marvarid komentáře u knih
Můj jediný problém s knihou spočívá v obtížné orientaci v jednotlivých frakcích, které proti sobě v Ambře stojí – nepobrala jsem vymezení mezi Osadami, Zítřkem, původním obyvatelstvem, obyvateli pouště... Jenže Finch je třetím dílem trilogie. Dost možná je vysvětlení součástí předchozích dílů a je logické, že ho autor neopakuje dopodrobna stále dokola. Vše ostatní bylo výborné - atmosféra je perfektní, přesvědčivá, vyprávění ve stylu noir špionážního románu napínavé (snad jen scéna s parciálem s kufříkem na nářadí v závěru románu trochu nechutná), autorova fantazie okouzlující. Jestli vyjdou i další díly, určitě si je koupím, i když raději bych četla chronologicky…
Já nevím, je přeci jasné, že na světě je opravdu hodně krutosti, že velké procento populace jsou závistivý burani (naštěstí často zároveň zbabělci) a je potřeba se před nimi mít na pozoru. Přemýšlím, jestli mi kniha poskytla cokoli navíc, kromě téhle banální informace…. Jazyk není nijak výjimečný, příběhy jsou čistě realistické, vyprávění popisné. Jako zajímavý moment mi nakonec přijde jen fakt, že ty nešťastné děti v 17. století i v devadesátých letech 20. století se jmenovaly stejně. Osud dětí je v tomhle víru nepříznivých událostí vždycky tvrdý a nespravedlivý.
Konec jedné dějinné éry a nejistota z toho, čím bude nahražena… překvapivě aktuální téma. Ale tenhle román není pojat jako drama, je to spíš hříčka. Vtipná, příjemná - protože vévodkyně je příjemný, trochu trhlý společník. Děj není nijak překotný, je rozdělený do řady „kapitol“. Některé jsou vcelku věcně a reálně pojaté (pohřební hostina, rozhovory se strýcem), jiné jsou opravdu absurdní (návštěva pohřebního ústavu, kontrola strašidel u myslivny, spisek o údržbě zrcadel). Myslím, že právě to opakované sklouzávání vyprávění do grotesky mě udržovalo v napětí. Po celých 800 stran jsem byla příjemně natěšená na to, co ještě LF vymyslí.
Připojuji se k všeobecnému nadšení z knihy. Samozřejmě, že je obrazová dokumentace perfektní a je vidět, že si na knize dalo nakladatelství opravdu záležet. Ale především má autorka opravdu literární talent. Dokáže z více než sto let starého příběhu (a my od začátku víme, jak to s výpravou dopadlo) udělat opravdu skoro thriller. Stupňuje napětí, postupně odkrývá jednotlivé dílky skládačky, vtáhne nás do svého příběhu o hledání nevyvratitelných faktů, zavede nás i do slepých uliček, kam se při svém pátrání dostala. 5*, bez debaty.
Perfektní čtenářský zážitek, pro mě v rámci žánru rozhodně objev. Když si procházím hodnocení ostatních uživatelů, zdá se, že každý si najde svoji oblíbenou povídku. Celkově je standard nastaven hodně vysoko. Moji favorité jsou „Blackwoodův synek“ a „Mrchožravá božstva“ – nádherně vykreslený hrůzostrašný les. A také „Saturnův chřtán“, miluju historky o upírech. Naopak „Muži z Porlocku“ mi přišli až moc brutální (příliš mnoho krutých scén týkajících se výrostků, ještě nedospělých mužů, což jako matka dvou puberťáků prostě špatně snáším).
Krátká kniha stručně popisující totalitní režim, vcelku bez invence. Zdá se, že JZ prostudovala poválečné monster procesy proběhlé v sovětském bloku, zaměnila komunistické dogma za dogma o „zdravém životním stylu“. Jinak ale ponechala všechny klíčové momenty (vč. absurdního vztahu oběti ke svému mučiteli). Snad jedinou přidanou hodnotou je úvaha o tom, že všechny společenské režimy (od hlubokého středověku) se nakonec opakují, žádný velký pokrok se nekoná – lidé uvažují podobně, nechají sebou manipulovat, nevadí jim poslouchat a když jim to vadit začne, bývá už často pozdě.
Určitě výborný sportovní výkon, zajímavé zkušenosti. Zpočátku mě čtení opravdu bavilo. Je logické, že se motivy opakovaly – přece nemůže být každý den úplně odlišný, povětšinou se probudíte ve spacáku a první dojmy jsou v rozmezí horko / zima / mokro / sucho, pak vyrazíte a bolí vás nohy (víc nebo míň, záleží na terénu). Vtipné glosování náročných situací. Moc pěkná fotodokumentace. Ale závěr mi přišel dost o ničem. Hodně takového náctiletého holčičího pindání a já už přeci jen nejsem cílová skupina. Utla bych to tak cca 100. den.
Vždycky, když dočtu knihu od DdV (mám totiž všechny, které v češtině vyšly, a pomalu si je dávkuju), musím v sobě nechat všechny dojmy pomalu doznít a uspořádat si myšlenky. Teprve pak zkusím nějak zformulovat, jaké to bylo… A pak se za několik dní dokážu pustit i do nějakého dalšího románu.
Tahle kniha je tak intimní, tak neomaleně upřímná, že mi to bylo chvílemi až nepříjemné. Ale četla jsem dál, jako uhranutá. Je hlavně o odpuštění pramenící z lásky a pochopení. Nemohlo to být snadné milovat takovou matku a malá Delfína ji (vcelku nepřekvapivě) nijak zvlášť nemilovala. Až jako dospělá žena začala všechny ty situace, zlomové okamžiky života své matky a poté i svého života procházet znovu a hledat za nimi skutečnou osobnost, její motivace, úzkosti. Muselo to být těžké a bolestivé. Kniha, kterou napsala, je opravdu jedinečná. Každá věta je vybroušená jako drahokam, myslím, že i překladatelka musela odvést vynikající práci. Líbilo se mi to relativizování vzpomínek, konstatování, že tu "opravdovou skutečnost" někdy nejde vypátrat.
PS: víte, že až letos zákon ve Francii ustanovil, že jakýkoli sex s osobou mladší 13 let je zločinem? Až dosud platilo, že pokud dítě s pohlavním stykem „souhlasilo“ kvalifikoval soud jednání jen jako sexuální obtěžování (nikoli znásilnění). V té zemi to má prostě tradici.
Perfektní – na populárně naučný text překvapivě čtivé, ani trochu nudné. Nejlepší byly ty pavoučí sítě - ani ta od pavouka pod vlivem LSD nevypadala tak blbě jako síť utkaná po kofeinu :) Sama se divím, že jsem svoji mateřskou (s nespavými dvojčaty) přečkala bez trvalé újmy na duševním zdraví.
Autorka o všem, o čem psala, musí hodně vědět – o životních podmínkách na Aljašce, o její divoké přírodě, o lásce mezi manželi i o lásce rodičů ke svým dětem. A i když je vyprávění o takhle silných citech, není kýčovité. Působí jednoduše a střízlivě. V jednu chvíli jsem se bála, že to fantastické kouzlo kolem Fainy zmizí, ale na konci příběhu dostála své tajemné povaze.
Hodně komorní, vcelku málo děje (na fantasy žánr). Hezké vyprávění, důstojné rozloučení s mými oblíbenými hrdiny. Ale předchozí díly byly lepší.
Netvrdím, že to bylo snadné čtení. Zvláště první část knihy (úvod do Riobaldova života) se mi zdál zdlouhavý, neuspořádaný. Příliš časté přeskakování mezi časovými rovinami, nedokončené věty – myšlenky zavěšené do prázdna, záplava nevyslovitelných názvů každého potoka a pláně, jmen spolubojovníků. Mnoho z nich se později ve vyprávění už nikdy neobjevilo. Ale pak se směr příběhu usměrnil, objevil se zloduch a honba na něj, Riobaldo dospěl a jeho pochyby ohledně smyslu života, volby mezi dobrým a zlým, mezi přátelstvím, láskou a povinností mi začaly být blízké a srozumitelné. A konec byl strhující - dočteno na jeden zátah (hluboko po půlnoci, i přes vidinu další špatné noci – noční služby - přede mnou).
Moc hezké. Popisy polární krajiny jsou tak intenzivní, barvité (dohledala jsem, že autorka malovala, některé její kresby ze Špicberků je možné najít na internetu). Na jednu stranu tu musely být životní podmínky extrémně tvrdé, na druhou stranu koncentrace na úplně základní životní potřeby může poskytnout úlevu od záplavy problémů a pseudoproblémů moderního (a jinak pohodlného) života. Četba pro mě byla únikem od současné neradostné situace ve společnosti, udělala radost.
Autorka je výborná vypravěčka, takhle nějak si představuji „anglický humor“. Tři povídky zapletené do jednoho románu se čtou opravdu snadno. Přestože řada událostí je tragická (tragická natolik, že to zřejmě řadu čtenářů odrazuje), každou chvíli jsem se v duchu usmívala nad suchým a neuvěřitelně trefným glosováním děje. Jen ten konec – byl trochu trapný, jako by si JA chtěla udobřit tu část čtenářské obce, na kterou bylo těch ran osudu moc, a tak na závěr absolvujeme přehlídku šťastných rozuzlení (které tu nebudu rozepisovat, aby nebyl komentář označen jako spoiler).
Miniatura - pomocí minimalistického jazyka dosahující dokonalé atmosféry. O izolaci od vlastní rodiny, později od lidí v campu a ještě později o skutečné izolaci v divočině v nadcházející kruté zimě. O umělci, kterému došla inspirace a já tak nějak tušila, že co nevidět dojde i řada dalších věcí – jídlo, teplo, rozbije se auto, pomocí kterého by si dovezl další. No a ani ten konec není moc uklidňující… Lyrické dílo, na mě až moc bezvýchodné. Ale literárně opravdu výborné.
Vynikající, originální! Nečekala jsem tak silný zážitek (od autorky si rozhodně chci ještě něco přečíst). To, jak si se mnou hrála - nedokázala jsem určit, co má být realita a co si přimyslila nepřesnost nebo přímo obluzenost ve vnímání okolního světa postavami. Děj byl napínavý (termín mysteriózní je asi nejpřesnější), všechny ty myšlenky běžící na pozadí ho skvěle doplňovaly. Rozhodně nebyl zmatený – stačilo číst pozorně. A konec byl opravdu nečekaný a já nedokázala knihu odložit do pozdních nočních hodin.
Nerada to píšu, ale tohle je tak strašně patetická slátanina…. Moje rozhořčení je o to větší, že jsem se po „Naprosto osvětleno“ na další román od JSF těšila. Kniha má několik dějových linií prokládaných dopisy, obrázky (v současnosti dost okoukaný koncept). Důvod zařazení příběhu prarodičů mi není zřejmý. Je divný a s hlavní dějovou linkou románu nesouvisí. V té hraje prim údajné dítě Oskar. Pochybuju, že autor měl možnost nějaké dítě blíže poznat. Nevypadá to, že by s nimi měl jakoukoli osobní zkušenost (už jen to, že plně kojené mimino označuje za batole). Oskar je dítěti natolik nepodobný, že mu prostě nevěřím. Vypadá jako čirá konstrukce. Navíc je to opravdu protivná konstrukce, trávit čas v jeho společnosti nebylo příjemné. No jsem ráda, že to mám za sebou.
Skvělé, skvělé, skvělé. Ze stejných důvodů jako předchozí díly. Ale tenhle se mi zatím líbil nejvíc. Dobrodružné, tajemné, děsivé.
Díla s námětem psychické zhroucení mladé ženy, zkouším se: Joanna Kavenna: Ostuda ostudná, Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem.
Na rozdíl od těchto děl nemá Vyšlapaná čára prakticky žádný děj. Je to jen krátký výsek několika měsíců života, předkládaný ve formě útržkovitých zážitků, úvah, vzpomínek. Hodně melancholických, depresivních. Místy tak povědomých (snad každý cítil po opuštění vysoké školy úzkost z toho kroku do prázdna a bál se vlastního selhání) a místy rozčilujících (Frankie podléhá velké sebelítosti, stále chce domů k mamince). V tomto ohledu byly dva výše jmenované tituly záživnější a jejich protagonistky zajímavější. Ale nakonec dávám 4* a to zejména s ohledem na krásný až básnický jazyk a obrovskou vnímavost k přírodě, ke všem těm drobným detailům, které je potřeba naučit se vidět, aby byl život kompletní.
AB jsem si oblíbila díky Nevěstě a Hedvábí. Tentokrát mám ale podezření, že kniha se tváří více intelektuálně a umělecky, než ve skutečnosti je. Vytváření „portrétu“ v průběhu dlouhých hodin, které portrétovaný tráví nahý v myšlenkách sám se sebou, má nejspíše vést k usebrání nad vlastní osobou. A dokonalý popis (co jiného by to mohlo být ?) – portrét od pana Gwyna pak měl proces sebepoznání dokonat. Text je doplněný o řadu poetických pasáží, trefných poznámek jdoucích bez oklik k jádru věci („Manžel ji poznal na trase Londýn - Dublin. Seděl na sedadle 19D a bylo mu tehdy o jedenáct let víc než jí. Teď, jak se tak často stává, byli stejně staří.“). Ale podstata románu je myslím takto jednoduchá a tak z něj ani překvapivý závěr neudělal dílo, které by mi mělo šanci uvíznout na dlouho v paměti.