tanuki komentáře u knih
Dlouhý pochod je přesně takový, jak by člověk podle obálky čekal. Prostě pochod. Sakra dlouhý. S poměrně smrtícími pravidly. Skupina nezodpovědných puberťáků, kteří si myslí, že zvládnou cokoliv na světě, se vydá na cestu a postupně se diví, že není možnost návratu. Jdou, vykecávají se, svěřují se, litují se, brečí, sahají si na dno svých sil, uzavírají spojenectví i vyhlašují nepřátelství a jejich počty stále řídnou. Čekal jsem a doufal v nějakou vzpouru proti systému, rebelii, bezva fintu, jak organizátory převézt, jak na tu šílenost vyzrát, jak se zachránit, jak se nenechat semlít. Ale nic z toho se nestalo. Pochod začal, pochod skončil. Stejně nyní, tak jako mnoho ročníků před tím.
Uznávám, něco takového by asi dokázala jen partička superhrdinů, ale tato kniha se snaží vyprávět realisticky. Vyprávění nás tedy vede ke kritice společnosti, která je ochotna pro svou vlastní zábavu překročit jakékoliv meze. Reality show s konečnými důsledky. Vždy se někdo přihlásí, vždy se někdo dívá, vždy ji někdo zorganizuje. Lidé a jejich utrpení jako objekty zábavy pro ostatní. Snad k něčemu takovému nikdy nedojde.
Je to divná knížka. Tváří se jako sci-fi, ale dost zvláštní, neuchopitelná, vykolejená. Jacísi neznámí tvorové mají na Zemi tajnou farmu a dívka Isserley, každý den vyráží autem ven, aby se vrátila zpět s jedním nešťastným stopařem, jehož pak čeká velmi nepříjemný osud. Isserley je hrdá na to, že právě ona jako jediná ze všech je schopná takovou práci vykonávat, nicméně časem začíná pochybovat. Je ve své roli držena z donucení, je zmrzačená, vyčerpaná a začíná sama sebe zahrnovat nepříjemnými otázkami. Když se dobře ptáte, začínáte o věcech více přemýšlet a vidíte souvislosti, které vám dosud mohly unikat. Změní se váš pohled na svět a rozhodnete se jednat svobodně a nezávisle. Vzepřete se systému, provedete osobní revoltu. Vydáte se vlastním směrem. Škoda, že Osud si o takovém jednání někdy myslí svoje...
Nechal jsem se strhnout, jako už dlouho ne. Kulisy příběhu jsou pro žánr standardní - jakýsi virus se vymkne kontrole, z celého lidstva se stanou zombíci, pár přeživších se snaží zachránit. Takže poměrně fádní a předvídatelné. Všechno ostatní je však již mnohem originálnější a především napsané živě, uvěřitelně a svižně. Má to spád, má to napětí, má to záhadu. Navíc zase jednou uspokojivý konec, který není ani příliš otevřený, ani do ztracena, ale ctí linii vyprávění a dovede ji do smysluplného vyústění.
Čekal jsem pořádně odvázanou a mírně lehkovážnou Pařbu v Londýně. Klukům odbilo 40, jejich životy stojí za starou bačkoru a napadne je vyrazit si na výlet, aby rozčeřili zatuchlý vzduch všedních dní. Překvapivě to zas taková legrace nebyla a řešily se i věci vážné, překvapivé a smutné. Jako věkově a genderově spřízněný čtenář jsem klukům naprosto rozuměl. Markovo sebelitovné skuhrání nad pobryndaným životem mi sice lezlo na nervy, ale možná především z toho důvodu, že se ho dopouštím v úplně stejné podobě. Vítaná sebereflexe. :o)
Velmi přínosný byl pohled na celý příběh očima různých postav. Vyprávění získalo na komplexnosti a ucelenosti. Na opravdovosti. Bavil mě jazyk dnešní mládeže a říkal jsem si, jestli je v této podobě opravdu reálný. Protože jestli ano, tak asi žiju v paralelním světě s úplně odlišnými vyjadřovacími prostředky. :o)
Nečekal jsem, že zrovna tato kniha mě donutí popřemýšlet trochu víc nad životem, ale stalo se. Díky za to.
Bezpochyby kniha na vysoké jazykové úrovni. Obdivuji autorku, že dokázala napsat 240 stran příběhu, ve kterém se lautr nic neděje. Postarší pán si koupí psa. Je to podivín a se psem se po jistých peripetiích vydává na cestu, autem, a na té cestě mu popisuje všechno, co vidí, co ho napadne, na co si vzpomene. Samozřejmě má v životě schovaného kostlivce, jehož dostávání ven ze skříně je tím jediným aspoň trochu zajímavým, co se tam děje. Leze to z něj ale příšerně pomalu, snaží se čtenáře ukolébat vleklou monotónností vyprávění, aby pak ta rána více pleskla a o to více probrala člověka z letargie.
Pro zapřísáhlé lyriky a vyznavače nekonečných popisů vnitřních pocitů a neusměrňovaného proudu volně plynoucích myšlenek asi dobré. Já ale trochu skřípal zubama. :o)
Neznám agenta JFK. Vpadl jsem do jeho života někde uprostřed, ale říkal jsem si, že to snad tolik vadit nebude. Zajímal mě právě tento díl, protože jsem chtěl vědět, jak Jan Hlávka pojme téma upírů po česku. Začátek nebyl nic extra, JFK se probudí v blázinci s naprostou amnézií. Jestli v knížkách a filmech něco nemám rád, tak je to ztráta paměti. Okamžitě hvězdička dolů. Pak už to ale bylo fajn. Mišmaš postav a gangů, u kterých člověk nejdřív musí zjistit jejich pravé motivy a cíle, které se vynořují jen pozvolna. Zápletka se samozřejmě točí kolem záchrany celého světa, takže jedni hrdinové vyvíjejí nadlidské úsilí, aby své plány dotáhli do konce a jiní zase, aby je zmařili. Žánr tedy dodržen. Upíři jsou kulhánkovského ražení, takže dobrý. :o) Možná někdy mrknu i na další díl...třeba by se hodil přímo ten první. :o)
PS: druhá hvězdička se mi ztratila v příliš stručném pojetí. Tihle lidé/nelidé by si zasloužili víc prostoru.
Všechno začíná neštěstím, požárem cirkusové scény zvané Chrám divů. Příběh, zpočátku mírně zmatený, se rozbíhá na obě strany - do minulosti i do budoucnosti. Osudy tří vypravěčů se pomalu ale nezadržitelně začínají proplétat, události spojovat a bílá místa vybarvovat. Ve skládačce se občas objeví střípek, který čtenář naprosto nečekal a celkový obraz tak dostává nečekaně nový význam. Skvěle vykreslená atmosféra New Yorku z přelomu 19. a 20. století. Cirkusáci, nuzáci, výtržníci, opiová doupata plná mužů hledajících zapomnění a upocené uspokojení, ženy v nesnázích, které si přejí pokračovat ve svém dosavadním životě bez následků činů minulých...a dvě sestry, dvojčata, osudem svázaná a životem zkoušená.
Pomalé odkrývání jednotlivých faktů je dávkováno přesně takovým tempem, aby byl čtenář neustále zvědavý, co se stane dál. Příjemné překvapení. :o)
Trochu nemastná a neslaná kniha o dívce, která se snaží vypořádat se ztrátou svých dvou nejlepších přátel. Kniha o rozkladu rodiny při konfrontaci s osobní tragédií i o síle, jak se zvednout a jít zase dál, pokračovat v životě navzdory neštěstí a smutku. Krásné pasáže se střídají s těmi unylejšími, kterých je v textu bohužel víc. Oceňuji pomalé odkrývání skutečností, ovšem odkrývání někdy snad až příliš protahované. Vztah mladé dívky a otce rodiny je mírně nejednoznačný, spíše platonicky lyrický a intelektuální, než fyzický. Přesto tam něco bublá, něco, co se asi nikdy nedostane na povrch...a asi to je přesně tak dobře.
Ve Finsku se pustili do sociálního experimentu a pokusili se vytvořit společnost, ve které budou všichni šťastní. Jak už to tak bývá, má tento systém slabiny a ne každý se v něm šťastný cítí. Především ti, kteří si své vlastní štěstí představují jinak, než jim předepisují zákony a striktní nařízení. Vanna se snaží maskovat a nevyčnívat, nějak se protlouct a přežít. Přitom všem chce ale zajistit to nejlepší pro svou sestru Mannu a jejich babičku, nicméně se to celé jednoho dne zvrtne a Vanna se rozhodne přistoupit k radikálním činům.
Parafráze na totalitní režimy všeho druhu. Tentokrát s využitím genetiky a vměšováním se do osobních životů jednotlivců, které s sebou nese ztrátu soukromí a nadřazenost jedněch nad druhými. Svět stvořený muži pro muže. Svět, kde se může stát cokoliv...cokoliv špatného a zlého...a taky se to děje. Vanna je ale bojovnice a co může vypadat jako její slabina, se nakonec stane její nejsilnější zbraní. Jádro slunce. Žár, který spálí duši a uvolní ji z okovů. Žár, který nikdo jiný nesnese, ale Vannu osvobodí a z popela jako Fénix povstane nový člověk.
Rough Guide tentokrát zklamal. Odbytý rejstřík, málo map, informačně horší oproti tomu, na co je člověk standardně u toho vydavatelství zvyklý. Samozřejmě se opět s LP vhodně doplňoval, ale pokud jsem si mohl vybrat, tak jsem si vždy do ruky vzal raději LP.
Tentokrát v přímém souboji LP a RG zvítězilo jasně toto vydání LP. Příjemnější grafika, lepší mapy, popisy památek a měst dostatečné. Tedy že to je průvodce speciálně pro Andalusii, tak bych ho čekal mnohem obsáhlejší. Pár měst, o kterých jsem si chtěl něco přečíst, zde nebylo zmíněno ani jednoduchým heslem, přičemž turisticky určitě nejsou nijak opomíjená. Nicméně RG se taky moc nepředvedl, takže nakonec LP pro cestovatele po jižním Španělsku zůstává nejlepší volbou.
Zeměplocha je v ohrožení. Když prudký a nevyzpytatelný magický proud nekontrolovatelně zaplaví všechny mágy (že dokonce i Mrakoplaš svede provést nějaké to kouzlo), tak se z pohodlných a neškodných páprdů stanou nebezpeční tvorové, kteří si nárokují právo na vládu nad světem, lidmi i bohy. Samotné by je to samozřejmě nenapadlo, ale mladý supermág jim nedává moc na výběr. Konec světa se zdá téměř nevyhnutelný, ale Mrakoplaš se svou ověřenou taktikou, že nejlepším bojem je útěk, nakonec slaví jisté úspěchy. Kromě něj se v knize objeví spanilá bojovnice Conina, jejíž krásu předčí snad jen její neporazitelnost v boji, hédonistický Creosot spřádá verše, jež vtipně parafrázují Píseň písní, a které mají na některé dámy paralyzující účinky. Zavazadlo se zamiluje, ale kdo by podlehl kouzlu dřeva, i když myslícího a věrného, takže dostavivší se zklamání je pak velmi trpké...vtip, nadsázka a moudrost ukrytá za zvednutými koutky úst. Není lepší kombinace.
(SPOILER) Jsme v Anglii. Těžko říct, v jaké přesně době, ale někdy hodně dávno. Existují ještě lidé, kteří pamatují krále Artuše. Aspoň nějaké vodítko. Axl s Beatricí dospěli do věku, kdy už jim společenství ostatních obyvatel vesnice nechce ani svěřit svíčku, aby náhodou neúmyslně nezaložili požár. Je to pro ně potupné, sedět po večerech ve tmě svého příbytku. Ponižující. Smutné. Co už jim z toho života zbývá? Jen tvrdá práce a podřízení se okolí. Tedy žádné nadějné vyhlídky. Rozhodnou se tedy vydat se na cestu za svým synem. Dokud je ještě čas. Dokud je nohy unesou.
Je to zvláštní putování. Syrové, místy mystické, zahalené mlhou zapomnění, která je děsivě nepřirozená a která se zavírá nad každou událostí jako hladina vody nad vhozeným kamenem. Lidé bloudí ve vlastních životech, jsou si nejistí věcmi předešlými, nemají na čem stavět pro činy budoucí. Jaký to má důvod, je to dobře či špatně? Spousta otázek a žádné jednoznačné odpovědi.
Ač dvojice starých manželů pouze hledá svého syna, který kdysi dávno odešel z vesnice, tak se zároveň stávají téměř hlavními hybateli mocné změny, která má přijít. Cestou potkávají saského bojovníka Wistana, posledního Artušova rytíře sira Gawaina, podivným zvířetem zraněného kluka Edwina a dokonce na vlastní oči zří kdysi mocnou saň Querig. Celé to podivně zamotané klubko se pozvolna rozmotává, ale nikdo si není jistý, jestli tím správným způsobem, jestli vše nemělo zůstat tak, jak to kdysi velký čaroděj Merlin vymyslel a zařídil.
Nakonec je to ale především příběh lásky na sklonku života. Příběh dvou lidí, kteří už mají jen sami sebe. Kteří při sobě stojí, podporují se, dodávají si odvahu a odpouštějí si. Kteří nezlomně věří, že až je převozník jednoho dne dopraví na druhý břeh, tak budou zase spolu.
Je to dost ujeté čtení. Bizarní, hororové, psychedelické i mírně pornografické...ale opravdu jen mírně. Tři povídky, každá úplně jinak úchylná. Pokud ve vagíně své přítelkyně objevíte celý nový svět, je jasné, že to nebude jen nějaká obyčejná alternativní realita, ale spíš něco v Murakamiho stylu, jen trochu víc bizarní. Naproti tomu skupina pornoherců vysazená uprostřed oceánu, kde mají natáčet film, se dostane do velkých potíží. Bohužel natolik halucinogenních, že už to snad není ani pořádně vtipné a zábavné. Což naštěstí neplatí pro poslední povídku, kdy se orgie v klubu Ďáblovo semeno zvrhnou způsobem téměř apokalyptickým. Konečně pořádná akce a zábava, kterou jsem v podobné intenzitě čekal hned od začátku. Díky za ni. :o)
Čtivé, ale již nikoliv tak strhující jako první část. Možná proto, že téměř veškerý děj se odehrává na palubě jedné vesmírné lodi, takže chybí rozmanitost prostředí ze začátku příběhu. Jednotliví hrdinové mají svá tajemství, tolik různých postav a tolik všelijakých pohnutek. Vesmírná záhada se díky statečnosti i nerozumu Sylvesteho pomalu odkrývá. Krádce slunce může konečně projevit svou plnou moc a před čtenářem vyvstává desítky milionů let stará historie jednoho vesmírného konfliktu a jeho řešení, které trvá dodnes. Nicméně ať je Krádce slunce sebevíc prohnaný a silný protivník, pro něhož je lidský život dlouhý jako jedno nadechnutí, tak podcení lidskou vůli a schopnost improvizace. Dobře mu tak, potvoře vesmírné.
Těžko komentovat povídkovou sbírku, protože každá povídka je jiná, vznikala v jiné době, má jiný příběh a jiné poselství. Osobně tento žánr zase tak často nevyhledávám, protože vystihnout něco důležitého na omezeném prostoru vyžaduje talent, kterým ne každý, byť jinak zručný, spisovatel oplývá. Tato kniha mě ale bavila velmi a až na výjimku hned úvodní povídky mi všechny příběhy přišly zajímavé a zdařile napsané, takže beru povídkovou tvorbu zase trochu více na milost. :o)
Halimunda je městečko kdesi v Indonésii, ve kterém se může stát prakticky cokoliv. Můžete skočit ze skály a odletět, být chvíli neviditelní, zemřít a po dvaceti letech se jít podívat, jak to na tom širém světě zrovna vypadá, nebo třeba můžete zabít divoké prase, které se v tu ránu změní v člověka...a je to ho ještě mnohem víc a vám se po celou dobu čtení zdá, že vlastně jo, takhle se to může přihodit klidně i někomu z Horní Lhoty, protože na světě se přece dějí věci všelijaké a nemá cenu se snažit všechno vysvětlovat a vědecky popisovat.
Příběh je členěný do kapitol, které by možná obstály i jako samostatné povídky a často to vypadá, že tak byly i napsány. Na začátku se seznámíte s obyvateli Halimundy a jednotlivé kapitoly jsou pak pokaždé zaměřeny na někoho konkrétního a jeho osud a životní peripetie, čímž se celkový obraz postupně zpřesňuje a vyjasňuje, vyvstávají detaily, pohnutky, příčiny i následky, až si na konci řeknete, že to teda bylo fakt dost ujeté, ale originální a netradiční, takže vás postavy románu hned tak neopustí. Na můj vkus to dopadlo příliš tragicky, ale v rámci celkového konceptu je takový závěr zřejmě nevyhnutelný. I tak se podepsal na nižším než absolutním hodnocení...
Dvě malé holky, které si navzájem myslí, že spolu nikdy nemohou být kamarádky, protože je každá tak diametrálně odlišná, že je vzájemná interakce absolutně nepřitahuje. Jak ale praví lidová moudrost, protiklady se přitahují. Když tedy neúprosná ruka osudu svede děvčata dohromady, záhy zjistí, že spolu zažijí úžasnou hromadu zábavy, o které se jim ani nesnilo. První dojem z jiného člověka nemusí nutně být vždy ten nejsprávnější, i když se nám možná lifestylové časopisy snaží občas podsunout opak.
Pohled do budoucnosti, ve které lidé nevyvíjí žádnou duševní ani manuální činnost a jen existují...osamocení, bez sociálních kontaktů, bez důvodu. Veškeré dění řídí roboti, naprogramovaní tak, aby sloužili lidem, aby jim ulehčovali život a starali se o jejich blaho, nicméně i ušlechtilé úmysly se mohou zvrtnout. I když možná zase tak ušlechtilé nebyly. Lidé jsou od útlého dětství vychovávání roboty, vštěpují se jim podivná pravidla chování, jsou mentálně zdegenerovaní, neustále zfetovaní a bez vlastní vůle. Stačí ale, aby se pár lidí dostalo ze soukolí systému, aby začali trochu přemýšlet a uvědomovat si, že v tomto světě je něco prohnilého. Je ohromně těžké po letech vymývání mozků začít používat vlastní hlavu a snažit se formovat své vlastní názory. Ale jde to. Od přemýšlení už je pak jen krůček ke konání...
Josífkovi je právě sedm a má problémy se lhaním, protože jednodušší je přece říct lež, než se postavit pravdě a jejím důsledkům čelem. Když ale jeho rodiče zvolí odvetná opatření, tak si Josífek uvědomí, jaké to je zažívat lhaní z druhé strany. A ano, žádná příjemná věc to rozhodně není. Hezké ilustrace, žádné přemoudřelé moralizování a především, děti to moc bavilo.