Martica komentáře u knih
Pomalu mizející arménská horská vesnice, kde se dějí události magické, až zázračné. Nádherné vyprávění, pro mě naprosto překvapivé a strhující. Nečekala bych, že tato poměrně útlá kniha toho bude obsahovat tolik. Tolik!
Bavilo i nebavilo. Linka z baťovského Zlína je podařená; byť mám fenomén Baťa pěkně proklepnutý a mohla bych tady mít spoustu výhrad, tak musím uznat, že v beletrii je to v pořádku a faktické chybky mi nevadí. Bylo to čtivé a zajímavé. Mě osobně zaujala i druhá rovina, ta listopadová. Trochu tendenční, ale proč ne, je to přece román. Úsměvné, až směšné mi připadalo vykreslení absolutně kladných a absolutně záporných hrdinů. Vymydlení Tomáš s Anežkou měli skoro svatozář, naopak zlí a oškliví komunisté s mastnými vlasy a vykotlanými zuby málem až smrděli z knížky ven. Co jsem ale nezvládla vůbec, byla smršť radosti, uhlazenosti, laskavosti a šťastných náhod v závěru románu. Bylo toho trochu moc.
Do téhle knížky jsem se úplně zamilovala a po jejím přečtení mám chuť všem mým letos hodnoceným knihám strhnout hvězdičku dolů. Sága mě pohltila, smekám klobouček nad její promyšleností a propracovaností. Od jejího dočtení už jsem zvládla pár dalších knih, přesto jsou ve mně příběhy Stasie, Christine, Kitty, Kosti a Darie pořád živé.
Jinak se hodně ztotožňuji s komentářem Fénix56 (21. 12. 2022), tak se nebudu opakovat. Prostě až do perestrojky naprostá pecka.
Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Kniha je to miloučká a pěkňoučká, ale po předchozí úchvatné četbě (kniha Dokud vás nenajdeme) mi prostě Spolek připadá místy nablblý. Zaujal mě popis ostrova Guernsey a jeho osudy během druhé světové války, zbytek byl ovšem trochu naivní. Některé postavy byly velmi zajímavé a svérázné, bavily mě, mám ale trochu výhrady právě k hlavní postavě Juliet, která měla být asi brilantně bystrá a svá, ale na mě chvílemi působila jako snadno ovlivnitelná slepice. Odpočinkové čtení, ale jak už tu někdo psal - nechápu, proč se kniha stala bestsellerem. (A taky nechápu, proč když na Databázi knih napíšu dlouhou pomlčku, tak se mi změní na spojovník, nebo rovnou úplně zmizí.)
Nejdřív jsem slyšela radioseriál na Českém rozhlase (někteří tady píšou audiokniha, ale já se domnívám, že to audiokniha tak úplně není). Ten mě naprosto fascinoval. Javorský s Kaiserem předvedli prvotřídní koncert, který skvěle korespondoval s poetikou téhle knihy. Zatoužila jsem přečíst si ji, což jsem sice zvládla, ale bylo to mnohem náročnější, než jsem čekala. Když to srovnám, tak mám dojem, že tento typ knihy je mnohem příjemnější na poslech než na čtení. Při četbě mi občas odbíhaly myšlenky jinam. Kniha je krásná, poetická, "jiná", ubíhá si svým zvláštním tempem, jako výlet po železnici: občas se to iritujícím způsobem zasekne, občas přijdou dramatické zvraty, ale celkově to prostě tak nějak romanticky plyne.
Kniha pro mě byla velkým překvapením. Zajímalo by mě, co si o ní myslí neslyšící, ale z mého pohledu nám autor přiblížil svět neslyšících mnohem líp než kdejaká odborná literatura. Bylo to poutavé čtení, které mi otevřelo nové obzory.
Nevím, jestli se autor postupně zlepšoval, nebo jestli jsem si na jeho styl psaní v průběhu čtení zvykla, ale zezačátku se mi vůbec nelíbil způsob jeho vyprávění. Krátké úderné věty mi připomínaly Václava Řezáče, který už je dneska prostě trochu passé. Mám holt ráda souvětí, můj problém. Vadily mi i opakující se hrubky (např. naprostá ignorace toho, že příjmení Smolíkovi/Fuchsovi se v akuzativu má psát s ypsilon na konci). Nějak jsem se prostě nemohla do děje ponořit celých prvních asi 120 stran, vlastně až do doby, než se obě rodiny setkaly a došlo k první společné konfrontaci. Celých těch prvních 120 stran jsem měla pocit, jako bych četla něco, co už znám, děj byl předvídatelný a byla jsem z toho trochu zklamaná. Potom se to ale krásně rozběhlo, postavy mě začaly zajímat a už mi to nepřipadalo tak primitivní jak na začátku. Příběh mi navíc připomínal vypravování mých předků, kteří také přišli po válce do sudetského domu, který několik měsíců sdíleli dokonce s několika rodinami. Takže Sudetský dům pro mě sice nebyla žádná hoch literatura, ale další díl si určitě přečtu, a dokonce se na něj těším.
Umí! Bravo! Jako většina zde hodnotících i já napíšu, že povídkám zrovna neholduju, ale tyto se moc povedly. Viktorie Hanišová je opravdu mistryně přirozeného vyprávění a krásného jazyka.
Výborná kniha, skvělý popis dost nepříjemných a skandálních událostí. Zároveň krásný vhled do uvažování jedenáctiletých holek, a protože se shodou okolností právě pohybuji mezi šesťáky, tak můžu potvrdit, že popisované chování, mluva i úvahy jsou velice autentické.
Tímto způsobem popsané zneužívání dětí bylo pro mě objevné a knížku považuju za velmi přínosnou. Pokud jsem si to spojila správně, jedná se o skutečný případ, který před nějakými 15–20 lety proběhl médii a na který si vzpomínám. O to víc je kniha šokující. Je mi ale trochu líto, že v ní není víc rozpitváno, v jak velké psycho-kaši se pak oběti plácaly. Protože když si představím, že si tu knihu přečte potenciální pachatel, tak mu to nebude připadat vlastně tak hrozné; však se holky nebránily, a když se jich poté chlívák zeptal, jestli to nepřehnal, tak žádná z nich nevyslovila, že ano, přehnal. Odporné a šokézní je to bohužel jen pro nás normální.
Životní kotrmelce devatenáctileté Marty, velmi věrohodné a sugestivní. Jako bych četla o sobě před dvaceti lety: stejné jméno, podobné rodinné zázemí, nemožný přítel, smutek po gymnaziální rutině, jakože dospělé pochlastávání, rozčarování z prváku na fildě. Například ten rozvrh hodin, to byl úplný nával ambivalentních emocí pro mě. Potkat mě tenkrát ještě vetřelec, tak jsem taky pěkně v kaši... Výborná kniha se zajímavým stylem a uvěřitelným příběhem.
Po přečtení první kapitoly jsem dostala strach, že to bude prvoplánová řachanda. Bylo tam totiž na můj vkus příliš mnoho velevtipných přirovnání. Postupně se mi ale příběh zalíbil a Ove i všichni jeho sousedi mi tak nějak přirostli k srdci. Nakonec to bylo hezké a pohodové čtení, kde se střídá legrace s emocemi, doporučila bych třeba na dovolenou.
(SPOILER) Všechny krásy této knihy už v komentářích byly zmíněny, tak já asi jen dodám, že byla velmi osvěžující postava Simonopia: konečně v literatuře člověk se znetvořeným obličejem, kterého jeho jinakost nijak nezlomila a zůstal dobrý a vzácný.
Konečně po delší době kniha na plný počet bodů, četba mě velmi naplňovala. Krásná sága se spoustou emocí, ve které ale bylo všeho tak akorát. Dokonalý požitek.
Výborná Petra Dvořáková, moc se mi to líbilo. Vlastně až tady mi docvaklo, že anorexie nemusí být vždy jen zvrácená honba za štíhlostí, krásou a dokonalostí, ale že může jít taky o uspokojení z toho, že v tom chaosu a neporozumění okolo mě mám konečně nad něčím plnou kontrolu. Děsivé.
Obvykle tento typ literatury, kdy ze sebe hlavní postavy jen v první osobě chrlí svoje problémy, moc ráda nemám. Ale tato kniha se mi hodně trefila do noty, asi proto, že Petra Soukupová mě obecně dost baví a že sama začínám okoušet slasti sendvičové generace. Autorka to popsala dost trefně, Veroničino "už nemůžu" je tedy pro mě velmi sugestivní, uvěřitelné a deprimující. Nebylo to příjemné čtení, ale dost mi vlezlo pod kůži.
Chvílemi jsem měla pocit, že knihu napsal nějaký začínající teenager, který jen trochu rozvinul školní slohovou práci; bude se určitě líbit zhruba čtrnáctiletým intelektuálům a knihomolům. Mně nestačila. Pohádkové vyprávění mělo spoustu trhlin a nelogičností, nelíbila se mi ani obecná čeština v přímé řeči (nic proti obecné češtině, ale do tohoto typu rádoby filozofické literatury mi připadala nehodící se). Hodnotím dvěma hvězdičkami, třetí přidávám za pointu třetího labyrintu, která mě vážně zabolela u srdce.
Po delším čase kniha, kterou nejsem schopná ohodnotit počtem hvězdiček, protože prostě nevím jak. Respektive nevím, co jsem to vlastně četla za druh literatury. Autorku znám ze sociálních sítí a chápu to tak, že chtěla vydat knihu, po jejímž přečtení širokými masami se pohnou ledy ve stojatých vodách českého výchovného/vzdělávacího systému, všichni si zázračně uvědomí, jak je manipulativní jednání s dětmi škodlivé, rodiče přestanou rozdávat „jednu výchovnou, která ještě nikomu neublížila“, politici se hluboce zamyslí a odsouhlasí zákon, který striktně zakáže tělesné (případně jiné) trestání dětí.
Tento způsob se mi ale nakonec zdá nešťastný. Kniha na první pohled při zběžném prolistování vypadá docela lákavě, zdá se být rozdělená do přehledných kapitol, kde jsou ještě graficky odlišeny pasáže osobního svědectví a pasáže komentující, sem tam vidíme i jakousi poznámku pod čarou. Takže by se mohlo zdát, že si jdeme přečíst jakousi naučnou literaturu, kde se něco dozvíme. Leč není tomu tak.
V každé kapitole si nejdřív přečteme různorodé šokující zážitky z dětství osob, které zažily týrání, trápení, trestání, zesměšňování od lidí, kteří je měli chránit. Následuje rádoby vědecký komentář autorky, ale ve skutečnosti jsou to jen jakési úvahy podložené načtenou literaturou. O poznámkách pod čarou, které jsou zapsané formou „youtube.com“, „denikn.cz“ atp., už tu psali jiní. Je to vyložený trapas. Když si v textu přečtete větu „Jak říká Peter Levine v knize Trauma očima dítěte...“ a pak si v poznámce pod čarou najdete jen a pouze „Peter Levine – Trauma očima dítěte“, tak to opravdu nijak jinak než TRAPAS nazvat nelze. Bez takové poznámky se já osobně obejdu.
Aby nedošlo k omylu, nemám vůbec nic proti úvahám. Ale ať se to proboha netváří jako věda, průlom, pojednání odborníka na téma trauma. Sama tělesné tresty neprovozuju, s dětmi diskutuju jako s partnery a neustále řeším nějaké neshody s naší staromódní základkou, která se snaží všechny děcka skopat do hodné kuličky, takže jsem se na knihu dost těšila. Ale přišlo celkem velké zklamání, protože jsem se nic nového nedozvěděla. Nebo vlastně dozvěděla: Tudy ne, přátelé. Nebo vy potřebujete číst zážitky jak vystřižené z Blesku a za nimi rozhořčené úvahy člověka, který sám své trauma zjevně zpracované nemá? Já ne, já si radši dál budu číst jen toho Levina, Matého, Gordona a tak.
Když mě jako sympatizanta tato kniha spíš znechutila, tak si vážně neumím představit, že by převrátila na svou víru někoho z odpůrců.
Od chvíle, kdy vstoupila na scénu Poppy, jsem začala tušit, že vítr vane z jiného směru, než jsem se dosud domnívala. A už mě to tolik nebavilo. Ale do té doby to bylo naprosto brilantní!
Vlaštovky a Amazonky jsem v dětství milovala. Teď jsem je trochu s obavou předčítala svým prepubertálním dětem a jsem překvapená, jak moc to bavilo i dnešní střelenou, sociálními sítěmi trochu pokaženou mládež. Arthur Ransome je zřejmě neporazitelný a nadčasový.