mirektrubak komentáře u knih

Tahle knížka mně přinesla nečekaně silný čtenářský zážitek. Aniž bych to předem plánoval, tak jsem ji přečetl na jeden zátah. Protože jsem byl tak vtažen do děje, že jsem prostě nemohl jinak.
Líbil se mi styl, kterým byla novela psána. Jednoduchá řeč, střídání vypravěčů, soustředění se na konkrétní situace, zvláštní kombinace detailů a zatajených informací (víme co holky rády jí a jaké poslouchají kapely, ale neznáme jejich příjmení a třeba u dospělých postav víme velmi málo o jejich zaměstnání) - to vše (a jistě mnoho dalšího) navozovalo atmosféru autenticity, kdy jsem se začal o postavy bát, jako by byly z masa a kostí. Velmi zvláštní, ale velmi působivé.
Soukupová svoje postavy nešetří, vykresluje je jako chybující, životem raněné, trápící se lidi. A i tím jim dodává ten punc věrohodnosti. Ale i mezi touhle skupinou nedokonalých (často dost protivných) příbuzných si čtenář může najít oblíbence (nebo spíš oblíbenkyně, mužských postav zde moc není). Pro mě to byla Jíťa a z vedlejších postav taky Klára.

Pokud jde o mě, mohla kniha skončit po návratu od moře (ta mořská část byla podle mě zdaleka nejlepší) - tím dovyprávěním osudů mě autorka připravila o možnost si nad hrdinkami fantazírovat a spekulovat, jak to s nimi asi bylo dál. Ale ani od téhle části jsem nebyl schopen se odtrhnout a dočítal jsem ji dlouho po půlnoci - takže ji dost těžko mohu nějak moc kritizovat.

Měl jsem "K moři" ve čtečce už delší dobu a vždy se našlo nějaké jiné dílo, které dostalo přednost. To se dalším knihám Petry Soukupové nestane a už teď se těším na další setkání.

10 03.07.2017

Výborná biografie. Ani jsem neměl pocit, že čtu literaturu faktu, odsýpalo to jako by šlo o román.
Nejvíc jsem ocenil rozbory Havlových dramat a také popis jeho pocitů při první vazbě a dalších pobytech ve vězení - to bylo pro mě nové a zajímavé (s hanbou přiznávám, že Dopisy Olze jsem nečetl).
Žantovský představuje Havla realisticky, nezavírá oči před jeho špatnými vlastnostmi, snaží se poctivě popisovat příčiny a důsledky jednotlivých událostí, kterých byl Havel hybatelem - důsledně, ale citlivě. To je velmi cenné.

Pouze při popisu prvních prezidentských období jsem měl pocit, že Žantovský opouští objektivní pohled a stává se Havlovým apologetou - asi i proto, že to byly roky, kdy byl jeho poradcem a tak se možná cítí povinován prezidentovy kroky ještě znovu obhajovat.
Popis období od roku 90 byl celkově méně čtivý - už ani nešlo tolik o psychologický portrét, ale byl to poměrně rychlý průlet světovým a domácím děním, pro čtenáře v Česku se zde popisují důvěrně známé věci.

Historik Kosatík kritizuje knihu za to, že jsou v ní často slova jako „možná“, „zřejmě“, „asi“, „snad“ a že se Žantovský nepouští do přesnějších vysvětleni. Mně naopak tento přístup příjde vyhovující (a to vlastně nejen v téhle knize, ale obecně) - autor sepíše co o nějaké událostí ví a pak přidá svůj názor, který čtenář může nebo nemusí akceptovat (v plné míře a nebo částečně). Zdá se mi to lepší než ultimativní postoj ve stylu: "Já Havla znal osobně, teď jsem si o něm načetl metry knih a vyslechl si desítky svědků a proto jsem došel k definitivní pravdě o jeho životě."

10 01.04.2017

Náhodné setkání. Od knihy jsem vůbec nic nečekal, neznal jsem příběh ani autora, takže když jsem na novelu narazil na stránkách Českého rozhlasu, plánoval jsem ji použít jen jako výplň toho času, kdy nad ránem už vím, že nezaberu, ale ještě je brzy vstávat.
Ale bylo to šťastné náhodné setkání, rozhodně! Byl jsem velmi mile překvapen, jak přesně dokáže autor popsat vnitřní svět dospívajícího chlapce a jeho motivace, docela mi to připomnělo Milana Kunderu a jeho Život je jinde, tím jak hlavní hrdina zasahuje do života druhých, ale sám je jako tvrdý kámen, o který se všechno rozbije. Jako začarovaný kus ledu, který způsobí smrt umrznutím každému, kdo se ho s důvěrou dotkne. Když jsem si později vygoogloval věk autora, musel jsem smeknout ještě hlouběji, za schopnost v takm mladém věku už vidět lidskou povahu bez naivity mládí, ale i za stylistickou zručnost.

V příběhu samotném mi byla největší záhadou Marta. Jako čtenáři ji vidíme jen očima vypravěče, takže nespolehlivě a nutně zkresleně. Byla obětí své lásky k Františkovi nebo obětí své představy o lásce? Nedokážu říct. A tak mi nezbývá než kroutit hlavou nad tím, jaké hrůzné manipulace a nečestnosti jsou lidé schopni vyrábět, pokud pod záminkou podlehnutí postoji „osudové lásce nelze bránit, ta omluví všechno“ zapomenou na to, že ostatní lidé mají stejnou hodnotu, že si zaslouží stejnou péči, jakou věnujeme svým vlastním touhám a svému duševnímu komfortu.

9 11.07.2024

"Máš potenciál jako lidská bytost. Máš všechny podstatný složky. Když se snažíš, jsi moc milej. Když se ti chce, umíš druhý rozesmát, a když se rozhodneš, že máš někoho rád, jsi hodnej, a ta osoba se pak cítí, jako kdyby byla středem vesmíru, a takovej pocit jí dělá dobře. Jde jenom o to, že většinu času se ti prostě nechce."

Tenhle román docela klame tělem. Na první pohled se jedná o lehkým perem psaný zábavný příběh o problémech sympatického muže. Problémech se ženami, jak jinak. Dialogy plynule plynou, vedlejší postavy a vedlejší zápletky jsou napsané vtipně a zajímavě (mojí oblíbenou kapitolou se stal neuskutečněný nákup vinylového pokladu) a přitom to není tak úplně sitkomově povrchní - občas se text blýskne nějakým velmi přesným postřehem nebo zamyšlením, které působí tak přirozeně logicky, až jsem si říkal, jak to, že už jsem na to dávno nepřišel sám :-). A navíc je Rob fakt sympaťák, dost připomíná třeba toho knihkupce z filmu Notting Hill, jak ho hrál Hugh Grant (samotné Všechny moje lásky byly zfilmovány rok poté, s Johnem Cusackem). Na téhle rovině kniha funguje dobře.

Jenže to není všechno. Nick Hornby nás totiž touhle pohodovou atmosférou ukolíbá, nechá nás s Robem sympatizovat a trochu mu možná i jeho free život závidět - vždyť kdo by nechtěl být svým pánem jako prodejce gramofonových desek (nebo čehokoli jiného, co má rád a čemu rozumí) místo našeho života plného kompromisů a až příliš pevně nalajnových cest?
Jenže pak se to náhle zkomplikuje! A Rob se vyjeví ne jako pohodář, který vyzrál nad světem povinností a úkolů, ale jako ustrašený sobecký usmrkanec, který se bojí dospět, protože má strach ze všeho nového neznámého, ze všeho závazného a zavazujícího. Což je špatné pro něj samotného, ale opravdu tragické to začne být tehdy, když se jeho zralost má stát něčím, o co se potřebuje opřít blízká osoba (nejvíc je to patrné v situacích okolo pohřbu Lauřina táty).
"Rob nemůže dospět, ani kdyby chtěl," píše se tady v anotaci. Úplně si to nemyslím. Rob dospět může, svým způsobem i chce (protože si uvědomuje, že tak jak žije mu dobře není, že takhle to napořád nepůjde), ale prostě se bojí. Proto se mi zdá, že Všechny moje lásky nakonec nejsou ani tak příběhem o střetu svobodného muže (svobodného od konvencí a otravných povinností) a nevlídného světa, jako spíš o snaze přerostlého chlapce stát se svobodným mužem - uschopněným k svobodnému rozhodování o sobě.

9 05.02.2024

"Ať srdce tvoje všechna muka pozná a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno! Ty žiješ v něm, on v tobě? Nuž, lásku vaši tedy proklínám! Ať zapomene Radúz tebe, ať ani nezná tě, bud cizí mu, jak cizí jsi teď mně! Ať touhou zmíráš, žalem hyneš, ať strádáš tak, že srdce tvoje, těžké jako kámen, tu jedinou jen touhu bude znát, by ponořilo se do tůně nepaměti! Až život tvůj a všechno myšlení se utrpením velkým zhroutí v neurčitou mdlobu, ať i v tom otupění strašlivém ti zbude jedno přece vědomí: tvá bolest! Žal buď tvým dechem, žal tvým chlebem, žal tvým živlem jediným!"

Setkání nečekaně zajímavé! Po mé letmé předchozí zkušenosti se Zeyerem (četl jsem z knihbudky vytáhnutou a do stejné budky rychle vrácenou přeslazenou Zahradu Mariánskou) jsem byl vůči Zeyerově citovosti hodně obezřetný a vlastně nic neočekával. Ale Radúz a Mahulena na mě působil mnohem víc jako sága než pohádka a v hranicích toho žánru mi jeho patos a poetická afektovanost přišla v pořádku. V rámci pravidel hry byl ten stylizovaný souboj lásky a nenávisti nejen akceptovatelný, ale nakonec i nějak překvapivě zasahující. Dobré, silné, působivé!

"Mé srdce krvavý je květ. Co bolí mě, co bolí? Proč stále chvěju se? Nad hlavou mou když mračna táhnou, za nimi bych chtěla – nevím proč a kam. Má touha jako moje větve pne se věčně do dálky ... Tam ale k tomu domu toužím přede vším, kam můj stín padá ... A tak mé srdce stále bolí a stále kape z něho krev ... Jsou ptáci sladcí hosté, na ruce moje ztuhlé sedají a zpívají ... snad by mě konejšili, kdyby ten květ, ten krvavý, to srdce stále nebolelo mě..."

9 05.02.2024

"Chraňte se přehnané bázlivosti, do níž upadají některé osoby, které ji dokonce považují za pokoru. Jestliže vám král udělí nějakou milost, pak to není jistě pokora, odmítnout ji, nýbrž přijmout ji a těšit se z ní, i když uznáváte, že jí nejste hodny. Kdyby Pán nebe i země přišel do mého domu, aby mě zahrnul projevy své přízně a těšil se ze mne, byla by to pěkná pokora, kdybych s Ním nechtěla mluvit, odmítala jeho dary, utíkala před Ním a nechala Ho samotného. A což teprve, kdyby naléhal, abych prosila o milosti a já chtěla z pokory zůstat chudá, a tím ho nutila, aby odešel, protože jsem nedokázala odpovědět na jeho vybízení? Chraňte se, sestry, takové hrbaté pokory!"

Cesta k dokonalosti opakuje mnoho témat z Tereziina životopisu, ale myslím, že obstojí i jako svébytná práce. Možná je i vhodnější pro první seznámení s Terezií, zdá se mi přístupnější. Jako by ji vědomí, že její adresátky budou sestry s různou schopností vnitřní modlitby, vedlo k tomu psát víc didakticky, a tedy víc přístupně i pro nás, začátečníky modlitebního života (ale nevím, těžko soudit). Každopádně i zde je vidět Tereziina úžasná schopnost propojit mystické i praktické věci, duchovní hloubky, Boží výsostnost i zcela praktické záležitosti, na kterých je vidět, jakým byla Terezie výborným pozorovatelem lidí a psychologem!
A zase ta její upřímnost, neochota připisovat si sama zásluhy, odpor ke sklonům řídit si vlastní život a diktovat Bohu, které milosti by právě teď potřebovala a které si zaslouží. ("Ať se ve mně, Pane, naplní tvá vůle, jak jen se tobě líbí! Chceš-li, abych trpěla, dej mi sílu to snášet, a jen ať to přijde! Chceš-li, abych byla pronásledována, nemocná, abych trpěla nouzí a potupami, tu jsem, neodvracím svou tvář.") A nelpění na sobě a na vlastních vymyšleninách, ale přijímání všeho, co od Boha přijde. No, prostě pokora a duchovní čistota ve své dokonalé podobě, s tím se může srovnávat snad jedině její jmenovkyně a vzdálená karmelitská spolusestra, naše svatá malá Terezka.

Přestože byla Terezie velmi poslušnou a řádnou dcerou své církve - což bylo dáno jednak jejími osobnostními charakteristikami, ale také dobovou atmosférou a možná i nade vším se vznášející a dohlížející inkvizicí -, zaujme i opakovaný stesk nad tím, že se jí ne vždy dostalo pomoci z těch míst, ze kterých by to mělo být nejvíc samozřejmé. Přišlo mi to vlastně až překvapivě aktuální. Ano, špatní zpovědníci, kteří udělají víc škody než užitku - jedno z témat, které bylo zjevně aktuální ve Španělsku Tereziiny doby a které nás trápí i dnes. A věta "není rozumné zavrhovat ctnostné a silné duše, jen protože jsou to ženy", která neprošla cenzurou jejich řádových představitelů a existuje jen v nevydané verzi rukopisu, by také stále mohla (měla?!) být napsána na vnitřní stranu dveří nejedné z našich sakristií.

"Bůh nás zbav toho, kdo mu chce sloužit a zároveň dychtí po cti! Takový se přepočítal, neboť, jak jsem se už zmínila dříve, čím více se stará o čest, tím více ji ztrácí, zvláště když lpí na výsadách - Žádný jed na světě neničí dokonalost víc než starost o vlastní čest."

9 13.07.2023

„Země je stará tři miliardy let a lidé se na ni objevili před pěti nebo šesti sty tisíce lety. Na první pohled jsou zřejmé dvě věci. Na jedné straně je příliš mnoho hodnotných věcí, které se s každou novou generací objevují – vášnivé hledání pravdy, nostalgie krásy a hlavně svatost, plně vystupující v čase evangelia, než abychom mohli nad celkem lidského dobrodružství zoufat. A na druhé straně je příliš mnoho zloby, zvrácenosti, než aby mohla být idea spravedlnosti jen odpovědí naprosto nepostačující, často dokonce výsměchem úzkostným otázkám, které si náš duch klade.“

Moje oblíbená teologická témata jsou naděje a láska, to platí trvale. Ale protože žiju ve světě, v jakém žiju (a také proto, že jsem, jaký jsem), nevyhnu se ani prozkoumávání tématu tak bolestivého, kterým je zlo. Kardinál Journet je v něm průvodcem velmi pozorným a představuje pojem zla velmi důsledně a důkladně, s profesorskou pečlivostí. Má to svoji výhodu v dobře strukturovaném rozčlenění tématu, ale zároveň to vytváří jistý odstup mezi čtenářem a autorem. To je vlastnost knihy, ne její chyba, přesto to chci zmínit: Journetovo Zlo není sbírkou meditací ani sondou do lidské duše v okamžicích potýkání se se zlem, není poetické ani prvoplánově povzbuzující (zvlášť když to porovnám třeba se souběžně čtenými Guardiniho Ctnostmi). Journetova kniha je teologická a teologicko-filosofická, takový průřez naším poznáním téhle otázky, od svatého Pavla, přes Augustina až po hojně citovaného Tomáše Akvinského. A ještě hojněji citovaného Jacquese Maritaina, jako představitele současného katolictví. Čtení je to náročné, vyžaduje soustředěného adresáta, teprve pak vydá své plody. Ty ale stojí za to, alespoň já měl ten pocit: přemýšlení v teoretickém rámci moje vlastní úvahy o zlu dokázalo posunout a jaksi zpřesnit.

Pro křesťana není složitější téma, než je právě zlo, myslím si. Nesoulad mezi realitou světa (se všemi do očí bijícími krutostmi a nespravedlnostmi) a našim přesvědčením o milujícím Bohu a jeho lásce k nám je nepřehlédnutelný. Zřejmě to každý z nás zažil: situaci, kdy bychom udělali všechno možné i nemožné, abychom odvrátili něco zlého od našich bližních, abychom zabránili jejich nemocem nebo smrti. A vědět přitom, že existuje Někdo, kdo by mohl ve prospěch našich milovaných intervenovat snadno a prostě, jakoby lusknutím prstů. A On těmi svými pomyslnými prsty neluskne a neluskne... Tak takhle vypadá ta Tvoje slavná Láska a milosrdná péče o nás, Pane?!
Ne, na otázku existence zla prostě není žádná dobrá definitivní odpověď, vlastně na ni není definitivní odpověď vůbec. Kdo tvrdí, že ji má, ten lže. Minimálně sám sobě. Ovšem i kladení otázek má svoji obrovskou cenu a s ním i poctivé hledání odpovědí alespoň částečných – ne co nejvíc snadných, ale co nejvíc pravdivých!

„Málo si uvědomujeme, jak velké zlo v každém z nás působí omyl a do jaké míry jsme za něj zodpovědní. Velké množství praktických soudů, které pronášíme o sobě samých, o našich vztazích s bližním, o božských věcech a požadavcích, které kladou, vychází z našeho egoismu, z naší sebelásky, z našeho instinktu sebeobrany, z naší zbabělosti. Nakonec zadusíme sami sebe. Dokonce i ty nejvyšší pravdy, na nichž lpíme, ztrácejí svou průzračnost, jakmile se na ně přestaneme dívat s dostatečně čistým srdcem. Působením zvyku zmizí za závojem symbolu to, na co má symbol ukazovat. Odtud myšlenka sv. Jana od Kříže: ‚Snaž se, aby ses nespokojil s tím, co už o Bohu chápeš, a hledej to, co v něm ještě nechápeš. Právě toto znamená hledat Boha ve víře.‘“

Z konkrétních témat mě zaujalo přemýšlení nad tajemnou možností posvětit a prosvětlit vlastní utrpení jeho obětováním Bohu (po vzoru mystiků a mučedníků), tohle je věc, která mi není intuitivně vlastní, přesto (nebo proto?) si ji nechávám k dalšímu prozkoumávání. A taky, hlavně, důraz na odpovědnost člověka za svěřený svět, naše osobní, ale i ta kolektivní za církev, jejíž jsme součástí. Je mi blízká a pochopitelná představa, že lidská svoboda je nejcennější Boží dar, který je pro Boha natolik posvátný, že do naší svobody nezasahuje ani tam, kde si působíme zlo nebo kde svoji svobodu použijeme k odporu vůči Bohu nebo bližním. Jistě by si Bůh mohl stvořit armádu nechybujících robotů, ale byl by takový svět lepší? Asi ne. Je to nejspíš tak, že schopnost hřešit je odvrácenou stranou naší svobody a stvoření tvora svobodného, ale nehřešícího by bylo vnitřně rozporné a tím pádem pro Boha nemožné – jako kulatý čtverec nebo údolí bez kopců.
Pokud bych měl ale z celého svého setkání s Journetovým dílem vypíchnout jednu myšlenku, pak je to jeho přesvědčení, že i když konečnou odpověď na otázku zla nenajdeme na nějakém konkrétním místě křesťanské nauky, nejblíž se ji přiblížíme v křesťanství jako celku. V křesťanství s důvěrou plně přijatém a plně prožívaném, které nachází odpovědi srdcem a vírou tam, kde je náš rozum v koncích.

„Tomu, kdo chce odhalit tajemství dějin světa, kdo chce nadzvednout pečeť a sladit protiklady, se nabízí jediná danost. Je jím tajemství Boha, který ‚by žádnému zlu nedovolil vstoupit do svého díla, kdyby jeho všemohoucnost a dobrota nebyly schopny vytvořit dobro i ze samotného zla‘ (Augustin). Pak absurdita mizí: dobro a zlo, svatost a hřích, bytí a nicota už nejsou kladeny na stejnou úroveň.“

9 31.08.2022

„Kdybychom měli volit dnes, měl by Ježíš Nazaretský, syn Marie, Syn Otce, šanci? Známe Ježíše vůbec? Rozumíme mu? Nemusíme se namáhat poznávat ho dnes stejně jako včera úplně znovu? Pokušitel není tak hrubý, aby nám navrhoval přímo uctívat ďábla. Navrhuje nám jen, abychom se rozhodli pro to, co je rozumné, abychom dali přednost plánovitému a organizovanému světu – Bůh ať si v něm má místo jako soukromá záležitost, ale nesmí nám mluvit do našich zásadních záměrů. (...) Ale neříkáme my všichni Ježíši znovu a znovu, že jeho zvěst vede do rozporu s panujícími názory, a tím nám hrozí neúspěch, utrpení, pronásledování? Tady pochopitelně vyvstává velká otázka, která nás bude provázet celou touto knihou: Co Ježíš vlastně přinesl, když nepřinesl blahobyt pro všechny, lepší svět? Co přinesl?
Odpověď zní úplně jednoduše: Boha. Přinesl Boha. Jen kvůli tvrdosti našich srdcí si myslíme, že to je málo. Ano, Boží moc je v tomto světě tichá, ale je to pravá, trvalá moc. Znovu a znovu to vypadá, jako by Boží věc už ‚měla na kahánku‘. Ale pokaždé se ukáže jako vpravdě trvalá a zachraňující. Všechna ta království světa, která satan tehdy mohl Pánovi ukázat, už zanikla. Jejich sláva se projevila jako zdání. Ale sláva Kristovy lásky, pokorné a připravené trpět, nezanikla a nezanikne.“

Miluju číst Písmo! A miluju možnost nakukovat přes rameno chytrým a vzdělaným lidem, když oni Písmo čtou a přemýšlejí o něm!
Emeritní papež má obrovský dar psát o komplikovaných evangelních tématech způsobem, který neodrazuje ani běžného čtenáře. Skvělé je, že to nedělá tak, že by snižoval laťku náročnosti, naopak, on svým přístupem i méně vzdělané a nadané čtenáře pozvedá do teologických výšin, kde je jim poučeným a zasvěceným průvodcem. Nebylo snadné to číst, nebylo snadné všemu napoprvé rozumět, ale bylo radostné se nechat k téhle výzvě vyprovokovat.

K různým epizodám evangelií mám různý vztah, takže jsem si při prvním prolistování knihy říkal, že některé pasáže mě zaujmou výrazně více než jiné. Ale nebylo to tak! Třeba v části o Ježíšově pokušení jsem byl panem papežem přitažen k tématu, které jsem pro sebe dříve nepovažoval za zajímavé – a objevil jsem tady netušené hloubky a horizonty. Při čtení o Božím království jsem si zase zpřesnil svůj dosavadní pohled, a například čtení o učednících proměnilo mou předchozí poněkud naivní představu. Zkrátka: ať jsme s Ratzingerem načali jakékoli téma, vždy to bylo fascinující, vždy nějak nové a zároveň jaksi důvěrně blízké a známé, pokaždé jinak, ale pokaždé k mému potěšení i prospěchu!
Příjemným zážitkem bylo také „komunitní čtení“ téhle knihy – je radost sdílet zkušenosti s biblickou četbou, a ještě větší radost je smět poznávat bližní prostřednictvím jejich oblíbených evangelních perikop. Ono trochu zprofanované „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ zde dostává hezký duchovní rozměr.

Jednotícím tématem knihy je samozřejmě Ježíš sám. To je to, co Ježíš daruje světu: daruje Boha, a tedy sám sebe jako jedinou moc, kterou stojí za to poslouchat a následovat, a na kterou je také možné se jako na jedinou spolehnout. Svatý otec tento fakt Ježíšovy jedinečnosti prezentuje pokorně a nekonfliktně, přesto ale neúhybně a s vědomím, že o jediné pravdě se musí hovořit jedině pravdivě.

„Existuje přislíbený proud života, ozdravující, pročišťující a dovolující, aby bohatství života zrálo a neslo plody. Je to ten, který v lásce ‚až do krajnosti‘ prošel křížem a nyní žije životem, jaký už nemůže ohrožovat žádná smrt. Je to živý Kristus.
Kdo se dívá na dějiny bdělým zrakem, vidí tento proud, který teče z Golgoty, z ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše napříč věky. Vidí, jak se tam, kam doteče, čistí půda, jak tam rostou stromy nesoucí ovoce, jak z tohoto pramene lásky, která se darovala a daruje, teče život, skutečný život.“

9 31.05.2022

„Chceš lítat – a máš závrať. Proč se s námi paktuješ, když nedokážeš držet krok?“

Prezident Masaryk kdysi říkal, že se státy udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily. Goetheho Urfaust nám připomíná, že s našimi činy je to podobné – tam kde jsou naše motivace zakalené bezohledností a metody nečestné... ne, z podobně pojatého kořistnického postoje k druhým už není možné se vrátit ke stezkám spravedlivých, z toho při posledním účtování nevzejde než bolest a zmar; tam nečeká sladká blaženost, ale onen Matoušův pověstný „pláč a skřípění zubů“.
Druhou asociací při mém noření do Urfausta byl Dostojevského Raskolnikov. Měl jsem pocit, že mají společné to „zaseknutí se“ mezi dobro a zlo: na jedné straně je jejich morální kompas dostatečně nevaruje před selháním (oba si snad dokonce myslí, že mají nějaké právo na to svévolně si ze života urvat víc, než jim bylo dáno), ale zase nejsou tak mravně umrtvení nebo cynicky zlí, aby si neuvědomovali (nebo ignorovali), kolik bolesti do světa jejich prostřednictvím vstoupí a neděsili se sami nad sebou.

Přečtení „velkého“ Fausta jsem si plánoval na loňské léto, to neklaplo, ale jsem pevně rozhodnut to letos napravit! Faust ve své zárodečné podobě, s Mefistem a Markétkou, mě k tomu rozhodně navnadil, bylo to totiž nejen chytré (což jsem čekal), ale také svěžím způsobem napsané a ve své poslední části i překvapivě emočně zasahující. Žádná zaprášená nuda z muzea literárních dějin, ale dýchající a oslovující příběh!

9 17.03.2022

Když jsem Largo desolato viděl poprvé (zřejmě jako televizní inscenaci někdy v raných devadesátých letech), byl Václav Havel můj dětský idol a já dost těžce nesl, jak sám sebe vykresluje jako chybujícího a váhajícího velmi nehrdinného hrdinu-zbabělce. Dnes právě tohle oceňuju, tuhle Havlovu schopnost vytáhnout na světlo svoje vlastní slabé stránky. Jistě: jedná se o reflexi velmi formalizovanou a kontrolovanou (alespoň tedy předpokládám, že autor Havel o sobě skrze Leopolda Kopřivu říká přesně to, co si velmi přesně a důkladně rozmyslel, že říct chce :-), ale i tak to chce docela pořádný kus kuráže, jít takhle s kůží na trh.
Je to paradoxní, ale prostřednictvím absurdních situací v Largu se dozvídáme o vnitřních i vnějších okolnostech světa disidentů víc, než by nám řekla lecjaká studie – připomínka podobnosti s Kafkou se mi zdá velmi případná. A tak si čteme hru, která je nejen zábavná a chytře vystavěná, ale také poctivě vypovídá a přesně diagnostikuje svoji dobu – a tím svoji dobu přesahuje, stává se obecnou a něco důležité říká také nám a o nás.

9 29.12.2021

Hledání apoštola Pavla pod vrstvami různých intepretací a dezinterpretací je práce téměř detektivní. Kniha profesorky Ryškové se k tomu úkolu staví velmi pečlivě, jen poznámek pod čarou je přes tisíc! A také poctivě, jako čtenář jsem stále upozorňován na to, že se mnohé teorie neopírají o nezpochybnitelné základy, že téměř vše, co o Pavlovi víme jsou jen hypotézy a odhady. Přesto kniha není zdaleka jen suchá faktografie, na stránkách Pavel z Tarsu vyloženě ožívá a já měl při čtení často pocit značné blízkosti a zážitek téměř beletristický.

V centru pozornosti vypravování o apoštolu Pavlovi je jeho myšlenkový souboj s Petrem (což je trochu úsměvně paradoxní, při vědomí toho, že mají v liturgickém kalendáři svátek v jeden den a jsou veřejností bráni jako nerozlučná dvojice církevních spolutvůrců, jako určití duchovní bratři zakladatelé - přitom napětí mezi nimi bylo značné) o podobu raného křesťanství, jestli se bude orientovat na dodržování Zákona, nebo jestli nová víra provede odvážný skok kupředu a zmrtvýchvstání Krista prohlásí za akt, který Zákon nejen naplní, ale i překročí. Pavel vnímá sebe jako člověka obdařeného mocí Zákon nejen předávat a uchovávat, ale cítí se osobně povolán k tomu ho nově vykládat a svůj výklad považovat za závazný pro všechny – Kristus je pro něj definitivním vyjádřením Boha a sám Pavel se svým způsobem považuje za vyjádření Krista, jak dokládá jeho výrok „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Proto tolik píše o sobě: ne kvůli svému egu, ale kvůli svému výsadnímu postavení vyvoleného apoštola. Proto také snesl tolik příkoří, jeho „katalog utrpení“ obsahuje opravdu pořádnou řádku položek. Ale nemůže jinak, se zrakem upřeným na Kristův kříž nese ten svůj (teologové by řekli, že indikativ je uschopněním k imperativu :-) až do chvíle, kdy si před mučednickou smrtí může říct: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.“ (což tedy nenapsal Pavel o sobě sám, pastorální listy, ze kterých je citovaná věta, jsou zřejmě dílem jeho následovníků, ale stejně se mi to jeví jako velmi výstižné a symbolické uzavření jeho fascinujícího života).
Sledoval jsem Pavlovy stopy v této knize s velkým zájmem, až nadšením. Mnoho se dozvěděl o něm, jeho teologii i o prostředí ve kterém působil (včetně kontroverzních témat jako je vztah k ženám nebo Židům, kde ho kniha přesvědčivě a věrohodně obhajuje). A hlavně jsem se jeho příběhem nechal inspirovat a povzbudit ve svém vlastním životě ve víře. Předpokládám, že by z toho měl radost i Pavel, i autorka této jeho úctyhodné monografie.

9 21.09.2021

„Člověk je (každodenním stykem s Pánem) postupně stále citlivější na to, co se Pánu líbí a co ne. Byl-li dříve se sebou celkem vzato docela spokojen, teď to bude jiné. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a změní je, pokud je to v jeho silách. Objeví mnoho věcí, které nemůže pokládat za krásné a dobré a které je přece jen tak těžké změnit. A tak se člověk ponenáhlu velmi zmenší a zpokorní, stane se trpělivým a shovívavým k třískám v očích těch druhých, protože má dost starostí s trámem ve vlastním oku. A konečně se také naučí snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které se dokáže vypořádat se vším, na co jsou naše síly krátké.“

Když jsem loni touhle dobou četl Vánoční tajemství, říkal jsem si, že mi takto krátké seznámení nemůže stačit, že určitě musím Editiny myšlenky prozkoumat důkladněji v nějakém rozsáhlejším díle! Jenže pak neustále paní Editu někdo v mém čtenářském seznamu předbíhal. A to až do chvíle, kdy jsem prožil příjemné setkání s řádovou sestrou, která si své řeholní jméno vzala právě podle Edity Stein. Takže důvod ke čtení jsem měl vlastně velmi marnivý až přízemní: ano, přiznávám, že pro Myšlenky a meditace jsem sáhl hlavně proto, abych mohl při (případném) dalším setkání s velepříjemnou františkánskou novickou dělat dojem svojí obeznámeností s tvorbou její patronky :-)
Ale ať už se mi tenhle sborník myšlenek dostal do spárů jakkoli, rozhodně toho nemusím litovat! Jednak jsem uvítal možnost si přečíst Editin životopis, ale hlavně se zde paní Edita i na krátkém prostoru ukáže jako skutečně obdivuhodná žena, která ve svém duchovním životě klade důrazy na to, co i já považuji za důležité. Zejména mě zaujaly úvahy na téma nutnosti nacházení Boha ve svém nitru, kde se stýká věčné a dokonalé Boží nestvořené bytí s tím naším stvořeným – a že toto svobodné setkání vede k novému formování lidské duše v důvěře v Boží lásku. Líbilo se mi také Editino upozornění na pokorné odevzdání se jako na centrální smysl duchovního života. To pak vede k lásce jako nejvyšší dokonalosti, která je důsledkem takto pojatého spirituálního života, a která překračuje hranice viditelné církve a skrze modlitbu i konkrétní akty sounáležitosti vede ke prospěchu celé společnosti.

Struktura knihy bohužel nějakému souvislejšímu poznávání nenapomáhá, jedná se totiž o sbírku spíše krátkých myšlenek, někdy skoro citátů, u kterých jsem neznal kontext. Takže (zase!) spíš ochutnávka, která mě (zase!) provokuje k tomu, věnovat se téhle mnohostranně úžasně zajímavé ženě (ona psala i básně?!) zevrubněji.

„Pane, je vůbec možné,
že se znovu narodí člověk,
který už překročil polovinu svého života?
Tys to řekl
a na mně se to uskutečnilo.
Dlouhého života tíha,
viny a utrpení
ode mne odpadla.“

9 10.07.2021

„O posledním soudu nebude člověk tázán, zda chodil do kostela nebo přijal dostatečný počet svátostí, ale Kristus se bude ptát, zda ho nasytil, navštívil, oblékal, co udělal pro proměnu světa ve smyslu těchto hodnot, které jsou prolamováním Božího království spravedlnosti a pokoje do tohoto světa.“

Naděje v dějinách se tváří jako klasický knižní rozhovor, ale ve skutečnosti má k tomuto žánru docela daleko. Nechybí zde sice „povinné“ položky, jako je dětství respondenta a jeho rodinné zázemí, ale ty nezaberou víc než pár stránek. Zbytek je komentovaný průvodce vybranými kapitolami církevních dějin. A je to průvodce nejen velmi zasvěcený, ale také mimořádně srozumitelně prezentovaný, opravdu málokdy jsem svědkem toho, že téma tolik složité a speciální je předneseno způsobem, který byl tak čtivý, že se mi vůbec nedařilo se od knihy odtrhnout. Jistě: pro zážitek, který popisuji je třeba mít živý zájem o osud katolické církve, a velkou výhodou je také předběžná orientace v tématech (nejsem si jist, kolik by mi toho uteklo, kdybych už dříve nečetl Petráčkovu knihu Bible a moderní kritika a nezajímal se o vývoj na KTF pod nadvládou Václava Wolfa), ale mám za to, že i leckterý sympatizující křesťan-samouk bez patřičného znalostního zázemí by mohl číst tenhle rozhovor se zaujetím a dozvědět se mnoho pro něj zajímavého a užitečného.
Pro mě, liberálního katolíka, bylo velkou radostí sledovat způsob uvažování i argumentace Tomáše Petráčka. Velmi často se mu dařilo přesně vystihnout myšlenky, se kterými se potýkám, jaksi je dotáhnout nebo nahlédnout neočekávaným způsobem, zasadit do nových kontextů. Mnohé výroky a teze ve mně silně rezonovaly a budou ještě dlouho doznívat, předpokládám.
Je třeba zmínit, že na to otec Petráček nebyl sám. Martin Bedřich je partnerem v diskuzi, který dalece překračuje roli tázajícího se žurnalisty. Navíc se mi zdálo, že oba pány jejich dialog nejen posouvá, ale i baví, vnímal jsem mezi nimi podobnou atmosféru, s jakou jsem se před lety setkal při čtení knižního rozhovoru Timothy Snydera s Tony Judtem – být při tom jako čtenář pro mě bylo nejen poučné, ale také příjemné.
Ještě musím napsat pár slov ke stránkám, zabývajícím se procesem svatořečení Josefa Toufara. Petráčkův přístup se mi moc líbil, namísto úsilí dosáhnout svatosti co nejrychleji, se spíš snaží vyhnout rizikům příliš rychlé kanonizace. Vypadalo to dokonce, že by byl raději, pokud by proces beatifikace nedopadl vůbec (a on sám by tak byl klasifikován jako neúspěšný postulátor), než aby Josef Toufar byl svatořečen, ale promítlo se to negativně do jeho vnímání. Cítil jsem v tom něžnou péči o odkaz Josefa Toufara a velkou vnitřní poctivost – a obojí na mě udělalo silný dojem!

Dá se Naději v dějinách vůbec něco vytknout? No, občas jsem měl pocit, že Tomáš Petráček účtuje s konzervativním katolictvím trochu moc rychle, že je občas víc angažovaným aktivistou než historikem. Že mu jeho církevní oponenti místy lehce nabývali podob slaměných panáků - v rozhovorové knize se to snese, navíc to nikdy nebylo než v náznaku (a dost možná je to jen moje zdání, dané snahou nebýt k tradicionalistům nespravedlivý), ale pokaždé jsem si u toho uvědomil, jak je mi líto, že jeho výroky nemohly být okamžitě inteligentně reflektovány ze strany konzervativní části církve - protože energie a potenciál knih jako tato se naplno zúročí pouze tehdy, pokud budou promlouvat i k názorové protistraně, pokud budou v dobrém slova smyslu provokovat ke konstruktivní diskuzi.

„Identita je základ, ale skutečná identita hodná toho jména je podle mě ta, jejíž pevnost a autenticita je tím intenzivnější, čím víc se poctivě konfrontuje s jinakostí druhých. Je to samozřejmě riskantní, je to mnohem náročnější, ale taková je prostě samotná podstata biblické víry.“

9 09.06.2021

„Jestliže je víra skutečně ve své podstatě vztah k Bohu, tak nejde na prvním místě o nějakou moji pravdu, ale především o pevný vztah, který může získat nový rozměr v okamžiku, kdy se dostane do nového prostředí, do nových souvislostí. (...) Pokud chápu víru jen jako svou pravdu, o které jsem přesvědčený a kterou hájím, pak má charakter ideologie. Pokud jde o vztah živého člověka k živému Bohu, tak ten dostává neustále nové rozměry jako každý jiný vztah, který není zabetonovaný.“

Měl jsem z tohoto knižního setkání s Tomášem Holubem velkou radost. Nejen, že potvrdil pocit, který jsem si o plzeňském biskupovi udělal na základě jeho mediálního působení, ale ještě dokázal prohloubit vědomí názorového souladu mezi mým a jeho světem. Jeho víra je moderní a tolerantní, v dobrém slova smyslu neideologická. A taky odvážná, otec biskup nepatří k lidem kteří „spoustu výzev okolního světa vnímají jako ohrožení ze strany zla, ne jako výzvu k dialogu“, neuchyluje se ke zjednodušenému vidění světa, ve kterém se katolíci obelhávají tvrzením, že „jen my to děláme dobře a okolní svět je zkažený“. Ocenil jsem i jeho odstup od politického katolického konzervatismu a jeho schopnost vidět (a nahlas pojmenovat!) riziko, že „ve skutečnosti to lpění na minulosti bude chránit jen nějaké patvary skutečného křesťanství, ne jádro jeho zvěsti“.

Výběr tazatele se mi jevil jako vyloženě šťastný. Martin Veselovský dokázal, že je výborný novinář, nachystal si chytré otázky a dokázal i pohotově reagovat v průběhu rozhovoru. Navíc ze své pozice přemýšlivého nevěřícího vytvářel komunikační napětí, které však stále zůstávalo konstruktivní – myslím si, že přesně takhle by měl dialog vypadat, aby byl oboustranně prospěšný.
Bylo mi líto, že nevelký rozsah knihy neumožňoval hlubší rozbor jednotlivých témat, i tak zde ale bylo dost podnětů k dalšímu promýšlení. Z probíraných témat mě asi nejvíc zaujaly myšlenky týkající se mužské spirituality, což je téma, které mi není intuitivně blízké (vlastností, které jsou tradičně považovány za ženské, se nejen nebojím, ale dokonce si je v sobě záměrně pěstuju :-), tak jsem byl rád za možnost nahlédnout trochu pod povrch takto pojímaného vztahu k víře.

A ještě jedna myšlenka, která podle mě dobře ilustruje názorový svět otce biskupa: „Jsem přesvědčený, že každý, kdo objeví základní roviny svobody, pravdy a lásky, se něčeho božského dotkne. Dokážu si i představit, že bych nevěřil v personálního Boha, nakonec mám kolem sebe hodně skvělých lidí, kteří v personálního Boha nevěří. Ale věřím, že v těch základních hodnotách má i u nich stejně Hospodin prsty.“

9 05.10.2020

„Hodnota života se neměří našimi funkcemi a výkony, ale mírou lásky, kterou vkládáme do našich vztahů a skutků. I těch nejnepatrnějších. ‚Navečer života budeme souzeni podle lásky,‘ učí svatý Jan od Kříže. Terezie, jeho duchovní žačka, uchopí misijní poslání křesťana v jeho podstatě. ‚V srdci církve chci být láskou!‘ zní její slavný výrok, který mnohým připadá jako romantické zvolání věřící dívky. Ne, Terezie spolu se svatým Pavlem pochopila: Všechno, co jsme kdy dělali, i to v očích světa nejvýznamnější, pokud je to bez lásky, pomine. Nepřinese to trvalé ovoce, i kdyby to bylo učiněno ve jménu Boha.“

Setra Veronika mi učarovala při sledování jejích přednášek v rámci Noční univerzity na TV Noe. Nejen že byla vždy vtipná a srozumitelná, a že mluvila velmi rozumně a podnětně, ale v jejím podání bylo pokaždé i něco, co mě dokázalo zasáhnout jaksi podprahově – nejednou jsem měl pocit, jako by promlouvala přímo k mému srdci a občas jsem si musel i utřít oči :-)
A tak, když jsem si náhodou všiml, že sestra Veronika napsala knížečku o mé oblíbené světici, v duchu jsem zajásal! A zklamán jsem nebyl, sestra Veronika bere Terezku do rukou něžně a s pochopením, ale bez přehnaného sentimentu (vlastně úplně bez sentimentu :-). Zdůrazňuje to podstatné a na několika místech i překvapí neotřelou interpretací.
Ale největší potěšení ze spřízněnosti jsem na stránkách zažil při setkání s papežem Benediktem. Sestra Veronika totiž citovala jeden kousek jeho encykliky Spe Salvi a byla to zrovna ta pasáž, kterou jsem si před časem vybral jako promluvu, když jsem v našem kostele vedl bohoslužbu slova! Taková maličkost, řeklo by se, a kolik mi udělala radosti! :-)

Protože je knížka opravdu útlá a já s ní chtěl strávit čas co nejdelší, rozdělil jsem si ji na malé kousky. Čtyřicet krátkých zamyšlení mi tak vyšlo na dvacet dní, jedna úvaha ráno a jedna večer. Takže jsem den začínal i končil ve výjimečně dobré společnosti, což mě velmi těšilo i prospívalo a teď se mi po tom docela stýská (momentálně vstávám a usínám s Rilkem, a to se vůbec nedá srovnávat, sorryjako :-)

„Terezie vnímá člověka v tomto světle a učí to i nás: jsme chudáci, neumíme žít, padáme a selháváme, často doslova proti své vůli... Bůh nás zná, naštěstí! Přišel, aby se nás ujal, a ne aby nám spočítal naše neschopnosti a vyměřil ‚odměnu‘. Dívá se na nás milosrdným pohledem, podává nám ruku, bere nás do náruče jako pastýř zachráněnou ovci...
Jen jedno nemůže, vnutit svoje milosrdenství pyšnému, soběstačnému člověku. Tady hrozí, že ten spravedlivý dosáhne toho, o co usiluje: svým postojem se navždy oddělí od milosrdného Boha. Pane, toho nás chraň!“

9 17.08.2020

Líbil se mi ten nápad se „štafetovým vyprávěním“, posloupnost náhodných postav, které posouvají příběh jakýmsi literárním Brownovým pohybem je svěží a hravá. Líbila se mi i myšlenka, že každý člověk – bez ohledu na to, jak seriózně a vyrovnaně působí – v sobě má i temnou stránku, něco krutého a násilnického. Jenže Murakami to vypráví strašně ploše, všechny jeho postavy jsou si podobné, jejich násilí se podobně projevuje i vychází z podobných příčin. Vypráví vlastně jeden příběh stále dokola; stále jednu a tu samou povídku, jen v mírných obměnách. Bylo to s přibývajícím časem více a více únavné.

Ano, perverzní násilí je realita života (ne tedy toho mého, naštěstí), ale Čáry nejsou sonda do skutečného života, protože četnost otevřené agresivity, v současnosti i minulosti postav, je tam neúměrně vysoká. Což by nemuselo vadit, násilí v záměrně přehnané podobě může mít svůj umělecký význam (napadá mě teď třeba Nabarvené ptáče, nebo Hanekeho film Funny Games), to samé platí i o sexualitě (romány Henry Millera, typicky). To ale není – pouze v mých očích, samozřejmě – Murakamiho případ, Murakami nezní naléhavě, nevtáhne, nezaujme; jeho explicitní scény tím pádem nevypadají přirozeně, z textu tam jaksi divně trčí a působí samoúčelně. A ve výsledku tak víc nudí než šokuje.

9 17.08.2020

„Každý skutečný vztah k nějaké bytosti nebo jsoucnosti ve světě je výlučný. Jeho ‚Ty‘ se vyprošťuje a vystupuje, je jedinečným protějškem. Naplňuje nebesa. Ne že by nebylo ničeho jiného, ale všechno ostatní žije v jeho světle. Dokud trvá přítomnost vztahu, je tato jeho světová šíře nedotknutelná.“

libor2845 ve svém komentáři trefně píše, že na stránky této knihy se musí vstupovat s připraveností šelmy, která se vydala na lov. No, nedělám si iluze, že se mi povedlo „ulovit“ všechny předložené myšlenky, nebo je případně zasadit do správného kontextu, na to mi chybí filozofická průprava a dost možná jsem nepracoval přesně ani s používanou terminologií (podobně jako u teologie si myslím, že větší háček než neznámá cizí slova - která se dají snadno dohledat - jsou termíny, které se zde používají v nepatrně posunutých významech oproti běžné komunikaci.)

Ke spisu jsem se dostal odskokem od svého „studia“ trinitologie, která má pochopitelně vztahovost také v naprostém středu zájmu. A byl jsem překvapen, jak Buber dobře ladí s křesťanskými teology. A ladilo to také s mým intuitivním pohledem na svět. Ano, vztah v Buberově pojetí je něco víc než jen důležitá součást našich životů; vztah je přímo podmínkou našeho smysluplného fungování, něco co nás definuje a uschopňuje k hodnotnému žití. Buber to myslím přímo tak neformuluje, ale popisuje ten zdánlivý paradox, který říká, že abychom se mohli stát sami sebou, musíme sami sebe opustit, musíme se přestat vnímat jako střed světa, musíme vykročit k našemu „Ty“ (protože jen v kontaktu s „Ty“ se uskutečňuje moje já). A to nejen částečně a kontrolovaně (když se nám zrovna chce), ale v plné a trvalé účasti.
Velmi oslovující byl také Buberův důraz na vzájemné propojení našeho vztahu k lidským Ty a nekonečnému věčnému Ty, kterým je Bůh – jedno bez druhého být nemůže, náš vztah k Bohu realizujeme ve světě a náš vztah ke světu ustanovuje naše potkávání Boha.
Zní to trochu teoreticky (a taky trochu mysticky :-), ale Martin Buber vše dokládá fungujícím komplexem argumentů, které dohromady tvoří ucelený myšlenkový systém (vícekrát se mi stalo, že jsem s ním na některém místě v duchu polemizoval, abych se o pár stránek později dočetl vysvětlení svých nejasností)

Myslím, že tuhle knížku opravdu stojí za to číst, je sice trochu těžší, ano, ale není to filozofické dílo odtržené od běžného života. Naopak, může být povzbuzením pro naše konkrétní životy, podporuje naši snahu žít ve společenství a varuje nás před prázdnotou, kterou přináší život v sebestřednosti. Navíc je Já a Ty psáno velmi živým jazykem, poeticky a se značnou angažovaností.
Je to knížka, která nás vybízí k setkávání s druhými, a takových není nikdy dost.

„K setkání s Bohem nedochází proto, aby se člověk zabýval Bohem, nýbrž proto, aby osvědčoval smysl ve svém vztahu ke světu. Všechno zjevení je výzvou a posláním. Ale místo aby uskutečňoval, zabývá se člověk znovu a znovu reflexí o tom, kdo zjevuje; chce se zabývat Bohem místo světem. Při této reflexi však už není žádného Ty jako protějšku: člověk nemůže činit nic jiného než umísťovat Boha do říše věcí jakožto nějaké Ono, věřit, že ví o Bohu jako o nějakém předmětu, a hovořit tak o něm. Stejně jako není člověk náruživě zaměřený na sebe schopen bezprostředně prožívat to či ono, nějaký vjem nebo nějakou náklonnost, protože se místo toho zabývá reflexí o svém vnímajícím a pociťujícím já a míjí se tak pravdou události, tak není ani člověk náruživě hledající Boha (který se ovšem velmi dobře snáší v jediné duši s oním prvním) s to nechat dar působit, protože se místo toho zabývá reflexí o dárci a míjí se obojím.“

9 17.08.2020

„Manželství bývá nahlíženo jako pouhá forma citového uspokojení, které lze vytvořit jakkoliv a uzpůsobit podle sensibility každého,“ povzdechl si před časem v jedné své exhortaci papež František a přestože jsou jeho slova určená do jiné doby, Kristóf by zřejmě souhlasil, že vystihují i situaci v meziválečném Maďarsku. Kristóf ale rozhodně není nějaký zapšklý maloměšťák, tupě nenávidějící všechno nové, čemu nerozumí – je spíš melancholický než rozzlobený a zřejmě i smířený s nevyhnutelným nástupem nových poměrů. Ale sám se světu přizpůsobovat nechce, sám chce stát na pozicích svých předků – proto pro něj manželství není „milostný sentiment“, ale závazek a společenská odpovědnost. Je mi to docela sympatické, vždyť věrnost je i dnes nedostatkové zboží, ale soustředit se na povinnost na úkor lásky, myslet si, že musím volit mezi povinností a láskou, to nutně musí jednou vyústit v krizi. Ve dne to ještě jde potlačit, ale pak přijde noc...

Imre není opakem Kristófa, je spíš jakousi jeho druhou stranou stejné mince (dvě postavy spojené jako objekt a stín, píše InaPražáková, to je myslím výstižné), střet jejich postojů je vrcholem románu a zároveň místem, kde Márai nejvíc uplatňuje svůj talent; moc se mi líbilo, jak jsou oba pánové zobrazeni živě a věrohodně, že nevypadají jen jako figury, které odříkávají spisovatelovi teze a myšlenky.
Celkově na mě udělala kniha (moje první autorova) velký dojem právě tím, jak pečlivě a precizně je napsána, jak se Márai poctivě věnuje každému detailu z vnitřního i vnějšího světa svých postav (miniportréty obou Kristófových sourozenců jsou prostě úžasné), připomněl mi tím knihy Stefana Zweiga a nalákal mě k dalšímu objevování jeho tvorby.

9 22.07.2020

„Člověk je jako poutník, který jde alejí a stále nedochází konce. Člověk je věčný uprchlík a utečenec. Nejhorší ze všeho je ztratit domov. Ztratit své zázemí, svou zemi, kde se narodil a zapustil kořeny, pozbýt to vše, z čeho jsi žil a dýchal, tvořil a co nelze od živé cítící bytosti odloučit, leda od kamene – někteří to nechápou. Snad proto, že nikdy nežili a necítili.“

Atmosféra samoty je v knize neustále přítomna – přestože si Michael povídá s leckým, nenarazí na jedinou živou postavu, která by o něj projevovala opravdový zájem. V anotaci se sice píše, že se jedná o příběh uzavřeného chlapce, ale já jsem z něj tento pocit neměl, naopak se mi zdálo, že kdyby narazil na opravdu spřízněnou duši, sdílel by se velice rád. Jenže nikoho takového v okolí nemá; ani Růženku, která mnoho mluví, ale málo naslouchá; ani spolužáky, mezi nimi také nenajde nikoho, o koho by se mohl opřít – přátelství (a z něj pramenící pocit bezpečí) totiž není odvislé od počtu vyměněných slov a společně strávených hodin, ale přímo záleží na ochotě vstoupit do životů druhých.
A tak se mladému Michaelovi nelze divit, že si povídá s vycpaným medvědem a sochou tanečnice (on ten medvěd, tanečnice a vyportrétovaná babička jsou nakonec jediní, kdo mu věnují pozornost) - situace, do které je uvržen, je totiž natolik stísňující, že se dá snadno uvěřit tomu, že to není schopen zvládat standardní komunikací, a vzhledem k tomu, že funguje v prostředí, které výrazně nepřeje jakýmkoli nekonvenčním projevům, jeho myšlení jaksi „exploduje dovnitř“ a jeho svět začne připomínat Švankmajerovy fantazie.
Kde je pocit osamění, není nikdy daleko nejistota – jsou to takové skoro rodné sestry. A pan Fuks Michaela (a nás, čtenáře :-) v tomto směru vůbec nešetří – snad každá postava je zobrazena tak, že sice může, ale také nemusí být tím, čím se na první pohled zdá být. A neklid je tím větší, čím je pocit ohrožení zastřenější: patrolující policisté (kteří také mohou být špióni cizí moci) děsí víc než domovník (který je zřejmě zároveň katem), a největší pocit neklidu vyvolá spolužák Bracht, který Michaelovi občas položí ruku na krk na znamení přízně a někdy na něj dýchá z takové blízkosti, že je cítit jeho peprmintový dech.

Způsob psaní Ladislava Fukse je obrovsky zajímavý. Jako čtenář mám pocit člověka, který se pohybuje ve známé místnosti a zdá se mu, že je v ní něco zásadně jinak, že tam něco chybí nebo přebývá, ale není schopen zjistit, co to je – myslím, že něco podobného znají ti, kterým se zdají „realistické“ sny: všechno je v nich jako v opravdovém životě, ale přitom je něco (nebo všechno) nějak nespecifikovaně jinak.
Fuks se mi zde zdá být stylisticky umírněnější než v dříve čtených knihách, chybí zde naléhavost Spalovače i absurdní grotesknost Myší – proto můj zážitek z četby nebyl až takový, jako v těchto zmíněných románech. Přesto nudit nezačne, ani v pasážích, kdy se zdánlivě nic podstatného neděje: návštěva továrny a kafkovská vložka nekonečného stroje mě sice tolik nezaujala, ale například situace se zeměpisářem byla dokonalá – a nemožnost mu vyhovět je popsána tak sugestivně, že se musí silně dotknout každého čtenáře, který se snaží naplňovat smyslem mezilidské vztahy a naráží na reakci „ať udělám cokoli, nikdy to nebude ono“.

Ale černočerně pochmurná tahle kniha není. I na temnou strunu lze zahrát píseň o naději. Takže se dočkáme například následujících vět: „Prožívej své sny, prožívej sny o lásce, své sny lásky, neboj se. To je to nejlepší, co můžeš dělat. To nejlepší, co máš. To nejlepší, co je v tobě. Sny lásky jsou ty nejvyšší struny, struny v každém z nás, a mezi těmi se nikdy, nikdy nemůže ozvat žádná temná struna, i kdyby sis to myslil a hrozil se toho tisíckrát. (...) Prožívej své sny, sny lásky, prožívej je klidně a bez obav, prožívej je, jak nejvíc můžeš, z celého srdce, z celé duše, uslyšíš ty nejvyšší struny, jež jsou v každém z nás a nikdo nám je nevezme… Stůj na vlastních nohou a dokaž říci své, drž opratě, buď citlivý, ale ne přecitlivělý k vlastnímu životu, je to tanec mezi vejci.“

9 11.05.2020

„Ať jsi kdokoliv, jsi mé nesčíslné já; jsi to špatné nebo to dobré, co je také ve mně, i kdybych tě nenáviděl, nezapomenu nikdy, jak jsi mně strašně blízký. Milovati budu bližního svého jako sebe samého; i hrozit se ho budu jako sebe, i odporovat mu budu jako sobě samému; jeho břímě budu cítit, jeho bolestí budu sužován a budu úpět pod bezprávím, které se děje na něm. Čím mu budu blíž, tím najdu víc sebe sama. Budu klást meze sobci, neboť jsem sobec, a sloužit nemocnému budu, neboť sám jsem nemocný; neminu žebráka u chrámových dveří, jelikož jsem chudý jako on, a budu se přátelit se všemi, kdo pracují, neboť jsem jeden z nich. Jsem to, co dovedu pochopit.“

Síla příběhu Obyčejného života zvlášť vynikne v porovnání s Povětroněm. Je v tom zvláštní paradox: Povětroň nabízí přísliby tajemna a exotiku – a docela nudí; Obyčejný život je přehledný, lineárně vyprávěný a ničím významně nevybočující – a přitom dýchá životem. Je to jistě tím, že pod zdánlivě klidnou hladinou obyčejného života cítíme temné a chladné dravé proudy, sice je pouze tu a tam něco naznačeno, ale nedá se přehlédnout, jak to pod povrchem bublá – vypravěč se nás sice snaží přesvědčit o tom, jak je všechno uspořádané a pokojné, ale právě tahle úporná snaha z něj dělá vypravěče nespolehlivého a probouzí naši zvědavost.

Kdyby psal Obyčejný život Conrad nebo Kafka, možná by s psaním skončili na místě, kde rekapitulující vypravěč poprvé upustí pero – z románu by tak byla delší novela, která by provokovala k otázkám: jaký ten náš pan přednosta vlastně byl, kde všude nám o sobě lhal a co vše nám neřekl? Jenže Čapek takový není, mám pocit, že kdyby měl Karel Čapek za úkol vytvářet pro noviny křížovky, dodával by je už vyluštěné ;-)
A tak nás i zde vede za ruku – trochu jako bychom byli ne zrovna nejbystřejší studenti – a pečlivě nám vysvětluje, co měl vlastně svým dílem na mysli.

Teorie o tom, že lidská osobnost je vlastně mnohohlasem jednotlivých povahových rysů, které se v nás různě překřikují, to není nic nového – psal o tom například Hermann Hesse ve Stepním vlku (teorie mnohočetné schizofrenie, pokud si to správně pamatuji) a dojde k tomu asi každý člověk, kterému nejsou lhostejné dopady jeho chování a snaží se tedy rozkrýt zdroje svých motivací. Je to ovšem téma velmi důležité a Čapek o něm píše velmi chytře, dokonce i na poměry svého obvykle vysokého standardu – zřejmě proto mi jeho didaktičnost tentokrát nevadila.
Největší radost z celého románu (a z celé noetické trilogie) na mě čekala na samém konci: Čapkova teorie o vztahu sebepoznání (a navazujícího sebepřijetí) a pochopení pro lidi kolem nás je výborná. Když v sobě odhalíme různé povahové rysy, různá naše „druhá já“, „třetí já“ a všechna další „já“ (včetně těch, které bychom nejraději vytrhli jak baobab nebo rituálně pohřbili do sypké země) a poznáme je, může nám to pomoct být chápavější k problematickým vlastnostem lidí okolo nás.
A pokud tuhle Čapkovu myšlenku ještě rozvedu a trochu otočím, tak mi může pomoct i ke smíření se s vlastními chybami: co když jsem byl „obdarován“ všemi možnými charakterovými neduhy právě proto, abych je dokázal chápat u druhých a na druhé se proto nevyvyšoval a nepohrdal jimi?

9 04.05.2020