milanříský
komentáře u knih
Zatloukání hřebů
Vilém Koubek
Máte rádi urbex a horory? Pak je kniha Zatloukání hřebů od Viléma Koubka přesně pro vás – skvěle kombinuje obojí a přidává navíc okultní nádech.
Hlavní postavou je Ema Březinová, která zdědí rodinný dům, kam celé roky nevkročila. V jeho stínech čelí dávným rodinným traumatům a odhaluje temná tajemství spojená s nevyřešeným zmizením jejího bratra a jeho kamaráda během urbexové výpravy do opuštěného sídliště. Koubek mistrně buduje tísnivou atmosféru, v níž se prolínají smutek, šílenství, paranoia a dusivý strach. Tohoto efektu dosahuje i díky zvolené formě vyprávění – události nesledujeme přímo, ale prostřednictvím záznamů a jejich následné analýzy. Originálně uchopený found footage.
Videonahrávky a možné teorie o zmizení chlapců pečlivě zkoumá otec hlavní hrdinky. Ema objevuje v jeho počítači zápisky, které postupně odkrývají děsivou záhadu. Stalo se na místě něco nadpřirozeného, nebo je za zmizením kluků něco zcela jiného? Zvolená forma vyprávění funguje výborně a ani předvídatelný závěr knize nijak neubírá na působivosti. Tenhle urbexový trip do ruin starých paneláků si rozhodně užijete.
Pozvánka
Sebastian Fitzek
Fitzek je znám svým jedinečným citem pro napětí a nečekané zvraty, což znovu dokazuje i v Pozvánce – tentokrát uprostřed horské chaty, kam hlavní hrdinka přijíždí na třídní sraz, ale nikoho tam nenachází. Marla, jak se dívka jmenuje, se k odjezdu dlouho odhodlávala – kdysi se ji totiž někdo pokusil zabít ve staré, nepoužívané porodnici a po letech psychoterapie dospěla k závěru, že šlo nejspíš o falešné vzpomínky. Jenže co ten písklavý kašel, který občas slyší?
Atmosféra v hotelu je tísnivá a neustále pulsuje nejistotou, zda se hrdinům podaří rozplést složitou síť lží dříve, než bude pozdě. Díky hutné psychologické rovině vyprávění si příběh udržuje tempo – neustále se budete ptát, co je skutečné a co může být jen dalším kouskem záhadné skládačky. A právě v tom je Fitzek opravdovým mistrem. Nechte se zmást. A pohltit.
P.S. Pokud vám vadí překombinované zápletky, nečtěte to.
Bez masky
Paul Holes
Další knížka, kde je víceméně dominantní propraný případ zabijáka z Golden State, byť se tady občas skáče i jinam, ne vždy úplně vhodně. Což by asi nebyl tak zásadní problém, kdyby zajímavé pasáže z praxe neředilo plácání sám sebe po ramenou (občas si honí triko fakt dobře) a neustálé odbočky do osobního života. Jo, víme, že detektivům se hroutí rodiny a nemají čas na děti, ale spoustu věcí si měl nechat spíš pro terapeuta, než do true crime knihy.
Kala
Colin Walsh
Thrillerů, kde někdo zmizí a po letech se na světlo světa dere jeho osud, všem zúčastněným vypadává ze skříně jeden kostlivec za druhým a všichni se navzájem za ty roky odcizili, jsem už přesycen. Přesto mě Kala dost bavila.
Vše se točí kolem dívky, která měla ráda Rage Against The Machine (má vkus), pohnutý osud, partu věrných kamarádů a jednoho dne zmizela. Nevyřešený případ se znovu otevře v momentě, kdy se najdou její ostatky – partička dospěla, někdo vyrazil z irské díry do světa dělat kariéru, jiný se zasekl na místě a všichni se snaží rozlousknout, co se s Kalou vlastně stalo. Jo, pořád to není moc originální. Ale je to strašně dobře napsaný.
Colin Walsh totiž neřeší jen samotný případ, ale odkrývá složité vztahy a velmi věrně vykresluje pubertální každodennost. Právě tohle mě na Kale bavilo nejvíc – s autorem jsem vyrůstal v prakticky totožné době a mládež v Irsku se evidentně bavila podobně :) Pro Gen Z a mladší tohle asi bude pravěk, ale ve vystižení jednoho období Walsh exceluje. Pokud máte v tomto žánru načteno, brzy vám asi bude jasné, kdo za zmizením Kaly stojí, ale o to tady vlastně úplně nejde. Výborný debut.
Případ zabijáka z Golden State
William Thorp
Pokud chcete sáhnout po true crime knize, ale nechcete se nechat zahltit množstvím informací, jako například v cihle Helter Skelter, zkuste aktuální novinku Případ zabijáka z Golden State. Čtivou, stručnou a nenáročnou formou vám přiblíží jeden z nejzajímavějších amerických případů a rozhodně to udělá přístupněji než třeba Zmizím ve tmě.
Tato edice vypadá slibně – v kapesním formátu na 150 stranách dostanete základní a ucelený přehled případu, který většině lidí bohatě postačí. Knížka mohla dostat o trochu lepší péči co se týče českého textu, jinak tenhle formát vítám a doufám, že vyjde i dalších pět dílů. Každý případ zpracoval novinář (a ne od stolu) a soustředí se především na americké kauzy.
Golden State Killer je zajímavý zejména tím, jak dokázal pachatel více než 40 let unikat spravedlnosti, přestože spáchal přes 200 vloupání, znásilnil minimálně 50 žen a spáchal 13 vražd. Nebýt pokroku v analýze DNA, pravděpodobně by dnes bývalý policista Joseph DeAngelo stále neseděl ve vězení. A hlavní body případu jsou tady vystihnuté dostatečně.
Země trvá
George R Stewart
Kniha, která inspirovala Stephena Kinga, postapokalyptická klasika Země trvá od George R. Stewarta, konečně vyšla česky. Ačkoliv byla napsána v roce 1949, její relevance v žánru je i dnes nepopiratelná.
Příběh sleduje osud Isherwooda Williamse, kterého světová pandemie zasáhne v okamžiku, kdy se zotavuje z hadího uštknutí. Zatímco se hlavní hrdina pomalu vrací k životu, kolem něj se vše mění k nepoznání. Jakmile opustí svůj úkryt a vydá se do nejbližšího města, čeká ho šokující zjištění – ulice jsou prázdné, lidská přítomnost zmizela. Ocitá se ve světě, který začíná ovládat příroda, zatímco pozůstatky někdejší civilizace pomalu upadají v zapomnění.
Stewart brilantně zkoumá křehkost lidské společnosti a odolnost přírody, ale také se zabývá hlubokými otázkami o podstatě lidství. Isherwood, zvaný Ish, postupně vytváří malou komunitu přeživších, kterou vede a snaží se udržet alespoň část starého světa v nové generaci, vyrůstající v drasticky proměněné realitě. Právě tato snaha je jedním z nejpodmanivějších aspektů knihy, protože ukazuje rozporuplnost lidské povahy – zatímco se Ish snaží uchovat hodnoty minulosti, nová generace se přizpůsobuje natolik, že mnoho jeho druhů se s novým světem natolik sžije, že nemají zájem cokoliv měnit.
Stewartovo dílo vyniká nejen svou atmosférou opuštěnosti a nevyhnutelného úpadku, ale především svou nadčasovostí. Pokud vám nevadí pomalejší tempo a fakt, že to není žádná postapokalyptická vybíjená, nesmíte minout.
Rej nočních můr
J.H. Markert
Rodina rozřezaná na kusy a nacpaná do kokonů sešitých z kukuřičných slupek byl fakt originální start, škoda že se autor nedokázal rozhodnout, zda chce v příběhu víc vyšetřovat, nebo psát horor. Kombinace žánrů sice v mnoha momentech funguje, jindy je Rej nočních můr zbytečný chaos.
Kriminální zápletka má jasně navrch, pokud jde o kvalitu – někdo vraždí (celkem originálně, samozřejmě) stejně jako v románech hlavního hrdiny Bena Bookmana, takže stín podezření padá nejprve na něj. Tato linie je skvělá; zabiják nosí kostým strašáka z pole jako ve slasheru, policisté začnou slídit v Bookmanově soukromí a postupně odhalují temné tajemství podivné rodiny ze sídla uprostřed lesů.
Jenže pak přicházejí na scénu nadpřirozené prvky, prolínání nočních můr a skutečnosti, odhalování minulosti několika postav, další zločiny a vše se zbytečně zamotává. Příběh se řítí zběsile kupředu, zvrat střídá zvrat, a prostor na rozvinutí dobrých nápadů už není. Ale nevadí, hlavně že máme zvraty, že? Přitom by těch nápadů bylo dost na tři knihy, kdyby autor věděl, co s nimi dělat.
Helter Skelter: Skutečný příběh Mansonovy vraždící sekty
Vincent Bugliosi
Zašifrované poselství v písních The Beatles, snaha o rozpoutání války mezi černochy a bělochy a vraždy, které šokovaly svět. Éra hippies skončila v srpnu 1969 dvěma masakry na příkaz Charlese Mansona, totálního magora, co se svou sektou žil na Spahnově westernovém ranči a byl pro své následovníky (primárně nasledovnice) modlou.
Tyhle události asi elementárně známe všichni (až na ty, co si myslí, že Manson je sériový vrah), žalobce Vincent Bugliosi na bezmála sedmi stovkách stran líčí často bizarní příběh - plný šílené ideologie, naprosto absurdních přešlapů policie, bezcitných výpovědí a devět měsíců trvajícího soudního procesu. Nahlédnutí do hlav vrahů, co neušetřili ani těhotnou Sharon Tate, je chvílemi síla, táhnoucí se soudní proces i vyšetřováni je plné několika WTF momentů a Bugliosi chvílemi všechno vtipně glosuje.
Pátrání po motivu a bitva mezi právníky tu jsou napínavější než kdejaký thriller - vliv na to má skvělý text a jeho česká podoba. Nenechte se zkraje vyděsit velkým počtem jmen - Bugliosi jde fakt do hloubky a tohle je po Chladnokrevně od Capoteho snad nejzásadnější true crime kniha. Konečně jsme se, po padesáti letech, dočkali.
Druhý dech
Daniel Krásný
Pokud čekáte „horor z reklamky“, trochu brzděte. Novinka Daniela Krásného trochu mate tělem a překvapivě vám za nehty vleze úplně jinak.
Temný příběh to bezesporu je, hlavní hrdinové tady čelí převážně vlastním démonům - ústřední postavy jsou skvěle napsané a jejich problémy se do vás zakousnou bez většího problému. Ostatně některé jste možná zažili na vlastní kůži a právě autentičnost protagonistů je největší devizou románu. Jasně, na hororové momenty taky dojde, jen je jich možná méně, než čekáte.
Trochu jsem se bál, jak bude fungovat ono prostředí reklamky, respektive postavy z tohoto prostředí vycházející - žádnej nakoksovanej Marek Prchal se nekoná, pohled za marketingovou oponu svěží, chvílemi sarkastický a vtipný. Uvěřitelnost postav je tu na prvním místě.
Nesporným faktem je, že Daniel skvěle píše. A druhým nesporným faktem je, že má obří rozhled. Pomrkávání na slavné filmy, seriály, knihy nebo scény mám osobně dost rád, ale tady už jich je prostě moc. Neztrácel jsem se, ale to je dáno spíš dost podobným vkusem. Takže pokud jste ujížděli na Vraždě na samém konci světa, máte rádi kingovské predikce smrti postav, když se řekne odlehlý hotel, vyskočí vám Norman Bates, v názvu agentury Craven vidíte primárně jméno režiséra hororových filmů a na procházce si pískáte do rytmu slavných melodií Jerryho Goldsmithe, budete tady jako doma. Jestli netušíte o čem mluvím, Daniel vás referencemi umlátí. Ale dělejte si poznámky, vkus má dobrej.
BTW - cením Dane, jak si příběh vypointoval. V jednu chvíli mě rozuzlení napadlo. Jsem rád, že jsi na to měl koule :)
Požírači duchů
Clay McLeod Chapman
Máte chuť na duchařský Trainspotting? Jasně, tohle přirovnání je trochu nadnesený, ale abyste viděli duchy, musíte si v tomhle příběhu vzít speciální drogu. Což se taky může zvrtnout - hlavní hrdinka Erin je pak vidí všude a do závislosti spadne po hlavě.
Tahle knížka není jen originálním hororem, ale pracuje s tématem závislosti na všech možných frontách - ostatně závislost na bývalém manipulativním milenci je jedním ze silných ústředních motivů. Erin se od něj nezvládá odstřihnout a ačkoliv ji stahuje stále víc na dno, tajemnou drogu začne brát právě proto, aby se jí zjevil.
Setkání s duchy bloumajícími Richmondem jsou mrazivá - ať už jsou to ohořelí dělníci, děti nebo původní indiánští obyvatelé - autor tady v pozadí poodkrývá jižanskou historii prostřednictvím nejen relativně aktuálních kauz o likvidování soch tehdejších slavných generálů, ale i pomocí různých mrtvých lidí. Město Richmond a jeho historie je totiž silně nasáklé krví, takže si asi dokážete vydedukovat, co hlavní hrdinka kolem sebe za hrůzy vidí. A právě s tím Clay McLeod Chapman pracuje bravurně. Budete závislí!
Hon na Bubáka
Richard T. Chizmar
Nálezy zohavených dívčích těl s odříznutým levým uchem, číslice na místě činu i pověry o tajuplném strašákovi. Richard Chizmar, chlap co spolupracoval se Stephenem Kingem, napsal pozoruhodnou knihu na pomezí hororu a thrilleru. Příběh navíc podává stylem typickým pro true crime a do fiktivní zápletky se sériovým vrahem přimíchává momenty z vlastního života.
Na papíře možná zní kombinace šíleně, ale v praxi funguje skvěle. Chizmar výborně vystihuje éru roku 1988, dobu kterou sám prožil jako chlap čerstvě po škole hledající sám sebe a snažící se prorazit na literárním poli. Pocity strachu a paranoidní nálady prorůstající městečkem čerpá také z vlastního života. V Edgewoodu sice nikdy neřádil sériový vrah, ale Phantom Fondler, chlap co se vkrádal do ložnic a osahával ve spánku ženy. A právě tahle reálná vzpomínka stále na počátku. Chizmar se však rozhodl, že jeho fiktivní fantom bude vraždit.
V duchu true crime knih (zde mi naskakovala podobnost primárně s Zmizím ve tmě), popisuje vlastní pátraní po vrahovi, rekonstruuje časové posloupnosti, výslechy lidí a události otřásající městečkem a nebýt doslovu a obecného povědomí toho, že se jedná o fikci, vše bych mu sežral i s navijákem.
Číslo 20
Sam Holland
Jedna z nejočekávanějších knih roku? A to se, prosím, měří jak? Tři lidi z pěti na poradě hlasují pro? Ale nechme stranou tyhle nadutý prohlášení, byznys je byznys a marketing prostě občas musí udělat z h*vna kaviár, což se ukázalo už u Kopíráka. A teď tomu není jinak.
Minule vlastní „invence“ spočívala ve využití praktik slavných zabijáků, teď autorka bere kde se dá - hlavní padouch je lékař, co si odpykává doživotí a jakmile za ním detektiv přijde, jako by autorka přepsala scénu ze setkání Hannibala Lectera a Clarice Starlingové. Jen místo nevinné mladé agentky, kterou budí ze spaní naříkání jehňátek a jejich interakce s Lecterem je nádherně mrazivá na místě stojí detektiv, co ojíždí vše co má nohy a ruce a má životní trauma z rozvodu a neustále je nám zdůrazňováno, jak je chudák v hajzlu.
Pak tady máme linii otec sériový vrah - dcera nesoucí si břímě jeho činů. Dva roky před Číslem 20 vyšla kniha Freidy McFaddenové Za zamčenými dveřmi (u nás letos), vyústění tohohle rodinného dramatu je tady totožné, včetně jednoho zásadního detailu. WTF? A to kvůli spoilerům nerozeberu jinou scénu, tak trochu připomíná pointou závěr kultovního filmu Sedm, jen je tady naprosto tupě podaná.
V Čísle 20 není prakticky nic, co jste nečetli jinde - že vrah sedí v base a všichni začnou řešit, kdo je jeho následovník, což je jedno z největších klišé, stejně jako neschopnost policie, která je tady totálně mimo a zatímco co někdo kosí lidi ve velkém v rozmezí několika málo dní, oni běhají z místa na místo a řeší si rodinná dramata. Momentů, kdy si klepete na čelo, nebo kroutíte hlavou nad dialogy jak ze slohovky ze základy je tady víc než těch, co alespoň za něco stojí. Škoda papíru, ale hlavně že je ořízka.
Sirotčinec v údolí
Philip Fracassi
Zapadlý křesťanský sirotčinec v Pensylvánii začátkem dvacátého století je dějištěm mistrovského hororového příběhu Philipa Fracassiho, jenž v něm naplno uplatňuje nejen své spisovatelské, ale i scenáristické schopnosti. Ještě zkraje jsou tu největší hrůzou v očích mladých chlapů tristní příděly jídla a tresty jejich vychovatelů, kněžích bez kapky soucitu. Což se velmi rychle změní - místní šerif přiveze v noci zraněného muže, člena jakéhosi kultu, který nedaleko v lesích obětoval mladou holku. A spolu s ním dorazí do sirotčince zlo.
Fracassiho největším darem je budování atmosféry, temnota se pomalu plíží chodbami, chlapci se začínají chovat podivně a nedůvěra roste. První půlka pracuje především se strachem z neznámého, s prvky gotického hororu - popisy jsou plné zchátralých zákoutí sirotčince, chlapci jsou trestání za jakýkoliv projev rebelie nebo jen za špinavé ruce a pečlivě budovanou tísnivou náladu protne zásadní zvrat, po němž se kniha stane akčnější, intenzívnější a krvavější. Ostatně zahraniční titulka v tomhle ohledu napovídá více než dost.
Děj sledujeme prostřednictvím čtyř postav, z nichž ne všechny jsou kladné, byť se o to v určitou fázi alespoň trochu snaží - určitě se v některých momentech budete sami sebe ptát, komu vlastně fandíte. Despotickým křesťanským autoritám nebo zlu, co si s nimi vyřizuje účty? Ať se přikloníte na jakoukoliv stranu, Sirotčinec v údolí bude rozhodně jedním z nejlepších hororů, co se vám letos dostane do ruky. Amen.
Láska, smrt a všechno zlý
Martin Paytok
Deset malých černoušků optikou Guillerma del Tora. Tohle přirovnání z anotace vlastně dost sedí - Láska, smrt a všechno zlý začínám sjezdem rodiny Havranových, lačných po kousku dědictví po zesnulé hlavě rodiny a promění se v boj s nadpřirozeným zlem uvnitř zámku. Asi jako když jste se v Resident Evil ukrývali před Lady Dimitrescu a jejími následovníky.
Postav je zkraje poměrně dost, pro lidi jako já, co si nezvládají pamatovat jména, trochu oříšek. Na druhou stranu přiložený rodokmen ulehčuje orientaci - budete mít oblíbence, někteří vám budou pít krev - taková klasika, když se sjede rodina na jedno místo. Znáte z vlastní zkušenosti, že?
Po seznamovací fázi však Martin Paytok přehodí výhybku a neservíruje příjemný horor s akčními momenty, krvavá vybíjená se střídá s mrazivými chvilkami a lehkou detektivní linkou. Vše tohle zvládá autor v závěru ukočírovat s přehledem a zásadní otázky zodpoví. Cestou k rozuzlení vás čeká dobře napsaný žánrový mix, včetně několika vtipných momentů - třeba úsměvných narážek na jednu z hrdinek - jeptišku, co si to rozdávala s knězem na oltáři.
A abych nezapomněl - pochvalu si zaslouží i výborné ilustrace
Hlad
Alma Katsu
Viděli jste Bone Tomahawk a četli Simmonsův Terror? Pak je Hlad přesně pro vás. Alma Katsu se tady odráží od skutečné historické události a přimíchává indiánské mýty a to se nechte překvapit.
Fakta jsou jasná - Donnerova výprava na své cestě do Kalifornie v roce 1846 udělala několik fatálních chyb. Zvrhla se v boj o život, konflikty, vraždy a kanibalismus. Katsu, stejně jako zmiňovaný Simmons, přidává hororovou (ok, ty skutečné události jsou taky dost hororové) zápletku, díky níž tragický příběh z dob osidlování Ameriky dostává úplně jiný rozměr.
Není to kopírka Terroru, ten je sám o sobě nepřekonatelný, Katsu prostě stejně skvěle těží z historické události - tady občas možná až moc popisuje. Minimálně do chvíle, než výprava zjistí, že její šance na přežití, primárně kvůli nehostinné krajině, klesají k nule - stejně jako okolní teplota. Zatímco první mrtvoly připisují smečce hladových vlků, brzy jim začne docházet, že v okolí řádí něco úplně jiného. A s ubývajícími zásobami bují neshody uvnitř téměř stočlenné výpravy. Smrtelná kombinace.
Katsu si v Hladu napětí šetří, aby v závěru rozjela smršť. Paranoia v táboře, beznaděj, podivné noční útoky - osadníci dostávají naloženo ze všech směrů a k tomu poodhaluje temnou minulost několika postav. A vše to zvládá spojit v jeden chutný a šťavnatý celek.
Hlubina
Jozef Karika
Ružomberok a jeho okolí není v podání Jozefa Kariky místem, kam byste si chtěli vyrazit na dovolenou, události spojené s městem a přilehlým okolím se proplétají napříč jeho knihami, tentokrát vás autor zavede do 60. let minulého století.
Řekněme si na rovinu, že hlavní hrdina, důstojník StB Gavenda, je zmrd. Totální. Karikovi se povedlo vytvořit chlapa, v jehož hlavě strávíte většinu času a přitom byste ho nejradši nakopali do koulí. Opakovaně. K tomu si přidejte tísňovou atmosféru, z níž beznaděj a krutost čpí z každé strany, vraždy, mučení a téměř všudypřítomné zlo. Nikdo tu navíc není v bezpečí, skoro každej je hajzl nebo psychopat (klidně oboje naráz) a totalita dusí těch pár čestných obyvatel, co se nezapletli s režimem.
Případ ztracených dětí, se nejdřív Gavenda snaží vyřešit, ututlat a zachránit si vlastní zadek. Thrillerový děj postupně přiživuje paranoia a také silná mysteriózní linka - vše tentokrát o kus akčnější, než je u Kariky zvykem, s přesahem do kosmického hororu. Vynikající žánrový mix.
Všichni dobří lidé
Ashley Flowers
Tahle knížka se úplně sekla datem vydání, Kalibr jí měl dropnout spíš v létě, v období, kdy během válení u vody a po desátém vychlazeném drinku / lahváči máte trochu otupělé vnímání a tím pádem lehkovážně nad kdejakou nelogičností mávnete rukou. On se asi blíží nový fenomém, kdy autorky true crime podcastů začnou psát vlastní krimi story - u naší Bechynkové víme jak to dopadlo, tady Ashley ze svých znalostí teda taky moc nevytěžila. Těch nelogičností a děr je tam celkem dost a hlavně do příběhu nasázela co jí přišlo pod ruku.
Až vám zase nějaký instagramový Horst Fuchs bude tvrdit, že je to nejlepší thriller letošního roku, tak nad tím jen mávněte rukou - příběh novinářky, v jejímž rodném městě někdo vraždí děti už sepsala líp Gillian Flynnová (Ostré předměty), rochnit se v tom, že vaše dítě je možná vrah zase zvládá líp William Landay (Jacobova obhajoba) a s otevíráním starých ran v malém městečku teď skvěle pracovala Tara White (Pod ďáblovým mostem). Ashley Flowers tady prostě poskládala různé motivy a ačkoliv zkraje vše vypadá nesmírně nadějně a kniha vás chytne, postupně se začne nořit víc a víc do všemožných klišé a logických lapsů. Jo, tak v poslední čtvrtině jsem si několikrát položil poměrně zásadní otázku - WTF?
Ďáblův potok
Todd Keisling
Temný kult, tuna červů, hektolitry černého slizu, chapadla, trocha kosmického hororu a explicitní sexuální scény odehrávající se klidně mezi sourozenci. Ďáblův potok Todda Keislinga si nebere servítky a nic mu není svaté. Samozřejmě včetně církve.
Malé městečko Stauford v Kentucky tady má krvavou historii, kdy se v kostele u Ďáblova potoka odehrála zvěrstva - od znásilňování dětí až po masovou sebevraždu. Vše mělo společného jmenovatele, šíleného kazatele Jacoba Masterse. Což je slizkej záporák se vším všudy. Jeho řádění přežily jeho vlastní děti - každé měl s jinou ženskou a společnost na ně koukala přes prsty. K tomu si přidejte babičku co zatočila s KKK a místní ji považují za čarodějnici a máte skvělý rodokmen.
Temný stín za zády provází šestku dlouhé roky - někdo se stane umělcem pracující s temnými vizemi, další profesionálně smaží, třetí se obrátí na víru a další vlastní rozhlasovou stanici co místní konzervativní věřící důchodkyně dráždí rockovou muzikou. Keisling tu vykresluje bigotní maloměsto plné prapodivných figurek a vše směruje k návratu padlého kultu.
Keislingův román nemá zkraje úplně strhující tempo, autor zkraje vykresluje ústřední charaktery a hraje si s odkazem tragických událostí, aby záhy přepnul a rozjel slušnou apokalypsu. A ta vás bude bavit.
Černá tma zapomnění
Laird Barron
Trocha Lovecrafta, trocha konspirací a tu a tam pomrknutí na předchozí tvorbu. Barronův hororový debutový román je prostě svůj a v tom je jeho největší kouzlo.
Paradoxně mě tu nejvíc bavily pasáže, kde se na strunu napětí jen trochu brnká a hraje si s agenty a zapadlými mexickými uličkami - ono se tu skvěle ukazuje, jak je autor protřelý v povídkách a i jednotlivé části knihy jsou podobného rázu - představí kupu různých příběhů rámovaných osudy paranoidního stárnoucího a zapomínajícího Dona, takže chvílemi netušíte, zda si vůbec události vybavuje správně.
Atmosféra je na stránkách parádní, Barron si umí vyhrát s prostředím a do temnoty vás mile rád zavede na exkurzi, byť kniha obsahuje i rozvláčnější chvilky a komplexní zápletka ustupuje občas do pozadí. Což se autorovi daří relativně vyvažovat právě skličující atmosférou.
Jo a cením provázání s vynikající povídkou Muži z Porlocku.