Nefilim komentáře u knih

V knize je pár silných okamžiků, ale celkově to není vzhledem k tomu, v jakém prostředí se hlavní hrdina pohybuje, moc záživné čtení. Román mi přijde zajímavější ve chvílích, kdy řeší osobní krizi. Ale celkově mě jeho obsah dost minul. Pasáže o Hiroshimě a Nagasaki jsou důkazem toho, že Paolo Giordano je dobrý vypravěč... když má o čem vyprávět. Ale jak sám v autofikci přiznává, o tomto tématu je skoro nemožné napsat něco nového. V množství odboček a úvah se to celé tříští a Tasmánie určitě není symbol, který by text držel pohromadě.

1 26.10.2024

V Přechodu Justin Cronin vytvořil poutavý postapokalyptický svět, který utáhl tři obsáhlé knihy. Tady pro změnu není poutavého skoro nic a drhne to už od prvních stran. Zásadní problém je v unylých postavách, které procházejí několika rovinami. Vzhledem k jejich "nijakosti" je děj nejdřív nepřehledný, pak už vyloženě otravný. Přitom ústřední téma (které se začne odhalovat až někdy v polovině knihy) má dostatečný potenciál. To by ale celý příběh musel být vyprávěný mnohem srozumitelněji a prostřednictvím postav, které stojí za to sledovat.

2 06.10.2024

Kronika doby rozdělená do etap, které dobře fungují jako samostatné povídky. Většina textu má všechny přednosti Jana Štiftera, nejdelší část by klidně vydala na samostatný román. Nechronologické uspořádání může čtení komplikovat, ale od toho je v úvod vysvětlující ilustrace. Vsuvky, které vyprávění narušují, završí finále, které pro změnu všechny Štifterovy přednosti postrádá. Ten krok jinam (nejen žánrově) bohužel úplně nevyšel. A ani nebyl nutný. Ocení ho nejspíš málokdo, protože oproti zbytku knihy je to text, který nenaplňuje očekávání a spíš autora vystavuje nevděčnému srovnání s něčím, s čím by srovnáván být neměl.

4 08.09.2024

Vezměte to nejděsivější, co se na území Šumavy odehrálo od dob Keltů po normalizaci, přidejte osvědčené hororové scény, vědecký experiment ve prospěch socialistické společnosti, psychický teror, traumata z minulosti a spoustu strachu. Protřepte, zamíchejte, rozdrťte, rozmixujte, vyvrhněte... A pokud jste Petra Klabouchová, vznikne z toho román, který nejde jen pod kůži, ale jde rovnou hladově po duši. Není to horor, kde se před zlem prchá. Tady zlo dokáže přemýšlet a i přes všechna zvěrstva, co napáchá, nakonec vzbuzuje soucit (nebo minimálně respekt). Ignis Fatuus není o tom, kdo stojí na správné straně. Ani o tom, kdo přežije. Protože ono toho o vás ví víc než StB a nakonec si vás to stejně najde... (A navíc je tam nejlíp popsaný vlkopes snad od dob Bílého Tesáka).

8 14.07.2024

Václav Marhoul dovedl svůj životní sen do dokonalosti, jenom si zkrátka nevybral tu úplně nejlepší knihu. Kosińskému čtenář zahlcený brutálními výjevy odpustí ledacos, ale Marhoul má nevýhodu v tom, že na plátně vynikne každý hluchý moment. Tam, kde kniha nabízí "odpočinek" před dalším utrpením, film drhne, scény občas nemají příčinu a vyznívají do prázdna. Nicméně jsou často natočeny líp než napsány. Nabarvené ptáče se v obou případech trmácí bezútěšnou krajinou a nenaplní svůj potenciál dojetí, protože chlapec většinou jen přihlíží lidskému zlu a když je ho příliš, jde zase o vesnici dál. Marhoul se nebál do knihy zasáhnout a občas přijde s lepší pointou než originál. Finální scéna je důkazem toho, že jeden trefný záběr vydá za víc než několik stran knihy. Škoda, že takový není celý film.

3 18.09.2019

Minimalistický počin, který i na malém prostoru vystihne emoce opomíjené hlavní hrdinky upínající se k nenarozené sestře. Napsáno je to hezky, ale Přítel Stesk může působit jako příprava na román, který toho máš říct mnohem víc. Škoda, že jej Zuzana Nováková nenapsala. Potenciál by tady byl. Takhle je to spíš jen předkrm.

3 29.08.2019

Věčný prudič, nenapravitelná optimistka a motivační diář, který je svede dohromady. Nechybí ani moudrý bezdomovec, krachující rodinná firma a smrtelné choroby. A všechno se to úplně náhodou propojí. Tohle není realita, tohle je naivní a strašně rozvleklá story. Ta kniha není perfektní, není ani dobrá. Je taková, že jsem ji nechal na letišti, ať se u ní trápí někdo jiný.

3 04.07.2019

Ze 24 povídek pro Duhu mě nezaujaly ty s ekologickým poselstvím ani s utopickou vizí, ale ty vedoucí k podstatě - lidem a jejich pocitech. O tom to všechno je. Zavedené autorky A. Mornštajnová, L. Kábrtová a A. Bolavá nezklamaly. Konkurovat jim povídkami o divočině v nejrůznější podobě může T. Šimůnková, K. Rudčenková a K. Vlasáková. Zbytek jsem z hlavy většinou vypustil hned po přečtení.

1 13.06.2019

Na to, jaký má Rekonstrukce krutý námět, je to překvapivě “pohodové” čtení. Hlavní hrdinka celou dobu hledá odpověď, kterou zná jen její matka, vražedkyně a sebevražedkyně v jedné odobě. A v této situaci je těžké přijít s nějakou pointou, protože zkrátka neexistuje. Takže po 300 stranách zůstal dojem, že Eliška vynaložila spoustu energie zbytečně a Viktorie Hanišová napsala dvě lepší knihy. To neznamená, že Rekonstrukce je špatná. Ale samotná anotace ve mně vyvolala více emocí než celá kniha.

11 23.05.2019

Myšlenkám nikdo nezabrání. A když je někdo tzv. slabá duše, jeho myšlenky si žijí po svém. Hana Lehečková svému hrdinovi do Svaté hlavy pronikla experimentem, který se na první pohled tváří jako velký zmatek, ale dokonale vystihuje nezkrocenou mysl v její naivitě, bolesti, nedospělosti i hravosti. Svatá hlava určitě stojí za pozornost.

6 15.05.2019

Jsou knihy, co pomalu dočítám, abych oddálil konec. Tuto jsem ze stejného důvodu nechtěl několik dní otevřít. Není to Hana, ale ani Hotýlek nebo Slepá mapa. Tiché roky nejsou lepší ani horší. Je to jiný příběh psaný s jiným záměrem. A pořád je to Alena Mornštajnová, to je samo o sobě zárukou kvality.

7 06.05.2019

Introvert předčítající zachráněné listy ze skartovačky, invalida hledající v recyklovaných stránkách své ztracené nohy a k tomu nalezený deník toaletářky, který je z celé knihy zdaleka nejzajímavější.

1 24.04.2019

Přečteno na doporučení Aleny Mornštajnové. Lepší reklamu snad ani Ludmila Kábrtová mít nemohla. Sepsala 12 povídek, které se o sebe občas chytře otřou a vytvoří křehkou mozaiku o ženách toužících přiblížit se lásce i za cenu nepříjemných následků. Funguje to samostatně i komplexně, je v tom spousta emocí a ve výsledku je to spíše k zamyšlení, než ke zhroucení. A možná si to dám ještě jednou...

5 06.04.2019

“Teď se z toho musím dostat. Je třeba zapomenout. A jít dál, kam až to půjde.” Nic nadějnějšího jsem v tomto bylinkářském žalozpěvu o nešťastnici, ze které zbyl jen škraloup z lidské kůže, nenašel. Proč šířit zmar a utrpení? Je ho dost i bez knih. Tuhle doma mít nechci, trýznilo by mě samotné vědomí, že jsem v dosahu tohoto mučivého díla. Tak nepříjemný to pro mě byl zážitek.

5 12.03.2019

Lessovo putování je tak bohatě vylíčeno, až jsem byl nakonec tak přesycen dojmy, že se mi obsah knihy strašně vzdálil. Nakonec si z celého díla pamatuju jen dvě definice lásky, které na mě udělaly takový dojem, že knihu nemůžu úplně zavrhnout, i když mě vlastně vůbec nebavila.

1 21.02.2019

Denis Thériault navázal na Podivuhodných život osamělého pošťáka tím nejlepším způsobem. Původní myšlenku částečně okopíroval, ale zároveň rozvinul a přinesl nový úhel pohledu. Výsledkem je enso na druhou. Kniha sama o sobě obstojí, ale ideální je přečíst si rovnou obě, které tvoří harmonický pár.

2 13.01.2019

Jedna z postav se zde pozastavuje nad tím, že lidé utrácejí za zbytečnosti, místo toho, aby podpořili dobročinné aktivity v Africe. Ano, těch 348 Kč, co tento naivní román stojí, by se určitě dalo utratit lépe. Se svařákem, cukrovím a mozkem ve vánočním režimu se to přečíst dá. Po zbytek roku je Sedm dní spolu nestravitelná kniha.

1 27.12.2018

Z poslušného stáda zaměstnanců se po příchodu rebela stanou ignoranti s masochistickými sklony. Helinski bohužel vypráví velmi úsporným stylem a postavy nedostanou dostatek prostoru, aby obhájily svou motivaci. Továrnu na vafle si dovedu představit jako absurdní divadelní experiment, jako kniha to bohužel moc nefunguje.

1 16.12.2018

Nemůžu říct, že by to bylo od začátku do konce strhující čtení, ale moji pozornost Mawer udržel. Je znát, že si dobře nastudoval reálie a vzhledem k tomu, že na rok 1968 nahlíží přes britské postavy tak trochu nezúčastněně, pocit zmaru vystihuje dost přesvědčivě. Jen mi vadilo, že závěr knihy nespěje k výraznější pointě a končí jako neuzavřená epizoda televizního seriálu.

1 14.12.2018

Díky krátkým kapitolám a vyváženosti tří časových rovin se kniha čte opravdu skvěle. Štifter vypráví poutavě, srozumitelně, citlivě, věcně a nakonec mu to všechno do sebe skoro plynule zapadne. Nejstarší část příběhu je jako od Aleny Mornštajnové, v dalších ale dostane prostor mysteriózní zápletka, která ze Sběratele sněhu dělá originální počin.

3 03.12.2018