Nefilim
komentáře u knih
Hana
Alena Mornštajnová
Kniha o žloutkovém věnečku s pořádně trpkou příchutí... Hana v sobě ukrývá obrovské množství bolesti, která graduje až do poslední strany. Alena Mornštajnová o údělu žít, když k tomu schází důvod, vypráví citlivě a naprosto strhujícím způsobem. Je to plné emocí, mistrovsky sepsané, a kdo to ještě nečetl, měl by si k tomu najít cestu i za cenu úzkosti, která čtení doprovází. Tohle je totiž kniha roku 2017.
Manželé odvedle
Shari Lapena
"Naprosto strhující příběh plný zvratů" je spíše naprosto vykonstruovaný a tak naivní, až je k smíchu. Dovolil bych si parafrázovat jeden z prostoduchých dialogů:
"Nepřijde ti to zvláštní (hloupé)? Zní to , jako by byla duchem nepřítomná.
"Zvláštní (hloupé) to teda je, a jak," odvětí Marco pomalu.
Původně jsem chtěl dát dvě hvězdičky, ale za tu "dechberoucí" poslední stranu šla ještě jedna dolů.
Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
Na to, jaký má Rekonstrukce krutý námět, je to překvapivě “pohodové” čtení. Hlavní hrdinka celou dobu hledá odpověď, kterou zná jen její matka, vražedkyně a sebevražedkyně v jedné odobě. A v této situaci je těžké přijít s nějakou pointou, protože zkrátka neexistuje. Takže po 300 stranách zůstal dojem, že Eliška vynaložila spoustu energie zbytečně a Viktorie Hanišová napsala dvě lepší knihy. To neznamená, že Rekonstrukce je špatná. Ale samotná anotace ve mně vyvolala více emocí než celá kniha.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Houby jsou složité organismy, stejně jako rodiny. Na povrchu je vidět jen plod komplikovaného systému. Viktorie Hanišová se přes houby dostává k hnisu, který musí ven. Sisi postupně odhaluje trauma, které ji odsoudilo k věčnému outsiderství. A napsáno je to skvěle, takže tato kniha určitě není na houby.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Někdo může namítat, že si jsou knihy hodně podobné, pro mě je to autorský styl, který 3x zafungoval. Každý odstavec má pro vyprávění význam a i za vedlejšími postavami je často zajímavý příběh. Slepá mapa sahá od první světové války až po sametovou revoluci a navzdory spoustě lidských traumat je především o tom, jak je důležité umět být spokojený i v časech, které spokojenosti vůbec nepřejí.
Ignis fatuus
Petra Klabouchová
Vezměte to nejděsivější, co se na území Šumavy odehrálo od dob Keltů po normalizaci, přidejte osvědčené hororové scény, vědecký experiment ve prospěch socialistické společnosti, psychický teror, traumata z minulosti a spoustu strachu. Protřepte, zamíchejte, rozdrťte, rozmixujte, vyvrhněte... A pokud jste Petra Klabouchová, vznikne z toho román, který nejde jen pod kůži, ale jde rovnou hladově po duši. Není to horor, kde se před zlem prchá. Tady zlo dokáže přemýšlet a i přes všechna zvěrstva, co napáchá, nakonec vzbuzuje soucit (nebo minimálně respekt). Ignis Fatuus není o tom, kdo stojí na správné straně. Ani o tom, kdo přežije. Protože ono toho o vás ví víc než StB a nakonec si vás to stejně najde... (A navíc je tam nejlíp popsaný vlkopes snad od dob Bílého Tesáka).
Cop
Lætitia Colombani
Indickou sběračku výkalů, italskou parukářku a kanadskou právničku od sebe dělí tisíce kilometrů. A spojují je vlasy, ze kterých autorka s úctou ke každé hrdince splétá globálně srozumitelný cop o vzdoru vůči předsudkům, které mají v odlišném sociálním prostředí různou podobou. Kniha je napsaná stručně a věcně. Bez přílišného patosu nabízí řešení z naprosto zoufalé situace na tři způsoby.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Jsou knihy, co pomalu dočítám, abych oddálil konec. Tuto jsem ze stejného důvodu nechtěl několik dní otevřít. Není to Hana, ale ani Hotýlek nebo Slepá mapa. Tiché roky nejsou lepší ani horší. Je to jiný příběh psaný s jiným záměrem. A pořád je to Alena Mornštajnová, to je samo o sobě zárukou kvality.
Ptačí tribunál
Agnes Ravatn
Tísnivá atmosféra, spousta symboliky a dva lidé skrývající před sebou tajemství. Ptačí tribunál se odehrává v kulisách jako z mrazivého hororu, ale autorka místo strašení pozvolna rozehrává křehký vztah dvou lidí, kteří si jako pokání zvolili osamělost. Nečekejte detektivku, tady jde především o emoce. A chce to mít při čtení trpělivost, stejně jako má Allis ve svém dobrovolném vyhnanství.
Svatá hlava
Hana Lehečková
Myšlenkám nikdo nezabrání. A když je někdo tzv. slabá duše, jeho myšlenky si žijí po svém. Hana Lehečková svému hrdinovi do Svaté hlavy pronikla experimentem, který se na první pohled tváří jako velký zmatek, ale dokonale vystihuje nezkrocenou mysl v její naivitě, bolesti, nedospělosti i hravosti. Svatá hlava určitě stojí za pozornost.
Probuzení Simona Spiera
Becky Albertalli
Na čtení young adult není nikdy pozdě. Má to spád, je to vtipné, plné emocí, roztomile nesmělé a nakonec po přečtení zůstane takový ten "hřejivý pocit". Střídání dějových pasáží s opatrnými maily žene Simona kupředu stejně jako touha poznat, kdo ho vlastně virtuálně tak pobláznil.
Místa ve tmě
Lidmila Kábrtová
Přečteno na doporučení Aleny Mornštajnové. Lepší reklamu snad ani Ludmila Kábrtová mít nemohla. Sepsala 12 povídek, které se o sebe občas chytře otřou a vytvoří křehkou mozaiku o ženách toužících přiblížit se lásce i za cenu nepříjemných následků. Funguje to samostatně i komplexně, je v tom spousta emocí a ve výsledku je to spíše k zamyšlení, než ke zhroucení. A možná si to dám ještě jednou...
Do tmy
Anna Bolavá (p)
“Teď se z toho musím dostat. Je třeba zapomenout. A jít dál, kam až to půjde.” Nic nadějnějšího jsem v tomto bylinkářském žalozpěvu o nešťastnici, ze které zbyl jen škraloup z lidské kůže, nenašel. Proč šířit zmar a utrpení? Je ho dost i bez knih. Tuhle doma mít nechci, trýznilo by mě samotné vědomí, že jsem v dosahu tohoto mučivého díla. Tak nepříjemný to pro mě byl zážitek.
Nejlepší pro všechny
Petra Soukupová
Hana ví, co je nejlepší pro ni. Když Vikiho šoupne k babičce, naopak tím prospěje spíše jim oběma a zůstane jí jen seriálová role. Kdo si dřív zvykne na nové poměry, vyhraje. Nejde totiž o to, co chceme, ale co máme. Všichni jsou tady občas na ránu, ale nakonec vám jich bude líto a budete si přát aby závěr byl opravdu nejlepší pro všechny. Autorka dokonale trefí každé slovo. Postavy nechává přesvědčivě jednat, přemýšlet i mluvit bez uvozovek.
Hotýlek
Alena Mornštajnová
Alena Mornštajnová stejně jako v Haně pospala pořádný kus české historie. Při vyprávěný přeskakuje v čase i mezi postavami a díky propracované formě a srozumitelnému jazyku to všechno skvěle funguje. Nikdo neumí tak krásně psát o nehezkých věcech jako ona.
Krajina roztavených zvonů
Jan Štifter
Kronika doby rozdělená do etap, které dobře fungují jako samostatné povídky. Většina textu má všechny přednosti Jana Štiftera, nejdelší část by klidně vydala na samostatný román. Nechronologické uspořádání může čtení komplikovat, ale od toho je v úvod vysvětlující ilustrace. Vsuvky, které vyprávění narušují, završí finále, které pro změnu všechny Štifterovy přednosti postrádá. Ten krok jinam (nejen žánrově) bohužel úplně nevyšel. A ani nebyl nutný. Ocení ho nejspíš málokdo, protože oproti zbytku knihy je to text, který nenaplňuje očekávání a spíš autora vystavuje nevděčnému srovnání s něčím, s čím by srovnáván být neměl.
Rok kohouta
Tereza Boučková
Tereza Boučková se za adopci místo vděku dočkala teroru od nepřizpůsobivých synů a pohrdání za to, že v sobě našla sílu je zavrhnout. Je to kruté, bezvýchodné, deprimující a autentické, ale silné téma se ztrácí pod návalem nesouvisejících myšlenek. Nakonec mi toho v knize dost chybělo a spousta toho přebývala. Příjemné čtení to nebylo. Ne kvůli obsahu, ale kvůli roztříštěnému a roztěkanému vyprávění evokujícímu rozpoložení autorky.
Anežka
Viktorie Hanišová
Po Houbařce jsem sáhnul i po Anežce. Viktorie Hanišová už tehdy vystihla trauma z nenaplněných představ. Julii přivede urputná snaha o naplnění mateřství ke střetu s adoptivní dcerou, kterou se marně snaží zbavit její identity. Ta jí na oplátku připraví pomstu i za cenu vlastni destrukce. A obě uměle vytvořeným poutem trpí. Anežka stojí za přečtení, nic hezkého od ní ale nečekejte. I když pár míst k zasmání (Sama doma) se tady taky najde.
Dědina
Petra Dvořáková
Život na dědině není žádný med. Petra Dvořáková ho líčí napříč generacemi přes konzervativní i pokrokovější obyvatele. Opravdu šťastný v této vsi není snad nikdo. Autorka se postavám nevysmívá, i když si o to svým jednáním často říkají. Dědina je díky nářečí hodně autentická, všechny čtyři části dobře rozehrané, ale místo pointy přijde spíše jen vědomí věčného koloběhu, z něhož není lehké odbočit.
Malý princ
Antoine de Saint-Exupéry
K Malému princi jsem si nenašel cestu ani po letech. Ten příběh mi vždycky přišel tak nějak neuchopitelný. V knize je spousta hezkých symbolů a podnětů k přemýšlení, ale text sám o sobě mě prostě míjí.
