Zelený_Drak komentáře u knih

Hálkova vrcholná sbírka, která se mi zdá myšlenkově nejvyspělejší. Na rozdíl od Večeních písní má pozitivní (neukňouraný) náboj, byť často pojednává i o hrobech, smrti a nedostatcích lidského plémě. Převažuje jednoduchá přírodní lyrika, technicky to občas ulítává, ale za uklidňující účinek na (některé) čtenáře jsem ochotná dát hvězdu navíc. Zde chápu, že někdo si rád přečte něco, co ho dobře naladí v náročných dnech a tato sbírka pro něj plní svůj účel. Konečně jsem schopná vybrat i nějaké příklady Hálkových básní.

XXVIII.
Pán přírody! A z dějin těch,
jež sám si člověk píše,
víc plyne slz, víc křičí bol,
než z pusté stínův říše.

Pán přírody! A otročil
všem nízké mysli stvůrám,
a kdož jej zvedli v člověka,
ty uštval k hrobu chmurám.

Pán přírody! A nedoveď
ni tak si zmezit hráze,
by lidství své a nelidskost
měl aspoň v rovnováze.

Hleď, svatá matko, přírodo,
jak člověk choré dítě!
Snad v člověka se uzdraví --
až v lásce pochopí tě.

XXX.
Jen zevšednět mi nedej, bože,
v tu píď, již měřils mi svou láskou;
to raděj smrt, smrt desaterou,
než býti hrobem s lidskou maskou.

Být člověkem a přec jím nebýt,
nic nemít, co je duši svato,
bez lásky, bez jara a touhy,
a v srdci chlad a nezahřáto!

Oh, zlá to nemoc, nákažlivá;
stář pustoší tvář růžolící,
že když se dívám v lidské tváře,
jak bych se díval v nemocnici.

A k tomu jak by vše, co lidské,
jí chtělo mocí propadnouti:
že chvěju se i o mou zeleň,
by nesvlékla se v nahé proutí.

Ó bože, radš bych chtěl se státi
na širém poli sirným stromem:
ten z jara aspoň zakvete si
a v létě ptáčkům bývá domem.

1 20.08.2016

Domnívám se, že knihu, která je tímto způsoběm rozdělena do dvou nelze zodpovědně hodnotit samostatně. Dalo se čekat, že konec bude jen příslibem dalších dobrodružství, když jde o jednu knihu ve dvou svazcích! Proto nejsem v tomto směru zklamaná. Kniha je o pár chlupů nad průměrem a občas je něco podáno docela vtipně. Jak se ale uzavíraly jednotlivé linie, měla jsem tendenci knihu na delší dobu odložit. Možná by bylo lepší zpracování povídkové, neboť jde o několik krátkých příběhů skládajících se do jednoho velikého. Jako nejzásadnější nedostatek vidím právě to, že potenciál jednotlivých dílků skládačky není dostatečně vyčerpán. Je to trochu hrr sem, mrtvola, hrr tam, pár dekád pryč, hrr jinam. S množstvím vedlejších postav se čtenář ani pořádně neseznámí a už tam zase nejsou. Já třeba napůl čekala, že válečnice z pouště se k triu hlavních hrdinů připojí. Ale ona je v knize úplně zbytečná! Kdyby ji autoři vyškrtli, nic by se nestalo! A toto by právě bylo jiné, kdyby se jednalo o soubor povídek, z nichž každá by měla vlastní pointu.

Na knize ale oceňuji mnoho drobností. Ať už paralelu ke křesťanským kněžím nebo modlu, které je denně obětována panna, a to tím způsobem, že je vhozena do chřtánu modly, v němž jsou plameny. Zrovna tento prvek má asi nějaký historický základ, protože jsem na něj nenarazila poprvé.

Rovněž hrdinové mi přijdou přiměřeně sympatičtí. Myslím, že je například vcelku úspěšně dosaženo toho, aby královna působila jako nesympatická tyranka, která není ochotná ani v nejmenším vysvětlit své rozkazy a rozmary. Bohužel už nebylo dost srozumitelné, proč ji vlastně elfové tak strašně obdivují, když za tisíciletí její vlády muselo zákonitě opakovaně mnoho z nich odhalit, že je dost neschopná. Mojí oblíbenou postavou je Nuramon. Zatím působí jako kladný hrdina.

Občas jsem narazila na neohrabanost v překladu. Jako "chci nazpět zbroj, plášť a meč" zní, že to Nuramonovi někdo vzal a on to chce zpátky. Ve skutečnosti to Nuramon chce vrátit královně. Nebo záměna pohlavku a políčku. Nezajímá mě, co na to online slovník synonym (neodlišuje úplná a neúplná). Pohlavek je po hlavě a políček po líčku, to je snad zřejmé. Mluví-li Faunův dub ženským hlasem a je to dokonce zdůrazněno, snad by o sobě měl mluvit v ženském rodě? Podobně píseň orákula poprvé uvedená v mužském rodě je později zpívána s ženským rodem. Takové věci se mají sjednotit, jinak je vidět, že překladatel o překladu příliš nepřemýšlí. Také si nejsem jistá, zda se koni dávají ostruhy. Ostruhy si snad bere jezdec a koně s nimi případně pobídne? Celkově je to ale na překlad z němčiny dobré.

20.08.2016

Jak už někdo trefně napsal, je to samý měsíček, hvězdičky, srdíčko, ptáček, slavíček, nebíčko, boleníčko... Čistou milostnou lyriku nemám příliš v oblibě. Na rozdíl od předchozích sbírek (Ballady a romance, Pohádky z naší vesnice) ale aspoň nemám problém s porozuměním, co chtěl básník říci. Také se mi zdá, že častěji sedí rýmy. Zvažovala jsem dvě hvězdičky, ale pak jsem se rozhodla zůstat při jedné (byť je to technicky zatím to nejlepší, co jsem od Hálka četla), protože mě otravovaly sebestylizace autora do role pěvce (a kdovíčeho báječného zneuznaného ještě... mně zatím stále ještě nepřipadá jako zneuznaný pěvec). Na 19. století slabé.

1 17.08.2016

Nic si z toho nedělejte, Veroniko. Mě sbírka také příliš nezaujala. Vůbec jsem si nevšimla "nejprudší obžaloby proti vládnoucí společnosti". Nenarazila jsem na nic, co by mi utkvělo v paměti a chtěla bych se k tomu vracet. Dávám hvězdičku za motivy. Stejně jako u sbírky "Balady a romance" platí, že zpracování mi připadá chabé, a to jak z technického, tak z vypravěčského hlediska. Každou chvíli to drhne a je to málo srozumitelné.

1 15.08.2016

Tak první sbírkou mě Hálek zatím neokouzlil. Nevybrala jsem ani jednu báseň, skrze kterou bych zde chtěla přiblížit ostatním básníkovy kvality. Líbí se mi motivy (hvězdička), ale zpracování mi připadá chabé, a to jak z technického, tak z vypravěčského hlediska. Každou chvíli to drhne a je to málo srozumitelné.

15.08.2016

Konec seňora Zavaly mi sednul o něco více než Umění odejít. Výstavba zápletky nebyla tak přímočará a také dějové zvraty byly lepší, takže mě závěr překvapil. Na druhou stranu u druhé knihy autora už mě poněkud nudily malebné popisy přírody a povzdechy nad starými dobrými časy. Líbil se mi ovšem nečekaný zásah Dolores do děje a Salas mě také nezačal nudit. Dále je mi sympatické, jak podezřelí Alvarezovi často nadávají a nechtějí s ním spolupracovat bez ohledu na to, zda něco vědí nebo ne. Celkově mě detektivka bavila, ale znovu ji číst nebudu (už bych věděla, kdo je vrah).

1 31.07.2016

(SPOILER) ČÁST 1 ZE 2

*** Tithe (Daň peklu) ***
Dnes je problém najít slušnou fantasy novelu, protože právě třeba američtí autoři jsou placeni podle rozsahu a tak píší spíše romány. V kategorii fantasy novela je pro mě Daň peklu asi naprostý favorit. Přes pomalejší rozjezd má dobrou atmosféru, děj má hlavu a patu a autorka se nebojí zabíjet postavy, aby ukázala, jak nebezpeční férijové jsou. Protože se nejedná o román, lze knize odpustit, že nejde do hloubky a mnoho jenom naznačuje. Očekávám ale, že některé otazníky budou zodpovězeny v dalších dílech trilogie.

--- SPOILER ---
Například Roiben je zjevně celkem inteligentní a i když se zrovna hněval na Kaye, protože se cítil podvedený, zůstalo mu dost mozku na to, aby si z útržků informací dal dohromady, že něco nehraje. Pokud někdo nechápe, že byl nejdřív zamilovaný a až pak naštvaný a že to spolu s tím, že mu něco nesedělo, vysvětluje, proč se přes svoje rozhořčení tak rychle přenesl, tak by asi měl přejít na romány, ty bývají názornější.
--- konec spoileru ---

Překlad Tithe:
Po letech jsem knihu začala podruhé číst česky, ale občas mi něco nesedlo s tušením, že autorka za to nemůže. Tak jsem otevřela originál a koukám, že "kelpie" = vodní kůň (překladatelka asi neví, co je to kelpie, protože kelpie podobu koně preferuje, ale může vypadat i jako člověk a je to vlastně vodník nebo možná častěji vodnice), "Unseelie Court" = dvůr Proklatých, "feary" = Kouzelní, elf, "Tithe" = Pekelná daň, Daň peklu, "Seelie Court" = dvůr Požehnaných, "redcap" = skřet (nedostatečné)... Něco sedí lépe, něco hůře, ale hlavně se ukázalo, že v překladu je ubráno na vulgaritě. "You slut." ("Ty couro.") přeloženo jako "Jseš cvok." je prostě významově úplně mimo. Jedná se o reakci na to, že Kaye je, vzhledem k tomu, že ve městě nezůstane dlouho, jedno, jestli objekt jejího zájmu má auto, hlavně, že ji přitahuje. Ale zase překladu musím přiznat, že obecně vzato se nevyhýbá ani "horším" slovům. Někdy dokonce překlad vyznívá ostřeji než originál (udělat "Kde vězíš?" z "Where are you?" bez toho, aby tam byl nějaký komentář o podrážděnosti tazatelky, mi příjde přehnané). Co nechápu je překlad "knuckle" jako "kotník". A je to tak přeloženo i ve slovnících "kotník na prstu", ale myslím si, že to je nějaký nesmysl, který jednou někdo vymyslel a od té doby se to veze, protože v překladech už jsem to viděla mockrát. Čeština prostě nemá kotníky na prstech, ale na nohou. Zmiňovaným kloubům, které bolí, když člověk do něčeho praští pěstí, se říká překvapivě klouby prstů (že jsou myšleny ty nejblíž dlani, si domyslí každý, kdo někdy do něčeho praštil). Tímto vyzývám čtenáře z jiných lokalit, aby mi poslali zprávu, pokud se u nich lokálně těmto kloubům říká kotníky. Děkuji.
Celkově je překlad poctivější než mnohé dnešní překlady, ale k tomu, abych ho opravdu chválila chybí poznámky pod čarou, jako dělá Jan Kantůrek. Pak by řeba kelpie by mohla zůstat kelpie (i když kdyby se jí celou dobu říkalo jen vodník, bylo by to také dobré) a redcap by mohl být "červenočepičník", "červený čepeček", "rudá čapka" nebo (pro jednoduchou asociaci) třeba i "karkulín" a pro českého čtenáře by to díky poznámce bylo srozumitelné a nevytratila by se rozmanitost originálu.

--- SPOILER ---
Rath Roiben Rye x Ashallyn'darkmyr Tallyn (Iron Fey)
Oba hrdinové mají mnoho společného. Milují ženu, kterou nemohou mít (i když z odlišných důvodů), takže se k hlavní hrdince z počátku chovají odtažitě. Jsou ve skutečnosti čestní a laskaví, i když udělali mnoho špatných věcí. Zde je větší zloduch Ash, protože mu trvalo stovky let, než začal litovat svých činů, kdežto Roiben jich litoval už předem. Oba jsou vyvrženci, kteří nikam pořádně nepatří a udělají, co je potřeba. Ash je větší romantik, ale Roibenovi zase netrvá tak dlouho si připustit, že je zamilovaný. Jde myslím o stejný typ postavy "ne zas tak temného prince", takže fanynky jednoho by určitě měly dát šanci i druhému.

Dvůr Prokletých x Tir Na Nog (Iron Fey)
V tomto srovnání jednoznačně vede temný dvůr od Holly Black. Bez velkého slibování na pár stránkách ukázal (bez detailů nevhodných pro slabší povahy) vše, co Tir Na Nog nikdy (a to na to měl stovky stran a hodně se o tom namluvilo). Jistou zásluhu na tom mají i Naphamael a Corny. Myslím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč Corny v příběhu vůbec byl. Bylo ho potřeba, aby autorka mohla ukázat, jak férijská šlechta působí na smrtelníky.
--- konec spoileru ---

*** Valiant (Statečná) ***
(obsahuje malé spoilery)
Valiant má na rozdíl od Tithe pořádný rozjezd už v první kapitole. Hlavní hrdinkou je Valerie. Podobně jako Kaye má i Valerie problémy v rodině, ale trochu jiné povahy, jak se právě hned na začátku ukáže. V zápětí začíná šilená jízda a od potulky se brzy dostáváme k existenci férijů a užívání magické drogy Nikdyvíc. Děj se odehrává v New Yorku, kde férijové umírají v důsledku přílišného obklopení železem... a proto, že je někdo úmyslně tráví! A Val se k tomu přimotá...

Je to úplně jiné než "Tithe" a přitom napsané stejným stylem. Jen snad o něco čtivější díky rychlému rozjezdu, proto dávám 5*. Charakter Val je podle mě dobře vykreslený, přesto by porozumění jejím motivacím mohlo dělat mnoha čtenářům problémy. Autorka mohla víc rozepsat ty erotické scény, ale i v krátkém podání měly kýženou atmosféru ubohosti, takže ani to jí nemohu vyčítat.

Kaye se ve druhém díle vyskytuje jen jako bezejmenná férijka po králově boku, ale od Roibena se čtenář ke konci dočká i pár slov. Roibenovy fanynky asi zklame, že je zde jen jako vedlejší postava s minimálním prostorem. Hlavní mužskou postavou je v tomto díle Ravus. Polovinu knihy jsem si myslela, že to tentokrát bude bez milostné zápletky. A to jsem se pletla. Trolové ještě nikdy nebyli tak sexy.

3 29.07.2016

S vekým sebezapřením dávám jednu hvězdičku, abych nějak pozitivně ohodnotila, že autor po technické stránce psát umí.

Jsem zklamaná, protože jsem očekávala, že se zasměju, a to se mi nepovedlo ani jednou. Čekala jsem, že si u knihy odpočinu. To se mi také nepovedlo. Volba tématu je mi protivná a vyvolává ve mě pocity zmaru. Hrdina mě nezajímal. Tento styl psaní nesnáším. Nutí mě číst dál, i když mě to nebaví. Pokud děj plyne takto rychle a tímto způsobem, nic z toho nemám. Za týden nebudu vědět, o čem to bylo. Ztráta času.

A poznámka ke straně 168.: Str. 168.: Je to německý ovčák. Německý vlčák neexistuje a kdyby existoval, nemohl by být čistokrevný tím způsobem, který si obvykle představujeme. Vlčáci jsou plemena, která mají v nedávné minulosti v rodokmenu vlka (tedy jsou to mezidruhoví hybridi nebo jejich potomci... kynologicky časem můžeme říct "toto je plemeno a toto je jeho čistokrevný zástupce", ale árijské představy čistokrevnosti by asi nesplňovalo). Nelíbí se mi, když autor dělá chytrého a zároveň na stejném prostoru ukazuje nějakou neznalost (například si bezděčně vymýšlí neexistující plemeno psa). Vlčák se může snadno jevit jako svéhlavý a neposlušný (byť se jistě najde mnoho vlčáků s psí povahou, obecně vyžadují spíše zkušeného chovatele) a celý ten příměr je prostě kvůli záměně ovčáka s vlčákem úplně mimo.

26.07.2016

Informace se opakují, úvod je úplně o ničem, publikace by mohla být poloviční nebo se více zaměřovat na popis samotných cviků. A například bezpečností doporučení "Místo sezení stůjte." si nejsem příliš jistá. To je zase o křečové žíly. Příklady pro aktivitu ("gepard má lépe tvarované tělo než lenochod a žralok je štíhlejší než tuleň") opomíjí, že se tu bavíme o zvířatech výborně adaptovaných pro určitý typ životního prostředí, takže je hovadina je takto porovnávat. Ano lenochod má velmi pomalý metabolismus, ale pro něj je to přirozené, pro člověka ne. A tuleň je možná tlustý, ale v podmínkách, kde žije jde o důležitou teplotní izolaci. Na rozdíl od žraloka je to savec, není vyvinutý k tomu, aby plaval celý den a dýchal pod vodou. Potřebuje občas vylézt na břeh a nezmrznout.

Pěkné motivační fotografie, ale těch pár zajímavých informací a cviků, které v knize jsou, by se dalo vypsat na list papíru A4.

25.07.2016

Myslím, že kniha je podhodnocená! Zasloužila by si průměr nejméně 60 %! Prolínající zkazky mohou zmást snad jen (na poli fantastiky) nezkušené čtenáře. Už po pár kapitolách je jasné k čemu směřují. Naštěstí jsem neuhodla přesné rozřešení, to by mě trochu zklamalo. Rozhodovala jsem se, zda dát 3* nebo 4*, ale nechala jsem tři stejně jako u série Tuláci a Ostrované, která je podle mě opravdu zajímavá, ale pro většinu příznivců žánru pramálo atraktivní.

Na to, že hlavní hrdina nemá prakticky žádné význačné vlastnosti a vlastně pořád někam jede a všímá si krajiny, mě kniha překvapivě bavila (a to více než nejedno dílo založené na dialozích). Je to fungující mix fantasy a sci-fi a potenciální čtenář by si měl uvědomit, že Češi píšou fantastiku jinak než Američané, Angličané a Němci, kteří na našem trhu dominují. Ne hůře, ne lépe, jinak. Není dobré od Čecha očekávat americkou fantasy (když ji zkusí napsat, je z toho zpravidla katastrofa).

Líbí se mi, jak autor pracuje s jazykem, zatahuje do přímé řeči němčinu (to může být problém pro ty, kteří z ní neumí ani jednu lekci), jeho srozumitelná stylistika. Navíc tu je velmi dobře předvedena ich forma v kombinaci s přítomným časem. Už jen proto si knihu nechám, protože mám k obojímu jistou nedůvěru a titul "Polomené světy – Atlantský harc" obstojně ukazuje, že neoprávněnou.

Původně jsem chtěla napsat, že to bylo vše pěkně připravené, ale na str. 291 se zkazil dojem z těch "učených" pasáží. Ukázalo se, že autor neví, co dělá ribozom. Ribozom je organela, která syntetizuje protein podle informace z molekuly mRNA bez možnosti opravy (tj. má zadání podle kterého vytváří něco nového a když udělá chybu, nemůže to už předělat). Představa "virtuálního ribozomu", který zbavuje neurčitosti a skládá podle lidského zadání do nové podoby jednotlivé segmenty Tuinova nehmotného těla (tedy "opravuje" a předělává podle zadání něco, co již existuje), je mi zcela cizí. Popis funkce Pohunkova "virtuálního ribozomu" mi připomíná spíš chaperon, i když jen sensu lato.
Shrnutí problému: Ribozomu skutečně lze dodat informaci uměle a získat produkt, který by se přirozeně v dané buňce nevyskytoval. Nepřinutíme ale ribozom, aby předělávál již existující protein podle našich představ. Proto je použití pojmu ribozom v daném kontextu pomýlené.

2 25.07.2016

Příliš se v detektivkách neorientuji (naposledy jsem četla nějaké dětské), ale domnívám se, že toto je jedna z těch pěkných. Konstrukce je jednoduchá. Nejprve je představena oběť, pak potenciální vrahové, následně dojde k činu a začíná vyšetřování. Možná mě trochu brzdilo ve čtení, že Alvarez musel nejdřív odhalit všechny podezřelé, které už čtenář znal z prvních padesáti stran.

Stylisticky je to pěkné, malebné. Sice všechny ty popisy života na Mallorce ubírají napětí, ale ani jsem moc napětí od knihy nečekala, takže mě to nijak nezklamalo.

Překlad Pavla Kaase nemá žádné viditelné chyby. Chyby v textu jsou zřejmě důsledkem přehlédnutí korekturou a divný překlad názvu může být nakladatelovo rozhodnutí.

20.07.2016

Vždy když čtu tento typ městské fantasy, srovnávám ji s Greenovou Noční stranou. Byť Noční strana není na žádném mém žebříčku top sérií, vychází z toho srovnání obvykle lépe. Výjimkou nebyl ani tento případ.

Autor má dobré nápady, ale nelíbí se mi jeho celkový styl. Nejvíc mě bavilo, jak se všichni podezřívali navzájem z toho, že donášejí. Pomalý rozjezd, vleklo se to a až ke konci události nabraly na tempu. Samotné postavy mě neoslovily a Donal Riordan nebude v záplavě fantasy detektivů patřit k těm, které si zapamatuji. Další díl se číst nechystám. Knize jsem nemohla přijít na chuť, i když zároveň nevím, co přesně mi na ní nesedělo a neměla jsem přímo potřebu ji odložit nedočtenou.

1 16.07.2016

Za celé Spisy I bych dala 1,5*, kdyby to šlo, ale vzhledem k tomu, že to nejde a jde o vydání "4 v 1", zaokrouhluji nahoru.

Ballady a romance (*)
Tak první sbírkou mě Hálek neokouzlil. Nevybrala jsem ani jednu báseň, skrze kterou bych zde chtěla přiblížit ostatním básníkovy kvality. Líbí se mi motivy, ale zpracování mi připadá chabé, a to jak z technického, tak z vypravěčského hlediska. Každou chvíli to drhne a je to málo srozumitelné.

Pohádky z naší vesnice (*)
O něco lepší než předchozí sbírka, ale celkově mám prakticky stejný dojem. Opět nic, co by mi utkvělo v paměti a chtěla bych se k tomu vracet.

Večerní písně (*)
Jak už někdo trefně napsal, je to samý měsíček, hvězdičky, srdíčko, ptáček, slavíček, nebíčko, boleníčko... Čistou milostnou lyriku nemám příliš v oblibě. Na rozdíl od předchozích sbírek ale aspoň nemám problém s porozuměním, co chtěl básník říci. Také se mi zdá, že častěji sedí rýmy. Zvažovala jsem dvě hvězdičky, ale pak jsem se rozhodla zůstat při jedné (byť je to technicky zatím to nejlepší, co jsem od Hálka četla), protože mě tam otravovaly sebestylizace autora do role pěvce (a kdovíčeho báječného zneuznaného ještě... mně zatím stále ještě nepřipadá jako zneuznaný pěvec).
Zahrnuje Písně ranní, kde se alespoň vyskytuje trocha vlastenectví 19. století:
"Nemůžem vlasti více dát,
leč život váží také mnoho;
a nemůžem-li pro ni žít,
pak za ni padnem do jednoho."

V přírodě (***)
Hálkova vrcholná sbírka, která se mi zdá myšlenkově nejvyspělejší. Na rozdíl od Večeních písní má pozitivní (neukňouraný) náboj, byť často pojednává i o hrobech, smrti a nedostatcích lidského plémě. Převažuje jednoduchá přírodní lyrika, technicky to občas ulítává, ale za uklidňující účinek na (některé) čtenáře jsem ochotná dát hvězdu navíc. Zde chápu, že někdo si rád přečte něco, co ho dobře naladí v náročných dnech a tato sbírka pro něj plní svůj účel. Konečně jsem schopná vybrat i nějaké příklady Hálkových básní.

XXVIII.
Pán přírody! A z dějin těch,
jež sám si člověk píše,
víc plyne slz, víc křičí bol,
než z pusté stínův říše.

Pán přírody! A otročil
všem nízké mysli stvůrám,
a kdož jej zvedli v člověka,
ty uštval k hrobu chmurám.

Pán přírody! A nedoveď
ni tak si zmezit hráze,
by lidství své a nelidskost
měl aspoň v rovnováze.

Hleď, svatá matko, přírodo,
jak člověk choré dítě!
Snad v člověka se uzdraví --
až v lásce pochopí tě.

XXX.
Jen zevšednět mi nedej, bože,
v tu píď, již měřils mi svou láskou;
to raděj smrt, smrt desaterou,
než býti hrobem s lidskou maskou.

Být člověkem a přec jím nebýt,
nic nemít, co je duši svato,
bez lásky, bez jara a touhy,
a v srdci chlad a nezahřáto!

Oh, zlá to nemoc, nákažlivá;
stář pustoší tvář růžolící,
že když se dívám v lidské tváře,
jak bych se díval v nemocnici.

A k tomu jak by vše, co lidské,
jí chtělo mocí propadnouti:
že chvěju se i o mou zeleň,
by nesvlékla se v nahé proutí.

Ó bože, radš bych chtěl se státi
na širém poli sirným stromem:
ten z jara aspoň zakvete si
a v létě ptáčkům bývá domem.

04.07.2016

Úplně nevím, co si o knize myslet. Hlavní myšlenka je totiž fajn, ale forma je strašná. Jako literární počin je to odpad. Spojení slov, která se k sobě vůbec nehodí, snaha udělat knihu jazykově bohatou ji činí pseudouměleckou (nebo možná moderní, ale jestli je toto trend literatury 21. století, tak děkuji, nechci, ráda zůstanu v 19.). Hrubky (asi neproběhla korektura). Závěr není nijak zvlášť překvapivý. Takový už vymyslelo mnoho lidí.

Kniha v sobě ale má něco syrového a opravdového, co by se dalo ocenit. Jenže je to prostě takové překotné vyprávění. Kdyby to byla osobní zpověď, tak ok, to se hodnotí jinak. Ale nikde jsem nenašla žádný "příběh o knize" a z facebookové stránky knihy jsem se také nic nedozvěděla. Jediné, co se mi povedlo dohledat, je, že autorka opravdu má stáj v Brně a tak je možné, že tam nějaké autobiografické prvky jsou. Pro knihu, která má mít hluboké sdělení, mi tam leccos chybí. Například otec hlavní hrdinky Petry. Nebyla o něm snad ani jedna zmínka. A matka hlavní hrdinky si jako nevšimla, že trenér je obšourník? A celkově jí nevadilo, kolik času její dcera tráví v té stáji s cizím skoro o 30 let starším chlapem? Nezajímalo ji, co to je za člověka?

(SPOILER) ČÁST 2 ZE 2

--- SPOILER ---
Vílí krev v Tithe-Valiant-Ironside x v Iron Fey
V Iron Fey se vílí krev ředí pokud je jedním z rodičů člověk. Na jedné straně to zajišťuje duši, na druhé straně způsobuje obtíže s magií a smrtelností. Nejsou to ale nepřekonatelné potíže, jak dokázali Meghan, Ash i Keirran. Oproti tomu ve Valiant se dozvídáme, že v podání Holly Black se vílí krev neředí. Navzdory lidskému otci je Ravus krásně zelený trol se zlatýma očima. Což mě vede k myšlence, že Val se asi nemusí bát, že by přežila své děti. Rodinného dramatu druhé generace se ale asi na rozdíl od Iron Fey nedočkáme, trilogie je na to příliš útlá.
--- konec spoileru ---

*** Ironside ***
(obsahuje malé spoilery)
Nejsem si jistá překladem, Ironside obvykle znamená siláka, udatného bojovníka (Bjorn Ironside, legendární švédský král a postava v seriálu Vikingové). Zde by ale mohlo jít o nějakou přezdívku pro exil férijů ve městě, kde je nepříjemně mnoho železa (tedy na železné straně). Z užívání pojmu mi to nakonec připadalo jako férijská přezdívka New Yorku.

Příběh se vrací ke Kaye a Roibenovi (líbí se mi, že z Kaye se nevyklubalo kdoví co úžasného a králem je Roiben). Val a Ravuse na konci zahlédneme, ale oba příběhy se zapletou přes Luise. Nový pár podle mě moc nefunguje a nebyl zrovna velkým překvapením, protože Luis i Corny potřebovali do života nějakou vzpruhu, nový důvod proč žít. Víc mě překvapilo, že Luis a Dave jsou černoši, ve "Valiant" jsem to vůbec nezaregistrovala.

Závěr trilogie se více podobá prvnímu dílu. Znovu se ukazuje, jak jsou férijové zrádní a tentokrát je kladen důraz na světlý dvůr. Četla jsem názory, že je třetí díl slabší, ale mně tedy přišel nastejno. Předvídatelnější, ale s rychlejším rozjezdem. Navíc má "Ironside" super pointu. Bohužel nepřeložitelnou. Opravdu bych chtěla vidět, jak by to šlo přeložit, aniž by se ztratilo celé rozuzlení úkolu, který Kaye musela splnit. Rozhodně jsem se závěrem spokojená. Je to více než jen důstojné uzavření série (kterou celou doporučuji).

Luis x Ethan Chase (Iron Fey)
Luis a Ethan mají oba pravý zrak. U Ethana to znamená, že vidí férije na rozdíl od ostatních. U Luise to navíc znamená, že ho nelze očarovat, nevidí kouzla. Po "Valiant" mě ještě nenapadlo je srovnávat, protože Luis tam nebyl dost výrazný, ale při čtení Ironside mi došlo, že mají hodně společného. Oba férijům něco zazlívají a mají k nim velmi negativní vztah. Oba mají problémy se sourozencem. Oba vždy udělají, co je potřeba. Luis má moje sympatie za to, že je to realistická postava, Ethan za to, že je to "badass".

2 22.06.2016

Tak tohle nedávám. Vydržela jsem šest kapitol (kniha by potřebovala hodně seškrtat). Pak jsem se podívala na nějaké ty "erotické" pasáže. A na závěr (to je ale bláznivá vanilka). Ne, nebudu číst víc než 500 stran (originál) o tom, jak ona o něm přemýšlí a když ne o něm, tak o jejich vztahu a sexuálním životě. Slovní zásoba autorky je podobná jako moje (jenže ona je rodilá mluvčí) a Ana je mi nesympatická. Kate je mi nesympatická. Grey je aspoň trochu narušený, ale je od začátku vykreslený jako někdo, kdo vlastně touží po plnohodnotném vztahu. Kdyby byl tím, za koho se vydává, když říká, že o žádný vztah nestojí, tak by se vůbec neohlížel na Anu. Viděl by ji jen jako zdroj potěšení a šel by si tvrdě za svým. Jeho vnitřní nejistota a potřeba sebepotvrzení mě nijak neoslnila.

Tak výjimečně jsem nejdřív koukla na pár básní. Říkám si: "Dobré, v maďarštině to asi bude lepší a překlad se tomu zjevně nevyrovná." A pak jsem se vrátila k medailonku a vidím... János Arany je autorem balady Ágnes asszony (Paní Agnes), kterou znám zhudebněnou?! V maďarštině to zní opravdu lépe! Přepisuji překlad a přidávám ke knížce link na hudební zpracování některých Aranyho básní:
Dalriada (Arany-album)
https://www.youtube.com/watch?v=4QrXSoXq4iM&list=PLCF704715E321B5C9

Paní Agnes
Paní Agnes u potoka
bílé prostěradlo pere,
plátno bílé, zkrvavené,
rychlý proud jí z rukou bere.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Přijdou děti rozesmáté:
"Jakou krev to zapíráte?"
"Tiše, tiše, copak, děti,
krev kuřete nepoznáte?"
Všeslitovný Bože, duši spas!

Sousedky se sběhnou kolem:
"Paní Agnes, kde máš muže?"
"Ach spí doma, nechoďme tam,
probudit se, chudák, může!
Všeslitovný Bože, duši spas!

Přijde hajduk: "Paní Agnes,
do žaláře, nechte díla!"
"Jaj, holoubku, copak mohu,
skvrna ještě nepustila!"
Všeslitovný Bože, duši spas!

Žalář temný: úzkou škvírou
útlý svit jen vniká kdesi;
z toho svitu den se skládá,
v noci jenom přízrak děsí.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Celé dny jen chudák Agnes
hledí na paprsek chudý,
tupě hledí... vždyť se vejde
v jedno oko všeho všudy.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Neboť jen se hne a cela
přízraky se ve tmě bělá;
nebýt toho svitu, myslí,
dávno bych už zešílela.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Čas však plyne, rychle zmírá,
a žalář se otevírá.
Před soudem již, podle práva,
stane Agnes, duši sbírá.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Šat si rovná, černé vlasy
a pak šátek uhladila,
jen aby si byla jista,
že se ještě nezbláznila.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Za zeleným stolcem sedí
starci úctyhodně šedí,
nemračí se, nehněvají,
soucitně jen na ni hledí.
Všeslitovný Bože, duši spas!

"Dcero Agnes, těžký hřích máš,
žaloba tě stíhá hrozná.
Kdo čin spáchal, milenec tvůj,
také za tebe se doznal."
Všeslitovný Bože, duši spas!

"Vraha tvého muže zítra
budou věšet o svítání.
A ty o chlebu a vodě
trp v žaláři do skonání."
Všeslitovný Bože, duši spas!

Rozhlíží se paní Agnes,
snad se na rozumu zmátla.
Ale slyší vše i chápe,
to se tedy nepomátla!
Všeslitovný Bože, duši spas!

Jen co řekli o manželu,
nezdá se jí k uvěření.
S jistotou však půjde odtud
místo domů -- do vězení.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Do pláče se dá a vzlyká,
slzy její líce myjí --
perly na labutím peří,
kapky rosy na lilii.
Všeslitovný Bože, duši spas!

"Milostivý páni, probůh,
slitujte se, račte vědět,
doma čeká práce nutná,
nemohu tu v poutech sedět!"
Všeslitovný Bože, duši spas!

"Prostěradlo od krve je,
vyperu je, skvrna pustí,
nenechám je ušpiněné,
to přec srdce nedopustí."
Všeslitovný Bože, duši spas!

Na tu stížnost moudří soudci
hlavy na se pootočí.
Ztichne síň. Hlas nezdvihne se,
mlčky hlasují jen oči.
Všeslitovný Bože, duši spas!

"Ženo ubohá, jdi domů!
Vyper do běla své plátno!
Domů jdi! A Bůh buď s tebou,
bude-li ti to co platno!"
Všeslitovný Bože, duši spas!

Paní Agnes v potoce zas
prostěradlo bílé pere,
plátno bílé, bez poskvrny,
rychlý proud jí z rukou bere.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Marně plátno mýdlem pění,
skvrna už tam dávno není.
Jenom Agnes krev tam vidí,
jak v té noci při vraždění.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Ve vodě tak plátno máchá,
zrána do pozdního času,
vlny třesou jejím stínem,
vítr rve jí kadeř vlasů.
Všeslitovný Bože, duši spas!

V nocích stříbřící se luny,
když se lesknou vodní pěny,
bez ustání buší dřevo,
bíle svítíc v rukou ženy.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Tak tam pere v zimě v létě,
jak se rok vždy s rokem schází.
Svěží líčko sluncem zprahlo,
kolena jsou modrá mrazy.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Rozevlátý vlas jí zbělel,
havranní lesk dávno ztratil,
vrásky hyzdí její tváře,
tak ji vidí prádlo práti.
Všeslitovný Bože, duši spas!

V potoce dál paní Agnes
zvetšelé už cáry pere,
kus po kuse dravá vlna
prostěradlo bílé dere.
Všeslitovný Bože, duši spas!

Námětem bude českému čtenáři povědomá báseň Vdova po Honvédovi, kterou básník sice mířil konkrétně na vdovu po svém nejlepším příteli, ale tématicky jde o motivy oblíbené v mnoha kulturách. Můj laický dojem je, že Arany má kvality Nerudovy i Erbenovy. Těžko ale rozumně přirovnávat překlad k českým básníkům. Škoda jen, že výbor z díla je tak útlý a dalších překladů se asi nikdy nedočkáme.

13.06.2016

Hodnotím 4* jako dobrodružný fantastický příběh pro větší děti (9+), který je spíše delší povídkou nebo kratší novelou a s anotací avizovaným románem nemá nic společného. Jsou to tedy jiné 4* než u románu, nebo u poezie. Rovněž zpochybňuji zařazení ke steampunku, byť ho znám spíše v seriálové podobě. Steampunk si představuji jinak než jako cokoliv z viktoriánské epochy.

Nejzajímavějšími prvky jsou asi žraloci a malý vesmířan. Příběh o záhadném ostrově, o potomcích Atlantidy (nebo země Mu) a o potomcích Červeného Bedrníka je napsán poutavě a podle mě hravě předčí Tanečnici z Atlantidy (Poul Anderson).

Místy se člověk i pousměje a myslím, že humor, který autorka použila, více pobaví děti. Pak jsou zde jisté problematické body, jako když džentlmeni rozebírají, kdo podle práva může a nemůže být britským občanem. Nevím, zda autorka-právnička sáhla do historie práva a opravdu to odpovídá, ale jsem nakloněna věřit tomu, že ano (ne, nechce se mi to ověřovat). Pak jsou tu nějaké potyčky. Hlavně z počátku, když se dva zápasící muži v rámci rvačky trkali hlavou do břicha, jsem protáčela oči v sloup. Nakonec jsem se ale rozhodla, že i tato nepraktická technika má asi především pobavit čtenáře.

07.06.2016

ČÁST 1 ZE 3

Ve 3. kapitole se prof. Flegr dostává k něčemu, co by si měl uvědomit naprosto každý a vědci nejvíc - k Occamovu koštěti (respektive Brennerovu, ale to by nikdo nevěděl, o co se jedná). Nevěřte vědcům (pokud jste vědec, tak ani sobě), jsou neobjektivní. Doufám, že následující odstavec nebyl napsán jen jako příprava půdy pro vlastní teorii (a že prof. Flegr zůstává kritický i sám k sobě):
"V éře normální vědy nemůže žádný získaný poznatek platnost ústřední teorie nějak zpochybnit. Poznatky, které jsou s touto teorií v rozporu, skončí buď bezpečně pod kobercem, nebo když je to pohodlnější či když se prostě pod koberec nevejdou, vyústí v mírnou modifikaci teorie - teorie je upravena (většinou učiněna složitější) tak, aby do ní nový poznatek zapadl. Úspěšná vědecká teorie se pozná mimo jiné právě podle toho, že je dostatečně plastická, aby se dala v případě nutnosti vždy učinit složitější, a tím přizpůsobit novým poznatkům. Nedostatečně pružné teorie mizí v propadlišti dějin, pružné teorie zůstávají."

V kapitole 6. jsem objevila zajímavé tvrzení o psech: "No, uznávám, v případě jezevčíka a bernardýna to nejde zrovna hladce, ale minimálně přes jednu až dvě generace prostředníků se nakonec geny obou plemen v jednom roztomilém štěňátku setkat mohou." Tak to bych tedy prosila ocitovat z odborné literatury, protože moje empirická pozorování říkají, že když si psi řeknou, že zkřížit se je program dne, tak na absurdní rozdíly ve velikosti moc nehledí. Podle mě je to nepodložený plk, který do odborné knihy nepatří. Nechytejte mě tu za slovo, že žádám vědecké důkazy a vzápětí používám nadsázku, ale podle mých pozorování si malý pes nemyslí: "Jako pěkná, ale taková žirafa... Do toho nejdu, vypadal bych s ní směšně." Asi to bude něco jednoduššího, jako: "Však to půjde, vona nastaví." A malá fena se asi nesužuje úvahami typu: "Šmarjá, takovej velikej? Kam s ním? Nebudou štěňata taky moc velký?", ale spíš: "Tak přeskočí ten plot? Já bohužel ne." Jak je to s pravděpodobností donošení štěňat mi není známo, ale prokazatelně existují kříženci jezevčíka a NO (nebo podobného psa či křížence NO velikosti NO), viděla jsem fotky křížence pitbula a jezevčíka (to už tedy není takový extrém)... Takže absence kříženců jezevčíka a bernardýna bude spíš důsledkem malého počtu bernardýnů.

Odbočka v kapitole 7.:
"V otázce umělého přerušení těhotenství nemám zcela vyhraněný názor, rozhodně mi však není blízký ani jeden z krajních postojů. Docela by mne například zajímalo, zda stoupenci úplného zákazu umělého přerušení těhotenství vůbec tuší, že naprostá většina těhotenství končí spontáním potratem během několika prvních dnů či týdnů po vzniku zárodku, tedy mnohem dříve, než žena zjistí, že vůbec otěhotněla. A je to velmi dobře, neboť většina takto potracených zárodků nese vážné genetické poruchy. Trochu mne mrazí z představy, že jednou nějaký ochránce práv embryí dostane geniální nápad, že by bylo možno (a záhodno) pomocí nějakého farmakologického zásahu mechanismus zajišťujících kontrolu kvality embryí vypnout..."
Taková myšlenka mě ještě nikdy nenapadla. Jsem spíš pro omezení potratů (i když k fanatickým stoupencům úplného zákazu mám daleko) a zakládám to z velké části právě na tom, že 3 ze 4 zárodků nezvládnou gastrulaci (takto jsem to slyšela ve škole), plus další jsou spontánně potraceny později (ať už kvůli vážné vývojové vadě nebo kvůli zdraví matky). Z tohoto hlediska mi potraty dříve než na poslední chvíli připadají jako zbytečná zátěž mateřského organismu, protože jisté neznámé množství žen jde pravděpodobně na potrat s něčím, co vůbec nemá šanci stát se člověkem.
Z morálního hlediska tomu rozumím tak, že zygota má biologicky od začátku dané, zda je člověk nebo ne. Pokud ne, tělo ženy se jí (většinou) zbaví samo (existuje ale tuším porucha, kdy ze zygoty vesele roste plod bez mozku a i když by si tělo nakonec také mělo poradit, může být šetrnější přistoupit k umělému potratu). Pokud ano, jak si kdo obhájí zabití člověka? (Stejně jako u člověka již narozeného... jsou situace, kdy to lze snadno a jiné, kdy je to diskutabilní.) Z evolučního hlediska by mě zajímalo, jaká je to strategie, jít na potrat. Na první pohled mi připadá hloupá, ale skutečný model může být složitý a přinášet za určitých okolností třeba i zásadní evoluční výhody. Každopádně se nebojím, že by někdo s úspěchem "vypnul přirozenou kontrolu embryí". Výsledkem by byla nejspíš rakovina a ne nemocné dítě. I kdyby se v některých případech dalo vypiplat, domnívám se, že když je něco letální hned z kraje života, je to letální i později, a když jde o neléčitelnou chorobu, jak by asi toho "zachráněnoho" člověka udrželi při životě? (Toto se ale nepromítá do mého názoru na narozené děti s vážnou genetickou vadou, která jim dává vyhlídku na "krátký život". To zase, když půjdeme až na dřeň, on je ten život vždycky nakonec tak nějak letální.)

Hodně se mi líbil box 7.7 o toxoplasmóze, pohlavním indexu a Downově syndromu.

Vysvětlení, jak to chodí (konec 7. kapitoly, začátek 8.):
"Učebnice se zpravidla množí klonováním - více méně tvůrčím přepracováním učebnic starších."
"Vědečtí pracovníci dnes zpravidla nemají čas příliš hloubat nad teoretickými základy svého oboru. Musíme totiž psát grantové návrhy a grantové zprávy, a jestliže se někdy zamyslíme nad paradigmaty, z nichž při své práci vycházíme, potom tak činíme hlavně proto, abychom do jejich rámce dokázali vtěsnat své výsledky. Komu se to totiž z nějakého důvodu nepodaří, s tím ostražití strážci chrámu vědy (recenzenti a editoři odborných časopisů) naloží podle staletími prověřených pravidel zacházení s kacíři. V dnešní všeobecně změkčilé době se již některé osvědčené postupy masově neuplatňují. Originální, avšak neopatrný autor proto obvykle na smolné hranici neskončí, nicméně i tak ho čeká osud v mnohém horší než smrt, tj. vrácení rukopisu ze všech redakcí, a tudíž všeobecné zapomnění."

23.05.2016

Amalthea to vystihla. Mohu jen dodat, že dotčené básně a básníkův milostný život mě vůbec nedojímaly. Není to můj šálek čaje. Více se mi líbila rozsáhlejší díla v poslední části sbírky (inspirovaná často starší řeckou poezií). Celkově jsem v Catullovi nenalezla mnoho zalíbení a domnívám se, že to souvisí s tím, že latina je od češtiny přeci jen vzdálená a ať se Josef Stáhlík snažil jakkoliv, nezachytil asi vždy původní náboj (navíc přiznává, že místy trochu cenzuroval, což se mi nelíbí). Básník totiž inspiroval mnoho pozdějších autorů (a ti ho jistě mnozí četli v originále), kdežto já už teď vím, že mi z jeho tvorby ulpí v paměti hlavně to, jak chtěl pomalovat hospodu topory. Nejhezčí byly asi básně Šťastná láska (poslední verš "Kdo kdy šťastnější viděl milování?" zdá se mi známý) a Svatební píseň.

20.05.2016