pakoshka
komentáře u knih
Purpurový ibišek
Chimamanda Ngozi Adichie
Četla jsem posledních pár knih pouze samé české autory a už už jsem sahala po další současné české próze, ale pak jsem řekla ne. Vydala jsem se naprosto do jiného světa, do Nigérie, kde pozorujeme patnáctiletou Kambili a její rodinu, které dominuje fanaticky zbožný otec, pro veřejnost bohatý člověk, filantrop, podnikatel, vážený člověk, doma despota a násilník. Kambili, bratr i matka mají vše - peníze, obrovský dům, vzdělání, ale i modřiny a opařené nohy. Oproti tomu teta Ifeoma má práci na univerzitě, odkud nedostává zaplaceno, doma dvě místnosti, záchod, který nesplachuje, purpurové ibišky na verandě a rodinu, kde vládne láska a porozumění.
Střet těchto světů se odehrává během vojenského puče a převratu.
Jiné, zajímavé čtení. Načíhla jsem do světa, který je mi úplně cizí, googlovala jsem, něco jsem se dozvěděla.
Vířivka
Lucie Konečná
Viděla jsem okolo sebe na Vířivku docela hajp, ale mně to přijde strašně hloupý, nemůžu si pomoct. Námět super, ale celý to bylo takový moc Růžovkářský na můj vkus (nebo mám předsudky). Zpracování bylo hodně daleko za tématem.
Jezero
Bianca Bellová
Tak zvláštní, strohá, neurčitá.
Na na dystopický díla moc nejsem, ale Jezero mě uchvátilo. Vyprávění bez zbytečných emocí, i když ten příběh s váma emočně zacloumá sám. Neurčitej čas a prostor, ale stejně se díky různým narážkám snažím zjistit, kde by to tak mohlo být. Ekologická katastrofa. Zmatek a potřeba zjistit, kdo jsme, odkud pocházíme.
Ze začátku jsem si myslela, že mě Jezero nebude bavit, že mě strhne šeď až někam do nudy, ale opak je pravdou. Je mi líto, že jsem jej nečetla dřív.
Místy mi připomínala Paměť moji babičce.
Po povrchu
Tomáš Třeštík
Strašně moc mě Třeštík bavil, opravdu hodně. On mě tedy baví i na sockách, i svou prací a baví mě i svou nafrněnou osobností, takže z jeho knížky mám dobrej pocit. Ona to není jenom smršť povídání, představení kamarádů a zajímavých lidí, on je tam i ten prostor k tomu trochu popřemýšlet.
Ostny a oprátky
Jiří Padevět
Nedočteno, i když jsem hrozně chtěla. Padevět v kraťounkých skečích staví absurdní situace, který mohly předcházet velkým historickým událostem 20. století. To je fajn, ale já reálně musím furt něco googlovat, což by mi nevadilo, kdyby ten každej příběh měl víc stránek, ne jenom jednu. Navíc nechápu, jak se mohl Hácha potkat s Máchou. Možná, že kdybych tu knížku měla doma a četla ji průběžně rok, že by mi něco dala. Už ji mám ale z knihovny přes dva měsíce a musím ji vrátit.
Odkládám bohužel do poličky 'Na tohle nemám kapacitu'. Padevět je nepochybně velice inteligentní člověk a já si u čtení připadám jak debil.
Má temná Vanessa
Kate Elizabeth Russell
(SPOILER) Sama od sebe bych po téhle knize nikdy nesedla, protože ta obálka je prostě příšerná. Evokuje mi to nějaký YA.
Příběh Vanessy, kterou sledujeme od 15 let až do dospělosti. Té Vanessy, která si v 15 letech začala se svým o 27 let starším učitelem a životem si nese následky, o kterých ani ona sama neví, že je má.
Prolínají se tu dvě hlavní časový osy (Vanessa v 15 a ve 32) a jedna vedlejší (Vanessa na vysoký). Je to docela hardcore, nejděsivější mi přijde chování matky. Nejsem si jistá, jestli by normální matka zachovala takovej klid, kdyby chlápek středního věku znásilňoval její dceru. Jako jo, člověk v 15 už si může spát s kým chce, ale zároveň taky člověk v 15 nemá natolik vyspělý mentální myšlení, aby se nenechal dobře namotat. Kazdej normální rodič by tomu chlapovi rozbil držku.
No nic, tady jsem se do toho nějak dostala. Docela čtivý.
Do tmy
Anna Bolavá (p)
No, je to trapný, ale je to fakt bolavý. Nemohla jsem si vybrat lepší termín pro četbu, než je přelom června a července, takže jsem s Annou mohla její sběry prožívat, souznit s počasím a přemýšlet, jestli fakt kvetou lípy a hluchavky. (To je tak jediný, co poznám. Ještě teda kaštany, ale o těch moc řeč nebyla.)
Nečekala jsem, že se až tak dostanem Anně do hlavy, ale byl to skvěle zpracovej náhled do duše, která není zcela oukej.
Už mám zarezervovanej druhej díl.
P. S.: Do tmy se často porovnává s Houbařkou. Jasný, má to podobný téma sběru, každá hrdinka příběhu bojuje se svým temnem, nabízí se to. Kdybych si měla vybrat, momentálně je mně bližší Houbařka, protože je to dílo víc racionální.
Johana
Pavla Horáková
Po Johaně jsem sáhla, protože jsem měla chuť na styl Zuzany Dostálové (Soběstačný je na mém žebříčku hodně vysoko!). A Johanu miluju, Johana je na první pohled jednoduchá novela na odpoledne, ale ve skutečnosti je to psychologická sonda do hlubiny duše. Johaniny i mojí vlastní. Styl všech tří autorek se skvěle doplňoval a Johanin příběh je ten, kterej píše sám život. Cením občasný reálie, díky kterým je příběh dobře ukotvenej v čase (Sametová revoluce, pád dvojčat, vstup do EU...).
A myslím, že hodně z nás se v příběhu trochu najde.
Moc, moc, moc se mi to líbilo.
Životní terno
Fredrik Backman
Můj první Backman, bránila jsem se mu jak čert kříži, ale kamarádka o něm pořád tak básní...
Jako první jsem sáhla po téhle záležitosti na pár desítek minut. Je to takový zlehka filosofický a něžný, vlastně mě to bavilo, při zmínce o náušnicích mě pichlo u srdce. Se ale musím přiznat, že ten rozsah je na mě úplně akorát, nevím, jestli bych takovýho sentimentu zvládla třeba 300 stránek.
Tichá hrůza
Tomáš Korbař
Měla jsem chuť na něco opravdu strašidelného - nu, v dnešní době už ty povídky nejsou tolik hororové, jak nejspíš působily v době svého vzniku, ale počtení to v souhrnu bylo hezké. Pár povídek se mi líbilo moc, pár mě málem unudilo.
Letuška z economy aneb Co na Instagramu neuvidíte
Petra Jirglová
K Letušce z economy jsem přišla jak slepej k houslím, ale řekla jsem si, že něco lehčího bude fajn pro moji čtecí krizi. A bylo! Na knížku jsem četla nadšený reakce, pak taky nějaký nechápavý ohlasy a pohoršení, že tahle jednohubka vlastně vůbec není o cestování, ale o zážitcích zastydlé puberťačky. Mně teda Petra Jirglová docela sedla svým humorem a bavila jsem se, nečekala jsem nic, ani mě nelákala, a čtení vůbec nelituju, za mě dobrý. Pokud potřebujete rozveselit a nevadí Vám trošku nekorektní humor, pobaví.
Heroinové deníky
Nikki Sixx (p)
Já být rockovou hvězdou, nevydržím ani půl roku. Autobiografie a jiný povídání o hudebnících moc nečtu, naposledy to byla snad ještě na střední podobně šokující Mansonova Dlouhá trnitá cesta z pekla. Aspoň teda co si pamatuju. Bavil mě ten pohled do rockovýho - metalovýho zákulisí roku 1987, pospojovat si ty známý i mně míň známý kapely a představit si ty večírky.
Z grafický a typografický úpravy knihy jsem šílela.
Pacient
Sebastian Fitzek
Z těch čtyř knížek, který jsem od Fitzeka četla, mě Pacient bavil asi nejvíc, nicméně ani to neznamená, to by knížka byla nějaký terno. I to rozuzlení kdo-je-kdo mě během čtení napadlo. Klasickej jednoduchej thriller, potřebovala jsem po těžkým týdnu v práci něco vypínacího.
Pán much
William Golding
Minulej týden to bylo deset let, co jsem maturovala a vylosovala si v češtině to, co jsem si přála nejvíc, tedy Goldinga a jeho Pána much. Re-reading byl stejně intenzivní jako první čtení, stále řadím Pána much mezi díla, která se mi nesmazatelně vryla do paměti.
'Je civilizace v našem chování opravdu tak silně zakořeněna, jak si namlouváme? Nebo jsme stále jen příslušníky smečky?'
Golding ukazuje zlo, manipulaci, fanatismus a syrovost lidství na dětech, a celej ten příběh slušných britských hochů z dobré školy je plnej symboliky a taky je výborně realistickej, mrazí z něj. Zanechává spoustu emocí a podnětů ke dlouhé diskuzi. Přečíst!
R.U.R. (komiks)
Kateřina Čupová
K oslavě 100 let nesmrtelného dramatu R.U.R vzniklo jeho komixové zpracování.
Mám ráda, když se klasika obleče do moderního hávu a přiblíží se mladším.
A že Kateřina Čupová odvedla výbornou práci!
Selský baroko
Jiří Hájíček
Bohužel jsme se se Selským barokem trochu minuli.
Těšila jsem se, těšila. Že mě genealog Pavel přenese na venkov do 50. let minulýho století, do doby tvrdé kolektivizace, protože to je téma, o kterým bych si chtěla číst. Nesedla mi ale forma a styl, furt mi přišlo, že se motám v kruhu, Daniela mě srala od začátku, nemohla jsem dýchat z toho sugestivního popisu horka a celkově to na mě bylo moc poetický, nakonec mě to vlastně ani nezajímalo. Škoda.
Tramvaj do stanice Touha
Tennessee Williams (p)
Doháním svoje ostudné resty. Tramvaj do stanice Touha jsem nikdy nečetla, neviděla ani film, ani inscenaci. Teď bych ráda i něco zhlédla.
Dědina
Petra Dvořáková
Audiokniha - božsky namluveno! Nářečí velmi podobné tomu, které jsem okolo sebe slýchávala. Nedivím se, že se Dědina stala audioknihou roku 2019, tady nemám výtku.
Nejsem dědinou nepolíbená, při poslouchání jsem si v hlavě skládala obrázky ze situací, které mám za celej život nastřádané v hlavě, nic neuvěřitelného, ale proboha! To je tak neuvěřitelně stereotypní, typizace level milión, občas mě otravovalo pustit si cédéčko. Ale stejně mi to nedalo a pustila jsem si ho. V té knížce není absolutně nikdo, s kým byste se na té vesnici chtěli přátelit, v konečným důsledku by nejsympatičtější asi Josef.
Nakonec mě to bavilo, ale jako humorný román to nevidím. Chybí mi tam jedna postava, která by téhle beznaději a babrání se v lidským přežívání dala trochu lehkosti.
Lustr pro papeže
Jan Tománek
Tak já se tady honím za nejlepším psychothrillerem a ono si stačilo přečíst Lustr pro papeže. To je TAK silný, bylo mi zle, bylo mi to hrozně líto, chtělo se mi zvracet.
Mílovi bylo pouhých 16 let, když ho za údajné spiknutí proti republice zavřeli do nápravného zařízení. Z původních 6 měsíců se stalo dlouhých 10 let utrpení, ponižování, bolesti, bezmoci, hladu, nekonečné otrocké práce. Bez kontaktu s rodinou, se světem. Jen tak, že se někomu nelíbíš a jsi nepohodlnej.
I přes přetěžké téma normalizačních lágrů je tahle malá knížka napsaná s lehkostí, jazyk a vězeňský žargon se čte výborně, vtáhne čtenáře a nepustí.
Tohle bych zařadila mezi povinnou četbu. Jaký jsou lidi svině. Všichni přečíst.
Petr a Lucie
Romain Rolland
Z povinné četby jsem si před 10 lety uměla vybrat hromady jiných děl. Teď jsem chtěla dohnat nějaké resty, ale kraťoučkou novelu jsem louskala přes měsíc (i když jsem obsah samozřejmě znala). Tohle vážně není můj styl.