Elsinor024 komentáře u knih
Výborný nápad popsat kvantovou teorii formou komiksu. Sice na konci nejsme o nic moudřejší než na začátku, alespoň však trochu tušíme, o co jde.
V podstatě se přední fyzikové dostali do situace, kdy připustili, že možná neexistuje čas, prostor a hmota odděleně, ale všechno je navzájem propojené. Jak už dokázal Aspectův aspect počátkem 80. let minulého století. Fotony vypouštěné opačnými směry a ovlivněné překážkami, si "předávájí" nadsvětelnou rychlostí informace o překážkách každého z nich.
Realita existuje jen tehdy, když ji pozorujeme a tím ji vytváříme.
Všechny složité rovnice a konstanty popisují "makroskopický svět mlhavě", jak říká v knize Einstein, "dokud se na něj někdo nepodívá - třeba myš" :-)
Mystikové všech dob a východní filozofie o tom hovoří podobným jazykem. A někteří z fyziků k nim mají blízko. David Bohm se přátelil s Krishnamurtim a citáty třeba Nielse Bohra jsou, jako by je říkal Buddha: "Poslední realita je takové místo, kdy pravým opakem hluboké pravdy je opět hluboká pravda".
Myslím, že je skvělé, když tahle sympatická nigerijská dáma píše o feminismu z hlediska své země. I když něco z toho by se dalo použít i v našem prostředí.
Například, když hovoří o svých známých, manželech, dvou stejně vzdělaných lidech na stejném postu. Když přijdou domů, hádejte, kdo z nich obstará po práci domácnost? A když muž, zatím co žena vaří a uklízí, přebalí dítě, poděkuje mu, jak je neobyčejně laskavý:)
Samozřejmě autorce pomáhá to, že se narodila do vzdělané a bohaté rodiny. Jako nigerijská vesničanka by si sotva mohla dovolit tolik otvírat ústa.
Oceňuje pokrok, kterého její země dosáhla. Například to, že před sto lety by její neteře, dvojčata, odnesli příbuzní do pustiny a zabili jako zlé znamení. Dnes už to její kulturní okruh nepraktikuje.
Ať žijou nigerijské feministky!
Tahle kniha mi dala zabrat, čtu těch pár stránek od března. Ale nelituju ani v nejmenším. Zařazuju ji mezi těch pár knih, které mění život. Nebo ho posunou.
Jak sám Nisargadatta říká, není to žádné milé učení duchovní školky, není to pro duchovní žáčky. Je to tvrdé, přímé a neúprosné. Zabije vás to a pak zachrání:)
Eckhart Tolle hovoří o tomtéž, ale je ohleduplný a laskavý. Nisargadatta se klidně rozkřikne: "Chodíš ke mně tak dlouho a pořád máš tak blbé otázky!" Pak se rozesměje, protože je to všechno hra.
Je dobré se podívat na totéž z jiného úhlu, než jen toho příjemně laskavého. Tenhle vzteklý Ind vás nemilosrdně rozseká na cucky, abyste konečně pochopili, že po vás nic nezbyde, že neexistujete.
Jeho základním učením je neexistence jakékoli individuální entity, která by mohla o čemkoli rozhodovat. Všichni jsme jen objekty, pseudoentity v božské komedii, iluze vlastní svobodné vůle je největší nadutost a arogance. Nemáme zásluhy ani viny.
Jako když si představíme sen, co se nám v noci zdá. Plný děje, zvratů, dobrodružství, krutosti i nádhery. Když se vzbudíme, je nám líto, že nějaká postava z našeho snu trpěla? Pomohlo by, kdyby se k nám modlila, ať ji necháme žít? Pokud bychom měli tu moc, vysmějeme se jí, že ona je přece my a nemá skutečnou podstatu. To my jsme si ji vysnili a ona se ani nenarodila ani nezemře. Čeho se bojí? Prostě samostatná neexistuje.
No a stejné je to s námi. Ten kdo sní, je absolutní podstata, jak Nisargadatta rád říká "noumenon", našimi smysly a rozumem nepoznatelný.
Jen pokud je někomu dáno být jako troud, aby jeho duchovní intuice mohla nějakým podnětem, jiskrou, vzplát a on se probudil, pochopí, osvobodí se ze lpění na své osobě. Prostě "nazří".
Pokud je mokrý jako bažina, nepomůže plamenomet. Ale on sám s tím nemůže nic udělat, snaha je zbytečná.
A i potom, když má dar vzplanout, zjistí, že tu není nikdo, kdo by měl být osvícen. Jaká postava ze snu by mohla?
Jsme všechno, dokonce i čas a prostor, není nikdo, kdo by jedl a spal, radoval se nebo trápil. Existuje jen jezení, spaní, radost a trápení. V tom velkolepém kosmickém snu a božské hře. Jako když my ve svém snu cítíme něčí emoci, ale není v nás nikdo, žádný malý panáček v hlavě, který by ji cítil. Jsme to pořád my.
Krásně to shrnuje další neúprosný osvícenec Jed McKenna: Projdete radikální dekonstrukcí své osobnosti, abyste viděli, co bez ní zbyde. Výsledkem není osvícené já ani pravé já, je to žádné já. Když je po všem, je na čase být zase člověkem ve světě, to znamená vklouznout zpátky do kostýmu a vylézt zpátky na scénu.
(přepsáno z www.iwritte.cz)
I když je tahle kniha zařazená do lehčí literatury, za mne je v ní naprosto dokonale vykreslena psychologie a hnutí v mysli druhé hlavní hrdinky. Četla jsem Svévoli, nejlepší knihu roku ve Švédsku, ale to jak tady autorka popisuje pochody v hlavě Saskie, je mnohdy lepší než u oceňované literatury.
Pokud něco v hlavě přecvakne, člověk si prostě nemůže pomoct a udělá to, co musí, fyzicky je nemožné tomu nepodlehnout, jako u každé "normální" závislosti. Líbí se mi, že nikdo není černý a bílý, každý má své temné kouty, střídá si masky a nikdo neví, která je ta pravá. Možná žádná anebo všechny najednou.
Podle mne nejlepší autorčina kniha. Pokud by L. Moriarty nechala všechny na konci tragicky zemřít, věřím, že by se také vyšvihla na oceněnou knihu:-)
V téhle knize mě nejvíc bavil sugestivní popis atmosféry kanadského venkova. Úplně jsem viděla všechny ty barevné javory zalité sluncem, domky z červených cihel obklopené terasami, podzimní plískanice strávené u krbu s horkou čokoládou a všudypřítomnými croissanty, které tam snad všechny postavy pojídají ve velkém:)
Je pravda, že postavy se zdají jen lehce načrtnuté, zvlášť ta hlavní. Autorka se na téhle své první detektivce asi zatím jen rozjížděla.
Ale je to milé a celkem čtivé, nedivím se té spoustě cen, které za své knihy sympatická autorka dodnes obdržela.
Přidávám se k fanouškům Vykoupené čarodějnice:) Nejlepší pohádka, kterou jsem kdy četla (a bylo jich dost). Vždycky, když po mně jakékoliv dítě chtělo vyprávět pohádku, naservírovala jsem mu jako první pokaždé tenhle krásný příběh.
I další povídky, pohádkami se to dá nazvat jen trochu přeneseně, jsou unikátní. Člověk si je pamatuje i po mnoha letech.
V létě jsme byli na výletě v památníku Karla Čapka ve Staré Huti, zkoušela jsem tam někde hledat otisk Olgy Scheinpflugové s těmi krásnými příběhy, které mi hned naskočily ze zasunutých přihrádek v hlavě.
Člověku se až nechce věřit, že Hitler byl v podstatě normální dítě a mladík. Jak píše jeho přítel, dokonce skočil pro topící se ženu do řeky, chránil týraného psa, obdarovával žebráky.
Můžeme to srovnat například s takovým Ladislavem Stroupežnickým, který podle Toulek českou minulostí byl známý zvrácenou surovostí - uřezával živým králíkům uši, veverkám ocasy, ptákům vyloupával oči, házel po lidech nože, psychicky trýznil staršího bratra Mikoláše Alše, atd.
Všechno je možné, z celkem milého dítěte se stane jeden z největších válečných zločinců a krutý spratek napíše Naše furianty a bude z něj dramaturg Národního divadla. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a nic není jisté...
Nádherný příběh, který nás vtáhne do Japonska a nepustí až do poslední stránky. Snivé, filozofické, buddhistické. Hlavní hrdinka je sympatická a prochází vývojem a pochopením, které se mi líbí. Nechybí ani pohled na poválečné Japonsko zevnitř, co si lidé mysleli a jak se cítili rodiče a příbuzní padlých vojáků. Knihu jsem četla před nějakým časem, ale je jedna z těch mála, které se i po delší době udrží v paměti. Moc pěkné. Škoda, že autorka má pouze tuto knihu, alespoň v češtině.
Velmi precizně a poctivě zpracovaný příběh, který se po trošku pomalejším začátku svižně rozběhne. Líbilo se mi střídání dvou časových rovin a jejich postupné doplňování.
Dozvěděla jsem se nové informace o německých špiónských metodách v Anglii před první světovou válkou. A to byl císař Vilém vnuk královny Viktorie. Pěkné oddechové a nenáročné čtení.
Nejlepší švédská kniha za rok 2013. Parádní, některé věty a obrazy si asi budu pamatovat napořád. Chápu, že pokud si člověk něco podobného neprožil, asi těžko porozumí. Na všechno je ten pravý čas. Přesné, pravdivé, osvobozující.
Já nevím, tahle kniha mi přišla tak nějak amatérsky a naivně napsaná. Název je také zavádějící, aby upoutal pozornost...
Velmi dobře napsaná kniha.
Otevírá nám oči, jak moc se změnila a mění naše strava za posledních pár desítek let. A jaké to má následky.
Je to vlastně na první pohled patrné, jen co vkročíme do supermarketu. Moře barevných krabic a vaniček plných ultrazpracovaného jídla.
Zájmem velkých potravinářských korporací jsou peníze, nikoliv zdraví konzumentů. Tomu je všechno podřízeno. UPF jsou vytvořena tak, aby obcházela náš mozek a my jsme se stali nenasytnými Otesánky.
A tytéž korporace si potom například starostlivě pořídí firmy na potravní doplňky, které ovšem mají hasit problémy, co jejich produkty samy vyvolávají. A ejhle, dvojitý výdělek!
A Chris van Tulleken kromě jiného odpovídá i na častou otázku, která aditiva jsou ještě přijatelná: žádná.
Zároveň autor nepůsobí jako fanatický aktivista s jedinou pravdou. Všechno je předložené klidně a bez nátlaku. Jezte si co chcete, já jen nastiňuji fakta, kam vaše cesta může vést a také často vede.
Líbí se mi v knize citovaná slavná věta jiného odborníka M. Pollana, která veškerý výzkum kolem potravin geniálně jednoduše shrnuje: Jezte jídlo. Hlavně rostliny. Ne moc.
Konec vyprávění o divoké jízdě Riada Sattoufa jeho mladým životem.
Lehké spoilery:) Vůbec se nedivím, že hlavní hrdina pocítil nutnost navštěvovat psychoterapeutku. Podle jeho líčení, i když asi trošku přibarveném, byl mladíkův život jedna souvislá katastrofa s pár malými světlými chvilkami. Což nakonec paradoxně může být přínosné.
Ale kdo by si sám svobodně vybral naprosto nefunkčního otce, který rodině pouze škodí? Nedělá to ze škodolibosti, jen je ovlivněný náboženstvím a vírou ve svoji neochvějnou pravdu.
Matka se svojí depresí a negativitou rodinné pohodě nepřidává, ale zoufale se snaží přežít všechna trápení a řešit nahromaděné problémy. Do toho všeho chátrající prarodiče.
Riad k tomu všemu přidává své osobní lapálie a kotrmelce.
Tento díl mi přišel nejvíc depresivní, i když jeho celkové vyznění a konec celý příběh posunou do světlejších barev.
Velmi dobrý komiks, za mě lepší než jinak výborná Persepolis M. Satrapi s podobným tématem.
Riadův život vám dlouho uvízne v paměti a připomene, jak je důležité negativitu ze svého života pouštět dál, nehromadit ji a neutápět se v ní. A při jiném úhlu pohledu třeba zjistit, že to byl vlastně milník, který ukazoval správným směrem.
Jak už psala kolegyně níže, je to docela zábavné, ale povrchové počtení o naší mateřštině. Dozvíme se pár lahůdek ze slovní archeologie, jako například kde se u nás vzal lanýž, skořice, Vánoce, mlýn...
Velice zajímavé mi přišlo i vysvětlení, proč se v Anglii slova jinak píší a jinak vyslovují.
S čím bych si dovolila drze panu Olivovovi oponovat, je historie přechylování ženských jmen. Podle něj přípona -ová neznamená, že se dříve myslelo: toto je žena Novákova, Balvínova, Mrkvičkova, nýbrž prý značí příslušnost k rodině.
To se opravdu zdráhám souhlasit.
Také mi občas přišlo, že bezpochyby vysoce vzdělaný pan profesor s chutí malinko dává výborně připravené paní Karáskové najevo svoji převahu.
Nicméně jsem si knihu přečetla docela ráda.
Líbí se mi, že autorka vede své klienty k tomu, aby se učili být nejdříve štastní sami za sebe, než aby tuto odpovědnost házeli na partnera. Ten je jako bonus (někdy úžasný a naplňující), ale radost ze života si musí každý hlídat a udržovat sám. To je základ Denisiných rad.
Také s ní souhlasím v tom, že mužský a ženský mozek funguje odlišně a je to třeba mít na paměti. Jiným způsobem si doplňujeme endorfiny, jinak řešíme problémy. A můžeme v tom při dobré vůli oba najít doplnění, obdivovat, jak to příroda zajímavě zařídila:)
Je také hezké, když si čtete o někom, kdo žije svůj život snů, je spokojený, práce ho nesmírně baví a ještě pomáhá jiným lidem doladit nebo úplně přeměnit svůj život (většinou) k lepšímu.
Autorku jsem znala už z Ovoce poznání, což byl zajímavý výčet nesmyslů, které o ženském těle po staletí panovaly.
V Nejrudější růži se dost filosofuje, ale tak, aby to bylo zábavné a nenudilo. Lehce a hravě.
Pobavil mě všudypřítomný Leonardo DiCaprio jako příklad muže, který bere ženy, své přítelkyně (maximálně je u sebe nechává do 25 let), jako spotřební zboží.
Liv uvažuje nad tím, co je vlastně opravdová láska, jak se projevuje a jak ji udržíme.
Nešetří Sokrata ani Thésea, ale klidně zobrazí i první známou stíhačku, milenku lorda Byrona - Caroline Lamb.
Mně se líbilo autorčino přirovnání vztahu dvou lidí k minináboženství, které má své osobité rituály, řeč, uctívání a modlitby ve svém vlastním chrámu. A čím víc svobodněji a radostněji se praktikuje, tím víc naše víra narůstá. A může trvat až do konce života.
Tento příběh mi připomíná ctnostné romány Karolíny Světlé. Hlavní hrdinka, silná žena, je vystavena nástrahám na svůj charakter a mravnost.
Začátek se četl celkem dobře a děj odsýpal. Ale postupně se příběh zpomaloval, trochu točil v kruhu a jak psal básník Václav Renč ve svém dopisu Žofii Hekelové, stal se poněkud "suchý, cudný, přísný, jako rána bičem".
Konec se zase rozběhl, i když mě zklamalo, že cíl, ke kterému román spěl, si musel člověk pouze domyslet.
V průběhu čtení jsem se trochu zasekla, uvažovala dokonce, že knihu nedočtu a jen mrknu na konec, jak to s rodinou Aigenových dopadlo. Postava Terezy mě často popuzovala svoji okázalou ctností.
Autorka příběh psala ve svých dvaceti čtyřech letech jako čerstvě vdaná mladá žena. Měla své přísné ideály. I když je pravda, že pokud v jejím příběhu někdo z rodiny morálně poklesl, nebyl zatracený, pokud se snažil svoji chybu (jako například "podlehnutí muži" před svatbou) nějak napravit.
František Kožík nazval Ž. Hekelovou malou Boženou Němcovou. Já bych ji spíše přirovnala k výše zmíněné Světlé, která mravně přepjaté romány uměla dokonale a možná i více čtivě než tato autorka.
Oceňuji promyšlený příběh, který do sebe zapadá. A nakonec přečtení nelituju.
Autor hned na začátku říká, že tahle jeho kniha je výjimka. Raději zapaluje svíčku, než nadává na tmu.
Někdy je ale dobré upozornit, že tma se možná nenápadně a pomalinku může blížit, i když se na první pohled třeba tváří jako světlo a i o sobě rozhlašuje, že je zářivé slunce.
A vy se nenamáhejte, přemýšlíme za vás, samozřejmě i víme a rozhodujeme, co je nejlepší.
V tomto případě příběh trochu pokulhává, ano, jak už tu někdo psal. Důležité je ovšem poselství, nenechat si kýmkoliv pomalu ukrajovat svoji svobodu.
Neumíme pořádně dýchat. Pro samé "důležité a neodkladné věci" se neumíme zastavit, uvědomit si svoje bytí v tomhle těle, pozorovat ho a procítit jako v podstatě zázrak. Uklidnit se a přijmout, co se dá.
Danny Penmam takhle přežil pád z velké výšky. Pozorování a soustředění se na vlastní nádech a výdech mu pomohlo přežít chvíle, kdy ležel polámaný na zemi a čekal na pomoc. Od té doby si je dobře vědom toho, co říká:)
Guy Delisle mi bude chybet... :) Precetla jsem jeho ctvrty komiksovy cestopis a zatim zadny dalsi na obzoru. Autor ma uzasne nadani popsat obycejny den, kdy se vlastne skoro nic nedeje, zajimave.
Dokaze si ze sebe udelat srandu, stane se na chvili mnichem, popise dulezitou praci lekaru bez hranic v uplne odriznute oblasti. Klidne take ukaze bujare vecirky nevladek v chude zemi, super auta s chuvami rodinnych prislusniku humanitarnich pracovniku.
Ale hlavne se dozvite spoustu veci o tak vzdalene zemi, jako je Barma, kde v dobe Delisleho pobytu nedaleko od nej zila 'ta pani'.
86% obyvatel zavislych na heroinu v jedne z oblasti je opravdu sila. Take auta s volantem vpravo, kdy vojenska vlada naridila i jizdu vpravo a predjizdeni bez spolujezdce se tak stalo ruskou ruletou, je jen jedna z absurdnosti rezimu.
I kdyz se mi nejvic libil Jeruzalém, i tahle kniha rozhodne stala za precteni.