mirektrubak komentáře u knih

„Lze se ptát, zda není namístě – poté, co jsme odmítli exkluzivismus spásy - opustit také jistý hermeneutický exkluzivismus a nahradit ho respektem vůči různým jazykům, v nich bývá náboženská zkušenost vyjádřena. Nemusí se nutně jednat o rafinovanější verzi synkretismu, tj. o pravdu jako mozaiku složenou z kamínků různých perspektiv, nýbrž o připomenutí, že jde především o hledání optimálního povědomí o rozdílu mezi pravdou a jejími interpretacemi. Pravda je jediná, je jediným společným zdrojem náboženské zkušenosti, potřebuje ovšem vždy dějinný kontext, v němž se dává poznat. V něm se však nemůžeme považovat za majitele pravdy, protože naše možnost pojmout pravdu je při naší podmíněnosti dějinami a stvořeností omezená. Dokud se neocitneme v eschaton, vyplatí se zaujmout pokorný postoj těch, kteří vědí, že jsou do pravdy zatím pouze uváděni.“

Už název knihy nezní pro laika příliš lákavě a také způsob prezentace myšlenek je spíš ve stylu „od teologa pro teology“ než že by se jednalo o publikaci, která by vycházela vstříc širšímu publiku. To mě překvapilo, protože sestra Denisa je mezi svými studenty tolik oblíbená mimo jiné proto, že dokáže složitá teologická témata představovat sdělně a srozumitelně, lidským jazykem a s důrazem na praktické využití předaných informací pro spirituální růst naslouchajících.

Kniha je přesto zajímavá a rozhodně stojí za to se na ni soustředit a pečlivě ji číst. Má totiž zajímavé a velmi aktuální téma: vztah křesťanství k ostatním náboženským tradicím. Jde o to, jestli a jak je možné udržet základní předpoklad křesťanské víry (tedy že vrchol zjevené pravdy a plnost spásy je v následování Krista) a neztratit zároveň schopnost komunikovat s jinými náboženskými skupinami, nepřijít o možnost se jimi nechat obohacovat a nedegradovat jejich specifické projevy spirituality – třeba vzhledem k vědomí o univerzálně spásné Boží vůli.
Vztah náboženství k víře, ke spáse a k pravdě, to jsou hlavní body, ve kterých sestra Denisa představuje situaci, ve které se křesťanská teologie nalézá. A hezky ukazuje, jak je složité vybalancovat důraz na poklady vlastní tradice a respekt k jinakosti. To by mělo pozorného čtenáře odrazovat od rychlých odsudků a motivovat k dalšímu promýšlení – zdá se totiž, že se jedná o témata, s kterými nebudeme definitivně hotovy nikdy.

5 23.07.2024

Ze svých dětských let prožitých v socialismu jsem měl konec války spojený s úlevou a nastoleným pocitem bezpečí, skokovou změnou nálady od strachu k radosti. Šeříky, růžolící smějící se tváře sovětských vojáku a podobné obrazy, které do nás dobová propaganda hlava nehlava cpala.
Dítě už nejsem dávno, takže vím, že realita taková zdaleka nebyla. Že strádaní, trýzeň a ztráta pocitu bezpečí nemohla jen tak skončit, jako když se luskne prsty. Že to, že tehdy ještě neznali pojem posttraumatická stresová porucha neznamená, že by lidé své nezhojené rány bolestně neprožívali... Co tě nezabije, to tě posílí, říká se, ale Zánik samoty Berhof svědčí o něčem významně jiném. Že to, co nás přivede na hranice smrti a uvede do bezmoci se trvale dotkne naší empatie, otevřenosti, schopnosti důvěřovat. Naší lidskosti ve svém jádru.

Körnerova novela ukazuje velmi přesvědčivě, jak se válka podepsala na všech aktérech, žádní hodní Češi a zlí Němci, ale všichni společně v jednom hrnci (nevěřícně kroutím hlavou nad tím, že to v roce 1973 prošlo a smělo být takto vydáno), všichni trochu oběti a všichni trochu viníci. Všichni v zásadě bez možnosti vystoupit z kolotoče násilí, všichni v zásadě už předem odsouzeni ke špatnému konci. Ani jediná čistá Ulrika by v tom nemohla zůstat čistá – vlastně jsem rád, že autor skončil svůj kratší text dříve, než by na beznadějnou realitu narazila s celou váhou svého dospívání.

Plnohodnotným hrdinou je krajina Hrubého Jeseníku, se vší svojí tajemností a nehostinností. Místo míšení národnostních živlů, které jakoby nikomu nepatří a které vypadá, že žije ve svém vlastním čase, že není bezprostředně dotčeno změnami v politickém uspořádání. Jako by ta krajina měla svá vlastní pravidla, svou přitažlivou silu, které ještě zvýrazňuje válečná zatvrdnutí srdcí a všechny nezadržitelně přitahuje do černé díry krutosti. V tomto duchu mi dávalo smysl i to, že portréty postav nebyly detailně psychologicky prokreslené – snad se tím chtělo říct, že to tady v poválečných Sudetech prostě semele každého.

23 23.07.2024

„Když se duše jistým způsobem ztotožnila se vztahy, které panují v nitru božského bytí, ztotožňuje se podobně i se vztahy Boha ke stvořenému světu. Skrze lásku, která říká své ano a vytváří jednotu, se spojuje Bohem, jenž tvoří, uchovává a zachraňuje svět. Copak může duše, která vlastní Boha, nevlastnit skrze totéž pouto lásky i vše, co Bohu náleží? Proto svatý Jan od Kříže ve své Modlitbě zamilované duše volá: Má jsou nebesa a moje je země; moji jsou národové; spravedliví jsou moji i hříšníci jsou moji; andělé jsou moji i Matka Boží a vůbec vše je mé; i sám Bůh je můj a je pro mne, protože Kristus je můj a je pro mne. Co tedy žádáš, co hledáš, duše má? To vše je tvé a toto všechno je pro tebe. Nepokládej se za malou. Nespokoj se s drobty, které padají ze stolu tvého Otce.“

Promluvy o milosti jsem četl už dříve v samostatném vydání, ale rád jsem si základní teze zopakoval, ke své radosti. A rovnou pokračoval k dalším tématům, která byla sice zdánlivě různorodá, ale spojoval je Journetův zájem o společenství křesťanů, o záležitosti církve.
Eucharistie jako hlavní zdroj jednoty, která nás křesťany spojuje nejen s Kristem (jakožto hlavou mystického těla, kterým církev je) a nejen s těmi, kteří stojí ve frontě na oplatku před námi či za námi - ale svátostně (tedy víc než jen symbolicky) s celým křesťanstvem - žijícími i těmi, kteří nás předešli na věčnost.
Maria je zase dokonalý vzor křesťanské víry, matka církve od prvního dne.
A Duch svatý? Tento trochu podceňovaný člen Boží Trojice zahrnuje naše společenství milostmi, ctnostmi a dary.

Jako obvykle u otce Journeta, i v tomto souboru je pečlivě a srozumitelně napsaná teoretická část – jsou dobře vysvětleny veškeré teologické pojmy, které jsou k promýšlení témat potřeba. Apropriace, perichoreze a podobné věci, které sice vypadají jako nudné, ale jsou nutné, protože slouží jako pomyslné odrazové prkno, kterého otce Journeta vystřelí do duchovních výšin, ve kterých okouzluje a podněcuje.
Obojího je třeba, teologie i spirituality; obojí potřebujeme k tomu, aby nás Boží milosti pozvedaly i dnes a osvětlovaly naše cesty.

„V současnosti se velcí na sebe navzájem dívají, zasévají všude svár a rozdělení, ale neodvažují se vstoupit do přímého střetu. Představme si, že se podobného šílence, jako byl Hitler, zmocní nával zuřivosti – jak to skončí? Víme dobře. že tečku za dějinami světa neudělají tito lidé, protože v jejich moci je jen vše zničit a rozdrtit v prach. Víme, že tečku za dějinami udělá Bůh a že svět nesměřuje k tomu, aby se rozpadl v prach, ale aby byl proměněn ve slávě. Zachovejme tedy pevnou naději, naši bláznivou a božskou naději.“

5 16.07.2024

„On se na ni (souzenou cizoložnici) však nedíval. Sklonil se a prstem psal po zemi. Svatý Jeroným tvrdí, že tam vypočítával hříchy jejích žalobců. Ta nejprostší pravda je však mnohem krásnější! Syn člověka dobře věděl, že ta nešťastnice umírá spíš hanbou než strachy, a tak se na ni nedíval. V životě tvora jsou totiž okamžiky, kdy tím nejláskyplnějším, co mu lze projevit, je nedívat se na něho. Veškerá Kristova láska k hříšníkům spočívá v tomto odvráceném pohledu. A znaky, jež psal po zemi, nevyjadřovaly nic jiného než jeho vůli nevzhlédnout k tomuto ubohému tělu.“

V předmluvě ke své knize François Mauriac píše, že se snaží příběhem Ježíše reagovat na snahu o vědecký přístup k evangeliím, které mají tendenci rozbíjet zprávu evangelia na skutečnosti ověřené, nejisté, nepravděpodobné... Pokud rovnou neoznačí celého Ježíše za výmysl první církve, hromadnou halucinaci nebo co ještě všechno. Ta doba (rok vydání: 1936) prostě byla taková, vědci všechno náboženské zpochybňovali, věřící se zase veškerým zpochybňováním cítili ohrožováni.
Pan Mauriac ale nereaguje jen na dobové znevěrohodnění Ježíše. Rovnováha mezi člověkem Ježíšem a božskou osobou bývala často narušena v neprospěch Ježíšova lidství, takže literární aktivita stavějící do čtenářské pozornosti Ježíšovy lidské atributy je zdravá a duchovně užitečná.

Život Ježíše v podání Françoise Mauriaca ale není snahou o rekonstrukci Ježíšova života. Je to meditace o Ježíšovi, poetické vyjádření autorova náboženského cítění. Sice se to v textu hemží slovy jako „bezesporu“, „určitě“ a „jistě“, nejsou tam ale na místě. Jedná se projevy náboženské intuice, a ne o teologickou práci. Navíc některé nepřesnosti nelze přehlédnout: třeba když píše, že se Ježíš nechal pokřtít vodou jako každý správný Žid! (Rituál očištění vodou neměl v judaismu tuhle funkci, hlavní rozdíl je hlavně v nutnosti očištění opakovat. Pokud bychom hledali starozákonní ekvivalent křtu, byla by to nejspíš obřízka). Také se mi zdálo, že se důrazem na určitými aspekty Ježíšova života nějak vyrovnává a účtuje se svými názorovými oponenty.
Nechci říct, že by Mauriacův Ježíš byl jen nějakou snůškou „obvyklých zbožných kydů“, je to celé působivé a literárně vytříbené. Ale že by to byl životopis, který patří ke zlatému fondu světové literatury 20. století, jak se píše v anotaci? No, to podle mě ani zdaleka.

4 16.07.2024

Bylo vyčerpávající to byť jen číst, jaké peklo by muselo být to žít! Neuvěřitelná přehlídka krutosti, nenávisti servírované tisícem způsobů – přímým útokem, lstí, i prostřednictvím třetích osob zatažených do intrik obou manželů. Zlo v čiré podobě. Prostředí pevnosti opravdu připomínalo vězení. Nebo peklo, které ostatně oba manželé občas zmiňovali. Izolace ostrova i izolace v rámci ostrova jen zvýrazňovala toxicitu atmosféry, ve které všechno živé musí skomírat, vše čisté se špinit, vše rovné se křivit... Kdybych Tanec smrti inscenoval já, hrál bych na čisté scéně bez kulis a rekvizit, aby vynikla ta tak intenzivní vzájemná nenávist Alice k Edgarovi a naopak, která neumožňuje, aby v jejich okolí něco normálně existovalo, natož žilo.

V příběhu byl vylíčen neuspokojivý finanční stav manželů, takže to vypadalo, jako by si byli navzájem souzeni vnějšími okolnostmi. Ale já měl pocit, že by spolu zůstávali i kdyby jim život nabízel dostatek příznivějších příležitostí. Byla to jakási zvrácená závislost na nenávisti, která předřazuje utrpení druhého nad možné štěstí a pokoj vlastní. Touha zničit druhého i za cenu zničení sebe.

Zkrátka otřesný zážitek! Byl jsem na konci druhého dílu vyčerpaný jak málokdy. Ale umění má schopnost nastavovat zrcadlo našim vlastním životním situacím a třeba může takhle drastický divadelně literární zážitek divákům něco připomenut, před něčím varovat, k něčemu aktivovat...

7 16.07.2024

„Možná, že je toho zapotřebí,
aby traktor zdrtil
celý pole.
Aby z hlíny nezůstalo
zrnko na zrnku.
Aby cvrček nepřežil
a pokolení pýru
bylo donucený hledat slunce poznovu,
a ještě marněji.“

Já mám zmiňovanou Černou vodu (stejně jako Černou káru – od stejného autora, ale z jiné sbírky) spojenou se Zuzanou Navarovou. Tak či onak, opakovaná zhudebnění dokladují, jak dobře rytmické a zároveň dobře sdělné Kainarovy verše jsou.
Lazar a píseň ale nejsou pro mě zrovna tou nejlepší ukázkou Kainarovy tvorby, moc mi neseděla ta doslovnost (byla tam taková vypravěčskost, příběhovost, epická baladičnost nebo jak to říct nejlépe, kterou si s Kainarem nějak nespojuju), ta se mi zdála (podle mého velmi nepoučeného pocitu, nejsem na Kainara odborník, to ani náhodou) být na úkor jeho obvyklé poetiky.
I když třeba zrovna ta Černá voda je skvělý kousek!

4 16.07.2024

„Nevíš čeho se dotkneš
básní

Víš o žilách kamene
v krvi
Můžeš to brát
nebo ne

Jednou to z tebe
stejně vyrazí nářek
Až tě osud
přimáčkne na zeď“

Být literární polovzdělanec má velkou výhodu v tom, že je člověk čas od času pozitivně šokován čtenářským objevením dobře známého a oceňovaného autora. Já na Violu Fisherovou narazil nečekaně a mám z toho setkání velkou radost a duchovní užitek! A už nikdy si ji nebudu plést se Sylvou Fischerovou! :-)
I v této sbírce se paní Viola dotýká vzpomínek na blízké, kteří už nejsou s ní. Bez okázalých gest a slovních obrazů, jemně a tiše, jakoby udiveně, prozkoumává ten prostor, který zbyl, to prázdné místo po někom, obraz v paměti, který nahrazuje hmatatelnou zkušenost.
Dotklo se mě to.

„V slunci mi tě vrací
vůně potu
Jako bys nebyl víc
nežli ten sladký pach
který si někdo
pamatuje“

11 14.07.2024

Postava dobrovolného outsidera, kterému se lepí smůla na paty, to je vcelku obvyklý literární typ a spolehlivá cesta ke čtenářské přízni. V tomhle podání mě to ale kdovíjak nenadchlo, snad proto, že jsem cítil, že je to trochu moc na sílu, trochu příliš schematické, trochu příliš podle osvědčené šablony. Většina hlášek a historek by skvěle fungovala někde u hospodského stolu nebo na večírku mezi přáteli, v psané podobě tomu něco scházelo.
Ale dočetl jsem bez odporu, občas se usmál, občas zasmál a postupem času si ty postavičky i oblíbil. To zas jako jo.

6 14.07.2024

„Tolik křížů —
a nikde Kristus
tolik přibitých těl —
a nikde kněz
Duše a duše na jazyku —
a nikde naděje“

Působivé bilancování na začátku konce. Básnířka se dívá na svět, mluví k těm, kteří už ji opustili a mluví k těm, kteří zde po zůstanou. S nutným smutkem, který je stopou po prožitých bolestech, ale také - snad - s oprávněnou vírou, že konec pozemského bytí není konec definitivní, že je to jen předkonec.

„Takové divné dění
jako když dítě zatrne
Přežiju toho kosa v trávě
nebo on mne?

Dubnová srdce listí
kdo koho pošlape
nebo pokryje“

4 13.07.2024

„Tady je horko neděle poledne a žár
češu ti nad čelem
kamení

Není vina Je zapříčinění
Pláču
Zapříčinění tě má
jak prsten prst

A já jsem kolem
kolem a kolem
Donekonečna“

Těžko si tu situaci představit. Ten šok, který musí přijít, když do života nečekaně vstoupí dobrovolná smrt partnera. Viola Fisherová o tom také dokázala psát až se značným zpožděním, po téměř deseti letech, dokonce pár let poté, co ovdověla podruhé. Navázala tím přerušenou básnickou nit, pauza trvala skoro 40 let!
Ale na dobré věci je dobré si počkat a tahle drobná sbírka takovou dobrou věcí je. Snad to psaní pomohlo paní Fisherové v procesu vyrovnávání se s nevyrovnatelným.

„V noci mi bývá líto
té ulice
Není v ní jediné okno
o němž chci vědět
kdo za ním bdí“

Pro mě byla tahle sbírka každopádně velkou literární radostí, cítil jsem zvláštní něhu v těch všech drobných naznačeních, detailech i otevřených výpovědích. Našlapoval jsem prostorem básní velmi opatrně, se zatajeným dechem. Mimořádný zážitek.

„Nemohu k tobě
nejsi tu
Nejsi tu mrtvý
ani živý

To v kuchyni u okna
na židli
sedává prázdno se svislými rameny
a pije a civí“

5 13.07.2024

Hodně mi to připomínalo Mechanický pomeranč, v několika aspektech. Jednak vymknutostí z jazykových pravidel. Pak také specifickým pohledem na násilí, tou adorací krutosti, kterou hrdinové zvráceným způsobem chtějí pozvedat na jakousi formu umění, ve které jsou schopni rozpoznat krásu jen oni, vyvolení a výjimeční. (Ono to spolu možná souvisí: touha nenechat se vázat etickými standardy pohrdané a přehlížené většiny a touha se vymezit vůči týmž také originálním způsobem použití jazyka. Nebo je to blbost?). Společným prvkem je také zvláštní vztah vypravěče ke svým kumpánům – na jednu stranu okázale prezentovaná pospolitost (zde prezentována trochu příliš explicitně popisem homosexuálních orgií - které ale opravdu spíš vypadaly jako rituál jednoty než jako zdroj rozkoše, ne?), která je ale falešná, permanentně nestálá, s neustálou připravenosti zařídit se pro sebe nejvýhodněji.

Nejsilnějším dojmem z celé knihy byla ta naznačovaná dvojakost moci, která je vlastně velmi vratká. Opričniků se každý bojí, prokazuje jim úctu, jasně, mají nebývalé výhody a benefity plynoucí z jejich elitního postavení. Ale zároveň je tady pořád to vědomí, že to vše může rázem skončit. Z toho vyplývá stálá podezíravost, stálé promýšlení všech náznaků podivného chování u ještě vyšší vrchnosti. Jako by opřičnici nějak věděli, že režim, který bez lítosti (a bez varování, s logikou ruské rulety) rozdrtí každého, nakonec rozdrtí i je – veškerá privilegia se rozplynou jako dým a že celé to nevázané užívání se je jen pomyslným tancem na Titaniku.

K většímu literárnímu požitku mi bránil ten zbytečně divoký styl (ten se mi moc nelíbil ani v divadelní adaptaci, a to mám jinak živelnost Karla Dobrého v oblibě) a jistá plochost děje, kde se vlastně jen vršily sobě podobné události se sobě podobným vyzněním.

9 13.07.2024

„Šílené, všechno je to šílené. Nedá se to překolejit.“

Rozpaky.
Vždycky jsem měl na příbězích Jaroslava Rudiše rád monology a dialogy, měl jsem pocit, že i když se v jeho románech třeba nic zvláštního neděje, přebývá se mi v nich dobře pro tu autentickou atmosféru, kterou postavy přirozeně vytváří svými promluvami a interakcemi.
Tenhle román je pro mě hodně jiný právě v tom, že číst nekonečně dlouhé a neustále se opakující výlevy starého Winterberga pro mě bylo za trest. Měl jsem pokušení je přeskakovat, opravdu jsem se musel dost nutit k tomu, abych to nedělal – jednak proto, že od pana Kundery už dávno vím, že román je promyšlená symfonie a když se opomine nebo podcení jedno slovo, celá stavba se zhroutí (tak nějak si to pamatuju, doufám, že mistrovu myšlenku příliš nedeformuju), a pak jsem se taky bál, abych nepozorným čtení toho polohypnotického blábolení nepřišel o nějakou důležitou indicii, která by mi pak scházela při pochopení autorského záměru.
Takže jsem se trápil, trápil … až jsem nakonec v nějaká fázi zjistil, že už se netrápím, že už jsem se k putování těch dvou podivínů nějak vnitřně připojil a cestuji s nimi s potěšením.
Přesto vnímám Winterbergovu poslední cestu jako to zatím nejméně oslovující z Rudišova psaní.

14 13.07.2024

Budou to krátké povídky, taková limonáda, odpovídala mi autorka na moji otázku, kam se hodlá literárně vydat po Skleněných ztrátách. Sice se u toho usmívala, ale stejně se mi zdálo, že tak nějak trochu provinile, jakoby omluvně, jakoby prostředí učebny teologické fakulty ospravedlňovalo přiznat se pouze ke psaní závažné beletrie nebo přímo etických traktátů. :-)
Ale rozpaky nebyly na místě. Hotel Ville je krásná mozaika lidských příběhů, pestrá v zápletkách i žánrech. Je odvyprávěna suverénně, s velkou schopností nahlížet skrze drobné události našich dní do hloubek lidské existence. Soukromou radost jsem si prožil, když byla v jedné z povídek použita moje oblíbená píseň (Redemption Song, jen já ji tedy mám raději v podání Johny Cashe a Joe Strummera), byla to ta pověstná třešinka na dortu.
Zkrátka velepříjemné setkání, vizuálně krásně vyvedená sbírka něžných a zasahujíích literárních jednohubek. Radost číst.

7 12.07.2024

„Ó která žena
tisíckrát za den neucítí že by v ní
mohly kotvit lodě
táhnout ledovce růst zemětřesení
která žena tisíckrát
za den neuléhá naznak s prokletím
na rtech a nevyzývá
slunce aby do ní vstoupilo která
žena v sobě necítí
víc prostoru než jehož je třeba
aby se otočil vesmír
která žena není schopna vysmát se
větru a bouřím
vysmát se moři kdyby vstalo a chtělo
do ní vtéci která žena
denně nemávne rukou za nejpustší
pouští promluví-li jí
o žízni a necítí se spoutána
řetězem Himalájí
která žena by za noc nedokázala
umlčet kteroukoli
válku?“

Síla!
Ano, byla to hodně silná poezie v konkrétních básních, ale ještě víc v celkovém dojmu, který tohle setkání s Jiřím Kolářem ve mě vyvolalo po dočtení – tedy s nějakým časovým odstupem, když se to ve mě konečně nějak všechno sešlo, našlo, docvaklo a vybuchlo!
Vlastně jsem měl pocit ne nepodobný tohu, co jsem vnímal při setkáních s Kolářovým grafickým dílem (nakolik si to pamatuji a pokud si to pamatuji správně), tedy že to vše vypadá tak neuspořádaně a nepromyšleně, ale přitom je v tom hluboký řád a koncepce. Jo, všechno to sebe nějak zapadá: lyrické verše, hospodské zápisky, dopisy, deníkové zápisky... Všechno je to v Kolářově podání umělecké vyjádření, všechno je to poezie. A to poezie burcující, mířící do černého!

„Přečkat toto zlo, nelačni dobra.
A kdybych trpěl jako Job, dej mi moc tichého
úsměvu stromu na jaře, moc útěchy noci
rozmlouvající k ránu, na ústupu, s odsouzencem;
víc nic, snad už jen ode mne odvrať jazyk a slzu
chamtivce nebo sobce, lásku a čest udavače,
odvrať ode mne jezuitu víry, fanatika
ideologie, muže noži bodající
vodu, štváče i mrvu, ty jalové, o nichž víš
lépe než já, zbav mě hrdinů
rukou i slova.“

Oddělit umělecké dílo od kontextu jejího vzniku a osudu jejího tvůrce je někdy užitečné, jindy ne. V případě Prométheových jater je to nemožné. Nejen proto, že za jejich napsání si autor na devět měsíců vyzkoušel peklo komunistické vazby, ale hlavně proto, že atmosféra začínajících padesátých let je přítomná neustále – snad z každé strany nějak trčí ten obrovský vnitřní nesouhlas s tím, v jakém světě chtě-nechtě musí Jiří Kolář žít. Aby ne, doba byla brutálně totalitní a činila si nárok na celého člověka, na člověka v každém aspektu jeho života. Jakýkoli vnímavý umělec chtějící žít pravdu nemohl nebýt v konfliktu, nemohl ani utéct do vnitřní emigrace (to by možná šlo později v normalizaci, ale společnost v padesátých letech pasivní rezistenci těžko umožňovala).
Básník tak musel žít v těžko snášené zásadní nekompatibilitě. S vědomím, že vina za tu postojovou disonancí není na něm. Že i kdyby se všechny sjezdy a stranické i uliční výbory shodly na tom, že 2+2=5 a že černá je bílá (nebo že válka je mír a svoboda otroctví, kdybych si chtěl pomoct klasikem), tak že se to pravdou nestane. Měl jsem také pocit, že zásadnější hněv a vnitřní odpor nemá ani tak vůči vykonavatelům komunistické represe, ale proti tiché většině, která se tak snadno naučila s vlky výt. Ale možná se pletu, nevím. Tak či onak jsou Prométheova játra mimořádně silným hlasem křičícím do světa, že pravdu a svobodu v nás není možné umlčet.

„Řekni tupci
že život je něco jiného
než pohodlí
že je to neustálý boj
tím plnější čím těžší
že radost
je podmíněna námahou
láska čistotou
pravda samozřejmostí
smutek opravdovostí
že ptá-li se na člověka
musí se ptát na tajemství
že hledí-li na sebe
nevidí nic
nechá-li duši stranou
— — — — — — — — — — — —
Pane zachraň mne!“

7 12.07.2024

„Může se stát, že se někdo bez přestávky věnuje církevním spolkovým aktivitám, a přesto není žádným křesťanem. Může se stát, že někdo žije jednoduše ze slova a svátosti a uskutečňuje lásku vycházející z víry, aniž by se někdy ukázal v církevních společenstvích, aniž by se zabýval někdy církevněpolitickými novinkami, aniž by se zúčastnil práce synodů a hlasoval při nich – a přesto je opravdovým křesťanem. Nepotřebujeme církev více lidskou, ale více božskou, a pak se stane též skutečně lidskou. A proto všechno, co vytvořili v církvi lidé, musí uznat svůj služební charakter a ustoupit tomu, co je podstatné.“

Křesťanská víra prochází už několik desetiletí krizí své církevnosti. Je za tím podle mého soudu jednak obecná nechuť moderního člověka k podřízenosti autoritě institucí, jednak také špatná zkušenost s konkrétní podobou církve tady a teď – vždyť kdo by se měl radovat z účasti na společenství, ve kterém má stále tak velký vliv třeba kardniál Duka a jehož okázale viditelnými členy jsou Ovčáček nebo režisér Strach.
Je těžké vysvětlit (a zdaleka nejen nevěřícím!), že církevní společenství je nezbytné pro cestu člověka ke spáse. Papež Benedikt to přesto zkouší a připomíná, že lidé byli vyvoleni jako Boží lid, mystické tělo Kristovo a chrám Ducha svatého. Společně. V jiné své práci (jde o encykliku Spe Salvi) zdůrazňuje, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe a že naše existence jsou hluboce spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. A toto společenství je stejnou mírou duchovní (společenství víry a naděje na nebesích) jako hmotné (sociální struktura se vším tím upatlaně lidským). Je nutné rozlišovat, ale není možné oddělovat – stejně jako není možné oddělovat božskou a lidskou podstatu Ježíše Krista. Ztrátou jedné části utrpí i druhá. (Tím nechci říct – a ani papež Benedikt to zde neříká! -, že viditelná podoba církve nemá být kritizována nebo reformována, obojí je nutné, vždyť i pro církevní tradici platí, že má být předáváním ohně a ne uctíváním popele!)

Uvítal jsem úvahy v téhle knížečce jako užitečný podnět k přemýšlení o podobě církve, o mé loajalitě k ní a roli v ní. Což je přemýšlení, které je u mě nějakým způsobem trvale přítomné od samého počátku mé konverze. A nejspíš s tím nebudu hotov nikdy. Ale měl jsem z myšlenek zde prezentovaných radost, protože mi posloužily jako opora a ujištění, že přes všechno pochybné a problematické je moje příslušnost ke katolické církvi mým v zásadě jediným možným směřováním, a že si spolu s apoštolem Petrem mohu/musím říct: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“

„Z vnitřního společenství s Kristem sama roste i účast na jeho lásce k lidem, na jeho vůli je zachránit a pomoci jim. Dnes mnoho kněží pochybuje, zda lidem se vlastně dělá něco dobrého, když je přivedeme k víře, nebo zda se jim tím neztěžuje život. Myslí si, že by snad bylo lepší ponechat je s dobrým svědomím v jejich nevíře, protože se jim zdá, že je pak možno snadněji žít. Kde je víra chápána jen jako ještě další zatížení pro život, tam nemůže udělat život radostným a nemůže existovat žádná úloha sloužit víře, která by naplnila život. Kdo však poznal Krista zevnitř a zná ho z první ruky, ten vidí, že teprve tento vztah dává smysl všemu ostatnímu a dělá pěkným v životě i to, co je obtížné. Pouze takováto radost z Krista může dát též radost ke službě a udělat ji plodnou.“

4 11.07.2024

Biskup Stojan je zde vykreslen tak jednostranně pozitivně, až se mi zdá, že se bezděky stává svojí vlastní parodií či karikaturou, jakýmsi obrazem katolické mirkodušínovské dokonalosti. Považuju takhle přepálenou prezentaci za docela nešťastnou a nevhodnou, dokonce i v knížce, která je určena dětem. Biskup Stojan, který má reálné zásluhy na přibližování kléru lidem a jehož prostá laskavost jistě není vymyšlená, si podobnou hagiografickou přeoslavnost nezaslouží, myslím.

Na cestovatele Ziburu jsem neslyšel než chválu, tak jsem byl zvědavý, jak na mě bude jeho camino působit.
A jo, dobrý, četlo se mi to hezky, mělo to správnou kombinaci humoru, laskavosti a bystrých postřehů (i když k těm vtípkům bych občas nějakou reklamaci měl), navíc se Larry dokázal vyhnout pasti patosu i přemoudřelosti svým ironickým nadhledem a jistým odstupem od sebe, svých spolupoutníků i duchovního rozměru cesty. Občas jsem se sice neubránil pocitu, že vyprávěná verze je nejspíš trochu upravena za účelem uhlazení vztahu mezi příběhem a čtenářem (ano, působí to efektně, když první pohled na dlouho vyhlížené moře je zároveň pohledem na maják ve Fisteře, který je signifikantním místem ... akorát při cestě ze Santiaga poutník uvidí moře mnohem dřív než ten maják), ale to mě nijak nepohoršuje, to prostě vypravěči dělají.
Důležité bylo cítit, jak má Ladislav lidi rád, jak je s nimi rád a jak se z jejich společnosti těší – v kombinaci se svěžím stylem psaní a neokázale půvabnou grafickou podobou knihy to pro mě znamenalo milý, občerstvující a povzbuzující čtenářský zážitek.

7 11.07.2024

Náhodné setkání. Od knihy jsem vůbec nic nečekal, neznal jsem příběh ani autora, takže když jsem na novelu narazil na stránkách Českého rozhlasu, plánoval jsem ji použít jen jako výplň toho času, kdy nad ránem už vím, že nezaberu, ale ještě je brzy vstávat.
Ale bylo to šťastné náhodné setkání, rozhodně! Byl jsem velmi mile překvapen, jak přesně dokáže autor popsat vnitřní svět dospívajícího chlapce a jeho motivace, docela mi to připomnělo Milana Kunderu a jeho Život je jinde, tím jak hlavní hrdina zasahuje do života druhých, ale sám je jako tvrdý kámen, o který se všechno rozbije. Jako začarovaný kus ledu, který způsobí smrt umrznutím každému, kdo se ho s důvěrou dotkne. Když jsem si později vygoogloval věk autora, musel jsem smeknout ještě hlouběji, za schopnost v takm mladém věku už vidět lidskou povahu bez naivity mládí, ale i za stylistickou zručnost.

V příběhu samotném mi byla největší záhadou Marta. Jako čtenáři ji vidíme jen očima vypravěče, takže nespolehlivě a nutně zkresleně. Byla obětí své lásky k Františkovi nebo obětí své představy o lásce? Nedokážu říct. A tak mi nezbývá než kroutit hlavou nad tím, jaké hrůzné manipulace a nečestnosti jsou lidé schopni vyrábět, pokud pod záminkou podlehnutí postoji „osudové lásce nelze bránit, ta omluví všechno“ zapomenou na to, že ostatní lidé mají stejnou hodnotu, že si zaslouží stejnou péči, jakou věnujeme svým vlastním touhám a svému duševnímu komfortu.

9 11.07.2024

„Ale chtěl jsem říct tohle: v určitou chvíli se to stane každému – dekonstrukce vlastního já, jak ho známe. Nemusí to být smrt, ale vždy to souvisí s nějakou zkázou. Vidíme to na lidech okolo sebe neustále: rozpadne se ti manželství, spácháš nějaký přečin, který ti zničí život, nastanou zdravotní problémy, někdo tě zradí, stane se ti veřejná ostuda, přijdeš o děti po rozvodu, cokoli. A člověka to strašně rozstřelí, na milión kousků, a vypadá to, že není návratu Je po všem. Ale časem se člověk kousek po kousku zase složí. A jak se poskládá, tak často zjistí, že je z něj úplně jiný člověk, proměněný, úplnější, uvědomělejší, jasněji vykreslený. Myslím, že o tom je život - člověk jistý způsobem umírá a je znovu zrozen.“

Nick Cave byl vždycky můj oblíbenec. Mám rád jeho hudbu, jeho beletrii, jeho způsob přemýšlení. Každé setkání s ním mi přišlo zajímavé. Ale zároveň jsem ho vždy (tedy donedávna) považoval za člověka, který se silně stylizuje, který dbá na svůj mediální obraz alfa samce. Psal vždy hodně osobně, to ano, ale nikdy dříve jsem si nemyslel, že ho poznávám jaký je, když je sám se sebou.
Tragická smrt syna Arthura ale starého Nicka spláchla – tento rozsáhlý knižní rozhovor ukazuje člověka, který je ochoten nahlédnout do svého nitra, aniž by o sobě ale přestal přemýšlet a své myšlenky tříbit a precizovat. Pohled do Nickovy vnitřní „krajiny po katastrofě“ pro mě nebyl lákavý z důvodu nějakého bulvárního nahlížení do života celebrity, ale jako uchvacující doklad toho, jak lze skrze utrpení a ztráty duchovně růst!

Hlavní tématem série rozhovorů je reakce na ztrátu a osamělost (kromě smrti syna se řeč často točí kolem covidem vynucené izolace). Nick Cave nepopírá smutek ani návaly zoufalství, častěji ale promlouvá o očisťující síle, kterou mu nová situace přinesla. Jako by bylo nutné, aby bylo takhle brutálně otřeseno jeho přesvědčení, že je pánem svého osudu, k tomu, aby si uvědomil, že ho tady něco přesahuje. A jeho setkání s tím přesahujícím je zároveň setkáním s něčím, co člověka přesahuje svojí krásou a láskou. Nick na to vědomě reaguje tím, že se rozhodne mít na téhle kráse světa účast. „Jednou z možností je hledat odpuštění skrze něco, co by se dalo nazvat odčinění vin svým životem to znamená využívat své dary tak, aby to sloužilo k ozdravení světa. (...) Moje tvorba se myslím stala výslovným odmítnutím cynismu a negativity. Na to já prostě nemám čas. Myslím to doslova a z osobní perspektivy. Nemám čas na kritizování ani neustálé láteření. Nemám čas na ten kolotoč věčného obviňování. Přenechávám to ostatním. Nemám na to žaludek ani čas. Život je podle mého názoru příliš krátký na to, aby ho člověk neprožil v úžasu.“

Hodně jsem při čtení myslel na svoji milovanou Etty Hillesum, která v nacistické internaci žila svoji radost, vděčnost a neochotu k nenávisti – myslím, že by si s Nickem rozuměli. :-) Také na Viktora Frankla, který téma nacházení smyslu v utrpení zpracoval vědecky ve své logoterapii.
Nick Cave a jeho zpověď je pro mě dalším důkazem, jak je život ve své nepochopitelné složitosti přese všechno přece krásný a jak je křehký a zranitelný člověk všemu navzdory stvořen a povznášen k tomu, aby byl vděčný a šťastný.

„Vím, že většinu času jsem šťastný a život je dobrý. Nemyslím to nijak lacině nebo triviálně. Říkám tím, že život je skutečně dobrý. Lidé jsou dobří. Málokdy vidím v lidech zlo – spíš v nich vnímám vrstvy utrpení. Jsem přesvědčený, že při vědomí hloubky své bezmoci a zranitelnosti jsou lidé schopní dělat jak strašlivé, tak úžasné věci. Ve světle tohohle poznání pak nelze než chápat vděčnost jako zcela prostou a zásadní věc. Arthur nám to ukázal – tu nezbytnou naléhavou potřebu milovat život a sebe navzájem, navzdory tomu, jak náhodně krutý dokáže svět být. Láska, coby ten nejdůležitější a nejnesmyslnější počin ze všech, je zodpovědností každého z nás.“

7 10.07.2024

„Musíme učit sami sebe i ty, kteří si zoufají, že v žádném případě nejde o to, co my ještě očekáváme od života, jako spíše o to, co život očekává od nás. Profesionální filozof by řekl, že zde běží o kopernikovský obrat: že to už nejsme my, kdo se ptá na smysl života, nýbrž. že se ocitáme v roli dotazovaných, těch, jimž život den co den a hodinu co hodinu klade otázky; otázky, které správně zodpovíme nikoli mudrováním nebo planým mluvením, nýbrž činem, správným chováním. Život ve svém důsledku neznamená nic jiného než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny.“

Každé svědectví o životě člověka v nacistickém táboře je pro mě cennou možností dozvědět se něco o člověku, jaký opravdu je – protože to se právě ve vyhrocených situacích vždy nějak vyjeví. Zároveň to ale u mě naráží na hranice mé empatie, mojí schopnosti vcítit se do situace druhého. A tak jsem si někdy i říkal, jestli má ještě smysl číst další vzpomínky, pouštět si další dokument, dívat se na další film, když je to sice pokaždé zasahující pohled do konkrétního osudu, ale když přitom zůstávám stále tak vzdálen tomu, abych opravdu rozuměl tomu, co může prožívat lidská bytost vystavená tak bezpříkladné krutosti a zbavena své důstojnosti.

Viktor Frankl nabízí klíč k uchopení tak extrémního zážitku (neříkám k vysvětlení nebo pochopení, to se prostě vysvětlit ani pochopit nedá, maximálně opravdu jen nějak uchopit a zkusit zpracovat). Najít smysl v utrpení, najít v něm nějaký svůj vnitřní úkol. A protože je to systematicky přemýšlející psycholog, neomezil se pouze na promýšlení osudů vězňů v koncentracích, ale dal téhle myšlence obecnější směřování, vytvořil přímo základ pro metodu, pomocí které lze chápat a vykládat vztah člověka ke světu. A právě tímto zobecněním je jeho text tak podnětný i pro lidi, žijící mimo jeho dobu a nesdílející s ním zásadní ohrožení jeho existence.

Dá se namítnout, že se jedná o falešnou útěchu, opium člověka? Snahu najít smysl tam, kde žádný smysl není? A to prostě proto, že v opačném případě by člověk musel čelit devastujícímu vědomí, že jeho existence není víc než biologická danost, která nahodile vznikla a může stejně tak snadno zaniknout? Ano, tak se dá argumentovat.
Ale já jsem souzněl s Franklovým pohledem i proto, že je v souladu s mým obecným náhledem na život jako na něco, co mi bylo darováno milujícím Bohem. A že existuje něco jako celkový smysl, který nemusí být vidět omezeným lidským pohledem, protože lidskou perspektivu přesahuje. Jak k tomu ostatně došli už Kazatel a Job ve Starém zákoně.
Hodně jsem také při čtení myslel na svatou Terezku, na Etty Hillesum a na Nicka Cavea (knižní rozhovor s ním jsem četl souběžně a nestačil se divit, jak dobře Frankla doplňoval a jeho teze nevědomky ilustroval!) - tedy na lidi, kteří ve svém životě dokázali rány a neútěchy vstřebat a dokonce použít jako zdroj vlstního duchovního růstu. Na příkladech životů těchto osobností se dá ukázat, že láska k lidem (konkrétním i celkově k lidstvu) a pocit vděčnosti může být základem lidského života nejen navzdory utrpením, ale jaksi díky nim. Vypadá to strašně divně, když to takhle napíšu, já vím. Jako bych nějak oslavoval soužení a trýzeň nebo snad doporučoval vyhledávání utrpení. To určitě ne. Jen se mi zdá (a Viktor Frankl mi to potvrzuje), že nějakou záhadou je možné najít v našich životech smysl a naději i tam, kde vše působí nesmyslně a beznadějně.
A to je hodně dobrá zpráva, myslím.

„Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně. Neboť nemá smysl jen život aktivní, který člověku umožňuje vytvářet hodnoty tvůrčím způsobem; a také nemá smysl jen život, tedy život, který dává člověku příležitost naplňovat se prožitky krásy, ať v umění nebo v přírodě; svůj smysl má dokonce i život, který sotva poskytuje šanci uskutečňovat hodnoty tvůrčím nebo zážitkovým způsobem (jako například život v koncentračním táboře), který ponechává takřka jen onu poslední možnost, jak utvářet svůj život smysluplně, a to ve způsobu, jakým se člověk postaví k vnucenému vnějšímu omezení své existence. Život tvůrčí i poživačný je mu už dávno zapovězen. Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží – právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci kompletní.“

13 10.07.2024