marvarid komentáře u knih
Laskavé bohyně jsou jeden z nejlepších románů, které jsem kdy četla. A tohle byl návrat k tématu po více než roce. Bavilo mě to. Navíc fašismus teď opět nepříjemně vystrkuje růžky… Kolik mých spoluobčanů má asi strach z vlhkého?
Autentický a intenzivní zážitek. Kniha vznikla nejspíš jako reakce na vlastní deníkové záznamy z doby dospívání. Nyní již dospělá autorka oslovuje svoje mladší alter ego. Du forma působí bezprostředně a v tomto kontextu patřičně. Použití vulgarismů mi přijde logické - pokud někdo tlačí sám sebe takhle na hranu svých možností, nepřemýšlí uvnitř své hlavy ve spisovné a poetické češtině. Dospívání se odehrává v kulisách baletní konzervatoře a balet tu hraje určitě důležitou roli. Ale myslím, že podobné zážitky (ztráta kontaktu s rodiči, obětování všeho času, pohodlí a možná i zdraví, frustrace z nekončících překážek) by mohl odvyprávět každý mladý člověk, který se v nějakém svém vyvoleném oboru chtěl prosadit za každou cenu. Má jediná výtka směřuje k samotnému závěru knihy. Chtěla bych lépe vysvětlit, proč se nakonec hrdinka přes všechno vynaložené úsilí rozhodla klasickému baletu nevěnovat.
Vynikající cestopis, vyprávění amerického básníka o jeho cestě komunistickou Čínou společně s čínským budhistickým mnichem (který před mnoha lety utekl před „velkým skokem“). Autor hezky a vtipně porovnává odlišné přístupy východního a západního myšlení k řešení nejrůznějších praktických problémů. Jinak z Číny mrazí, Cung Cchajovo vyprávění o útěku je děsivé. A jak tu už bylo zmíněno - dnes by nebylo kam utéct…
Ano – spíše esej pojednávající o uspořádání společnosti ve starověkém Řecku a paralely se společenským uspořádáním ve středověkém Holandsku a částečně i v současném kapitalismu, nežli klasický román. Děj je omezen na konstatování historických faktů, s žádnou z postav jsem nenavázala bližší vztah. Vyprávěno s notnou dávkou ironie, ale z mého pohledu to tedy nijak závratně vtipné a šokující (a tedy ani nijak extra čtivé) nebylo. Ano, dozvěděla jsem se dost nových informací, jen si nejsem úplně jistá, nakolik jsou důvěryhodné - přeci jen to není učebnice dějepisu a očekávám, že si autor uzpůsobil fakta tak, aby mu zapadala do konceptu, aby se ozřejmilo, že fungování společnosti a uvažování lidí vlastně žádný zásadní vývoj za ta tisíciletí neprodělalo.
Dobrá detektivka, na letní dovolenou jako dělaná. Zajímavé postavy, chytrá zápletka (rozuzlení jsem do poslední chvíle neodhadla). A ta vyprahlá horká atmosféra, prostě přesvědčivá. Maloměsto se tu jeví jako opravdové peklo.
Nepříliš rozsáhlá kniha (počtem stran i časovým rozpětím příběhu), ale s dokonale vykreslenou, lyrickou atmosférou. Vidění světa očima malého dítěte je tak přesvědčivé. Skoro uvěříte tomu, že je vcelku běžné něco takového zažít (dokud máte mysl otevřenou a nesnažíte se urputně za každou cenu všechno kolem sebe vysvětlit čistě racionálně)
Z první části jsem byla poměrně zoufalá. V textu je tolik věcných chyb, že se mi nechce věřit, že ji autorka psala a text cizelovala 9 let. Namátkou: proč proboha studium řečtiny jako příprava na medicínu? To je úplně zcestné, řečtina není medikovi ani lékaři na nic (snad latina a i ta stačí v jen v malém rozsahu, věřte mi, už se tím přes 20 let úspěšně živím), nebo: ve Vermontu byla extrémně studená zimní noc a na zem se snášeli velké mokré vločky (!), vy jste někdy viděli padat velké mokré vločky v minus 20st? Dalo by se pokračovat. A určitě mi řada nesrovnalostí unikla.
Skupina elitních studentů řečtiny neustále pije a občas fetuje. Popis této aktivity zabírá minimálně polovinu objemu textu. Obvykle mi rozsáhlé knihy nevadí, jsem trpělivá, ale tady je text opravdu taaaak nesmyslně natažený.
Naštěstí se v druhé polovině začne něco dít a vztahy mezi postavami se přiostří a naberou na intenzitě. I nadále si o utrpení postav máme dělat dojem hlavně podle toho, kolik alkoholu zkonzumují (vysoká konzumace ukazuje na vysoké utrpení). Ale kniha se nakonec dobere k nějakému sdělení. Něco jako morálka existuje. Každý z nás máme smysl pro ni zabudovaný v sobě a nedá se před ním uniknout. Pokud uděláme něco opravdu ohavného, Erynie nás dostihnou. Nedokážeme žít s někým, kdo naše tajemství zná a někdy ani se sebou samými.
Tak nakonec k původně plánovaným 2 hvězdám přidávám třetí.
O selhání vztahu matky k dítěti, o pocitech dítěte, které nedostává to základní, co od rodičů potřebuje. A nejde o hmotné zajištění, ale o pocit bezpečí, o lásku a zázemí. Navrátilka o to vše přišla ze dne na den. Vyrovnává se s tím na první pohled statečně a dobře, ale ten pocit prázdnoty a zmatku vnímáme z každé její myšlenky. Jazyk knihy je maximálně úsporný a minimalistický, přitom přesný. Atmosféra maloměsta na jihu Itálie (překvapivě zaostalého) je moc dobře vykreslená.
Krásné. Jednotlivé střípky, výřezy ze života. Jsou poetické, drsné, vtipné. Ani náznak patosu nebo sebelítosti. Na konci si vlastně dokážete udělat představu o životě LB. A že je o čem vyprávět.
Já nemám, co dodat - všechno naprosto trefně ve svém komentáři sepsal uživatel puml. Z knihy jsem nadšená. Natolik, že předpokládám, že se k ní jistě vrátím (vlastně bych jí nejradši hned začala číst znovu). A už sháním další tituly od autora (proč jsou do češtiny/slovenštiny přeloženy jen tři ?)
Opět dobré. Věděla jsem, co mohu čekat a autorka mě nezaskočila – postavy byly sympatické, trávit čas v jejich společnosti bylo příjemné. Příběh nebyl nijak závratně akční (na fantasy žánr).
Ještě jsem se nesetkala s knihou, která by takhle důsledně zkoumala ženskou touhu po dítěti. Touhu, která se nutně nemusí krýt s touhou po partnerském životě. Snad každý myslitelný názor na tuto otázku je reprezentován nějakou postavou, která k tématu řekne své. Vlastně je neuvěřitelné, že něco tak fundamentálního, o čem nepochybně každá z nás někdy přemýšlela a musela udělat nějaké rozhodnutí (a to rozhodnutí pak ovlivnilo celý zbytek našeho života), bylo doposud literaturou dost opomíjené. Asi proto, že všechny tyhle úvahy jsou hodně intimní, místy nepříjemné a možná i protože si taková kniha nenajde mnoho čtenářů – mužů. Ale já jsem za ní opravdu ráda a líbila se mi.
Kniha o hledání místa v životě – kde žít, s kým, jaký prostor bude zabírat náboženství a jaký filosofie, a v čem jsou si vlastně podobné a čím se liší. V románu je široké spektrum postav různého původu, věku i vzdělání (včetně postav historických) a jejich konfrontace pomáhá porovnat význam jednotlivých aspektů tradičního i moderního života. Nejmarkantnější to je v rozhovoru budhistického mnicha se svým otcem – západním filosofem, ale podobně fungují i vztahy Wang Mo-ťieho, Ükji, její matky a jejích moderních přátel. Vypravěč chvílemi vstupuje do příběhu různými vsuvkami a vysvětluje přímo čtenáři důležité okolnosti, často zdůrazňuje, že on není Wang Mo-ťie, ale že jeho, Ükji i další protagonisty vyprávění osobně zná. Tibetská vesnice někde poblíž Lhasy vypadá autenticky a je dobrou a přirozenou kulisou pro vyprávění (žádné omalovánky pro turisty). Velmi povedený román, dostala jsem víc, než jsem čekala.
Kniha je čtivá, uvedená fakta (a je jich opravdu hodně) jsou dobře ozdrojovaná. O většině popisovaných událostí jsem už někdy slyšela, ale nikdy jsem je neměla před očima takhle provázané, uvedené do souvislostí. Nikdy jsem si plně neuvědomila, jak všechny nepříznivé vlivy, které člověk na životní prostředí má, pracují neúprosně ruku v ruce. A jak pracují rychle. Daleko rychleji, než jak příroda dokáže reagovat. Oceňuji, že autorka nepředkládá některé doposud nedoložené vědecké názory jako dogma, je věcná a nesklouzává do hysterie.
PS: Proč je povinnou četbou ve škole nadále „Babička“ (nic proti ní..) a ne například tato kniha? Myslím, že by byla daleko užitečnější.
Určitě zajímavé téma. Zpracováním na pomezí detektivky a dystopie. Moc dobře promyšlené postavy, Clara mě okouzlila. Ale pro mě je odpověď na položené otázky naprosto jednoznačná. V životě jsem „nesdílela“ jedinou fotografii ani video sebe ani svých dětí, neumím si představit, že bych jim tohle mohla udělat. Jestli budou jednou chtít někde vystavovat svoje fotografie, je to na nich a já jen doufám, že si to dobře rozmyslí.
Pro mě objevování žánrové literatury, s čistou hlavou a pokud možno bez předsudků. Musím říct, že mě to bavilo. Pěkně a napínavě odvyprávěno, barvitě popsané prostředí, trochu romantiky, trochu nechutností. Příjemný odpočinek mezi knihami se závažnějšími tématy.
Samotný příběh zabírá menší část knihy a je velmi jednoduchý - spisovatel v něm působí jako vcelku sympatický stařík a jeho zapisovatelka zpočátku jako poněkud duševně omezená krasavice, postupně se ale chová čím dál dospěleji a sympatičtěji. Tu větší část knihy zabírají eseje o všech možných společenských, politických a kulturních tématech. Píše je spisovatel JC a mě by zajímalo, zda se skutečně jedná o postoje samotného autora knihy, nebo zda mají eseje jen dokreslovat povahu románové postavy. Názory jsou nepříjemné, předkládané s naprostou arogancí, čiší z nich zahořklost a nespokojenost, černobílé vidění světa. Pokud se jedná o literární postup, jak dokreslit povahu postavy, uznávám, že je novátorský a zajímavý. Ale příjemné čtení to tedy nebylo.
Ty úplné základy, bez kterých ale nejde začít. Názorné, srozumitelné. Pomohlo mi to. Zkouška úspěšně složena.
Můj jediný problém s knihou spočívá v obtížné orientaci v jednotlivých frakcích, které proti sobě v Ambře stojí – nepobrala jsem vymezení mezi Osadami, Zítřkem, původním obyvatelstvem, obyvateli pouště... Jenže Finch je třetím dílem trilogie. Dost možná je vysvětlení součástí předchozích dílů a je logické, že ho autor neopakuje dopodrobna stále dokola. Vše ostatní bylo výborné - atmosféra je perfektní, přesvědčivá, vyprávění ve stylu noir špionážního románu napínavé (snad jen scéna s parciálem s kufříkem na nářadí v závěru románu trochu nechutná), autorova fantazie okouzlující. Jestli vyjdou i další díly, určitě si je koupím, i když raději bych četla chronologicky…
Já nevím, je přeci jasné, že na světě je opravdu hodně krutosti, že velké procento populace jsou závistivý burani (naštěstí často zároveň zbabělci) a je potřeba se před nimi mít na pozoru. Přemýšlím, jestli mi kniha poskytla cokoli navíc, kromě téhle banální informace…. Jazyk není nijak výjimečný, příběhy jsou čistě realistické, vyprávění popisné. Jako zajímavý moment mi nakonec přijde jen fakt, že ty nešťastné děti v 17. století i v devadesátých letech 20. století se jmenovaly stejně. Osud dětí je v tomhle víru nepříznivých událostí vždycky tvrdý a nespravedlivý.