freejazz komentáře u knih

toto je príklad, že človek sa nemá vzdávať:)
mám rozčítaných niekoľko kníh, ale nejako sa neviem začítať.
moja nechuť k módnym titulom je už asi známa.
napriek tomu som siahol po extra vychytenej autorke a...

páni, to bola jazda!
taký šťavnatý a plnokrvný príbeh som dávno nečítal. bohatý slovník, reálie, až som mal chvíľami pocit, že som v tej štvrti a okolo mňa sa hýbu ľudia, ktorí tu žijú generácie.
navyše bonus – krásne zdokumentované, ako sa úžerníci a šmelinári stávajú váženými občannmi, ako im v tom napomáha strach plebsu a snaha dostať sa mimo svoju biednu existenciu.

a celý čas mi znela pieseň Volare od Domenica Modugna... spieval si ju môj otec, ktorý mal vtedy 20. mám po ňom krásnu fotku – kdesi sa zoznámil s rovesníkom z Talianska, neviem, ako dlho trval ich ťah, ale keď sa vyfotili a rozlúčili, vymenili si kravaty. tú trofej mám doma v skrini, čierna s červeným pásikom, frajersky úzka. pekné dedičstvo.
ozaj, poznáte Volare?
https://youtu.be/t4IjJav7xbg

už sa teším na ďalší diel!

8 02.03.2021

půjčil jsem kdysi knihu kamarádovi. vrátil mi ji s výčitkou – chechtal se u ní tak, že zletěl z postele a málem si zlomil ruku.
potom jsem o tu knihu přišel. několikrát. já nevím, co je to za lidi, že kradou knihy!
teď na ni padá prach, rád bych si ji přečetl znova, ale nejde to, je přes dva okresy:)

úžasné příhody pana Kaplana a jeho nezměrná láska k angličtině mě opakovaně doháněly k slzám.

pan Přidal ovšem tuto knížku nepřeložil, on ji musel napsat znova pro české čtenáře, jinak by nebyla k smíchu. díky za tu obrovskou práci!

čtěte Kaplana, rychleji vám uteče čas a budete se na svět smát!

26 25.02.2021

pamatuji si: u tetinky v koutě stála prosklená skříň a v ní vyrovnané památeční hrníčky. mohli jsme je klidně používat pod podmínkou, že je nerozbijeme. a když se přece nějaký rozbil, svět se z toho nezbořil.
pamatuji si u tety obývák pod zámkem, v něm vysoký plyšák zakrytý igelitem, parádní sedací souprava zakrytá igelitem, barevná televize zakrytá igelitem, na zdi nějaká patlanina zakrytá igelitem... a na televizi ta strašná plastiková gondoliéra, co hrála O sole mio. když jsem tam poprvé vlítl, bylo z toho pozdvižení a důrazná výstraha, že SEM se chodit nesmí. následovalo vyčesávání podupaného plyšáku a narovnávání posunutého igelitu. všichni žili v kuchyni, průchozí hale a zaolejované dílně.
setkávám se s tím pořád. lidi prostě neumějí normálně fungovat, furt si musí na něco hrát. znáte tu průpovídku: máme doma tepich! a my máme taky taky! a my vám na něj kálíme! a my vám na něj taky!
pro středoevropana slovanského typu byl přechod od komančismu ke konzumismu téměř nebadatelný. kdo křečkoval, křečkuje dál, kdo se předváděl, předvádí se dál. a kdo měl z toho srandu, má z toho srandu i teď.
hromadění věcí je náš národní sport. všechno se oplatí odložit, snad to někdy k něčemu bude. navíc jsme šetřílci – určitě pamatujete slavnou větu ze Slavnosti sněženek: Nekupte to za ty peníze! třeba je to stovka levých gumáků nebo hromada gramodesed vylisovaných jenom z jedné strany... cítím se podobně, když listuji akčními letáky supermarketů – není mi to k ničemu, ale nekupte to za ty peníze! jenom silné povahy odolávají.
a ten neustále se opakující rituál uklízení. uklízení do zblbnutí, každý týden, každou sobotu se musí vygruntovat, abychom v neděli neměli chuť nic dělat, když jsme tak uondaní. a v pondělí se vracíme do stejného nepořádku, jaký jsme tu měli v pátek. přesto zase v sobotu nastupujeme. na vojně to byl kdysi parkohospodářský den (pánové pamatují!), jedna z oblíbených forem šikanování holubů.

Marie Kondo je ale opačný extrém, abych se konečně dostal ke knize. posedlost uklízením, pořádkem, neustálým vyhazováním. přímo ukázkový případ pro psychiatra.
jenomže!
kdybychom poslouchali blázny, bylo by na světě asi líp. za jejich na pohled bláznivými myšlenkami jsou ukryty opravdové perly ducha.
určitě stojí tato knížka za přečtení. a přečtení bez předsudků, s otevřenou myslí a chutí něco se dovědět – o sobě, o autorce, o odlišné kultuře bydlení o jiném přístupu ke konzumní společnosti.
určitě to neznamená, že teď vyklidím skříň a začnu vyhazovat. když odečtu povinné vánoční jízdy, které se mi podařilo zredukovat na ponožky a spodní prádlo, vlastně není co.
a na knihovnu mi stejně nikdo nešahá:)

poučení z knihy?
lepší než stále uklízet je udělat jednou pořádek.
zredukovat nesmysly má smysl.
když přestaneme opečovávat věci, snad nám zbyde čas na vztahy.
předvádět život není totéž, co žít.

a za mně: nejlepší odpad je ten, který nevznikne. přeloženo: nemusím vyhazovat patnáct košil, protože je prostě nekoupím, ani když jsou ve slevě. sto párů bot má snad jedině stonožka a té jsou vlastně také k ničemu, protože když se rozhodne, že jde ven a začne se obouvat, než tuto činnost dokončí, je noc a ona už zapomněla, proč to dělá. a tak se do rána musí zouvat.
věci si vážím tím, že je využívám na to, k čemu byly vyrobeny a ne tím, že je nesmyslně hromadím.
a čas lze trávit smysluplněji než pobíháním po obchodních centrech.

a dost.

20 25.02.2021

číst tyto povídky po předchozích dvou knihách (Píšťaličky, Příběh) mi neudělalo takovou radost, jak jsem čekal. nejsou nejhorší, ale témata se opakují, spíš mi to připadá jako poznámky na větší opus.

23.02.2021

Příběh v ničem nenavazuje na předchozí knížku Píšťaličky. snad jen atmosférou. opět jde o čtení na odpoledne, čtení, které se zadře pod kůži a nutí čtenáře přemýšlet.
mistrovský kousek.
jediné, co mi schází, je na záložce ohlašovaná třetí část této nesouvisející trilogie, která měla mít název Ruce. moc rád bych si ten třetí příběh přečetl.
moc rád bych si s autorem popovídal, ale najít na něj kontakt je téměř nemožné. a to jsem prošťoural internet od sklepa po půdu... kromě facebooku:')
když náhodou víte, kde bych Jiřího Medka našel, dejte mi vědět. díky.

1 17.02.2021

jedna z krásných poetických knížek v mé knihovně. našel jsem ji kdysi v knihkupectví, kde jsem dělal, samozřejmě zaprášenou, vždyť nešlo o věhlasného ani módního autora. přesto ji mám rád a je pro mně vzorem, jak by měla vypadat knížka na jedno odpoledne, která dokáže člověka obohatit.

1 16.02.2021

hodne nevyvážené poviedky. v niektorých to iskrilo, iné nudili.

2 15.02.2021

perfektná kniha, človek by neveril, že bola napísaná v čase veľkej hospodárskej krízy.
od začiatku do konca je tu zreteľne hmatateľná láska a úcta autora k „vylúčeným“ ľuďom, k povaľačom, ktorí žijú zo dňa na deň, nerobia si ťažkú hlavu zo života a vedia sa tešiť z každej maličkosti. absolútna je ich motivácia konať dobro:)
jedna z najlepších Steinbeckových kníh.
obzvlášť fajn čítanie do týchto zložitých časov!

8 14.02.2021

tak toto bol riadny kopanec. odporúčam všetkým milovníkom siedmych novembrov a neochvejným hlásateľom nevyhnutnosti bratskej pomoci. aj keď sa to odohráva u našich južných susedov, je to predsa len príliš blízke a príliš podobné našej surovej nedávnej histórii.
drsná a surová kniha, ktorú slabšie povahy nedočítajú - a pripravia sa tak o veľký zážitok!

1 12.02.2021

keď som mal v rukách túto knihu začiatkom osemdesiatych rokov, cítil som sa takmer ako disident. jednak zohnať ju bolo celkom umenie, putovala z ruky do ruky, druhak jej téma - témy boli jasné aj málo rozhľadenému čitateľovi (za akého som sa v tom čase samozrejme nepovažoval, to prišlo až teraz:).
jedným slovom nádhera. vety na celú stranu, absolútny poetizmus, často skôr básne v próze než poviedky, miestami drsná romantika Kladna, o ktorej som nič netušil a nemal šancu ju vlastne už ani poznať, pretože kým som sa dostal do tých končín, zostali tam už iba ruiny a spomienky.
a potom samozrejme Skřivánci na niti s obdivuhodnými postavičkami... tie sa mi začali vynárať pri čítaní teraz. panoptikum zhovadilosti reálneho socializmu vo farbe... spomenul som si na pražský most inteligence, ktorý má, samozrejme, aj svoje heslo na wikipedii... to sú tie míľniky našich dejín, pri ktorých si môžeme povzdychnúť, kde by sme boli, keby...
pre človeka, ktorý niekde začul slovo pábení je to jedna z učebníc, dokumentujúcich tento pojem.
a pre toho, kto sa chce živiť písaním je to absolútne nevyhnutné čítanie.

5 10.02.2021

pokračujem v deštruktívnom čítaní a tak som po 1984 vzal do ruky Kallokain. prečítal som ho, ale musel som si hodiť na preloženie niečo odľahčené, lebo na mňa padala chandra. hoci bola kniha napísaná ešte pred 1984 vyzerá skôr ako jej pokračovanie, do absurdnosti dotiahnutý detailný pohľad na praktiky vlády... a nijako ma nepotešil ani ten nejasný záver, hoci som si mohol vydýchnuť, že fyzická likvidácia už nie je cieľom ani prostriedkom, že momentálne stačí človeka umlčať a jeho myšlienky zamknúť... ale dosť, nechcem tu spoilerovať.
nečudujem sa, že to autorka nezvládla. ak mala hlavu plnú takýchto myšlienok, nemala šancu.
takže ešte Huxley a potom 451. ale určite s mnohými prestávkami.
a potom sa asi dám do upratovania knižnice...

laskavý humor člověka, který má rád lidi a svět. prostě Marek Eben je záruka kvality, kultivovanosti, inteligence. je to opravdu četba, která projasňuje tuto pitomou dobu.

15 06.02.2021

je to takový nádech na Půlnoční běžce, rozvinutí předchozích knížek (Až přijdou plískanice a předtím Proč se nás srny bojí). ale je to stále výborné, i po těch téměř čtyřiceti letech. neustále se učím, jak zachytit stereotyp všedního života a šedivou nudu světa bez jiskry a naděje v něco lepšího. na to je Zapletal mistr...
takže si Poslední knížku určitě dám zase někdy znova. je to lepší, než se potýkat s aktuálními nakašírovanými barvotisky.

jak se ta naše pitomá situace nelepší a vyplavuje další a další pitomosti nekompetentní verchušky, podvědomě sahám po knížkách, které s tím nějak korespondují...
proto jsem nemohl vynechat ani 1984, i když jsem ji četl opakovaně. když náhodou zaslechnu plky z televize, mám dojem, že newspeak žije a je stále životaschopnější, že Veliký Bratr se oklepal a dál vesele šmíruje a my mu v tom ještě pomáháme (kolika appkám jste v poslední době dali svolení a přístup ke všem datům ve vašem smartu?:). a když sleduji ta stáda dezolátů, kteří si raději nechají uříznout nohu, než by si dali píchnout penicilin, musím se brodit ezoterickými slepičinci a bláboly nepraktizujících lékařů, nebo zasvěcené debaty nočních imunologů, epidemilogů a virologů, občanským povoláním traktoristů nebo přenašečů krabic, nebo manikérek, mám pocit, že už jsme tam, že už stačí jenom krůček a čekají nás krásné nové časy – s aktivním přispěním všech, kteří ničemu nerozumějí, ale rádi věří, že bude zase mléko za korunu devadesát a levné rekreace...
abych parafrázoval hesla Oceánie:
Myšlení omezuje
Vzdělání zotročuje
Hloupost osvobozuje
prostě nevím, kde na to Orwell narazil, ale je jasné, že tato planeta už asi definitivně patří pitomcům... možná se jednou dočkám i jeho slavného románu přeloženého do newspeaku...
a to jsem musel po knize sáhnout zrovna pár dní po Ľubochnianském sjezdu (14. ledna 1921) a pár měsíců před veleslavným výročím vzniku organizované skupiny pacholků schopných všeho, která nás dovedla přímo k branám dokonalého státu.:)

Lewis Carroll musel mať dobrý matroš:)

ale vážne. nádherná kniha plná krásnych obrazov a hračiek. vždy, keď som o ňu zavadil, spomenul som si na učené výklady, čo všetko je v tej knihe zakódované a aké znalosti musí človek mať, aby jej porozumel.

teraz môžem s pokojným svedomím povedať na všetky tie pseudovedecké, umelecky sa tváriace kecy povedať jednoducho: ALE PRD! Alenka je krásna kniha pre deti, ktoré jej rozumejú ihneď, ako ju vezmú do ruky. to až my ich roky mrzačíme, aby úplne zabudli, aký je svet krásny a vtesnávame ich do mantinelov našej úbohej obyčajnosti.

8 22.01.2021

ako na hojdačke - silné a slabšie momenty. cítiť najmä neukotvenosť, hľadanie, konfrontáciu kultúr.
dobré na zamyslenie nad smerovaním súčasného sveta, ktorý akoby stieral hranice, ale zároveň buduje nové a ďaleko ťažšie prekonateľné.

aký obrovský rozdiel je medzi obsahom útlej knihy plnej života a bombastickej bezduchej nekonečnej farbotlače na obrazovkách...
dal som si Zapletalovu prvotinu zasa ako jednohubku a knihe nič nechýba ani po 40 rokoch.

4 18.01.2021

to je teda nářez!

najprv som sa nevedel začítať. milióny pramienkov, z ktorých sa pomaly skladal obraz jednotlivých členov rodiny Lambertových a ich úplne obyčajných, ale zároveň úplne nenormálnych osudov sa lenivo vliekli prvou tretinou tohto opusu. až keď začali naberať na sile, zlievali sa a začali tvoriť súvislejšie obrazy, ktoré do seba postupne zapadali, dostávalo to tú správnu šťavu. a posledná tretina knihy išla riadne z kopca. aby sa nakoniec takmer rozliala do pokojnej hladiny všeobjímajúceho jazera. našťastie šlo iba o zdanlivý pokoj. a veľa vecí bolo síce načrtnutých, ale nedopovedaných alebo nedovedených do detailného záveru, ktorý mohol byť síce predvídateľný a efektný, ale ten naozajstný bol nakoniec lepší.

pán spisovateľ! viem si predstaviť tú melu, ktorú uvedenie knihy na americký trh spôsobilo.
rozhodne stojí za prečítanie.

4 15.01.2021

na Slovensku už by byli exkomunikováni...

1 12.01.2021

můj první kontakt s Markem Váchou, knížka plná krásných obrázků a slov a vět k zamyšlení. navíc ji mám i s věnováním a i když se mi rozpadla (neházel jsem s ní, špatná vazba), patří mezi mé oblíbené

2 12.01.2021