Ventimiglia komentáře u knih

Dlouho jsem přemýšlela, kam to směřuje a proč to poslouchám. Teď už vím, že kvůli dvěma momentům. Zoufalec, kterému starý kněz vzal boha, zůstal sám. Arťomovi to SÁM zní pořád v uších. A pak samozřejmě konec. Zmařená šance. Krůček od naděje. Ničemu nerozumíš, ale bojíš se toho, tak to zničíš. Jak tomu nerozumět?

4 25.06.2017

Příběh o Kupidovi a Psýché jsem do minulého týdne znala jen zběžně. V pondělí jsem objevila jeho převyprávění, učarovalo mi a použila jsem ho jako základ pro týdenní práci s dětmi. V pátek mi v knihovně padla do ruky nenápadná knížka od C. S. Lewise Dokud nemáme tvář. Nejlepší román o lásce napsaný ve 20. století, zkusím, proč ne? Teprve doma jsem si všimla podtitulu: nové zpracování řeckého mýtu o Kupidovi a Psýché. Tak to nemůže být náhoda. Přečetla jsem za jediný den, naprosto okouzlená. "Tu proměnu zahájilo psaní samo. Ať se o takový úkol nikdo lehkomyslně nehlásí! Jakmile se jednou paměť probudí, stává se tyranem. (...) Minulost, již jsem popisovala, nebyla táž minulost, o níž jsem se domnívala, že si ji (celé ty roky) pamatuji." (s. 231) Hluboké, moudré, vyzývající k tomu, probudit paměť a pochopit věci, které jsou skryté.

4 25.06.2017

Virtuózně zachycená nejmenší hnutí lidské mysli a nemožnosti vzájemného porozumění. Věci si vykládáme po svém, na základě svých životních zkušeností, sterotypů, podle své touhy. Ruměnec stárnoucí ženy, která trpí nepříjemnostmi spojenými s přechodem: "Proč jsi zčervenala?"

Dokonalá práce s motivy (nuda, ruměnec, aaaaaa, mrknutí oka), mistrovské. Ale - upřímně - druhý den po přečtení nezůstalo nic, snad jen vzpomínka na to, jestli muž dokáže pochopit (ne pochopit, vžít se!), jaké to je, když vás uprostřed důležitého hovoru postihne nával.

3 25.08.2024

(SPOILER) Nevěrohodná vypravěčka, která se ozývá z podsvětí: "Oba jsme byli - jak jsme sami připustili - zdatní a bezostyšní staří lháři. Je s podivem, že jsme vůbec uvěřili jedinému slovu, jež ten druhý řekl." (163) (Ta, která si závojem halí tvář = Penelopé; copak můžeme opravdu poznat druhého člověka?)

Odysseova cesta mohla být ovlivněna bohy a nadpřirozenými jevy ("hodnověrná historka"), jak se o tom píše, nebo mohla proběhnout úplně jinak (Kirké, nevěstinec).

Je Odysseus hrdina, nebo svévolný násilník (pověšené služky)? Chór jako hlas těch, kterým vládnou jiní, a které sní o lepším životě, ale zároveň přijímají realitu. Chóry mají různé formy - balada, video, lidový popěvek, námořnický popěvek atd. Proč byly služky zavražděny? (Homér: chůva Eurykleia označí 12 služek za nemravné a neposlušné, neloajální. A co je pravda? - Hledejte ji...)

Penelopa by se mohla napít z Vod zapomnění a prožít další životy, ale na rozdíl od Odyssea a od Heleny tak nečiní (je dospělá); oni to zkouší znovu a znovu, ale vždycky to skončí špatně. "Můj minulý život byl plný potíží, ale kdo ví, jestli ten další by nebyl ještě horší?" (176) Matka najáda (věčně nedostupná) jí radila, aby byla jako voda, která neklade odpor, všechno obteče. Nápadníky obelstí tím, že ve dne tká rubáš, v noci ho za pomoci služebnic páře.

"Pochopila jsem, že interpretace celé trojské války se změnila," povídám jí (Heleně), abych jí trochu sebrala vítr z plachet. "Teď si lidé myslí, že jsi byla jen mýtus. Šlo jen o obchodní trasy. To dnes tvrdí badatelé." (175) Vtipné ("je neuvěřitelné, jak živí neustále otravují mrtvé", s. 173), s pořádnou dávkou ironie, zvláště tam, kde mluví o bozích. Ti nikdy nedospějí, k lidem se chovají "jako haranti", házejí kostky, komu splní jeho modlitbu a komu ne. Člověk dospět může, a své zkušenosti si lidé mohou předat právě prostřednictvím mýtů.

3 25.08.2024

Přečteno na základě doporučujícího článku P. Koubského. Napsáno nepochybně brilantně, znepokojivá atmosféra. Podobně jako u Kafky víme o postavách minimum (ani jména neznáme, pouze hlavní postava v retrospektivách odhalí některé zvláštnosti své osobnosti a naznačí něco málo o svém manželství), stejně jako o skutečném smyslu výprav, které končí katastroficky, či o tajemných (a děsivých) jevech v prozkoumávané oblasti. Nikdo nevěří nikomu, pravděpodobně nikdo dohromady nic neví, ani nejbližší lidé si vlastně nemohou porozumět.

3 24.08.2024

(SPOILER) Hluboce se mě dotýká.

Z hlediska dítěte: nemožnost milovat někoho, s kým nemám o čem mluvit, s kým mám tak málo společného, za koho se stydím, na koho se z hloubi duše zlobím za všechno, co mi udělal i neudělal; nemožnost úplně opustit člověka, ke kterému cítím podivnou směsici něhy, odtažitosti, hněvu, blízkosti a vlastně i porozumění. A nakonec i hrdost, že se svým způsobem a do jisté míry svému osudu vymanila. Působivé pasáže - např. jenom aby matka nepřišla na školní besídku nebo prasklé slepé střevo a matčina lhostejnost.

Za hlediska ženy: vzrušení, že to dokázala, že odešla, že už se nenechala. A změnilo to život všem. Člověk se tolik bojí změny, toho, že by mohla ublížit ostatním - a ona ta změna vlastně (často) prospěje celé rodině.

Těžko chápu některé komentáře, ve kterých jsou jejich autoři znechuceni, že se probírá ze všech stran život pořád jedné rodiny. Ale copak je ta rodina jednolitá masa? Copak nemá každý její člen své bolesti, radosti, třinácté komnaty, důvody a touhy?

"Sociální distance kontaminovala veškeré naše vztahy natolik, že už jsi ve mně viděla jen nástroj třídní agrese, a to mě málem zabilo." (s. 73)

3 06.07.2024

V tomto typu čtiva neočekávám, že příběh bude pravděpodobný, takže mi absurdita (zvláště akčního závěru, ale koneckonců i citových veletočů postav) nevadila a brala jsem ji jako součást žánru, u něhož oceňuji napínavost - a tu jsem dostala; ovšem příšerný, kostrbatý překlad a množství pravopisných chyb, to už bylo přes čáru.

3 05.05.2024

Tak mi zase jednou docvaklo, jak jsem nevzdělaná, kolik toho nevím o literatuře (a o filosofii teprve); bohužel neocením spoustu narážek. Znala jsem jen úryvky z Hostiny u Trimalchiona - takže překvapení velké. A hned mám velké plány, jak si znovu přečtu Zlatého osla, jak si osvěžím Epikúrovu filosofii (zaujal mě Putnův doslov - hypotéza: "Ono předporozumění, s nímž Petronius maluje svůj svět, je předporozumění epikúrovské. To proto se nad společností zištnou a chlípnou, hemživou a bezcílnou, nepohoršuje explicitně, jak činívají zejména stoici. Z mírného odstupu "zahrady Epikúrovy", nezúčastněnně a přitom zúčastněně, jsa venku i uvnitř zároveň, pozoruje, co vidí.", s. 176).

"Jen si, smrtelníci, naplánujte velké věci! A abyste nic neriskovali, zabezpečte své podvodně získané majetky na tisíc let dopředu. Tady ten taky ještě včera kontroloval svoje účty a přesně věděl, který den se vrátí domů. Ó bohové a bohyně! A kde zůstal ležet? Jak daleko od svého cíle?" (s. 119) A ještě jedna nadčasová hláška: "Když nebudou dělat, co se dětičkám líbí, zůstanou, jak správně Cicero říká, ve škole sami." (20)

3 21.04.2024

Opět skvělé čtení, které chcete mít v domácí knihovničce, abyste se k němu mohli vracet. Inspirace k novým pohledům na hrdiny antických mýtů. (Vypadá to divně, taková chvála, když nedočteno - ale někdo si to zarezervoval v knihovně; to neznamená, že se k Perseovi nevrátím.)

3 25.08.2022

Druhý pokus o Gatsbyho, s představou, že po mnoha letech a životních zkušenostech v něm objevím, co jsem v dospívání neviděla. A ano, teď jsem ocenila skvělý jazyk, metafory, dojem delikátní vzácnosti každého slova, barevnou atmosféru ("orchestr právě hraje žlutou koktajlovou hudbu a opera hlasů moduluje do vyšší tóniny"), vracející se motivy (zelené světlo, pohledy na oblohu). Nicméně dočetla jsem jen se sebezapřením, obtěžovaly mě hlubokomyslné výlevy ("Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné." - jaké vtělení, sakra?!, myslí to vážně?) a práce s náznaky, stejně jako postavy, které mě vlastně nezajímají. Takže: tři hvězdičky ne proto, že bych neuznávala literární kvality, ale proto, že Velkého Gatsbyho jsem i napodruhé minula. :(

3 30.07.2022

Čtení opravdu strhující; jen motiv čokolády mi připadal nadbytečný, příběh je dost silný i bez magické berličky. Psychologie postav velice zajímavá, i když byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli jsou motivy pro jednání ve skutečném životě skutečně tak komplikované. - Pasáže o povaze moci v ruském impériu jsou dnes aktuální; ještě před rokem bych je tak silně nevnímala...

Z rozhovoru s autorkou v Deníku N: "Pro mě je velmi důležité, ať už vyprávím jakýkoli příběh, dívat se na to pokud možno z mnoha perspektiv a různých stran. V Gruzii se často historicky schováváme za roli oběti, říkáme – my jsme ti malí, my jsme neudělali nic špatného a vždy za všechno mohou ti zlí Rusové. Ale ono to úplně není pravda, protože samozřejmě v NKVD, v KGB, všude byli i Gruzínci. A to už vůbec nemluvím o tom, že Stalin i Berija (sovětský ministr vnitra, pozn. red.) pocházeli z Gruzie. Pro mě je důležité, aby člověk mluvil i o vlastních kostlivcích ve skříni. A zároveň samozřejmě mnozí Gruzínci byli oběťmi. Málokdy v životě je něco dobré a špatné, černé a bílé, všechno je často komplexní, propletené a propojené."

3 15.07.2022

Odloženo, příběh možná působivý, ale po stránce literární velmi slabé (jazyk, způsob vyprávění, plochost postav).

Jednohubka, která se rozjela docela dobře, ale celkem rychle uvadala, takže dočteno spíše ze setrvačnosti než ze zvědavosti.

3 11.07.2021

Třetí díl už poněkud únavný - hlavně v neustálém připomínání předchozích dějů (které by se jistě vyplatilo ve volně navazujícím cyklu, ale v takto pevně propojené trilogii se mi jeví zbytečné - kdo by začínal třetím dílem bez znalosti předchozích dvou?). Akademie protkaná tajnými chodbami a tunely, překombinovaná zápletka, výhrady k překladu a redakční práci... ale: přes to všechno jsem četla ráda, ocenila jsem popis emočních stavů hlavních postav i to, jak do děje autorka nadávkovala různé současné jevy, potěšila mě linka o obraně demokracie a boji proti zkorumpovanému Kingovi (skvělá mládež, která lidstvo prostě nedá!) i Steviin vývoj, když dospěla k tomu, že "je přesně tím člověkem, kterým chce být". A to je přece báječné. - A to nemluvím o losech. :)

3 24.03.2021

"Co myslela tím, žes měl pravdu? Je to tak moc důležité? Tedy mít pravdu? Nemluvě o schopnosti nebo vůli zasít hlodavou pochybu do víry jiného člověka? Ne, říkám si, nechci odpověď..." (s. 166) Žádnou odpověď ani pravdu nedostanete. Ale knížka vyvolá spoustu otázek. Co se v příběhu vlastně stalo? Kdo byla Brusinková královna, co vlastně viděli a slyšeli Solrun a Steinn, co tajemného se přihodilo před třiceti lety a jaký to mělo smysl... A jak to mám já? Čeho se bojím, po čem toužím, čemu věřím, co je duše, co je láska a na co umírá? Solrun se raduje z toho, že je ještě něco víc než tělesná přirozenost, že je něco trvalejšího. A přesto se zdá, že tato její naděje byla tak křehká...

3 08.07.2019

Druhý a poslední pokus o četbu "postPoirota": marná sláva, Poirot to prostě není (píšu to s plným vědomím toho, že nelze čekat nemožné, a autorku z toho nijak neviním). Kouzlo této postavy Sophie Hannah nějak uniklo.
Přesto jedno pozitivum: pobavil mě popis postavy, která dokáže vystihnout, co lidé potřebují, a servíruje jim to na stříbrném tácku. Tomu se nedá odolat.

3 18.03.2019

Několik nezapomenutelných pasáží. 1) Válka mezi Dány a Němci 1848. Rádobyvojáci nejsou vycvičení, připravení, vůbec netuší, co je čeká. Ale jsou permanentně udržovaní v bojeschopnosti prostřednictvím alkoholu. "Myslel přitom na jediné: kdy dostane další kořalku?" (28) "Konečně se dostavil tolik očekávaný účinek kořalky. V opilosti jsme se propadli do prázdnoty, jež povstala z hrůz kolem nás. Plavili jsme se po temném moři s jediným cílem: nedívat se dolů a neutopit se." (29) Velice působivé je i líčení zajetí poražených Dánů.
2) Úžasné dramatické líčení dobrodružství Alberta Madsena, který se vypravil hledat svého otce Lauridse. Nechá si perly a vysušenou hlavu kapitána Jamese Cooka? Najde vykoupení?
3) Účast marstalských námořníků ve druhé světové válce. Knud Erik a jeho zoufalství: malá červená světýlka, která ho ničí. Je kapitánem lodi v konvoji a zmítají jím protichůdné city. Žádná loď nesmí zastavit a pomáhat tonoucím z lodí, které zasáhla torpéda nebo bombardéry: do lodi, která zastaví, by narazily další lodě a katastrofa by se znásobila. Ale pro každého námořníka je zásadním principem solidarita - tonoucímu se prostě musí pomoci. Knuda Erika pronásledují červená světýlka, která označují námořníky v ledové vodě, i ve snech. Jak se s tím vyrovnat? A nádherný obraz dítěte, Haralda Modrozuba, který je zachráněn a který vrátí smysl zničeným životům.
Není to lehké čtení - ale zato silné!

Jsem vděčná za různost názorů, vyjádřených kultivovaně a přesně. Není to bohužel příliš častý jev...
A pár výpisků (jsou vytržené z kontextu). Jeden jazykový: "Avšak tolerovat neznamená být pln ohledů, nýbrž toliko připouštět, trpět, co se nám příčí (původní latinské tolerare značí nést břímě, doslova i přeneseně). (…) tolerance (tolerantia, "trpělivé snášení zla") (…) (s. 17).
"...existují lidé, kteří považují náboženství - najmě monoteistická - za škodlivá. Kteří dospěli k závětu, že Bible a Korán urážejí lidský rozum a zbavují člověka soudnosti." (…) (18) - Tak jsem o tom dosud nepřemýšlela - a přitom o existenci takových lidí nelze pochybovat, stejně jako o: "Pravidlo je prosté - ta která víra je soukromá záležitost, která se týká některých z nás; společnost je záležitost veřejná, která se týká všech: je žádoucí vnímat a spravovat obě skutečnosti odděleně." (s. 24)

Víc než události kolem roku 1989 mě zaujala duchovní cesta vypravěčova. "Stydím se za tolik své nesvatosti. Bude třeba zabrat - když už nefunguje cit ani rozum, utáhnout všechny šrouby a hnát to čirou vůlí. Když to bude nutno, třeba i SILOU." (s. 32) Jak nevzpomenout na Dostojevského Šatova z Běsů ("Já budu věřit!"). A pak pochybnosti, někdy zoufalství: "Maminko, babičko, Bože dobrý, já chci vědět pravdu o církvi, do které patřím, ale nechci být potom a z toho takhle smutný a trpký..." (111) "A že církev protestuje - to může překvapit leda někoho, kdo biskupy nezná zblízka. Strach, nerozumění světu a vlastnímu místu v něm, agrese. Uškodili tak křesťanství podstatně víc než ten film (Poslední pokušení). Pitomý klerikalismus a pitomý antiklerikalismus se vzájemně doplňují a nemohou jeden bez druhého být." (178) A hledání, usilovné, neustálé.

A nezapomenout na toto: "Umět zestárnout, to je největší úkol. Pán Bůh mi k němu sílu, nám všem sílu, darovat rač, moc a moc prosím." (164)

Nemohla jsem při čtení nemyslet na Knihu o cintoríne od S. Tále (D. Kapitáňové). Vypravěče Knihy o cintoríne "omlouvá" jeho handicap, vypravěče Příběhu opravdického člověka neomlouvá nic. Nebo ano? Přece "příležitost je třeba chytit za rohy", "proti větru se čurat nedá", doba už je taková, muž má využít příležitosti, aby zabezpečil rodinu, je třeba pochopit čtyřicátníka, který je sice děsivě omezený, ale žije v omezené době a touží po svém štěstíčku, po femme fatale, po níž ve výtahu zůstává omamná vůně... Samozřejmě mě hrozně štve nebetyčná naivita, se kterou se vypravěč nechá manipulovat cílevědomou V. (je legrační sledovat, jak se mění ve Vikinu a Ožgajku), estébákem "Ondrou" - a možná i jinými, provokuje mě, co si do deníku píše o své manželce a ženách (šovinista!), nesnáším ho za to, jak se chová ke své matce (všimněte si - jako by to ani nebyla literární postava, je mi odporný jako skutečný člověk), hnusí se mi, jak sám sebe v jakékoli situaci omluví, očistí, jak je tupý (Pavel Vilikovský ho dobře napsal: ta postava mi hýbe žlučí), jak snadno mění názory, jak nemá žádnou sebereflexi, při udávání zvažuje jen to, jestli z udavačského dopisu nebude mít problémy...

Jakmile se vypravěč jednou zaplete do intrik, na které prostě nestačí, nezadržitelně se řítí tam, kde ho čtenář může odsoudit. Jenže. Co když to bylo prostě neodolatelné: využít každé možnosti, něco získat, něčeho dosáhnout, nebýt nulou. Ještě honem něco zažít, ještě milovat, něčeho dosáhnout, nebýt nulou... a času je tak málo. Schizofrenní výchova, vymytý mozek. "My tu krize ani nezaměstnané nemáme, jen taková krizová období když se soudruzi tam nahoře rvou, kdo bude mít větší slovo a koryto, a potom po bitvě vítězové musí uklidit poražené a zavést zase svoje pořádky." (47)

Tož dobře to napsal Pavel Vilikovský, a číst bychom to měli všichni, abychom věděli; akorát že ze čtení zůstává pachuť a otázka: obstála bych?

3 26.07.2018