wendys93
komentáře u knih
Dýchej za mě
Eva Střihavková
Dýchej za mě je...taková krása. Fakt! Totálně mě ten příběh odrovnal, dojal a vtáhnul hned od prvních řádků. Možná pro tu intenzivitu příběhu, možná pro to umělecko-intelektuální prostředí, možná díky hlavní hrdince/hrdinkám, který byly ve své době silnějšími, než si možná sami uvědomovaly. Každá jinak, protože má každá jiný životní směr, vidí jeho smysl v různých aktivitách, sama sebe vnímá odlišně. O to víc však vyniká kontrast povah dvou sester, které se mají k smrti rády. Eva Střihavková dokázala ze střípků a fragmentů života Augusty Nekolové, české malířky, které doba příliš nepřála - za jedno byla ženou, za druhé byla poměrně silná a emancipovaná a za třetí...za třetí začíná první světová válka - poskládat velmi emotivní příběh těch, kterých se Gusta nějak dotkla. Kéž by se narodila dnes. Určitě by měla víc možností k tvorbě, k seberealizaci, k tomu aby mohla lépe dýchat.
Takhle za ní ve vzpomínkách, dopisech a historkách vzpomíná její sestra Milada a promlouvá k nám ústy pravě Evinými ústy. Škoda, že po Gustě zbylo jen to a pár obrazů, které ovšem berou dech.
Pláňata
Petra Dvořáková
Víte co je průšvih? Když se lidi, co se mají rádi nedokážou domluvit. Když se něco špatně pochopí nebo řekne, když se něco říká až moc těžko a tak se radši mlčí, když má jeden pocit, že mu druhý tak docela nerozumí a zlehčuje to, co by měl brát vážněji. Pak strašně snadno dojde k hádkám, nedorozuměním, slzám...
Petra Dvořáková tenhle motiv v různých variantách používá poměrně často a ve svých příbězích tak odráží to, o čem se bojíme mluvit nahlas a veřejně. Je to taková pomyslná literární facka člověku, doprovázená výkřikem "TAK UŽ SE KONEČNĚ VZPAMATUJ, JINAK PŘIJDEŠ O HODNĚ!"
A tohle všechno je obrovským benefitem i jejího posledního románu Pláňata, který je navíc ztemněn nelehkou dobou komunistickou, která pohodový rodinný a pracovní atmosféře nepomohla ani tam, kde by jinak vládl klid a mír zbraní.
V Královských zahradách
* antologie
S tvorbou Stephena Kinga žiju už....mnoooo...nějakých šestnáct let. Bože to je děsný číslo, když se nad tím člověk zamyslí. Každou jeho novou knížku si jdu hnedka s chutí koupit a užívám si každičkej další příběh. A je, myslím, skvělé, že se jeho velcí fanoušci z řad skvělých českých autorů tak trošku spolčili a kolektivně mu vzdali holt svými vlastními příběhy.
Každý z nich je jedinečný, je z něj cítit jeho tvůrce a přitom má vždycky trošku příchuť Kinga. Je to jako jíst skvělý jídlo, který vás překvapí každým dalším soustem, a navíc si každou jeho chuť budete pamatovat ještě po dojedení. Nebo ještě líp. Tahle antologie je brutální, chutná, opulentní hostina na královským dvoře, kde se stoly prohýbají a každej si tu vybere to, co mu chutná. I když vegetariány bych asi nezvala.
Čokoládová krev
Radka Denemarková
Němcová, Rockefeller, Sand. Tři velké a významné osobnosti lidských dějin, které spolu, zdánlivě, nemají nic společného. Alespoň na první pohled. Na pohled druhý je však spojuje mnohé. Když pomineme dobu, ve které žili, tak je nesmírné odhodlání a touha uspět. Získat úctu, postavení, náklonnost...dost možná i respekt, lásku...spokojenost.
Radka Denemarková je spojila jedním příběhem, jednou knihou, jedním vyprávěním. Posadila je do různých kupé v jednom vlaku, svlékla je ze šatů a oškrábala je na holou kost. Ukázala je tak, jak nám je dějiny zatajily, vrátila jim hlas a nechala je, konečně, svobodně a hezky nahlas křičet.
Tohle je neskutečně skvělá, silná a v mnohém výjimečná kniha, ve které autorka opět dokázala, jak důležitou autorkou pro současnou literární scénu je.
Zápisník alkoholičky
Michaela Duffková
Musím říct, že moc nerozumím tomu, proč se tyhle texty dočkaly knižního zpracování. Jako blog super a určitě terapeutický, nicméně na knihu je jich škoda - ufňukaná zpověď nespokojený ženský, která si neváží toho, co má a trpí pubertálním pocitem "nikdo mi nerozumí". Jazykově nezajímavý, příběhově vlastně taky. Kdyby zůstalo u blogu, bylo by to lepší
Světlo mezi oceány
M. L. Stedman
Ufff tohle pro mě bylo hodně silný a intenzivní čtení. V mnoha ohledech. Protože i já občas toužím po samotě a izolaci od lidí - i když tomu možná někdo někdo nevěří. I já jsem strašně dlouho hledala člověka, kterého budu bezpodmínečně milovat a kvůli kterýmu změním svůj život - i když to tak nějakou dobu nevypadalo, i já moc toužím po dítěti, po někom koho vychovám, komu předám svojí lásku ke kultuře a literatuře, komu vštípím hodnoty, které mi přijdou důležité.
V hlavních hrdinech tohohle románu sem se zkrátka hodně našla. I jim se tak nějak nedaří splnit si sny, i oni naráží na třecí plochy v samotě, ve vztahu, v neschopnosti naplnit vysněné rodičovství. A tak je v jednu chvíli každý sám i přes to, že se jeden druhého dotýkají, spí v jedné posteli, dýchají stejný vzduch. A je jen na nich, jak se s tím vším poperou a jestli ze života vyváznou se ctí a s hlavou vztyčenou.
Sudetenland
Leoš Kyša
Tenhle román skvěle kombinuje historický román s troškou alternativní falše a hrátek s "co by kdyby", okořeněný kapkou thrilleru a detektivní zápletky. (Ne)odsun sudetských Němců, poválečné trable na všech frontách, nepěkná vražda, volby, násilnosti...mezi tím se jak nudle v baňce plácá jeden novinář a spousta lidí by už radši od všeho a všech měla klid. To je dost dobrých námětů na román ne?
Pro mě osobně to bylo první setkání s kyšovsko-kotletovskou tvorbou a musím říct, že po dočtení sem fakt namotivovaná na to, přečíst si něco dalšího.
Na neVěčné časy
* antologie
Máte rádi spíš blbý konce nebo ty šťastný ve stylu "a žili spolu šťastně až navěky"? Radši princezny, víly a spol. nebo kostlivce a návštěvy ze záhrobí? Příběhy miloučké nebo spíš trošku kruťárenský? Ať tak či tak dá vám tenhle sborník od obojího něco. Každej si tu přijde na svý.
Na neVěčné časy je totiž jak vitrína v cukrárně. Od čokolády přes ovoce až po fondán a marcipán. Příšery hrůzohrůzné i méně hrůzné, alternativní reality, osudy pohnuté i pohnutější, autorky nové i profláklejší. Příběhů ranec, každý jiný, originální, s vlastním hlasem a stylem vyprávění.
Člověk tak velice dobře najde to, co má rád, co ho potěší, co mu...na duši polahodí. Jasně, nemusí vám sednout všechno, ale třeba vás zrovna nějaký autor překvapí a tak sáhnete po jeho další tvorbě. A přesně takhle, myslím si, by měly sborníky fungovat.
Kluk z kostek
Keith Stuart
Tohle je skvělá kniha. Dojemná, emotivní, smutná i veselá. Příběh v ní má obrovskou hloubku a pokud se mu rozhodnete naslouchat, tak má mnoho potenciálu pro to, zahrát v člověku na ty správné struny, otevřít jedno velké téma a hlavně...hlavně ukázat, že život s postižením, ať už se týká přímo vás, vašich blízkých, vašich dětí stojí vždycky za to.
A co si budem, vyrovnat se s tím, že vaše dítě není úplně škatulkový a, dejme tomu, klasický, není zrovna jednoduchý a najít v knížce, v krásně napsaném příběhu, aspoň inspiraci k tomu, jak to zvládnout a připravit mu krásný a bezpečný svět, je něco, co rozhodně pomůže.
Drak na polní cestě
Jiří Hájíček
Ufff tohle byla zase síla. Jiří Hájíček prostě žádným svým románem nezklame. A i tady přichází s velmi propracovaným, psychologickým příběhem o lidech z malé vesničky, jejich problémech, starostech pracovních i osobních a taky o jednom velkém korporátu, jehož zaměstnanci a majitelé mají pocit, že prachy a vliv jim dávají neomezenou moc.
Musím říct, že občas se mi u čtení chtělo fakt brečet a jakási tíseň tu pořád nějak přetrvává. Jasně s dědictvím po předcích jsou starosti, zvlášť, když jde o nemovitosti, ale zbavit se bez mrknutí oka a s vidinou zisku, není zrovna košér což?
Jirka Hájíček sice přijde na trh s jednou knížkou, co pět let, ale to čekání se setsakra vyplatí. Sice vás emočně dost rozebere, ale...co už. Život není peříčko, tak proč tvrdit opak?
Woodhill
Eleanor Corvin (p)
Pfuuuu tak tohle bylo špatně. Nedávno sem se zapojila do společnýho čtení Woodhillu, romantický fantasy s prvky hororu, která podle anotace i ohlasů vypadala dobře. Minimálně tak dobře, že i já sem na ní dostala chuť. Měla sem docela náladu na fantasy oddechovku a tahle navíc slibovala i napětí, ty horory a čtivej příběh. No, upřímně, za sebe musím říct, že sem v uspokojivé kvalitě nedostala ani jedno.
Postavy jedna jako druhá a to nejen v povahových, ale i vizuálních rysech, hororový prvky tak moc okrajový, že kdyby tam nebyly, dohromady nic by se nestalo a čtivost sem postrádala už tuplem. Na to, že už za sebou @knihozroutka_eleanorcorvin nějakou tvorbu má, bych čekala i na oddechovku víc. Protože i takováhle knížka se dá napsat dobře, zajímavě a poutavě aniž by připomínala slohovou práci s neustále se opakujícími slovy a frázemi.
Puberťáci a ti, co jim stačí fakt zrnko písku nějaký kvality, originality a spisovatelského umu pravděpodobně zaplesají, já odkládám nedočtené a vracím se ke svým stálicím.
Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech
Karin Novotná
To si tak čtete o příšerách, co žijí kdesi za mraky a nad váma temnej kumulus velkej jak kráva, ze kterýho začne za chvíli chcát. No...díky moc za zážitky přírodo, ale to nemuselo být.
Tahle novelka byla plná neklidu a nepokoje. Ale taky milých lidských podivností a statečnosti postavit se nejen nebezpečí, které je kdesi skryto, ale i tomu, kterému musíme s odhodláním čelit každý den. Protože lidi bejvaj zlý. A děti kolikrát ještě víc.
Autorka v tomhle příběhu přichází s velmi originálním, odvážným a dovolím si tvrdit, že i smělým nápadem o...přízracích, démonech, monstrózních bytostech odkudsi z hlubin temnoty? sama to vlastně nemám pořád nějak ujasnění a dohromady si myslím, že je to vcelku jedno. Podstatné je, že je to fakt děs děsivý a že tyhle, dejme tomu zrůdnosti potkat fakt nechcete. Hlavní hrdinka takový štěstí nemá, ale protože není žádná bábovka a lidi jí celkem systematicky ubližují už roky, nějaký okřídlení tvorové, co nemají úplně nejlepší záměry, jí sandál fakt nerozhází.
Chapadla Černé hvězdy
Tereza Kadečková
Tereza Kadečková se ze souše ponořila do vod oceánů, od draků přesunula k rybám a vodním zrůdičkám a celej svět si tak trochu potopila. A ostatně...proč ne, že jo?
Skvěla napsat umí oba světy a i tady si neskutečně hraje. Se čtenářem, kterého si vodí kam chce jak poslušnýho věrnýho pejska - ona Terčina tvorba se opouští a zrazuje dost těžko, mimochodem a prostě jí chcete být věrní - a hraje si i s postavama, které nechává riskovat, obchodovat na černém trhu se zbožím i vlastní ctí, prodávat svoje tělo, tělní tekutiny, čest...
Chapadla černé hvězdy sou takovým mafiánským, dark thrillerem ve fantasy světě. A zas...proč by ne? Však to vždycky nemusí být o dracích, válečnících a takový tý okoukaný klasice ne?
Balada pro Emily
Jarmila Stráníková
Tohle bylo výborný čtení. Fakt sem si ho užila, i když to nebylo nic pohodovýho. Balada pro Emily je silným psychologickým románem, který zcela jednoznačně ukazuje, jak sme jako lidi nesnášenliví vůči ostatním, jak moc si ubližujeme navzájem v naprosto mylné představě, že máme právo na pomstu bez rozdílu a slitování a že ze zla nikdy nemůže vzejít nic dobrého.
O to silnější pak celý čtení je, když si uvědomíte, že vše je založeno na skutečných událostech, místě, době...a o to víc si přejete aby to celé byla jen pouhá fabulace.
Vypůjčený čas
Zuzana Strachotová
Tak tohle bolelo. Hodně. Fyzicky i psychicky. Člověk by si ani netypnul kolik smutku a bolesti se kůže ve sci-fi knížce skrývat. No...Zuzka opět nezklamala a přišla s božím a silným příběhem, který nás nejenže přenese do vzdálené budoucnosti plné technických vymožeností, strojů, robotů a techniky, o které se nám může leda tak zdát, ale nastavuje i zrcadlo celé naší, minulé a rozhodně i budoucí generaci. Skvěle zobrazuje rozdílné kastovní systémy, rozdílnost lidských povah, používání a zneužívání moci ve prospěch svůj i pokroku a lidskou zaslepenost v případě, kdy chce jeden dosáhnout svého cíle aniž by se ohlížel na následky nebo bral v potaz city a důstojnost ostatních. Právě o důstojnost a svobodu je totiž v tomhle příběhu hlavní hrdinka připravena a degradována na to nejnicotnější s čím lze zacházet.
S autorkou jsem před lety uspořádala stream o jejích předchozích knížkách.
Bolestná laskavost
Jo Browning Wroe
Jestli jsem letos četla smutnější a bolestnější knížku, tak to byla tahle. Takže ten název je skutečně víc než výstižnej. Četla jsem ji dlouho, odkládala, zas se k ní vracela. Obojí s těžkým srdcem a i přes to, že je celý ten příběh krásně napsaný. Citlivý, jemný a často i poetický jazyk tu dost silně kontrastuje s tou všudypřítomnou špínou, prachem a pachem smrti, který se člověku zažere do každého póru. Stejně jako ten příběh samotný. Před touhle knížkou se vážně sluší smeknout.
A to nejen kvůli příběhu, ale i pro její psychologickou rovinu na níž se postavy pohybují, vracejí se zpět, vyvíjejí se, prehodnocují svoje životní kritéria a hodnoty. Jako každý z nás. Jen na pozadí jiných událostí.
Letargie
Antonín Mazáč
Na autorovu tvorbu jsem narazila dost náhodou, když mu teď vyšla novinka a objednávala jsem ji do práce. Anotace zněla dost zajímavě, tak jsem si řekla, že se zkusím podívat po prvním díle jeho série abych zas trošku víc prozkoumala vody českýho krimi-thrilleru. A rozhodně jsem neprohloupila, protože tohle bylo vážně hodně dobrý. Napínavý, dramatický, čtivý od začátku do konce...je pravda, že tam bylo pár scén a momentů, který mohou působit tak trochu vycpávkově, ale právě ty tak nějak dokreslují celou atmosféru příběhu, dodávají mu na autentičnosti a tak nějak vše správně dokořeňují. Za mě určitě velký doporučení. No, a kdo by se chtěl o autorovi a jeho tvorbě dozvědět víc, může kouknout na náš nedávný společný stream.
Esence hrůzy
* antologie
V rámci žánru je tohle skvělá věc. Pestrá, poměrně čtivé a rozhodně splňující moje kritéria nejen na knihu jako takovou, ale i na horor. Nejsem fanouškem kýčů, přehnaností, potoků krve a podobných kravinek, na kterých současný horor - ať už knižní nebo filmový staví - a sem fakt ráda, že se pořád objevují texty jako tyhle. Takové, co mi naženou strach, příjemně zamrazí a navodí pocit neklidu a nepokoje, který přetrvává i pár dní po dočtení.
Tenhle pokoj se nedá sníst
Nicol Hochholczerová
Knížek s tématikou sexuálního zneužití dítěte sem četla až dost, dovolím si tvrdit. Ale žádná z nich nebyla takhle...strohá, úsporná, poetická, minimalistická a přesto extrémně silná a drtivá.
Že se to celé odehrává během šesti let je jasné spíš z kontextu, než dramatického vývoje událostí. Celé je to...bez slz, přehnaně sladkých řečiček, rozlámaného dětského srdce, přemlouvání. O to hrůznějc celý příběh působí.
Díky tomu tichému přihlížení, kterému jsme jako čtenáři vystaveni, díky přístupu hlavní hrdinky, která vše přijímá s takovou samozřejmostí jako kdyby si na veřejných sloupech na ulici četla program kina, díky mlčení okolí, které ví, ale jen klopí oči a skládá ruce do klína.
Tenhle pokoj se nedá sníst je tichou a střípkovitou knížkou, která toho ale hodně říká. O něm, o ní, o společnosti...a vlastně i o nás, kteří ji čteme a se zatajeným dechem otáčíme stránku za stránkou.
Ztracené dívky z Willowbrooku
Ellen Marie Wiseman
Pfuuuu, tohle byla síla. Drsný, naturalistický, znechutilo mě to, rozplakalo, duševně rozebralo jak panáčka z lega - znáte to, nohy zvlášť, tělo zvlášť, hlava zvlášť - a vůbec sem z týhle knížky měla tak jako dost brutální pocity. Umocněný navíc tím, že se všechno opírá o skutečný místo a skutečný události.
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak odporný chování může člověk k člověku projevit. Jak můžou rodiče odložit svý děti jenom proto, že nejsou perfektní a nestarat se o to, jak se mají, jak se k nim "odborníci" chovají a dál si žít svý životy ve snaze zapomenout na výsledek svýho sexuálního života, kterej podle společenských měřítek postrádá známky dokonalosti.
V tomhle románu je fakt všechna špína světa - a to jak ta duševní, tak ta fyzická. Autorka všechno na čtenáře pálí jak z kulometu a nedá mu moc prostoru vydechnout. Člověk tak může jen tiše doufat, že to bude mít dobrej konec - i když i ten je tu dost spekulativní. Mělo "Rekviem pro panenku" dobrej konec? Hrozně bych chtěla věřit tomu, že takový místa už na světě nejsou...ale víte jak.