empivarci komentáře u knih

„Jestliže se Rusko není schopno stát silnějším, musí učinit ostatní slabšími. A nejjednodušším způsobem, jak ostatní země oslabit, je učinit je podobnější Rusku. Namísto aby Rusko své problémy řešilo, vyváží je.“

„Není jedno, zda mladí lidé vyjdou do ulic s cílem hájit svoji budoucnost, nebo zda přijíždějí v tancích, aby budoucnost rozbili.“

Jednoduše brilantní. Jestli si letos přečtete jen jednou něco z literatury faktu, ať je to tohle. Tuhle knihu by měli číst všichni, západní politici se svými iluzemi o rusku, ti středoevropští, kteří by chtěli být mostem mezi východem a západem (akorát že po mostě se šlape, jak říkal Jan Masaryk), moje máma i babička. A samozřejmě rusáci. Tahle kniha by měla být v každé knihovně. Timothy Snyder, profesor dějin střední a východní Evropy tamtéž, kterého je radost vidět přednášet ukrajinsky, polsky nebo německy (mimochodem díky té nezprostředkované znalosti ví, o čem mluví, neboli, jak říká: „Pokud neumíte rusky, nevíte, o co přicházíte.“) a kterého jsem měl tu čest potkat, když přebíral Havlovu Cenu VIZE 97, ten podle mě nejlepší historik současnosti ve své Cestě k nesvobodě předkládá velmi originální a provokativní analýzu současné politické situace.

Vysvětluje, jak Putin získal kontrolu nad ruskem; jak evropská integrace posílila pozice jednotlivých národů a že evropské země vlastně nikdy nebyly národními státy, přestože se pohádky „o moudrém národě“ vyučují ve školách; co se stane, když impéria padnou; jak jsou lidé manipulováni, aby se báli a nenáviděli druhé; jak povstane jeden člověk, který slíbí, že vše napraví, pokud k tomu dostane neomezenou moc; a jak se lež stává realitou, k níž se lidé upínají. Přináší strašně zajímavé nové koncepty, kterým říká „politika nevyhnutelnosti“ a „politika věčnosti“, „nehodnověrné popření“ nebo „strategický relativismus“, které všechny stojí za prostudování, stejně jako jeho pojem schizofašismus, jak říká té nové odrůdě fašismu, ve které skuteční fašisté nazývají své odpůrce fašisty, obviňují Židy z holocaustu a druhou světovou válku považují za argument pro další násilí a záminku k invazi. Zní to asi jako velmi suchopárné čtení, ale ujišťuju vás, že je to přesně naopak. Mimochodem věděli jste, že v roce 2014 rusové vpadli na Ukrajinu 24. února?

„V roce 1976 vydal Stephen King povídku ,Vím, co potřebuješ‘. Děj zachycuje námluvy jedné mladé ženy: uchází se o ni muž, který je schopen číst jí myšlenky - aniž by to ona sama tušila. Prostě se pokaždé zjeví s tím, co si právě přeje, počínaje jahodovou zmrzlinou k osvěžení ve studijní pauze. Postupně jí tak promění život a vybuduje u ní vůči sobě závislost, protože jí přináší to, co jí připadá, že v danou chvíli chce, aniž by se nad tím měla možnost zamyslet. Její nejlepší kamarádka pochopí, že se děje něco podivného, začne pátrat a zjistí, jaká je pravda. ,Tohle není láska,‘ varuje přítelkyni. ,To je znásilnění.‘ Internet funguje tak trochu podobně: mnohé o nás ví, ale v přímém kontaktu to nedává najevo. Zbavuje nás svobody tím, že v nás probouzí ty nejhorší atavistické pudy a staví je do služeb skrytých objednavatelů.

Rusko ani internet ze světa jistě nezmizí. Pro rozvoj demokracie by bylo prospěšné, aby občané byli podrobněji seznámeni s ruským počínáním a kdyby bylo i na internetu možné zachovat definici ,zpravodajství‘, ,žurnalistiky‘ a ,reportérství‘. V poslední instanci však demokracie závisí na občanech schopných rozlišit pravdu od toho, co jenom chtějí slyšet. Příčinou autoritářství není stav, kdy se k němu lidé začnou nepokrytě hlásit, nýbrž ztráta schopnosti rozlišovat mezi fakty a tužbami.“

Co se dá asi napsat v pár větách, navíc když klasik nepotřebuje žádnou reklamu. Snad jen - přečtěte si ho. Já jsem se k nedočtenému vrátil až po čtvrtstoletí. Z té doby znám nazpaměť ty slavné a uhrančivé úvodní věty, ale až letos jsem poznal, že konec tohohle románu, celá jeho poslední kapitola, patří k tomu nejkrásnějšímu a nejdojemnějšímu, co bylo kdy napsáno. A to mezi tím legendárním začátkem a koncem, to je totální román, který patří sbalit na pustý ostrov. Když si řeknete, že příběh toho rodu se vlastně chová jako jeden lidský život, od těch zmiňovaných prvních vět právě po ten konec, že je to pravda o nás a naše zrcadlo, zamrazí vás ještě dlouho po přečtení.

Z toho přelomu tisíciletí si nesu před očima taky Miroslava Moravce, Jiřinu Jiráskovou a Vladimíra Dlouhého v jedinečné inscenaci z Vinohrad. A teď jsem si všimnul, že román poprvé v historii zfilmovali a že ta adaptace měla na Netflixu premiéru minulý týden. Už jen z traileru mám husí kůži. A mám očekávání, protože tahle kniha a vlastně každá Márquezova věta je nezaměnitelný klenot, vždyť se podívejte na tu ukázku z kongeniálního překladu Vladimíra Medka (mimochodem překladatele Harryho Pottera). Dnes je ukázka delší než obvykle, ale copak se dá zkrátit?

--

„V onom Macondu, na které zapomněli dokonce i ptáci a kde prach a vedro byly tak úmorné, že se už sotva dalo dýchat, Aureliano a Amaranta Úrsula, samotou, láskou a samotou lásky uvěznění v domě, kde se už málem nedalo spát, takový hluk tam tropili červení mravenci, byli jediní šťastní lidé, nejšťastnější na celé zemi.

Gaston se vrátil do Bruselu. […] Od onoho prvního odpoledne Aureliano a Amaranta Úrsula soustavně využívali oněch řídkých chvilek, kdy byl Gaston pryč, a milovali se s utajovanou vášní, téměř vždy nakonec vyrušeni ze svých nejistých spojení manželovým nenadálým návratem. Když však shledali, že jsou v domě sami, zmocnila se jich posedlost opožděné lásky. Byla to pošetilá, ztřeštěná vášeň, při níž se Fernandiny kosti v hrobě zachvívaly hrůzou a která je oba udržovala ve stavu ustavičného vytržení. Skřeky Amaranty Úrsuly a její výkřiky, kdy umírala láskou, se ozývaly o druhé odpolední na stole v jídelně právě tak jako ve dvě hodiny v noci ve spižírně. „Co mě nejvíc mrzí,“ smávala se, „jsou všecka ta léta, o která jsme přišli.“ Zmámená vášní viděla červené mravence, jak pustoší zahradu a ukájejí svůj předvěký hlad na všem, co bylo ze dřeva, a viděla onen proud živoucí lávy, jak znovu zaplavil verandu, hubila je však jen tehdy, když je našla ve své ložnici. Aureliano zapomněl na pergameny, přestal chodit do města a na dopisy učeného Katalánce odpovídal jen tak, aby se neřeklo. Ztratili zdravý rozum, ztratili pojem o čase i všecky pravidelné návyky. Znovu pozavírali okna i dveře, aby nemuseli ztrácet čas svlékáním, a chodili po domě jen tak, jak po tom vždycky toužila Krásná Remedios, zmítali se nazí v bahnisku na dvoře, a jedenkrát odpoledne se div neutopili, když se milovali v nádrži s vodou. Zakrátko natropili víc škod než červení mravenci: zničili nábytek v pokoji, potrhali svým řáděním rohož, jež přestála i smutné válečné lásky plukovníka Aureliana Buendíi, a rozpárali matrace, vyprázdnili je na podlahu a pak se zalykali v oblacích bavlny. Aureliano byl stejně ohnivým milencem jako ona, přesto však to byla Amaranta Úrsula, jež svými ztřeštěnými nápady a svou milostnou nenasytností ovládala onen pustošivý ráj; jako by lásce věnovala všecku tu nezdolnou energii, kterou její prababička vynakládala na pečení karamelových zvířátek. Ostatně zatímco ona vykřikovala rozkoší a z plna hrdla se smávala vlastním výmyslům, Aureliano byl den ze dne zamlklejší, poněvadž jeho vášeň byla sžíravá a uzavřená do vlastního nitra. Oba však přitom dosáhli takového stupně mistrovství, že když se vydali ze všech sil, uměli najít rozkoš i v únavě. Zjistili, že únava po milování v sobě skrývá neprobádané možnosti, daleko rozmanitější než sama touha, a oddávali se zbožňování svých těl. Aureliano hnětl tuhé prsy Amaranty Úrsuly vaječnými bílky nebo jí potíral pružná stehna a broskvově hebké břicho kokosovým máslem a ona si hrála s jeho mohutným údem jako s panenkou, tyčinkou na rty mu malovala oči jako šaškovi a tužkou na obočí turecký knír, vázala mu nákrčníky z organtýnu a nasazovala mu staniolové kloboučky. Jedné noci se od hlavy až k patě natřeli broskvemi v cukru, olizovali se jako psi a milovali se na verandě jako posedlí, a probudil je teprve příval krvežíznivých mravenců, kteří se je chystali zaživa pohltit. […]

Oba se vznášeli v prázdném vesmíru, kde jedinou každodenní a věčnou skutečností zůstávala láska.“

12 19.12.2024

„Zdalo sa mi, že najlepších kamarátov si vytvárame preto, aby sme sa nemuseli veľmi trápiť s inými ľuďmi. Dávame im akési podvedomé povinnosti a privilégiá, programujeme ich, aby boli vždy pri nás, aby mali o čosi menšie právo povedať nám nie. Ľudí si v podstate egoisticky vyberáme kvôli sebe, nie kvôli ich dobrým vlastnostiam.”

--

Tohle byla láska od první stránky. Podle anotace jsem čekal něco úplně jiného, vlastně jsem toho moc nečekal, a rozhodně ne, že slovenské literární kruhy dnes zrodí něco tak dobrého. Je to pohlazení po duši, estetický zážitek, neuchopitelný a mlhavý jako kraj, kde se odehrává - Podlasí, ta zapomenutá země lesů na pomezí Polska a Běloruska, kde jsou zázraky stále součástí základního balíčku pro přežití a kam se podle mých polských přátel musíme jednou vydat. Je psaná skvostným jazykem, bez patosu a plným emocí. Je v ní něco z mých oblíbených filmů Bohdana Slámy a mého rodného kraje. A že v ní nakonec nejde o šeptuchy, je jen dobře.

Napsat příběh, který je nenápadný, nebo dokonce místy neexistuje, a přesto má člověk chuť ho číst, je mistrovství. Stejně jako napsat příběh, jehož hlavními hrdinkami jsou dospívající mileniálky, tak, aby to nebylo trapné. Aleně Sabuchové se povedlo vyprávět o dospívání v Podlasí něžně, s ohromným citem a empatií, neokázale a autenticky. Magie, starosvětské zvyky, dojemnost lidských příběhů, mlha, příroda, úvahy o životě plném vášní a prostoty, malých i větších křivd, složitých vztahů, zanedbanosti a krásy. Slovanský magický realismus je nečekaně příjemná kombinace.

Šeptuchy vydalo výjimečné slovenské nakladatelství Artforum (jestli se někdy ocitnete v některém ze sedmi slovenských měst, která mají své knihkupectví Artforum, a půjdete kolem, nechte se vcucnout) a pro nakladatelství Host ji do češtiny nevím proč přeložil Lubomír Machala. Alena Sabuchová za ně dostala nejprestižnější slovenskou literární cenu Anasoft Litera 2020.

--

„Všetci sme si všimli jej tehotenské brucho, ktoré sa už nedalo nevšimnúť si ani zatajiť, a napokon, prečo by to robila. Ženy na chvíľu ustrnuli, pretože nevedeli, kto je otcom, a všetci sme trochu tušili, že skupina potenciálnych darcov DNA nebola presne ohraničená. A že akokoľvek si to nechceli priznať, mohol to byť pokojne muž ktorejkoľvek z nich. Občas sa zjavovala ako prízrak, čo nosil vo vrecku svedomie všetkých okolo, ktorí si mysleli, že sú lepší než ona. V našich vreckách by hrkali kamene, keby sme mohli hádzať. Radi si myslíme, že sme lepší ako ostatní.

Aj ja som si to dlho myslela. Ale vždy nás niečo prekvapí, čo nám nabúra náš krehký múrik morálnych presvedčení, ktoré si budujeme pohľadom na iných a uisťujeme sa. O tom, ako by sme nikdy alebo budeme navždy, alebo čokoľvek, čo znie dobre, keď si myslíme, že máme patent na správny život.

,Fénix vstane z popola a vrhne sa do ďalšej pičoviny,‘ povedal mi raz niekto. Rozprávala som mu o Dorote, keď odo mňa nadránom odchádzal o pár rokov neskôr v Krakove. A hovorila som si, že to bude naposledy. Že toto sa predsa mne nemohlo stať a už sa to nestane. Počkajú si na mňa v mytarstve a spýtajú sa, čo si o tom myslím. A pošlú ma zaňho čistiť záchod na ďalšie tri životy. A chlór mi bude nosiť jeho žena. Občas nadránom, keď zhasínali pouličné lampy na ulici Wojciecha Boguslawskeho a začínala krakovská premávka, snívalo sa mi to. Striaslo ma.

Niekedy si zo srandy hovorím, že som si mohla zobrať Barteka z pohraničnej stráže. Keby som z Podlasia nikdy neodišla, počkal by, kým zmaturujem, možno by som si diaľkovo mohla urobiť bakalára a, povedzme, učiť. Spolu s Agatou a Dariou. Dobré manželstvá sa tomu hovorilo. ,Majú také dobré manželstvo. Má ju rád, veľa nepije a ani ju nebije. Čo by iné za to dali.‘ Táto kombinácia sa až tak často neudiala, ale existovala.

Keby je taká smiešna hra, ktorú občas tajne hrávame sami so sebou a vôbec netušíme prečo.“

11 17.02.2023

„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zajíci hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu. Nestaví si vzdušné zámky. Líbí se jim, kým jsou a co mají.

Dion mi nedávno řekl, že v malém knihkupectví v českém Náchodě objevil slušné vydání Blakea, takže si teď představujeme, že ti dobří lidé žijící na druhé straně hranice, kteří spolu mluví svým měkkým a dětským jazykem, si večer po práci rozdělají v krbu oheň a čtou Blakea. Možná by i sám Blake, kdyby žil a všechno to viděl, řekl, že jsou místa ve Vesmíru, kde ještě nedošlo k Pádu, svět není převrácený naruby a zůstal Rájem. […]

Ne, ne, lidé v naší zemi se nedokážou nikdy spojit a vytvořit společenství, ani pod vlajkou s pravákem ve znaku. Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost.

Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.“

--

Okamžitě jsem pochopil, že Olga Tokarczuk dostala tu Nobelovku i Man Bookerovu cenu zaslouženě. Tohle je naprosto přesné psaní, bez patosu, bez jednoho klišé. Je originální v námětu i ve formě. Je to umělecké dílo a jak už nesáhnu po žádné Eleně Ferrante, tak na další knihy Olgy Tokarczuk jsem se těšil, ještě jsem tuhle nezavřel. Na některé knihy bych časem zapomněl, ale tady to nehrozí. A že se odehrává na česko-polském pomezí, v tom krásném koutě okolo Kladské kotliny jen kousek od nás, tím si mě podmanila už úplně.

Do češtiny ji přeložil Petr Vidlák a Agnieszka Holland podle ní natočila film s Miroslavem Krobotem, který jsem ale neviděl, takže jak říká František Louka: „Já je mám furt krásný, nadosmrti.“

--

„Člověk má přece vůči Zvířatům cítit zodpovědnost, má jim pomáhat přežít, a těm, která si ochočil, má vracet jejich lásku a věrnost, protože nám dávají víc, než od nás dostávají. Musí svůj život prožít důstojně, aby splnila své Účty a v karmickém indexu měla všechny zápočty za tento semestr. Byl jsem Zvířetem, žil a jedl; pásl jsem se na zelených pastvinách, rodil Mladé, zahříval je svým tělem; budoval hnízda, splnil jsem, co se ode mě očekávalo. Když je někdo zabije a ono umírá v Hrůze a Strachu, jako ten Divočák, jehož tělo jsem včera našla a které tam pořád leží, pokořené, zneuctěné a pošpiněné krví, proměněné ve zdechlinu, pak je Zvíře odsouzeno k peklu. Lidi to nevidí? Jejich rozum to není schopen pochopit? Lidé mají povinnost dovést Zvířata v jednotlivých životech až k Osvobození. Všichni míříme stejným směrem, od otroctví ke svobodě, od rituálu ke svobodné volbě.“

10 19.12.2024

„Ukrajinští fašisté existují hlavně v představách lidí, ale představy dokážou vyvolat strach a strach dokáže rozpoutat krveprolití.“

--

Málokdo se vyrovná polským reportérům. Jestli ale někdo takový mezi námi chodí, je to Tomáš Forró. Z jeho nasazení, profesionality a stylu jsem na větvi úplně stejně. Tři roky se pohyboval na Donbasu po obou stranách fronty, nasazoval život, odnesl si válečné trauma a než skončil u psychiatra, odnesl si taky silné lidské příběhy z blokpostů, domovů i politických kabinetů, včetně moc zajímavých českých stop. Je až neuvěřitelné, se kterými lidmi se mu podařilo mluvit a čí důvěru si získal.

Pravda, věty jako „Mariupol má to nejhorší za sebou“ aged like milk a kniha se dnes čte jinak, než se četla před 24. únorem, přesto jsem musel několikrát listovat zpátky na impresum, abych si ověřil, že je opravdu z roku 2019. Je to mimořádná, strhující kniha, u které vám na začátku naskočí reálná husí kůže a neseskočí až do konce.

--

„Všichni ale měli jednu věc společnou s vojáky, kteří ho zajali u elektrárny: nebyli mezi nimi skoro žádní Abchazové. V separatistické armádě sloužili Arméni, Čečenci, a dokonce Řekové nebo Bulhaři. Jen Abchazy aby v ní člověk pohledal. Kdo tedy byli lidé, s nimiž Gruzie prohrála abchazskou válku?
Právě tuto otázku si budou klást o jednadvacet let později obyvatelé ukrajinských měst, až se v jejich ulicích objeví jednotky mladých mužů s automatickými ručními zbraněmi, bez označení a insignií.
Hybridní války na území takzvaného ruského světa – tedy zemí bývalého Sovětského svazu, které Rusko i nadále považuje za své kolonie – zpravidla nevede běžná armáda. Zastupují ji improvizované oddíly složené z civilistů nebo vojáků, kteří se za civilisty vydávají. Právě v tom tkví zásadní omyl západních pozorovatelů a novinářů, kteří se během ukrajinské války snažili hledat důkazy masové přítomnosti ruských vojsk na Donbasu, a když je nenašli, byli ochotni souhlasit, že nejde o vnější invazi, ale o občanskou válku.

Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí.“

10 21.12.2023

„Za křesťana se v Evropě prohlásí kdekdo. […] Možná bychom si tak měli ujasnit, co jsou naše základní hodnoty, proti nimž by náboženské minority a imigranti neměli vystupovat. V tomto kontextu se často vzývá návrat k takzvaným židovsko-křesťanským hodnotám. Část historiků i teologů však upozorňuje, že není jasné, co si lze pod tímto termínem představit a zda nejde spíše o novodobou mytologii. Připomínají, že se tento termín začal výrazněji používat ve Spojených státech amerických v rámci boje proti komunismu, od 70. let ho převzala americká konzervativní pravice v boji proti liberalizaci a od roku 2014 je používán krajní pravicí v argumentech proti muslimům. Politická pravice, která jej používá nejčastěji, ho většinou nespecifikuje, a tedy ho užívá jako takzvanou píšťalku na psa (dog whistle). Tak se nazývá argumentace, kterou radikálové chápou jinak než většina společnosti – jen oni slyší píšťalku svého pána. Liberálové si tak Judeo-Christian values vyloží jako nejobecnější myšlenky abrahámovských náboženství, které se uchovaly v moderním sekulárním státě. Radikálové – ostatně s tímto termínem operoval i Breivik – si na jejich základě vytvářejí svět, kde pro muslimy a další imigranty není místo. Když se bavíme o hodnotách, měli bychom být vždy konkrétní.“

--

Tuhle knížku má stejně polovina z Vás doma, tak vězte, že stojí za přečtení. I když bojím se, že jak už to s takovými knihami bývá, ti, kdo by si ji měli přečíst především, tj. tvůrci veřejných politik, jsou přesně ti, kdo si ji nikdy nepřečtou. Sociolog Daniel Prokop dal dohromady moc užitečnou příručku pro pochopení hlavních neduhů současné české společnosti, mezi které úplně oprávněně počítá neřešenou chudobu a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, vztah k menšinám a radikalismus, nárůst populismu nebo taky nesmyslný daňový systém. Je sympatické, že to všechno podpírá tvrdými daty, vyvrací u toho mýty (jako např. že Češi jsou rovnostářský národ), ilustruje vše v kontextu mezinárodního dění a našeho historického vývoje, a ještě sympatičtější na tom je, že rovnou navrhuje kroky, které by mohly kvalitu života v Česku skutečně zlepšit.

Nejde přitom zbytečně do hloubky, což je dobře, protože už tak se mu bohužel nedaří ta zajímavá témata podávat vždycky poutavě. Připravte si tedy dávku soustředění a taky trpělivosti, aby vás nedráždily trochu nekoncepčně poskládané kapitoly nebo opakující se věty (měla kniha editora?) a abyste si z ní odnesli to dobré a podstatné. Třeba myšlenku, že vzdělání každého z nás je důležité. Pro nás všechny.

--

„Právě média významně ovlivňují postoje k jevům, s nimiž nemáme bezprostřední zkušenosti. Analýza společnosti Newton z roku 2008 ukazuje, že zobrazování cizinců bylo v té době v českých médiích ze 44 % negativní a z 51 % procent neutrální. Pozitivní vyznění mělo naprosté minimum zpráv. Novější data nemáme a je dost možné, že po deseti letech už je zpravodajství vyváženější. Letmá rešerše článků s uvedenou národností v databázi Newton však ukazuje, že jeden prvek z roku 2008 do jisté míry přetrvává. Je jím epizodické zpravodajství, kde je zmíněna národnost či etnicita aktéra bez toho, aby se jeho identita dále rozebírala a řešilo se, zda s věcí souvisela. Nepřímo to vybízí čtenáře či diváka, aby si negativní jev spojil právě s ní.

Lze to dobře vidět na jedné věci. Jako elév pracující před takřka patnácti lety na jednom zpravodajském serveru jsem se svým nadřízeným dlouho řešil, zdali máme napsat zprávu o tom, že polští řidiči zabili ten týden v Praze dva lidi. Od té doby se myslím situace zlepšila. Ale pořád v Česku v posledních deseti letech vyšlo asi třikrát více článků o polských řidičích a Polácích, kteří někde někoho nabourali, než o řidičích slovenských. Slováků je v Česku několikanásobně více než Poláků a určitě způsobí několikanásobně více nehod. Jen to není tak zajímavé. Napsat, že slovenský řidič způsobil nehodu na D1, působí zvláštně, podobně jako napsat, že vysokoškolák při předjíždění zabil tři lidi. Slováky a vysokoškoláky všichni známe – víme, že jsou mezi nimi dobří i špatní řidiči, proč tedy dotyčného tak popisovat. Ale u Poláka či Rumuna jako by se zpráva obhajovala sama. Moc je neznáme, ale jak to tak vypadá, bývají s řízením na štíru.“

9 17.02.2023

„Kdybych měla manželku, nemusela bych znát jméno zubaře naší dcery. Netušila bych, kde má kartičku pojišťovny. Nemusela bych si pamatovat, kdy má svátek nebo kdy má jít na prohlídku k doktorce. Kdybych měla manželku, nevěděla bych, jaké vlastně naše dítě potřebuje oblečeni, to by věděla manželka. – Julie Červená“

--

Představte si, že existují dvě zhruba stejně velké skupiny lidí, které používají ty samé bezpečnostní pásy v autě. Pro jednu ale znamenají o 17 % vyšší pravděpodobnost smrti v případě havárie a o 47 % větší riziko těžkého zranění. Nebo že dávkování léků je přizpůsobeno tělesným parametrům jen půlky takové populace, takže u té druhé půlky může vyvolat nepěkné vedlejší účinky. Normou a standardem je na tomhle světě muž, zatímco žena je pouhou odchylkou, která se často musí jen přizpůsobovat.

I pro takového feministu – amatéra, jako jsem já, jsou tyhle eseje moc užitečné k zamyšlení se nad realitou, kterou české ženy žijí. Od stereotypní výchovy holčiček přes sexismus na školách, skleněné stropy na pracovním trhu, sexualizaci v každodenním životě, nástrahám mateřství a nakonec k přehlížení, jemuž ženy čelí po padesátce. Samozřejmě že za vším, co se ženám děje, není sexismus, i tak ale tahle četba pomůže si uvědomit, že stejné situace často dopadají na ženy jinak než na muže. A dozvědět se, co to jsou manely, pinkwashing, hustle culture nebo Bechdel test. Jo a to, že slovo „naštvané“ je na obálce rozděleno spojovníkem, i když by se vešlo na jeden řádek, je vůbec pěkný dvojsmysl.

--

„Důvodů, pro které se stane žena ženě sviní, je řada a proměňují se v čase. Nejčastěji se uvádí, že příčinou syndromu včelí královny je skutečnost, že i nadále je žen na vysokých postech málo. Ženě zpravidla dá více práce dostat se na vysokou pozici, a když už se ji to podaří, je na ni vyvíjen vyšší tlak než na muže. To se může promítnout do uvažováni ve stylu: ,Když jsem musela já, vy musíte taky. Tyto ženy se také mohou chtít distancovat od ostatních žen, mimo jiné proto, že se o ženách v práci často stále uvažuje jako o hejnu slepic. Kdo chce hrát s velkými kluky, nemůže kvokat v kuchyňce.“

8 07.12.2023

„Jiným z mála vlivných Čechů, kteří už na jaře 1990 chápali podstatu i legitimnost slovenských požadavků, byl spisovatel Ludvík Vaculík. V Lidových novinách tehdy napsal: ,Náš dluh, zhruba řečeno, je v tom, že my jsme si tělesně i duševně rádi osvojili slovenské území, ale neosvojili jsme si stejně samozřejmě slovenské vnímání, cítění a myšlení. Nepřijali jsme do svého vědomí slovenství. My většinou uznáváme zvláštnost slovenské řeči a kultury, ale držíme si je od duše, místo abychom je do ní pojali, jak největší postavy slovenské pojaly češství. A je přece jasné, že Čech povyrostlý o kus Slováka bude vyšším člověkem. Ale kdo z nás má potřebu číst aspoň jeden kulturně politický slovenský časopis, aby přijal víc slovenské látky, než do nás nacpe stát?‘“

--

Jedna z nejskvělejších knih už tak skvělého Pavla Kosatíka, šmrncovní a příjemná. Název může klamat, není to četba jen pro Slováky (pro ty samozřejmě taky hodně), ale patří především Čechům. Dává moc cenný pohled na to naše soužití a na to naše osudné neporozumění, které se jím celou dobu táhlo. Když Slováci chápali tolik věcí, včetně '68 i '89 roku, úplně jinak než Češi, a protože sami nedohlédli dál než k řece Moravě, nechápali, co na tom Češi nechápou. A když Češi během toho společného století nezkusili Slováky opravdu poznat – čest Petru Pithartovi a dalším výjimkám – a místo toho říkali: „Vždyť Slováci jsou jako my, jen mluví trochu jinou řečí. Nemusíme je poznávat, vždyť je přeci známe.“ Jenomže Slováci nikdy nebyli jako Češi a Češi je neznali.

Každopádně jestli je některý národ vítězem 20. století, jsou to právě Slováci. Stav, ve kterém do něj slovenská společnost vstupovala jako apolitická masa málo vzdělaného venkovského lidu, nemá s dnešní moderně strukturovanou, samostatnou a demokratickou společností společného téměř nic. Za mnohé z toho vděčí Čechům, stejně jako ta naše společná republika za svůj život vděčila slovenským demokratům, známějším, i těm v Čechách bohužel pozapomenutějším – Masarykovi, Štefánikovi, Osuskému, Hodžovi. Ten celý příběh mě dojímá stejně jako ti dva na obálce, kteří v jedné loďce pádlují proti proudu Dunaje. Nedávno tomu bylo už 30 let, co děláme každý sám svoje chyby a nemůžeme se u toho vymlouvat na toho druhého. Zůstalo nám spolu nakonec jen to dobré a to je vlastně krásné.

--

„Podstatně odlišné způsoby, jimiž si obě národní společnosti, česká a slovenská, vyložily výsledky sametové revoluce, náhle a nečekaně ukázaly, jak jsou si obě společnosti vnitřně vzdálené. Za normalizace to nebylo vidět, přinejmenším v českých zemích. Listopad 1989 tyto rozdíly ukázal. Zatímco Češi si z velké části vyložili pád komunismu jako návrat k demokracii, která existovala před komunismem, a tedy jako návrat k první republice (okamžitě znovu propukl kult Masaryka a Beneše a začala vycházet kvanta knih o jejich éře, často ji idealizujících), na Slovensku představa návratu před únor 1948, nebo dokonce před Mnichov 1938 vyvolala v mnoha hlavách čirou hrůzu. Protože to byl návrat dávno před to, čeho už bylo v minulosti ve složitém česko-slovenském zápase dávno dosaženo. Tedy před federaci. […]

Normalizace utužila v českých očích chápání Slováků jako svérázných obyvatel státu, kterému se, i když federálně, vládne z Prahy. Název ,Česko‘, který se od vzniku samostatné České republiky dodnes s obtížemi prosazuje jako její jednoslovný název, se ve skutečnosti vytvořil už právě za normalizace. Tehdejší český federální establishment si jím označoval Československo jako takové. Zatímco slovenský národ se celou dobu vyvíjel, pro velkou část českých očí i v roce 1990 stále platilo, že co je české, je i československé, a naopak. A cokoli nad to rušilo český uživatelský komfort ve společném státě.“

8 17.02.2023

„V Amerike môžete mať všetko, len žiadnu slobodu. Jediná slobodná krajina na svete je Sovietsky zväz.“ – Štefan Dubček

Když sledujete, jak se tři stovky Čechů, Slováků a dalších našich československých spoluobčanů vydávají na několikatýdenní cestu vlakem na kyrgyzsko-čínské hranice, aby tam pomáhali budovat Sovětský svaz, čujete, že tohle nemůže dopadnout dobře. Jak napovídá podtitul knihy „Československá komuna Interhelpo“, řeč je o družstvu, kterým od 20. do 40. let minulého století prošlo více než tisíc našich krajanů a které proslavil jeden z jeho dětských obyvatel, Alexander Dubček.

Mladý slovenský novinář Lukáš Onderčanin, AKA Onďo, který mimochodem pod hlavičkou deníku SME vede sympatický cestovatelský podcast Všesvet, na svém debutu odvedl moře mravenčí práce. Shromáždil soukromé dopisy, zpovídal pamětníky, a dokonce vycestoval do Biškeku, aby popsal motivace, rozčarování, úspěchy i selhání těch lidí, kteří opustili svůj domov, vydali se s malými dětmi do vzdálené země s nehostinným podnebím a nesrozumitelným jazykem a věřili, že je to dobrý nápad. Ukazuje to, jak svízelná byla sociální situace 20. let u nás a jak důležitou roli hrálo před sto lety politické přesvědčení, agitace, víra, že v SSSR zažijí, co doma postrádali – úctu k dělníkům a dostatek práce, a hlavně jakou moc mají lidské sny. Ještě cennější pasáže než odbočky do historie samotného Československa, jsou ale vzpomínky na stalinismus, který si naše krajany našel i v podhůří Ťan-šanu se vším, co k němu patřilo, včetně udávání, kolektivizace, stalinských čistek a gulagů až po úplný rozklad.

Utopii v Leninově zahradě krásně graficky zpracovalo výjimečné žilinské nakladatelství Absynt, které se jako jediné v česko-slovenském prostoru specializuje na vydávání literárních reportáží a snaží se ten ve světě právem oblíbený žánr dostat i mezi nás. A to i díky tomu, že nakladatelé zakladatelé Juraj Koudela a Filip Ostrowski mají blízko k naprosto legendární polské tradici literární reportáže, když první se narodil polské matce a druhý v Krakově, kde dodnes žije se svojí slovenskou manželkou.

Kniha získala v nejprestižnější slovenské literární soutěži Anasoft Litera 2022 cenu čtenářů a čtenářek. Není to za mě top světová literatura, ale mezi top slovenskými toho roku asi jo.

„Od februára 1930 do decembra 1931 úrady deportovali viac ako 1,8 milióna rozkulačených roľníkov. V tomto období čoraz častejšie pískali aj kolesá vlaku na stanici vo Frunze, len kúsok od textilnej továrne a domov interhelpovcov. Obrazy diania na stanici sa navždy zaryli aj do pamäte desaťročného Alexandra Dubčeka. Keď sa otvorili dvere vlaku, vypadávali z nich mŕtve telá. „Aj tí, čo ešte žili, vrátane detí, vyzerali ako mŕtvoly. Boli takí vyhladovaní, že jedli krmivo pre prasce a hydinu, ktoré sa hmýrilo červíkmi,“ spomínal Dubček vo svojich memoároch. Ako dieťa nerozumel tomu, čo sa deje – on chodil do školy, dospelí usilovne pracovali a Interhelpo si žilo svojím vlastným životom. A pár metrov od toho všetkého videl neskutočné hrôzy. „Nikdy nezabudnem na mŕtveho muža s nafúknutým bruchom. Spýtal som sa matky, na čo ten muž zomrel, a ona povedala: ,Od hladu.‘“

Hladomor spôsobený násilnou kolektivizáciou spolu s extrémnym suchom si napokon v Sovietskom zväze a najmä na Ukrajine vyžiadal zrejme viac ako päť miliónov obetí.“

8 16.02.2023

„Milena Jesenská, nevšední česká novinářka a přítelkyně Franze Kafky - zahynula za války v koncentračním táboře v Ravensbrücku -, napsala v Přítomnosti: »Nikdy nic nebylo zadarmo a nikdy nic nestálo tolik krve jako lidská svoboda. A během desetiletí a staletí vytvořil se na světě nepsaný zákon: nedostane nic, kdo nebojuje, ztratí každý vše, kdo se nebrání.«“

--

Moji letošní knihu roku netřeba představovat. Podle mě by si ji měl aspoň jednou přečíst každý Čech. Jednou ji nutně podstrčím svým dětem, aby rozuměly, proč jsou tahle země a její obyvatelé takoví, jací jsou.

Tigrid ji napsal v roce 1988, po desítkách let v exilu, a píše tam na jednom místě, že už nevěří, že se ještě kdy do Československa podívá. No a za pár měsíců se stal spolupracovníkem prezidenta Havla. Diktatury se zdají být nepřemožitelnými, dokud se jednoho dne nezhroutí. Nebo jak prý řekl Masaryk: „Diktátoři jsou vládci, kteří vždy vypadají dobře, tedy až na posledních deset minut.“

--

„Po staletí se Čechům přikazovalo – a oni to taky už po staletí přijímají jako program a poslání – nejít hlavou proti zdi, zbytečně neriskovat, počkat si na vhodnou, a tudíž potenciálně na obětech méně nákladnou příležitost, být kmánem spíše než pánem. Palacký, Havlíček a i Masaryk (v České otázce) přesvědčovali, že tváří v tvář dějinné nepřízni, ale také výzvě k zápasu, odpověď »českého génia« zní »ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu«. Takový je smysl našich dějin, odkaz předků - přijmout národní osud spíše než se pokusit ho změnit. Soudím na rovinu, a pokud to někoho zajímá, že jako princip je to zrádná poučka. Svoboda, ať už národní, nebo státní (a rozumí se tu svoboda zasloužená a sdílená jako důsledek vlastního úsilí, tradice a konsensu), se musí hájit, když je ohrožena nebo napadena, stůj co stůj, bez ohledu na možnou porážku. Podobně je to s lidovými vzpourami, s revoltami, i těmi předem ztracenými, které vypuknou, když se poměry stanou nesnesitelné. Pokládám zmasakrované povstání varšavských Židů za slavné a vítězné, a naopak za trapné a poraženecké stržení mariánského sloupu v Praze v listopadu 1918 na důkaz (nic nestál, jen trochu řevu), že jsme »překonali Bílou horu«.

Je zajímavé, kolik lidí přijímá jako samozřejmost, že za byt se platí činže, za vodu vodné, za užívání silnice mýtné, ale svobodu by každý pacifista a často i bezúhonný demokrat chtěl mít zadarmo, bez rizika, bez obětí. Historie oplývá příklady, že to nelze. A není nejmenšího důvodu, proč by svoboda občana měla být levný tovar. Právě naopak, poněvadž je pro občana hodného toho jména hodnotou zvlášť velkou, nenahraditelnou a nezastupitelnou, nutno ji někdy platit nejdráže, taky životem. […] Jestliže tato zásada platí, jde-li o záchranu základních individuálních a kolektivních svobod, platí také o státě? O tom může být vedena učená debata v tom smyslu, že stát sám o sobě není nesporná hodnota, hodná nejvyšší oběti. Jisté je asi jenom to, že ohrožený stát, který nestojí za to, aby byl bráněn, nebo který předem vyhlašuje, že se v nerovných podmínkách a napaden bránit nebude, může nadlouho zůstat samostatným jen podle jména. Nebo aspoň vyvstane otázka, zda si občané takto smýšlející nezávislý stát zasluhují.“

„Hrdina jedné knížky Davida Lodge říká: každý se jednou miluje naposledy, ale neví přitom, že je to naposledy. S hlasováním je to stejné. Část Němců, kteří v roce 1932 hlasovali pro NSDAP, určitě chápala, že se asi na delší dobu jedná o poslední reálně svobodné volby, ale většina si to neuvědomovala. Někteří Češi a Slováci, kteří v roce 1946 hlasovali pro KSČ, asi věděli, že hlasují pro konec demokracie, ale většina si myslela, že ještě budou mít šanci na opravu. Rusové, kteří se účastnili voleb v roce 1990, rozhodně nevěděli, že to budou poslední svobodné a spravedlivé volby v dějinách země, ale přesně to se stalo (a prozatím trvá). Každé volby mohou být poslední, nebo přinejmenším poslední v životě dotyčného hlasujícího.“

--

Poprvé u mě nebyl Snyder nejlepší četbou roku. Ne proto, že by nebyl naprosto fenomenální, jen se letos objevily dva ještě mnohem fenomenálnější kusy.

Ve dvaceti stručných kapitolách tady Snyder líčí, kolik možností demokracie dává těm, kteří to s ní nemyslí poctivě, jak říkal Havel, a rovnou přidává dvacet rad, kterými když se budeme řídit, autoritářům to jejich snažení pěkně znepříjemníme. Některé rady se vám můžou zdát banální, jako např. „ochraňuj instituce“ nebo „střež se milic“, ale samozřejmost je jen zdánlivá. Víme to všechno opravdu? A rozumíme tomu všemu doopravdy? Žijeme v době, kdy nám hrozí strašné věci, a my se té době nechceme podívat do očí. Tahle kniha dodává právě odvahu podívat se, protože nám dává nástroje a nabízí spoustu odpovědí. Ostatně začíná větou: „Historie se sice nikdy neopakuje, ale skýtá nám poučení.“

Když jsme u Snydera, nejvřeleji vám doporučuju najít si ještě knihu On Ukraine, která bohužel vyšla anglicky jen jako audio. Je to osm neuvěřitelných hodin Snyderových přednášek, které natočil spontánně, v zásadě jen podle svých poznámek, pár týdnů po totální ruské invazi. Ne, není to jen další povídání o dějinách a příčinách téhle války. Je to jedna z nejlepších nahrávek, jaké si můžete poslechnout a brzy snad i přečíst. K dnešní knize patří právě proto, že vysvětluje, jak tahle ruská válka ohrožuje naši demokracii a jak si my můžeme dál uchovat naši svobodu.

--

„Prezident Trump je nacionalista, ale to není totéž co vlastenec. Nacionalista nás pobízí k páchání toho nejhoršího, co je v nás, a následně nám tvrdí, jak jsme dokonalí. „Třebaže nacionalista neustále přemítá o moci, vítězství, porážce, pomstě,“ napsal Orwell, „často ho nezajímá, co se děje ve skutečném světě.“ Nacionalismus je formou relativismu, protože jeho jedinou pravdou je nenávist, kterou cítíme při pohledu na jiné lidi. Jak napsal Danilo Kiš, nacionalismus „nemá žádné univerzální hodnoty, estetické ani etické“.

Naproti tomu člověk, který miluje svou vlast, chce, aby se národ snažil dostát svým ideálům: žádá po nás, abychom činili vše v souladu s tím nejlepším, co v nás je. Vlastenec má živý zájem o skutečný svět coby jediné místo, kde je možné vlast milovat a hájit. Vlastenec zastává univerzální hodnoty jakožto měřítka, kterými posuzuje svůj národ: má na mysli jeho blaho a současně chce, aby se dále rozvíjel.

Evropské demokracie se zhroutily ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech a dnes se demokracie hroutí nejenom v podstatné části Evropy, ale i v mnoha dalších oblastech světa. Toto historické pozadí a tato nahromaděná zkušenost nám odhaluje temné podoby naší možné budoucnosti. Nacionalista prohlásí: „To se u nás nemůže stát“ a tím vykoná první krok vstříc pohromě. Kdo miluje svou vlast, řekne: mohlo by se to stát i u nás - ale pokusíme se tomu zabránit.“

7 21.12.2024

„Toto stadium hladovění popsal v Panta rhei Vasilij Grossman:

Na počátku hlad vyžene člověka z domu. V prvním období ho trápí a pohání jako oheň, hlodá mu v útrobách i v duši. Člověk se tedy snaží uniknout z domova. Lidé vykopávají žížaly, škubou trávu a dokonce se pokoušejí prorazit a dostat se do města. Pryč z domova, pryč z domova! A pak přijde den, kdy se hladovějící připlazí zpátky do svého domu, a to znamená, že hladomor, hladovění, je vítězem. Pro člověka už není záchrany. Položí se na lůžko a zůstane tam. Nejen proto, že nemá sílu, ale i proto, že nemá zájem na životě a je mu už jedno, jestli zůstane živ. Tiše tam leží a nechce, aby se ho někdo dotýkal. A nechce dokonce ani jíst… chce jen, aby ho nechali na pokoji a byl klid…“

--

Anne Applebaum ani téma asi není třeba představovat. Tahle její ohromná práce vychází z neuvěřitelného množství pramenů, včetně ukrajinských, ruských a dalších archivů, písemných vzpomínek a ústních svědectví pamětníků. Jen vybraná bibliografie (bibliografie, ne poznámky) má 20 stran. Kniha se ale podobá spíš reportáži než historické publikaci, je čtivá a silná i pro ty, pro které tohle téma není ničím novým.

A ve skutečnosti jde o mnohem víc než o vyhladovění 5 milionů lidí, které moskva pečlivě naplánovala a důsledně provedla za tichého nezájmu ruské společnosti. Hladomor totiž představoval jen polovinu příběhu. V době, kdy na umírali venkované, zahájila sovětská tajná policie útok na ukrajinské intelektuální a politické elity. Tyhle dva postupy - holodomor a represe měly vést k sovětizaci Ukrajiny, destrukci ukrajinské národní myšlenky a vyhlazení ukrajinské kultury a jazyka. Raphael Lemkin, o kterém jsem tady předevčírem psal, mluvil o Ukrajině v tom období jako o klasickém příkladu pojmu, který vymyslel. Lidé lidem učinili tento osud.

Podobnost mezi událostmi 30. let a dneškem je víc než nápadná a člověk se nemůže ubránit obavě z rozpoutání nových hrůz, kdyby rusko na Ukrajině zvítězilo. Proto Ukrajinci bojují a proto musí zvítězit. A pravda v téhle knize je důležitou zbraní v boji proti tomu bezcitnému, apatickému a malému národu, který žije na obou stranách Uralu. Té se totiž dotyčný národ bojí nejvíce.
Ukázky přeložil Milan Dvořák.

--

„Hromadné vraždění lidu a národů, které charakterizovalo postup Sovětského svazu do Evropy, není novým rysem jeho rozpínavé politiky., je to dlouhodobý příznak i vnitřní politiky Kremlu, jehož hojné příklady převzali současní vládci z postupů carského Ruska. Je to vskutku neodmyslitelný krok v procesu „sjednocování“, který, jak rádi doufají sovětští vůdcové, povede ke vzniku „sovětského člověka“ a „sovětského národa“, a ku dosažení tohoto cíle, sjednoceného národa, vedoucí činitelé Kremlu klidně zničí národy a kultury, které východní Evropu dlouho obývaly.

Raphael Lemkin, Sovětská genocida na Ukrajině, 1953“

6 08.12.2024

„Jednou, už jsem byla v letech, ke mně na veřejnosti, v hale jakési instituce přistoupil muž. Představil se a řekl mi: ,Znám vás odjakživa. Všichni říkají, že jste zamlada bývala krásná, přišel jsem, abych vám řekl, že pro mě, pro mě jste teď krásnější než zamlada, vaši tvář mladé ženy jsem nemiloval tolik jako tvář, jakou máte teď, tu poničenou.“

--

Kdyby Lolitu vyprávěla Dolores, a kdyby to byla autobiografie a odehrávala se ve francouzské Indočíně, mezi rozbahněnými rýžovišti mezi rameny Mekongu unášejícími k Pacifiku mršiny tygrů a buvolů, v těžkém ovzduší slepeném pachy karamelu, pražených buráků a masa, jasmínu, prachu a kadidla, v garsonce s větrákem, postelí a náručí, a měla stejně silnou atmosféru, takhle by vypadala. Bylo jí patnáct a stála v pánském klobouku a zlatých lodičkách u té dravé řeky, když ji potkal její čínský milovník. Bylo jí ale sedmdesát, když o tom psala.

Bohudík o tom psala v sedmdesáti, protože psala stylem, od kterého se nedá odtrhnout, a nádherným poetickým jazykem. A to přesto, že píše spíš o strachu, šílenství a smrti než o lásce nebo o vášni. Je to nezvyklá a inteligentní kniha a já se nedivím, že ji tolik překládali, filmovali a že jí přiznali Goncourta (1984).

--

„Už vím své. Něco už vím. Vím, že krása ženy netkví v šatech, ani v kosmetice, v nákladných krémech, ani ve vzácných, drahých špercích. Vím, že tkví v něčem jiném. Nevím v čem. Vím jen, že ne v tom, v čem si ženy myslí.“

„A podle mě se do ní ale nikdy nezamiloval, aspoň ne tak jako kdysi do mámy, kterou pravděpodobně miluje ještě teď, ještě pořád o ní sní, představuje si ji a má ji zabodlou jako trn hluboko v sobě. Myslim, že jeho osudovou ženskou byla vždycky máma, i přes všechnu její šílenost, přesto, že nás opustila, přesto, že tátu možná ona nikdy nemilovala, a i přesto, že Darina je ta, která tady pro nás vždycky byla, i když nemusela. A to si zas myslím kvůli tomu, jak se táta dívá na mámu, dokonce jak se na ni díval i tehdy, kdy na ni řval, že je nezodpovědná kráva, a ať vypadne.

Madla se mě jednou zeptala, jestli si myslím, že kdyby se máma u nás zase objevila a řekla tátovi miluji tě, omlouvám se, prosím, odpusť mi, děkuji ti, jestli by ji táta vzal zpátky a s Darinou se rozešel. Odpověděla jsem, že asi ne, že by to Darině neudělal, že jí podle mě má šíleně rád, že mámu sice miluje, ale v tomhle případě je možná víc mít rád.“

--

Kamarád mi tuhle doporučil a řekl o ní, že je důkazem toho, že u nás pořád vzniká kvalitní literatura. A měl pravdu, je to kvalitní literatura. Je to taková ta kniha, u které už na prvních stranách poznáte, že je výjimečná.

Přestože, anebo snad právě protože se příběh točí kolem smrti, je to kniha o životě, o křehkosti vztahů a okamžiků, o snech. Když teď o ní píšu, vybavuje se mi myšlenka z včerejší Szczygłovy knihy: „Určité věci si člověk musí uchovávat v mysli, aby se mu mohly přisnít, až už neuvidí“.

U téhle jediné jsem se letos smál. A věřím, že si u ní kdekdo i popláče. Máry je přesně jedna z těch silných mladých hrdinek, které jsem letos sliboval. A Lucie Faulerová je přesně jedna z těch mladých spisovatelek, které se podle mě vyplatí dál sledovat.

--

„Když jsem tátu viděla naposled, byla neděle večer. Loučila jsem se s ním, jela jsem do školy. Zrovna vy táhnul párky z lednice a lil do kastrolu vodu, a když mě viděl, jak tahám sbalenej kufr do předsíně, nechal to bejt, že mě odveze na vlak. A já mu říkala, to je dobrý, tati, v klidu se navečeř, dyť je to kousek. Ale on nad tím mávnul rukou, že se přece nepotáhnu s kufrem sama na vlak, že stejně ještě nemá hlad a párky počkaj, a šel nastartovat a já se s ním pak u trati úplně normálně rozloučila pusou na tvář.

Nojo, jenže pak ve vlaku na mě najednou, zničehonic, no vážně, vůbec nikdo to nečekal, ani já, ani ten pár, co seděl naproti mně, a už vůbec ne průvodčí, kterej na mě zíral jako na podezřelýho pasažéra, přitom jsem mu podávala platnou jízdenku i studentskej průkaz, prostě nikdo z nás to nečekal, jenže najednou mě přepadnul takovej příšernej záchvat pláče, co se nedal vůbec zastavit. A to jenom proto, že jsem věděla, že jakmile se můj táta vrátil domů, šel si ohřát ty párky a teď je sám v kuchyni večeří. Bože, já se až zajíkala, a hrozně jsem mu chtěla zavolat a říct mu něco, cokoli, to je jedno co, jenže jsem si říkala, přece mu nemůžeš volat takhle ubulená, dyť bys ze sebe nevydala ani jednu kloudnou větu - říkala jsem si, zavoláš mu, až se uklidníš, třeba až dorazíš z nádraží na kolej. Jenže já pak dorazila z nádraží na kolej, a stejně jsem mu nezavolala - říkala jsem si, dyť už je pozdě, zavolám mu ráno. Jenže já mu nezavolala ani ráno, ani pak pozdějc, a tak jsem se aspoň dušovala, že až přijedu domů na víkend, že ho prostě obejmu, protože jsem to už dlouho neudělala, a řeknu mu, mám tě ráda, tati, už proboha nežer ty párky! Jenže ani to jsem neudělala. A skoro nic jsem mu už nikdy potom neřekla, protože jsem to nestihla. A už mu nikdy nic neřeknu. A všichni (až na ty ostatní) víme proč.“

5 15.12.2024

„Položil mi ruce na boky. Zničehonic byl nesmělý. Na okamžik jsem měla pocit, jako bychom byli dva puberťáci, které dali dohromady jejich kamarádi na školní diskotéce. Kteří si vymění překvapené pohledy - a on naklonil hlavu a velice lehce mě políbil.

A ten polibek byl jako - jako co?

Jako když člověk najde pod postelí své nejoblíbenější boty. Jako když je najde poslední den před koncem nájemní smlouvy, s krabicemi v dodávce, potom, co předpokládal, že je nechal u bývalého milence nebo jednoduše zmizely kvůli jeho vlastní nedbalosti. Aha, tyhle. Jak já je miluju.“

--

To mě přece nemůže bavit, říkal jsem si. Ale bavilo, moc mě to bavilo. Snažím se teď pojmenovat si, proč a čím.

Nějak se jí prostě povedlo dotknout se mě a cítil jsem se s ní tak dobře, že jsem nechtěl, aby skončila. Snad je to tím, že hrdinové jsou z Irska těch samých let, kdy jsem tam byl já, a snad tím, že milujou po večerech koukat na Frasera, jako jsem to miloval já. Ale hlavně mi připomněla ten svět dvacátníků, to první mládí, kdy má člověk představy o životě a plete se, pořád se plete a plete se strašně.

Caroline O'Donoghue napsala něžnou, hřejivou a vtipnou knihu. Její psaní je promyšlené, ale není zahleděné do sebe. Je vyvážené. A to není vůbec nic lehkého takhle psát.

Do češtiny ji přeložila Alžběta Komrsková.

--

„Z nějakého důvodu je sex ve dvaceti s dlouhodobým partnerem ten nejdepresivnější sex na světě. Během dospívání člověk aspoň nemá velká očekávání. Všichni se cítí trapně, nikdo neví, co dělá, a neustále se navzájem ujišťujete, jestli je to v pohodě a je to příjemný? Svým způsobem byl sex, který jsem měla jako náctiletá, vyspělejší než cokoliv, co jsem dělala mezi osmnácti a dvaceti, kdy si kluci byli jistí, že na to kápli. Jonathan měl přede mnou jednu přítelkyni a řekl mi, že když jí to dělal pusou, omdlela. To znamenalo, že i já musím omdlít, nebo se tomu aspoň přiblížit. Hrozně mě štvalo, že si to víc neužívám. Celé mi to připadalo lechtivé a osamělé.

Když mluvíte o sexuálním životě jako mladá žena, je lákavé sklouznout k melancholickým úvahám o tom, jak zírala s těžkými víčky do stropu, zatímco do ní bušil přihlouplý surovec. Bohužel nic takového nemůžu s čistým srdcem říct. Sex mě tehdy neuspokojoval, ale nikdy jsem jím nebyla víc posedlá. Vždycky jsem byla nahoře a sténala jako prase na porážce. Pokud by někdo řekl Jonathanovi, že Rachel Murrayová nestála v posteli za nic, zasmál by se a řekl by mu, ať drží hubu. Myslím si, že by to nezvažoval ani vteřinu.“

5 15.12.2024

„Lhostejně pozoroval lidi, které míjel. Pak ale bezděčně svraštil čelo, když si všiml muže, který vypadal, že je Žid. V uličce třetí třídy pak narazil ještě na jednoho podobně podezřelého.

V tomhle vlaku je až moc Židů, pomyslel si Silbermann. Kvůli nim se všichni ocitáme v ohrožení. Vám ostatním vůbec vděčím za všechno. Kdyby vás nebylo, mohl bych žít v klidu a míru. Jenže vy existujete a já tak spadám do vašeho smolného společenství! Já se od ostatních v ničem neliším, ale možná jste skutečně jiní a já k vám nepatřím. Ano, kdyby vás nebylo, nikdo by mě nepronásledoval. Mohl bych zůstat normálním občanem. Jenomže vy existujete, a proto mě vyhubí spolu s vámi. Přitom nemáme v zásadě vůbec nic společného!

Připadalo mu nedůstojné takhle přemýšlet, ale přesto to dělal. Když vás spousta lidí neustále dokola ujišťuje: Ty seš dobrej chlap, ale ta tvoje rodina, ta nestojí za nic. Tví bratranci jsou, na rozdíl od tebe, pěkní neřádi - to se pak člověk velice snadno nakazí všeobecným míněním.

A přesně to se teď přihodilo i Silbermannovi. Za normálních okolností nepatřil k oněm tragikomickým postavám, kterým se říká židovští antisemité. Momentálně ale nebyl schopen uvažovat s čistou hlavou, byl podrážděný na nejvyšší míru a už jen pouhou existenci souseda pociťoval jako urážku.

To vy jste mě dostali do téhle šlamastyky, vztekal se v duchu a upřel nepřátelský pohled na muže, jehož vzezření ho přivedlo k domněnce, že má co do činění s vyznavačem stejné víry. Tomu pohled neušel a okamžitě jej značně popuzeně opětoval.

Opustil své místo u okna a přistoupil k Silbermannovi. „Dlužím vám snad nějaké drobné?" vyštěkl.“

--

Tohle je velká vzácnost. Napsal ji teprve 23letý mladík, mladý Berlíňan Ulrich Alexander Boschwitz během jednoho měsíce na konci roku 1938 pod dojmem událostí Křišťálové noci, přičemž tou dobou byl sám už pár let na útěku před nacistickým terorem. Navzdory jeho původu a přesvědčení ho nedlouho na to Anglie internovala a poslala do trestaneckého tábora v Austrálii jako jednoho z ostudně známých Dunera boys. Na zpáteční cestě jeho loď potopila německá ponorka a on zmizel v severním Atlantiku ve věku 27 let spolu se svými posledními rukopisy.

Román Cestující odmítli v Německu vydat i po válce, a tak v originálním rozsahu a řeči vyšel poprvé až teď, v roce 2017, a v českém překladu Michaely Řeřichové o dva roky později. Je opravdu „dopisem v lahvi z nacistického Německa“, jak píše jeho nakladatel. Ten dopis plul 80 let, než se dostal ke svým adresátům.

Je to vlastně monolog Otto Silbermanna, hrdého veterána první světové války, nositele Železného kříže a majitele velké firmy pevně zakotveného v německém společenském životě. Má ženu z východního Pruska a vypadá jako ukázkový árijec. Jenom to písmeno J vyražené v dokladech a to příjmení kdyby neměl. V Berlíně probíhá hromadné zatýkání a jeho život se z minuty na minutu mění v cestu bez konce. Stejně jako Kafkův Josef K. Otto předpokládá, že když nic neprovedl, nemůže se mu přece nic stát a že ten omyl, ve kterém se ocitl, jde snadno vysvětlit. A stejně jako Josef se Otto nakonec zmítá v tom neporazitelném soukolí úplně sám.

--

„Autobus zastavil a Silbermann si koupil od jednoho z prodejců, kteří se k němu hrnuli, noviny. Se svraštělým obočím četl nadpisy. „Vražda v Paříži.“ „Židé vyhlašují válku německému národu.“ Zdrcený a rozhněvaný zároveň plátek zmuchlal a zahodil.

Že je válka, toho jsem si vědom. Ale že jsem ji vyhlásil já, to se dozvídám až teď. Co je to za špatný, starý vtip? Peněžní poslíček přepadl a těžce zranil lupiče. Aby zaplatili lékaře, vezmou mu peněženku, a když si štika zkazí žaludek kaprem, vyhlásí v důsledku tohoto pokusu o vraždu všem ostatním kaprům jako spoluviníkům válku.

Silbermann si zapálil cigaretu.

Sedmnáctiletý mladík tedy, místo aby si vzal život, střílel směrem, z něhož mu byly tyto rady udělovány. A tím napadl nejen on, ale my všichni Německou říši.“

5 15.12.2024

„,L'amour est l'enfant de la liberté, říká stará francouzská píseň; láska je dítětem svobody.“

--

Velký filozof a psycholog Erich Fromm chtěl, abychom si uvědomili, že láska není cit, kterému se může každý snadno oddat. Že láska není pocit, že je to spíš praxe, nebo ještě lépe řečeno umění, kterému, jako každému umění, je nutné se učit. A že bez rozvoje celé své osobnosti, bez tvůrčí síly a péče, disciplíny a trpělivosti to prakticky nejde.

Přes jeho marxistické podtexty, přes všudypřítomný sexismus v popisu rolí žen a mužů a přes do očí bijící (a doufám, že jen době poplatné) označování lásky mezi lidmi stejného pohlaví za chybu a selhání, je tahle útlá knížka nadčasová. I reflexe moderní společnosti jsou nadčasové, přestože je Fromm psal v 50. letech. Donutí vás přemýšlet o mnohém, o svých vztazích a rozhodně o sobě.

--

„Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí Čím hlubší poznání, tím větší láska Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech. – Paracelsus“

5 17.12.2023

Většina knih, které tady doporučuju, jsou o závažných tématech a mám rád, když mě kniha chytne za srdce. Tahle mnou ale otřásala až do morku kostí tak, že si ji budu pamatovat do konce života. Byla to první kniha, kterou jsem musel odkládat, protože jsem nezvládal číst dál, a píše se mi o ní taky ze všech nejhůř. Přesto je ohromně důležitá a my měli to štěstí, že první jazyk, do kterého byla přeložena, byla čeština, opět díky skvělé absyntovské edici Prokletí reportéři.

Kanada – ztělesnění nedotčené přírody, životních šancí, tolerance, rozmanitosti a vstřícnosti, ledního hokeje a javorového sirupu. Ale i ona, jako každá země, má za pěknou fasádou svůj ugly, smelly backyard. Možná jste předloni v květnu zaznamenali nález ostatků 215 dětí ve městě Kamloops v Britské Kolumbii, o měsíc později objev 751 neoznačených dětských hrobů v provincii Saskatchewan a na konci června ještě dalších 182 takových nedaleko města Cranbrook. Možná jste slyšeli, že kanadský stát spolu s katolickou církví (a několika dalšími takovými) donedávna páchal genocidu na vlastním národě.

Statisíce dětí byly násilně odebrány rodičům a umístěny do rezidenčních škol, kde trpěly psychickým, fyzickým a sexuálním týráním „ve jménu Ježíše Krista“. Zneužívání bylo systematické a institucionalizované, s plným vědomím vládních a církevních orgánů (včetně Vatikánu a, jak se ukazuje, třeba i včetně Jana Pavla II.). Ve 136 školách kněží zabili nejméně 6.000 dětí a zničili dalších 150.000 malých životů, od těch pětiletých, i když neoficiálně se přijímaly i dvouleté děti. Konec utrpení přicházel až po jejich patnáctých narozeninách a definitivně to peklo skončilo až v roce 1996 (sic!). Ti všichni lidé dnes o sobě neříkají, že jsou absolventy internátních škol. Říkají: „Jsme přeživší“.

Nebylo možné, aby si od toho všeho Joanna Gierak-Onoszko při psaní udržovala odstup, ale cení se, že nesklouzává k sentimentu a daří se jí vyhýbat jakékoli citové manipulaci. Citlivě pak vypráví univerzální příběh o tom, jak se zlo přenáší dál. Ukazuje začarovaný kruh, kdy lidé, kteří prošli hrůzami těchto škol, žijí stejně i po jejich opuštění. Statisíce příslušníků Prvních národů, Métisů a Inuitů dnes trpí psychickými problémy, závislostmi, sebevražednými sklony a celé generace si kvůli tomu, co jim bylo způsobeno, nedokážou vytvořit zdravé vztahy. Násilí se opakuje, protože ten, kdo je zneužívaný, později sám zneužívá a týraný sám týrá. „Činíme, co jiní činili nám.“ Nabízí ale taky určitou naději - že je možné s traumatem bojovat a dokonce najít v sobě sílu pomoci ostatním.

V těch nejzajímavějších částech knihy Gierak-Onoszko ze všech stran zkoumá, jak dnešní Kanaďané čelí hříchům své minulosti, a ukazuje, že naší kultuře ve skutečnosti chybí účinné nástroje a modely, jak napravit chyby. „Smíření je proces s jasným začátkem, ale bez konce.“ Cesta k němu je dlouhá a bolestivá, a i když Kanadě trvalo příliš dlouho, než vůbec uznala utrpení obětí, a i když nikdy neodsoudila viníky, tak tváří v tvář tomu, co v oblasti usmíření udělalo například Španělsko, je kanadský model úplně příkladný. A ve světě výjimečný i proto, že ostatní země o těch svých zločinech prostě mlčí. Všichni přece chceme být ti dobří. Jen ne každý chápe, že být dobrý znamená taky činit pokání za zlé činy předchozích generací.

Zdá se, že ze všech nejmíň to chápe katolická církev, která většinu zločinů páchala. Několik po sobě jdoucích papežů se odmítlo ke zneužívání vůbec vyjádřit a teprve vloni v létě prosil papež František v Kanadě o odpuštění. I on se ale vyhnul zmínce o sexuálním násilí. Podle mě se můžete někomu omluvit za to, že jste ho polili polévkou. Ale za zvěrstva, která systematicky páchala církev na těch nejbezbrannějších, se omluvit nedá. Za to se dá té paramafiánské organizaci jedině bránit v kontaktu s dětmi a její zločinecké členstvo pozavírat. Když jsem v dubnu knihu dočítal a ve Fokusu VM jsem zaslechl faráře Mariána Pospěchu kázat o nedotknutelnosti života, chtělo se mi zvracet. Jemu a jeho kolegům bych vzkázal jedině jejich vlastní: „Amen, říkám vám, že cokoli jste udělali nejmenšímu z těchto mých bratrů, mně jste udělali.“ (Matouš 25,40)

--

„Jednou z prvních dovedností, které si děti osvojily, bylo to, že jejich tělo nepatří jim. Bylo svatyní Ducha svatého a výhradní právo spravovat svatyni měli kněz, pastor a sestry.

Jak dokládá zpráva komise, děti nejen bili a mučili, ale i znásilňovali. A opět nešlo o ojedinělé případy, ale o organizovaný systém. Vzhledem k povinnosti poslouchat, absenci vnější kontroly, a dokonce i geografické odlehlosti představovaly internátní školy ideální revír pro sadisty a pedofily.

Nejsnadnější kořistí byli prvňáčci a předškoláci, ti nejvystrašenější. Jejich důvěru si člověk mohl získat úsměvem a laskavostí. V nenormálním, nepřátelském světě děti tíhly k hodným policistům v sutanách a hodným policistkám v hábitech. Vděčnost se dala koupit rovněž projevením milosrdenství neboli o něco mírnějším trestem.

Když ani to nepomohlo, zbývala ještě jedna věc – jídlo. Obecně přijímaným platidlem za sex s dětmi byl dodatečný krajíc chleba. Starší děti nebyly tolik důvěřivé a často déle snášely hlad, takže si je prostě brali. Zpráva zmiňuje útoky ve zpovědnicích, nasazování pytle na hlavu, pozvánky do sprch uprostřed noci.

Příkaz posluhovat při knězově večeři byl jako siréna v hlavě. Děti se rychle učily, jak to funguje, a dávaly pozor, aby obzvlášť ty mladší nezůstávaly s vychovateli o samotě. Ne vždy to stačilo. A navíc, jak vyprávěl Phil Fontaine, postupem času začaly ty, kterým ubližovali, samy ubližovat jiným, ještě mladším a ještě slabším. Trauma se přenášelo na další generace, drží se jich dodnes.

Vláda o tom často věděla. Řešila problémy po svém. […] Tehdy, relativně nedávno, bylo pravidlem nechat záležitost vyšumět. Ta-ko-vá-by-la-do-ba. […] Kdo by ostatně věřil dítěti? Jakou váhu mají dětské stížnosti proti slovům duchovního, jenž na srdci nosí Spasitele?“

5 17.02.2023

„Jenom ten ví, jak chutná káva, kdo ji pil v podzemní díře za třicetistupňového mrazu uprostřed pustiny stvořené z bouře a hor.“

Tohle je něco tak milého. Nejkratší dílko islandského spisovatele Gunnara Gunnarsona, nominovaného šestkrát na Nobelovu cenu za literaturu, se nakonec stalo jeho nejčastěji vydávaným a není lepší roční doba k jeho přečtení než ta, ve které odehrává. Tohle čtení chce čas a ještě víc klidného adventního času na přemýšlení. A že má opravdu kouzelnou moc, jsem poznal sám na sobě. Poprvé letos sněžilo, když jsem se do ní začetl, a i já, věčný nepřítel sněhu, jsem musel uznat, že na něm něco je.

Inspirován skutečným příběhem, Gunnar vypráví příběh pastýře Bensiho a jeho dvou druhů, psa Lea a berana Nezmara, kteří se vždy o první adventní neděli vydávají do hor, aby před zimou zachránili poslední zatoulané ovce. Tenhle drobný skvost je vlastně verzí příběhu o Kristu jako dobrém pastýři, která připomíná, že skutečné Vánoce jsou stavem duše (a která oproti křesťanské teologii míní, že tu duši mají i zvířátka). Ale ještě spíš než vánoční příběh je to příběh o osobním poslání, o člověku, který zasvětil své konání službě bližním, dalo by se říct o smyslu lidského života.

Nakladatelství Kalich ji vydalo v roce 1938, krátce po jejím vzniku, a stejný nakladatel teď novelu, která už mezitím nebyla k sehnání, po 80 letech znovu přinesl českým čtenářům v novém překladu Heleny Kadečkové a s krásnými ilustracemi autorova syna Gunnara Gunnarsona mladšího.

„Však to je taky povinnost lidí, možná jediná, vědět si vždycky rady. Nevzdávat se. Vrhat se proti meči, ať je sebevíc ostrý. Vrhat se proti meči samotné smrti, až tě protne a zasáhne srdce. Když Ti už nechtějí sloužit nohy, pak se musíš smířit s tím, že už je nemůžeš používat, ale to neznamená, že se vzdáš.“

5 17.02.2023

„Skutečnost, že čtyři velké státy, nadšené z vítězství a popuzené křivdou, zarazí rámě pomsty a dobrovolně předají polapené nepřátele zákonnému soudu, patří mezi nejvyšší holdy, které kdy moc vzdala rozumu.“

--

Philippe Sands je předním profesorem mezinárodního práva a jako advokát má za sebou ty nejzásadnější procesy naší doby, včetně Pinocheta, Konga, Jugoslávie, Rwandy, Iráku, Guantánama anebo Jezídů. A tohle je jeho nesmírně poutavá kniha o třech polských Židech – o jeho vlastním dědečkovi, ale hlavně o Raphaelu Lemkinovi a Herschi Lauterpachtovi.

Oba jsou považováni za nejlepší mezinárodněprávní myslitele 20. století a za otce revolučních koncepcí lidských práv, které změnily svět. Oba studovali u stejných profesorů ve Lvově, aniž by o sobě věděli. A oba se setkali v říjnu 1945 v Norimberku, kde před soudem stál vězeň číslo 7, Hans Frank, který předtím dohlížel na vyhlazení více než milionu haličských Židů, mezi nimiž byla většina příbuzných autorova dědečka, a stejně tak i Lemkina a Lauterpachta. I když jim byl osud jejich rodin v tu chvíli stále neznámý, norimberské procesy pro ně nemohly být nikdy jen vzdáleným akademickým cvičením.

Jen na jednom se neshodli. Je důležitější, aby vás právo chránilo jako jednotlivce, nebo jako součást skupiny? Chraňte jednotlivce, říká Lauterpacht. Chraňte skupinu, říká Lemkin.

Lauterpacht byl mužem, který vypracoval koncept zločinů proti lidskosti a jehož práce zahrnula tento zločin do Norimberského statutu, podle něhož byla poprvé vznesena obvinění proti válečným zločincům v procesech s předními nacisty. Lemkin se spíše než na zločiny proti jednotlivcům zaměřil na nacistické výnosy, v nichž našel vzorec chování, jemuž vymyslel řecko-latinské označení „genocida“.

Tyhle dva odlišné zločiny s rozdílným důrazem na jednotlivce a skupinu rostly vedle sebe, přesto se postupem času genocida objevila v očích mnoha lidí jako zločin zločinů, v hierarchii, která zanechala dojem, že zabíjení velkého počtu lidí jako jednotlivců je jaksi méně hrozné. A tak zatímco 9. prosince 1948 Valné shromáždění OSN schválilo Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy, dodnes nebyla přijata žádná podobná smlouva o zločinech proti lidskosti.

A Lvov, jedno z prastarých kulturních center Evropy, nakonec přežil německou i ruskou okupaci, i když genocida a zločiny proti lidskosti se do něj dnes bohužel vrátily.

Ukázky jsou z překladu Martina Pokorného.

--

„Shawcross zaměřil pozornost soudců k jednomu konkrétnímu zabití, jež umožňovalo zachytit deset let hrůzy v jediném působivém momentu. Přečetl svědeckou výpověď Hermanna Graebeho, německého ředitele továrny poblíž Dubna na Frankově území, nedaleko od místa, kde se Lemkin v září 1939 několik dnů ukrýval v domě pekaře. […]

Bez křiku a bez pláče se ti lidé svlékli, postávali v hloučcích po rodinách, líbali se, dávali si sbohem a čekali na znamení od druhého esesmana, který stál poblíž jámy, také s bičem v ruce. […] Za tu čtvrthodinu, kdy jsem stál poblíž, jsem neuslyšel žádné protesty ani žádosti o milost. Pozoroval jsem asi osmičlennou rodinu, muži a ženě bylo kolem padesáti, dětem asi rok, 8 a 10 let a dvěma dospělým dcerám asi 20 a 24. Stařena se sněhobílými vlasy držela roční dítě v náručí, zpívala mu a škádlila je. Dítě spokojeně broukalo. Rodiče tomu přihlíželi se slzami v očích. Otec držel za ruku asi desetiletého chlapce a tiše k němu mluvil; chlapec potlačoval slzy. […]

Otec ukázal na nebe, pohladil chlapce a jako by mu cosi vysvětloval.“

4 06.12.2024