milan.valden komentáře u knih

Tak tenhle debut se opravdu povedl... Tomasz Jedrowski (*1985) se narodil polským rodičům v tehdejším Západním Německu a svůj debut, útlý román Plavec ve tmě (Swimming in the Dark, 2020), napsal v angličtině a má s ním velký úspěch u čtenářů i kritiky. Romány s tematikou LGBT+ vztahů a životů cíleně nevyhledávám, ale ty kvalitní si ujít nenechám; líbil se mi Alan Hollinghurst, hlavně Linie krásy oceněná Booker Prize, před časem Less Andrewa Seana Greera oceněný Pulitzerovou cenou a letos Dívka, žena, jiné Bernardine Evaristové (Booker Prize). Plavec ve tmě se jistě zařadí mezi nejlepší romány s gay tematikou, jaké jsem četl. Má totiž ještě mnohé navíc...
Vypravěč Ludwik žije v Americe, poslouchá zprávy o dění v Polsku v prosinci 1981 kolem Solidarity a vyhlášení výjimečného stavu a vzpomíná na události z léta 1980, kdy se na brigádě na venkově seznámil s Januszem a oba se do sebe zamilovali. Po idylickém létě, stráveném pak ve dvou u jezera pod stanem, se oba vrátí do šedé a pochmurné socialistické Varšavy a musí svůj vztah tajit. Navíc vycházejí na povrch rozdíly mezi nimi: zatímco Ludwik touží odjet na Západ a vidí zápory života v totalitním státě s všudypřítomným strachem a nedostatkem čehokoli od svobody po zboží v obchodech, Janusz je k vládnoucím pořádkům daleko méně kritický a dokonce začne pracovat na cenzuře... Víc prozrazovat nebudu.
Důležitou roli na počátku hraje četba jedné v Polsku zakázané knihy, Giovanniho pokoje Jamese Baldwina (toto zásadní dílo americké gay literatury stále ostudně nevyšlo v češtině!) a nesmělé sbližování obou mladíků. Jedrowski píše nádherně, úsporně, velmi citlivě, bez laciných erotických scén; máme navíc pocit jakési veliké důvěrnosti, neboť vypravěč Ludwik se často obrací na Janusze v druhé osobě, když o něm vypráví a vzpomíná na vztah s ním. Kolem navíc realita totalitního Polska a strach z prozrazení jejich vztahu. Jsou tu i pěkné poetické popisy přírody nebo naopak chmurné popisy Varšavy apod. A ještě mnohá jiná témata. Zkrátka, čtení románu si vychutnávám a vidím před sebou i filmové obrazy, protože tohle jednou (doufám) bude i pěkný film... Ale především je to báječný román o první lásce se zajímavým a dramatickým dobovým pozadím.
PS: Potěší autorovo věnování "Laurentovi, který je mi domovem" a hezká slova na jeho adresu v poděkování: "Konečně chci poděkovat svému nejlepšímu příteli a manželovi za všechna ta léta podpory a za jeho nádherně jemné oko, ucho a srdce. Laurent, je t'aime."

5 07.02.2023

Tak tohle byl jeden z nejdivnějších a nejzvláštnějších románů, jaké jsem kdy četl. Těšil jsem se na něj, spíše mě zklamal, chvílemi mě strašně nebavil a rozčiloval, nicméně jsem ho dočetl... Arturův ostrov je román z roku 1957, druhý ze čtyř románů slavné italské spisovatelky Elsy Morante (1912–1985), která za něj dostala Premio Strega. Další její dva romány vyšly i v češtině v překladu Zdeňka Frýborta: Příběh v historii (1974, č. 1990) a Aracoeli (1982, č. 1988); na slavný Arturův ostrov jsme si museli počkat dlouho. Příběh v historii se mi kdysi velmi líbil (v roce 1985 byl zfilmován s Claudií Cardinale v hlavní roli), Aracoeli jsem si teď pořídil a brzy si přečtu. Připomenu ještě, že i Arturův ostrov byl zfilmován, a to v roce 1962 v režii Damiana Damianiho.
Hlavní postavou a vypravěčem Arturova ostrova je Arturo Gerace, který vzpomíná na své dětství a mládí až do svých 16 let, které prožil na ostrově Procida v Neapolském zálivu a opustil ho až právě v 16 letech. Arturo vyrůstá málem jako divoch na ostrově v zámečku, jeho matka zemřela při porodu, otec Wilhelm s německými předky odjíždí na kratší či dlouhé cesty a k synovi se chová poněkud chladně a odtažitě, svoji lásku k němu neumí dávat moc najevo. O Artura se stará vychovatel, později vlastně nikdo, po smrti milované fenky Immacolaty je skoro pořád sám, hodně čte. Je to až pohádka či jakási báj...
Vše se změní, když je Arturovi 14 let a otec na ostrov přivede svoji novou nevěstu Nunziatu a brzy opět odjede. Děj se pak odvíjí spíše nečekaně a překvapivě, Arturo mladičkou šestnáctiletou a poněkud hloupou a nepříliš hezkou Nunzii nesnáší, ovšem my tušíme, že za tou nenávistí potlačuje zcela jiné city a také probouzející se tělesné touhy...
Víc neprozradím, jen ještě to, že v lyrickém románu je skrytý i homosexuální motiv. Postavy se ovšem na můj vkus chovají dosti zvláštně a nevyzpytatelně, Arturo je chvílemi dost nesnesitelný kluk, který prostě musí jednou dospět a odejít ze svého ráje a jeho otec to nemá v životě jednoduché, stejně jako Nunziata, která se potácí ve svých citech a změní se po narození syna... Opravdu zvláštní dílo; i když se mi román příliš nelíbil, budu na něj asi často myslet...

5 07.02.2023

(SPOILER) Historický román Bloudění Jaroslava Durycha (1886–1962) má podtitul "větší valdštejnská trilogie" a vyšel v roce 1929. Je to nepochybně jedno z největších, nejkrásnějších, ale také nejnáročnějších děl české literatury. Román rozsáhlý (ve vydání, které mám, je to 680 stran, zbytek jsou komentáře editorů, celkem 840 stran), krásně napsaný na vysoké jazykové a stylistické úrovni, náročný na četbu díky bohaté archaické češtině a formě. Odehrává se během třicetileté války, v letech 1621 až 1634, od popravy českých pánů po stavovském povstání (autor se ale vrátí i k bitvě na Bílé hoře) po zavraždění Albrechta z Valdštejna, který je jednou z hlavních postav. Román o třech částech v roce 1930 zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku a autor za něj získal Československou státní cenu. Volným pokračováním je sbírka tří povídek z roku 1930 Rekviem, "menší valdštejnská trilogie", o událostech po smrti Valdštejna.
Bloudění vyžaduje pomalé, soustředěné čtení a trpělivost, ale já jsem byl nakonec odměněn velkým zážitkem. Množství postav a událostí a spousta politiky, debat a intrik mě sice zpočátku rozčilovala, stále jsem něco googloval a dohledával (škoda, že v knize nejsou i historické vysvětlivky a medailonky historických postav, kterých v Bloudění vystupují desítky), ale pak jsem toho víceméně nechal a jen "bloudil" v textu a mezi postavami, které se vynořují a zase mizí, protože tak to Durych zamýšlel, když dal románu takový název, jenž je metaforou politických, ideových, mravních, duchovních a válečných zmatků doby, v níž osoby historické, od císaře Ferdinanda II. po Valdštejna a mnohé další, i fiktivní bloudí.
Bloudění se odehrává na mnoha místech, v Praze, Jičíně, Vídni, Katalánsku, Magdeburku, Plzni či Chebu. Zčásti na mě působilo poměrně chladně a nedramaticky, ale konec je pak dojímavý, stejně jako celá milostná linka; k vrcholům patří líčení zkázy Magdeburku, bitvy u Lützenu, v níž v roce 1632 padl švédský král Gustav II. Adolf, nebo posledních dnů Valdštejna v Plzni a pak v Chebu. Dojímá postava katalánské dívky Andělky, která najde v Čechách po dlouhém bloudění novou vlast. Poslední věty románu, kdy Andělka opouští Cheb, zní:
"Šla. Sama, neznámá, do bídy a zimy, do nejistoty věku, s jistotou v srdci.
Nešťastná země! Cizí země! Moje požehnaná vlasti!"
Na závěr ocituji (protože lépe bych to nenapsal) Martina C. Putnu, který v monografii Jaroslav Durych (Torst, 2003) napsal, že Bloudění "není apoteózou ani Bílé hory, ani rekatolizace, ani barokní kultury. Bloudění je velká česká tragédie, tragédie české země – a současně meditace o kořenech této tragédie a o cestách z ní. Tragédie se odehrává na dvojí scéně a ve dvojím rozměru, ,velkém' a ,malém'.
Ve ,velkém' rozměru, ve ,velkých' dějinách, jde o tragédii vojevůdce Albrechta z Valdštejna. (...) Valdštejnův pád roku 1634 znamená (...) definitivní pád světské naděje na českou národní neporobu.
(POZOR, SPOILERY) V ,malých' dějinách jde o tragické osudy drobných lidí, kteří bloudí v děsivém labyrintu, v nějž se tělesně i duchovně proměnily Čechy (a celá střední Evropa) za třicetileté války. Španělská dívka Andělka a dva čeští muži, protestant Jiří a katolík Kajetán, oba vojáci (jak jinak v tomto čase!), vytvářejí názorový i citový trojúhelník, jehož řešením je po mnoha peripetiích až smrt: Kajetán zahyne v bojích, Jiří je smrtelně zraněn při císařem nařízené likvidaci Valdštejna a teprve v této chvíli se stává Andělčiným mužem.
,Velké' a ,malé' dějiny se ovšem prolínají, a to právě v nejdramatičtějších okamžicích: Andělka poprvé vstupuje na scénu v den odsouzení českých pánů. Jiří se s ní seznamuje pod staroměstským popravištěm. Celý trojúhelník se setkává roku 1631 při hrůzných scénách dobývání Magdeburku, kde je Jiří na straně obhájců a Kajetán na straně císařských obléhatelů. Nové setkání všech tří následuje téhož roku za jen o málo příjemnější situace při saské okupaci Prahy. Rozuzlení se svatbou, početím a smrtí se odehraje jako ,velkými' dějinami nezaznamenaný ,malý' příběh in margine ,velkého' Valdštejnova konce v Chebu roku 1634."
Kdo má rád náročnou četbu a historická témata, neměl by Durychovo Bloudění minout.
Vydal Host, Česká knižnice, 2015 (celkově 9. vydání).

5 07.02.2023

Čarodějnické procesy v americkém Salemu z roku 1692 patří k těm nejproslulejším; nejznámějším literárním zpracováním je drama Arthura Millera Čarodějky ze Salemu (The Crucible, 1953). I v něm se objevuje postava černé otrokyně z Barbadosu Tituby, která je obviněna z čarodějnictví, a protože se ke svým činům přizná, je ušetřena popravy. O jejích dalších osudech panují jen dohady, čehož využila francouzsky píšící spisovatelka z Guadeloupe Maryse Condéová (*1937) ve svém nejznámějším románu Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu (Moi, Tituba sorcière… Noire de Salem, 1986), který konečně vyšel v češtině jako vůbec první kniha slavné autorky u nás. V roce 2018 získala Maryse Condéová alternativní Nobelovu cenu za literaturu, když ta "pravá" nebyla ten rok udělena.
V románu vypráví sama Tituba příběh svého života, v němž salemský proces je jen jednou z dramatických epizod, byť samozřejmě velmi důležitých. Tituba se narodila na Barbadosu, její matku znásilnil anglický námořník, matka pak brzy zemře, protože napadla svého bílého pána. Tituba si přes všechny krutosti života černých otroků zachovává naději na to, že by mohlo být líp a že ne všichni bílí jsou jen zlí a krutí. Snad i díky tomu a také díky svým nadpřirozeným a léčitelským schopnostem se jí daří dlouho přežívat všechen ten marasmus kolem a zákruty dramatického života. Zamiluje se do Johna Indiána a i s ním je pak prodána do otroctví k puritánskému pastorovi Samuelu Parrisovi, s jehož rodinou odpluje do amerického Salemu nedaleko Bostonu. Tam zažije nejdramatičtější chvíle ve slavném procesu, ale její příběh tím zdaleka nekončí, neboť nakonec se vrátí na rodný Barbados, jak po tom vždy toužila. Ani tam jí ale nemůže být dopřán klid...
Působivý román se zabývá otázkami lidské svobody, údělu žen či kolonialismu. Tituba má jakousi přirozenou moudrost, vášnivou touhu po svobodě i dar pomáhat, což se jí nejednou vymstí. Na své cestě se v salemském vězení setká i s cizoložnicí Hester, kterou známe z románu Šarlatové písmeno Nathaniela Hawthorna, a do budoucna vidí i to, jak na ni historie zapomene a učiní z ní jen epizodní postavu velkého dramatu. Je dobře, že jí Maryse Condéová dala vlastní hlas a veliký příběh.

5 07.02.2023

Další letošní návrat k dílu kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927–2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982), jednoho z mých nejoblíbenějších autorů. Vedle románů, novel, scénářů a reportáží psal GGM i povídky, sbírka Dvanáct povídek o poutnících (1992) u nás poprvé vyšla v roce 1996 a tehdy jsem ji četl poprvé. Teď jsem se k ní vrátil. Pamatoval jsem si, že se mi kniha velmi líbila a dvě povídky mi docela utkvěly v paměti – nyní se mi potvrdilo, že jsou ty povídky pořád moc pěkné a zvláště ty dvě, na které jsem si pamatoval, prostě úžasné, ale taky z nich má čtenář díky až kafkovskému ději úzkostný pocit...
Jak napovídá název, postavy z povídek jsou na cestách, na pouti, v cizích městech, jako třeba latinskoamerický prezident v exilu na léčení v Ženevě, pasažér se "spící krasavicí" v letadle, bývalá prostitutka už léta žijící v Barceloně, kde chodí na svůj již zakoupený hrob, žena z Latinské Ameriky přijíždějící do Itálie, kde touží vidět na vlastní oči papeže atd.
Překrásná povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat vypráví o ženě, které se na cestě za manželem porouchá auto a ona se vinou nedorozumění ocitne v nemocnici pro duševně choré v bývalém klášteře, kam si přišla jen zatelefonovat manželovi... Neméně úžasná poslední povídka Stopa tvé krve ve sněhu je příběhem novomanželů na svatební cestě z Madridu do Paříže, která se pro ženicha stane až kafkovskou noční můrou a bludištěm, zatímco jeho manželka leží v nemocnici... Návrat k Márquezovým povídkám jsem si užil a jsem za něj/za ně moc rád.

(SPOILER) Středověká Byzanc, Florencie, Francie, Skotsko, Wales a Anglie, alternativní dějiny druhé poloviny 15. století, hlavně kolem anglického krále Richarda III. (vládl 1483 - 1485), nechvalně známého z Shakespearova dramatu, to vše okořeněné dávkou fantasy, takže tu není nouze o čaroděje, upíry a magii... to najdete v románu Drak, jenž čeká (The Dragon Waiting, 1983) amerického spisovatele Johna M. Forda (1957 - 2006), který byl oceněn World Fantasy Award.
Z fantasy literatury jsem toho za celý život přečetl tak málo, že to spočítám na prstech obou rukou - Pána prstenů a Hobita, Nekonečný příběh a tři knihy Susanny Clarkové (a s potěšením jsem sledoval Hru o trůny); z alternativních dějin se mi líbilo Rothovo Spiknutí proti Americe a Chabonův Židovský policejní klub, méně Harrisova Otčina a Dickův Muž z vysokého zámku. Spojení alternativních dějin, středověku a střídmě použité fantasy v Drakovi, jenž čeká bylo ale skvělé, že zaujalo i mne, a to velmi. Navíc je to četba pro náročné, výborně napsaná, vyžadující soustředění kvůli značnému množství postav a pomalému rozjezdu a také určité znalosti z dějin, protože čtenář si to pak víc užije.
Ve Fordově světě ohrožuje (či už ovládá) Evropu Byzantská říše, která nebyla poražena Turky (1453), neprosadilo se křesťanství ani islám, takže tu panuje polyteismus. Čtyři hlavní postavy pomáhají Richardovi z Gloucesteru na cestě k anglickému trůnu: Žoldnéř urozeného byzantského původu Dimitrios Dukas, mladá lékařka z Florencie Cyntie Ricciová, bezvěký velšský kouzelník Hywel a tajemný německý dělostřelec Gregor, který má rád krev a nesnáší denní světlo. K tomu spousta intrik a mocenských zájmů, jedna kapitola jako strhující mini detektivka, dobrodružství, krev, magie, meče, bitva... a drak jen symbolický (viz vlajka Walesu). Až mě výjimečně mrzí, že to nemá žádné pokračování a že už je konec.

4 26.08.2024

Román Srpnové světlo (Light in August, 1932) patří k vrcholným dílům amerického spisovatele Williama Faulknera (1897 - 1962), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1949). A po Hluku a vřavě opět román, který se mi od Faulknera velmi líbil (na rozdíl od Svatyně a Když jsem umírala, které jsem letos četl jako první). Srpnové světlo je daleko přístupnější a méně experimentální než Hluk a vřava; autorův styl je zde více ukázněný a příběh působivější, bohatší a dramatičtější. A docela se divím, že to nebylo nikdy zfilmováno, když se filmů dočkaly i tak složitě napsané romány jako Když jsem umírala a (dokonce dvou) Hluk a vřava.
Na začátku děje máme mladou těhotnou Lenu Groveovou, která se vydává pěšky z Alabamy do Mississippi za milencem. Doslechne se, že pracuje na pile v městečku Jefferson. A když tam dorazí, je městečko vzrušené zločinem: v hořícím domě u města byla nalezena zavražděná jeho majitelka, osamělá bílá dáma Joanna Burdenová. Pravděpodobný pachatel Joe Christmas, Joannin milenec, je na útěku a muž, kterého Lena hledá, byl Christmasovým parťákem v ilegálním obchodu s alkoholem. Pak se noříme do drastické minulosti Joea Christmase, nalezence, který od pěti let vyrůstal jako adoptovaný na jedné farmě a vlastně celý život je na útěku, hlavně asi před sebou samým. Tento muž snědý jako Ital v sobě totiž pravděpodobně má černošskou krev. A když už si čtenář myslí, že o něm ví všechno, autor vypráví ještě temnější příběh jeho původu a dětství v sirotčinci... Do příběhu výrazně zasáhnou také dělník z pily Byron Bunch a bývalý pastor Hightower.
Faulkner je sice někdy mnohomluvný, na konci knihy strhující finále bohužel naruší návratem k pastorově minulosti a motivy chování nešťastného vyděděnce Christmase plného komplexů a křivdy nejsou zpočátku úplně jasné, ale ponor do duševních propastí a mysli postav je hluboký a jsou tu i postavy snažící se o dobro. Témata rasismu a křesťanství, třídního a sociálního postavení, viny a temné minulosti, dobra a zla umí málokdo podat s takovou působivostí jako mistr jižanské gotiky Faulkner.

4 10.08.2024

Světově nejproslulejší kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová (*1939) je nesmírně plodnou autorkou, která si však vzácně uchovává značnou kvalitu svého díla, o čemž svědčí i četná prestižní ocenění, mj. dvakrát získala Booker Prize za romány Slepý vrah a Svědectví, což je volné pokračování jejího nejslavnějšího románu Příběh služebnice. Atwoodová napsala vedle četných básnických a esejistických sbírek či knih pro děti osmnáct románů (v češtině jich zatím vyšlo čtrnáct) a jedenáct povídkových souborů - těch u nás vyšlo pět, nejnovější právě teď, sbírka z roku 2023 s názvem A jestli umřeli, žijí tam spolu dodnes (v originále Old Babes in the Wood).
Kniha obsahuje patnáct povídek a je rozdělena do tří oddílů. První oddíl má název Tig a Nell a třetí Nell a Tig a dalo by se říci, že jde skoro o jakýsi malý román v celkem sedmi povídkách, u nichž je důležité vědět, že jsou nepřiznaně autobiografické: Atwoodová se v nich totiž vyrovnává se ztrátou svého životního partnera a otce své jediné dcery Graema Gibsona, s nímž žila od roku 1973 a který zemřel v roce 2019. Byl to také spisovatel a autorka mu věnovala skoro každou svoji knihu. Povídky v těchto dvou oddílech téměř nemají chybu. Bez sentimentu a patosu, spíš věcně, realisticky a pravdivě v nich autorka vypráví o stáří a ztrátě milovaného partnera, o tom, jak si náhle musí poradit se starostí o dům a chatu, jak se vypořádává s věcmi po mrtvém a nachází ještě památky po svém tchánovi, který bojoval ve druhé světové válce (a dopis mu napsala slavná reportérka Martha Gellhornová, která se s ním setkala), o tom, co to znamená být vdovou, o vzpomínce na dva přátele z Provance, o smrti kocoura, s níž se vyrovnává tak, že přepisuje a mění Tennysonovy básně…
V prostředním oddíle s názvem Máti čarodějka najdeme osm povídek, k těm slabším patří Netrpělivá Griselda (o mimozemském stvoření), Smrtící mušle (o smrti Hypatie z Alexandrie) a Svobodinec (krátká dystopie o světě ničeném pohlavní chorobou), ale ostatní povídky opět patří k těm, které čtenáře potěší, např. hned titulní Máti čarodějka o matce, která neodpovídá společenským představám a své dceři kdysi namluvila, že jejího otce (který od rodiny odešel) proměnila v trpaslíka před domem. V Rozhovoru s mrtvým rozmlouvá Atwoodová s Georgem Orwellem. Metempsychóza aneb O stěhování duše je vtipný příběh šneka, jehož duše se převtělí v mladou ženu, která pracuje v call centru jedné banky. V oblacích: Sympozium je o setkání tří bývalých vysokoškolských pedagožek, které se každá po svém vyrovnávají se stářím a snaží se sepsat projekt na podporu dotovaného místa na univerzitě, což se jim moc nedaří.
Atwoodová vedle osobní problematiky naráží i na společenské nebo ekologické problémy s břitkostí sobě vlastní a jako vždy je radost ji číst.
Přeložila Kateřina Klabanová, vydalo Argo (2024), které se v posledních letech Atwoodové věnuje soustavněji a bude v tom pokračovat.

4 07.08.2024

Kniha Bůh je mrtev. Nic není dovoleno filozofky, publicistky, esejistky a překladatelky a do roku 2023 vysokoškolské pedagožky Terezy Matějčkové (*1984) byla oceněna cenou Magnesia Litera za publicistiku. Shrnuje její texty psané v letech 2022 a 2023 pro Týdeník Echo, takže je to různorodá směs esejí, recenzí a rozhovorů, z nichž některé mě zaujaly více, některé méně a na několik jsem jaksi asi neměl tu správnou mozkovou kapacitu, což je v pořádku, nemohu rozumět všemu a všechny autorčiny myšlenkové pochody pochopit a taky ne vše mě zajímá stejně jako ji.
Je tu mnoho témat a aktuálních otázek (rodina, gender, svoboda, rychlost, únava, transmoderna, neschopnost vymanit se z frází, covid a co nám přinesl, feminismus, soumrak otců, infantilní doba, klima, technologie, média, sociální sítě aj.), je to kniha podnětná a možná i rozčilující; a přiznávám, že na pár textů jsem neměl trpělivost, ale mnohé jiné jsem si naopak užil a vychutnal. Celkově se mi více než eseje a zamyšlení líbily rozhovory s mnoha zajímavými osobnostmi (mj. s Peterem Trawným, Janem Faktorem, Barbarou Schmitzovou, Virginií Despentes a dalšími) a recenze (Mezi světy Juli Zeh a Simona Urbana, Trotl Jana Faktora, Ve jménu Metody Juli Zeh, Jaký život je hoden žití? Barbary Schmitzové, kterou Matějčková později přeložila a která právě vyšla v Karolinu, Milý kreténe Virginie Despentes, Hodiny Iana McEwana, Zničit Michela Houellebecqa, Homo faber Maxe Frische aj.).

4 25.05.2024

Letos uplynulo dvě stě let od narození skladatele Bedřicha Smetany (1824 - 1884) a při té příležitosti vyšel jeho nový životopis z pera Pavla Kosatíka (*1962), který má za sebou již celou řadu úspěšných biografií takových osobností, jako T. G. Masaryk, Jan Masaryk, Pavel Tigrid, Pavel Kohout, Emil Zátopek, Jarmila Novotná, Věra Čáslavská, Olga Havlová, Ferdinand Peroutka a další. A už bylo načase, aby vyšel „nový Smetana“, protože ty předchozí už přece jen vyšly dávno: životopis od Václava Holzknechta v roce 1979, monografie Hany Séquardtové v roce 1988 a popularizační kniha Zdeňka Mahlera spíše pro mládež Nekamenujte proroky v roce 1989. Jaký je autor Mé vlasti, Prodané nevěsty, Dalibora, Libuše a dalších oper či mnoha klavírních a jiných skladeb, zakladatel české národní hudby v Kosatíkově knize Bedřich Smetana – Životopis (vydala Euromedia Group – Universum)? Temperamentní, energický, pracovitý, citlivý, emotivní, silně eroticky založený s velkou potřebou milovat, naopak málo nábožensky založený, soucitný, dobrák od kosti, náruživý tanečník a ještě náruživější klavírista. Měl zálibu v lovu a honitbě, měl silný smysl pro rodinu, nelpěl na věcech a majetku, neholdoval tabáku ani alkoholu, miloval škubánky. Neměl velké diplomatické schopnosti, byl velmi náročný na sebe sama, k sobě přísný a se svými díly často nespokojený, ale na druhou stranu si byl čím dál jistější svojí tvorbou a její hodnotou. A dá se říci, že vnitřně to byl šťastný člověk – i přes všechny tragédie (smrt tří dcer a první manželky), nepovedené druhé manželství, různé neúspěchy a těžké prosazování své hudby, útoky, které musel snášet právě kvůli své hudbě, hluchotu, která ho sužovala od roku 1874 (ale nezabránila mu naštěstí, aby dál skládal). Z Kosatíkovy knihy vychází plnokrevný obraz nejen velkého skladatele, klavíristy a dirigenta, ale i člověka se všemi jeho klady a zápory, jehož bychom neměli považovat úzce za „národního skladatele“ a tvůrce české hudby, ale především za geniálního komponistu, který chtěl z české hudby učinit hudbu světovou a který vstřebával nejmodernější hudební proudy té doby, ať už to byla tvorba Berlioze, Liszta (s nímž se přátelil) nebo Wagnera. Kvůli tomu byl vystaven nepochopení a útokům, že skládá „německou hudbu“ nebo že je wagnerián a že česká hudba má vypadat jinak (ale jak, na to praktickou odpověď nedával vlastně nikdo). Je údělem géniů a novátorů, že se prosazují těžce, Smetana není výjimkou. Je dobře, že Pavel Kosatík vidí Smetanu jako představitele evropské hudby; že se domnívá, že světová hudba u nás nezačala vznikat až s Antonínem Dvořákem, ale už se Smetanou. Teď by bylo ještě dobré, kdyby si to více uvědomil český posluchač a kdyby si to více uvědomili i ve světě, kde znají vlastně jen Vltavu, Prodanou nevěstu a smyčcový kvartet Z mého života.

4 21.04.2024

Brněnský rodák a moravský patriot profesor Miloš Štědroň (*1942) je renesanční osobnost: skladatel, muzikolog, editor, pedagog, literát, divadelník, chodec, vegetarián, karatista, lektoman, vzdělaný a sečtělý muž s velkým rozhledem a humorem, charismatický vypravěč, znalec Janáčka i Monteverdiho, milovník Haška i Homéra, spoluautor legendární Balady pro banditu; člověk, kterého si velmi vážím. Nedávno jsem četl jeho knižní rozhovor s Jiřím Hanušem o Janáčkovi a hudbě, teď přišel na řadu další knižní rozhovor s Jiřím Kamenem (*1951), spisovatelem, publicistou a rozhlasovým autorem. Název knihy Bandita pro brněnskou baladu upomíná právě na slavnou baladu o Nikolaji Šuhaji loupežníkovi na libreto Milana Uhdeho, která měla v Brně premiéru v roce 1975. I o ní se v knize dočteme.
Renesanční osobností je prof. Štědroň i jako skladatel: komponuje orchestrální, komorní a vokální koncertní skladby a hudbu pro lidové nástroje. Pracuje s hudbou starých slohů, které systémově propojuje se soudobým hudebním uměním. Používá metody koláže, montáže a prostředky vedoucí k banalizaci, zcizení až po uměleckou parodii. V jeho díle převažuje komorní hudba. Řada skladeb je inspirována lidovou hudbou a v instrumentaci využívá i netradiční nástroje. Dlouhodobě spolupracoval s Divadlem Husa na provázku a složil desítky hudebních doprovodů k činohrám i filmům.
V knize vypráví o své rodině, studiích, učitelích, o práci pro divadlo a spolupráci s režiséry, o svém vztahu k hudbě, knihám, čtení, vegetariánství, karate i sauně, o svým přátelích, o skládání atd. Pozornost věnuje i významným osobnostem, na něž zaměřil svůj badatelský a editorský zájem (Leoš Janáček) nebo je rád čte (Jaroslav Hašek), ale i těm, s nimiž se setkal, přátelil či spolupracoval (Milan Kundera a jeho otec Ludvík i jeho bratranec Ludvík, Jan Skácel a jeho žena Božena, Alois Hába, Roman Jakobson, Peter Scherhaufer aj.). Vypráví i řadu komických situací, které s přáteli zažil, stejně jako zajímavé osudy obou svých dědečků nebo jedné tety. Mozaiku doplňují ukázky ze Štědroňových svébytných literárních textů, které překvapí originální komikou.
Ta kniha je výborná, ale má jednu chybu: na takovou bohatou osobnost, jakou je Miloš Štědroň, je až příliš krátká, ještě by bylo mnoho témat k vyprávění, jenže to by pak byla nekonečná...

4 05.01.2024

Výborný životopisný román od irského spisovatele Colma Tóibína (*1955), od něhož se mi líbily romány Brooklyn a Mistr, o německém spisovateli Thomasi Mannovi (1875 - 1955), který patří k mým nejoblíbenějším, to je Čaroděj (The Magician, 2021) - takže co víc si přát? Ideální kombinace!
Tóibín sleduje osudy Thomase Manna a jeho rozvětvené rodiny od Mannových 15 let až po jeho 80. narozeniny. Zachycuje klíčové okamžiky Mannova života od dospívání v Lübecku a dlouhého pobytu v Mnichově, který opustil v roce 1933 po nástupu nacistů k moci, přes léta exilu ve Švýcarsku, Francii a USA. Mann se proslavil jako mladý románem Buddebrookovi (1901), oženil se s Katiou Pringsheimovou z bohaté židovské rodiny a měl s ní šest dětí. Úspěchy a slávou zastínil staršího bratra Heinricha, též spisovatele (mj. Profesor Neřád, předloha k filmu Modrý anděl). V roce 1929 získal Nobelovu cenu za literaturu. Celý život v sobě popíral homosexuální sklony, což v Tóibínově románu hraje důležitou roli.
Chladný, odtažitý a pracovitý Thomas prožil s Katiou dlouhé a šťastné manželství, složité vztahy měl ale se svými dětmi, ať už s bisexuální Erikou, herečkou, žurnalistkou a spisovatelkou, která mu pak dělala tajemnici, s homosexuálním spisovatelem Klausem (mj. román Mefisto) nebo s homosexuálním historikem Golem. Život naplněný psaním provázely i četné dramatické okamžiky, názorové střety, platonické lásky k mužům nebo léta v exilu.
Autor nevynechává ani okolnosti vzniku Mannových proslulých děl, jako jsou romány Buddenbrookovi, Kouzelný vrch, Josef a bratří jeho, Lotta ve Výmaru a Doktor Faustus či novela Smrt v Benátkách, ale i kontroverzní esej Úvahy nepolitického člověka.
Na rozdíl od románu Mistr, v němž Tóibín vypráví o krátkém, asi pětiletém úseku života jiného spisovatele Henryho Jamese, takže se více ponořil do jeho vnitřního života a myšlení, v Čaroději toto bohužel chybí. Přes šedesát let, jež román zachycuje, je příliš dlouhých na to, aby byl prostor více se ponořit do hloubky osobnosti Thomase Manna; otázka je, zda to vůbec jde. Je tu spousta situací a postav, ale rozhodně to není povrchní, já jsem si četbu užil. Ovšem možná víc proto, že mám Manna a celou tu rodinu rád. Místy to víc než román připomíná beletrizovanou biografii, což mi ale nevadilo.
Trochu problematický se mi jeví český název Čaroděj, což je přezdívka, kterou dali Mannovi jeho děti. V dosavadní české literatuře, aspoň v té, co jsem četl, je ale Mann přezdíván jako Kouzelník, ostatně originální název románu The Magician slovníky překládají právě jako Kouzelníka; navíc to koresponduje se zažitými českými názvy Mannova románu Kouzelný vrch (název nového překladu Čarovná hora se příliš neuchytil, ani překladatelka ho v Tóibínově románu nepoužívá) a novely Mario a kouzelník. A myslím, že mezi čarodějem a kouzelníkem je rozdíl...

4 29.12.2023

Neviditelné řemeslo s podtitulem Tajemství redakční práce je kniha nápadů, zkušeností a postřehů nabízející exkurzi do zákulisí nakladatelství knihomolům, studentům či knihkupcům (vydala Paseka). Soubor, ktery uspořádal dlouholety šéfredaktor Paseky Jakub Sedláček, nabízí pohled do tvůrčí dílny řady profesionálů nakladatelského a redakčního světa: Miroslava Balaštíka (Host), Viktora Bezdíčka (Paseka), Petry Diestlerové (Euromedia), Joachima Dvořáka (Labyrint), Lenky Jandákové (Kher), Jindřicha Jůzla (Odeon), Michala Kašpárka (Česky rozhlas), Františka Kotlety (Epocha), Petra Onufera (Argo) a Zuzany Válkové (Seznam); pohled na přípravu komiksů přináší Lukáš Růžička (Paseka) a Pavel Kořínek (ÚČL AV ČR). Knihu doprovází ilustrace Lukáše Fibricha. Podle Sedláčka vznikl soubor, jenž je svého druhu generační vypovědí lidí, kteří se k redakční a nakladatelské práci dostali ve svobodnych poměrech. „Protože však vím, na jak silnou a kvalitní tradici navazujeme, moc mě těší, že jsem mohl do knihy pomyslně přizvat i Evu Slámovou (1959 - 2010), která jako redaktorka začínala ještě v předrevolučním Odeonu a stála u zrodu nakladatelství Argo. Zařadil jsem její úvahu Povolání: redaktor z poloviny devadesátych let, kterou jsem objevil v Literárních novinách,“ říká Sedláček. Podle něj kniha splní svůj účel, pokud zviditelní „neviditelné řemeslo“ nejen pro kolegy z branže, knihovníky, knihkupce a knihomoly, studenty a adepty nakladatelské práce. „Přeji si, aby současně přispěla do veřejné debaty o postavení literárních profesionálů, smyslu jejich činnosti a spravedlivé odměně za ni.“ Nejde však jen o problematiku redigování a redakce, ale i o příběhy z nakladatelského světa jako takového. Joachim Dvořák třeba líčí, jak se vydal do Paříže za Milanem Kunderou nebo jak objevil a začal vydávat Jaroslava Rudiše. Petra Diestlerová je nejen redaktorkou, ale i vynikající překladatelkou z angličtiny a na základě vlastních bohatých zkušeností vytvořila několik neformálních pravidel, mj. redigovat pouze překlady z jazyků, které ovládáte, neredigovat mizerné překlady, nebo že redigovat by se mělo odvážně. Miroslav Balaštík vzpomíná na začátky Hostu, Jindřich Jůzl na vydávání edice Světová knihovna v Odeonu, kde vycházejí Murakami, McEwan, Barnes, Houellebecq či Viganová a kde k jednomu románu Reného Depestra napsal doslov Milan Kundera. Dozvíme se ale také o specifikách redakce komiksů či popularizačních článků z oblasti vědy. A František Kotleta dobře ví, že „psaní je osamělé povolání“, ale že knihu je pak potřeba brát „jako týmové dílo“.

4 12.11.2023

Vydání 1999 je v pověstně špatném a nečitelném překladu Libuše Bryndové, který zcela zkazil dojem z výborného románu. V roce 2023 vydalo Argo konečně nový a vynikající překlad Bílého šumu od Aleny Dvořákové v edici AAA.

Na nový román polské spisovatelky Olgy Tokarczukové (*1962), nositelky Nobelovy ceny za literaturu (2018), jsem se velmi těšil a jak už to tak někdy bývá... ach ta očekávání... Empusion (2022), autorčin devátý román, první ponobelovský a první po Knihách Jakubových (2014), mě uspokojil tak napůl. Odehrává se na podzim 1913 v lázních Görbersdorf v tehdejším Prusku (dnes polské Sokołowsko), nedaleko Valbřichu a kousek od Broumovska. V lázních se léčí pacienti s tuberkulózou a novým pacientem je student techniky ze Lvova Mieczysław Wojnicz. Ubytuje se v penzionu pro pány u pana Opitze a postupně poznává tamější další pacienty. Že vám to něco připomíná? Ano, Kouzelný vrch (resp. Čarovnou horu) Thomase Manna. I tady se vedou různé disputace, i tady je jakýsi iniciační motiv, kdy je zasvěcován hlavní hrdina, navíc stejné časové období, jen místo švýcarského Davosu je to Slezsko. Tím ale podobnost končí.
Autorka zvolila pomalé tempo vyprávění a minimum děje. Slibný podtitul Přírodně-léčivý horor trochu klame, stejně tak nehledejte silnou detektivní zápletku, i když je rozehrána. Brzy po Wojniczově příjezdu zemře oběšením manželka majitele penzionu a umírající student malířství Thilo, s nímž se Wojnicz sblíží, blouzní cosi o dalších tajemných zločinech a že prý ženu Opitz týral. Vše spěje k velmi bizarnímu odhalení nejen tajemných zločinů, ale i záhad kolem Wojnicze.
Autorce se ale úplně nepodařilo vybudovat atmosféru, jakou by si takový příběh zasloužil, a už vůbec ne hororovou. Nevadilo mi pomalé tempo a řada rozhovorů postav o filozofii, životě a ženách (jejich mizogynské názory odrážejí tehdejší postavení žen a pohled na ně obecně), ale chybělo mi více napětí a dramatičnosti. A s tím koncem jsem se taky nějak nesmířil. Ale postavy včetně hlavní jsou zajímavé, stejně jako mnohá témata v románu probíraná (a někdy bohužel jen načrtnutá). Tak trochu se mi zdá, že věhlasná autorka tentokrát své dílo poněkud uspěchala.

4 19.09.2023

Kniha, od níž se nedá odtrhnout... Německý novinář Lutz C. Kleveman (*1974) napsal strhující knihu o historii západoukrajinské metropole Lvov. Zapomenutý střed Evropy. Lvov má pozoruhodnou a komplikovanou historii, zejména tu ve 20. století. Multikulturní soužití Poláků, Ukrajinců, Němců a Židů a bohaté kulturní i vědecké prostředí narušily tragické události zejména kolem druhé světové války, takže Lvovu se nevyhnuly pogromy na Židy, holokaust, odsuny; byl tu zřízen koncentrační tábor i nacistický tábor pro ruské válečné zajatce Stalag 328; řádila tu NKVD i SS. V důsledku toho všeho přišel Lvov o téměř všechno obyvatelstvo a tím pozbyl i paměť. Původně polské město bylo centrem Haliče a za Rakouska-Uherska bylo pátým největším městem monarchie po Vídni, Budapešti, Praze a Terstu. Kniha o tragických a smutných událostech, ale kniha potřebná a důležitá...

4 26.08.2023

Rozrušení (Verstörung) vyšlo poprvé roku 1967 jako druhý román Thomase Bernharda (1931-1989). Stojí na počátku Bernhardova výsadního postavení v německy psané literatuře (v roce 1970 mu byla udělena Cena Georga Büchnera). Řada významných autorů jako např. Peter Handke či Ingeborg Bachmannová neskrývala nadšení právě z tohoto románu, který byl čímsi novým v tehdejší tvorbě a dodnes tak působí, i když známe pozdější nejzávažnější Bernhardova díla.

Celému románu vládne naprosto pochmurná atmosféra. Už prostředí, v němž se odehrává, je nevlídné: údolní vesničky Štýrska, většinou ukryté v hlubokých lesích, kam skoro nepronikne slunce. Zde vypravěč, jednadvacetiletý student, podnikne cestu se svým otcem lékařem za několika pacienty. O vypravěči se dozvíme jen kusé a ne právě povzbudivé informace: matka již zemřela, mladší sestra je po několika sebevražedných pokusech naprosto uzavřená, syn těžko hledá cestu k otci i k sestře, otec je samotář („Ve skutečnosti čím víc se otec stýká s lidmi, tím víc je sám.“ s. 36).

První část textu, zabírající jen o něco víc než třetinu z celkového rozsahu, není ještě typicky bernhardovská: text je dělen na odstavce s řadou přímých řečí a působí poměrně konvenčně. Při zpětném pohledu jde však jen o jakousi temnou expozici k ještě temnějšímu zbytku románu. Jak den postupuje od rána až k večeru a noci, a tedy ke tmě, je i román čím dál méně průzračný, čím dál víc temnější. Pacienti, které dvojice otec – syn navštěvuje během brzkého rána a dopoledne, jsou smrtelně nemocní nebo právě zemřeli, mají složité rodinné zázemí, tragickou (i zločinnou) minulost apod., jsou tělesně postižení či šílení, jedna z postav je dokonce zabita. Pro mladého vypravěče je cesta s otcem branou do života, který Bernhard vidí jako nevyléčitelnou nemoc, jako cestu k smrti, jako osamění. Nacházíme se vždy ve stavu rozrušení těsně před katastrofou. Dílo působí jako svérázný bildungsromán, tak tradiční právě v německé literatuře. Bernhard však tuto „výchovu“ nebo „zasvěcení“ nevidí vůbec idylicky ani nadějně: světlo zde nemá místo ani na konci tunelu.

Téměř dvě třetiny textu pak zabírá druhý oddíl nadepsaný Kníže. Cesta lékaře a jeho syna totiž směřovala především na hrad Hochgobernitz ke knížeti Saurauovi. I když se může zdát, že cesta z rokle na hrad bude přece jen cestou ke světlu, opak je pravdou: výšiny hradu jako by byly naopak sestupem ještě níž, do samého pekla lidské existence. Tady už najdeme Bernharda, jak ho známe. Rozsáhlý text je záznamem monologu knížete, který je bezesporu šílený a snad právě proto tak fascinující. Monolog, valící se proudem na oba posluchače, je přerušován pouze graficky uvozovkami a slovy „řekl kníže“ či jen „řekl“ a občasnými vsuvkami o procházení se po hradbách apod. Dělení na odstavce tu skoro nenajdeme. Teprve na konci vypravěč leží ve svém pokoji a ještě si zapisuje několik dalších vět knížete, na něž si vzpomněl. V monologu je opět vývoj: jestliže zpočátku (odpoledne) mluví kníže poměrně jasně např. o tom, jak na inzerát vybíral nového lesního správce, na konci (pozdě večer, za tmy) už je jeho řeč čím dál méně souvislá a pochopitelná, spějící k samé katastrofě, k šílenství, jež hrozí naplno propuknout. Sám kníže využívá lékaře nikoli jako lékaře, ale jako pravidelného posluchače; kníže lékařům stejně nevěří. Na jednom místě říká: „Mé utrpení je vám však nepřístupné.“ (s. 157) Uvědomuje si tedy, v jakém stavu je a že jej nelze změnit? Anebo že by jistá naděje přece jen mohla spočívat v posledních slovech knížete: „Všechno je mystifikace“ (s. 269)? Saurau je také typický bernhardovský chorobný samotář, ale i tyran: na hradě žijí dvě jeho sestry a dvě dcery; manželka zemřela, syn studuje v Londýně a kníže ví, že po jeho smrti syn rodinné panství rozprodá a tím zničí. Kníže tyranizuje ženy na hradě a dělá jim naschvály; dobře ví, že ho mají za šíleného. Tato témata předznamenávají Bernhardův vrcholný text Vyhlazení, vydaný o necelých dvacet let později (1986, dokončený však již 1982).

V Saurauově až děsivém monologu je ukryto tolik myšlenek, tolik filosofických problémů, tolik odstínů, tónů a vrstev, že po prvním přečtení můžeme jen užasle vydechnout, ale současně si přiznat, že netušíme, zdali jsme přečetli opravdu všechno. Velmi zajímavé je např. rozvinutí myšlenky světa jako jeviště, na němž všichni hrajeme role; autor myšlenku posunuje: „Svět, jak už bylo často řečeno, je skutečně jen veliké jeviště, na němž se nepřetržitě zkouší.“ (s. 193) Kde se v jednom člověku (v knížeti, v Bernhardovi) může vzít tolik úzkostí, obav, nejasností, otázek, posedlostí, spekulací, drásavých myšlenek? A přitom text působí jednolitě, téměř jako báseň v próze, rytmizovaná přerušeními i tématy i postupným přechodem od relativní jasnosti až k chaosu. Konec přímo vybízí k tomu, abychom se začetli znovu a znovu si tak tu přitažlivou drásavost vychutnali a pokusili se do ní proniknout. Text je bezesporu nejtemnějším Bernhardovým dílem, ale zároveň jedním z nejhlubších a nejkrásnějších.

4 16.02.2023

(SPOILER) (II)
Strangeovci a norrellovci
Na románu nás může uchvátit mnohé: nesmírně bohatý, doslova nabitý děj, který ospravedlňuje rozsah knihy; množství pozoruhodně vykreslených, dobře zapamatovatelných postav; propracovaná zápletka pomalu spějící k velkému a napínavému finále; do detailu propracovaný svět, uměle, ale dokonale uvěřitelně (i přes ta kouzla) stvořený; množství historických detailů a zajímavostí (např. z vojenské oblasti – jsme v době napoleonských válek a je zajímavé podívat se na tuto dobu z hlediska Angličanů bojujících proti Napoleonovi) i nenásilného, spíše vtipně ironického „vměšování“ magie do dějin (Strange pomocí kouzel např. přemístí na chvíli Brusel do Ameriky kvůli přesunu vojsk); bohatá autorčina představivost v líčení kouzel a v budování fantastického světa za zrcadly, Králových cest či elfí Férie i v jakémsi líčení alternativní historie magie i Anglie; nenásilné a skoro logicky působící propojení historického a fantastického románu; gradující zápletky; čtivý, vtipný, lehký styl připomínající zejména romány Jane Austenové (která zemřela právě v roce 1817 a do té doby vydala své vrcholné romány), jimiž se inspirovala jak Clarková, tak překladatel Viktor Janiš; je to také román o knihách, o čtení, o studiu knih, o lásce ke knihám, která může být vášní i posedlostí; autorka stvořila celý svět knih o magii a knih magie, z nichž rozsáhle cituje, odkazuje na ně a píše o nich nebo o nich postavy diskutují, hledají je, čtou a čerpají z nich. Především je však sympatické to, že magie je tu jaksi přirozená, nenásilná a dobře rozlišená na tu dobrou a temnou, přičemž charaktery ústředních postav Norrella a Strange nejsou tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát – vypravěč je sice vševědoucí, ale přece jen si zachovává jisté tajemství, v němž pak spočívá i čtenářské napětí a nejistota; magie je tu navíc sympatická tím, že vůbec není jednoduchá, ale naopak velmi složitá („Kdo to jen řekl, že mág musí být rafinovaný jako jezuita, odvážný jako voják a duchapřítomný jako zloděj?“).

Jak sama autorka zdůrazňuje, klíčová je věta jedné z postav: „Magie! O magii mi ani nemluvte! Je jako všechno ostatní, plná překážek a zklamání!“ Kouzlit nemůže každý. Kouzlení předchází léta pilného studia knih. Kouzla jsou složitá a ne vždy se úplně zdaří. Stará kouzla se musí kombinovat s jinými a vylepšovat se. Mnohá vůbec nefungují nebo jsou v knihách popsána tak, že jejich praktické provedení není možné. A mnohá jsou hrozivá nebo je k jejich provedení potřeba přivolat na pomoc elfa, což je vždy velmi nebezpečné.

Román má typicky anglický humor a jakési „gentlemanství“, které se projevuje i v přístupu k magii („Může mág zabít člověka magií?“ – „Mág by nejspíš mohl, ale gentleman nikdy.“) Také konec románu není rozhodně happyendem; současně však román nekončí ani tragicky. V závěru se skupina postav rozdělí na dvě části, na strangeovce a norrellovce. Také čtenář se může rozhodnout, na čí stranu se přidat.

Co nás naopak nepotěší? Za sebe mohu říci, že to byly spíš drobnosti, např. časté poznámky pod čarou, mnohdy i velmi rozsáhlé, které jsou sice obsažné a zajímavé, ale občas narušují a zpomalují plynulost vyprávění – jako by se autorka nemohla odhodlat něco přece jen obětovat anebo to plynuleji včlenit do vyprávění. Na škodu pak může být i přece jen velký rozsah románu, který možná mnohé potenciální čtenáře odradí. Kniha je sice dějově opravdu nabitá (až je někdy škoda, že se naopak autorka u mnohého nemůže zastavit na delší dobu), ovšem takřka nikdy rozvleklá (až na některé již zmíněné poznámky), a také tempo všech tří dílů je vzácně vyrovnané, přičemž v závěru jen pomalu, až je to nesnesitelné (ale příjemně!), na tempu kniha nabírá, jak se blíží vyvrcholení a vysvětlení (přičemž opět sympatické je to, že Clarková nemá potřebu dovysvětlovat vše, románu naopak zůstává jisté tajemství a nejasnost, ne však nelogičnost, plynoucí i z nejednoznačného rozuzlení). Zarytým příznivcům fantasy možná bude román připadat málo fantastický, málo magický a příliš „historický“; a naopak milovníkům historických románů (vedle napoleonských válek, lorda Wellingtona a bitvy u Waterloo se tu v rozkošné kapitole setkáme i s tehdejším anglickým králem Jiřím III., který byl šílený, a s řadou dalších skutečných postav, např. s lordem Byronem, s nímž se Strange seznámí při svém pobytu v Itálii a dokonce ho částečně inspiruje pro postavu mága v jeho Manfrédovi…) zase možná bude vadit přítomnost magie, která ve třetí části knihy přece jen převáží nad realitou, jisté pozměňování dějin (alternativní historie) a důraz na magii jako podhoubí všeho, co se v Anglii za posledních tisíc let událo. Také naše představa o elfech, jak je známe z Tolkiena, musí jít stranou (velmi poetické je, že hlavní zloduch románu, elf, jehož vyvolal Norrell, je nazýván „gentlemanem s vlasy jako chmýří bodláčí“).

Autorce se mistrovsky podařilo vnést ironii do situací, které už by byly na pokraji uvěřitelnosti a mohly by působit i směšně. Clarková má dar vyprávět lehce ironicky i tajemně a vtáhnout čtenáře do děje opravdu tak, že se od tlusté (a těžké!) knihy nemůže skoro odtrhnout. Kdo se nechá vést příběhem a kdo má sám bohatou představivost, bude odměněn krásným zážitkem, který vskutku nemá daleko k nadšení Neila Gaimana. Domnívám se, že kladů má tato zdařilá kniha rozhodně víc než případných záporů. Je totiž nejen zábavná, čtivá a napínavá a bohatá dějem i jazykem, ale i poučná, dokonale zkonstruovaná, a přesto psaná lehkou rukou; je znát, že autorka knihu promýšlela do detailů, že jaksi s psaním nespěchala a vyhnula se tak nelogičnostem či trapasům, že si dala práci s historickými detaily i s líčením magie jako něčeho složitého, krásně tajemného a v podstatě stále nebezpečného, co se každou chvíli může vymknout z rukou svému pánovi a stát se mu špatným sluhou.

4 16.02.2023

(II)
Proust... už se začítám... (12. 6. 2020)

Pomalu se začítám do 1. dílu Proustova Hledání ztraceného času, tedy Světa Swannových (obsahuje i v podstatě samostatnou a známou epizodu Swannova láska, kterou jsem už kdysi četl v překladu Josefa Hejduka). Začátek mě tedy nijak neodradil, naopak... A k tomu jsem si udělal další "přípravu" a průběžně si k tomu budu číst skvělého Průvodce Hledáním od profesora literatury Patricka Alexandera (*1946), který vyšel v roce 2009 (Vintage Books). Obsahuje podrobný obsah Proustova sedmidílného cyklu, heslář hlavních postav a informace o Proustovi a jeho době. A aspoň si zase pocvičím angličtinu, česky bohužel nevyšlo...

4 16.02.2023

(SPOILER) Na další knihu britské spisovatelky Susanny Clarkové (*1959) jsme čekali dlouho: Piranesi (2020) vyšel až 16 let po jejím úspěšném a skvělém debutu, románu Jonathan Strange & pan Norrell (2004), a 14 let po druhé knize Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (2006). Ačkoli nejsem čtenářem fantasy (četl jsem jen Tolkiena, Nekonečný příběh a právě Clarkovou, která mě svou první knihou nadchla), na Piranesiho jsem se velmi těšil. Je to román originální a dobře napsaný, ale já jsem se s ním trochu minul a čekal asi něco malinko jiného...
O ději se toho nemůže mnoho prozradit. Vypravěč a hlavní hrdina, zvaný Piranesi podle slavného italského grafika 18. století, který vedle vedut proslul především cyklem fantaskních žalářů (Carceri), žije v Domě, který je nekonečným labyrintem stovek Síní a Předsíní, v nichž se nacházejí tisíce soch; dolní patra jsou zaplavována mořem, v horních plují oblaka a hnízdí ptáci. Kromě Piranesiho je v Domě už jen Ten druhý. Jak se v Domě oba muži ocitli? Je v Domě někdo další? Je ještě někdo naživu? Kdo je přítel a nepřítel? Jak se Piranesi do Domu dostal? A co když se objeví někdo nový? Kdo je vlastně Piranesi a kdo je Ten druhý? Samé otázky...
Nekonečný labyrint Domu je působivý, magický a tajemný. Napětí roste pomalu až k thrillerovému finále. Inspirace nejen tvorbou grafika Piranesiho, ale též třeba Borgesem a jeho fantastickými povídkami (hlavně Asteriónův dům z knihy Alef). Dovedu si představit, že jednou podle knihy vznikne film, na němž se tvůrci vizuálních efektů a výpravy vyřádí... Popis Domu podněcuje čtenářovu fantazii...
Při čtení prvních stran jsem byl zmaten, co se vlastně děje, pak rozčilen, co to má být, což mám rád, pak již plně vtažen do magie prostoru, znepokojen osudem hrdiny, napnutý... Ale jakmile se začaly objevovat náznaky vysvětlení a dostavilo se finále, byl jsem trochu na rozpacích. Asi nejvíc mi vadilo zasazení děje do současnosti. K tomu labyrintu by se mi víc hodila minulost (jako v předchozích knihách Clarkové) nebo nějaké bezčasí, neurčitost. Ale to je možná způsobeno jen tím očekáváním, nevím. Každopádně budu na knihu myslet asi dlouho a některé obrazy nebo představy z hlavy jen tak nevymažu. Nakonec to vlastně byl i přes lehké zklamání vskutku nevšední čtenářský zážitek. A já mám rád, když mě kniha i trochu rozčiluje...

4 16.02.2023