mirektrubak mirektrubak komentáře u knih

☰ menu

Bez šance Bez šance Neal Shusterman

Do knížky jsem se pustil, protože byla prezentována jako dystopie. Jenže... Podle mě je silou dystopických příběhů to, že naší společnosti "nastavují zrcadlo", že v nadsazené podobě zobrazují aspekty našeho světa, které pro naši společnost mohou být zničující. Příklad? Právě v den, kdy píšu tento komentář jsem se dočetl, že země, která je součástí NATO (a tedy by měla být součástí obrany svobodného, demokratického světa) zavádí restrikci vzdělávacích stránek na internetu. Což dává četbě dystopické knihy 451 stupňů Fahrenheita další rozměr. Stejně tak čtení Mechanického pomeranče, 1984, Pána much (a hromady dalších) je románovým komentářem k dnešnímu světu a pomáhá nám nad našimi životy přemýšlet a uvědomovat si souvislosti a rizika.
Kniha Bez šance nic takového nenabízí. Ani nemůže, protože vychází ze situace, že je společensky akceptovatelné ukončit život mladých lidí (ve věku 13-18 let). To je něco, co je zcela mimo realitu a nijak se to nevztahuje k současnému světu.

Bez šance tak nezbývá než číst jako dobrodružný příběh pro mládež, který má docela předvídatelný děj, schématické postavy a velké množství různých dramatických situací, záchran na poslední chvilku a podobných věcí, které zřejmě k tomuto žánru patří. Což ale zase není zas tak málo, Shusterman sice není bůhvíjaký mistr pera, ale napětí se mu daří držet a stránky se tak otáčí docela rychle - přistihl jsem se, že jsem byl zvědavý, jak to vlastně celé dopadne a ty dva večery s tímto příběhem mně nakonec docela rychle utekly.

30.04.2017 2 z 5


Pole je tento svět Pole je tento svět Dola De Jong (p)

Střídání perspektiv a vyprávění z pohledu dětí (a jen někdy dospělích) je působivé. Atmosféra je skličující, jak se dá u podobného příběhu čekat, ale té emocionální naléhavosti je dosaženo bez patosu a nějakých dramatických efektů - k dramatickým situacím dochází většinou mimo děj a dovídáme se o nich až z reflexí jednotlivých postav.
Při čtení jsem byl příběhem zaujat, ale neměl jsem pocit, že čtu nějaké veledílo ... ale po odložení knihy (píšu tento komentář cca 3-4 dny po dočtení) ze sebe pořád ten tísnivý pocit z příběhu sirotků nemůžu setřást.
Trochu přemýšlím, kolik podobných osudů se odehrává ve světě právě teď a proč jsme my všichni vždy tak ochotni dívat se raději jinam ( a nejčastěji sami na sebe)

11.01.2017 5 z 5


Domek na vinici Domek na vinici Viola Fischerová

„Nevíš čeho se dotkneš
básní

Víš o žilách kamene
v krvi
Můžeš to brát
nebo ne

Jednou to z tebe
stejně vyrazí nářek
Až tě osud
přimáčkne na zeď“

Být literární polovzdělanec má velkou výhodu v tom, že je člověk čas od času pozitivně šokován čtenářským objevením dobře známého a oceňovaného autora. Já na Violu Fisherovou narazil nečekaně a mám z toho setkání velkou radost a duchovní užitek! A už nikdy si ji nebudu plést se Sylvou Fischerovou! :-)
I v této sbírce se paní Viola dotýká vzpomínek na blízké, kteří už nejsou s ní. Bez okázalých gest a slovních obrazů, jemně a tiše, jakoby udiveně, prozkoumává ten prostor, který zbyl, to prázdné místo po někom, obraz v paměti, který nahrazuje hmatatelnou zkušenost.
Dotklo se mě to.

„V slunci mi tě vrací
vůně potu
Jako bys nebyl víc
nežli ten sladký pach
který si někdo
pamatuje“

14.07.2024 5 z 5


Den opričníka Den opričníka Vladimir Georgijevič Sorokin

Hodně mi to připomínalo Mechanický pomeranč, v několika aspektech. Jednak vymknutostí z jazykových pravidel. Pak také specifickým pohledem na násilí, tou adorací krutosti, kterou hrdinové zvráceným způsobem chtějí pozvedat na jakousi formu umění, ve které jsou schopni rozpoznat krásu jen oni, vyvolení a výjimeční. (Ono to spolu možná souvisí: touha nenechat se vázat etickými standardy pohrdané a přehlížené většiny a touha se vymezit vůči týmž také originálním způsobem použití jazyka. Nebo je to blbost?). Společným prvkem je také zvláštní vztah vypravěče ke svým kumpánům – na jednu stranu okázale prezentovaná pospolitost (zde prezentována trochu příliš explicitně popisem homosexuálních orgií - které ale opravdu spíš vypadaly jako rituál jednoty než jako zdroj rozkoše, ne?), která je ale falešná, permanentně nestálá, s neustálou připravenosti zařídit se pro sebe nejvýhodněji.

Nejsilnějším dojmem z celé knihy byla ta naznačovaná dvojakost moci, která je vlastně velmi vratká. Opričniků se každý bojí, prokazuje jim úctu, jasně, mají nebývalé výhody a benefity plynoucí z jejich elitního postavení. Ale zároveň je tady pořád to vědomí, že to vše může rázem skončit. Z toho vyplývá stálá podezíravost, stálé promýšlení všech náznaků podivného chování u ještě vyšší vrchnosti. Jako by opřičnici nějak věděli, že režim, který bez lítosti (a bez varování, s logikou ruské rulety) rozdrtí každého, nakonec rozdrtí i je – veškerá privilegia se rozplynou jako dým a že celé to nevázané užívání se je jen pomyslným tancem na Titaniku.

K většímu literárnímu požitku mi bránil ten zbytečně divoký styl (ten se mi moc nelíbil ani v divadelní adaptaci, a to mám jinak živelnost Karla Dobrého v oblibě) a jistá plochost děje, kde se vlastně jen vršily sobě podobné události se sobě podobným vyzněním.

13.07.2024 3 z 5


Miluju tě k zbláznění Miluju tě k zbláznění Jáchym Topol

„miluju tě k zbláznění
není na co čekat
rána je rozevřená rudá
šklebící se oko bůžka
je čas spálit všechny dopisy“

Zatímco básně a písňové texty Filipa Topola ve mně s odstupem času jen zřídka vzbuzují víc než nostalgii, u bratra Jáchyma to mám jinak. Jak jeho prózy, tak rozhovory s ním, tak i teď básně ve mě nachází otevřeného a přijímajícího čtenáře. Což je možná trochu zvláštní, protože ten divoký život, který z veršů probleskuje není mojí životní situací. Nebyl v mých mladých letech (to jsem se možná snažil stylizovat do role drsnýho pankáče, ale obávám se, že jsem svoji mírnou a nenásilnou povahu nedokázal utajit :-) a už vůbec ne dnes, kdy jsem spořádaně se točící kolečko ve stroji téhle společnosti. Přesto mám pocit, že těm básním nějak rozumím, že existuje nějaké moje animální vnitřní druhé já, které si s Jáchymem Topolem notuje.
Prostě to ke mně nějak intenzivně promlouvá, aniž bych věděl čím přesně a proč. A nejspíš to vědět nepotřebuju.

„vím že je to všechno složitější
ale dívat se na sebe do zrcadla pozorovat
to co se děje s mou tváří to není dobrá zábava
a navíc je jasný
že můžu přijít o všechno
můžu lidský rase taky úplně všechno věnovat
všechno mimo lásky
a to je docela đobrý pro tenhle způsob psaní
možná je to dobrý pro poezii pro život ne“

09.07.2024 5 z 5


De Imitatione Christi | O následování Krista De Imitatione Christi | O následování Krista Tomáš Kempenský

„Co je ti platné, že vedeš hlubokomyslné řeči o vznešené Trojici, chybí-li ti pokora, a proto se Trojici nelíbíš? Vzletná slova ještě nikoho neudělala opravdu svatým a spravedlivým. Milým Bohu činí každého ctnostný život. Raději si přeji pokoru mít než ji umět definovat. Můžeš znát celou Bibli a citovat všechny filosofy, a k čemu tito bude bez Boží lásky a milosti? Marnost nad marnost, všechno je marnost (Kaz 1,2), kromě lásky k Bohu a služby jemu jedinému, Toto je nejvyšší moudrost: zříci se světa a všechno jednání zaměřit na získání království v nebesích.“

Na Následování Krista jsem se chystal už dlouho, dokonce jsem ji loni měl i z knihovny doma, ale knih bylo tehdy moc a času málo... Tak jsem rád, že mi to tentokrát vyšlo. Stálo to za to! Rozhodně to nebyla pouze povinná četba, kterou bych chtěl mít v přečtených prostě jen proto, že se jedná o jednu z nejvlivnějších knih v historii křesťanství.
Jsem přesvědčen, že Následování Krista má potenciál oslovovat i dnešní křesťany. Protože vstupuje do pomyslného konfliktu, který se v obci věřících objevuje už od doby, kdy křesťanství přestalo být existenční záležitosti a církev se začala etablovat ve světě. S biskupy, kteří se stali státní nobilitou. S teology, kteří se stali teoretiky a později profesory na katedrálních školách a univerzitách.
A právě proti přílišnému teoretizování a proti oddělování teologie a spirituality se staví hnutí devotio moderna, jehož je Kempenský nejznámějším představitelem (přestože možná není autorem Následování v našem pojetí toho pojmu – šlo zřejmě spíš o kompilát již napsaných článků). Pro zbožnou rodící se městskou společnost nabízela afektivní spiritualitu s důrazem na aktivní prožívání vztahu s Bohem, duchovní chudobu, odpoutanost. Zdůrazňuje také askezi a odevzdanost Kristu a rozdíl mezi ubohým lidským a vznešeným božským. A je v tom fakt ohromně silná a aktivační! Motivační literatura, dalo by se říct dnešní terminologií.

„Rozhojni ve mně lásku, ať se naučím vychutnávat vnitřními ústy svého srdce, jak je sladké milovat, ať se v ní rozplynu a nechám se jí unášet. At mě láska přibrzdi, když se mě zmocní příliš veliké nadšení a úžas. At zpívám chvalozpěv lásky. Ať má duše, plná lásky, vzlétá za tebou, svým milovaným, do výšin a chválí tě do umdlení. Ať v zajetí lásky jásá! Ať tě miluje víc než sebe a sebe pouze pro tebe a v tobě všechny, kteří opravdově milují tebe tak, jak to přikazuje zákon lásky, který z tebe vyzařuje.“

Přesto nebudu jen chválit. Pár věcí mi nesedlo.
Jednak už naznačený implicitní odpor k teologii, dualita těla a duše a antiintelektualismus; protože racionální reflexe je důležitá, vždyť správný a zdravý duchovní život je vždy kombinací modlitby a reflexe. Reflexe nesmí být redukována leností nebo strachem z toho, že při rozumovém pohledu neobstojí.
A pak zde byl ten přísný tón, který se mi opravdu jevil příliš středověký. Upozorňovat na bídný stav člověka, který je ničím před Bohem je jistě nutné (protože pýcha je nejstrašnější mezi hříchy), ale zde to bylo někdy trochu moc ubíjející. Třeba ty živé popisy pekla a povzbuzování k vymýcení lásky ke všemu stvořenému. Hm.

Nejmilejší pocity jsem ale při čtení zažíval, když jsem v textu narazil na myšlenky, které byly zjevnými inspiracemi díla svaté Terezky (z Lisieux). Ta měla Následování Krista jako základní zdroj své spirituality (společně s Janem od Křížem) a bylo krásné si uvědomovat, jak jsou její věty tak podobné Kempenskému a přitom v něčem jiné, přefiltrované její láskou a něhou.

„Žádný skutek, učiněný zjevně bez lásky, ničemu neprospívá. Cokoliv se však koná z lásky, byť by to bylo zanedbatelné a sebenepatrnější se promění v užitek. Bůh totiž oceňuje více to, co se dělá s láskou, než kolik se toho udělá.“

21.02.2024 5 z 5


Longinovo kopí Longinovo kopí Louis de Wohl

Ještě víc než Quo Vadis mi Longinovo kopí připomínalo Waltariho Jeho království. A to hned ve dvou aspektech. Jednak svým důrazem na jakousi "vícerozměrnost" postav, které nebyly jen dobré nebo zlé, ale procházely různým vnitřním pnutím a dynamikou, a také jejich portréty víc odpovídaly mentalitě římské doby a nebyly jen průmětem romantických představ do exotického prostředí. Za druhé, zejména, zde byl hodně přesvědčivě vylíčen myšlenkový střet římského a izraelského pojetí světa. Longin musel vstřebat nejen kompletně jinou představu o vztahu k přesahujícímu posvátnému, ale musel se vzdát také svého helenistického náhledu na svět, ve kterém je přece nepředstavitelné, aby nekulturní barbaři někde ze zapadlé periferie (kteří nechodí do lázní a nemají divadla a tělocvičny!) mohli dát světu pravého Boha, Pána všeho. Taková nepřijatelnost! Zdálo se mi, že zde bylo krásně popsáno napětí mezi přitahující silou Ježíše - kterou viděl promítnutou do tváří a činů těch, kteří se Ježíšem nechali pozvat do společenství - a touhou zůstat v bezpečí mentálního světa své domoviny. Světa, kterému rozumí a který ho nevystaví nutnosti překreslovat svého vnitřní konstanty.
V tom je tenhle klasický historický román jaksi skrytě současný. Mluví tím nejen ke konvertitům ke křesťanství (kteří už vědí nebo tuší, že Pánův hlas nevolá k nějakému lážo plážo vztahu na půl plynu, že je potřeba učinit pro Boha ono Tereziino "determinada determinación", tedy "rozhodné rozhodnutí“), ale vlastně nám všem čtenářům připomíná, že na cestě k našemu lepšímu já je nám velkým nepřítelem lpění na neživých zvycích, na překonaných postojích a názorových schématech.
Ale Longinovo kopí není psychodrama o vnitřním hledání a tápání mladého válečníka. Nebo lépe řečeno: není to jen o tom. Primárně je to dobře napsaný dobrodružný příběh, se srozumitelným vývojem a interakcemi postav, logicky plynoucím dějem a uvěřitelnými dialogy. Bavilo by mě trávit s postavami románu svůj čas, i kdyby se vše neodehrávalo na půdorysu nejznámější a nejdůležitější události dějin.

Jako katolicky věřící čtenář ale musím pochválit autora právě za to, jakým způsobem začlenil příběh do biblického kontextu! Nedopustil se žádných věroučně pochybných odchylek od evangelní podoby, a to nejen v popisných částech (tedy: že by se v jeho knize děly události, které by odporovaly podání z Písma), ale ani ve vykreslení jednotlivých charakterů (tedy: že by postavy v jeho knize myslely a chovali se proti své vnitřní logice). Jako držitel státnice z biblistiky zde mohu s klidným svědomím souhlasně pokývat hlavou a obtisknout pod text pomyslné kulaté razítko. :-)
Ale co na mě hlavně udělalo dojem? To byl ten opatrný až něžný způsob, se kterým autor nakládá s okamžiky Ježíšova života. Líbilo se mi totiž, že nejen chytře doplňuje a dovypráví, ale že stejně chytře na mnoha místech nechává ta či ona tajemství, aby zůstala tajemstvími a nepřišla tím o své kouzlo. Nedozvíme se třeba, co Ježíš píše do prachu před soudem s cizoložnicí. Někteří blázni by chtěli slyšet hlas Pána Krista na gramofonové desce, rozčiloval se kdysi dávno básník Holan. Louis de Wohl tomuto bláznovství odolal a svému románu tím dobře posloužil.

19.01.2024 4 z 5


Zlatá reneta Zlatá reneta František Hrubín

"A v dálce za druhou řekou Lenka musela slyšet, jak mu tluče srdce, jako on slyšel tlouci její: zvednou-li oči, vidí nad hlavou tytéž hvězdy; jsou tak těsně u sebe, že bys mezi nimi neprotáhl ani mušelínový šátek; ale oba přitom cítí zoufalý tlak: vpáčily se mezi ně lesy k nepřejití. Už se znají půldruhého dne: Lenka dnes ráno odjela; zítra touhle dobou se budou znát dva a půl dne, a kdyby se už nikdy neměli vidět, budou se pořád znát, měsíc, rok, dvacet let, sto let."

Ta dusivá atmosféra nenávratné ztráty byla tak zdrcující, že jsem to skoro nedokázal učíst. A přitom jsem neměl pocit, že by pro její vykouzlení používal František Hrubín nějakých zvláštních literárních triků. Ano, talent k lyrickému krasopsaní v sobě ani tady nezapře, ale největší sílu jeho výpovědi jsem nacházel spíš v prostotě a jisté všednodennosti téhle novely.
Jan na své cestě zpět míří k definitivnímu zhroucení svého světa vcelku nevyhnutelně, happy end by v takto napsaném příběhu působil nevěrohodně, nepatřičně. Přesto bych mu přál nějaké nadějné vyústění, ale to by nesměl mít svůj pohled obrácen špatným směrem, zpět do minulosti, na všechno reálně poničené i smyšleně povznášející. Stíny minulosti v jeho přemýšlení a prožívání mu neodbytně pronikají do všeho, ale o stíny se nejde opřít, od stínů se nejde odrazit...

Přes svoji tísnivou melancholičnost je v mých očích Zlatá reneta skvěle napsaný drobný poklad. Připomněla mi velmi intenzivně, jak bezútěšný život dokáže být, když člověk nezažívá zkušenost milujícího a milovaného (a ne, nemyslím tím nutně účast v nějakém partnerském vztahu). A jak nesnesitelně těžké břemeno nese ten, kdo nedokáže sám sobě odpustit.

"Zmínka o tom, že knihy propil, byl první stupeň k mechanickému dvoření: pak mluvil o blátivé směsi: Je v ní aspoň jiskřička touhy po tvaru? Co myslíte? Stylizoval svou osamělost, svou ubohost a své neřesti, jistě je znala z klepů po domě, a natáčel je k ní hranou, jež se měla zaříznout do naivní duše, okoralé všední prací, a dát vytrysknout mateřskému soucitu. Ale už na tom byl tak bledě, že se při dalších setkáních jako stará nevěstka dojímal vlastním osudem a začal o něm snít jejím médiem a milovat v ní své okrášlené zoufalství, zalité aspikem její bezelstné něhy: touha, že ho jednou přece zachrání, rostla v jejím nitru jako houba."

20.10.2023 5 z 5


Arturův ostrov Arturův ostrov Elsa Morante

Vypadalo to na první pohled na takový ten příjemně čtivý typ románu o hledání sebe samého v mladém lidském životě. S velmi citlivým chlapcem ve velmi citlivém věku, ve kterém se něco v člověku láme, něco nevinného cenného definitivně odchází, ale něco zásadního se zase rodí - něco, co nasměruje a zformuje člověka do jeho dalšího žití. Všichni jsme ten čas zažili a většinou na něj vzpomínáme s nostalgií, byť někdy docela rozpačitou, protože kombinace velkých emocí a malé zkušenosti pravidelně vede k tomu, že se člověk často chová jako megatrdlo. Ale projít tím je třeba a literárně to sledovat z bezpečného odstupu je lákavé. Navíc v malebném a pro nás exotickém ostrovním prostředí jižní Itálie.

Ale tohle čtení není takové. Není to utěšující "sice nám chybí máma a trochu se proto ve všem plácáme, ale máme se rádi a máme zdravé jádro, a tak všechno zvládneme". Úplně naopak, řekl bych. Pro mě byl tenhle bildungsromán svědectvím o tom, jak deformovaná vychází lidská osobnost z prostředí, ve kterém chybí láska a porozumění (což nemusí nutně přímo souviset s nekompletní rodinou), jak z toho pak vyrůstá někdo, kdo sám sebou kontaminuje své okolí a jako špatně izolovaný elektrický drát zraňuje kohokoli, kdo se ho dotkne. A jak je těžké z toho vyrůst a proměnit se, dokonce i v románovém příběhu. Arturo sice svá telecí léta za sebou přečká, ale loučíme se s ním jako s dospělou osobou, která se smířila a odpustila, druhým i sobě? Nebo jen na konci učiní další viditelné a okázalé gesto, ve snaze nějak překrýt ten nepořádek, který má na svědomí (aby se zapomnělo, aby sám zapomněl)?

Arturův román stojí za to číst i pro způsob, jakým je napsán. Popisný a přísně realistický styl zvláštně kontrastuje s mysticky alegorickou atmosférou děje - ostrov Procida na mapě Neapolska existuje, ale zároveň působí velmi symbolicky, jaksi magicky (vzpomněl jsem na Shakespearovu Bouři). Stejně tak by se příběh dal přiřadit ke konkrétnímu letopočtu, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že se pohybujeme v jakémsi bezčasí. Měl jsem pocit, jaký často mívám, když čtu něco od Ladislava Fukse: jako bych se díval na dobře známý obraz, cítil, že je v něm něco jinak, ale nemohl přijít na to, co vlastně.

16.10.2023 4 z 5


Kniha života Kniha života Terezie od Ježíše

"Člověk usiluje o spojení s Bohem, namlouvá si, že následuje rady Krista, který byl zahrnut potupami a křivdami, a zároveň si chce uchovat vlastní čest a vlastní dobrou pověst. Ne, jsou to příliš rozdílné cesty, a tak se nikdy nedojde k cíli."

Zkoušel jsem číst Knihu života před pár lety, ale nedostal jsem se příliš daleko. Kapituloval jsem před tím obrovským rozdílem, který byl mezi duchovním životem Terezie a mým tehdejším náboženským levelem. Při druhém pokusu letos v létě sice ten nepoměr zůstal v zásadě stejný, přesto to bylo tentokrát jiné. Tentokrát jsem měl pocit, že ke mně Tereziino svědectví promlouvá, že je sice daleko (protože světice), ale že je mi nějak srozumitelná, nějak v mém žití přítomná. A občas (docela často) jsem měl pocit, jako by ke mně její slova nedoléhala z dálky, ale jako by jen formulovala něco, co se rodilo v záhybech mého vlastního přemýšlení a prožívání Boha. Byl to zážitek docela tajemný a dost silný. V mnohém tak vzdálená jste mi, Terezie od Ježíše, a přitom tak blízko!
Pomohlo jistě i nové vydání životopisu (který ve skutečnosti není životopisem, je to víc duchovní testament a průvodce spiritualitou, řekl bych). Nad předchozími knihami z edice Fontes (Terezka a Augustin) jsem se tady dříve rozplýval a nadšen jsem i tentokrát. Osvětlující předmluva a dobře zpracovaný poznámkový aparát mi umožnily správně chápat mnoho informací, které bych bez této pomoci nedokázal zařadit do patřičného kontextu.

Fascinující na Terezii je mnoho věcí. Mě nad jiné zaujala její absolutní snaha o poctivost a pravdivost. Je to patrné neustále, až se čtenáři může zdát, že je toho až příliš, všech těch obav o zkreslení vlastních vidění, nejistota ohledně věrohodnosti její vlastní interpretace. Terezie se tady intuitivně, v době raného novověku, ukazuje jako skvělý psycholog, který vnímá riziko, že si Boží přízeň a přítomnost vyložíme svým vlastním způsobem. Že si Boha osedláme a použijeme pro své duchovní útěchy svoji vlastní - a tedy nutně zkreslenou - představu. (Vyjadřuje to výstižně: "Je mi líto těch, kdo slouží Bohu na vlastní účet.")
Je zajímavé, jak v Tereziiných zápiscích žije v dobrém souladu vědomí Boží přesažnosti i blízkosti. Nikdo mi nemůže být víc nepodobný než dokonale dobrý Kristus, ale zároveň mi nikdo není blíž, nikdo mě nemiluje víc, nikdo není můj lepší přítel. Tahle "rovnost v nerovnosti" má v křesťanských postojích tendence k vytváření napětí, ale Tereziino přátelství s Bohem je hodně přirozené. A je důležité si ho v modlitbě připomínat a upevňovat, je to důležitější než teologické vzdělání nebo znalost Písma!

Velký prostor dostává popis Tereziiných vizí, to jsou trochu náročnější pasáže na vnímání a spoluprožívání s autorkou. Sám si nejsem zcela jist, jak je brát. Zajímavé ale je, že jí její mystická vytržení nijak neodvádí od praktických věcí. Svojí mystikou se nevzdaluje praktickému životu ani praktickému přemýšlení. Její pohled je trvale upřen na Boha, ale přitom neutíká od každodennosti. Kontemplace a činorodost jdou u ní ruku v ruce, neoddělitelné jako nádech a výdech. Vnímá se jako Marie i jako Marta, prožívá božství i lidství Ježíše - a tedy klade důraz na to, že každá aktivita jejich sester (a tedy i naše, jako Tereziiných vzdálených učedníků) s myšlenkou na Boha je dobrou službou, ano, i s koštětem v ruce, ano, i mezi hrnci :-).

Tereziin důraz na Boha je absolutní, je to neustálý život s Ním (docela výstižně je to vidět na způsobu, jakým popisuje čas: trvalo to jeden Zdrávas, nebylo to déle než odmodlení Kréda atp. :-). To vede k odpoutání od ostatních lidí i ke svobodě od sebe samé. Zní to na první pohled trochu zvláštně, jako znevážení a nedocenění člověka. Ale to jen tak může vypadat, Terezie vnímá společenství jako potřebné k vlastnímu růstu. Jako korekci a doplnění vlastního prožívání, jako vzájemnou podporu a obohacení. Píše: "Je to jistý druh pokory, nedůvěřuje-li člověk sám sobě a věří-li, že mu Bůh pomůže prostřednictvím lidí, jimž se svěříme. Díky takovým duchovním rozhovorům také roste vzájemná láska."
Právě pokora je možná hlavním motivem celého jejího díla. To se projevuje způsobem, který by se náhodnému čtenáři mohl jevit jako nezdravé ponižování. Zvlášť občasné výroky typu "co já o tom můžu vědět, jsem jenom žena" přivádí některé její současné čtenářky k nesouhlasnému vrčení a krabatění obočí :-). Ale to je daň za těch 500 let, které nás od ní dělí - a je spíš překvapivé, že je těch dobových podmíněností tak málo a že tahle velmi specifická žena ve specifické situaci může promlouvat tak silně i k nám, tady a teď. Tereziina spiritualita jako "budova, která má základ v pokoře" je velice oslovující, je živá, je aktuální!

"Ten, kdo tě opravdu miluje, mé Dobro, jde bezpečně po široké a královské cestě, daleko od propastí. A jestli klopýtne, spěcháš mu podat ruku; nepatří-li jeho srdce světu, ale jen tobě, nedokáže ho zkazit ani jeden pád, ani mnoho, protože kráčí údolím pokory. Nedokážu pochopit, z čeho má člověk strach, má-li se dát cestou dokonalosti. Kéž nám naopak Pán ve svém milosrdenství dá pochopit, že to je klamná bezpečnost, když se člověk řídí zásadami světa a žije v tak zřejmých nebezpečích, zatímco pravá bezpečnost je v tom, když kráčíme stále vpřed po Božích cestách. Upřeme své zraky na Boha a nebojme se, že toto slunce Spravedlnosti se skryje nebo že nás ponechá v temnotách, v nebezpečí, že se ztratíme, ledaže ho my sami opustíme."

13.07.2023 5 z 5


Masnaví. Básně vnitřního smyslu. Masnaví. Básně vnitřního smyslu. Džaláleddín Balchí Rúmí

„Láska je tajemství a žádá vysvětlení,
zrcadlo, i když je zrcadlem, zrádcem není.
Víš, proč tvé zrcadlo nelže a zrádcem není?
Je čisté, čiré je, zbaveno omlžení.“

Z Rúmího poezie jsem měl pocit ... hm, já vlastně nevím jaký. Nepřišly mi ty verše nějak hluboké, úchvatně krásné, dechberoucí... A taky předávaná moudra se mi jevila jako lehce banální opakování notoricky známého – což je mimochodem podobný pocit, který mám z Ezopových bajek, ale i třeba ze starozákonní mudroslovné literatury (s výjimkou Kazatele a Joba, samozřejmě, to je jiná liga. :-)
Zároveň jsem ale při čtení vnímal zvláštní uhrančivé kouzlo, zvláštní kombinaci něčeho vzácně vzdáleného, vonícího exotickým kořením i mile blízkého, důvěrně ke mně mluvícího. Přesněji to popsat asi neumím, ale bylo mi s Rúmím prostě nějak hezky.

A velké potěšení ve mně vyvolala grafická úprava knihy, konkrétně ukázky veršů psaných arabským písmem – islámská kaligrafie je skvostná, ve své vizuální estetice i v bezmezné tvořivosti různých stylů a fontů. Nádhera, nádhera, nádhera!

„Přiznej čestně, spravedlivě, že je láska dobré dílo,
když charakter špatný je, je z ní škoda pouhá.
Ty svou vášeň přezdíváš, nazýváš ji láska
a od vášně k lásce je cesta dlouhá, dlouhá...
(...)
Jednání vycházet musí z vnitřku srdce,
uzel nerozetneš, když nasloucháš legendám.
Pramen vody, když prýští uvnitř domu,
lepší než řeka je, jež zvenčí teče k nám.“

27.02.2023 4 z 5


Zahrada Mariánská Zahrada Mariánská Julius Zeyer

Ech, tak tohle literární setkání se nepovedlo. Vlastně se ani o setkání nedá mluvit – Zeyerův hold Panně Marii mě zcela minul – přišel mi přepjatý a přezbožný a přeslazený až hrůza. Nemohl jsem si nevzpomenout na Renčovu Popelku Nazaretskou, která se k mariánskému tématu staví podobně: básník chybějící místa v životě Matky Boží doplňuje tím, co mu o ní říká jeho náboženská intuice. Ale zatímco Renčově Popelce tluče lidské srdce a přes svoji vznešenost žije křehce a zranitelně svůj lidský úděl, Zeyerova Maria jako by ani nebyla z tohoto světa.

Vlastně mi to přijde problematické i věroučně (jedná se o implicitní monofyzitismus a apollinarismus, taky dost dokétismu bychom mohli identifikovat) – jakkoli jsem si samozřejmě vědom toho, že poetická výpověď o lásce k Bohorodičce se nemusí nauky církve držet. Maria ani Ježíš u Zeyera nestojí nohama na zemi, ale vznáší se v jakémsi obláčku božské dokonalosti, ve kterém jako by se jich nemohlo nic zlého dotknout – a tak Ježíš přijde na svět bez porodních bolestí „jak měsíc tiše vyjde z brány večera“ a už jako batole koná jako malý moudrý teodidakt zázraky. Přijde mi to nějak znepokojivé a je mi to cizí, protože odvozuji svoji blízkost k Ježíši i Marii právě naopak: k tomu, abych mohl cítit jejich přítomnost v okamžicích, kdy je mi nejhůř, mi pomáhá vědět, že i oni si reálně prošli vší bolestí světa, že nejsou jako nějací olympští bohové ve své dokonalosti vzdálení a nedosažitelní. To není podceňování jejich božství, ale docenění jejích lidství, našeho společného lidství. Oni se přece stávají tím, čím jsme my, abychom se my mohli stát tím, čím jsou oni, ne? Vždyť přece Ježíš „lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu.“ (z konstituce Gaudium et Spes)

20.01.2023 2 z 5


Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě Znamení neznámého: Rozhovory o spiritualitě Jan Němec

„Mystici jsme potenciálně všichni. Jde jen o to, jestli si to uvědomujeme. Všichni přece máme zážitek úžasu ze skutečnosti, všichni se někdy ocitneme v hlubokém tichu anebo zkoušíme, že do sebe věci tajemně zapadají a dávají nám smysl. Tohle zná každý, jde jen o to, jestli to pěstuje.“
(Adam Borzič)

Nečekal jsem od téhle knihy nic zvláštního, vlastně jsem si ji půjčoval jen ze zájmu o jednu ze zpovídaných osob a trochu počítal s tím, že si soubor rozhovorů třeba ani nepřečtu celý. Byl jsem velmi rázně vyveden z omylu a byl jsem vyveden z omylu velmi rád. Nejen, že každý z respondentů má zajímavý příběh a dokáže ho srozumitelně sdílet – s jednou, možná dvěma výjimkami jsem měl pocit, že nějak rozumím spiritualitě každého z devítky -, ale navíc všichni zpovídaní tvořili dohromady vzájemně se doplňující obraz toho, co znamená žít spiritualitu v současné době. Mohou za to kromě dobře vybraných osobností jistě i tazatelé, kteří věděli, na co se ptát a kam každý z trialogů směřovat. (Zajímavost je, že až když jsem měl knihu doma, zjistil jsem, že je pod ní spolupodepsán Petr Vizina, se kterým jsem se na podzim něco namudroval o literatuře a teologii – inu, svět je malý a o náhody tu není nouze :-)

Východní náboženství mi nejsou blízká a ani v experimentování s psychotropními látkami se nevyznám. Tyto polohy knihy pro mě tedy byly zajímavé, ale silněji ke mně rozhovory promlouvaly tam, kde se promýšlelo opření se všedního dne do spirituality (a spirituality do všedního dne), zpracovávání těch nejběžnějších zážitků a prožitků.
Mystika jako kultivace etické existence v konkrétních vztazích, v konkrétních životních podmínkách, v citlivosti a pozornosti vůči nebezpečím a v důvěře vůči zdrojům. Být spirituální může znamenat být v dobrém smyslu praktický, snažit se vidět věci s maximálním soucitem k sobě a s jasností, najít své vlastní místo, z něj se pak vydat na duchovní cestu a stát se co nejlepší verzí sebe sama.

Nejvíc překvapivé pro mě bylo setkání s Alicí Koubovou. Její příspěvek byl nejen hodnotný její úžasnou otevřeností, ale velmi cenným způsobem vyvažovala jinak pochvalná slova na adresu spirituálních aktivit. Když říká, že „narazit na vlastní stíny nebo nezralost bývá ponižující, a proto se mnoho lidí utrhne a ‚zaplácne‘ to transcendencí“, říká něco velmi důležitého. Její důraz na to, že musíme vnímat „cit pro to, kdy skutečně jde o osvobození se od ega a kdy o masochismus, kdy jde o svobodu a kdy o útěk od reality, kdy jde o odvahu se prosadit a kdy o narcismus, kdy jde o odevzdání se a kdy o rezignaci, kdy jde o autonomii a kdy o neochotu se na někoho spolehnout, kdy se realizuju a kdy podléhám workoholismu“ je nenahraditelným korektivem našeho okouzlení spiritualitou.
Pozorně jsem poslouchal i její negativní zkušenost s patriarchalitou a mocenskostí katolické církve. „Viděla jsem lidi v hlubokých formách sebeiluze, kompenzující si nepojmenovaný pocit nedostačivosti nezralost, strach ze sebe,“ říká paní Koubová a nelíbí se jí ani „zdánlivá svoboda myšlení podporovaná za podmínky, že ti to nakonec vyjde správně“. Takovou zkušenost sice osobně nemám, ale stejně mi ta varující slova přijdou patřičná.

Jako katolický křesťan jsem se zvýšenou pozorností sledoval výpovědi svých souvěrců. Jezuita Petr Vacík mluví o tom, že svátosti se přeceňují a že člověk nepotřebuje církev, aby mohl žít v Boží přítomnosti. Takový pohled je zajímavý, minimálně je zajímavé nad takto otevřeným pojetím přemýšlet.
Ale stejně jsem byl rád, že závěr knihy patřil sestře Denise. Zdálo se mi, že v sobě zahrnuje jak rozhled a otevřenost, tak dobrou a potřebnou zakořeněnost v tradici. Cítil jsem se, jako bych se po velezajímavé cestě zase vrátil – obohacen, neodcizen – do bezpečného domovského přístavu, kde Bůh a člověk patří k sobě, kde už se nehledá, ale kde se žije v jistotě vztahu. Znamení neznámého se u ní mění na znamení důvěrně známého. „Jak jako představuješ?“ odpovídá sestra Denisa na otázku „Jak si představuješ Boha?“ a já se nedokážu neusmát pokaždé, když si na tuhle reakci vzpomenu. A se značným potěšením jsem registroval, že úplně poslední věta knihy, ve které sestra Denisa konstatuje, že „Bůh je v srdci každé skutečnosti“ není nepodobná mému oblíbenému Renčovu výroku, že je „na dně každé lásky Bůh“. Tahle téměř shoda mi byla zvlášť milá a symbolicky korunovala můj dobrý pocit z pobývání na stránkách této knihy.

„Náboženský život nemůže začít tím, že by se nám líbilo, kdyby Bůh existoval. A od toho si odvodíme identitu, dějiny, etiku... To přece nejde. To by byl podvod.“
(sestra Denisa Červenková)

31.12.2022 5 z 5


Ke kněžství ženy Ke kněžství ženy Mireia Ryšková

„Když začnu porovnávat svůj život se stejně starými mladíky podobného zaměření, začnu litovat, že nejsem kluk, a musím se snažit, abych jim nezačala závidět. Mají svůj úkol (a jak důležitý a nepostradatelný!), ke kterému je volá církev (a skrze ni Bůh) - úkol, který si sami nevymysleli. Vím, že je plno práce (a nezříkám se ani vaření, ani mytí podlah, úklidu a podobné charitativní činnosti), ale vždycky jsem to vlastně já, kdo si vymyslí, že bude dělat to či ono. Dost roků jsem se snažila udusit v sobě představu, že je něco v nepořádku, a snažila jsem se přistoupit na myšlenku, že chyba je ve mně, ale nedokázala jsem to. ... vzrůstá ve mně pocit nenaplněnosti i obava, co bude dál. ... Připadám si jako ti dělníci, co je nikdo nenajal.“

Korespondence Mirej Ryškové a Josefa Zvěřiny vlastně tvoří jen malou část téhle už tak dost útlé knížky. Zhruba 30 stránek. A to jsou v tom ještě dopisy, která paní Mirej rozesílala širšímu okruhu přátel. Souvislejší výměna názorů a střet argumentů se tedy nekoná. Ono se zde totiž ani není o co přít: otec Zvěřina nepopírá, že žádný z argumentů proti svěcení žen není teologický.
Přesto je moc dobré si knihu přečíst. A to nejen jako svědectví o tom, jak probíhala diskuze na konkrétní téma, v konkrétní době a v konkrétním společenství. Zdá se mi, že v Mirejině snaze o prosazení vlastního sebeurčení proti zaběhlým pořádkům je cosi obecného a také způsob obrany kolektivu je v něčem podobný jiným případům. Viděl jsem zde povědomou neochotu většiny se předloženou argumentací vůbec zabývat, snahu všelijak diskreditovat protivného solitéra, který ustálenou skupinu znejišťuje jiným pohledem na věc. Ani otevřeně přemýšlející Josef Zvěřina se nevyhnul bagatelizaci Mirejiných pocitů a pokusům učinit z oběti viníka – a způsob, jakým se k paní Mirej obrací diskutéři ze samizdatového křesťanského časopisu už je vyloženě hanebný svojí neochotou ke konstruktivitě a naslouchání protistraně. (Příklad: odmítnout tvrzení o nevyužití žen tím, že přece papež učinil se svaté Terezie učitelku církve, je tak mimo, až mi bylo stydno to číst.)
Jsme líní přemýšlet, bojíme se měnit dříve ustavené názory a postojová schémata. Na lidi, kteří k nám přijdou s jiným pohledem se nedíváme jako na obohacení, ale jako na nepříjemný element, který narušuje náš myšlenkový klídeček. Nesnažíme se druhé chápat, nenasloucháme jim, jen si je hodíme do připravené škatulky a hotovo. K vlastní škodě.

„Vyrostla jsem v ‚patriarchální‘ rodině klasického typu, kde chtěla-li maminka prosadit nějaký nápad, musela se tvářit, že na něj přišel otec, který po vnější stránce o všem rozhoduje. Zažívám tedy ten ‚neviditelný‘ přínos ženy a ovládání dějin zdola a mohu Vám říci, že se mi to nesmírně příčí. Žena má prostředky, jak ovládat mužskou ješitnost, jak být tím krkem, který hýbe hlavou, je rozený taktik, ale proč není možné být přímí? ... Základem vzájemných vztahů by měla být pravda, Kristus, který je tu pro všechny jako cesta, pravda a život.“

Zpověď profesorky Mirej je obrovsky silná a já obdivuju její odvahu, se kterou vrhla do světa své niterné pocity. Do světa, který ji nebyl nakloněn ani v těch 80. letech a není jí a dalším povolaným ženám nakloněn ani dnes.
(Pro ilustraci té atmosféry v době normalizace, toto je výrok respektovaného a obdivovaného Ludvíka Vaculíka z Českého snáře: „Ženy už zkazily každou práci, kterou muži před nimi přivedli k jakési dokonalosti. Ženským působením by nejprve farnost, pak diecéze, a nakonec celá církev brzo spadla zpět do interdiktů, exorcismů, upalování zas hlavně čarodějnic a do náboženských válek. Nemůže být nic hroznějšího, nežli žena legitimovaná pro styk mezi člověkem a Bohem, která má přístup ke zpovědním tajemstvím a přidělenu kazatelnu! Bič boží v rukou ďáblových.“)
V církvi pochopitelně není možné splnit každé přání každého jednotlivce, od toho zde církev není. Diskuze o svěcení žen musí být pečlivá a pozorná k názorům všech stran. Co ale církev dělat má (a podle mě přímo musí!) je naslouchat s pochopením, přijímat s láskou, dávat najevo každému, že je důležitý, jaký je. Chápat a respektovat lidi v jejich rozdílnosti, nepohrdat specifickými dary každého, hledat společně nejlepší soužití mezi církví a lidskými originály. Bohužel, nesetkala se s tím paní Mirej a nesetkávají se s tím mnohé ke službě povolané ženy ani dnes.

„Ať dělám, co dělám a poroučím si, co chci, má touha stát se knězem není po dvaceti letech o nic menší, přestože vím, že nemám šanci, a přestože jsem do hloubky své bytosti přesvědčená, že smysluplná je každá služba. Mám Tě ráda, Pane, a nechci Ti ve svém životě nic odepřít ani si klást podmínky své služby, ale doma se ve své církvi necítím. Příliš mě zasahuje nespravedlnost poměrů v ní, duchovní násilí a nesvoboda, přestože je v ní tolik jiných pozitivních hodnot. A tak raději žiji na jejím okraji, protože mě to tolik nebolí a nepálí.
Jsem poněkud vyřazena z dění, nemám na nic vliv, nikdo ode mne žádnou duchovní službu nečeká, maximálně můj intelekt se zdá použitelný. Ale snad je i tohle cesta života s Tebou. Ty mě máš rád, Ty víš, je-li mé srdce pravdivé nebo ne. Ty mě pozvedáš a dáváš žít. Půjdu s Tebou kamkoliv, i když tomu ani trochu nerozumím. S kým jiným bych mohla jít?“
(dopis Mireie Ryškové Bohu)

19.11.2022 5 z 5


Čistec Čistec Karel Šiktanc

„Nakasaná, na ostrově na dvou bidlech
síť, zem pod ní flekatá šelma.
A keře hlavy ve vodě,
jak by jí o přítrž mluvily do duše…

z majetků, z parád jen obvodové zdi.

Dělat že se ještě nesmráká,
není už asi ani lež. Ani dětinská kuráž.

Svatozář věcí, co jen jsou.
A cinkrlata bicích a mobilů a hvězd,
od sběrny zrzy záře bravurní nestvůry
starého železa —

vše stromy bližní, plané, štěpované, šlechtěné
si v rosách vylévají srdce.

A všechno v řeči, které se už neučí.
A všichni všeho plné náručí.“

Před mnoha lety jsem v nějaké místní diskuzi četl, že nejsou akceptovány komentáře, které obsahují pouze citaci z díla a žádné uživatelské slovní hodnocení. Jenže já k téhle sbírce nic vlastního dodávat nechci, snad jen banální tvrzení, že se sbírek od Karla Šiktance, které jsem teď prozkoumával, je tahle mému srdci nejbližší. A přidat informaci, že na stránkách pražské knihovny je volně ke stažení. A že ji sice doporučuji, ale že si zároveň myslím, že mnohem lepším doporučením, než mé pokusy o popsání nepopsatelného, jsou právě ty vložené úryvky.

„Vítej, mé přítmí…
Zbaven na vteřinu smyslů
a pravd a lstí a skvostů vlastních jmen,
nevím, co hora a co hlubina.

A co je po smrti. A co se začíná.
Bůhvíco bezmezí. Bůhvíco holej dům.

A co tvůj něžný chvat. A co můj nerozum.

Zbývá to rozhoštění tmy —
a v letmém vanutí nějaké nápěvy
(„ach kde mě úplněk…
a kdo to bože ví?“)

nějaká nářečí, nějaká procesí,
co ani neceknou i řvou jak na lesy…

nežli se rozsvítí město.“

23.10.2022 5 z 5


Velká hra Mary Wardové Velká hra Mary Wardové Ida Friederike Görres

Když jsem v samém závěru tohoto chytrého a čtivého životopisu, v okamžiku rekapitulace před odchodem sestry Mary na věčnost, viděl v knize citovaný Žalm 24 („Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě. Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.“), tak mě to v první chvíli hodně překvapilo, ale v druhé chvíli jsem si uvědomil, že to vlastně nic až tak překvapivého není. Zmíněná pasáž se mi totiž v mysli opakovaně objevovala při čtení Bílé Vody – a Velká hra Mary Wardové má přes všechny nepodobnosti vlastně s Bílou Vodou mnoho společného. Boj autenticky zbožných žen proti zkostnatělé církevní vrchnosti.
Že sestra Mary narážela na protivenství v alžbětinské Anglii by se dalo pochopit, když se nepřátelsky chová náš náboženský nepřítel, je to nepříjemné a ohrožující, ale v realitě raného novověku svým způsobem vlastně logické (neschvaluji to, jen konstatuji). Ale když se klacků pod nohy dostává vroucně věřící a po službě Bohu toužící ženě od svých vlastních, a když to navíc ani není z důvodů věroučných, ale pro různé politikaření a pletichaření... No, bylo to hodně smutné čtení a hodně smutné bylo také vědomí, že se v čase nic moc nemění, že se část církevní hierarchie pořád stará prostě právě jen o církevní hierarchii a své místo v ní. „Na naše notáře a sekretáře je krátký i Duch svatý,“ říká v románu sestře Mary jeden z jí nakloněných kněží a vystihuje tak mimo jiné i můj pocit z nedávného kontaktu s jedním českým duchovním v Římě.

Román je ale v mých očích nejen o mužích potlačujících aktivní ženy, to bych ho nepatřičně zploštil a redukoval. Je pro mě hlavně o napětí, které obecně vzniká ve věřícím člověku, když se v něm střetne jeho touha být poslušen své matce církvi (nebo heteronomní autoritě obecně), ale zároveň cítí silné vnitřní povolání k něčemu, co je s pravověřím (nebo oficiálními postoji obecně) v rozporu. Což je stav, který v lidech musí nutně vyvolávat spirituální a někdy bohužel i psychické krize, protože to nemůže lidskou duši než trhat na dva kusy. John Henry Newman (ve svém slavném výroku: „Kdybych měl – což je nanejvýš nepravděpodobné – pronést přípitek na náboženství, připil bych na papeže. Ale nejdříve na svědomí. Potom teprve na papeže.“) i Katechismus ctí primát vychovávaného svědomí, s tím by Mary Ward souhlasila a ráda by se tím řídila. Ale nedostala šanci. Tak snad jí může být útěchou, že alespoň byla inspirací a vzorem dalším generacím a že jí historie dala za pravdu.

No, a pro čtenáře, kterým se nechce mudrovat nad vztahy v katolické církvi včera, dnes a zítra, je Velká hra prostě moc dobře napsaný a poctivě vyprávěný román o zajímavé historické osobě, která svojí houževnatostí, pokorou a dobrotou inspiruje přes odstup stovek let i nás: „Já lásku neprodávám. Ne za peníze, ne za dík, ne za chválu. Musíme se učit dávat, děti, všechno jiné je obchod.“

29.09.2022 4 z 5


Kloktat dehet Kloktat dehet Jáchym Topol

Nejsilnějším dojmem ze čtení byl pocit jakési neustále těkavé neuchopitelnosti textu. Kdykoli jsem měl pocit, že už významu událostí začínám rozumět, že už asi chápu, co mi Jáchym Topol skrze své postavy chce říct, tak se stalo něco, co do mého pracně budovaného a promýšleného „klíče k rozpoznávání Topolových bizarností“ hodilo vidle.
Odvíjelo se to už od Iljy. Toho sice sledujeme prakticky neustále, vyprávění od něj neodbočuje, ale fakt o něm víme deset stránek před koncem knihy víc, než po deseti stranách od začátku? Kdo vlastně Ilja je? Je to forrestgumpovsky nevinné nabarvené ptáče semleté v soukolí dějin, jak by to vypadalo podle jeho láskyplného pečování o Vopičáka a něžného vztahu k Hance? Nebo je po švejkovsku mistrem v přežití, který si intuitivně v každé situaci vybere tu správnou strategii vedoucí k eliminaci rizik? Nebo je dokonce nenápadným géniem, kterému jeho pozice přehlíženého dítěte poskytuje větší bezpečí v kruté době (jakým je třeba Oskar v Plechovém bubínku)? Nevíme a zřejmě nemáme vědět, také proto, že Ilja je prostě nespolehlivý vypravěč, ne vše nám vypovídá věrohodně (což je silně patrné ve scéně Vopičákovi smrti), ne vše nám vypovídá kompletně a o něčem prostě nemluví vůbec (třeba když se dozví o tom, kdo je opravdu on sám nebo co k němu opravdu cítila Hanka).
A nepomohl mi ani fakt, že jsem román četl už podruhé a pamatoval jsem si zápletky a jejich vyústění.

Výsledný groteskní chaos ještě podporuje historický rámec příběhu, který má tendenci čtenáře jaksi navádět a svádět k tomu, číst celý román jako svérázný komentář k českým dějinám minulého století a českému národnímu charakteru. Tomuto pokušení jsem ale odolal – měl jsem pocit, že kdybych se ze svérázného textu pokoušel extrahovat ještě tuhle významovou rovinu, tak by mi z té marné snahy mohla explodovat hlava. :-)
A tak jsem nakonec četl Topolův román způsobem, jakým čtu lyrickou poezii nebo jakým nahlížím na abstraktní výtvarné umění: vypnul ve své hlavě analytický modul a nechal text působit na své emoce a svoji obrazotvornost. A fungovalo to výborně. Ne dokonale, na to byl román příliš dlouhý a příliš jednotvárný a příliš úmorný, ale výborně ano. Silný a intenzivní zážitek, jako s Jáchymem Topolem vždycky.

01.09.2022 4 z 5


Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce Gabriel García Márquez

Nevím jestli to byl záměr, náhoda, nebo pouze moje zdání, ale měl jsem pocit, že první čtyři povídky spojuje společné téma, kterým bylo setkání nízkosti s nadpřirozeností. Zdálo se mi, že García Márquez hrdinům do jejich bezútěšné reality pokaždé předhodí něco, co jejich svět přesahuje. Ale co zároveň i naráží na jejich schopnost přijímat zázraky a správně naslouchat „hlasům shůry“. Bylo strhující, ale zároveň dost skličující, sledovat ten boj mezi lidskou touhou po nadpozemském a strachem z téhož. Boj mezi naší touhou zariskovat a vydat se za zázrakem ... a tendencí přesvědčit sami sebe, že ten zázrak vlastně žádný zázrak není a že vlastně bude nejlepší k ničemu se neupínat, o ničem nesnít, a zkrátka nechat všechno jako doteď plynout nedotčeně dál.
Další dvě povídky (Poslední cesta a Blacamán) podobný přesah nenabídly (nebo jsem ho nenašel :-) a působily spíš jako Márquezova stylistická cvičení. Přesto tahle plná nálož slovní virtuozity má očekávání nezklamala.
Závěrečná novela pak bylo klasicky praštěné (tedy pardon: magicky realistické :-) vyprávění, silné ve svém celku a okouzlující v detailech. Třeba když matka poznala, že je její syn zamilovaný podle toho, že když se dotýkal věcí, tyto měnily svou barvu. :-)

23.07.2022 4 z 5


Maso se stává slovem Maso se stává slovem Miloš Doležal

„zatímco za okny rozšklebené maškary křepčily
lampou pálenky jsme si přisvěcovali
a pálenkou z lahve jak vonnými oleji
jeho mrtvé tělo omývali
puchýře, boule, strupy,
rozpraskané rty, podlitiny“

To „maso“ v názvu sbírky tam není jen tak samoúčelně. Jedná se o odkaz na 14. verš Janova prologu, ono dobře známé „a slovo se stalo tělem“. (V originále: „Kai ho Logos sarx egeneto“. Ještě víc v originále: „Καὶ ὁ Λόγος σὰρξ ἐγένετο“ :-) Rozdíl mezi „masem“ a „tělem“ padá zřejmě na vrub dřívějším překladatelům do češtiny, kteří z úcty k Pánu Ježíši nechtěli mluvit o jeho tělesné schránce jako o mase (přitom třeba Bible krále Jakuba se původního významu drží: and the Word was made flesh). Jenže tímhle zdvořilejším překladem o něco podstatného z Janova evangelia přicházíme, a Miloš Doležal nám to správně vrací před oči: člověk v rukou krutého davu je opravdu víc masem, někým (z pohledu trýznitelů: něčím) kdo je nechráněný, zranitelný, citlivý, bytostně odhalený v té nejvíc drastické podobě... Zažil to Ježíš Nazaretský a zažil to i jeho svatý služebník Josef Toufar.
Doležalovy básně jsou právě takové: potrhané, krvácející, zbavené všeho zdobného a všeho nadbytečného. Ve své strohé syrovosti silné.

„Chrstnutí vody z plechového kýblu
odplavit na chvíli řev
bačkory bachaře Táborského
na nártu rozstřihnout
narvat na opuchlé nohy

Poslední slova: Hvězdo jitřní“

23.07.2022 5 z 5


Dům na skále 2: Církev bojující : 1950 - květen 1960 Dům na skále 2: Církev bojující : 1950 - květen 1960 Václav Vaško

„Při výsleších odmítala sestra Zdenka (dnes už blahoslavená S. Zdenka Cecilie Schelingová, 1916-1955) prozradit jakékoliv jméno, byla proto podrobena krutému mučení. Později o tom vypověděla: ‚Odvedli mě do místnosti, v níž byla velká nádrž s vodou. Můj vyšetřovatel mě popadl tak, jak jsem byla oblečena, hodil mě do vody a držel mi hlavu pod vodou. Až když jsem se dusila a popadala vzduch, vytáhl mě za vlasy. Když jsem na jeho otázky zakroutila hlavou a řekla ne, znovu mě strčil do vody. A udělal tak asi desetkrát.‘ Za její mlčení se mstili tak, že jí při výslechu svázali ruce, strhli z ní šaty a vytáhli ji na skobu upevněnou na stropě. Pak ji obstoupili tři muži s obušky v ruce a mlátili hlava nehlava, dokud neupadla do úplného bezvědomí.“

Nijak literárně uchvacující čtení tahle kniha nenabízí, je to celé spíš ubíjejícím způsobem monotónní a monotematické, jak se pořád dokola opakují osudy kněží, řeholníků a řeholnic. Podle stále stejného scénáře. A vyvolávající ve mně stále stejný pocit zlosti a bezmoci nad tím, jak je prostě někdy člověk naprosto bezhlasým a aktivity zbaveným aktérem vlastního života.
Velkou nechuť jsem zažíval při obsáhlých citacích z policejních a soudních archívů, a zvlášť silný pocit odporu pak měl u ukázek z dobového komunistického tisku. Jistě, schopnost obracet realitu vzhůru nohama máme nějak všichni a je součástí každé doby – ale tak radikálně zaměňovat dobro za zlo, pravdu za lež… Křehkost a zranitelnost člověka, který si je třeba i jist sám sebou a svým postojem, ale proti orwellovské mašinérii zůstává němý, ta ve mně vyvolávala silné pocity úzkosti a nevolnosti – i s vědomím toho, že na mnoha místech světa se jedná o aktuálně žitou realitu.

Kniha předkládá události sledované dekády velmi objektivním způsobem, není to tedy čistě oslava hrdinných křesťanských mučedníků (přestože pocit hrdosti a obdivu ve mě při čtení ve vztahu k vězněným a jinak týraným představitelům církve převládal). Je tak možné se i poučit z chyb a minulých špatných rozhodnutí, třeba ohledně ošemetnosti vztahu „oltáře a trůnu“. A snad si něco odnést i do promýšlení vlastního osobního života, do rozhodování o tom, co je a co má být v našich životech středem naší osobnosti.

„Ještě více opatrnosti při výběru kandidátů kněžství, a to jak po stránce mravní, tak po stránce intelektuální. Běda, pojí-li se chabost rozumová s třtinovitostí mravní. V dobách, jako jsou naše, dochází pak k pohoršení a katastrofám. A je osudem kněze, že vlastním pádem strhuje mnoho jiných.“
(Adolf Kajpr, 2.6.1946)

09.07.2022 4 z 5