wendys93
komentáře u knih
Alfa Savci: Vampyrismus
Tomáš Krafka
Ne každej upír vypadá jako Edward nebo Angel. Ne každej touží po lásce a po tom opíchat lidskou holku. Normální upír ve vás vidí je kus šťavnatýho masa, do kterýho se touží zakousnout jako do toho nejlepšího steaku. A vaší krví tu hostinu zapije se stejnou chutí jako vy sami spláchnete mastnotu nedělního oběda dobrým pivem. Tak to prostě je. Smiřte se s tím. Jooo a fakt se netřpytí ve slunečních paprscích nebo podobný ptákoviny. Grail si je těch správných upířích předností vědom. A jeho Alfa savci to dokazují. Konečně upířina podle mýho gusta
Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii
Abigail Shrier
V první řadě je asi třeba říct, že se informace v ní nedají vztáhnout na český prostředí, kde v procesu "pohlavní přeměny" hrají roli rozdílné postoje, procesy a aspekty, který všechno hodnotí a posuzují jinak - a řekla bych, že ta různost bude obecně i v dalších zemích. Takže ji na naše poměry nelze brát moc vážně.
Ani autorčina fanatičnost, která je mnohdy až nezdravá tomuhle titulu nedodává na věrohodnosti a hodnotě. Chyběl mi tu zdravý odstup, podloženost zdrojů a naopak příliš převládaly osobní názory, což se mi do odborný práce novinářky fakt nehodí. Kdyby si na tohle téma napsala román, bylo by to asi lepší. A svádět všechno na toxický vliv sociálních sítí a jejich dostupnosti, přičemž "za mých mladých let bez techniky nám všem bylo líp" je vyloženě postoj pod úroveň.
Nicméně, ve světě mají s transgender identitou očividně docela problém a v celkovém právním, lékařském i třeba psychologickém postoji k celé věci mají v Americe docela brutální mezery a díry, což asi nikoho moc nepřekvapí. Jasně, tohle bude pořád téma vzbuzující kontroverzní postoje, ostré debaty a různorodé názory, ale Nevratné poškození není úplně kniha, o kterou bychom se měli v jejich utváření opírat.
Pokud láska zvítězí
Beata Šašová
Tahle knížka byla, aspoň myslím, moje první setkání s retelingem. A musím říct, že to vůbec nebylo špatný, takže dost uvažuju nad přečtením nějakýho dalšího. Autorka si tu vzala tak trošku na paškál čtyři nejznámější pohádky, které v dětství rozhodně nikoho z nás neminuly a trošku se pohrabala jejich protagonistům v duši i v hlavě. Nabídla nové možnosti, jak na tyhle známé příběhy nahlížet, rozvedla zápletku o kousek dál a zlehka zamíchala kartami, které doposud netknuty ležely na stole.
Došlo tak k dost zajímavým zvratům, přerodům a vyústěním, které se možná nabídly kdysi dávno i Němcový, Andersenovi nebo bratrům Grimovejm, ale nebyly tak úplně vyslyšeny. Takže si na svoji příležitost, na svého autora a vlastně i tak trochu na svojí druhou šanci musely ještě počkat. A to čekání se vyplatilo, řekla bych.
Pokud láska zvítězí, tak se může z netvora stát krásný princ, Růženka znovu procitne a třeba i chudák Sněhurka vyplivne to otrávený jabko...ale co když ne? Co když by to všechno mohlo být trošku jinak a třeba by Malá mořská víla zahubila prince ještě dřív, než by jí ten šmejd zlomil srdce pro jinou?
Ztracené dívky z Willowbrooku
Ellen Marie Wiseman
Pfuuuu, tohle byla síla. Drsný, naturalistický, znechutilo mě to, rozplakalo, duševně rozebralo jak panáčka z lega - znáte to, nohy zvlášť, tělo zvlášť, hlava zvlášť - a vůbec sem z týhle knížky měla tak jako dost brutální pocity. Umocněný navíc tím, že se všechno opírá o skutečný místo a skutečný události.
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak odporný chování může člověk k člověku projevit. Jak můžou rodiče odložit svý děti jenom proto, že nejsou perfektní a nestarat se o to, jak se mají, jak se k nim "odborníci" chovají a dál si žít svý životy ve snaze zapomenout na výsledek svýho sexuálního života, kterej podle společenských měřítek postrádá známky dokonalosti.
V tomhle románu je fakt všechna špína světa - a to jak ta duševní, tak ta fyzická. Autorka všechno na čtenáře pálí jak z kulometu a nedá mu moc prostoru vydechnout. Člověk tak může jen tiše doufat, že to bude mít dobrej konec - i když i ten je tu dost spekulativní. Mělo "Rekviem pro panenku" dobrej konec? Hrozně bych chtěla věřit tomu, že takový místa už na světě nejsou...ale víte jak.
Kolem dokola
Lucie Hušková
Lidi se občas dostanou do průměru ani neví jak. A když se jim úplně nedostane podpory, pomoci a vlastně i péče, začnou se v tom nejen plácat, ale i topit. No...a jakmile tohle začne, jakmile vám voda začne stoupat nad temeno hlavy a do úst se vám začne dostávat bahno, žabinec a kdejakej jinej bordel můžete se tomu buď poddat, nebo začít máchat rukama a kopat nohama. Možná se dostanete na povrch, když budete dost vytrvalý.
O všech těhle pocitech ví Zoe svoje. Zabila totiž člověka. Ne, že by vyloženě chtěla, rozhodně není žádná vražednice, ale život má občas dost ztvrácenej smysl pro humor. A věci se prostě stávají. Nicméně...její rodina ji tak trochu za vraha považuje a celou tu situaci tímhle přístupem hrdince nejnovějšího románu @lucie.huskova neulehčujou. No, nemá to holka jednoduchý.
Nejhorší je, že jako čtenáři jí můžeme tak maximálně tiše fandit a doufat, že se z toho vyhrabe. Přihlížet jednotlivým událostem, žasnout nad její vnitřní silou a pozorovat její konání a posun. Můžeme jen tajit dech a otáčet další stránky. Bez toho totiž nezjistíme vůbec nic. Bez další kapitoly se na konec příběhu nedostaneme.
STREAM S AUTORKOU: https://www.instagram.com/reel/C8U8_78Mn7w/?igsh=MWxyMnRkYnQ2OWttdg==
Těhotnej Buddha
Klára Svobodová
Jasně, můžeme se bavit o tom, že ve svý aktuální pozici bych měla mít spíš tendence se takovejmhle knížkám vyhýbat, ale já to vidím tak, že o věcech se má mluvit za všech okolností. A ztráta dítěte je pořád brutální tabu, který se spíš schovává, než veřejně ukazuje.
O to větší dík @spocklidem patří, protože se s ním nezahrabala pod peřinu, ale všechno to moc hezky, přímo, pravda trochu tvrdě, ale taky s nadhledem sepsala a vydala u @argo.cz jako nesmírně intimní vyprávění vlastní zkušenosti. A to nejen s porodem mrtvého miminka, ale i těhotenstvím jako takovým, lékařským přestupem, vlastním cítěním tohohle období, který nutně vždycky nemusí být jen růžový a zalitý sluncem a tak.
Se spoustou věcí sem se strašně potkala. S tím, co mi přijde důležitý, jak bych tohle svoje období chtěla prožít a tak vůbec. Klára je prostě další Avenger. Dost možná ten nejsilnější.
Woodhill
Eleanor Corvin (p)
Pfuuuu tak tohle bylo špatně. Nedávno sem se zapojila do společnýho čtení Woodhillu, romantický fantasy s prvky hororu, která podle anotace i ohlasů vypadala dobře. Minimálně tak dobře, že i já sem na ní dostala chuť. Měla sem docela náladu na fantasy oddechovku a tahle navíc slibovala i napětí, ty horory a čtivej příběh. No, upřímně, za sebe musím říct, že sem v uspokojivé kvalitě nedostala ani jedno.
Postavy jedna jako druhá a to nejen v povahových, ale i vizuálních rysech, hororový prvky tak moc okrajový, že kdyby tam nebyly, dohromady nic by se nestalo a čtivost sem postrádala už tuplem. Na to, že už za sebou @knihozroutka_eleanorcorvin nějakou tvorbu má, bych čekala i na oddechovku víc. Protože i takováhle knížka se dá napsat dobře, zajímavě a poutavě aniž by připomínala slohovou práci s neustále se opakujícími slovy a frázemi.
Puberťáci a ti, co jim stačí fakt zrnko písku nějaký kvality, originality a spisovatelského umu pravděpodobně zaplesají, já odkládám nedočtené a vracím se ke svým stálicím.
A já pořád kdo to tluče
Radka Denemarková
Radka Denemarková je moje velká literární stálice. Každá její knížka je jiná, jazykem, příběhem, tématem, stylem vyprávění. Každá z nich je jedinečná.
Tahle tím pádem není výjimkou. Autorka tu zas rozehrává velkou hru se čtenářem a vlastně i s postavami, které se tentokrát postavily na divadelní prkna. Takže vlastně skutečně hrají. Jako kočovní komendianti inscenují svoje životy, v jednotlivých replikách přenášejí svoje pocity a myšlenky směrem k nám a po odmaskování si žijí svoje vlastní životy, ve kterých nelze nic hrát a předvádět.
A já pořád kdo to tluče je opět skvělým a jedinečným románem, ve kterém je toho tolik. Člověk nestačí žasnout, co všechno můžou lidé prožít během krátké doby.
Vzpomínka na vraha
Pascal Engman
Tohle je fakt dobrý, mnohovrstevnatý román, který není jenom o další a další mrtvole a marném pátrání po vrahovi, kterýho může dostat jen nadinteligentní detektiv. Řeší se tu i uprchlická krize, rasová nesnášenlivost a agrese, která vede k dost brutálnímu násilí, poválečné trauma hlavního hrdiny, rodinné i partnerské konflikty...a do toho všeho i jeden aktivní vrah.
Strašně super je tu právě ta reálná historická linka, kdy navíc ve Švédsku řádil sériový vrah a obecně se tahle země potýkala s dost velkejma problémama, který si žádaly nejen zásah ozbrojených a záchranných složek, ale ovlivnily i její politiku a hospodářství.
Navíc je to čtivý, akční, dramatický a dost strhující a pokud vás tenhle příběh neutáhne na tý lince thrillerový, rozhodně vás zaujme i čímkoli jiným, co v něm lze najít.
Tvůrce osudu
Alice Shy (p)
Tvůrce osudu velmi mile překvapil. Hlavní hrdina mě sice dost štval a rozhodně nepatří mezi mé oblíbence, ale člověk mu tak nějak v rámci jeho věku a celý tý situace ledacos odpustí. Autorka celý ten příběh zvládla skvěle, bylo to čtivé, nepředvídatelné, psychologicky velmi dobře zvládnuté a...takové netuctové, což je v dnešní době v tomhle žánru už máloco.
S Alicí sme si o tomhle příběhu navíc skvěle pokecaly na streamu, kde prozradila i něco málo o jeho pokračování, který rozhodně stojí za to. Tak mrkněte, jestli máte chuť.
STREAM: https://www.instagram.com/reel/C7hVc4FsivK/?igsh=Mm54bjM1dzMzOXlq
Život je tak jednoduchý, ale my…
Karel J. Tadeáš Rakušan
Tahle autobiografie o autorově životě s handikapem a s ním spojenými omezeními by měla být povinností pro každýho, řekla bych. A sem ráda, že sem se na jejím vzniku mohla podílet.
Autor tu představuje formou rozhovorů a fotografií nejen svoje dětství a dospívání, ale i školní léta, dospělost a třeba i první pracovní zkušenosti. To všechno bez fňukání, otevřeně, s upřímností jemu vlastní, humorem a entuziasmem. Bez toho se totiž žádný život nedá žít tak nějak úctyhodně a s pokorou.
Narcis a pivoňka
Katarína Brányiková
Narcisy a pivoňky už sice dávno odkvetly, ale na blba může člověk narazit vždycky, kdykoli a kdekoli. A v životě je jen málo věcí horších, než srážka s blbcem. Navíc sobeckým, sebestředným, vysoce arogantním a na ostatní se neohlížejím pakem, který všechny kolem sebe umí tak akorát využít a odložit, když už z jich nemá žádný užitek.
Hlavní hrdinka týhle knížky takovou smůlu, bohužel, má. A je na ní, jak se s tím popere. Může se v tomhle toxickým, dovoluji si říct, že vyloženě jedovatým vztahu utopit a zahynout nebo sebere veškerý svý síly a odejde dokud je ještě čas. I když samozřejmě ne úplně bez následků.
@katarinka_be opět dokázala, že je skvělou vypravěčkou, která i do vážný a dost tragický situace vnést špetku humoru, životní nadhled a entuziasmus. To bylo vidět už v její prvotině Vysoká a já jsem jedině ráda, že zůstala pořád svá, se svým typickým stylem psaní a přesto jiná a zkušenější.
Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech
Karin Novotná
To si tak čtete o příšerách, co žijí kdesi za mraky a nad váma temnej kumulus velkej jak kráva, ze kterýho začne za chvíli chcát. No...díky moc za zážitky přírodo, ale to nemuselo být.
Tahle novelka byla plná neklidu a nepokoje. Ale taky milých lidských podivností a statečnosti postavit se nejen nebezpečí, které je kdesi skryto, ale i tomu, kterému musíme s odhodláním čelit každý den. Protože lidi bejvaj zlý. A děti kolikrát ještě víc.
Autorka v tomhle příběhu přichází s velmi originálním, odvážným a dovolím si tvrdit, že i smělým nápadem o...přízracích, démonech, monstrózních bytostech odkudsi z hlubin temnoty? sama to vlastně nemám pořád nějak ujasnění a dohromady si myslím, že je to vcelku jedno. Podstatné je, že je to fakt děs děsivý a že tyhle, dejme tomu zrůdnosti potkat fakt nechcete. Hlavní hrdinka takový štěstí nemá, ale protože není žádná bábovka a lidi jí celkem systematicky ubližují už roky, nějaký okřídlení tvorové, co nemají úplně nejlepší záměry, jí sandál fakt nerozhází.
Dýchej za mě
Eva Kollerová–Střihavková
Dýchej za mě je...taková krása. Fakt! Totálně mě ten příběh odrovnal, dojal a vtáhnul hned od prvních řádků. Možná pro tu intenzivitu příběhu, možná pro to umělecko-intelektuální prostředí, možná díky hlavní hrdince/hrdinkám, který byly ve své době silnějšími, než si možná sami uvědomovaly. Každá jinak, protože má každá jiný životní směr, vidí jeho smysl v různých aktivitách, sama sebe vnímá odlišně. O to víc však vyniká kontrast povah dvou sester, které se mají k smrti rády. Eva Střihavková dokázala ze střípků a fragmentů života Augusty Nekolové, české malířky, které doba příliš nepřála - za jedno byla ženou, za druhé byla poměrně silná a emancipovaná a za třetí...za třetí začíná první světová válka - poskládat velmi emotivní příběh těch, kterých se Gusta nějak dotkla. Kéž by se narodila dnes. Určitě by měla víc možností k tvorbě, k seberealizaci, k tomu aby mohla lépe dýchat.
Takhle za ní ve vzpomínkách, dopisech a historkách vzpomíná její sestra Milada a promlouvá k nám ústy pravě Evinými ústy. Škoda, že po Gustě zbylo jen to a pár obrazů, které ovšem berou dech.
Světlo mezi oceány
M. L. Stedman
Ufff tohle pro mě bylo hodně silný a intenzivní čtení. V mnoha ohledech. Protože i já občas toužím po samotě a izolaci od lidí - i když tomu možná někdo někdo nevěří. I já jsem strašně dlouho hledala člověka, kterého budu bezpodmínečně milovat a kvůli kterýmu změním svůj život - i když to tak nějakou dobu nevypadalo, i já moc toužím po dítěti, po někom koho vychovám, komu předám svojí lásku ke kultuře a literatuře, komu vštípím hodnoty, které mi přijdou důležité.
V hlavních hrdinech tohohle románu sem se zkrátka hodně našla. I jim se tak nějak nedaří splnit si sny, i oni naráží na třecí plochy v samotě, ve vztahu, v neschopnosti naplnit vysněné rodičovství. A tak je v jednu chvíli každý sám i přes to, že se jeden druhého dotýkají, spí v jedné posteli, dýchají stejný vzduch. A je jen na nich, jak se s tím vším poperou a jestli ze života vyváznou se ctí a s hlavou vztyčenou.
Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte
Petr Zemek
Těmhle textům člověk rozhodně nelze upřít inspiraci v básních právě Václava Hraběte a jemu podobných. Je plná životní bolesti, smutku, mladické nerozvážnosti, prudkosti, možná i zmatenosti, ale zároveň i síly a touhy po lepším životě, po naplněných láskách, po lepším životě, po svobodném dýchání. V dnešní době už takové pocity a životní úděl, který je často dát politickým režimem, rodinným prostředím, postavením, zná jen málokdo. A s každou další generací tyto aspekty, které kdysi, za dob našich rodičů nebo i prarodičů, utvářely právě undegroudovou poezii a hudební scénu mizí a vytrácí se někam mezi stránky školních učebnic a na pozadí starých fotek. Možná proto je mnohdy, nechci říct, že vždycky, ale mnohdy ano, současná poezie tak moc konzumní, jasná, přístupná, lehce dosažitelná a lehce pozapomenutá.
Chapadla Černé hvězdy
Tereza Kadečková
Tereza Kadečková se ze souše ponořila do vod oceánů, od draků přesunula k rybám a vodním zrůdičkám a celej svět si tak trochu potopila. A ostatně...proč ne, že jo?
Skvěla napsat umí oba světy a i tady si neskutečně hraje. Se čtenářem, kterého si vodí kam chce jak poslušnýho věrnýho pejska - ona Terčina tvorba se opouští a zrazuje dost těžko, mimochodem a prostě jí chcete být věrní - a hraje si i s postavama, které nechává riskovat, obchodovat na černém trhu se zbožím i vlastní ctí, prodávat svoje tělo, tělní tekutiny, čest...
Chapadla černé hvězdy sou takovým mafiánským, dark thrillerem ve fantasy světě. A zas...proč by ne? Však to vždycky nemusí být o dracích, válečnících a takový tý okoukaný klasice ne?
Ještě citlivější zpověď jednoho blázna
David Svoboda
David se tu veřejně a velmi naze zpovídá ze svých duševních problémů, které často vyústí i v problémy fyzické a zcela bez servítků a pozlátek ukazuje jaké to je žít s bipolární poruchou od okamžiku určení diagnózy, - což mimochodem není vůbec snadný proces - po jakési přijetí sebe sama, vyrovnání se s touhle skutečností a vykročení na novou životní cestu. To všechno bez fňukání, sebelítosti...
Tohle bylo hodně silný, emotivní, upřímný a v každém ohledu intimní čtení, který by mělo projít pod rukama úplně každýmu.
Citlivá zpověď jednoho blázna
David Svoboda
Citlivá zpověď jednoho blázna by si setsakra zasloužila poctivý knižní náklad, hezkej papír, sazbu, pevnou vazbu a hlavně, viditelnost na pultech knihkupectví. Otvírá totiž jedno velký téma, který bylo, je a bohužel už asi vždycky bude nesmírně aktuální a zároveň i plný stigmat, tabu, předsudků a odsudků.
Kreténi
Lukáš Havlas
Rčení, že na každou svini se vaří voda platí v týhle knížce dvojnásob. Nadruhou stranu...co člověku dává právo vzít spravedlnost do vlastních rukou a dovolat se sám u sebe práva? Dá se něco takovýho obhájit?
Hlavní hrdina románu Kreténi nicméně takového dojmu nabyde. A celkem právem, dovolím si tvrdit. Protože rozmazleným parchantům, kteří si myslí, že můžou všechno, že se jich nějaká zodpovědnost netýká, že nemusí nést následky za svoje činy, by jen tak něco projít nemělo. Peníze člověku život nevrátí, spravedlnost si s nima taky nekoupíte a charakter nenapravíte. A když někoho nedokážou řádně vychovat a usměrnit vlastní rodiče, musí tuhle roli holt převzít někdo jinej.
Lukáš Havlas tady rozjíždí dost drsnou hru na kočku a myš, která, dost možná nebude mít vítězů, ale jenom kopu poražených.