Matty komentáře u knih

Stručně: s nadhledem napsaná kniha, díky které lépe pochopíte člověka a svět.

Podrobněji: Deprese a obezita zabíjí víc lidí než války a terorismus. Po překonání hladomoru a epidemií a zajištění štěstí pro každého (s pomocí biochemie) je na řadě vítězství nad smrtí. Homo sapiens se proměňuje v homo deus. Skutečně je ovšem individuální spokojenost, které málokdo dosáhne (protože když získáme jedno, chceme už něco dalšího), nejvyšší společenskou metou, skutečně je odvracení se od přírody (mj. kvůli pochybné víře, že zvířata nemají vlastní vědomí a tudíž musí být člověku podřízena - dokázat ostatně nelze ani existenci lidské duše) a nadvláda humanismu cestou k sebezáchově civilizace?

Neměli bychom si z historie odnést především poznání, že k dominantnímu společenskému modelu existují alternativy? Jak píše Harari, před vznikem teismu byl člověk jen jedním hercem v komparzu tisíců, nikoliv ústředním hrdinou. Bible člověka přesvědčila o jeho morální nadřazenosti nad ostatními živými tvory. Díky vědecké revoluci pak lidé pochopili, že mohou zastoupit také Boha.

Přestože humanismus oslavuje jedince, výlučnost homo sapiens spočívá především v jeho organizačních schopnostech. Bez svých druhů by člověk takového (evolučního) pokroku nedosáhl, jenom duše a vědomí mu dominanci nezajistí (proto jsou podle Harariho sporné výzkumy pracující s jednotlivci nebo malými skupinkami - nezohledňují mnohdy určující celospolečenskou dynamiku).

Moderní společnost přitom paradoxně funguje nikoliv na základě objektivních, vědecky změřitelných jevů (alespoň dokud nebude „fikce přetavená do genetického a elektronického kódu“), nýbrž zejména díky sdílenému subjektivnímu (!) přesvědčení, víře v příběhy, které si vyprávíme a které nemusí mít mnoho společného s realitou. Věříme v hodnotu peněz, společenské rituály a zákony, ale protože víra nestačí, lidské jednání je stále více usměrňováno písemnými nařízeními, čímž dochází k ještě většímu odtržení pravidel, podle kterých žijeme, od žité skutečnosti, ve které žijeme. Administrativa vytváří alternativní univerzum.

Výsledkem vyjednávání dohody o spolupráci mezi vědou a náboženstvím je podle autora současný kult humanismu. Pravdu má dneska člověk (čehož kromě obchodníků rádi zneužívají také populističtí politici), ne příroda či Bůh, který by psal příběh našeho života. „A protože chybí scénář a lidé ztratili svou roli ve velkém dramatu, nikdo nás před katastrofou nezachrání a nedá smysl našemu utrpení. Nečeká nás ani dobrý, ani špatný konec, vlastně žádný konec. Události se jen tak nějak odehrávají jedna za druhou. Tento svět nevěří v účel, jen v příčinu, a kdybychom hledali motto modernity, znělo by nejspíš: občas se to posere."

Univerzálním řešením problémů přinejmenším od kolapsu státního socialismu ve velké části Evropy není víra, ale navyšování produkce a spotřeby. Nepřetržitý ekonomický růst je nadřazen náboženství, rodině i morálce. Zastavit jej může leda vyčerpání všech zdrojů nebo ekologická katastrofa. Jedna z komodit, která hraje stále významnější úloha, se ovšem zdá být nevyčerpatelná - (osobní) data. S pomocí nich za nás počítače mohou dělat rozhodnutí i vykonávat práci. Lépe, než bychom to dokázali sami.

Je zřejmě otázkou času, kdy si bezchybné stroje svou moc nad nedokonalým člověkem uvědomí a převezmou kontrolu. Do té doby můžeme žít v iluzi, že jsme svobodnými pány světa, a na Facebooku, který nás pravděpodobně zná lépe než náš partner/partnerka, dál lajkovat videa s roztomilými koťátky a spokojeně konzumovat vše, co nám volný trh nabízí.

9 06.06.2018

Na pátou knihu Písně ledu a ohně jsem se po nevýrazné Hostině pro vrány těšil nemálo, doufaje, že si spravím chuť. Po strhujícím čtenářském zážitku z ještě delší Bouře mečů mne neznepokojoval ani vysoký počet stran. Přesto jsou mé výsledné pocity natolik rozpačité, že nevím, zda ještě někdy chci s touto ságou trávit další dny a noci.

Martin splnil, co slíbil. Vrátil do hry o trůny oblíbené postavy a neopomenul ani ty, kterým patřila Hostina, třebaže se některým „hráčům" zjevně věnuje jen pro to, aby mu fanoušci nemohli vyčítat, že na někoho zapomněl (Cersei, Jamie). Bohužel nabízí také celou řadu nových postav a také čtenář mající předchozí knihy v čerstvé paměti se tak znovu ocitá v téže pozici, do jaké jej uvrhlo čtení Hry o trůny – ve spleti jmen ztrácí orientaci (a abychom to neměli jednoduché, některé postavy v průběhu knihy opět mění jména, případně jsou „schované" v nejasně pojmenovaných kapitolách).

Sága v Tanci s draky roste hlavně do šíře, nikoli do hloubky. Známí hrdinové tentokrát neprodělávají stejně fascinující proměnu jako dříve Jamie nebo Tyrion (možná s výjimkou Smraďocha, který by si ale zasloužil více prostoru), jenom se dostávají do stále většího svrabu, se stále mizivější vyhlídkou návratu na výsluní.

Samozřejmost, s jakou Martin své postavy vystavuje nejrůznějším druhům psychického a fyzického ponížení, nese znaky sadistické zvrácenosti, pročež násilí už ani nedokáže šokovat a působí dost samoúčelně. Neméně nemilé je, že autorův styl se stává čím dál rozvláčnějším. Neboť se Martin při popisování krajiny, lidí a jiných bytostí navíc zdaleka nepřibližuje jazykovému mistrovství např. Tolkiena, popisy přinášejí jen mizivou estetickou satisfakci a především zdržují od dramatu, kterého je v knize v důsledku mnohem méně, než slibuje její rozsah. Dříve nepřetržitě napínavý politický thriller se stal rozvláčným tápáním několika (bez)mocných.

Kniha stále obsahuje překvapující situace, odvážné zvraty a zdatně vygradované „scény", ale musíte se k nim prokousávat stále větším množstvím slov, která jsou ze všeho nejvíce projevem autorovy grafomanie. Jestli se šestou knihou nedojde k uskrovnění a návratu ke kořenům, vychutnám si konec ságy zřejmě jenom v seriálové podobě, která se ze své podstaty věnuje pouze tomu podstatnému, což by měl učinit také Martin.

9 10.05.2017

Nestává se mi často, abych nějakou knihu přečetl dvakrát bezprostředně po sobě. Vědomí konce k tomu ovšem svým syžetem (i nevelkým rozsahem) vybízí.

Místy vtipná, ke konci převážně hořká novela o paměti, smrti a zodpovědnosti je plná situací, v nichž se snadno najdete i bezpočet trefných postřehů k lidskému bytí a britské povaze. (S jistotou to tvrdit nemohu, doufám však, že mé naladění na stejnou vlnu s knihou prozatím nesouvisí s tím, že bych byl u konce s dechem.) Pointa již napoprvé velmi vtahující knihy vás navíc takřka jistě přiměje přečíst si alespoň některé pasáže znovu a lépe tak posoudit, nakolik nespolehlivý (morálně i v předkládání informací) byl vypravěč.

Opravdu velká malá kniha, resp. knihy dvě, neboť při druhém čtení jde o trochu jiný příběh.

9 19.03.2017

Závist není hezká vlastnost, ale během čtení Plechového bubínku jsem ji pociťoval neustále. Tak originální slovní spojení, tak vtipné hry se slovy! Přičemž se dá – na rozdíl například od Joyceova Odyssea – bez zdravotní újmy celý přečíst. Závidím. Závidím Grassovi jeho talent, nehledím na jeho členství v SS (což se ho coby modelového autora nijak netýká a mne to coby modelového čtenáře nemusí vůbec zajímat). Číst Plechový bubínek znamená překonat řadu překážek (nebo některé z nich alespoň podlézt), jsou však rozesety ve vyprávění tak zábavném a rozkošně nepředvídatelném, že to zážitku nijak neškodí. Ač mne tolik neoslovil stránkou obsahovou, nad stránkou formální a stylistickou mohu, již nyní pevně odhodlán k ještě minimálně jednomu přečtení, leda němě žasnout. A závidět.

„Tím myslela deprese, protože ty tatík míval: velký, obrovský, skřípavý, monstrózní, zachmuřený, nakažlivý, vraní, havraní, kavčí, samá rakev hrobka tíseň plíseň, kostlivci a lebky a kosti na pochodu bahnem k hrobu – takový deprese.“

Román temný, temně humorný i absurdní. Román o úzkosti doprovázející dospívání, román o všudypřítomnosti a samozřejmosti smrti a násilí v Severním Irsku během The Troubles, román víc psychologický a introspektivní než historický, román o omezujících konvencích a uzavřených komunitách. Především ale román o jazyku. Ten vypravěčce slouží jako (křehký) ochranný štít před skutečností, kterou překotně chrlenými slovy spíš obchází, než aby ji pojmenovávala, a zároveň jako nástroj vzdoru. Osvojuje si výrazy, které dokážou postihnout ambivalenci a relativitu (klíčová scéna s popisem oblohy na hodině francouzštiny), pro něž v černobílém světě sektářských konfliktů není prostor. Jste buď protestant, nebo katolík, loajalista, nebo nacionalista, muž, nebo žena. Postavy a prostředí chápeme spíš díky rytmu a spádu, s jakými o nich protagonistka mluví, díky emoci, jakou jsou její věty prodchnuté, ne zásluhou přímého popisu. Vytváření fikčního světa slovy zde díky jazykové invenci autorky (a mistrovství překladatelky) nabývá nového významu. Zápletka je minimální, stejně tak snaha o linearitu. Hrdinka své vyprávění často začíná od konce a pak se přes hromadu odboček propracovává k výchozímu bodu. Odstavce se zdají být nekonečné. Četba vyžaduje obrovskou koncentraci, cyklení v nic nesdělujících, děj neposunujících, naopak zpátky navracejících myšlenkách je chvílemi (záměrně) iritující. Když se ale proudem slov necháte strhnout, možná pro vás – stejně jako pro mě – půjde o jeden z nejintenzivnějších čtenářských zážitků posledních let.

8 25.01.2022

Nechápu, proč Argo namísto nějaké hodnotné feministické publikace (těch, které nebyly přeloženy do češtiny, rozhodně není málo), vydalo tuhle sbírku z kontextu vytržených (nevíme, na co ten který text reagoval a kdy vznikl), křečovitě napsaných, fakty nepodložených a arogantních výkřiků do tmy. Otřesná, byť naštěstí ne moc dlouhá je už předmluva od Bianky Bellové, která kritizuje představu o současném feminismu existující pouze ve spisovatelčině hlavě (tedy feministky jako militantní, prudérní a zapšklé ženy, které nenávidějí muže a sex). Paglia pak například hned v první eseji přenáší veškerou zodpovědnost za date rape na ženy, protože všichni muži jsou podle ní pudy ovládaná zvířata a s jejich přirozeností nic moc udělat nelze. Podobných zjednodušení a stereotypů (vůči oběma pohlavím) je kniha plná. Jde přitom o názory zastávané většinou konzervativních antifeministů a antifeministek (viz libovolná diskuze nebo text na dané téma v českém mediálním prostoru). Nejsou nijak provokativní, kontroverzní a nikým zakazované, jak se nám Paglia snaží vsugerovat, ale naprosto nepřekvapivé, až tuctové. Kdyby autorka alespoň své postoje dokázala argumentačně obhájit. Namísto toho ve svých zahořklých, myšlenkově prázdných výpadech nabízí jen snůšku argumentačních faulů, např. v podobě urážení něčího vzhledu nebo charakterových vlastností. Zbytečná kniha.

8 02.05.2021

Všechno, co jste chtěli vědět o Ivanu Blatném, ale v hodinách literatury vám to neřekli. Martiner Reiner unikátním způsobem mapuje a oživuje pozoruhodný osud jednoho básníka, jehož životní příběh je - vzdor jeho anglickému exilu - zároveň příběhem české literatury 20. století. Přes množství informací, které na nás autor místy poněkud neústrojně hrne (řada odboček vypovídá spíše o potřebě podělit se o zajímavý badatelský objev, případně o nějakou čtenářsky vděčnou pikanterii, než o pokoře vůči celkové skladbě díla), kniha udivuje svou relativní celistvostí i samozřejmým spojováním prózy, poezie a literatury faktu. Reiner sice neskrývá svůj obdiv vůči Blatnému, ale zároveň si od něj drží odstup (pohlíží na něj převážně perspektivou druhých, jeho samotnou přejímá vzácně, málokdy se snaží myslet za něj) a píše s velkým nadhledem: „Kdybyste se náhodou někdy octli ve weeleyském krematoriu - a nebyli přitom ústředním hrdinou - zajeďte si po obřadu spíš do Clactonu, k moři.“

Je nemyslitelné, že by se stejné péče dostalo každému našemu literátovi, jenž si ji zaslouží, nicméně jde o dílo splňující to, co pár encyklopedických hesel nikdy nedokáže - pochopíte díky němu, kdo Ivan Blatný byl, jak psal, pro co žil. Na několik hodin se stanete obyvateli jeho světa, v němž bylo možná smutku a osamělosti víc než radosti, ale který budete přesto jen neradi opouštět.

8 03.03.2019

„Mám pocit, že jsem tomu projektu nedala zdaleka tolik, kolik jsem mohla. Zároveň mám pocit, že jsem strašně ošidila svou rodinu. Že jsem na všech frontách selhala. Asi ani nemá smysl, abych něco dál psala.“

Po dokumentu Apoleny Rychlíkové a reportážích na A2larm třetí a zřejmě nejhodnotnější výstup z jednoho z mála opravdu smysluplných českých žurnalistických projektů posledních let. Kniha je pojata velmi prostě, ale o to větší má údernost.

Autorčiny necenzurované deníkové zápisky ze šesti špatně placených zaměstnání (méně než 83 korun na hodinu) jsou prokládané mezikapitolami pohlížejícími na problematiku práce a zaměstnaneckých práv v širších souvislostech a vysvětlujících, proč řešení situace není tak snadné, jak se lidem zvenčí může zdát.

Díky tomu, že s Uhlovou trávíme den za dnem a poznáváme i její soukromí, obavy a pochybnosti (viz citované vyjádření totální deziluze ze závěru knihy), jde o velmi intimní a vtahující čtení, umožňující vám z první ruky prožít, co na denní bázi zažívá pokladní za kasou nebo člověk skládající osm hodin kuřecí stehna do plastových misek. Styl není věcně reportážní, ani nijak ornamentální, nýbrž sympaticky přímý a svou přímostí (doplněnou o dost hořký humor) odrážející rostoucí únavu a zhoršující se psychické rozpoložení pisatelky.

Uhlové se díky její vysoké emoční inteligenci, otevřenosti a lidskému přístupu daří probudit empatii (hodně prostoru také věnuje příběhům svých kolegyň a kolegů, kteří za mizerné peníze dřou třeba deset let). Soucit může být první, neměl by ovšem být jedinou reakcí, kterou tento také graficky pozoruhodný počin (byť mě zprvu trochu mátla jiná velikost písma některých odstavců, připomínajících citace používané v časopisech a novinách) vyvolá.

Můžete pokračovat tím, že se začnete víc zajímat o tristní mzdovou realitu v Česku a na nedostatky upozorňovat také lidi ve svém okolí. Nedostatečná informovanost je bezpochyby jedním z důvodů přispívajících k neměnnosti psychicky stresujících, fyzicky zničujících podmínek na bezpočtu pracovišť. Uhlová s Rychlíkovou svůj díl práce odvedly, když na některá systémová (i lidská) selhání poukázaly (aniž by problematiku jakkoli politizovaly, což je jim třeba připsat k dobru). Teď by se do akce měli pustit jiní.

8 24.11.2018

Nejspíš zejména téměř dvacetiletý odstup umožnil Patricku Ryanovi, který sám působil v pěším pluku, pohlížet na absurditu války s ironickým nadhledem. Kniha má formu několika na sebe volně navazujících zápisků, psaných jakoby samotným poručíkem Goodbodym, který věří, že služba armádě je nadevše záslužná a jakékoliv odchylky od pevně daného řádu nejsou přípustné. Neprochází v podstatě žádným charakterovým vývojem a jeho názory zůstávají až do konce stejně naivní.

Ryan neusiluje o závažnější poselství, pobavení čtenáře je pro něj prioritou, což občas vede ke křečovitosti a podbízivému humoru. Jednodušší vtipy založené na záměnách, nehodách a omylech naštěstí zčásti kompenzuje autorova slovní ekvilibristika, které kniha vděčí za mnoho atypických slovních spojení a přirovnání.

8 03.07.2017

Dokážu si představit, jaké pozdvižení musela kniha čtyřiadvacetiletého autora v roce 1948 vyvolat. Namísto jasně zacíleného vyprávění proud myšlenek, namísto strnulé spisovné češtiny živý hovorový jazyk dobové mládeže, namísto patosu věcnost a ironie, namísto schematických hrdinů bránících vlast parta kluků, kteří se párkrát nachomýtnout do cesty „velkým dějinám“, případně v sobě nacházejí odvahu hlavně kvůli tomu, aby učarovali holkám. S holkami se dostávám ke kamenu úrazu jinak vynikající knihy, k momentům, kdy se ve mně probouzel moralista a feminista a ztrácel jsem chuť pokračovat ve čtení.

Ženské postavy jsou opravdu tak pitomé, jak tvrdí Danny. Dívky v knize svým jednáním naplňují ty nejprimitivnější mužské fantazii nezávisle na tom, jak je vidí a jak o nich mluví Danny. Nejde tedy jen o záležitost jeho mladické perspektivy, která mu brání vnímat vrstevnice jinak než jako krásné, ale hloupé chodící objekty, které svou hodnotu ztratí poté, co zestárnou („začal jsem myslet na nebe … jestli jsou tam lidé v takovém stavu, jako byli, když umřeli, to by bylo blbé, protože takové hezké holky, jako je Irena, umírají obyčejně, až když jsou hodně staré“).

Autor stojící nad mladým vypravěčem se od názorů Dannyho ani nijak nedistancuje a nevytváří pro něj situace, které by ho dovedly k poznání, že ženy jsou mužům rovnoprávné a je proto hodně zvrácené přemýšlet o nich jako o nástrojích k uspokojování slasti, které lze v krajním případě znásilnit („nebo v Praze si dá Irena říct. Snad ji přece jen jednou znásilním. Anebo tu neznámou holku.“). Takže Danny Smiřičký se vůči ženám chová jako dobytek. Nechť. Jenomže Škvorecký s tím zjevně nemá nejmenší problém. Sám jsem ale z toho důvodu měl problém s takovým hrdinou a takto benevolentním vypravěčem absolvovat téměř čtyř set stránkový text.

P. S. debata o sexuálním harašení, do které se Škvorecký v 90. letech zapojil, pak bohužel ukázala, že nešlo o záležitost jedné knihy a autorova mladého věku, nýbrž celoživotního přesvědčení o určitém, pro mne nepřijatelném rozdělení mužských a ženských rolí.

8 18.12.2016

Přečtení druhé nehororové knihy Stephena Kinga (po povídkových Čtyřech ročních dobách) mne již nenechává na pochybách, proč je tento autor tak populární. Podáno naprosto banálně: dobře se čte. Přiměřeně dlouhé dialogy a monology prokládá dramatičtějšími situacemi. Postavy nám neodhaluje rovnou, ale postupně dávkovanými informacemi, nechávaje si kus tajemství pro překvapující rozuzlení. Čtenáře dovede neustále držet v napětí. Naznačuje, k čemu dojde (a že to bude něco velkého), aniž by prozrazoval příliš.

Zelená míle, román o stárnutí, smrti a (ne)spravedlnosti, ale také o „přízemnějších“ skutečnostech jako je elektrické křeslo, urinální infekce nebo lidská hloupost, velmi opatrně, bez sentimentu (kterého se nevyvarovala filmová adaptace) pracuje s pojmy „Bůh“ a „zázraky“. Stačilo málo, aby příběh sklouzl k patosu, King ale po celou dobu zůstává nad věcí díky realistickému líčení detailů prostředí a lidské krutosti.

Sevřenosti vyprávění škodí slabší provázání vyprávěného příběhu s příběhem vypravěče. Osud Paula Edgecombea po jeho kariéře dozorce zásadně neobohacuje, co se dělo ve věznici, i když… poslední věta je tak pravdivá, až z toho mrazí.

8 24.09.2016

S Vlnami od Virginie Woolf, prý její nejnáročnější knihou, jsem zpočátku zápasil. Mnohohlasé vyprávění, v němž se střídají vnitřní monology šesti postav, které nemáme možnost poznat jinak než skrz proud jejich niterných myšlenek (a které jako kdyby sdílely jedno vědomí), mě pořád vyhazovalo zpátky na břeh. Jakkoli skvostné je skoro každé souvětí, jakkoli přesné jsou autorčiny metafory. Postupně jsem ale přivykl hudebnímu rytmu (ráno, poledne, večer, dětství, dospívání, smrt) i polosnovému evokativnímu stylu, nechávajícímu nás procítit jednotlivé okamžiky (protože lidská existence pro Woolf nejsou biografická fakta, ale tisíce prožitků, emocí, jisker, které hned vyhasnou). Ke konci už jsem se jen nechával unášet na vlnách s pocitem, že cokoliv dobrého nebo zlého se přihodí, že i když sami přestaneme být, život bude plynout dál, minutu po minutě, slovo za slovem... a taky že tenhle experiment, nacházející se někde na půl cesty mezi básní a prózou (chápu, proč tu knihu měl tak rád Godard), patří k vrcholům moderní literatury.

7 19.02.2024

Román se zpočátku tváří jako realistická, přímočaře vyprávěná kronika každodennosti v postsovětském Rusku. S každou další pikareskní epizodou ze života docela obyčejné, neambiciózní, jen zásluhou chřipky zapálené ruské rodiny, jste si ale méně jistí tím, v jaké časové rovině se děj odehrává, co je skutečnost, co fantazie, co sen, paralelní realita nebo nedokončená povídka intelektuála se suicidiálními sklony. Po dočtení poslední kapitoly, která mnohé ujasňuje, ale nic zbytečně nedoříkává, se mi Salnikovův první román jeví co do kompoziční vrstevnatosti a tematické bohatosti souměřitelným s tvorbou ruských mistrů jako Gogol nebo Bulgakov. Krom obrazotvornosti autora při popisu zvláštně povědomých ruských reálií, které se za posledních třicet let perspektivou autora změnily stejně málo jako mentalita tamějších lidí, je obdivuhodná i vypravěčská rafinovanost, s jakou napříč příběhem rozsévá vodítka, která až mnohem později získaji na významu a pomůžou nám pochopit některé souvislosti. Každý detail, přítomný zdánlivě jen kvůli autorově grafomanské snaze popsat do detailu každý výjev, může hrát roli. Ne náhodou je v jednom výroku parafrázován Čechovův výrok o pušce, která musí vystřelit, když už se jednou objevila na scéně. Oproti klasikům je Salnikovovo vyprávění svižnější a vtipnější. Zvlášť když z pohledu dítěte popisuje traumatizující účast na bizarní školní besídce nebo když barvitě líčí odyseu horečnatého hrdiny, který se různými dopravními prostředky, a nevraživosti spoluobčanů navzdory, snaží dopravit domů. Pro podobnost (post)socialistické reality u nás a v Rusku, ale také pro tematizování malosti, pohodlnosti a strachu odhodlat se ke změně a začít žít podle svých představ, není těžké porozumět tomu, o čem Salnikov vypráví. Těším se, až uvidím, jakou podobu tomuhle (sur)realistickému portrétu nemocné společnosti dal ve své filmové adaptaci Kirill Serebrennikov.

7 06.10.2021

Pochopitelně se nejedná o příručku pro výchovu autistického dítěte, o technický návod k přístupu k autistovi, jak knize někteří podsouvají. Přestože Naoki někdy odpovídá v plurálu, je myslím dost zřetelné, že jde o individuální pohled třináctiletého kluka, jehož životní zkušenost se může lišit od zkušenosti jiných autistů, ne o zevšeobecňující odborný názor (nic takového netvrdí ani předmluvy). Generalizaci v tomto případě zkrátka neprovádí kniha, zaznamenávající odpovědi JEDNOHO člověka, kterému nikdo nebrání říkat „my“ namísto „já“, ale její čtenáři. Určitá naivita těchto zjednodušujících výroků je dána věkem a zkušenostmi chlapce, což z nějakého důvodu odmítají vidět ti, kteří zároveň zpochybňují autenticitu textu pro přílišnou vyspělost. Vzhledem k tomu, a) že jde o první knihu svého druhu, b) jak komplikovaně text vznikal, je zcela logické, že Naoki své unikátní možnosti něco sdělit vnějšímu světu využil právě k tomu, že druhé vyzývá k větší vnímavosti, že vysvětluje svůj vnitřní vesmír a to, co můžou některé jeho projevy znamenat, že se zaměřuje na základní prvky porozumění mezi autisty a lidmi bez poruchy autistického spektra, namísto toho, abych zacházel do detailů a vyprávěl příhody ze svého života. Jde o výzvu k empatii, která Naokimu na rozdíl od některých zdejších komentujících rozhodně nechybí.

7 10.07.2019

Biografie připomínající strukturou a tematickým rozmachem (ruský) román. Samostatnou kapitolu si vysloužil Tarkovského otec i jeho matka. Zohledňování širokých politických, kulturních a společenských kontextů a časté střídání perspektiv přispívá k vrstevnatosti předkládaného portrétu. Filimonov nenabízí fakta výlučně v chronologickém pořádku. Neboť je kniha organizována do tematických bloků, některé události se opakují a překrývají. V závěru vyprávění podobně jako obratně vystavěná próza graduje díky záznamu posledních měsíců Tarkovského života v krátkých odstavcích.

Ani styl se nevyznačuje odtažitou kronikářskou faktografičností, nýbrž sklony k rozvláčnějšímu, místy lehce ornamentálnímu esejistickému psaní. Nejzřetelněji během vnímavých rozborů jednotlivých filmů. Je zřejmé, že se dokázal na filmy jako Zrcadlo (1975) nebo Nostalgie (1983) naladit s přiblížit se jejich podstatě. Podobně si Filimonov dává záležet na popisu režisérových myšlenkových pochodů i míst spjatých s jeho životem. Absence pramenů ke všem událostem mu nebrání domýšlet, barvitě líčit a spekulovat. Jeho literární talent, zjevný při popisu některých filmových i mimofilmových výjevů, částečně vyvažuje nízkou kvalitu černobílých fotografií, nesoucích v sobě spíše jen náznak úchvatných záběrů z Tarkovského filmů.

Zvolený přístup pokládám s ohledem na povahu Tarkovského filmů za případný, jakkoli z něj zřejmě nebudou jásat čtenáři, kteří vyžadují, aby byla každá nabízená informace podložená nějakým pramenem. Filimonova kniha je hutnou, svědomitě zpracovanou a literárně vyzrálou připomínkou Tarkovského života, doby a díla, nabízející množství podnětů k dalšímu bádání a přemýšlení.

7 03.06.2019

Je v tom určitý masochismus, číst si v devětadvaceti chmurné zápisky autorky, která ve třiceti letech prohrála svůj boj s depresí a spáchala sebevraždu. Pomalu na každé druhé stránce byl odstavec nebo věta, které jsem si chtěl podtrhnout a přidat k nim pár vykřičníků. Tak přesně se autorce podařilo převést do slov pocity, jejichž popis je nesmírně obtížný. Plathová zde ještě pronikavěji a otevřeněji než ve Skleněném zvonu vyjadřuje trápení vysoce inteligentní tvůrčí mysli, trápení introverta, který na sebe klade přehnané nároky, trápení sebevědomé ženy, která se nechce nikomu podřizovat, nikomu patřit, být na nikom závislá (a přesto by druhým ráda vycházela vstříc, cítila se jimi přijímána a oceňována). Současně jde o cenný studijní materiál pro každého, kdo se bude zabývat její tvorbou, hledat inspirační zdroje jejích básní a povídek. Vtahující, neveselé, neuvěřitelně dobře napsané. Společně s Deníkem Pavla Juráčka a Zábranovým Celým životem text, kterému jsem místy rozuměl víc, než by mi bylo milé.

7 21.03.2019

Skoro mě mrzí, že jsem tu knihu přečetl za víkend a nevychutnával si ji delší dobu, ale bylo to jako číst napínavou detektivku. Pouze společně s autorem neodkrýváme identitu vraha, ale tajemství spánku a snění.

Oproti jiným melvilovským knihám se tato vyznačuje méně osobitým, ale současně snadno stravitelným stylem bez hromady zpomalujících příhod ze života autora (což neznamená, že by nezbylo místo pro nádherně suchý humor: „ ...a uvolněná končetina vás předá do náruče gravitace v pádu, který ukončí váš život a vyjme vás z genofondu“). Walkera zajímají primárně fakta a statistiky podložené vědeckými výzkumy. Vždycky přitom začíná od základních pojmů, které náležitě vysvětlí, takže když pak v různých kontextech používá složitě znějící výrazy jako „suprachiasmatické jádro“ nebo „cirkadiánní rytmus“, už jste v obraze a umíte si představit, oč běží.

Knihu nemůžu posoudit z odborného hlediska, ale z pozice laika, jehož spánek má daleko k ideálu, pro mne šlo o ohromně objevné čtení, nabízející takřka v každé kapitole několik zásadních poznatků (také proto oceňuji paperback, protože jde o knihu, ke které se s velkou pravděpodobností budete opakovaně vracet, listovat v ní tam a zpět, podtrhávat v ní a dělat si výpisky). Jistě, obvykle jde o skutečnosti, které si lze odvodit „selským“ rozumem (někdo je skřivan, někdo sova, není dobré řídit nevyspalý a pít před spaním kafe), ale když tyhle kusé poznatky zasadíte do širších souvislostí, podložených několika desítkami let výzkumů, a uvědomíte si jejich původ a provázanost (tzn. začnete je vnímat více jako příběh), budete význam a fungování spánku a snů chápat mnohem lépe.

Někomu by mohl vadit Walkerův poplašný, až apokalyptický tón při popisování individuálních, potažmo celospolečenských důsledků dlouhodobé spánkové deprivace, ale myslím, že v případě něčeho tak elementárního, co se týká opravdu každého z nás a co zároveň většina z nás silně zanedbává, je jistá vyhrocenost na místě. S větší pravděpodobností si tak také vezmete k srdci dvanáct rad z konce knihy a začnete Proč spíme doporučovat všem příbuzným a kamarádům. Navíc, přestože je pro Walkera spánek logicky společným jmenovatelem všech popisovaných potíží (obezita, cukrovka, oslabená imunita, Alzheimer...), neopomíjí, že roli hrají také další faktory a upozorňuje nás, ve kterých případech nebyla prokázána přímá kauzalita, ale může jít spíše o obousměrnou výměnu (jsme v depresi, protože špatně spíme, anebo špatně spíme, protože jsme v depresi?).

Některé knihy od Jana Melvila na mě působí jako uměle vytvořená senzace. V tomto případě jsou ale superlativy na místě. Stěžejní kniha, o které bezezbytku platí, že nebudete klidně spát, dokud si ji nepřečtete.

„Po chronickém omezená spánku trvajícím měsíce nebo roky si jedinec ve skutečnosti zvykne na svůj zhoršený výkon, nižší ostražitost a pokleslou úroveň energie. Stabilní vyčerpání se postupně stane jeho normou, výchozí hodnotou.“

7 21.01.2019

Fowlesův román o překonávání tradic a odvaze vykročit za hranice vlastní třídy či genderu, se příznačně sám vypořádává s tradicí klasických milostných románů. Autor na jednu stranu přejímá dějové peripetie a vyprávěcí konvence děl svých slavných předchůdců jako Henry James či Thomas Hardy, ale paralelně provádí jejich kritický rozbor z pozice levicového intelektuála, poučeného dílem Marxe, Freuda i Barthese. Výsledkem je formálně neotřelé a myšlenkově smělé dílo, otevřené různým typům čtením (byť nápadněji než třeba Ecovy knihy, které na to, jak jsou „udělané“, neupozorňují tak explicitně) a bezesporu patřící k vrcholům moderní britské literatury.

7 12.08.2018

Nabokovovo opus magnum se snaží postihnout plynutí času a samo je dílem v procesu vzniku, encyklopedií jednoho milostného vztahu opatřenou „nezapracovanými“ poznámkami několika editorů. Nejde o knihu na jedno rychlé přečtení. Takřka každá stránka obsahuje tolik odkazů a důvtipných slovních hrátek, že si ji lze vychutnávat jako menu o několika chodech. Přiznávám, že nejsem s to propracovanost Ady plně docenit, neboť neznám zdaleka všechna díla, která autor cituje, parafrázuje nebo paroduje, ale jazyková bravurnost a odmítání konvencí klasických románů (nejen těch ruských) mě bavily od začátku do konce, včetně kapitol, v nichž Nabokov nevypráví smyslný příběh incestní lásky, ale filozofuje nad časem a pamětí. Budu-li v pozdějším věku disponovat dostatkem mentálních sil, rád si knihu přečtu ještě jednou, pomaleji a pozorněji, protože tohle je bez debat vrcholné dílo mistra, které vás po prvním přečtení možná vyčerpá, ale vy jej nikoliv.

7 02.11.2017

Možná příliš radikální, jednostranná a marxisticky naladěná, ale zároveň stále (možná čím dál víc) aktuální esej o tom, kterak se západní společnost v šedesátých letech proměnila ze společnosti ryze kapitalistické („mít“) ve společnost spektakulární („jevit se“), která skutečnost přetavuje do jasně srozumitelných obrazů (které jsou ve skutečnosti „lživé a mrtvé“). Debord podobně jako kulturní kritici spřízněni s Frankfurtskou školou (Benjamin, Adorno) nebo Siegfried Kracauer píše, jak se z našich životů vytratilo vše autentické a nyní tak bloumáme mezi nepůvodními reprezentacemi reality, odstřihnutí od skutečné práce, skutečných vztahů, skutečného bytí. To přitom netušil, v jaké míře bude naše každodenní existence (de)formována médii s jejich alternativní realitou jasných opozic, klišé a stereotypů o několik desetiletí později, kdy nám sociální sítě umožní obývat paralelně několik světů a neustále střídat své identity.

7 14.03.2017