů a potvrzení přijetí příkazů.
A ještě něco mi vadilo. Každý ví, že kontrast je důležitý prvek v jakémkoli uměleckém díle. Kontrast a tempo. Už ve škole jsme se učili, že třívětá symfonie má vždycky druhou větu pomalou (omlouvám se hudebníkům za nejspíš trochu zkomolené zobecnění). Ale na tohle pan Kopřiva nějak pozapomněl – příběh pádí od začátku do konce ve strhujícím, neumdlévajícím tempu (ani nemůže jinak, když tam jde o životy), jenže to zároveň znamená, že je celý napsán jen v šestnáctinkách a dvaatřicetinkách – ale kam zmizely „pomalejší tóny“ a pauzy?
Přes všechny výtky a výhrady si myslím, že knížka si 4* zaslouží.

47 17.03.2022

Motto: Konec špatný, všechno špatné.

Než se pustím do hodnocení, chtěl bych připodotknout, že Petera Maye považuji za dobrého spisovatele a třeba jeho romány Skála nebo Muž z ostrova Lewis řadím – v žánru detektivních románů – mezi extraligové kousky. Nicméně je vidět, že i spisovatelé mají své mizerné dny…

Varování: Všechny, které láká chytlavě znající titul, nepokrytě odkazující na současnou koronavirovou krizi, bych rád upozornil, že motiv boje s pandemií se v knize vyskytuje jen velmi, velmi okrajově, vlastně je to jen jakási berlička, o kterou se celá zápletka opírá – primárně se totiž jedná o klasickou detektivku, která se postupně změní v thriller.

V předmluvě se nám autor snaží namluvit, že mu román v roce 2005 žádné nakladatelství nechtělo vydat proto, že (cituji): „…moje vyobrazení Londýna obleženého neviditelným nepřítelem H5N1 je nerealistické a že by k němu nikdy nemohlo dojít.“ Já si po dočtení románu myslím, že mu tehdy knížku nikdo nevydal proto, že všichni pochopili, jaká že je to nebetyčná slátanina.

První polovina románu, kdy se zápletka ještě odvíjí v duchu střízlivé detektivky, jsem byl relativně vstřícný a moje imaginární počítadlo spokojenosti v té době oscilovalo někde okolo čtyř hvězdiček, jenže postupem času se najednou v ději začaly objevovat nelogičnosti typu „proč se poškrábat za levým uchem levou rukou, když k tomu můžu požít tu pravou“ – a celý domeček z karet se začal povážlivě bortit. A v momentě, kdy dochází k nehodě na mostě a z detektivky se stává thriller (někdy v té době si musel autor udělat smaženici z lysohlávek) se úroveň knížky vydává nevídaným sešupem na cestu ke dnu: 4*, 3*, 2*, 1*… Napsat autor ještě dvě stránky navíc, zastavil bych se možná až u „Odpadu“, takhle zůstávám u jedné jediné přichcíplé hvězdičky, která se houpe na poslední nitce. Už jsem skřípal zuby nad kdejakým pitomým thrillerem, ale závěrečná čtvrtina tohodle nepodarku dělá z knihy všech pitomostí futrál.

47 21.07.2020

Že by Daniel Gris za tuhle "říznou krimi z Prahy" obdržel Nobelovku za literaturu určitě nehrozí – a že by porotci Magnesia Litery zazvonili zrovna u Grisů, je také těžko představitelné. Ale v rámci žánru se jedná o poctivé řemeslo s přiznanou barvou, a to se cení.
Žádná vata, žádné barokní ornamenty, žádné přešlapování na místě. Vaše slovo budiž ano, ano – ne, ne. Nekompromisně načrtnutá linka příběhu, nulová předehra, od první minuty se jde rovnou na věc.
Napsat dobrou, svižnou (a zábavnou!) detektivku bez krevních stříkanců na každé druhé stránce, bez rituálních vražd, sladkobolného šťourání v rodinném zázemí hrdinů a bez freudovského přetřásání traumat z dětství, je v dnešní době, která přeje přihlouplým thrillerům na efekt, skoro zázrak.
Ne, že by románu nešlo něco vytknout, váhal jsem mezi 4 a 5, ale za tu odvahu hrát s vyloženými kartami (a také za to, že se jedná o kapříka z našeho českého rybníčku) se přikláním k plnému počtu…

46 17.11.2019

1) Relativně nízké procentní ohodnocení knihy (momentálně 67%) je způsobeno, jak jsem si teď ověřil, nečekaně vysokou hladinou rezolutních "Odpadů" a odsuzujících komentářů, evidentně pocházejících od zhrzených Kunderových příznivců (alespoň tak jsem si to sám pro sebe vyhodnotil), kterým pan Novák (dle jejich mínění) jejich oblíbence zneuctil, takže uděleným "Odpadem", soudím, nehodnotí knihu jako takovou, ale trestají autora Nováka za jeho drzost otírat se o obdivovaného tvůrce – což berte jako můj ryze osobní názor.

2) Milan Kundera mně osobně nikdy neseděl – ani jako člověk ani jako autor. Nikdy jsem k němu nenašel cestu a svět jeho románů a povídek mi byl odjakživa bytostně cizí, skoro bych řekl až nepřátelský. Nakonec i ten čtenářsky nejvstřícnější Žert jsem vždycky "uznával" jen proto, že byl namířen proti režimu a nikoli proto, že by mě nějak umělecky (lidsky) oslovil. Kunderovu tvorbu vnímám jako typ literatury, která staví na vykalkulovaných proklamacích a předem daných tezích – a tohle "inženýrské", cynické (a lidsky necitlivé) psaní, odtržené od reality, mě nikdy nepřitahovalo – což je můj problém, s tím nic nenadělám.

3) Z důvodů uvedených v bodu č. 2 mě nijak nepohoršoval způsob a styl, jakým Jan Novák seznamuje čtenáře s "osobou Milana Kundery" – a proto jsem si čtení vysloveně užíval a plný počet bodů jsem nedal jen proto, že mě trochu zklamal celý ten estébácký závěr (příprava emigrace), kde vyprávění, postavené na detailně převyprávěných estébáckých protokolech o odposleších, vysloveně ztratilo tempo a chvílemi mě čtení doslova unavovalo. Ale jinak spokojenost veliká.

4) Vrcholem knihy jsou (podle mne) životopisné medailónky (Pondělíček, Zahradníček, Fučík atd., atd.) a pak vše, co se týkalo (mám-li použít výseku z titulu knihy) "českého života a doby". Čímž ale nechci tvrdit, že bych měl nějaké výhrady k vlastnímu Kunderovu životopisu – i ten jsem četl mnohdy se zatajeným dechem, protože o Kunderově životě jsem toho ve skutečnosti moc nevěděl.

5) Takže mám-li to shrnout: za mě spokojenost a doporučuji.

45 08.10.2021

Celkově devátá autorčina kniha, šestá ze série "Hercule Poirot".

Přestože Agatha psala Modrý vlak v psychické nepohodě (v časovém presu nakladatelských termínů a bezprostředně po nervovém zhroucení, které ji postihlo, když se jí manžel přiznal k nevěře) a nikdy tenhle román neměla ráda, na textu to znát rozhodně není. Ve skutečnosti jsem byl mile překvapen, protože některé autorčiny předchozí knihy mě popravdě zaskočily svojí (až se to bojím vyslovit) béčkovostí. Ale tady do sebe všechno zapadá, ve vyprávění se objevují i náznaky humoru (…byla velice úhledně oblečena v černém, jen špičku nosu měla červenou), mile chvástavý Poirot je zase tím Poirotem, jakého nám Agatha představila hned ve svém prvním románu a jakého máme rádi – a nikoli akčním supermanem z Velké čtyřky. Upřímně mi úplně nesedl jen ten závěr (včetně výsledného resumé) – proto ta jedna hvězda dolů.

Jinak v románu se poprvé objevuje zmínka o fiktivní vesnici St. Mary Mead (bydlí v ní Katherine Greyová) – ale je otázkou, jestli je to tatáž víska, ve které později bydlela slečna Marplová.

A nacházíme zde i jednu zmínku o v tomto díle neviditelném Poirotovu příteli:

Když odešel, pravil Poirot: „Slyšela jste mě mluvit o mém příteli Hastingsovi? – To je ten, který řekl, že jsem lidská ústřice. Eh bien, mademoiselle, ve vás jsem potkal sobě rovného soupeře…"

80%

45 18.11.2020

Udělal jsem tu chybu, že jsem začal číst Dánovy detektivky v tom pořadí, v jakém byly napsány. Až když jsem narazil na chronologické řazení jednotlivých příběhů (https://www.databazeknih.cz/autori/dominik-dan-5210 - díky, mi-380), začal jsem pěkně od začátku.
Uzol jsem poslouchal jako audioknihu v bezkonkurenčním podání Mariána Geišberga – a byl to opravdový zážitek. Vřele doporučuju.
A jedna poznámečka na okraj: Já osobně řadím knížky Dominika Dána k tomu nejlepšímu, co bylo v rámci detektivního žánru v česko-slovenském regionu vytvořeno. Rozhodně je zajímavé (anebo je to logické?), že je napsal bývalý kriminalista – stejně jako je zajímavé, že nejlepší scénáře televizních detektivních příběhů píše bývalý šéf pražské mordparty Josef Mareš. Kam se poděly zástupy absolventů scénáristických škol a kurzů tvůrčího psaní?

44 28.01.2022