sgjoli komentáře u knih

Nevím, proč jsem se knihám Kateřiny Tučkové tak dlouho vyhýbala - snad proto, že jsou tak oblíbené a já se bála, abych nebyla zklamaná. Po poslechu audioknihy Žítkovské bohyně v podání Terezy Bebarové a Miroslava Táborského, ráda uvádím, že jsem se bála zbytečně, protože tento příběh jsem si nadmíru užila.
Autorka přichází s tématem, které v literatuře nemám takřka vůbec načtené - kromě Šeptuch od A. Sabuchové a Kladiva na čarodějnice od V. Kaplického jsem asi nečetla nic, co by se byť aspoň okrajově zabývalo "čarodějnicemi", léčitelkami či něčím podobným - aspoň si to nijak zvlášť nevybavuju. V tom vidím jeden z plusů, které v tomto případě vidím téma pro mne neokoukané a vlastně nové.
Navíc zasazení do našeho českého (resp. moravského prostředí a do historických událostí druhé pol. 20. století z toho dělá neuvěřitelně poutavý historicky laděný příběh s určitým nádechem magie - něčeho, co nás přesahuje.
Autorčin způsob psaní mi byl velmi sympatický. Výstavba textu působí zprvu možná nenápadně, ale pak se postupně navrstvuje a v samém konci to pak všechno skvěle zapadá do sebe. Člověk je vtažen do příběhu a má pocit, jako by byl jeho součástí a všechny události viděl přímo před sebou - jako na dlani. Vedle toho umí autorka skvěle a věrohodně vykreslit své postavy - zcela realisticky, plasticky.
No, já jsem skutečně nadšená a určitě si knihu přečtu i v tištěné podobě. A rozhodně dám šanci i dalším dílům této autorky.

97 04.06.2023

Přiznám se, že jsem non-fiction literatuře, která by reflektovala současné politické či společenské dění, nikdy moc nevěnovala pozornost. Ale tahle kniha zněla prostě zajímavě. Navíc audioknihu, kterou jsem poslouchala, namluvili mí oblíbenci Jiří Dvořák a Ivan Trojan, tak jsem si řekla, že tomuto titulu dám šanci. A nemohla jsem se rozhodnout lépe, protože tenhle titul se s největší pravděpodobností zařadí mezi top knihy, které se mi letos dostaly do rukou/do uší.
Opuštěná společnost přináší velmi srozumitelný náhled do posledních cca 120-150 let našeho politicko-společenského života, který je tu zasazen do širšího kontextu evropského i světového dění. Kdo se politikou a společenským děním zabývá pravidelně a soustavně, tomu kniha možná nepřinese tolik nových informací. Ale pro mne jako pro člověka, co v některých věcech trochu tápe, to byl rozhodně zajímavý poslech, kdy se pro mne řada věcí konečně dostala do souvislostí a řada věcí tak pro mne najednou získala na srozumitelnosti, za což panu autorovi děkuji. Kniha mi byla blízká i v tom, že pan autor (zdá se) zastává podobné názory a hodnoty jako já.
Audioknižní podoba se povedla na výbornou. Pánové Dvořák a Trojan měli v interpretaci zcela jasně rozdělené role. Zatímco Jiří Dvořák namluvil text samotného Erika Taberyho, Ivan Trojan namluvil citáty, kterými Erik Tabery proložil a také podložil své názory.
Je to jedna z těch audioknih, kterou si budu určitě chtít přečíst i v tištěné podobě. Za sebe určitě moc doporučuji.

63 04.06.2023

Jméno Scarlett Wilkové je mi známo z novin, ale až s touto knihou jsem zjistila, že se paní autorka také intenzivně projektu Paměť národa, z jehož příběhů i čerpá v této knize. Což pro mne bylo příslibem toho, že příběhy postav budou založené na autentických událostech a že to dozajista mohu do nějaké míry brát i vážně jako náhled do dějin posledních cca 60-70 let. A to mi kniha vlastně i dala.
Přiznám se, že o osudu Řeků usídlených v Čechách/Československu jsem vlastně nic nevěděla, ani o strastech, kterými si Řecko prošlo po ukončení 2. světové války. Jsem moc ráda, že jsem se o tom mohla, byť zprostředkovaně skrze beletrii, něco dozvědět.
Myslím, že si většina z nás ani neumí představit, jaké to pro lidi musí být projít si zkušenostmi občanské války a dostat se do země, kde je sice relativně bezpečno, ale kde nikoho neznáte, kde o dané zemi nevíte zhola nic, neumíte příslušnou řeč a ani psaná forma řeči vám nic neříká, když se v češtině místo řecké alfabety používá latinka.
V tom je podle mne kniha silná. Aspoň pro mne to tak bylo. Příběh pode mne nenásilně ponouká k určité empatii a otevřenosti vůči lidem, kteří se dostanou do podobné situace. Člověk nemusí asi nutně pomáhat materiálně, pokud nemá prostor či prostředky. Ale aspoň nechat ty lidi volně dýchat, nebýt zlý, neházet klacky pod nohy a naopak projevit solidárnost a empatii. A třeba se vedle toho snažit zamyslet nad tím, čím si ti lidé procházejí. Nevím, možná jsem v té knize nacházela něco, co tam není. Ale tohle jsem si z tohoto příběhu prostě odnesla. Ani nemusíte ve svém životě potkat nějakého emigranta. Stačí se zamyslet nad tím, že nikdy nevíte, čím si kdo ve svém životě prochází, a tak není možná od věci čas od času zapracovat na své empatii a soucitu k lidem okolo sebe.
Pravda, v některých místech se mi kniha nečetla úplně snadno, proto také nehodnotím 5 hvězdami, ale jen 4. Občas jsem měla pocit, že jsem se zadrhla - možná trochu kostrbatost? Nevím, neumím to asi plně vysvětlit. Ale faktem je, že občas jsem se prostě v některých pasážích na způsobu psaní zasekla. Nicméně obsahově to je velmi zajímavé dílo, které má čtenářům co předat a já určitě mohu doporučit.

89 28.05.2023

Zahradní slavnost jsem četla už kdysi dávno, ale poněkud jsem ji pozapomněla. A Odcházení jsem nečetla nikdy. Tak jsem si říkala, že by bylo fajn jednu hru si připomenout a s tou druhou se seznámit. A bylo to setkání vcelku příjemné, i když tematicky dosti závažné.
Zahradní slavnost zobrazuje bezúčelnost a bezobsažnost některých úřednických šimlů, které se tváří důležitě, ale za rádoby důležitými a vzletně znějícími frázemi úředníků či papalášů se skrývá jen prázdnota a nenaplněnost. Výsměch v podobě jednání našeho hlavního hrdiny jen dokazuje tuto prázdnotu a nenaplněnost. Pravdou však je, že se mi tato hra v některých momentech nečetla zrovna snadno, musela jsem si některé repliky číst víckrát, abych porozuměla. Václav Havel byl mistr slova, to bezesporu. Postavy tu doslova žonglují se slovy, šermují s nimi a bodají se jimi navzájem a já se občas přistihla, že nestíhám. Ale to je především chyba na mé straně.
Odcházení se mi zdálo čtenářsky trochu přístupnější a srozumitelnější. Toto drama pode mého poodhaluje jednak těžkosti toho, když člověk po letech odchází z funkce - resp. co člověk prožívá, když odchází. s čím se smiřuje, nad čím přemýšlí, jaké má možná očekávání, na co naopak vzpomíná a jak sebereflektuje svoji činnost. A jak jsme vlastně každý nahraditelný, jako by po nás vlastně nic nemělo zůstat a že nový, nastupující osoba převálcovala vše, co po nás zůstává. A co když odcházející člověk žil po celou dobu v bublině a až se svým odchodem zjišťuje, co o něm lidé soudí? Spousta, spousta otázek, každý si odpovědět musí sám. Budu si muset Odcházení asi ještě jednou přečíst - domnívám se, že mi některé věci asi unikly.
Nicméně za pozornost tyto dvě hry určitě stojí a určitě je mohu doporučit. Jen je třeba větší trpělivosti a většího soustředění, aby člověk porozuměl. Toto není literatura určená k odpočinku, to dozajista ne... Ale za přečtení stojí.

57 28.05.2023

Proč nepožádali Evanse? je pro mne příběhem, který dokazuje, že autorka nepotřebuje velké detektivy, aby přišla s fajn detektivkou, která zaujme, pobaví a člověku zpříjemní čas.
Je to trochu jiné, než jsou třeba příběhy s H. Poirotem nebo sl. Marplovou, jejichž příběhy jsou vcelku poklidné a uhlazené. Tento příběh se mi zdál docela akční, trochu ztřeštěný, možná by někdo mohl namítnout, že v některých bodech trochu překombinovaný a přitažený za vlasy. Ale já si tu jízdu dost užívala. Hlavní hrdinové jsou mladí lidé, co se do akce vrhají po hlavě a nebojí se. Kuráže mají na rozdávání, což jsem velmi ocenila, hlavně mladičká Frankie byla trochu jak neřízená střela, ale moc jsem jí fandila. V rámci díla Agathy Christie mi to přišlo příjemně osvěžující.
Rozuzlení jsem úplně nečekala, pointa zajímavá, styl psaní velmi svižný. Přesto nehodnotím plným počtem, což je dáno hlavně tím, že mám u autorky již své "Stálice", na které nedám dopustit a jen máloco se z A. Christie dostane mezi tu TOP skupinu (Záhada na zámku Styles, Vánoce Hercula Poirota, Vražda v Orient Expresu, Deset malých černoušků).
Knihu jsem poslouchala jako audio v podání Daniela Bambase, který se s textem popral velmi dobře a odvedl na audioknize kus práce.

69 28.05.2023

Volání divočiny jsem poslouchala jako audioknihu a byla to velmi příjemná jednohubka a pro mne vlastně překvapivá. Přiznám se, že jsem vlastně moc nevěděla, co od knihy mohu čekat. Navíc úplně nečtu příběhy vyprávěné z pohledu zvířete, protože jsem se velmi často setkala s příběhy napsanými příliš zjednodušeně a naivně, že mi to ve výsledku nesedlo a spíš odradilo od dalšího čtení podobných příběhů. Ale tady jsem byla příjemně překvapena tím, jak to právě vůbec nepůsobí zjednodušeně, naivně či hloupě.
Autor tu vykresluje dvě "entity" stojící proti sobě - člověk jako tvor nadřazený versus pes jako tvor podřízený. A jak se vztah mezi člověkem a psem může proměňovat v závislosti na povaze obou. Vzájemný respekt a láska obou tvorů mezi sebou tu jasně vítězí nad povýšeneckým hrubým chováním člověka ke zvířeti, které pozná, hrozí-li mu nebezpečí. S tím, že jakkoliv se člověk může chovat ke zvířeti laskavě, přirozené dávnověké pudy vyvolané svobodou přírody jako by byly silnější nad jakoukoliv domestikací. Autor tu skvěle vykresluje povahu vztahu člověk-zvíře, vyvolává tím různé podněty k přemýšlení -já to viděla hlavně v otázkách, jak se člověk chová ke zvířatům a k přírodě obecně? Jaké chování je správné? A do jaké míry má člověk právo zasahovat do chodu přírody?
Poslech knihy v podání Jana Vlasáka jsem si velmi užila a za sebe určitě mohu doporučit. Nevím přesně, proč nehodnotím naplno a "jen" 4 hvězdami. Asi proto, že jsou knihy, které mi jsou o něco bližší nebo mají pro mne větší přesah. Ale i tak si Volání divočiny zaslouží pozornost.

67 28.05.2023

Vyposlechnuto jako audiokniha. Byť mi jméno Josepha Conrada není neznámé, je Srdce temnoty mým prvním setkáním s autorovou tvorbou. A vlastně jsem tak úplně nevěděla, co čekat. Proto byl tento příběh pro mne příjemným překvapením, které nakonec hodnotím na plno.
Rozsahem se jedná o příběh vcelku krátký, ale obsahem velmi silný. Autor se tu skrze postavy pouští na cestu do nejhlubších zákoutí srdce, na pokraj šílenství... za hranici, kterou už nelze překročit zpět. Co člověka pohání kupředu, co ho stravuje zevnitř a proč? Příběh je svým stylem vyprávění hodně minimalistický, ale mezi řádky toho přináší tolik! Při poslechu jsem byla vnitřně úplně sevřená a vůbec jsem nedutala. Autor umí skvěle vybudovat atmosféru a napětí, které člověkem otřese. A přitom je to vlastně psané vcelku nenápadně. Ta atmosféra a napětí se nabalují právě že nenápadně a pomalu, ale pak to na člověka prostě dolehne. Celá ta tíha. Aspoň tak jsem to vnímala já.
Tenhle příběh mne fakt pohltil. Určitě tomu dopomohla i vynikající interpretace Jana Hájka a Jana Vlasáka, kteří se vyprávění zhostili na výbornou. A musím říct, že je to jedna z těch knih, kterou si budu chtít jednou přečíst i v tištěné podobě. Určitě doporučuji.

65 28.05.2023

Ač mám tuto detektivu doma v tištěné podobě, nakonec jsem ji poslouchala v audio verzi v podání Růženy Merunkové a Otakara Brouska ml. a byl to fajn poslech.
Velmi oceňuji interpretaci výše zmíněných narátorů, kdy R. Merunková ztvárnila slečnu Marplovou a Otakar Brousek se postaral o vše zbývající. Oba interpreti mají velmi příjemný hlas k poslechu a v jejich podání se audiokniha poslouchala velmi dobře.
Přesto je moje hodnocení průměné, či lehce nadprůměrné. Hlavně je to dáno tím, že příběh sám o sobě mi nepřišel zas tak silný. Netvrdím, že se jedná o špatnou detektivku. Má to hlavu a patu, závěrečné vysvětlení je čtenářům předáno velmi srozumitelně. A zápletka anonymních dopisů je prostě sama o sobě zajímavá. Přesto mi to v porovnání s jinými případy Agathy Christie nepřipadalo tolik výrazné a necítila jsem tolik napětí, nebyla jsem tolik vtažené do vyšetřování. Přesto ten vyprávěcí styl paní autorky je velmi příjemný a čtenářům velmi přístupný, o tom žádná.
Nakonec lepší 3 hvězdy (3,5).

60 28.05.2023

Cestu kolem světa za 80 dní jsem poslouchala jako audioknihu, konkrétně jako dramatizaci. Nevím, do jaké míry to bylo proti originálu zkráceno, možná trochu ano, ale nevadí, protože jsem si to vlastně dost užila. Nehodnotím plným počtem, na to se mi tato dramatizace zdála místy trochu po povrchu klouzající. Ale určitě mne to bavilo víc než Patnáctiletý kapitán.
Líbil se mi protiklad mezi tajemným, skoro až mysteriózním Phileasem Foggem, který kolem sebe postavil jakousi neproniknutelnou zeď, a jeho sluhou Passpeartoutem, který je takový otevřenější a přímější. Přesto mi přišlo, jako by se právě těmito povahami docela dobře doplňovali. Phileas Fogg mi tu přišel jako skvěle vykreslený typický lord z Anglie se vším všudy. Tak trochu chladný čumák, za každých okolností uhlazený a bezchybný, bez nějakých přílišných emočních extempore, poněkud snob. Nevím, jestli to Verne myslel jako karikaturu, to si netroufám odhadovat, nicméně mne to hrozně bavilo.
Zápletka sama o sobě není zas tak složitá, ale to nic nemění na tom, že audiokniha sama o sobě byla vskutku zábavná, měla švih a dějově to nepostrádalo rozličné zákruty a překážky, které naši hlavní hrdinové museli překonávat.
Příjemný zážitek z audioknihy jsem dostala i díky příjemné interpretaci řady narátorů - na audioknize se podíleli např. Jiří Adamíra, Svatopluk Beneš, Ladislav Mrkvička či Petr Nárožný. Audiokniha se mi poslouchala velmi dobře.

67 28.05.2023

Knoflíkovou válku jsem kdysi dávno viděla jako film, ale už jsem si takřka nic nepamatovala, vyjma slavného výroku "Kdybych to byl věděl, tak bych sem byl nechodil!". A tak jsem se rozhodla pro poslech audioknihy a vůbec nelituji, protože mne tahle kniha neskutečně bavila.
Luděk Munzar, který knihu namluvil, mne dokázal takřka hned vtáhnout do děje a celou dobu na mne dýchal takový příjemný nádech dobrodružství, které dokážou zažít jen dětské party v době dospívání a do kterého dospělí nemají vstup povolen.
Celkově je je příběh hodně živý, má to švih a náboj, ani jednou jsem neměla pocit hluchého místa. Svět čestného boje, osobní hrdosti a křivd, které je potřeba ztrestat, tu ožívá před očima, jako byste poslouchali příběhy skutečných lidí. Celou dobu jsem prožívala všechna dobrodružství s Loverňáky, fandila jim naplno. A závěr, kdy si naši chlapci povzdychnou, že jednou budou také dospělí a snad se nedej bože budou chovat jako jejich rodiče, knize vlastně dává svým způsobem dost hloubku.
Ačkoliv hlavními hrdiny tady v tom případě jsou dvě klukovské party a holky jako postavy se tu takřka nevyskytují, dokáže si to podle mne užít prakticky asi kdokoliv.
Jojo, tohle si budu chtít pořídit i papírově, protože v rámci dětské literatury je tohle prostě skvost.

82 21.05.2023

Tuto knížečku jsem letos pořizovala na Světě knihy pro svou neteř a samozřejmě jsem neodolala - před předáním jsem si to sama chtěla přečíst. :-D A moc doufám, že se neteřince bude kniha líbit - aspoň mně to přišlo jako velmi kouzelný příběh o důležitosti přátelství, o samotě a o tom, že ztratit kamaráda je bohužel snadné, zatímco získat si důvěru a nové přátelství je už trochu těžší.
Pro malé děti je to záměrně zjednodušený příběh psaný spíše v kratších větách, aby to právě bylo dostatečně srozumitelné. Ale přitom to není přihlouplé, že by to ty děti nějak mělo podceňovat v pochopení textu. Souhlasím s komentářem Vendi13, že knihu může ocenit i o trošinku starší než 3leté dítě - i třeba prvňák, který je začínajícím čtenářem.
Celkově to obsahuje barevné ilustrace, někdy na půl stránky, někdy celostránkové. Ilustrace jsou velmi příjemné na pohled, vůbec ne nějak přeplácané a skvěle doplňují text.

59 21.05.2023

Patnáctiletého kapitána jsem poslouchala jako audioknihu - konkrétně jako dramatizaci příběhu. Dle délky audioknihy v porovnání s počtem stran knih odhaduji, že audiokniha je poněkud zkrácena, ale předpokládám, že to hlavní dějové jádro snad zůstalo.
Příběh sám o sobě nebyl vysloveně špatný, bylo to docela zábavné, pořád se tam něco dělo, ale nemohu se zbavit pocitu jakési zjednodušenosti a absence větší napínavosti některých scén a popisů některých situací. Ale nevím, možná se pletu - třeba to tak je záměrně a už to takhle bylo otištěno i v původních knihách.
Dramatizace se ujala řada předních českých jmen - Blanka Bohdanová, Jaroslava Adamová, Vladimír Brabec, Vladimír Ráž, Zdeněk Dítě, Josef Větrovec, Čestmír Řanda, Miloš Hlavica či Aťka Janoušková. Po interpretační stránce si tak určitě nemohu stěžovat - to bylo rozhodně zcela v pořádku a to jsem si užila.
Celkově ale hodnotím průměrně. Nebylo to vysloveně špatné, ale znova bych do tohoto díla asi nešla.

57 21.05.2023

Titul Na východ od ráje jsem už nějakou dobu měla koupený jako audioknihu, ale dlouho jsem otálela s tím se pustit do poslechu - provedení audioknihy má něco přes 34 hodin. Nakonec jsem se do knihy přeci jen pustila a byl to tedy skutečně velký zážitek!
Je to velký román nejen svým rozsahem, ale i svým obsahem. Zaměřuje se na několik generací 2 rodin žijících v americkém městě Salinas. Autor tu sleduje drsný život farmářů, ale také se noří do zákrutů mezilidských vztahů - rodinných (vztahy mezi manžely, silně pak vztahy bratrské) i přátelských. Silným tématem tu je pak o možnostech rozhodnout se, kým člověk je. Je předurčen osudy svých předků? Nese si člověk rodinné kletby i v sobě? Jsou vzorce chování a životní předurčenost něco, co člověk získá, nebo se může rozhodnout a třeba ty zažité vzorce měnit?
Určitě jsem spoustu věcí, kterými se Steinbeck v knize zabývá, ještě pozapomněla. Ale těch témat tu je hodně, že by to snad vydalo i na další samostatné knihy.
Tahle kniha je mnohovrstevnatá a mne fascinuje, jak Steinbeck dokázal všechno ukočírovat, aby se mu to nerozpadlo. Řada témat, hodně postav s rozmanitými a složitými osudy, osudy postav mezi sebou dost propletené... kniha je to hodně hutná a obsáhlá, ale nevynechala bych z toho jediné slovo. Příběh obsahuje řadu velmi silných a působivých dialogů - to autor uměl výtečně.
Audioknihu jsem poslouchala v interpretaci Pavla Rímského, který na tomto díle odvedl obrovský kus poctivé práce. Smekám pomyslný klobouk. Já jsem z toho nadšená.
A proč nehodnotím na plný počet hvězd? Šetřím si to. Málokdy u beletrie, kterou poslouchám jako audio, mám chuť číst potom i v tištěné podobě, ale tady si to tištěné budu chtít přečíst určitě. A moc doufám, že v tištěné podobě to na mne zapůsobí ještě víc. A že si to ještě víc užiju. A že tak budu moc zvednout hodnocení na plný počet. Je to monumentální dílo, které určitě za tu pozornost stojí. Jako z této klasiky jsem opravdu na větvi. A věřím tomu, že mi při poslechu kvůli mé děravé poslechové paměti některé skvostné detaily unikly.

79 21.05.2023

Na tento titul jsem narazila vlastně náhodou na jednom z představení literárně hudebního programu EKG v Divadle Archa, kde pan autor četl ukázky právě z této knihy. A mne to dost zaujalo, takže jsem si knihu chtěla přečíst celou.
Příběh se odehrává v blíže neurčeném městě, ale to absolutně nevadí - naopak tím autor podtrhuje fakt, že tenhle příběh by se mohl odehrát na jakémkoliv menším českém městě. Jako by tím naznačoval, že podobnou situaci, podobné ladění, podobné smýšlení a zabřednutí v nějakých vyjetých kolejích, z nichž se lidem jen těžko vybředává, najdete všude možně - není to případ jen jednoho konkrétního místa, ale spíše "diagnóza" malých českých měst obecně. Tak to na mne dělalo dojem.
Autor tu nastavuje zrcadlo naší společnosti. Zanášení "velkoměstských manýrů" jednoho intelektuálního idealisty do malého města tu naráží na zábrany. To, co jde ve velkém městě snadno, jako by v malém městě nešlo vůbec? Kultura a intelektuální povznesení jako by se na malém městě nenosilo? Stojí malá města vůbec o něco takového? Jsou na to malá města připravená, nebo to jsou jen falešné naděje a ideály jednoho snílka, co chce měnit svět? A když se nějaká snaha o změnu uchytí, není to nakonec jen nějaká faleš, hraní si na "velký svět", do kterého se malí lidé nehodí? Přetvářka? Faleš? A má to vůbec smysl?
Spousta otázek, na které si čtenář musí odpovědět sám. Myslím, že autor určitý postoj zastává, jako by se snažil zobrazit malost některých komunit, ale je jen na čtenářích, zda budou s autorem souhlasit. Celý text je dle mého třeba chápat jako kritiku některých aspektů dnešní doby. Je to určitý druh satiry, možná tak trochu výsměch. Asi je třeba nebrat to zas tak vážně a zcela do slova. Po dočtení knihy mne napadlo, do jaké míry tu také hraje povýšenost velkoměšťáků? Autor se tu do některých věcí dost dobře strefuje a vysmívá se.
Ta zdánlivá propast mezi velkými a malými městy mi jako téma přišla velmi zajímavá a přineslo mi to zase pár věcí k zamyšlení. Přesto nedokážu hodnotit plným počtem hvězd. Zatím nedokážu úplně říct proč. Ale za pozornost tato kniha podle mne určitě stojí.

51 21.05.2023

Četla jsem vydání, které obsahovalo pouze hry Ubu králem a Ubu spoutaný, můj komentář se tak bude týkat pouze těchto dvou her.
Přiznám se, že jsem nějak netušila, co přesně mohu od těchto dvou her očekávat. Ale jméno krále Ubu se ke mně dostávalo už od gymnázia -čas od času jsem ne tuhle postavu narážela v různých narážkách či textech o Osvobozeném divadle, které krále Ubu uvedlo ve svém repertoáru. Tak jsem si říkala, že je na čase po Alfredu Jarrym konečně sáhnout. A ono ejhle, bylo to fakt zábavné čtení.
Nebudu tvrdit, že jsem těmto dvěma hrám dokázala porozumět na 100 %, protože úplně nedovedla, ale bavila jsem se u toho dost. Události hnané ad absurdum jsou zdrojem nejedné humorné situace a slovních přestřelek. Král Ubu je jak uragán - kam se vrhne, tak nezůstane kámen na kameni. Je to neuvěřitelně svižné. Ač tu dějovou linku najdete, hodně to podle mne stojí na situační komice a také ochotě čtenáře/diváka nebrat všechno tak vážně a nechat se pohltit chaosem.
Tohle si asi budu muset někdy přečíst znova nebo jít na nějaké představení protože mi tu asi ještě spousta věcí k plnému pochopení unikla. Nicméně na první přečtení to na mne určitě udělalo pozitivní dojem.

48 21.05.2023

Příběh Supermana se nám tu znovu zobrazuje od svého počátku, byť třeba s drobnými obměnami. Úplně si nejsem jistá, kolik nového tenhle svazek přinesl, asi to nedokážu odhadnout. Nicméně vnímám tento svazek jako lepší průměr. Bylo to zábavné čtení, akční, ale prostě jsem ten základní rámec viděla už dříve, tak jsem si to asi neuměla tolik užít. Bavila mne ale opět postava Lois - řízná, svérázná, s prořízlou pusou. Nakonec tedy průměrné hodnocení. Nebylo to špatné, kresba se mi také vcelku líbila, ale jsou komiksy, které mne prostě bavily víc, no...

44 21.05.2023

Uf, uf! Tak tenhle komiks byl pro mne bohužel trápení. Dějově mne to příliš nenadchlo, nebavilo, nudila jsem se. Nějak jsem si k Robinovi nedokázala vůbec najít cestu, takže mne ani jeho osud nezasáhl. Do čtení jsem se musela nutit. Nemluvě o tom, že ta pointa příběhu je jasná vlastně skoro od začátku a vy jen čekáte, kdy to teda přijde a za jakých okolností.
Tentokrát mne vlastně nějak nenadchla ani ta kresba. Hlavně jsem měla problém s tím, jak si Robin i Batman bez masek byli tak strašně moc podobní - občas se mi fakt pletli. Skoro mne t pak svádělo k mylné představě, jestli ti dva nejsou skuteční příbuzní... otec/syn? Bratři? Bylo to matoucí.
Nakonec tedy 2 slabší hvězdy. A celkově v téhle sérii je tohle za mne jeden z těch slabších svazků.

63 14.05.2023

Musím říct, že já jsem si tenhle svazek nesmírně užila. Je to akční, hodně hravé a fakt jsem neměla ani jednou pocit, že bych se při čtení nějak nudila. Harley jako hlavní hrdinka a vlastně záporačka mne fakt bavila. V hlavě to nemá zrovna v pořádku, ale způsob, jakým se vypořádává se světem, mi přišel prostě zábavný. Možná se to vymyká obvyklým padouchům, kteří jsou prostě zavilí a zlí, ale za mne ro nevadí.
Konec mi přišel teda dost otevřený, což mi bylo poněkud líto, ale zároveň doufám, že to bylo záměrně, aby si tím autoři připravili prostor pro další pokračování, v které upřímně moc doufám. Moc ráda bych se k Harley zase vrátila.
I z grafické stránky se mi tento díl líbil. Kresba mi hodně seděla. Potkali jsme se tu i s pár známými postavami z dřívějších dílů, což bylo fajn. :-)
Já jsem určitě spokojená.

65 14.05.2023

Petra Dvořáková to zase dokázala. Stejně jako u její knihy Vrány, tak i v Zahradě se jí na vcelku malém prostoru podařilo vykreslit velmi tíživý a bolestivý příběh. Bez nějaké větší omáčky, silný svými emocemi a tím, co zůstává nevyřčené mezi řádky, ale na člověka to i tak dokáže zapůsobit.
Nechci úplně zacházet do detailů, abych tu omylem nevypustila nějaký spoiler. Nicméně autorka tu zpracovává téma, které je velmi citlivé a určitě nesnadné ke zpracování. Pro jednu stranu zúčastněných asi horor, ale zároveň pro stranu druhou bolestivá realita přinášející předsudky, ač daný člověk postižený "daným tématem" nemusí nutně nikomu ublížit. Střet těchto dvou stran je třeskavý, bolestivý a nepříjemný pro všechny. A vlastně i pro čtenáře, protože na jedné straně asi chápete ten strach jedné strany, ale zároveň prostě vidíte do hlavy hlavního hrdiny. Cítíte jeho bolest, obavy z okolí a to, jak se snaží bojovat sám se sebou, ač nikomu neublížil. Vidíte, jak se to v něm pere a skoro se za něj modlíte, aby v sobě dokázal najít vnitřní sílu a říct si o pomoc. Aspoň o tak na mne působilo.
Co na paní autorce obdivuju, je její práce se slovy. Jak dokáže tak silný příběh napsat tak hutně, minimalisticky a přesto toho říct hodně. Čím víc jsem se blížila konci, tím víc to pro mne bylo tíživé čtení, protože paní autorka těmi emocemi skutečně nešetří. Na mne se to tedy určitě přenášelo velmi silně, že mi bylo místy fakt těžko.
Plný počet hvězd určitě pro mne na místě. Moc si cením, že mi Petra Dvořáková zas uměla předat spoustu podnětů k zamyšlení. Uff, byla to fakt kláda!

92 14.05.2023

Pro mne je Viktorie Hanišová zárukou toho, že přijde se silným lidským příběhem, který nebude snadné číst, ale od kterého zároveň bude těžké se odtrhnout. O to víc, když to bude psané nádherným vytříbeným jazykem. A je to případ i její nové knihy Neděle odpoledne. Alespoň já to tak vnímala.
Od začátku tušíte, že za tou zdí, kterou si postavy kolem sebe staví, je nějaké tajemství - ani to nemuselo být uvedené v anotaci, autorka to skvěle dokázala vtisknout již do úvodních pasáží knihy. A vy pak jen sledujete, jak se bortí jednotlivé cihly a to tajemství se vám vyjevuje přímo před očima.
Je pravda, že od určité chvíle šlo odhadnout, o jaké tajemství v dané rodině jde. Ale určitě to příběhu neubírá na naléhavosti a síle rodinného příběhu. Je fakt, že jsem přesto neodhadla vše, autorka mne dokázala překvapit a přimět mne zamyslet se nad tím, jak snadné je soudit jiné, když si uděláme ukvapené závěry a předsudky, ač nemáme kompletně všechny informace. Za to paní autorce děkuji - je to něco, co by si měl připomenout čas od času každý.
Nakonec dávám "jen" 4 hvězdy. Zatím mi z autorčiných knih nejvíc v hlavě utkvěla Houbařka. To ale neznamená, že Neděle odpoledne nestojí za pozornost - protože určitě stojí. A já tuto knihu určitě mohu doporučit. Je to velmi zručně napsané dílo změřené na lidskou tragédii, která se bohužel může v nějaké míře stát komukoliv z nás.

81 14.05.2023