V_M komentáře u knih

V souvislosti se stým výročím básníkova narození jsem se po dlouhých letech vrátil k jeho poezii (a po dlouhé době k poezii čtyřicátých let) a odkryl v jeho první sbírce, napsané za války mladíkem jen lehce přes dvacet (psáno 1943-44), pozoruhodně svěží a originální výpověď, a to jak z hlediska dobového, tak i dnešního čtenáře a kontextu. V podstatě v jisté (někdy zárodečné, jindy už plně rozvinuté) formě obsahuje všechny postupy, jaké autor uplatňuje i v ostatních sbírkách sdružených v devadesátých letech do knížky První věty a i v některých knihách pozdější. Abych byl konkrétnější: je to především obrovská slovní zásoba všech možných rejstříků, využívání asociací a improvizování, zvláštní "arytmická" práce s rytmem a zvukem, svérázný mix lidové písně, surrealismu, poezie všedního dne v duchu Skupiny 42, dobových politicko-kritických aluzí, ale i Halase a Ortena a dědictví českých avantgard. Jedna z pěkných básní, kde je část z výše uvedeného dobře patrná, za všechny:

MELANCHOLIA

Nehybné nebe. Pro nás těžké.
Pro pohyb, který odumřel.
A tmavnou, tmavnou, tmavnou deště
teď stékající po kůře

té země, kterou verboval jsi
nežíti to, co žijeme.
Zemřel a zemřel někdo kdysi
před lety, která píšeme...

A střemcha nad střechou se vine
jak kouř toho hřbitova.
U silnice zemské, stinné,
smutné doslova.

2 01.12.2021

Introspektivní a šumavská záležitost par excellence. Podobně jako jiná autorova tvorba sice kvalitativně poněkud nevyrovnaná (což je zde navíc umocněno, že jde o výběr veršů z dosti dlouhého údobí), ale pro mě osobně je to kompenzováno několika různými činiteli:

1) měl jsem to štěstí zúčastnit se teď na podzim komorní besedy s autorem a všecko - přednes, následné povídání a celkové naladění - bylo velice srdečné a působivé, přičemž lze obecně říci, že subjektivita a jistá autorova osobní záruka, jeho příběh a postoj zvyšují účinek jeho díla, které bych nejspíš bez této znalosti a vědomí hodnotil níže;
2) tematika, motivika a lokalizace většiny básní je mi blízká, takže autorovi odpouštím bez většího sebezapření různá jazyková klopýtnutí, často zjevně záměrná, šarády a podivnosti;
3) znám i některé jeho předchozí sbírky a autobiografické prózy, samozřejmě vedle jeho rozhovoru a angažmá, pokud jde o Palánovy "šumavské samotáře", a cením si, že tak trochu demlovsky píše celou dobu jedinou velikou "životní" knihu, přirozeně se všemi úskalími typu občasné upovídanosti, dosebezahleděnosti, rozmělněnosti, zbrklého opojení atp.;
4) nápad s vysvětlivkami k básním, nerušivě umístěnými vždy na téže stránce je skvělý a plodně poodhaluje to, co by čtenářům jinak nejspíš zůstalo skryto (platí i pro krátký autorský komentář v závěru knihy);
5) knížka je moc pěkně graficky vyvedená a vhodně ji doplňují i autorovy kresby, jakkoli občas na hranici kýče (pro mě místy i za ní).

Jako nejsilnější se mi jeví jednak řada převážně šumavských miniatur, vynalézavě pracujících s jazykem a vycházejících formálně z nejlepších tradic českého básnictví a atmosférou zas z největších "šumavopisců" s Klostermannem v čele, např.:

NESTIHNU VRÁTIT SE

Ke bdění lampa není třeba,
došel mi olej dřímoty,
jak nemocné dítě můj dech se zvedá,
nestihnu vrátit se loukami.

nebo:

PŘIPOUTÁN VE VÁNICI

Uprostřed zavátých niv
svítí jediné zarudlé okno.
Dívenka pláče. Uklízí pokojík.
Hošíka nepustili hrát si pod krov.

Otřásají tmou výkřiky rodičky.
On kolem kmene omotaný
jak švihem biče, nadlidsky
opuštěn zůstal s ozvěnami.

Silné a věrohodné, jakkoli na to bezpochyby zapůsobilo i autorovo uvedení okolností vzniku, jsou i některé básně ze závěrečných oddílů (IX, X) napsaných během psychiatrické terapie v Českých Budějovicích a Lnářích, mj.:

5.

Stezku, která stezkou není,
pod ochranou tísně nalézám.
Odpusť temnotu zadřenou za rozedněním,
v úkrytu svých jizev nech mě zrát.

Mlčení ti kladu do mlčení
a není bludiště, kde níž už neklesá
koleno v prachu pod Umučeným.
Až ze dna rokle hučí nebesa.

2 26.11.2021

Kniha je nepochybně počinem zajímavým především pro nadšence do českobudějovické, potažmo jihočeské historie, našich válečných a těsně poválečných dějin, popřípadě i historie české kriminalistiky. Příběh Vladimíra Malého však nebyl na můj vkus dostatečně rozpracován, řada informací je převzata z již existujících zdrojů, v řadě ohledů v něm stále zůstává dost bílých míst a záhad. Autor myslím mohl s vydáním knihy ještě pár let počkat a shromáždit mezitím, třeba i skrze pamětníky či spíše jejich potomky, další prameny a svědectví k některým dosud ne zcela objasněným skutečnostem. Už jen to, že Jan Ciglbauer v publikaci neuvádí prakticky nic o protagonistově životě po propuštění ani datum jeho úmrtí (a platí to i u některých dalších osob, jimž je v knize věnována jinak vcelku obšírná pozornost), mi přijde poněkud rozpačité, byť si uvědomuji nesnadnost takového pátrání. (Na druhou stranu není právě toto náplní a klíčovou hnací silou práce badatele?) Politováníhodné je i to, že knize, která není stylisticky nijak oslnivá, nebyla věnována patřičná redakční a korektorská péče. Obsahuje tedy řadu pravopisných, gramatických a interpunkčních chyb a neobratností (namátkou *Durinsko, ulice *u Černé věže, vícekrát se vyskytují rozpory v pravopise jména, popř. rodném jméně různých popisovaných osob, třeba i na prostoru jediné stránky). Hlavní přínos této knížky tedy spočívá především v (opětovném) vytažení několika pozoruhodných lidských a kriminálních případů z období cca 1938-1948 na světlo. Cenné je také publikování řady dokumentů a svědectví z archivů (jakkoli někdy dost možná s drobnými chybami; v některých případech navíc s otazníkem, zda je jejich plné znění bez následného vysvětlujícího autorova komentáře pro příběh opravdu relevantní). Zájemce o problematiku uvedenou v úvodu této krátké recenze tedy kniha jistě potěší a obohatí, sám se však nemohu zbavit dojmu, že jde tak trochu o promarněnou příležitost.

2 28.09.2021

Povídkové knížky Jana Štiftra si cením zejména pro její zasazenost do jihočeského prostředí (coby příznivec tohoto kraje a původem vlastně částečně i "rodák") a nesmírnou empatii, s níž se vžívá do různých postav a oživuje duši a paměť různých míst. Přívětivá a nebanální četba nejen pro Budějčáky.

2 06.09.2021

Snad nejútlejší sbírka, co jsem kdy četl. Ovšem: velice hutná, promyšlená, procítěná, prožitá. Jen škoda, že při autorově skromnosti její kvality poněkud zapadly. Sděluje přitom silnou životní zkušenosti, i když třeba leckdy - možná dokonce skoro vždy - plynoucí "jen" z hluboké prchavosti okamžiku... Za nejsilnější kusy osobně pokládám básně Cestou ze Šatova, Na Tři krále, A tělo? a Na hradě. Ale zaslouží si opakované čtení a návraty jako celek.

2 05.06.2021

Tvorbu Gustava Aulehly jsem pro sebe objevil teprve před pár lety v podstatě náhodou. Ovšem až nedávno jsem si sehnal tuto kvalitně a uměřeně zpracovanou monografii. Vladimír Birgus v solidním doprovodném textu trefně poukazuje na souvislost Aulehlova díla s jinými dvěma severomoravskými/slezskými fotografy, které mám už dlouho rád - sovineckým Jindřichem Štreitem a ostravským Viktorem Kolářem. Aulehla je z nich největším amatérem, ale zároveň se mi jeví jednak nejautentičtější, jednak jako jistá jejich syntéza, arci trochu bokem rostlá. Samozřejmě s tím, že Štreit je více "sociálně" zaměřen, zatímco Kolář je z nich asi "nejumělejší", nejkomponovanější a nejchtěnější (bez urážky), a vlivem toho i recipientsky-laicky nejpřijatelnější. Tím spíš však pro mě jsou Aulehlovy fotografie vzrušujícím a svěžím zjevením, zprostředkováním - navzdory všem křečovitým i rozjařeným úsměvům - temna a smutku republikové periferie (geografické i mentální) za komunistické éry, a to zprostředkováním jaksi nezprostředkovaným: autor totiž dle V. Birguse fotky zásadně nijak nearanžoval ani nekomponoval (u několika z nich se mi to krapet nechce věřit) a plně se spolehl na svůj intuitivní cit pro okamžik. Koneckonců díky tomu, že většinu svého života prakticky nevystavoval, nepublikoval a ani se o to nesnažil, si takový luxus tvůrčí svobody mohl dovolit... No a pak ten u Aulehly (žil tam téměř celý život) bezmála všudypřítomný Krnov: fascinující město, jedno z nejpodivnějších a nejinspirativnějších široko daleko.

PS: Jediná drobná vada na kráse této knížky ostatně s Krnovem tak trochu souvisí - nic moc neříkající úvodní slovo tehdejší krnovské starostky Renaty Ramazanové (byť si cením jejích zásluh o vydání publikace i o rozvoj Krnova) patrně nebylo zredigováno, protože v něm snad není věty bez interpunkčních chyb.

2 13.02.2021

Kniha plná protikladů: na jednu stranu poutavá a pozoruhodně vymyšlená a vystavěná próza, na druhou stranu místy poněkud disparátní - obrazností či slohem jaksi naivní, prostinká, nebo naopak překombinovaná - záležitost. Je třeba číst ji pozorně a pečlivě, ale zároveň v optimálním případě na jeden zátah, nebo aspoň během několika málo dní. Vzhledem k tomu, že mi příjemně připomněla můj dávný (a spíš povrchní, ale přeci jen) zájem o spiritismus, parapsychologii apod. a současně zakotvuje svůj děj v působivé scenérii Šumperska a Jesenicka, měl jsem vůli - a silnou (!) - dát jí plný počet hvězdiček. Nicméně již zmíněná jistá schematičnost (možná cíleně mířená k mýtu a pohádce) na straně jedné a občasné neukočírování dějové struktury na straně druhé mi to zkrátka nedovoluje. Rozhodně však stojí za přečtení.

2 25.01.2021

Kniha bezpochyby intelektuálně a čtenářsky náročná, zároveň však nesmírně inspirativní. Nutno upozornit, že z textu vysloveně čiší, že Putna je poněkud hysterickej a jen těžko snesitelnej chlápek, jak kdysi konstatoval jeden můj pedagog krátce poté, co byl MCP za jistých kontroverzí vystrnaděn z katedry komparatistiky, na druhou stranu to lze brát (aspoň tak to beru já) jako integrální a (minimálně v knize) vlastně vcelku zábavnou součást jeho fascinující osobnosti vynikajícího kritika a polyhistora v oblasti kultury i náboženství. Text coby mozaika jistě zahrnuje místa silnější i slabší, pro různé čtenáře z různých okruhů a generací různou měrou atraktivní: za mě byly jeho asi nejnosnějšími složkami některé sny či možná spíš "sny" (Deml a Fromm!), zachycení subjektivního prožitku dějin (doba kolem roku 1989) a kulturních dějin (vznik Souvislostí), některé pasáže cestopisné (Řecko), ale i reflexe protagonistovy samoty a určitého životního potácení a protloukání.

2 20.01.2021

Z poetického díla Víta Slívy jsem před lety četl hostovský výbor Boudní muzika a utkvěl ve mně dojem, že mě jeho verše oslovily. Se zájmem jsem se tedy začetl do jeho druhotiny (vydané ovšem, asi i s ohledem na politickou situaci, krátce před čtyřicítkou) Černé písmo, kterou jsem náhodou objevil doma v knihovně, neschopen si vybavit, za jakých okolností jsem ji pořídil.

Slívův básnický jazyk a přístup v této sbírce není ani mélicky ladný, ani atmosféricky sugestivní, ani řezavě přesný, ani aforisticky propastný (řekněme, že od všeho má špetku), a přesto z něho emanuje hlubina slova, bytostný smysl pro hru s ním (i práci s dvojtečkami!) i pro ohledávání toho ryzího v životě a životní reflexi. V něčem mi to připomnělo pozdější fáze Holanovy tvorby, ale nedokážu to teď určitěji specifikovat (nenajdu bohužel čas vrátit se v nejbližších týdnech k Holanovi a konfrontovat to).

To vše – společně se dvěma jednoduchými, ale vynikajícími ilustracemi Miloslava Sonnyho Halase (skutečně: černé psaní na podkladě černých vrstevnic) i poněkud zvláštní (nejsem si jist, zda záměrně: byl chaos kolem roku 1990) typografií včetně číslování – činí z Černého písma ne snad prvoplánově prvotřídní, ale dozajista hutný, nebanální a komplexní poetický zážitek. Nejlepší básně: Slavnost letnic, V lásce, Nemoci, Ze snů, Na prahu noci, Sůl, Olé!, Na Nový rok, Znova, Synu, Co není slyšet. Poslední jmenovanou si zde dovolím uvést coby návnadu, třebaže nezachycuje typickou ani esenciální náladu sbírky:

CO NENÍ SLYŠET

To mluví o život, nebo se upíjí
k smrti? – Ještě je ho slyšet:
Ať vás ani nenapadne
jít mi na pohřeb! Do hospody, ožrat se!
Všecky dluhy platím.

Co už ale slyšet není:
jak by nejradši, až bude po tom,
kdyby se k popelu navrátil oheň
a vrátil ho tělu.

A teď? Lahví, co právě dopil,
drtí na prášek smůlu.
Ještě to skřípe, ale báseň je u konce,
a tu musí přijít metafora,
ta poslední, co všecko mění
na světlo!

1 29.11.2024

Dávám tři hvězdičky, což se leckomu může jevit jako málo nebo přinejlepším průměr, ale hned v úvodu podotýkám, že sbírka rozhodně stojí za přečtení. Nižší hodnocení než u většiny ostatních doposud přečtených Suchého sbírek dávám zejména proto, že Země tvých dlaní nemá „highlighty“ – tedy básně výslovně výtečné, reprezentativní a ostatní přečnívající. Navíc sestává ze tří vcelku odlišných částí – a u básnických sbírek podobnou nesourodost vnímám jako slabinu, neboť pak působí nikoli jako pečlivě prokomponovaný celek, ale jako prostý soubor/výbor textů/cyklů z jistého údobí. To samozřejmě není žádný zásadní hřích ani slabina z pohledu čtenáře (a lze to pochopit obzvlášť za komunismu, kdy si mnohý tvůrce cenil každé příležitosti otisknout aspoň něco, resp. vše, co prošlo), ale osobně bych na básnickou sbírku rád kladl ještě o něco vyšší kompoziční nárok.

Proč tedy tuto „nevrcholnou“ Suchého sbírku přesto číst:

První oddíl s názvem Stupně nabízí nesmírně elegantní „lyriku hor“. Básník zjevně navštívil či navštěvoval Tatry a tento zážitek transponoval do veršů klasických v tom smyslu, že velehorská krajina a příroda se stává východiskem reflexe (stavu duše, vztahů, řádu světa). Jako ve staré dobré poezii řekněme devatenáctého století. Nejlepšími básněmi jsou Velehory, Horské květy, Setkání v Tatrách (tu kladu asi na první místo) a citově čistá V slunečném zvěrokruhu.

Druhý, nejrozsáhlejší oddíl Malé objevy je pro Suchého tvorbu asi nejtypičtější. Autor je tu tradičně silný v jazyce, práci se slovem a rytmem (nenápadným, ale proto skvělým), prokazuje svrchovanou schopnost vidět a metaforicky zachytit venkov a přírodu. Je to poetika už poněkud překonaná (resp. nepřekonaná, leč není aktuálně v kurzu), ale troufám si říct, že málokdo z dnešních tvůrců by se mu v živoucnosti, přiléhavosti, a přitom vycizelovanosti a ryzosti obrazu dokázal vyrovnat. Neméně ryzí a pro mě osobně bytostně dojemný je cit zralé lásky, jejž básník dovede vtělit do svých veršů. Nechtěl bych znít jako zaslepený staromilec, ale při srovnání s tvorbou představitelů momentálně silného proudu otevřeně emoční, sebezpytné, leckdy drásavé literatury – bezesporu cenné, potřebné a upřímné – si nejednou říkám, kam se vytratil mužný (jakkoli neméně křehký a subtilní) tón citovosti vyrovnané a moudré (potažmo i tón životní vyzrálosti, klidné a kladné mezilidské blízkosti)? Příkladem budiž třeba následující báseň, vybraná i na záložku přebalu knihy:

Zrnka času

A málo času mnohdy měl jsem pro tebe,
já vím.
Dnes každé jeho zrnko přesýpané s tebou zdržuji
a chráním.
A ve tvých očích opírám se o nebe.
A šťastně živ jsem na zemi tvých dlaní.

Píše to dnes někdo? Dovedeme ještě takhle vnímat, cítit a tvořit? Signálem určitého manka v této oblasti možná byl na básnickou knihu nebývalý ohlas a úspěch, jejž nedávno zaznamenala sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, věnovaná zesnulé manželce. Troufám si ovšem říct, že Doležal v ní nedosahuje brilance ztvárnění zralé, životní lásky (byť o hloubce jeho citu pochopitelně nepochybuji), tak jak to dovede Josef Suchý v celé řadě básní z tohoto oddílu (v několika z nich ostatně rozvíjí jednotlivé motivy a verše ze Zrnek času a vytváří tak funkční vnitřní předivo). A nejde tu zdaleka jen o lásku k manželce-ženě jeho života, ale i k domovu, krajině a přírodě, která je jejich základem a spoluformuje v posledku i onen životní cit a pocit. Nejlepší básně těžko vybírat, ale klasicky krásnými slokami této nevykořeněné (nevykořenitelné?) harmonie jsou třeba Tur, tur, tur (tu zde kladu asi nejvýš), Tam u nás, Řeč země, Prázdné místo, Na hřbitově a v jistém smyslu i Jabloňové písmo (ta by s první jmenovanou mohla soupeřit). Patří k nim bezesporu i úvodní báseň celé sbírky – Čím dál, tím blíž –, jež funguje jako emblematický text, motto sbírky i celého autorova díla.

Poslední oddíl s názvem Třetí důvod pak je tematicky vskutku svérázný a těžko k němu hledat v nejen soudobé české literatuře analogii. Jde o jakýsi mix ekologického aktivismu (dnešními slovy), stesku po nezvratné a nevratné proměně domoviny a civilizačního apokalyptismu. Těžko říct, nakolik mohl být úlitbou státní moci, ale odhadoval bych, že číst jej takto by bylo výkladem mylným. Jednak v době vydání knihy (1986, přičemž předpokládejme, že vznikala v osmdesátých letech) už kritika atomových choutek amerických imperialistů nebyla úplně v kursu, jednak jsou básně formulovány v tomto ohledu zcela obecně a neurčitě. Skutečnosti bližší vysvětlení nabízí podle mě dvě drobné zmínky v textech Dalešický kámen a Z trávy té loučky (obě jsou to dobré básně). V prvním z nich lyrický mluvčí (a je to bezpochyby inspirováno reálnou autorovou vycházkou) sbírá kámen „z dna budoucí přehrady“, ve druhé „na obzoru stojí čtyři věže – vázy směle vykroužených boků“. Na tomto místě je třeba připomenout, že za života Josefa Suchého byla údolí řady jihomoravských řek znásilněna výstavbou megalomanských přehrad. Pod hladinou té dalešické (a mohelenské), zbudovaných na řece Jihlavě, tak zanikl i dost možná nejromantičtější kaňon regionu. A bylo to jen kousek od básníkova rodiště a celoživotního úběžníku – Lesního Jakubova. Ty věže pak jsou bezesporu dukovanská elektrárna, v době vzniku sbírky budovaná. Jí padly za oběť tři dědinky, které básník možná také znal, především však jako memento z jemu zcela cizího světa narušily horizont jeho milované rodné krajiny. Čtěme tudíž možná tento oddíl jako průkopnickou ekologickou poezii, formulovanou opatrně, obecně a filozoficky, režimu (který naštěstí krátce nato padl) a technologickému optimismu (který naneštěstí – protože bez společenské a mravní sebereflexe – stále trvá) navzdory. Nevím, jak ty básně hodnotit literárně – nejsou vysloveně prvoplánové, ale jaksi tendenční ano. Jsou prazvláštní, jako by se autor z jakési nutnosti (ať už vnější, či vnitřní) pustil na nepevnou, dosud – jen se svými prostředky a svými zkušenostmi.

1 16.11.2024

Zdařilá sbírka, jež dostala Magnesii literu po zásluze. Rudčenková v povětšinou kratších textech, které se nezřídka blíží básním v próze či vysloveně próze (prostoru pro tradiční poetické prostředky a postupy v nich není mnoho), analyzuje vztahy (i touha je vztah!), životní situace, přičemž často jsou zde spouštěčem či katalyzátorem konkrétní postřehy nebo prožitky, mnohdy nahodilé. Hodně je v tomto kontextu využíván sen, představa či vize budoucího anebo vzpomínka, potažmo syntéza vzpomínek.

Jiné – a podle mě méně zdařilé – jsou básně pokoušející se o zachycení imprese, zejména skrze líčení barevné palety a jejích proměn (někdy se pochopitelně prolínají s těmi „vztahovými/životněsituačními“). Byť šlo autorce nejspíš o hlubší symbolismus, a nikoli ryzí popis viděného, respektive vnímaného, působí to chtěně až křečovitě. Jinak řečeno, síla Rudčenkové nespočívá v mistrném zachycení spatřeného či prožitého, ale mnohem spíš v jakési analytickém, zhutnělém vystižení povahy souvislostí a vztahů. Právě tím se blíží její tvorba reflexivní próze.

Dvě výtky: Sbírka sestává ze tří oddílů, vzájemně málo koherentních. Zejména první z nich je navíc i vnitřně málo soudržný, nejlépe si v tomto vede třetí, psaný v lotyšském Ventspilsu, kde oceňuju i vnitřní provázanost básní jakousi zpětnou reflexí motivů (b. O rok později). Celá sbírka tak působí spíše jako žeň textů z určitého období (asi nějak probraná) než jako promyšleně komponovaný celek. Druhá věc: Proč je celá strana 14 (alespoň v mém výtisku) prázdná, ač se nachází uprostřed básně? Pokud to mělo mít nějakou významovou funkci, není srozumitelná, a tudíž nosná. Působí to spíše jako nějaká technická vada, ale na druhou stranu se nezdá, že by tam nějaký text chyběl.

Nejlepšími texty sbírky podle mě jsou Modrá krajina, Letošní burčák…, a tak aspoň v tramvaji…, Nepozorované vytrácení, Venus Mexico, Loučím se s nimi ve snu, Zlatá hvězda, Soukromý karneval, Jitřní muž, Neviděný ohňostroj, Nějaký pes celou noc…, Nepřestaneš toužit…, Jantarové hlavy.

A ještě jednu z nich na ukázku:

Nepozorované vytrácení

Hmota času, lavina černého sněhu,
ve které visíme:
rudé šípky v černých větvích,
běluhy pod ledem.

Neznatelné vytrácení
během usínání a probouzení,
úbytky vášně,
zato zvýšené nároky na dávky důvěry

a v koutku bytnějící touha
po čím dál zásadnějším vyznění života,
po čím dál vznešenějším sebeuskutečnění,
s čím dál menší schopností a zájmem
to všechno vykonat.

1 12.11.2024

Básnickou tvorbu Elsy Aidse mám rád, a přestože mi více konvenovala v jeho Knize omezení, i Lazarská v zimě je skvělá sbírka, jež svědčí o autorově svrchované poetické intuici. Jde opět o básně uvážlivé a úpěnlivé, reflexe „špatných začátků“ a „tlumených pádů“, byť tentokrát se výrazněji odehrává „v zemi ubytoven a skladů“, kde se život konzumuje narychlo, pokoutně a nejistě „lžičkou z benzínky“. Subversivní seifertovská návaznost a občasné konejšivé, hojivé (mnohdy ovšem nejednoznačně, s otazníkem, ba snad ironicky) ladění či vyznění některých textů na tom nic nezmění. Celková atmosféra hrubé, teskné vykořeněnosti zůstává: „Byl jsem zmatený / jako by mě někdo pohladil.“

Paradoxnost tohoto odcizení, nepevné vlastní půdy, nenalezené kotvy ještě podtrhuje fakt, že autor ve sbírce častěji než dříve (aspoň takový mám pocit) pracuje s konkréty – názvy, místy, osobnostmi, zážitky patrně autobiografickými. Mám tenhle postup rád, ač je vždy na místě se ptát, jestli za padesát sto let (a věřím, že jeho dílo bude mít platnost takto trvalou) budou čtenáři zjišťovat, kdo nebo co byli třeba takoví Troy Francisco, Majkelina Cat nebo Válka skladů. Uplatnění těchto vlastních jmen a poukazů na zcela určité jednotliviny má ve sbírce pochopitelně i vícerou poetickou úlohu, avšak troufám si říct, že bez googlování by bylo mé vnímání pod- a kontextu ohraničené.

Zajímavý je ještě jeden postup uplatňovaný ve sbírce poměrně často. Autor jako by skládal básně z více různých náčrtů. Často je to tak, že určitý text začíná čirou, poeticky výstižnou reflexí, spíše obecnějšího, abstraktního ladění. Anebo nějakým impresivním úvodem. Pak přichází zlom a po něm konkrétnější příběh, mnohdy spjatý s předchozími verši jen velmi volně. Někdy se kombinují dva příběhy. Výraznými příklady budiž třeba texty Špatný začátek, Písek ze Sahary, Skaláry, Krmítko, Návěje či v jistém smyslu i Terapie. Podobně to někdy funguje i mezi titulem básně a jejím obsahem. Tento tvůrčí přístup mě trochu znejišťuje a pro až příliš rozvolněnou, leckdy fakticky nulovou souvislost oněch částí mi nepřijde plodný, byť rozhodně nelze říct, že by šlo o nezdařilé básně bez jakékoli působivosti.

Víc mě nicméně oslovují čísla vnitřně koherentnější. Namátkou Zlatohlávek, Lazarská v zimě, Příměří, Tlumený pád, Vnitřní život, Eden, Přístřešek, Hotel Slánka. Potřeba dálky a Seifert. A taktéž jedna o onom nepokojném bezdomoví, kterou cituji níže:

Lilek

Z vlaku vykročím rovnou do mlhy.
Přejdu koleje a stoupám
po kluzkých kamenech podél zábradlí.
Makléř už čeká před domkem
ve svahu nad tratí.

Mlčky se rozhlížím:
na posteli chybí matrace,
ale v kuchyni je ještě sůl, ocet, hořčice,
dokonce olej.

Původní majitel zemřel nedávno,
říká makléř,
za tu cenu je to zadarmo
s takovým výhledem.

Je krize, ceny stagnují.

Společně svítíme do sklepa
na pytel vyklíčených brambor.
Přerostlé klíčky se prodírají síťovinou
jako cizí vzpomínky.

1 01.11.2024

Aleš Palán má vzácný dar získat si důvěru velmi rozmanitých lidí a právě to je patrně největší devizou jeho rozhovorových knih. Umí tyto lidi najít, sblížit se s nimi, jaksi naladit na stejnou vlnu a empaticky s nimi vést neformální, často nebývale otevřený dialog (i on totiž ne vždy klade otázku, ale uvádí svou zkušenost či prostě reaguje bez otazníku na konci). Platí to v plném rozsahu i pro tuto knihu.

Její jedinou slabinou oproti předchozím svazkům, které měly asi poněkud vágnější spojovací prvek (koneckonců Šumava, samotářství nebo status neznámého, insitního výtvarníka do sebe pojmou ledacos a ledaskoho), je to, že zde je přítomnost tohoto svorníku občas méně zřetelná. Zájemce, který si pořídil knihu (tak jako já), protože očekával především reflexi knih a problematiky čtení, tedy může být trochu zklamán. Já sice zklamán nejsem, ale musel jsem se během čtení přeprogramovat na to, že se častěji hovoří zkrátka o životních peripetiích a na ty knihy v posledku tolik nedojde.

Obecně lze říci, že k četbě a literatuře se soustavněji vyjadřují spíše lidé s kulturou spjatí (Hejná, Drápal, Myšková, Březina, do jisté míry i Selčanová a Malinová), u řady ostatních (zejm. Drahovzal, Šimák, Hájková, Viktorka Rys) je kniha pouhou záminkou k rozhovoru s člověkem pozoruhodného osudu a příliš se o ní a o čtenářství nemluví. To však v žádném případě nevylučuje, že by rozhovory s nimi nebyly přínosné a hluboké, tak jak to Palán umí. Jen se poněkud oslabuje koncept celého svazku.

Myslím ovšem, že kdo má Palánovy knihy rád a mysl otevřenou vůči druhým lidem, bude spokojen.

1 01.11.2024

Nesmírně zajímavá a přehledně zpracovaná publikace obsahující dlouhou řadu stručných pojednání (tj. oněch „odpovědí“) o rozmanitých jazykových otázkách, jež ne vždy mají jediné a jednoznačné řešení.

Celkem vzato je opravdu zdařilá a její četba byla obohacující i zábavná. Oceňuju rámečky za každým textem s uvedením formulky korpusového dotazu (byl-li ČNK využit), odborné literatury, na niž bylo odkazováno, internetových odkazů a v neposlední řadě i s QR kódem, jejž jsem sice nevyužil, ale věřím, že jiné čtenáře potěšit může. Užitečný je i souborný seznam literatury v závěru a oba rejstříky.

Výtky bych měl pouze drobné, a sice jednu obecnější a pak několik konkrétnějších: Ta prvá mně osobně nijak neomezuje, jelikož mám filologické vzdělání, nicméně jde o to, že navzdory proklamacím z úvodu, že kniha je určena i laickým (tj. neškoleným) zájemcům a že byl brán zvláštní ohled na to, aby byla napsána přístupně. Obávám se, že se to ne vždy podařilo, některé odpovědi odbornými termíny přímo překypují (a to i takovými, které by bez větší újmy na preciznosti vyjádření šlo nahradit českými či obecněji srozumitelnými výrazy), někdy je zas argumentační postup sice věcně bezvadný, ale bylo třeba si větu či pasáž číst dvakrát. Tím nechci říct, že by kniha byla nějak tragicky nesrozumitelná, naopak – člověk si až posteskne, proč nejsou takto pěkně napsány všechny lingvistické publikace. Nicméně jako cílovou skupinu čtenářů bych neviděl úplné laiky, ti podle mě příliš nepochodí (je ovšem otázkou, zda po knize vůbec sáhnou), ale spíše ty, kdo mají alespoň základní filologické povědomí (tj. studenti či učitelé jazyků, lidé s jazyky pracující a z těch ostatních spíše dlouhodobí, vážní zájemci o problematiku). Vždy ovšem záleží na konkrétním textu a pojednávaném problému – mnohé jsou beze všeho srozumitelné každému inteligentnímu člověku.

Druhá část výhrad míří k některým konkrétním řešením, která myslím dostatečně citlivě nereflektují širší kontext a jsou do jisté míry v rozporu s jinak tolerantním, doporučujícím a spíše deskriptivním přístupem, který autorský kolektiv (a zároveň kolektiv působící v Jazykové poradně) obecně razí. Jako příklad může posloužit třeba odmítnutí forem „Srchovák“ a „srchovský“ (k obci Srch), které sice neodpovídají tzv. systémově utvořenému „Sršan“, toto označení však nikdo nepoužívá. Potíž je jednak ta, že zatímco jinde se prosazuje značný respekt a tolerance i k podobám historicky či systémově problematickým hlavně proto, že už fungují v širším užívání, zde se odmítá podoba místními užívaná výhradně (a krom nich o této malé vesničce mluví a píšou jen nemnozí – a ti by pochopitelně mohli toho „Sršana“ klidně používat dál, jako dubletu). Přitom systém tvoření obyvatelských jmen a adjektiv je mnohem propracovanější a subtilnější (a přitom stále ještě systémový, tj. s oporou ve slovotvorném systému češtiny), než jak jej prezentuje kupř. poněkud od stolu sestavovaná (a v tomto neblahá) příručka A. Polívkové, z níž se tu při odpovídání zjevně vychází. Jinak řečeno, může-li být hlinecký (místo hlinský), proč by nemohlo být srchovský (pro které známe řadu – příručkami pohříchu neuznávaných – analogií a kde navíc nemůže dojít k záměně, protože žádný „Srchov“, jímž se v textu argumentuje, neexistuje, zatímco vedle Hlinska u nás existují i několikery Hlince)? Nebo v odpovědi na dotaz týkající se odchylky od přísně mluvnické shody ve větě „kněžny a knížata tančili“, jež se měla objevit v edičně zpracovávaném starším textu, bylo navzdory SSJČ, který tuto možnost připouští (jako řídkou), striktně přikázáno psát -y. A nejde mi samozřejmě o to, že by SSJČ měl být nějakou svatou autoritou, přes niž nejede vlak, ale spíš o nedostatečnou citlivost a respekt autorky odpovědi k charakteru onoho staršího textu (není uvedeno konkrétně jakého, ale předpokládám, že mohlo jít o text literární z 19. či první půlky 20. století), namístě tedy bylo tuto variantu připustit a doporučit tematizovat daný jev v ediční poznámce. Což koneckonců na můj vkus až příliš stručný text jinde v knize (Oprava chyb ve starších textech, s. 328) činí, tudíž jsou tyto dvě odpovědi v jistém rozporu. A ještě pár takových ne plně uspokojivých odpovědí bych tam našel (a jiní čtenáři možná ještě jiné). Zamrzí i hrstka překlepů (jeden z nich dokonce v titulku: Sídliště nad *Lužníci, s. 55) či grafických nedostatků typu nenáležitá kurzíva, ale je jich opravdu jen pár a chápu, že je prakticky nemožné při tak rozsáhlé publikaci a pestrém autorském kolektivu všechno uhlídat.

Tedy ještě jednou: pěkná, poučná a pozoruhodná publikace, kterou všem milovníkům našeho jazyka s plným přesvědčením doporučuju.

1 19.10.2024

Barbory Myslikovjanové si nesmírně cením jako nadané výtvarnice – autorky silných obrazů s tematikou samoty, deprese, temnoty a tíživosti dětství a ženství. Bohužel musím konstatovat, že jako literární tvůrkyně podobné úrovně a svébytnosti nedosahuje.

Skřípot slz je sice vcelku koherentní sbírka a pro autorku má bezesporu neopomenutelný osobní – a patrně i terapeutický – význam a důležitost. Je proto dobře, že knížka vznikla a vyšla. Nicméně z hlediska slovesné originality, řemesla, ale třeba i elementární jazykové správnosti jde o počin nedotažený a neuspokojivý. A je mi líto takhle to napsat, zvlášť při vědomí, že mezi/pod/za řádky těch nejzajímavějších básní se skrývá jakési drtivé a všeurčující trauma, ale zkrátka je to tak.

Jde to pochopitelně zčásti i na vrub vydavatele (spolek NOV), zjevně amatérského a bez zkušeností, neboť nezajistil redakci ani korekturu, o nedůstojné formě knihy v podobě volně vložených listů, nepraktické faktuře obálky či humpolácky přelepenému čárovému kódu na její zadní straně ani nemluvě... Přitom minimálně u některých textů je potenciál, s nímž by jistojistě šlo – s podporou redaktora v tom klasickém slova smyslu (tj. nefalšovaného spolutvůrce díla) – literárně pracovat. Osobně bych si dovedl ji představit třeba v podobě, kdy budou jejím základním pilířem autorčiny ilustrace a každou z nich bude doprovázet nejsilnější sloka nebo třeba jen dvoj- či trojverší vyňaté z původních básní, které napsala a z nichž ani jedna bohužel literárně neobstojí jako celek. Patrně by to šlo proti subjektivnímu autorskému záměru (ten je ale, jak se zdá, víc psychologický než literární), ale výsledek by byl koncentrovanější, méně rozmělněný, rušivých vlivů prostý, a tudíž působivější.

Shrnuto – Skřípot slz je sbírka nepopiratelné vnitřní závažnosti a síly, které se nepodařilo přetavit ve zdárný tvar, a jsou tedy postřehnutelné jen skrze vrtkavou osnovu náznaků a především díky skvělé výtvarné složce, která důstojnost knížky jednoznačně aspoň trochu zachraňuje.

1 08.10.2024

Výbor z díla Vratislava Quida Machulky je zatím to nejlepší, co jsem z kalichovské edice Poezie undergroundu četl. S jistými výhradami tedy hodnotím plným počtem.

Určité potíže jsou tam v ediční rovině: Jednak si myslím, že mohl být zahrnut i soubor Machulkových sbírek, vydaný v roce 1992 pod názvem Příživník. Kniha je vyprodaná, poměrně těžko sehnatelná (ani řada knihoven ji ve svém fondu nemá) a není zas tak rozsáhlá, aby to překročilo únosnou míru – výsledný svazek by měl odhadem kolem 350 stran. A jednak se editor Machovec snad až příliš držel původního textové podoby (anebo byl místy nepozorný), takže v edici najdeme různé pravopisné lapsy a podivnosti, které měl ze své pozice editora odstranit a normalizovat (např. „jseš“ na „seš“, „haski“ na „husky“, „Bosh“ na „Bosch“ aj.). Uznávám, že některé z těchto řešení jsou k diskusi, ale patřičné úpravy by ani v jednom případě nenarušily poetiku originálu, zvláště pak, upozorňuje-li Machovec v doslovu na to, že Machulka patrně trpěl dysgrafií a velké množství jeho textů je špatně čitelných. Vezmeme-li si, že jeho formální vzdělání bylo vyučení typografem (byť sečtělý a jazykově nadaný bezesporu byl), je myslím oprávněné do pravopisné stránky jeho textů alespoň místy a drobně zasahovat. Navíc to lze v obou případech (tedy rozhodneme-li se určitý zvláštní jev ponechat, nebo naopak odstranit) řešit podrobnějším edičním komentářem, který by ale jistě nezabral víc než 20 stran a byl by vůči čtenářům i Machulkově odkazu férovým řešením.

A určité potíže jsou i s poezií samotnou: Mj. vlivem Machulkova nonkonformního životního stylu a nemožnosti publikovat (a tedy ani spolupracovat s redaktory) je úroveň jeho tvorby poněkud kolísavá. Jak sám editor poukazuje, jeho literární pozůstalost byla poměrně rozsáhlá, neuspořádaná a zahrnovala spousty náčrtů a variant, u nichž nebylo lze rozpoznat stupeň rozpracovanosti, resp. míru dokončenosti. Mnohé básně jsou tak spíše pouhé legrácky, jazykové hrátky, improvizace, záznamy spontánních básnických nápadů, které by Machulka patrně později rozpracoval či užil jinde (pokud by se k tomu dostal). Ale vlastně i to k undergroundu patří a spoluutváří to jakousi jeho obecnější poetiku. Šťastné rozhodnutí bylo podle mě i zařazení hrstky dokumentů (dopis otci, životopis, žádost o stipendium, fragment rozhovoru, cestopisný záznam), próz, fotografií a vzpomínkových črt tematizujících autorovo poněkud záhadné úmrtí, čtenář tak získává komplexnější představu o jeho osobnosti. Na okraj poznamenám, že v dětských letech jsem často pobýval v Karlových Varech a Ondřejskou ulici, kde tehdy Machulka žil, znám velmi dobře. Tedy i tato hypotetická, ba téměř anekdotická představa, že vůbec není vyloučeno, že jsem jej tam jako malý kluk někde potkal, umocňuje mou zcela subjektivní sympatii k němu a jeho dílu.


Ale zpátky k poezii: Za nejnosnější pokládám texty ze 70. let, které zdařile pracují s poetikou absurdity, místy téměř dadaismu. Mívají překvapivé pointy, dovedně využívají frázovitosti, vyprázdněnosti jazyka a každodennosti (např. báseň Jak se to dělá + několik textů následujících), je v tom jiskrnost, radost i osten beznadějné doby (např. Někoho přejede autobus; Před železnou oponou…), temnoty a konce:

Paráda

Paráda
paráda
Budeme se
parádit
Až budeme
parádní
střelíme se
do hlavy

/asi 1974/

Později – v letech 80. a začátkem 90. let – narůstá hravost a trochu mizí naléhavost (osudová, životní, dobová), zvyšuje se podíl textů nahodile a poněkud samoúčelně experimentujících, resp. spíše pohrávajících si se slovy. Přesto i v těchto etapách Machulkovy tvorby zaznamenáváme řadu skvělých textů, např. Máš oheň v hlase; Preludy hraju na dudy nebo následující dva z počátku 90. let:

Mění se to, mění

Mění se to, mění
je to stále stejný

Je to pořád stejný
mění se to, mění
je to stále stejný

Mění se to, mění...

Nakolik byla tato báseň reakcí na změnu politických poměrů v období kolem roku 1989, samozřejmě netušíme – Machovec upozorňuje, že datace textů jsou velmi přibližné –, ale představuju si, že to tak být mohlo. Vlastně by to trochu odráželo i jistou bezzubost existence (a tvorby) mnoha undergroundových tvůrců i po roce 1989, kdy nemohli zužitkovat chybějící vzdělání (jehož se jim často z politických příčin nedostalo), ani těžit z prominentních styků (jako někteří estébáci), ani se snadno vypropagovat jako hudebníci, kteří – ač předtím zakázaní – byli přece jen známější a stačilo absolvovat koncertní šňůru a už se o nich vědělo. Literatura undergroundu byla až na ta nejznámější jména spíše ve stínu, těžko čelila konkurenci v nakladatelské záplavě zahraničních autorů, slavných zakázaných spisovatelů (Hrabal, Kundera atp.), ale i opětovně vydávaných autorů prvorepublikových. Je tudíž jaksi příznačné, že Machulka tehdy publikoval jedinou sbírku (1992) a pak vyšel až deset let po jeho smrti (2006) tento výbor. Ostatně on sám se v té době potuloval v Německu a živil podřadnými pracemi, obdržel sice podporu ve formě literárního stipendia, ač – trochu očekávatelně – nedostál svým tvůrčím závazkům. A ještě druhá báseň z téže doby, operující s totožnými postupy jako texty z jeho nejsilnějšího období v 70. letech, avšak čteme-li při vědomí výše uvedeného soužení, že se řadě podzemních básníků nedařilo ani v demokracii důstojně uplatnit (a na aktuálnosti to nabývá i dnes, kdy scenáristům, spisovatelům a překladatelům hrozí konkurence jazykově sice bezchybných, leč zploštělých výstupů umělé inteligence), vynořuje se kdesi pod její hravou parodií formálních frází (v první strofě jako z nějakého zoufalého pracovního pohovoru či podkuřování šéfovi, v druhé strofě popírající smysluplnost takového počínání vůbec) které mi připadají neodbytná tragika:

Velmi rád

Zajisté! Samozřejmě!
To se rozumí samo sebou.
Bezpochyby! To souhlasí.

Ne! Naprosto ne!
Mýlíte se. To není možné.
Vyloučeno, v žádném případě!
To je (příliš) neuvěřitelné!

1 07.10.2024

Je trochu s podivem, že tato poéma Jany M. Bauerové vyšla v kalichovské edici Poezie undergroundu, která jinak zahrnuje soubory či výbory z děl básníků, kteří v undergroundu skutečně působili. To autorka i s ohledem na její rok narození není. Cesta její prvotiny do této edice pravděpodobně vedla skrze přátelství s dcerou Ivana Martina Jirouse, nicméně nepokládám to za šťastné. Pochopitelně si nedělám iluze, že český nakladatelský trh funguje převážně asi na principu osobních vazeb a známostí, což není ideální. Zároveň však nechci tvrdit, že je špatně, že kniha vyšla, jen ji myslím měli naložit mimo tuto ediční řadu. Do ní totiž časově, osudem autorky ani svou poetikou zkrátka nezapadá. A nepřináleží k ní ani osobností editora, jímž byl v ostatních případech znalec undergroundu Martin Machovec. (Zde je v tiráži uvedeno jen to, že redaktorem byl Jan Šulc, nicméně úroveň redakce je tu mnohdy jemně řečeno problematická.)

Ke skladbě samotné mohu napsat asi tolik, že vydat dnes knižně novou a původní poému je hodně netypické (navíc jako debut), tohoto nápadu si cením. Provedení, hlavně z formálního hlediska, už je trochu rozpačitější. Jazykově je poměrně konvenční, místy vysloveně neobratná (právě tam měl redaktor Šulc zasáhnout), podivné je i nakládání s pravopisem – interpunkce v ní chybí a zpočátku ji zčásti suplují aspoň velká písmena na začátku větných celků (tedy jen na začátku některých veršů), v prostředních částech skladby však neznámo proč zničehonic začínají velkým písmenem všechny verše (jako to známe třeba z poezie francouzské), tj. i tam, kde jde o jednoznačné pokračování věty z předchozího verše. A postupně se to zase vrací k původnímu řešení, tedy velká písmena jen občas, víceméně podle vět. A to už nemluvím o části IX. (s. 24), kam se omylem dostalo písmo dvou velikostí, a to i do latinské číslice v nadpisu. Jde o formality, ale bohužel neklamně svědčí, že autorský ani redakční přístup nebyl nejpečlivější. A tak je to i v závažnějších rovinách: Sloh poémy svědčí o tom, že autorka v době jejího vzniku (ač podle všeho psala odedávna a hodně) nebyla ještě zcela vypsaná, nad čímž by člověk s ohledem na její tehdejší věk (23 let) i přivřel oko. Horší je, že se jí zkrátka nedostává citu pro slovo, nadání nezbytného k básnické tvorbě (i když třeba prozaizované jako zde). A nezachrání to ani občasné pasáže, kde se snaží koncentrovaněji pracovat s rytmem či nedejbože rýmovat (část XIII., s. 38). Rozhodně je literárně šťastnější a autorce samotné nejspíš vlastnější, když setrvává u prozaizovaného jazyka a verše.

Přesto si myslím, že se poému vyplatí přečíst. Vlastně i obrazností je to romantismus, leckdy konvenční, ba na hranici kýče, ale člověk se postupně začte a drsný, ledovatý, severský svět jej pohltí. Má atmosféru dávnověkých mýtů, tajemných bájí, nelze mu upřít, že na čtenářovu představivost působí silně až uhrančivě. Současně je v něm elementární zápas: Dne a noci, světlé a temné strany, pokorné naděje a neuspokojivé samoty. Zápas do značné míry schizofrenní, dvoupólový, ostatně i rytmus kompozice celé skladby je jaksi maniodepresivní. V příběhu zůstalo mnoho nejasného a občas jsem v něm trochu bloudil, těžko říct, kdy se to dělo vinou autorčinou (nedotaženost a nedomyšlenost), a kdy vinou mou (nedostatečné soustředění, zapomenutí motivu již zmíněného). Ale celkový dojem z četby to nijak zvlášť neruší.

Doslov autorčiny kamarádky Františky Jirousové čtenáře, obávám se, příliš neobohatí. Je vcelku dlouhý, leč klidně by se dal omezit na první a část poslední stránky (navíc ani tam nelze s interpretací Jirousové souhlasit, protože závěr poemy nesvědčí o tom, že „svět je místo nádherné – místo zachráněné“, nýbrž spíš o vidině věčného potýkání s temnotou, jež je i v sluzích božích, bez naděje na konečné vítězství). Zbytek totiž tvoří jakýsi „manifest“ literární formace Katolická dekadence, kterou Jirousová s Bauerovou založily a tvořily. Teze jsou to značně nespojité, text je nezáživný a nicneříkající. I sama autorka o něm záhy po vydání napsala na stránky Katolické dekadence toto: „Kniha by byla ovšem lepší bez doslovu, který jsem psala před několika lety a teď se mi nezdá nijak podařený.“ Nabízí tedy otázka, proč byl do knihy vůbec zařazen? Já bych na jeho místě uvítal spíše biograficko-interpretační studii, jak jsem to psal k jednomu z dalších svazků edice.

Závěrem si lze postesknout, že kniha nejspíš nevyvolala prakticky žádný ohlas: Recenze dohledat nelze a jediné dosavadní slovní hodnocení zde na Databázi knih patrně psala sama Františka Jirousová. Přitom za přečtení a zamyšlení poéma bezesporu stojí.

1 02.10.2024

Bezesporu přínosná edice, pořízená zkušeným badatelem a sběratelem, která potěší nejen zájemce o bitvu u Hradce Králové, potažmo válečnou a regionální historii, ale i milovníky kramářských písní a obecně „nižších“ žánrů na pomezí lidové a umělé písně.

Pro mě osobně byla obohacující a zajímavá hned z několika důvodů:

1) Texty písní jsou povětšinou neumělé, a to i na poměry slovesnosti 19. století, která koneckonců až někdy do osmdesátých let nebyla až na pár mimořádných tvůrců nijak zvlášť vybroušená. Při jejich četbě se tedy člověk nezřídka neubrání shovívavému pousmání, jsou vlastně jaksi roztomilé. To je však v příkrém kontrastu s jejich obsahem, v němž je krve po kolena a „bojiště se modralo od mrtvol“, umírají synové, bratři, manželé a otcové, nedozírné jsou ovšem i škody na úrodě, obydlích a majetku. Ony slohově bizarní slátaniny rázem získávají úplně jiný rozměr, navzdory jejich neefektnosti (vnímáno z dnešního pohledu) – nebo snad právě pro ni – člověk nazírá hloubku tragédie obyčejného venkovského člověka i způsoby vyrovnání se s ní. (Tento aspekt na mě působí o to silněji, že značná část písní byla sepsána či vydána v kraji mých předků: na Semilsku, Jičínsku a Hradecku. Mnozí z nich je tedy jistě důvěrně znali, zpívali, asi i proto, že se bezprostředně týkaly jejich příbuzných, sousedů a přátel.) Písně se těšily obrovské popularitě a po osudné bitvě se během krátké doby dostalo mezi lid odhadem až 200 tisíc exemplářů v podstatě jen několika desítek různých písní. Řada z nich se následně šířila prostřednictvím rukopisných zpěvníků, což je fenomén vzdor svému tehdejšímu významu již naprosto zapomenutý, a v povědomí lidí se uchovala natolik, že ještě roku 1954 (bezmála sto let po bitvě!) přezpíval pár těchto písní autorovi rolník Janatka ze Sobotecka.

2) Zároveň nabízejí cenný vhled do společenské mentality své doby. Možná k našemu překvapení nepříliš odlišné od té dnešní. Lze na nich pozorovat jak tendence oficiální – habsburské, rakouské a katolické – propagandy vykreslovat celou katastrofální situaci vlastně pozitivně: jako smysluplnou a náležitou oběť pro zeměpána, monarchii, českou zem, katolickou víru (proti prušáckému protestantismu). Nutno podotknout, že toto přesvědčení bylo u části venkovského lidu v té době zakořeněno automaticky, autoři písní to možná leckdy mínili upřímně. Současně ale nesmíme zapomínat, že každá z nich musela před vytištěním obdržet souhlas cenzorů. Dále na nich lze pozorovat i rychlost a účinnost šíření různých omylů, mýtů, fám a – řečeno dnešním slovem – dezinformací. Značná část z nich uvádí chybně data střetů a bitev, a to včetně té největší u Hradce Králové. Silně deformovány bývají i místní (nejlepší je záhadná Ouštěř, což asi měly být Stěžery) a osobní jména. To je trochu ku podivu, vždyť písně vznikaly zpravidla jen s krátkým odstupem od událostí a sepisovali je nejednou přímí účastníci války. Dezinformační tendenci vnímám třeba v různých variacích na zradu generálů (zejména se jí měli dopustit Clam Gallas a Benedek) či nižších velitelů, přičemž nic z toho není historicky podloženo. Mylně je podána celá řada dalších nuancí tehdejšího postupu a bojů. V posledku to svědčí i o nejspíš přirozené, ale neférové snaze lidu najít si konkrétního obětního beránka (to je tam v řadě písní: v těch odbojnějších se dokonce vytýká rakouskému velení, ba císařpánovi, že nedal včas zbraně do rukou lidu, že by si hraniční průsmyky před Prusy uhájili sami), aniž by si někdo byť jen připustil komplexnost příčin celého kataklyzmatu roku 1866. Obdobně se třeba i teď po povodních stala otloukánkem obec Nové Heřminovy a jesenické ekologické organizace…

3) Jazyk, ač nevybroušený, má právě pro tuto klopotnost svůj půvab a zajímavost. Pozorný čtenář narazí na spoustu zvláštních slov a konstrukcí. Uvědomí si třeba, že dnes spíše komicky znějící „patálie“ je původně vlastně bitva, tedy veskrze hrůzná událost.

Minusem celé edice je v první řadě nepřítomnost vysvětlivek starších, lidových, vojenských a méně častých výrazů. Troufám si říct, že už v době vydání (1966) asi jen málokdo věděl, co znamená třeba „vajmírovati“, což se notabene nedá najít ani v našich nejrozsáhlejších slovnících (PSJČ, Kott). Nejpravděpodobněji to je z německého „Weh mir“ (Běda mi!), tedy prostě „bědovat“, ale kdo zná tento biblický obrat? Pletkovy komentáře k písním s uvedením jejich původu, zdrojů, textových variant a občas i nějakým tím historickým exkursem jsou tedy jistě zajímavé a cenné, ale měl tam být i slovníček takovýchto slov. Druhá věc je pak samotné ediční zpracování: V mnoha textech jsou totiž zjevné pravopisné a gramatické nedostatky. Ty samozřejmě mohly být v předlohách (kramářských tiscích či rukopisných zpěvnících) a je jistě legitimní ponechat je v tištěné edici jako svědectví autenticity, doklad rozkolísanosti dobové normy či nevzdělanosti pisatelů/tiskařů. Nicméně editor měl na podobné případy – nechtěl-li je při pořizování edice rovnou opravit (což by podle mě bylo lepší) – upozornit v komentářích, abychom měli jistotu, že jde o jeho záměr skutečně reflektující původní podobu textu, a nikoli o jeho nedopatření.

PS: Koho písně zaujaly, ale neumí zpívat z not (tak jako já), popř. nezná melodické předobrazy otištěných písní (takové to „zpívá se jako“), může si poslechnout desku Tam u Královýho Hradce, vydanou uskupením Kantoři v Supraphonu v roce 1985 (je i na YouTube). Z hlediska hudebního pojetí se mi to zpracování příliš nelíbí, ale nic lepšího k dispozici není a část písniček z knížky si díky tomu člověk může i zazpívat.

1 01.10.2024

Jakkoli patří nakladatelství Kalich a editoru Martinu Machovcovi dík za tuto záslužnou, pěknou a troufám si říct, že i v evropském kontextu unikátní ediční řadu méně profláklých jmen undergroundové poezie, na svazku prezentujícím básnickou tvorbu Zuzany Kuzmové se vyjevují limity a nedostatky tohoto vydavatelského počinu.

Asi nejvíce fascinující na této knížce je totiž tajuplnost autorky samotné. Na Wikipedii není, vygooglovat se mi ji nepovedlo česky ani slovensky (ač Google je v posledních letech spíš nástrojem k vyhledání sponzorovaných odkazů či algoritmy deformovaných výsečí internetového universa, a nikoli skutečných informací), databáze NK i SNK znají jen tento výbor (plus jednu položku, kterou ilustrovala), k němuž nelze dohledat ani žádnou časopiseckou recenzi. Zoufale tedy chybí pořádná biograficko-interpretační studie, kterou měl Machovec nebo nějaký jiný (třeba slovenský) badatel pro účely přítomné knihy sepsat. A chybí i v jiných svazcích. Čtenář tudíž neví ani tak základní věc, proč vlastně poezii Zuzany Kuzmové vydává český editor v českém nakladatelském domě (ne že by mi to vadilo, ale je to první otázka, kterou si kladu). Neví ani to, proč Kuzmová napsala některé (předesílám: málo zdařilé) básně česky: To pobývala či pobývá v ČR? Má na pražský underground nějaké osobní vazby? Jak se stalo, že autorka publikovala (poměrně mladá a záhy) v kultovním českém undergroundovém Voknu a krátce po revoluci ve sbornících Ztichlá klika? A proč výbor končí rokem 2003, když vyšel až 2007 – to se Kuzmová literárně odmlčela? Chybí samozřejmě i uspokojivé vysvětlení, proč jazykovou a interpunkční korekturu slovenských textů Machovec ponechal na autorce, a nezajistil nějakého slovenského editora či redaktora, aby to alespoň přehlédl.

K poezii samotné: Nejsilnější je podle mě v počáteční fázi (tj. první, částečně i druhý oddíl knihy), tedy ve verších psaných v době, kdy bylo autorce 18 až 30 roků, soudě dle jejich přibližného datování. Básně jsou svěží, spontánní, často uplatňují pravidelnější rytmus a rým, mnohdy jsou křehké a poetické tak, že je to v nemalém rozporu s tím, co známe z drsnějšího, syrovějšího, sarkastičtějšího a podvratnějšího českého undergroundu. U Kuzmové nic z toho není, je lyrická a v podstatě tradiční, konvenční, ale neřekl bych, že banální. Můj úsudek ovšem bezpochyby ovlivňuje to, že slovenština není mou mateřštinou (a zní mi tedy automaticky nevšedněji, poetičtěji) a že slovenskou poezii v originále nemám příliš načtenou. Když by to všechno bylo převedené do češtiny, asi bych soudil příkřeji. Potíž je, že původní přednost Kuzmové – tedy ona mladistvá básnická spontaneita – se postupem času stává zátěží a přerůstá v tvůrčí nahodilost, zjevnou improvizovanost většiny básní, v níž ovšem současně chybí onen nezbytný „drajv“, přirozený intuitivní poetický talent. Ilustruje to myslím i název celého výboru – Zazi a dva vrazi, jistě poutavý, efektní, ale též nahodilý (Zazi byl autorčin pseudonym a přezdívka, ale žádná báseň ani verš v knize neobsahuje ony „dva vrahy“) a tím pádem poněkud vyprázdněný, jako pouhá jazyková hrátka, co člověka náhodou napadla. Zároveň její básně zejména v posledním zachyceném údobí (1995–2003) zdrsňují, patrně to bylo i vlivem styků s českým undergroundem, spojeným s nějakými životními trablemi, nicméně není jim to ku prospěchu. Podobně i vliv dobově podmíněné fascinace angličtinou (snad skrze rockovou hudbu) lidsky chápu, ale literárně to působí místy až hloupoučce, srov.: „My Dear Love / Never More / Nikdy už / Žiadny muž / Zazi nedojebe / Jak je nademnou nebe“. Což je úryvek zajímavý i tím, že tam autorka (editore, proč?) vměšuje i češtinu.

Výbor má tedy spíše dokumentární hodnotu, ač se tam jistě najde pár pěkných a silných básní. Kéž by se stal podnětem ke vzniku nějaké solidnější životopisné či literárněhistorické reflexe, třeba i v podobě diplomní práce (nevznikla-li už někde). Jako ukázku uvedu jednu z prvních básní sbírky datovanou obdobím 1983–85:

Dialógy s vetrom

Vietor duje
Skuvíňa
Umrel vánok
Tichý spánok
Nádej zhasína

Prečo si vietor
Vzdúvavý spupný
Láskaš sa s búrkou
Dáváš nám dumy
Málo spíš

Výčitky máš pod nohami
Koríš vety
Sníváš sa mi
Uplakaný
Tak sú sami

Buďme sami

1 01.10.2024

Přiznám se, že jsem z četby Šponerovy prózy zklamán a na rozpacích. Bezesporu na tom má podíl určité vyšší očekávání – před časem jsem totiž zaregistroval z různých stran hlasy, že jde o knihu pozoruhodnou, nedoceněnou, neprávem opomíjenou atp. A koneckonců i tady na Databázi knih jsou odezvy vesměs kladné.

Po přečtení – a myslím, že bylo nepředpojaté a vcelku pečlivé, k řadě pasáží a formulací jsem se vracel a před závěrem se ještě jednou vrátil k první půlce – však bohužel musím konstatovat, že těmto ohlasům a nadšení z knihy příliš nerozumím. Potenciál bezesporu má (i proto nakonec dávám tři namísto původně plánovaných dvou hvězdiček), avšak hned na několika rovinách selhává či je zkrátka nedotažená.

Předně je to celková koncepce: Připouštím sice, že mi něco mohlo uniknout a jistě i uniklo, ale pokud by vyšla jen v podobě novelky či delší povídky, řekněme od části nazvané Hroucení II až do konce (tj. od s. 63 do s. 122), bylo by to mnohem silnější, uhrančivější, slovem – zdařilejší literární dílo. První půlka je mlhavá, nejasná, chaotická až asociativně nahodilá, což by principielně vadit nemuselo, kdyby zároveň nebyla nestravitelná, nudná a banální (či chcete-li: myšlenkově, emočně a umělecky povrchní).

Zadruhé mám potíž s jazykem. Je mnohdy toporný a neobratný, nešikovná volba slov, morfologie, nepřirozený slovosled, šroubované větné celky, prostě škoda, že redakce nezasahovala (resp. nezasahovala hojněji). Skoro si až říkám, jestli to neměl být nějaký autorský záměr, ale nenapadá mě k tomu jakékoli možné opodstatnění (a i kdyby, tak to zkrátka není patřičně funkční).

A konečně se v textu místy – naštěstí ne tak často a je to vada, kterou lze z mého pohledu přejít nejsnáze – objevovaly rozličné konvence, vyčpělosti a lacinosti: od toposů přes všemožné motivické jednotliviny až po dějové prvky rodem z nějakého neambiciózního seriálu či barvotiskové literatury, tj. málo věrohodné, a přesto jaksi schematické.

Nic z toho bych autorovi asi nevyčítal (ač myslím, že to nečiním nijak zvlášť příkře), kdyby to kompenzoval hloubkou reflexe, prožitku, citu či myšlenky. Náběhy k tomu tam jsou a takovou linku měl dle mého názoru prohloubit a koncepčněji rozvinout. Se vzpomínkami se to jistě snese, ale říznout to každou chvilku sny/polosny/pseudosny (či co to bylo), které vlastně ani nejsou moc zajímavé (kdejaký snář či zápisník snů je poutavější), bylo nešťastné a kontraproduktivní. Nicméně právě pro tyto vzácné náběhy nakonec tolik nelituju, že jsem si knihu koupil a prokousal se jí.

1 14.09.2024