Acamar komentáře u knih

To, co je na románu nejzajímavější a nejuhrančivější, jsou jeho skutečné hlavní postavy, stromy, ve svém přirozeném symbiotickém společenství - lese. Všechny ty informace vložené mezi řádky, ať formou popularizační, poetickou či metaforickou... a rozkošatělé dramatické příběhy románových lidských hrdinů, vtažených do jejich lesního světa, působí jen jako literární díleček člověka jejich mnohem staršímu a důležitějšímu příběhu... Čtenář (aspoň ten co vydrží) žasne, je fascinován, obohacen i vyděšen vším o čem netušil nic...a tady je možná zakopán pes toho, před čím se autor snaží burcovat. Každopádně silný podnět, třeba přečíst si konečně některou dlouho odkládanou knihu P.Wohllebena, kde to bude bez té nezbytné románové omáčky... rozšířit pohled na život za hranice lidského druhu a smyslů.

15 26.03.2023

V romanticky zveršovanèm kabátku o nenaplněné lásce, minoucí se v čase, stále platná smutná realita, že když konečně dozrajeme k ocenění opravdových citů a hodnot, je bohužel pozdě...a v druhém plánu povzdech nad nudou, povrchností a vyprázdněností "mondénní" společnosti, jež jak básníka samotného, tak jeho postavy, vhání do roztrpčené osamělosti.
Třebaže ani u Oněgina se mi nepodařilo souznít s formou veršované epiky, s jeho melancholickou touhou po hloubce a ryzosti života se nesouznít nedá...

15 04.02.2022

Není mi moc jasné, komu je vlastně novela Vrány určená, jestli jde o knihu pro mládež nebo pro dospělé. Jednoduchý, černobílý styl do reálu převedené pohádky o maceše by napovídal spíš čtení pro mladší čtenáře, ale tam si zas nejsem jistá, zda jsou schopni dešifrovat příčiny "zla", proč se matka chová jak se chová ... ano, její postava je hodně černobílá, ale pro mne bohužel naprosto uvěřitelná a ani zrovna zřídkavá (a to téměř do detailů, např. jedna starší dáma z mého blízkého okolí titulující své oblíbené/neoblíbené celebrity Helenka a Lucina) - jen naštěstí bez těch fatálních důsledků. Ta slepota matčina přesvědčení o správnosti vlastního vidění světa byla pro mne asi nejpůsobivější z celé knihy, takže pokud byl smyslem této knihy nějaký apel nebo varování dospělým a rodičům, zřejmě se to povedlo. I když (čistě podle mých preferencí a za předpokladu, že je to psáno pro dospělé) k témuž šlo dojít i bez podsouvání a citového "nátlaku", jako neopodstatněné kudrlinky s vránami a bohužel předvídatelný závěr.

Editovaná koláž různorodých deníkových záznamů Jana Zábrany je čtením stejnou měrou depresivním jako inspirativním ... Je hořkým "mementem" života nekonformních literátů/umělců v totalitní době - a zatrpklost člověka, který nejen že nedostal nikdy možnost se v neokleštěné podobě svobodně vyjádřit, ale vnímá také dopady poplatné "kulturní politiky" všude kolem sebe, ta zatrpklost se v autentických zápiscích nemůže neprojevit.
Jeho pohled do zákulisí literární praxe samozřejmě ale přináší také erudované poznámky o jím uznávaných básnících a spisovatelích, díky čemuž se jistě čtenáři značně rozroste seznam "Chystám se číst" ... snad malá satisfakce jeho úctyhodnému přehledu a citu pro jazyk a literaturu, že aspoň posmrtně, skrze své dílo, dostává možnost pozitivně ovlivňovat, brousit a směřovat vkus dalších čtenářských generací.

Na posledních stranách zápisků vzpomíná J.Z. citací jiného básníka, a pro mne je tato věta také krátkým a výstižným vyjádřením Zábranova životního postoje:
"Stáli po pás v krvi a dělali poezii. Já nemohl..."

Vizionářství ... a hlavně jeho neoddělitelná rubová stránka v příběhu děkana Jocelina, který při zhmotňování své vize - Věže - ignoruje každý hlas rozumu nebo dosavadních zkušeností, jež se mu od jeho okolí dostane a nezastaví jej ani nutnost obětovat mu nejen všechen svůj osobní život, ale i těch pár bližších vztahů, na kterých mu, jak v závěru smutně zjistí, vlastně nejvíce záleží.
Příběh, který nutí čtenáře zvažovat, kde se nachází ta tenká hranice, která rozděluje tzv. zdravou umanutost a posedlost "posláním" (nezbytnou pro dosažení čehokoli dosud nedosažitelného) od totálního oddělení z reality ... zda ta hranice vůbec existuje. Odpověď asi leží až v budoucnosti, v smyslu toho, co zůstane jako výsledek oné nehmotné původní vidiny.
Použitá forma vyprávění, kdy s přibývajícím počtem stran mysl Jocelina-vypravěče sklouzává do čím dál nejasnějších a nedořečených dialogů, vnitřních monologů i do blouznivých obrazů, značně přispívá k vytvoření uvěřitelného a sugestivního dojmu ponoru do hlubin jeho mysli ... vizionáře nebo vyšinutého fanatika? Nejspíš neoddělitelně obojího.

15 14.03.2020

Zajímavý nápad, postavit jako ústřední bod románu na svou dobu novátorsky vytvořenou stavbu. Určitě sehrál v popularitě knihy (aspoň v ČR) svou roli. I když obalit ji smyšleným příběhem, pokud je dohledatelný jiný, reálný, je asi diskutabilní.
Nicméně hlavní roli stejně hrají životní příběhy románové rodiny dům obývající. Kniha je čtivá, má schopnost vtáhnout do děje, udržet zájem, má nečernobílé a neromantizované postavy se zajímavými osudy. Ke slabším stránkám (pro mne) patřila ne moc uvěřitelná náhlá znovuobjevování se na scéně hlavních aktérů i násilně působící, přílišné vztahové propletence.

15 05.02.2020

Barnes se mi líbí svou nevážností, ironií (i sebeironií), utahující si ze všeho i ze všech - zejména z naší iluze, s níž věříme, že o něčem něco víme... a navíc to umí udělat zábavně a s laskavým nadhledem.
Dílo obratně žonglující formami různých literárních útvarů, okouzlující hravostí mystifikace, která svou občasnou absurdností relativizuje úplně vše, až čtenáři nezbývá než se smířit, že po dočtení bude mít o Flaubertovi ještě zmatenější povědomí než předtím...ale zato (potvrzuji) pocítí akutní záchvat touhy znovu přečíst nějaký jeho román.
Pokud se dá věřit Barnesovi aspoň vylíčení Flauberta jako cynika, odmítajícího posmrtné vyhrabávání autorových "ostatků", pak věřím, že s tímto holdem (a s tím, v jakém duchu byl napsán) by spokojený být mohl.

15 11.01.2020

Zvláštní kříženec pokusu o filozoficko-esoterickou literaturu s dobrodružným románem ... Reinkarnační téma asi s někým rezonuje více, s někým méně - v tom u mne problém nebyl, ale přišlo mi trochu zneužité jako nový (v té době asi neotřelý) rámeček pro kraťounké, typicky dobrodružné chlapácké příběhy a pokud by čtenář bral jako bernou minci téma reinkarnace, vtělování se do stále stejného typu člověka (jemuž králové i královny leží u nohou) zrovna hodnověrný dojem nedělá. Scény z vězení byly mnohem poutavější, bohužel však ve stále stejném duchu.
Ale co knize rozhodně nemůžu a nechci upřít, je nesmírně působivý hold nezdolnosti lidského ducha, odvahy a vůle nenechat se zlomit sebevětším tlakem.

15 28.06.2019

Syrová zpráva o pudu přežití v nás, kdy se "stádo" semkne v obraně proti (ať už reálnému nebo domnělému) ohrožení ... Nekonkrétnost i neukotvenost v časoprostoru mu dává nádech obecného podobenství o temných, až zvířecích instinktech lidstva, jejichž obětí se může stát kdokoli kdykoli, stačí nezapadnout.
Neobvyklé množství metafor, stylizace do černočerného svědectví nabarvených ptáčat ... ale jinak silně působivé čtení, sekalovské téma v poetické podobě.

15 19.06.2019

Kniha o životě, smrti a tenké hranici mezi těmito dvěma stavy...jednoduše, přesto velmi poetickými obrazy buduje citlivý, na emoce působící příběh těžkých životů prostých lidí na severském mořském pobřeží, který je zároveň příběhem o síle přátelství a sounáležitosti, o nebezpečné moci krásných slov, o osamělosti i pomíjivosti smrti a o tíživé, ale silné nitce touhy žít.
Použitá forma kolektivního vypravěče toto zvláštní kouzlo jen umocňuje, jako by ke čtenáři promlouvala sama duše místa a doby.

15 06.02.2019

Neobvykle napsaný milostný příběh, který je vlastně jen záminkou pro hluboký ponor do vod viktoriánské Anglie z nejrůznějších úhlů pohledu.
Čestný, přemýšlivý Charles balancující na pomezí mezi povinností a osobní svobodou, povrchní rozmazlená Ernestina, vášnivá nepochopitelná Sarah...a v jejich trojúhelníku veškerá emocionální schizofrenie té doby.
Ovšem nejdůležitější postavou se zdá být autor sám, v roli spisovatelského boha, pohrávajícího si s postavami a potažmo čtenářem a musím přiznat, že zejména ke konci románu mi už přišel bohem sice velmi vybroušeně elegantním, ale poněkud literárně samolibým. Na druhou stranu je způsob, kterým knihu napsal právě tím, co ji činí zajímavou a originální.

15 16.08.2018

Příjemná chytrá a lehká oddechovka v humorném kabátku, (byť trochu holywoodského střihu), ze které sálá obrovské nadšení a zápal autora, oslava lidského důvtipu a vynalézavosti, nezdolně optimistického přístupu a improvizace s lepicí páskou v hlavní roli, stejně jako víry v dobré konce...
Možná to není úplně uvěřitelné, ten sled neustálých nehod a jejich záplatování na Markově koleně (jako ostatně děj spousty knih), a možná byl konec - vzhledem k celkově pozitivnímu zjednodušenému duchu knihy - předvídatelný, ale vůbec mi to nebránilo na 3 dny úplně "vypadnout" střídavě na Mars, Hermes a štáb NASA, a číst každou volnou chvilku v napětí o další Markův osud.

15 06.06.2018

Zajímavý debut, byť po dočtení mám trochu smíšené pocity. Výrazný příběh, psaný příjemným stylem, zapamatovatelné postavy, čemuž určitě nahrává i nápad s propojením na svět matematiky. Na druhou stranu akcent jen na ta špatná rozhodnutí/nerozhodnutí, smutné životní události, řetězící se "smůlu" a tím pádem prohlubující se upadání do osamělosti a neschopnosti žít normální život (prakticky skoro každá kapitola přidá další střípek)... včetně vedlejších "nepostižených" postav, které na tom nejsou o moc lépe a nenajde se téměř nikdo (snad až na Fabia), kdo by dokázal svůj život nějak pozitivně zvládnout, nedejbože podat pomocnou ruku (což je zejména u rodičů hlavních postav poněkud zarážející), a tak každý trpně přežívá ve své izolované bublině...to vše pro mne subjektivně dělá knihu nevyváženě jednostrannou a hůře uvěřitelnou, příliš podřízenou koncepci, jakoby autor účelně a zjednodušeně zaostřoval jen na jednu stranu mince kvůli silnějšímu efektu, který chce u čtenářů vyvolat.
Nemohu však rozhodně knize upřít schopnost vyburcovat (třebas i převážně s tou letargií nesouhlasné) emoce, živě vyvolat vzpomínky na pocity odlišnosti či osamělosti, které zažije minimálně v době dospívání asi každý, stejně jako spoustu "proč" a "kdyby", které se během čtení i po něm rojí v hlavě. Pokud toto byl hlavní smysl této knihy, pak byla mise splněna.

15 27.05.2018

Román s více zavádějícím názvem snad neznám...četla jsem sice anotaci i komentáře předem, ale Guenassiova nálož životních ran všem postavám bez výjimky dalece předčila má očekávání. Přesto na mne dokázal tento román o složitém dospívání i o těžkých osudech emigrantů z Východu ve Francii nepůsobit depresivně - snad díky věcnému tónu vyprávění, snad díky nenásilně vloženým Michelovým glosám, z nichž je cítit autorova vyrovnanost a nadhled s vyváženou porcí smutku s humorem.
K požitku z četby jsem se propracovávala postupně, zkraje to bylo spíše jako na poznávacím zájezdu s nabitým programem, zahlcena neustávajícím proudem informací... ale zvolna jsem se přesouvala blíž a blíž k příznivcům románu, a tuším, že proces doceňování ještě bude pokračovat.

15 20.05.2018

Další ponurý příspěvek do rodiny románů z fiktivních totalitních režimů, vojenská teokracie Gileádu. Tentokrát hledáčkem ženského pohledu, z pozice převychované služebnice, jejíž postavení je osekané na chodící rozmnožovací ústrojí a její čas vyplňuje depresivní, ostražitá nehybnost a vyčkávání.
Nenabízí nějaký ucelený pohled na celé soukolí gileádské mašinérie, jen jakési nahozené náznaky, podrobněji popisuje spíše výseč ženských kast, tuhých pravidel vztahů mezi nimi, a prolíná se se vzpomínkami hrdinky na život "před" (vsazené do děje místy trochu chaoticky).
Hlavní postava (o vedlejších se nic moc vlastně nedozvíme) svou opatrností, pasivitou a snahou o přežití čehokoli či obchodnickým taktizováním, jak může jakýmkoli vybočením z pravidel směnit riziko za výhodu, ve mně moc sympatií nebudila. Na druhou stranu to však přispívalo k velké autenticitě a věrohodnosti vyprávění, stejně jako závěrečná přednáška.
Možná autorka knihu nekoncipovala jako feministickou, já však ten podtón zde vnímám...nejen volbou tématu a úhlem pohledu, ale i díky náhlým šlehnutím nějakého přirovnání nebo postřehu, velmi trefného a výstižného, ale tak nějak chladně tvrdého a ostrého jako skalpel. Nevím ani, jestli mi to je úplně příjemné, každopádně je však její styl velmi osobitý, výrazný a zaujal.

15 15.04.2018

Po přečtení několika bestsellerů z poslední doby, které mi přinesly spíše zklamání, jsem chvíli váhala, zda si knihu vůbec v knihovně půjčovat...Ale tentokrát se zklamání nekonalo, četlo se to úplně samo. Lehce praštěný situační humor knížky mi báječně vyhovoval, nějaká výrazná příběhová linka či zápletka mi nechyběla, forma poměrně stručných deníkových záznamů byla také fajn, asi přispěla k velké čtivosti knihy.
Jelikož to nestojí vůbec na ději či psychologii postav (to jsou spíše karikatury), pouze na humoru, komu jeho styl sedne, má vyhráno:-)

15 15.08.2017

Rychlý, strmý pád do sebevražedné deprese a cesta ven. Třebaže, spíše než hlubší příčiny autorčiny osudné nemoci, jsou popsány vnější okolnosti a neúspěchy, které románovou i životní etapu spustily, ti, kteří se o Plathové něco dočetli, mají jasněji...a snad i blíže jejímu pochopení než (bohužel nejen v románu) podivné představě, že pacienti psychiatrických zařízení, kteří objektivně nijak nestrádají, se prostě jen málo snaží být "normální".
Překvapilo mne, jak se kniha, navzdory tématu, snadno četla, ani v druhé, tíživější polovině jí nescházel sžíravý humor...a také jak se autorka nijak lehce uchopitelných básní dokázala hladce přeladit do vybroušeného prozaického projevu. O to víc mrzí, co všechno mohla vytvořit, nebýt její nemoci.

14 16.04.2022

Útlá kniha, jejímž jádrem je milostné vyznání své velké lásce, má mezi řádky překvapivě široký záběr věrohodného zachycení doby a života lidí nucených v ní žít. Nesmazatelnost prožitku první lásky se asi zas tak neliší v tom, zda jde o lidi stejného či opačného pohlaví, stejně jako následné těžkosti plynoucí z odlišného založení a životních postojů. Jde-li však o homosexuály v Polsku katolickém, kde má její vnímání okolní společností punc zvrácenosti, Polsku komunistickém, kde je příčinou vydírání a přímým ohrožením, pak je o beznadějnost postaráno vydatně i bez obvyklých deziluzí.
Kniha si mne získávala postupně, počáteční sbližování milenců mne úplně nezasáhlo, pro mne byl autor určitě silnější ve vyjádření emocionálních stavů a vnitřních pochodů než tělesných pocitů...ale postupně jsem smekala nad tím, jak úsporně a bez přílišného utápění se v detailech, dokázal na vcelku malé ploše citlivě, intimně a nesmírně autenticky čtenáře přenést do ovzduší té doby (která se přece jen od komunismu u nás v něčem lišila), jejich nevyhnutelných morálních pastí i křehkých citů, a skloubit všechen ten smutek, bezbrannost a bezvýchodnost se silou a odvahou jít svou cestou.

14 13.04.2022

Celkem depresivní povídková kniha, co sice má svou ústřední postavu, kterou čtenáři skládá jak z osobního, tak z cizích, bližších i vzdálenějších pohledů, ale příběhy zde se odvíjející, jsou tak nějak podobně nemelodramaticky smutné...asi nijak neotřelé v tom, že život je těžký, vztahy komplikované a každá rodina je nešťastná po svém, ale ne tak obvyklé je zaměření na staré lidi a dlouhodobé partnerské vztahy...a taky mile prosté svými jednoduchými životními hodnotami, spočívajícími ve všedních maličkostech a smíření, v poselství že zájmu o druhé a laskavosti není nikdy dost.

14 14.12.2021

Ryzí romantismus - divoká kavkazská příroda, divoké vášně, souboj temnoty se světlem ... Škoda toho časného smrtícího polibku, další vývoj mohl být zajímavý, napraví se padlý anděl nebo nenapraví? Jenže to by se mohlo zvrhnout v pohádku ... takto zůstane ten správný bezútěšný smutek - k čemu všechna moc a věčnost, když nelze mít, po čem srdce prahne

" Čím bez tebe je mi ta věčnost?
Vladařství mého nekonečnost?
Jen zvučná slova ubohá,
chrám nesmírný, však bez Boha."