marvarid
komentáře u knih
Vyšlapaná čára
Sara Baume
Díla s námětem psychické zhroucení mladé ženy, zkouším se: Joanna Kavenna: Ostuda ostudná, Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem.
Na rozdíl od těchto děl nemá Vyšlapaná čára prakticky žádný děj. Je to jen krátký výsek několika měsíců života, předkládaný ve formě útržkovitých zážitků, úvah, vzpomínek. Hodně melancholických, depresivních. Místy tak povědomých (snad každý cítil po opuštění vysoké školy úzkost z toho kroku do prázdna a bál se vlastního selhání) a místy rozčilujících (Frankie podléhá velké sebelítosti, stále chce domů k mamince). V tomto ohledu byly dva výše jmenované tituly záživnější a jejich protagonistky zajímavější. Ale nakonec dávám 4* a to zejména s ohledem na krásný až básnický jazyk a obrovskou vnímavost k přírodě, ke všem těm drobným detailům, které je potřeba naučit se vidět, aby byl život kompletní.
Pan Gwyn
Alessandro Baricco
AB jsem si oblíbila díky Nevěstě a Hedvábí. Tentokrát mám ale podezření, že kniha se tváří více intelektuálně a umělecky, než ve skutečnosti je. Vytváření „portrétu“ v průběhu dlouhých hodin, které portrétovaný tráví nahý v myšlenkách sám se sebou, má nejspíše vést k usebrání nad vlastní osobou. A dokonalý popis (co jiného by to mohlo být ?) – portrét od pana Gwyna pak měl proces sebepoznání dokonat. Text je doplněný o řadu poetických pasáží, trefných poznámek jdoucích bez oklik k jádru věci („Manžel ji poznal na trase Londýn - Dublin. Seděl na sedadle 19D a bylo mu tehdy o jedenáct let víc než jí. Teď, jak se tak často stává, byli stejně staří.“). Ale podstata románu je myslím takto jednoduchá a tak z něj ani překvapivý závěr neudělal dílo, které by mi mělo šanci uvíznout na dlouho v paměti.
Půl žlutého slunce
Chimamanda Ngozi Adichie
První asi polovina knihy se mi četla výborně, vyprávění se týká povětšinou mezilidských vztahů. Autorka o nich vypráví střízlivě, uměřeně, bez patosu. Vykresluje stav nigerijské společnosti poté, co odešla koloniální nadvláda Velké Británie. Ale pak věci začínají jít k horšímu (a čtení už není tak příjemné, protože hlavní hrdiny si prostě pustíte k tělu). Najednou jsme svědky počínající genocidy namířené proti Igbům, nesmyslného vraždění a poté začátku války. Očima hlavních protagonistů vidíme, jak se jim postupně všechno rozpadá pod rukama. Válka, přesuny na území doposud neobsazené nepřítelem, bída, ztráta blízkých lidí. Někteří se posléze najdou, někteří ne. I nadále se autorka pečlivě vyhýbá kýči a přehánění. Válku neukazuje v podobě hrdinských krvavých bojů a vyhřezlých vnitřností. Popisuje úmorný každodenní život v hladu a úzkosti z dalších náletů, dalších krádeží, dalšího napadání bezbranného civilního obyvatelstva. Moc dobře napsaný román, zajímavé téma (o Nigerii jsem doteď skoro nic nevěděla, no ani teď nemají na růžích ustláno…).
Špičkou jazyka
Sarah Waters
To je tak výborně napsané! S Nancy jsem prožívala každý okamžik, vyprávění je sugestivní, všechny scény a emoce působí opravdově. Tolikrát mi jí bylo líto, ale zkušenosti nejsou zadarmo. Bylo pěkné sledovat, jak je Nancy proměňuje v rostoucí sebevědomí a sebejistotu. A samozřejmě oceňuji obsáhlé autorčiny znalosti života (nejen homosexuální menšin) ve viktoriánské éře, střídání nejrůznějších společenských prostředí zvyšuje poutavost vyprávění.
Atuánské hrobky
Ursula K. Le Guin
Opět naprostá spokojenost. Asi ještě větší, než u Čaroděje: Příběh je napínavý, postav není mnoho, ale drama mezi nimi je velmi dobře rozehráno. Kulisy starých temných chrámů v pouštní oáze jsou působivé. Hlavní hrdinka – žena mě potěšila. Těším se na pokračování.
Tajný život knížete z Musaši
Džuničiró Tanizaki
Moto autora: „Čtenář se musí bavit u každé jedné věty“ a já se tedy bavila. To spojení vznešené samurajské tradice se sexuální perverzí obnášející (mimo jiné) cesty za milenkou – dominou skrze záchodovou odpadní jámu… Každá věta byla vybroušená, byla v ní ponechána úslužnost hraničící až s dětskou naivitou, jako by si vypravěč oné ujetosti hlavního hrdiny nebyl vědom (přitom z náznaků o kousek dále je jasné, že i on se baví). Skvělé. Doufám, že budu mít možnost si od DT přečíst i něco dalšího.
Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku
Patrik Ouředník
Velké rozpaky. Z textu jsem se nic moc nového nedozvěděla a ani mi nepřišlo, že by fakta byla seskládána do nějak provokativních souvislostí (aby nabyla nových, nečekaných významů). Vlastně to byl neuspořádaný guláš, kde se střídala témata i časové roviny beze smyslu a když jsem si někde v polovině uvědomila, že takhle to bude až do konce, byla jsem ráda, že je kniha útlá a zbývá mi už jen pár desítek stran….
Pohled do slunce
Irvin D. Yalom
Knihu jsem si pořídila už před nějakým časem a celý loňský rok jsem ji odkládala. Číst knihu o smrti v době COVIDové pandemie mi přišlo morbidní. Zpětně viděno to bylo asi zbytečné. Kniha totiž není morbidní ani trochu, je v podstatě velmi konstruktivní. Radí, jak žít a jak nahlížet realitu smrti, aby nemusely být obavy z ní tak devastující. Čtivé, povzbudivé, srozumitelné.
Dracul
Dacre Stoker
Vydařený remake původního nápadu - moderní jazyk, 2 dějové linie svižně směřující k vyvrcholení příběhu, pěkně provedená obálka. Jako záminka pro vznik knihy jsou uvedeny deníky Brama Stokera, ale proč ne. Zisk za „vytěžení“ námětu alespoň zůstane v rodině. Já mám pro upírské historky slabost a při čtení jsem se rozhodně dobře bavila.
Penelopiáda
Margaret Atwood
Já jsem se tedy velmi bavila. Nevidím nic špatného na tom, že MA snížila mýtickou postavu Penelope na lidsky představitelnou postavu. A jako skutečná žena je místy trochu malicherná, nedůsledná, se značným sarkasmem ze zpětného pohledu z Hádu komentuje svoji naivitu a slabost. Román je feministicky laděný – aby ne. Vždyť celý mýtus o Odyseovi je nabitý stereotypy o muži - odvážném objeviteli a ženě trpělivě udržující domácí krb. Sbor služek odděloval jednotlivé kapitoly. Ty veršovánky byly tedy strašné, ale vstupy v próze (soudní přelíčení, antropologická vsuvka) zábavné. Celkově ale myslím, že text by fungoval i bez nich. Vysvětlení popravy služek jako symbolu převzetí moci zpět do rukou pána domu mi přišlo trochu přitažené za vlasy.
Intimní autoportrét
Frida Kahlo
Líbilo by se mi víc z deníků, víc soukromých postřehů. A protože životopis FK znám jen v hrubých obrysech, ocenila bych podrobnější vsuvky popisující zlomové události jejího života někým zvenku, nějakým životopiscem. Ale to se dá doplnit. Proč nemít doma víc knih o této mimořádné ženě. Otázka na ženskou část čtenářské obce: také máte problémy vidět Diego Riveru jejíma očima, tak přitažlivého, hodného absolutní lásky?
Tři jablka spadlá z nebe
Narine Abgarjan
Příběh je upředený z životních osudů obyvatel vesnice, mýtů, cyklicky se objevujících přírodních sil. Vyprávění je snové, nechává čtenáře sledovat dění přes poetický opar - zjemní i tvrdé rány osudu, který život v horské vesnici přináší, vztahy mezi obyvateli se jeví téměř idylické. A kniha se čte o to příjemněji (i když v duchu vím, že to je trochu balamucení čtenáře, kdo si zkusil, byť jen krátce, život na vsi, ví, že ve skutečnosti je vše jinak). Inspirace magickým realismem a 100 roky samoty je zřejmá. Je dobře, že ji autorka přiznává.
Čaroděj Zeměmoří
Ursula K. Le Guin
Krásný, jednoduchý příběh. Vyprávění je napínavé, není problém se začíst a zapomenout, kolik je hodin. Autorka se nezabývá rozsáhlým vysvětlováním toho, jak Zeměmoří vzniklo, jak funguje, jaké jsou politické vztahy a kulturní dějiny ostrovů. Pouze sledujeme Krahujce po dobu několika náročných let, během kterých dospěje z chlapce v muže. V tuto chvíli bych tedy neřekla, že vytvořila alternativní fantasy svět (jako třeba Tolkien Středozemi), to by bylo příliš nadnesené. Ale možná se toho o Zeměmoří jako takovém dozvím víc v příštích dílech (už jsem si objednala zásilku z knihkupectví :)
Jasno lepo podstín zhyna
Sara Baume
Autorka používá opravdu krásný a poetický jazyk. Opakující se motivy činí z jinak jednoduchého příběhu sevřené a vlastně i napínavé vyprávění. Přesto není moje nadšení absolutní. To proto, že jí prostě nemůžu uvěřit hlavního (lidského) hrdinu. Ta nepravděpodobnost mi celou knihu rušila. Nevzdělaný muž vyššího středního věku by takhle nikdy nepřemýšlel, nepopisoval by v duchu básnickými obraty kličkování můry nad travou, pohupování řas v mořské vodě…. V doslovu jsem si pak přečetla, že kniha je do značné míry autobiografická. SB tedy své myšlenky (myšlenky citlivé vysokoškolsky vzdělané mladé ženy) zkouší vložit do hlavy někoho velmi nepravděpodobného, navíc mužského rodu. A ono to nefunguje. Váhám mezi 3 a 4 *
Předveďte mrtvé
Hilary Mantel
Moc dobrý psychologický román vystavěný na historicky doložených událostech. Dokonale navozená dusná atmosféra královského dvora. Krásný jazyk, hodně postav (zaplaťpánbu za jakýsi přehled klanů a domácností v úvodu románu). Král, který plně odhalí do jaké míry je rozmazlený, svévolný, nepociťující zodpovědnost za své činy ani za lidi, kteří k němu doposud nějakým způsobem patřili (manželka, bývalá manželka, dcera, přátelé). A Thomas Cromwell – syn prostého kováře, a přitom natolik inteligentní a zdatný politik, že touto zrádnou bažinou dokáže procházet bez úhony a uhájit svou pozici. Pro sentiment tu není místo. To není v politice nikdy (a vlastně nejen v politice, pokud chcete něčeho opravdu dosáhnout).
Svědectví
Margaret Atwood
Příběh služebnice byl jedinečný rozkrytím diktatury a jejího devastujícího vlivu na mezilidské (i rodinné) vztahy. Tenhle šok zde chybí, v tomto směru nám Svědectví nepoví nic nového, ani téma duševního útlaku nijak nerozvine, neposune. Přesto je vyprávění napínavé, vypravěčky se střídaly v rychlém sledu a udržovaly mě v napětí. Četbu jsem si užila, ale obávám se, že se mi příběh rychle vykouří z hlavy.
Umíráme každý den: Pouť potulného mnicha bardy žití a umírání
Yongey Mingyur Rinpoche
Respektovaný opat, někdo, kdo si už vybudoval renomé jako mistr tibetského budhismu, se tu přiznává k obavám, pochybnostem, zmatkům, které mu přinesla jeho výprava do bezdomoví. Zažíval pro něj převratné a nové situace, které ho vyváděly z míry a velmi upřímně a nepřikrášleně nám o tom vypráví. Bylo pro mě uklidňující se dočíst, že pokud mě osobně něco vykolejí, není to vlastně zas taková ostuda. Vždyť přechodně vykolejený byl i MR a to se celý život věnuje meditaci a duchovním cvičením. Silným tématem knihy je smrt, tedy něco, co je v západní civilizaci naprosté tabu. Smrt není nahlížena jen jako konec našeho fyzického těla (smrt v tom smyslu, jak ji vnímá naše kultura), ale i jako každodenní změna našeho já – zkušenosti nás mění a staré já tak pokaždé zemře a na jeho místo nastoupí nové a i to je pomíjivé.
Erotické příběhy pro indické vdovy
Balli Kaur Jaswal
Kniha by klidně mohla začínat slovy „Bylo, nebylo…“. A končit by měla nějakým řízným bolywoodským tancem. Je to hodně, hodně odpočinkové čtení. Umím si představit, jak například vychází na pokračování v časopisu Cosmopolitan. Dočetla jsem ji, protože jsem u ní vzpomínala na svoji sikhskou přítelkyni ze studií Aradhanu (a její plánovaný domluvený sňatek), na svoji návštěvu Panjabu před mnoha lety (páni, to se tehdy dalo cestovat a dokonce i lítat…) a další plusové body přidávám za přebal. Ale celkově žádné velké nadšení….
Foucaultovo kyvadlo
Umberto Eco
První polovina knihy je opravdu svižná a četla se mi výborně. S lehkostí a vtipem je v ní relativizována řada na první pohled smrtelně vážných ale i těch méně vážných témat (při kategorizování hlupáků jsem se skoro smála nahlas). A pak začíná hra s fakty a jejich významy. Ta se překrucují, přestavují do nových souvislostí, ohýbají a tak jsou schopna vydat další a další možnosti interpretace. Na můj vkus se tu ale vyprávění trochu zacyklilo - při čtení bůh ví kolikáté možnosti, jak mohl Bacon ovlivnit Proviské templáře a kde je v této hře místo pro Rozenkruciány, assassiny a magistra Kellyho, jsem se začala trochu nudit (chápu, tedy snad, že tato dlouhá pasáž odkazuje na absenci pevného bodu, bez kterého není žádný definitivní výklad skutečnosti možný). Závěr knihy se mi ale opět opravdu líbil a vtáhl mě zpět. Resumé: spokojenost, kniha je vtipná a jedinečná, vzhledem k rozsahu znalostí, které autor musel mít. Rozhodně není "těžká" nebo "k nepřečtení".
Podivné počasí v Tokiu
Hiromi Kawakami
Velmi melancholický příběh. Chtěla jsem napsat milostný, ale je to spíš příběh o hledání blízkého člověka, který poskytne útěchu v samotě. Jde tu o navázání křehké intimity, důvěry, možnosti trávit čas s druhým uvolněně, bez pocitu křečovité ostražitosti. Nejde o milostnou vášeň (vždyť při milostné vášni často nemusí jít o důvěrný vztah). Tuhle atmosféru vytvoří HK (prostřednictvím nebývale upřímného a přitom věcného vyprávění Cukiko) dokonale. Kniha se mi moc líbila, víc než Vetešnictví