purie komentáře u knih

Mám rád filmy I.F. (Leu a Krále zlodějů) a knihu jsem otevřel s očekáváním příběhu v podobném duchu.
Bohužel, už úvod o "nejkrásnějším krásnu všech krásen" vzbudil, později potvrzené, podezření a naznačil, že od filmů už zkrátka uplynulo hodně let.
Knihu s filmy spojuje určitá slabost I.F. pro černou magii, kouzla, fantazii, sen, ale na jejich silnou vyvažující stránku - realisticky ukotvený příběh - tentokrát rezignoval a rozjel se na plné ezo-okultní obrátky.
Příběh, který má být nejspíše o touze po lásce a nesmrtelnosti, je přímo napěchovaný přeexponovanými snovými obrazy, symboly a citáty a pohromadě tu z jakýchsi důvodů potkáváme Kanta, Platóna, boha Višnu, různé staroegyptské bohy, Golema, Fausta nebo třeba Urbaina Grandiera, Beethovena a Andreje Rubleva (výčet "intelektuálních ingrediencí" tím zdaleka nekončí).
Jediná možnost jak knihu číst je přistoupit na pravidla a danosti "autorova světa" a nepřemýšlet o nich. Jinak totiž vše přestane dávat smysl. Čtenář se tak stává autorovou "obětí " a pokud na přemýšlení dobrovolně nerezignuje, je čtení velmi těžce snesitelným utrpením.

Navzdory obsahu je kniha díky ilustracím K. Sidonové velmi pěkně výtvarně vyvedená.

3 12.05.2020

"Baterie" textů P.B. je vtipně vydána v nezvyklé obálce - "krabičce patron", takže ještě před otevřením knížky (a znovu samozřejmě po jejím dočtení) se můžeme vrhnout do hádání: Proč?
Asi nás bude postupně napadat několikrát zmiňovaná titulní vlašimská zbrojovka, nedaleké autorovy rodné Louňovice, opakující se motiv lovecko(...odtud jen kousek k entomologii...)-střeleckých spádů, symbolicky třeba i krutost, kterou jsou také v určitých podobách texty špikovány, potutelná ironie k citlivé básnické křehkosti a jistě řada dalších možností....., záleží jen na chuti a odhodlání pátrat.
Podobné je to pak s texty "uvnitř", které také lákají k rozličnému "pátraní" a jejich velkorysá "nabídka" je nevyčerpatelně bohatá. Přes rozmáchlou pestrost pěkně a sourodě ladí dohromady. Řekl bych, že jedna z nitek, které je propojují dohromady je hravost, v tom nejvkusnějším slova smyslu.

3 20.03.2020

Útlá neokázalá knížka, která ale zanechá o to větší dojem.
Se slovenskou přímočarostí a vtipem, s lehkostí, velmi prostě a každému srozumitelně hledá autor/vypravěč odpovědi na ty nejtěžší otázky: co je duše?, co je láska?, co o nich lze říci?
Způsob jakým o tom píše snad už nemůže být upřímější a otevřenější.
Pokud by si chtěl někdo přečíst skutečně něco o lásce (a nechce se mu číst celou knihu) - ať si přečte aspoň 2 stránky kapitoly 2v.

3 09.12.2019

Čteno na "popud" pozitivní recenze Aleše Palána.

"Filmově" psaný příběh, který se kromě jiného snaží zachytit podobu současné Ameriky. Je zakomponovaný do řady zajímavých úvah (např. o sexuální identitě) a prošpikovaný mnoha hudebními, literárními, filmovými aj. tipy a odkazy (potěší zmínky o J. Menzelovi, M. Formanovi nebo třeba i F. Kafkovi a českém křišťálu). Čte se i přes košatost velmi dobře (ikdyž fanouškům D. Trumpa asi moc ne).

3 11.03.2019

Souhlasím, že se autorovi díky všudypřítomné nevlídnosti typického anglického počasí i díky volbě místa na nehostinném a opuštěném pobřeží Irského moře podařilo přesvědčivě navodit pochmurnou atmosféru.
Zasadil do ní ale příběh, z kterého jsem měl neustálý a neodbytný dojem vyfabulovanosti, postavy v něm působily jako maňásci jednající dle autorova rozmaru, bez dostatečně zdůvodněné vnitřní logiky. Nedotažená zaplétka posloužila jen jako prostor pro autorovo efektní žonglování s tématy víry, pohanství, rodinných a jiných těžkých životních traumat, lidské zvrhlosti apod..... a otec Bernard je jen slabší odvar některých víru upřímně řešících postav z románů Grahama Greena.

Dal bych 50% - ale protože to nejde a aktuální hodnocení (71%) je tu dle mého přehnané - dávám 2 hvězdičky.

3 07.01.2019

Kouzelná, zralá, mistrovská knížka, která uvěřitelně zjevuje krásu v obyčejných lidských osudech. Poetická, nabízející prostor pro imaginaci.

3 10.04.2018

Už dlouho jsem nic od Jáchyma Topola nečetl a tak jsem začínal trochu s rozpaky. Topolův styl mě ale oslovil, působí na mě tak nějak potměšile, poťouchle spiklenecky - ze čtenáře, pokud na hru přistoupí, pak dělá trochu takové spiklence. Vtipné groteskní vyprávění, prošpikované i komentáři k současnosti, s originální atmosférou, ještě o něco umocněnou pro ty, kteří znají Posázaví.

3 10.04.2018

Originální vtipná kniha, která kromě jiného nás "cizince" velmi komplexně a až podprahově seznamuje nejen s historickými fakty o Irsku. Dokonalý, svižný, krásný překlad. Mám chuť se s odstupem ke knížce znovu vrátit.

3 10.04.2018

Knížka je pro mě spíš zklamáním.
Z autorčina stylu mám pocit vysokých ambic, příliš velké snahy o originalitu, přehnané otevřenosti, touhy udělat dojem, vypočítavosti. Většina povídek na mě nefunguje, působí zmateně a neautenticky, postavy v nich jednají nepřirozeně a nesrozumitelně (např. manžel v povídce s nymfomankou).
Nejsilnější a nejlépe fungující je pro mě titulní povídka + 2 "bajky" (Žena s žábou, Život s dlouhou červenou nití).

3 10.04.2018

Kniha v "tak akorát" praktické velikosti, aby při čtení hutného rozhovoru se Stanislavem Kolíbalem bylo možné paralelně prohlížet i obrazovou přílohu.
1. svazek plánované edice, jejíž pokračování je určitě na místě sledovat.

2 18.05.2022

Přečteno jen do poloviny (jen první část), proto nehodnotím.

Knížka láká na "buddhistickou" obálku a také hned v první větě anotace na "buddhistickou nit", která má vzájemně propojovat následující příběhy.

Autor sám pak v Prologu příběhy vysvětluje jako své zkušenosti, zážitky a snad i střípky moudrosti (ve svých nyní 28letech) z "doteku tepu člověka", který je odkázán na svět a život, ve kterém neexistuje žádné učení potvrzující správnost každého (!?) rozhodnutí či kroku a "musí si pomoci sám". Jinde (v příběhu Legenda o návratu) pak autorovo alter ego "toužilo poznat svět v bláhové představě, že ho toto poznání nijak nepoznamená" (možná bylo myšleno - neublíží).
Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že autor je nepříjemně překvapen a diví se, že život nelze detailně bezchybně nalinkovat a nějaké hledání, trápení, omyly a překážky by chtěl nějak vytknout mimo život. Což mi přijde od moudrosti poměrně vzdálené a zarážející od někoho, kdo láká na Buddhu.

V příbězích pak můžeme narazit (vedle většího množství šotků, za což autor jistě nemůže) i na dost značné množství klišé zavánějících banalitou o "knize života", o různých cestách, které se však "někdy vinou ke stejnému cíli" či o té "jejíž oči, klín, prsa a boky obsahovaly tajemství celých myriád vesmírů a světů v nich".

S takto psanou knížkou se prostě míjím a pokud se zkouším ptát, proč ji autor vlastně takto napsal, napadá mě opakovaně věta z příběhu Ve Filadelfii - že to zkusí odvyprávět, ikdyž "je to riskantní (!?), ale dluží si to". Zkrátka mám pocit, že si autor vypráví tak trochu sám pro sebe.
A pak také pocit, že napsat "mýtickou" knihu balancující na hranici reality a snu, představy, zážitku, myšlenky je velmi lákavé, ale zároveň také těžké a coelhovsky zrádné.

Krvavý poledník napsal CMcC svým typickým čtivým mysticky uhrančivým stylem, což je, myslím, možná hlavní, ne-li jediný, důvod, proč je pro tolik čtenářů stravitelný. Podobně jako jinde vychází CMcC ze skutečných událostí a snaží se je použít a posunout jak k více obecným otázkám a úvahám - o násilí, egoismu, morálce, zodpovědnosti, slabosti, manipulaci nebo zvrácenosti - tak i méně obecným - analogie s dávnější i nedávnou historií Států, snaha o vyrovnání se s minulostí, narovnání pohledu na ní. Lze se domnívat, že kniha rezonovala a rezonuje v mnohém výrazně jinak ve Státech než u nás a těžko si představit, že by to nebyl aspoň z části CMcC záměr. V anotaci je uvedeno, že kniha obsahuje řadu odkazů, což je myslím přesné - jsou to často jen krátké a slepě končící poznámky, které nějakou komplexní dotaženou úvahu neobsahují.
Z knih CMcC mě K.P. oslovil zatím asi nejméně, děj se odehrává předvídatelně, bez výrazných překvapení, je takovou bez přestávky běžící sérií výjevů, které prostě najednou skončí.

2 11.09.2021

Kdo zná A.G. a T.H., ten v knize asi nic překvapivě a zásadně nového nenajde. Pro něj je spíš aktualizovaným souhrnem postojů, východisek, zkušeností, názorů, otázek a odpovědí dvou vzájemně se respektujících a v mnohém se shodujících již "klasických" autorů. Kniha je pojata jako jakási "křesťanská rukověť či návod pro komunikaci a soužití s ateisty". Pohled T.H. je více filozofický, někdy i sociologický, a působí velmi komplexně a vnitřně konzistentně a doplňuje se s pohledem A.G., který vychází z dlouholeté pastorační a řeholní praxe a působí stručněji, s důrazem na podstatné.

Zajímavá by pak byla podobná společná kniha jednoho z autorů a někoho rovnoceného z "opačného" tábora.

2 22.04.2020

Název sbírky může připomínat jiné - od Jana Balabána (otevřený, oslovující a strohý název s tajemstvím, obyčejnou češtinou, v plurálu...). Ale zatímco hrdinové J.B. se za životem ohlížejí nebo se sbírají z bolestné srážky s ním, chápu "hrdiny" M.Š. jako lidi na začátku. Pořád teprve hledají, jak svět a svůj život vůbec u/pochopit.
Klíčová resp. shrnující je pro mě závěrečná povídka Polaroid, kde se znovu doslovně opakuje leitmotiv, unavený povzdech, že jakýkoli řád (i jen náznak) je lepší než chaos - aspoň si na chvíli od toho všeobklopujícího a všeprostupujícího zmatku odpočinout, utéct mu. A také je tu "disputace" mezi toulajícím se Petrem a lékárnicí Karolínou nad dívkou z fotografie, disputace 2 krajností (absolutního a nulového očekávání od druhého) vymezujících prostor, ve kterém tápou a bloudí (někdy jalově a pubertálně, jindy nápaditě a vtipně) hrdinové povídek.

Pro mě lepší než Mapa Anny, dotaženější, vyzrálejší, přirozenější, syrovější, vyrovnanější. A zrovna pasáže slovy vykreslující zmatek a chaos (ať už při tanci nebo na letní horké zahradě) mi přijdou literárně mistrné.

2 02.12.2019

Reprezentativní výbor, pestrý, bez jediné slabší povídky, tak akorát obsažný.
Čechovovi jsem momentálně propadnul. Je mi blízká řada jeho názorů a nepřestává mě udivovat, kolik přesných a bez jediné změny dodnes platných postřehů lze u něj najít.

Naopak nepodařená mi přijde výtvarná úprava knihy. Ilustrace Karla Míška jsou prvoplánově jednoduché a naivní, jak z knížky pro děti. Kontrastují s obsahem povídek, který nijak nerozvíjí ani neumocňují a působí naopak až rušivě.

2 01.09.2019

Ke čtení mě přivedl obdiv Raymonda Carvera (a např. i Luciy Berlin nebo Alice Munro), který A.P.Č. považuje za svou silnou inspiraci a "obsadil" ho i do jedné ze svých povídek (Pochůzka).
Povídky obou jsou bolestné. U A.P.Č. je bolest nedílnou zákonitou součástí života, které se nedá vyhnout a je platidlem v hledání vnitřní svobody a skutečné lásky. Pro mě je těžké se osobně identifikovat s hrdiny příběhů starých přes sto let, ze země v řadě věcí kulturně rozdílné. Naopak mnohem snazší je identifikovat se s pohledem vypravěče, který mi připadá jako jakýsi vyslanec naší doby do minulosti. V příbězích odkrývá a zviditelňuje něco univerzálně platného a neměného, snad by se dalo říci podstatu lidské povahy a údělu, a proto je, myslím, tak srozumitelný i dnes. A srozumitelný je asi i pro svůj styl, který je - možná i díky překladu Libora Dvořáka - neobyčejně moderní.

A.P.Č. je pro mě impuls pokračovat dále do ruské literatury.

Jen nevím, jak v povídce Ariadna při tom všem nicnedělání, válení a nezřízeném ládování se vším možným, mohla mít titulní A. pořád tak nádherné a pružné tělo:-) - asi byla prostě výjimečná.

2 17.08.2019

Mé dřívější setkání s R.C bylo vlažné a letmé. Nyní jsem se k němu znovu vrátil (k výboru Odeonu z 1994, je ze 2/3 jiný než výbor Volvoxu Globator) po přečtení Manuálu pro uklízečky Luciy Berlin (který mě nadchl) s očekáváním (které se v zásadě naplnilo) povídek podobné "krevní skupiny".
Nabízí se tedy srovnání obou.
Povídky L.B. jsou pestřejší, více různorodé, spontánní, intuitivní, více odlehčené, nehledí tolik na formu, gradaci příběhů, je v nich vtip a humor, ale některé jsou zase více "ze dna".
R.C. píše (nevím jak hodně "vinou" G. Lishe) více systematicky, sevřeně, stručně, suše, hledá ideální formu, ale se stejnou empatií, úctou a porozuměním pro lidi z odvrácené strany "Amerického snu", ke kterým se možná sám také počítal.
Případá mi, že jeho povídky mají většinou 2 části. První, kterou čteme, která nás spolu s hlavní postavou/vami dovede do nějakého momentu změny, předtuhy, smíření, rozloučení nebo ztráty a nenásilně nás zanechá s více či méně indiciemi v možnosti domyslet či odhadnout tu "druhou část" - neméně zajímavou. Vrcholnou povídkou je pro mě Horečka.
Vlažnost se tedy tentokrát proměnila v okouzlení.

Během čtení mě také opakovaně napadala evidentní a až neuvěřitelná podobnost (k mému překvapení pak i J. Jařabem v doslovu zmíněná) povídek R.C. a obrazů Edwarda Hoppera (hlavně těch s lidmi). Podobnost formy, která je dokonale vytříbená - a nálad studené osamělosti, opuštěnosti, uvězněnosti, které vyvolává.

2 03.08.2019

Moje první setkání s J.H., byl jsem zvědavý, co je důvodem jejího věhlasu a řady ocenění.
Uznávám, že J.H. má vytříbený pozorovací talent, povídky jsou vypreparované, zbavené veškerého balastu a zbytečných slov, kombinuje v nich jak detailní tak "širokoúhlé" líčení, což vytváří "hloubkovou ostrost", napětí a vzbuzuje očekávání.
Jako vyznění a "podstatu" za řádky, které se chce J.H. dotknout, nacházím ale hlavně bezradnost, uvěznění v životní slepé uličce, zklamání, smutek a až trýznivý pocit nenaplnění.
Prostě povídky pro mě mají mistrně krásný styl, ale jejich sdělení je zoufalé, bez naděje na změnu či zvrat k aktivitě a bez špetky humoru.
J.H. kdesi o této knize říká: "Moc jsem si přála, aby v sobě příběhy měly i něco útěšného, aby dodávaly sílu. Aby říkaly, že při všech těžkostech, které život přináší, je možné se na chvilku zastavit a objevit něco malého, krásného a výjimečného."
Mně se to v nich (snad s výjimkou Papírové vlaštovky) objevit nepodařilo.

2 25.03.2019

Název a rozsah knihy vzbuzuje očekávání, že půjde nejspíše o dlouhý košatý příběh "odněkud ze severu", v němž bude hrát významnou roli otázka víry. To je částečně pravda, ale do jisté míry také omyl.
Kim Leine umí vyprávět, brilantně a zjevně s chutí, strohým stylem s citem pro detail si rychle získá a pak udržuje pozornost. Kromě jiného do někdy poměrně naturalistického vyprávění zapojuje všechny myslitelné a představitelné smyslové vjemy a tělesné pochody, což má ve výsledku velmi sugestivní účinek.
Kniha je pro mě silná a přínosná tam, kde se zdá, že autor vychází z přímých osobních zkušeností ze svého pobytu v Grónsku nebo z reálných historických záznamů a svědectví. Obrázek Grónska dobývaného Dány před zhruba dvěmi staletími působí velmi autenticky, ale také smutně, pochmurně až depresivně.
Bohužel, tam kde dostává slovo fikce, což se týká zejména konkrétních postav, nedrží příběh srozumitelně pohromadě.
Nejvíce pak ústřední postava - pastor Morten Pedersen (Falck).
Jeho rozhodnutí a jednání jsou často zbabělá, nahodilá nebo účelová, což by nebylo úplně na škodu, možná právě naopak - nic méně jak se jeho víra (pokud tedy nějakou skutečně má - teologii vystuduje z rozhodnutí jeho otce a do Grónska jede nebo spíše utíká díky shodě okolností) s takovými zvraty vyrovnává se vlastně nic podstatného nedovíme. Kapitola s výpisem z deníku, která se pro takové dovysvětlení vhodně nabízí, mi připadá jen jako potvrzení jeho vnitřního chaosu, který ho provází po celou dobu co jsme s ním. Výjimkou mělo snad být jeho působení u "proroků", které vrcholí jakýmsi léčitelským uzdravováním "pastorskou" rukou - což by bylo možné čekat spíše od "šamana" Habakuka. Postavy, které dostaly menší prostor paradoxně vyznívají o něco věrohodněji.

Kniha je tak pro mne hlavně obrazem a záznamem dánské koloniální a s ní spojené misijní činnosti v Grónsku z přelomu 18. a 19.století a rozumím jí také jako dánskému vyrovnávání se s minulostí.
Otázka osobní víry (jakékoli z postav), rozdílnosti odlišných spiritualit, duchovního dialogu (či zde spíše souboje) by vzhledem k složitosti bylo téma spíš pro úplně jinou knihu. Trochu odvážnější pokus o odpověď by této ale jistě slušel.

2 20.01.2019

Pestré, vzájemně propletené a doplňující se povídky/příběhy převážně ženských hrdinek, ve kterých navštěvujeme "místa ve tmě" jejich myslí a srdcí, napsaných velmi koncentrovaným a podmanivým stylem, bez zbytečného rozpitvávání, ale zároveň beze strachu a studu dotknout se toho podstatného.
Dotažené, vyzrálé, inspirativní nejen pro ženy.

2 17.12.2018