wendys93
komentáře u knih
Zádrhely
Gian Marco Griffi
Mám ráda víno, sluneční svit, když se v létě v podvečer trošku ochladí, ale není zima, vůni olivovníků a čerstvý jahody. Mám ráda italskou mentalitu, víno a jídlo. A taky literaturu.
Na povídkovou sbírku Zádrhely sem narazila loni na Noci literatury a musím říct, že už z ukázky sem byla nadšená. Ani knížka jako celek nebyla zklamáním. Je to zas úplně jiný rozměr vyprávění příběhů, vnímání textu i jazyka, pohledů na jednotlivé protagonisty. Jak když se díváte do krasohledu.
Každá z těch povídek je něčím zajímavá, poutavá, uhrančivá a svým způsobem i emotivní. Každá hraje na trošku jiné struny vkusu, zájmu i momentálního duševního rozpoložení. Tím se stávají neopakovatelnými ve své sdílnosti a jedinečnosti.
Autor tu sice vypráví jednotlivé příběhy, které jsou vždycky svým způsobem vypointované, nicméně komplexně jsou Zádrhely velmi celistvým líčením života obyčejných lidí, jejichž životy se scházejí a rozcházejí, více či méně ovlivňují a díky tomu nahlížíme i do jejich společenských postavení, morálních hodnot i prostředí, ve kterém vyrůstali a které je zformovalo do podoby, v jaké je právě v téhle knížce potkáváme.
Marta děti nechce
Petra Soukupová
Mít děti není povinnost. Spíš...dárek. I ta možnost volby je poměrně dost diskutabilní, to si nebudem nic nalhávat. Ale jakmile se člověk rozhodne, ať už pro nebo proti, mělo by to jeho okolí respektovat, podpořit, pokud je to potřeba a hlavně to rozhodnutí zbytečně nekomentovat. Upřímně, je to život a rozhodnutí jednotlivce, eventuálně páru a všem ostatním je do toho houbeles.
Proto je super, že se tohle téma rozhodla Petra Soukupová zpracovat ve svém posledním románu. Mezi námi, kromě Marty, která prostě ví, co chce, akorát jí trvá se k věcem rozhoupat - zas, když už se rozhodne, je to daná věc - mi byly všechny ostatní postavy do jedný dost nesympatický.
Každá z nich měla neustále tendenci řešit proč Marta děti nemá, proč dělá práci jakou dělá, proč děti nechce, proč chce jít do Santiaga místo toho aby jela na dovolenou s přítelem, proč si tu věc s dětma nechce rozmyslet...blablablabla. A pak se diví, že je protivná a nechce se s nima bavit. Líp by udělaly, kdyby se jí nemíchaly do života.
Tenhle román je skvělej. Intenzivní, upřímnej, vztahovej v tom dobrým i špatným smyslu, cestovatelskej a ohromně...poznávací, řekla bych. Ať už jde o cestu samotnou nebo o Martiny postoje a vztah k lidem, kteří tvoří její blízké okolí.
Díky za něj. Doufám, že je Marta šťastná.
Stíny
Lenka Oborná
Žádný člověk není černý nebo bílý. Každej v sobě máme zlého vlka, co sežral babičku i s Karkulkou a milýho psíka, který si nechá s klidem poškrábat záda. A jak pravili indiáni, záleží na tom, kterýho z těch dvou budete krmit, ke kterému se přikloníte a kterýho budete mít radši. Stejně tak to funguje i s mysterióznem a temnotou, který nás můžou více či méně obklopovat. I jim se dá naslouchat, i jim lze snadno podlehnout.
Lenka Oborná se temnotu lidské duše i tu okolní, ve které se snadno můžem utopit, rozhodla zpracovat ve své nejnovější povídkové sbírce. Jde o velmi pestrou a kompletní škálu mysteriózních, hororových i thrillerově laděných příběhů, z nichž by si některé rozhodně zasloužily širší rozvětvení. Čímž nechci říct, že by se mi nelíbily, abychom si rozuměli.
Naopak. Stíny byly moc příjemným prvním setkáním s autorčinou tvorbou, kterou určitě plánuju prozkoumat víc. Jasně, vzhledem k tomu, že jde o povídky tu najdete ty, které vás chytnou víc, některé se vám třeba nezalíbí vůbec a z jiných budete vyloženě na větvi. Což je ale svým způsobem dobře a já osobně to považuju za jistý druh benefitu. Snadno tak knížkou můžete listovat, vybrat si příběh, který je vám zrovna po chuti a naopak se časem vrátit k tomu, který jste z nějakého důvodu přeskočili.
Jo, Stíny byly moc prima a rozhodně nelituju, že sem si je přečetla.
Tajný život domorodců
Jan Kholl
Odjezd do Číny vám vztahový problémy a manželskou krizi nevyřeší. I když jde o cestu pracovní. Nebo jo? Je znamením konce absence stýskání?
Hlavní hrdina románu Tajný život domorodců to tak v jistou chvíli cítí. Navíc mu dostatek volného času, změna prostředí, jazykové bariéry i pohled na jeho osobu a chování cizími a tím pádem prakticky nezaujatými lidmi, poskytne prostor k přemýšlení a bilancování jeho dosavadního života.
Studia, vztahy se ženami, brzká svatba, zodpovědnost otcovství, rozjezd vlastního podnikání...vztahová i emocionální vyčpělost, stereotyp, nedostatek vášně, pochybnosti prakticky o všem. To je až příliš věcí k přemýšlení a minimálně jeden pádný důvod na tom všem něco změnit. Dokud je ještě čas. Dokud se ještě dá začít znovu.
Kdyby mi už tak dost nepadaly vlasy, vytrhala bych si je vzteky sama. Ne proto, že by byl tenhle román špatný, ale proto, že sem si ho nepřečetla dřív. O tolik sem přišla.
Minimálně o velmi intenzivní a intimní příběh, který je krásně a dost autenticky vyprávěn. Jako by s něčím takovým měl autor sám svoje zkušenosti. Ale to už bych jen hádala. Podstatný je jedno. Tohle byla vynikající kniha a jedinečný zážitek.
Společné chromozomy
Jiří Wittek
Že s někým máte společné DNA, že vás pojí část chromozomů, genetická výbava, dost možná i společné rysy, ještě neznamená, že je tento člověk ve vašem životě tím nejdůležitějším, jakýmsi pevným pilířem, základním stavebním kamenem rodu, který se tak ve svých základech ani nehne. Spíš naopak. Často vás zradí nebo vám ublíží právě tito lidé. No, i hrdina týhle knížky má se svojí rodinou dost problémů. A co hůř, jeden z nich mu jde dost nemilosrdně po krku. Pro prachy a rodinný dědictví, proč taky jinak.
Jiří Wittek klidně moh napsat klasickej thriller s pevným psychologickým základem, dost nahnutýma rodinejma vazbama a spoustou akce a nedůvěryhodností a vlastně takový i napsal. Jenže ho okořenil o vyspělejší technologie, počínající vzestup kynetiky a roboriky a v neposlední řadě i o posun internetového připojení, které už nevyžaduje routery, kabely a nevypadává při sebemenší systémové chybě. A tak tomu všemu dodal trochu grády.
Musím říct, že tohle mě bavilo moc. Celá knížka má skvělej rytmus, spád, logický vývoj událostí, parádní akční linku a co si budem, tak i chemie mezi hlavníma protagonistama, ovšem bez romantický linky, která se sem fakt nehodí, mě moc bavila. A upřímně? I způsob života, názory, postoje jednotlivých protagonistů mi byl dost blízký. Tohle se fakt povedlo a dost bych od Jirky ocenila nějakou další tvorbu.
Říkají mi Aram
William Saroyan
Arama sem četla někdy ke konci základky nebo v prváku, ale teď sem na něj narazila v jiný knížce a říkala sem si, že bych se k němu po těch letech ráda vrátila. A musím říct, že mě to bavilo snad víc, než tenkrát. Nebo možná jinak, to asi spíš.
Já mám Saroyana obecně moc ráda. Hrozně mě baví jeho styl psaní, skladba příběhů, to jak nad nimi přemýšlí a co jimi říká. Zrovna Říkají mi Aram jsou, řekněme povídky nebo střípky života právě chlapce Arama arménského původu.
Saroyan se tu zaměřuje hlavně na takovou tu obyčejnost života, na běžné věci jako jsou rodinné vazby, vztahy s přáteli, se školou, jeho kulturní i jazykové dědictví, zkrátka takový ty obyčejný okamžiky, který tvoří běžný života běh každýho z nás.
Jasně, možná právě proto může být tahle knížka pro někoho nezajímavá a nezáživná, ale právě já sama v tomhle spatřuju tu půvabnost, něžnost...navíc, celý je to taaak krásně napsaný, že nějaká extra dramatičnost by mi celý dojem ze čtení jenom kazila.
Marta v roce vetřelce
Petra Soukupová
Mít či nemít děti? A kdy? A s kým? Za jakých podmínek a okolností? Otázek je v tomhle případě až až a řekla bych, že dokonalá a správná odpověď neexistuje. Možná proto je mateřství pořád tak velký téma. Takže se není co divit, že si ho pro svůj román vybrala i jedna z mých opravdu oblíbených českých autorek.
Musím říct, že i na druhé přečtení mě tenhle příběh dostal i když se těžko reflektuje čím konkrétně.
Možná příběhem, možná tématem, dost možná způsobem a stylem jakým je napsaný... Určitě tímhle vším dohromady nehledě na to, že aktuálně téma děti a mateřství vnímám zas jinak, než před lety.
I když, jedno zůstalo. Můj komplikovaný vztah k hlavní hrdince. Vlastně pořád nedokážu říct, jestli mi byla sympatická nebo ne. Byly okamžiky, kdy jsem jí opravdu rozumněla a chápala její obavy, strach, rozpoložení i rozhodnutí, ale pak byly pasáže a situace, kdy pro mě bylo těžký rozklíčovat jestli mě svým běsněním sere, jestli s ní soucítím nebo co vlastně.
Nicméně i tahle polarita je v pořádku, řekla bych. I nejlepší kámoš vás občas sere, i když ho máte rádi a ste tu pro něj, když potřebuje, tak proč byste takový vztah nemohli mít k literární postavě?
Tenhle pokoj se nedá sníst
Nicol Hochholczerová
Knížek s tématikou sexuálního zneužití dítěte sem četla až dost, dovolím si tvrdit. Ale žádná z nich nebyla takhle...strohá, úsporná, poetická, minimalistická a přesto extrémně silná a drtivá.
Že se to celé odehrává během šesti let je jasné spíš z kontextu, než dramatického vývoje událostí. Celé je to...bez slz, přehnaně sladkých řečiček, rozlámaného dětského srdce, přemlouvání. O to hrůznějc celý příběh působí.
Díky tomu tichému přihlížení, kterému jsme jako čtenáři vystaveni, díky přístupu hlavní hrdinky, která vše přijímá s takovou samozřejmostí jako kdyby si na veřejných sloupech na ulici četla program kina, díky mlčení okolí, které ví, ale jen klopí oči a skládá ruce do klína.
Tenhle pokoj se nedá sníst je tichou a střípkovitou knížkou, která toho ale hodně říká. O něm, o ní, o společnosti...a vlastně i o nás, kteří ji čteme a se zatajeným dechem otáčíme stránku za stránkou.
Drak na polní cestě
Jiří Hájíček
Ufff tohle byla zase síla. Jiří Hájíček prostě žádným svým románem nezklame. A i tady přichází s velmi propracovaným, psychologickým příběhem o lidech z malé vesničky, jejich problémech, starostech pracovních i osobních a taky o jednom velkém korporátu, jehož zaměstnanci a majitelé mají pocit, že prachy a vliv jim dávají neomezenou moc.
Musím říct, že občas se mi u čtení chtělo fakt brečet a jakási tíseň tu pořád nějak přetrvává. Jasně s dědictvím po předcích jsou starosti, zvlášť, když jde o nemovitosti, ale zbavit se bez mrknutí oka a s vidinou zisku, není zrovna košér což?
Jirka Hájíček sice přijde na trh s jednou knížkou, co pět let, ale to čekání se setsakra vyplatí. Sice vás emočně dost rozebere, ale...co už. Život není peříčko, tak proč tvrdit opak?
Smrdutý kojot
Rosana Zvelebilová
Drzá, ironická, eroticky otevřená, sarkastická, podivnost podivná. Taková je knížka @rosanacanc Smrdutý Kojot. Trošku western, trošku BDSM román, něco jako horor...
Drzej hlavní hrdina, kterej je vychovávanej místním starostou/scherifem, jeho ženou a trošku i kurvičkama, co vám splní všechna přání. Alespoň co se vašich sexuálních choutek týče. Mno, není divu, že má tenhle týpek dost specifický povolání.
Jen tak, pro prachy, možná trochu z morální stránky věci a taky proto, že si úplně nemůže vybírat, se nechává najmout na špinavou práci.
Dluží vám někdo prachy? Vyřešeno! Máte s někým nevyřízený účty jakýhokoli charakteru? Vyřešeno! Zkrátka si ho najmete, když je potřeba. Sere vás místní bandita, co si myslí, že mu patří svět a jeho banda se nebojí ničeho? Vyřešeno! Eee možná teda.
Tenhle román je stejnej jako jako autorka. Kontroverzní, svůj, osobitej, totálně ulítlej...ale skvělej. Pro někoho. A kdo jí a její knížky nerad, může číst cokoli jinýho.
Poslední léto
Dorota Ambrožová
Jako bych se, aspoň částečně, v něčem, vrátila do dob svýho vlastního dospívání, který nebylo zrovna jednoduchý. Podivný nálady, silná rebelie, divný lásky...boj se systémem, rodinou, kantorama...no děs, co vám budu povídat.
S hlavní hrdinkou tohohle příběhu mám hodně společnýho. Možná víc, než sem si myslela. O to bližší mi byla, o to silnější pro mě ten příběh byl, tím víc a asi i intenzivnějc sem ho prožívala.
Ono když se mladá holka zamiluje do, o dost staršího, chlapa, tiše pozoruje jak žije po boku jiný ženský a do toho válčí s rodičema, který si k ní úplně nechtějí nebo nedovedou najít cestu, fakt není prdel. Jako by nestačilo, že máte hormony jak na kolotoči a tak nějak se ve svým životě drobet plácáte.
Je super, že autorka tohle všechno ve svý novele otevřela a naservírovala tak nějak čistě, naze, otevřeně
...bez pozlátka a s drzostí, která k tomuhle všemu prostě patří.
Tajný život nenarozeného dítěte
Thomas R. Verny
Tohle byl fakt fascinující text. Populárně naučná záležitost položená roky výzkumů o tom, jak se děti mají uvnitř matek. Co vnímají, jak reagují na podněty, co všechno ovlivňuje to, kým sou nebo kým se stanou.
Fascinující je ten nejvýstižnější termín, kterej tuhle knížku vystihuje. Člověk se toho tolik dozví. O sobě, svojí minulosti, lidstvu... A víte co?
Našla sem v ní i velkou harmonii a opravdu silný souznění s tím, jak si chci sama tímhle procesem projít. Protože všechno souvisí se vším. Vždycky. A ani nenarozený dítě a jeho pocity by se neměly brát na lehkou váhu.
Kagen Prokletý
Jonathan Maberry
V případě týhle knížky můj algoritmus fakt zafungoval. Za jedno byla vidět a za druhý sem si o ní mohla celkem úspěšně udělat obrázek a dojít tak k názoru, že tuhle epičnost fakt potřebuju číst.
Kagenovi nechybí akce, atmosféra a nekompromisnost s jakou jsou jednotlivé scény postaveny. Jo, Kagen mě trochu sral, občas byl až moc pasivní, trošku ufňukanej a takovej odevzdanej, ale postupně mu narostly větší koule a doufám, že i do budoucna se srovná a zapracuje na sobě. Ostatně, s tímhle světem se rozloučit nehodlám, takže...jen houšť a větší kapky. Já se toho nebojím.
Tohle se zkrátka Gnomu fakt povedlo a už teď se těším na další díly. No a taky bych nepohrdla audioknihou, protože by byla, myslím, věčná škoda, kdyby si tenhle mnohovrstevnatej a dokonale propracovanej svět nemohli užít i ti, kteří třeba nemají možnost si číst.
Suzy
Jana Pacáková
Od babičky sem kdysi dostala krásnou porcelánovou panenku. Má dva blonďatý copánky, pletenou čepičku a kostkovaný šaty. Menuje se Anča Pečmanová a mám jí fakt ráda. Není totiž posedlá, což je její velká výhoda.
Porcelánová panenka, kterou dostane hlavní hrdinka novely Suzy od Jany Pacákové dostane takovouhle krásnou panenku. Ta sice nějakou dobu dělá parádu a radost, ale časem začne dost slušně vystrkovat růžky a odhalovat svoji pravou povahu. A místo radosti začne děsit všechny okolo. Takovou panenku doma mít nechcete no.
Suzy sklízí zatím spíš negativní, případně dost rozpačitý ohlasy, což asi chápu, pokud lidé nemají nějaké předchozí zkušenosti s autorčinou tvorbou, která je dost...řekněme osobitá, spíš metaforická, než nějak víc konkrétní a velmi atmosférická. Já už od ní, kdysi dávno, četla třeba Paní pijavic a tak i ta mi přišla skvělá a v podstatě na úrovni světovýho hororu.
No a Suzy je taky taková. I když je pravda, že je tady hodně znát jak se autorka literárně i životně posunula.
Zřídlo moci
Viktor Brázdil
Musím říct, že ačkoli mi tahle knížka podle anotace přišla jako kombinace těch, které už jsem v rukou měla tisíckrát, moc mile mě překvapila.
Jo, jakási inspirace světem Zaklínače a trošku i Hraničářova učně se autorovi upřít nedá, nicméně i přesto je to velmi milej, příjemnej a v mnohém originálně pojatej příběh, který slupnete za víkend. Navíc na jeho konci najdete i recepty na lektvary, takže odvážní si doma můžou zahrát na alchymistickou laboratoř.
Viktor Brázdil fakt mile překvapil a řekla bych, že si v týhle knížce přijde na své každej fanoušek tohohle žánru. Nechybí tu ani akce, dobře rozjetá zápletka, nějaký ty vztahový komplikace...vlastně sem docela zvědavá na další díl a s chutí si ho přečtu.
V Královských zahradách
* antologie
S tvorbou Stephena Kinga žiju už....mnoooo...nějakých šestnáct let. Bože to je děsný číslo, když se nad tím člověk zamyslí. Každou jeho novou knížku si jdu hnedka s chutí koupit a užívám si každičkej další příběh. A je, myslím, skvělé, že se jeho velcí fanoušci z řad skvělých českých autorů tak trošku spolčili a kolektivně mu vzdali holt svými vlastními příběhy.
Každý z nich je jedinečný, je z něj cítit jeho tvůrce a přitom má vždycky trošku příchuť Kinga. Je to jako jíst skvělý jídlo, který vás překvapí každým dalším soustem, a navíc si každou jeho chuť budete pamatovat ještě po dojedení. Nebo ještě líp. Tahle antologie je brutální, chutná, opulentní hostina na královským dvoře, kde se stoly prohýbají a každej si tu vybere to, co mu chutná. I když vegetariány bych asi nezvala.
Zápisník alkoholičky
Michaela Duffková
Musím říct, že moc nerozumím tomu, proč se tyhle texty dočkaly knižního zpracování. Jako blog super a určitě terapeutický, nicméně na knihu je jich škoda - ufňukaná zpověď nespokojený ženský, která si neváží toho, co má a trpí pubertálním pocitem "nikdo mi nerozumí". Jazykově nezajímavý, příběhově vlastně taky. Kdyby zůstalo u blogu, bylo by to lepší
Alfa Savci: Vampyrismus
Tomáš Krafka
Ne každej upír vypadá jako Edward nebo Angel. Ne každej touží po lásce a po tom opíchat lidskou holku. Normální upír ve vás vidí je kus šťavnatýho masa, do kterýho se touží zakousnout jako do toho nejlepšího steaku. A vaší krví tu hostinu zapije se stejnou chutí jako vy sami spláchnete mastnotu nedělního oběda dobrým pivem. Tak to prostě je. Smiřte se s tím. Jooo a fakt se netřpytí ve slunečních paprscích nebo podobný ptákoviny. Grail si je těch správných upířích předností vědom. A jeho Alfa savci to dokazují. Konečně upířina podle mýho gusta
Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii
Abigail Shrier
V první řadě je asi třeba říct, že se informace v ní nedají vztáhnout na český prostředí, kde v procesu "pohlavní přeměny" hrají roli rozdílné postoje, procesy a aspekty, který všechno hodnotí a posuzují jinak - a řekla bych, že ta různost bude obecně i v dalších zemích. Takže ji na naše poměry nelze brát moc vážně.
Ani autorčina fanatičnost, která je mnohdy až nezdravá tomuhle titulu nedodává na věrohodnosti a hodnotě. Chyběl mi tu zdravý odstup, podloženost zdrojů a naopak příliš převládaly osobní názory, což se mi do odborný práce novinářky fakt nehodí. Kdyby si na tohle téma napsala román, bylo by to asi lepší. A svádět všechno na toxický vliv sociálních sítí a jejich dostupnosti, přičemž "za mých mladých let bez techniky nám všem bylo líp" je vyloženě postoj pod úroveň.
Nicméně, ve světě mají s transgender identitou očividně docela problém a v celkovém právním, lékařském i třeba psychologickém postoji k celé věci mají v Americe docela brutální mezery a díry, což asi nikoho moc nepřekvapí. Jasně, tohle bude pořád téma vzbuzující kontroverzní postoje, ostré debaty a různorodé názory, ale Nevratné poškození není úplně kniha, o kterou bychom se měli v jejich utváření opírat.
Pokud láska zvítězí
Beata Šašová
Tahle knížka byla, aspoň myslím, moje první setkání s retelingem. A musím říct, že to vůbec nebylo špatný, takže dost uvažuju nad přečtením nějakýho dalšího. Autorka si tu vzala tak trošku na paškál čtyři nejznámější pohádky, které v dětství rozhodně nikoho z nás neminuly a trošku se pohrabala jejich protagonistům v duši i v hlavě. Nabídla nové možnosti, jak na tyhle známé příběhy nahlížet, rozvedla zápletku o kousek dál a zlehka zamíchala kartami, které doposud netknuty ležely na stole.
Došlo tak k dost zajímavým zvratům, přerodům a vyústěním, které se možná nabídly kdysi dávno i Němcový, Andersenovi nebo bratrům Grimovejm, ale nebyly tak úplně vyslyšeny. Takže si na svoji příležitost, na svého autora a vlastně i tak trochu na svojí druhou šanci musely ještě počkat. A to čekání se vyplatilo, řekla bych.
Pokud láska zvítězí, tak se může z netvora stát krásný princ, Růženka znovu procitne a třeba i chudák Sněhurka vyplivne to otrávený jabko...ale co když ne? Co když by to všechno mohlo být trošku jinak a třeba by Malá mořská víla zahubila prince ještě dřív, než by jí ten šmejd zlomil srdce pro jinou?