pakoshka komentáře u knih
Tohle byla symfonie. Nádhernej jazyk a stylistika, propracované postavy (ono o románu na 430 stranách stihnete hlavní postavy rozvést a utvořit si k nim vztah, není to jak novelka o 200 stránkách). Drsná realita se občas prolne s fantasmagorickými představami, vztahy, myšlenky, hledání, tohle je podle mýho gusta.
Co na mě bylo moc - ty dva vstupy z pohledu Bůh.
Co velmi cením - sugestivní popis postav a taky prostředí! Ze začátku jsem byla nadšená z natáčecího placu, a i další pro mě netradiční prostory a přesvědčivý detaily z nich (ústav, ministerstvo, vzpomínky na Mongolsko a další) byly hrozně fajn.
Sakumprásk se jedná o další knihu s tématem hledání vlastní identity, tápání, o vztazích mezi rodinou i mezi lidmi, se kterými se v životě potkáváme, nicméně mi přijde, že Malinka jde malinko hloubš, než další populární knihy na podobné téma.
Spolknuto během pár hodin, K moři bylo výborný, takhle prvotina @petra1soukupova mě od ní bavila zatím úplně nejvíc. Strašně dobrý.
Až moc bolesti na 150 stránkách... Čtení nebude pro každýho, není to úplně jednoduchej text a líbivka, vyžaduje pozornost, obsahuje šíleně dlouhý věty a odstavce, neoznačenou přímou řeč, myšlenky... A hlavně celej den děj románu je plnej utrpení.
Inspirováno skutečnou vraždou učitelky, autorka provádí hlubokej vhled do rodin a vztahů dětských vrahů. Co mají společného?
Nefunkční matky. Rodiny.
Moc krásný, vtipný, ale i smutný - což ale asi chápu až teď, když jsem starší než Slávka.
A moc moc se mi líbila vzpomínka Olgy Scheinpflugové na uvedení hry v roce 1922 i na samotného Fráňu Šrámka.
Kytici naprosto miluju, ke komiksům mám vlažný vztah, vůbec je nevyhledávám, ale zvítězila zvědavost. Každá balada byla ilustrovaná jiným autorem, což mi přijde jako fajn nápad, nicméně většina autorů mě stylově neoslovila.
I přesto ale kvituju zpracování a cením snahu dělat klasiku v moderním hávu.
Svolení je šíleně naléhavé, během čtení mi bylo špatně a úzko. Tolerovaná pedofilie, francouzské umělecké kruhy, 80. léta; terapeutické vyprávění bez záměru vyvolat skandál.
Ano. Petra Soukupová mi prostě sedí, mám ráda její neobyčejný příběhy obyčejných lidí, Marta byla neuvěřitelně uvěřitelná, lidská, smutná, depresivní, k té si člověk musel udělat vztah.
Jediný, co mě občas sralo, byla ta absence sloves nebo zvratných zájmen. Občas dobrý, ale jednou za pár stránek seklo. Ale k příběhu nemám výtku. Vrátilo mě na do druháku na bohemistice, kde jsem taky neuvěřitelně bojovala s fonetikou.
Recepty bez nápadu (jen sesbíraná klasika, žádná vlastní invence), příšerné fotky - ať už rozmazané, nebo na nich jídlo nevypadalo vábně. Například na kachně (nebo kuřeti?) byly zbytky brk, vepřový plátek na hořčici vypadal tak suchý, že se mi stáhlo hrdlo. U svíčkové omáčky jsem se dozvěděla, že už ji vlastně nikdo nedělá z kusu masa, po kterém se jmenuje, ale z levné náhražky.
Ze všech knih pro dospělé od paní Mornštajnové se mě Listopád dotknul asi nejmíň - a hlavně tedy až ke konci. Asi není potřeba o něm nic víc psát, nikomu letos neušel.
S Agathou (a zejména Poirotem) pod lavicí jsem přežila spoustu nudných hodin ekonomiky a dějepisu, od střední školy jsem ji ale nevzala do ruky. Jaká škoda! Vybrala jsem si pro re-reading Vraždu v Orient-expresu, což je asi nejznámější Poirotovka a já si myslela, že si vraha nepamatuju... V průběhu čtení jsem si ale uvědomila, že pamatuju. Je to pro mě taková milá a chytrá detektivní pohádka a já slibuji sama sobě, že po Agathě Christie budu sahat častěji než jednou za 10 let.
Tři povídky, a i když ke každé mám nějaké to svoje chytračení (první byla šíleně průhledná, druhá mě srala koncem, že se vše vlastně vyřešilo 'samo', u té třetí taky bylo jasné, kam to směřuje...), tak mě kniha moc bavila. Taky co se týče literárního stylu, tak šla každá trochu jinam, což kvituji, i když se strohým vyprávěním v úsečných větách u poslední povídky jsem měla trošku boj. Petra Dvořáková má skvělej dar vykreslit povahu svých postav, Sítě čtu jako čtvrtou autorčinu knihu a rozhodně budu pokračovat.
Letošní novinka, která nikde není moc k vidění. Kdybych na ni nedostala tip, tak si ji asi sama nevyberu, bo obálka... Ale anotace už zní lépe, takže proč ne. Jako celek ale knihu asi doporučovat nebudu, ač mě z valné části bavila (všechny tři časové osy, nejvíce ta ze 17. století), na konci mi dalo práci udržet pozornost, moje zvědavost odpadla a četla jsem jenom z musu. Based on the true story, což je hrozně super, ale na mě tam toho bylo moc.
Trochu s tím bojuju. Pokud bych četla každou jednu povídku zvlášť, tak, jak tyhle fragmenty běžných lidských životů a bolestí vycházely v různých periodikách, tak bych si toho asi nevšimla a byla z povídek nadšená, ale po zhruba půlce knihy (celkem 18 krátkých povídek) mi došlo, že mi většina z nich přijde sexistických až misogynních a s touhle myšlenkou v hlavě se mi nečetly dobře.
Achjo, zas pro mě tuctová detektivka... A to jsem ji dostala jako tip, když jsem se chtěla bát.
Nikoli erotické, ale milostné texty, krátké prózy, vrtají se přímo do duše. Nepřekvapilo mě, že mě nebavil Mácha a Neruda (po jehož povídce se sbírka jmenuje), jinak jsem si výběr moc užila.
Dnes, 10.10., je světový den duševního zdraví. Zároveň je to den, kdy jsem dočetla Svatou hlavu. Příznačné.
ten tok myšlenek není snadný občas číst není snadný číst to nejenom protože já mám interpunkci ráda ale stejně jsem to četla a i když ze začátku jsem chtěla vyrvat vlasy všem tak pak jak se mísí realita a iluze tak to je hustý jak asfalt tak to teče líně a divoce a funguje to a grafická úprava knihy se mi taky líbí moc a ten pohled na slabou duši je sugestivní úplně neuvěřitelně moc
Rezervačka v knihovně na Mezi dvěma Kimy na mě vyšla hned poté, co jsem dočetla Svědectví o životě v KLDR. Nininy poznatky ze studií v KLDR mi nedaly tolik, co rozhovory s uprchlíky - spoustu infa už jsem měla právě z poslední knihy, navíc mi Mezi dvěma Kimy přijde trochu zmatečná. Autorka hodně zdrojuje, její osobní zážitky jsem ocenila víc.
Pokud váháte, spíš doporučím Svědectví o životě v KLDR, ta mi dala víc, má zajímavější formu a je víc lidská.
Vzhledem k hodnocení jsem čekala daleko větší pecku. Průměrnej příběh, naivní postavy, nějaký nepřesnosti, vyhořelá policajtka, která díky případu chytne po letech elán do práce. Není to klišé? Je to klišé. Kdyby to byl film, tak ho nedokoukám, neb takový mě děsně serou.
Jednoduchej jazyk a kraťoučký kapitoly, knížku zvládnete za dva dny. Chvíli zas nic podobnýho číst nemusím.
Neuvěřitelně čtivě zpracovaný téma. Tleskám!
Re-reading po letech. Povídky Terézy Novákové představují drsnej realismus a venkovskej život přesně tak, jak to mám ráda. Prózy, psané okolo roku 1900, jsou v božím východočeském nářečí, vychází z reálných zkušeností lidi na venkově na konci 19. století, přináší nejen (pro dnešní dobu) absurdní situace, ale hlavně těžkej život (především) žen, témata jako chudoba, nemanželské dítě, smrt dětí, tradice, tlak společnosti (například když si matka po smrti svého dítěte nemůže dovolit truchlit, protože se očekává, že se postará nejen o rodinu, ale i o funusníky, musí pracovat...).
Není to četba na jeden den, ale vřele doporučuju, tohle je podle mě neprávem podceňovaný skvost český literatury. Úlomky žuly jsou jako krajina v okolí Proseče a Budislavi - drsný jak sviň, ale zároveň něžný.