jadran
komentáře u knih

Tenhle šestidílný cyklus je můj z mnoha oblíbených mayovek nejoblíbenější. Nevím, kolikrát jsem ho přečetl, ale letos po snad deseti letech jsem se k celé sérii vrátil. A zrovna v tomhle díle mně překvapilo následující (normálně tady z knih necituji), co řekl Kara náčelníkovi Chaldejců, když mu vysvětlil, proč má zbraně a proč si nenechá ubližovat a brání se. Chaldejec (sám křesťan) tvrdil Karovi ben Nemsímu, že není správný křesťan, když ho v kruhu jeho vlastních lidí zajal a vyhrožuje mu, že ho vezme jako rukojmího, aby si vynutil volný odchod. "Má víra mi nevelí, abych se choval zbaběle a nechal se zabít. Dovoluje mi bránit život, který mi dal Bůh, abych mohl být k užitku ostatním lidem. Dokud mi budou síly stačit, budu se bránit proti každému, kdo by mi v tom chtěl překážet." Proč se podle této v zásadě jednoduché, morální a hluboce pravdivé zásady nechováme, resp. proč se podle ní nechovají ti, kteří si vesměs osobují právo o nás rozhodovat, ale taky za nás myslet a vnucovat nám, co a jak si máme myslet my? V dnešní době mně tenhle citát zaujal. Klasický intoš by mávl rukou, s pošklebkem by něco pronesl ve smyslu braková literatura pro děti, ale sám jsme si toho všiml až snad při (nepřeháním) 30. přečtení...Záplava řečí, rádoby hlubokomyslných úvah a tuny potištěného papíru ztrácí svoji hodnotu ve srovnání s tímhle prostým vyjádřením.


Čtenářka Moni-ka dole tvrdí, že lidé nehodnotí knihu, ale svůj vztah k M. Mackovi. Jedná se o výkřik do tmy, protože naopak už počínaje (a asi nejen podle mě po právu) první recenzí od panakaplana nikdo knihu nestrhává, protože ji napsal „ten“ Macek. Pankaplan ( a nejen on, i když on nejobsáhleji a s maximální mírou objektivity) popisuje všechno to, co je na knize „špatně“, aby byla tím, čím jí autor chce až tak zoufale mít.
Nicméně, udělám jí radost a spojím knihu s „tím“ Mackem. Problém je už v tom, co tady bylo řečeno a totiž, že kniha a tím myslím dobrá kniha (humoristickou nevyjímaje) má nějaké obecné zákonitosti, mezi než patří gradace děje. To v originálu samozřejmě je. Tady ani náhodou. Zde se jedná o v zásadě nesouvisející a nikam nesměřující sled příhod, připomínající pobyt na pionýrském táboře a z něj pořízený deník. Přijeli, v neděli se stalo tohle, ve středu ono, atakdále, a nakonec odjeli domů. Macek až zoufale napodobuje Jirotkův styl, opisuje originál, kde se dá, používá (mnohem častěji než autor originálu) Jirotkou vymyšlené obraty (viz. neustálé opěvování úst slečny Barbory) nebo je neobratně a násilně parafrázuje (viz koblihy/ano před oltářem a jako smutný vrchol poslední kapitola) a do toho připojuje vtipy a příhody, které známe odjinud. Do knihy vsouvá své gurmánské a vínoznalecké zkušenosti, aniž by si ovšem byl vědom, že většině lidí jím používané odborné výrazy nic neříkají, a z nich vyplývající „žerty“ jim nebudou připadat vtipné, protože neznají pointu. Tedy něco jako vyprávět Čechům holandské vtipy – v originále. Pokud někdo argumentuje tím, že Jirotka “opsal“ Woodhouse, měl by si ho přečíst, aby pochopil, že je to jenom poněkud trapné klišé, které nemá se skutečností nic společného. Nemá asi cenu rozebírat víc do podrobností odkud je co, kolikrát a kde je co nesmyslně zopakováno, ale abych se vrátil k rozhořčení paní či slečny Moni-ky a hlavně k panu doktoru Mackovi, tohle pokračování mně tak nějak připomnělo Sheldona Coopera z Teorie relativity a – Kameňák. Doktor Macek se nikdy, byla-li příležitost, neopomněl pochlubit svým vysokým IQ a členstvím v Mense, jenže zapomíná (a není si schopen to uvědomit), že vtipnost je ještě v něčem jiném než v konglomerátu opakovaných historek, prokládaných vtipy, použitými z různých a navíc nesourodých zdrojů. Ani Sheldon Cooper nerozumí sarkasmu, běžným fórkům a směšným situacím a jím prezentované „vtipy“ vyvolávají rozpaky nebo rovnou úsměšky. No a totéž u mě vyvolala tahle rádoby provokativní aktivita. Sheldon Coper je zábavný, je to velice zdařilá karikatura člověka, konfrontovaná s reálným životem a v zásadě normálními lidmi. Tady „Sheldon“ Macek vůbec nepochopil (díky své absenci onoho „blood“ versus přebujelý „judgement“ z Hamleta) v čem Jirotkův humor spočívá, či spíše čím je ten humor a ta kniha tak geniální. Mezi vysokou inteligencí a genialitou je obrovský rozdíl, ale to by bylo na jiné a delší pojednání. Takže, přečetl jsem (nesnáším lidi, co něco odsuzují a pak se ukáže, že to ani neznají) a na rozdíl od ostatních zde hodnotím spíše ve stylu ČSFD (čtenáři jsou jak známo laskaví na rozdíl od filmových diváků) - odpadem. Jenom doufám, že příště M. Macka nenapadne napsat třeba pokračování Tři kamarádů – to by bylo tak na stejné úrovni.

Komentáře některých přispěvovatelů mně nesmírně potěšily, protože ukazují, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří nejen čtou, ale především přemýšlejí a chápou.(pistalka, juckey, chamyl, ale i Ketesh a Kozel, Set123). Machiavelli se dokázal totiž zcela oprostit od falešné morálky, pokrytectví a popsat politiku a "vládnutí" tak, jak to bylo v jeho nešťastně rozdělené a rozhašteřené vlastí a v turbulentní (myšlenkově, ale i všemi ostatními směry) době a jak je to i dodnes. Machiavelli nebyl ani cynik, ani amorální osoba, ale člověk, který vycházel z hlubokých a skvěle tříděných znalostí, které použil pro analýzu doby a aniž to tušil, dal jí nadčasový směr. Odhodil berličku metafyzična a založil politologii. Jeho dílo je především dílem analytickým a vůbec to není návod pro diktátory, nebo dokonce - jak někteří pomatenci tvrdí, kteří ani nechápou o co jde, návod pro italské fašisty. Bohužel, u těchto povrchních rádoby intelektuálů chybí hlubší znalosti doby, aby se alespoň trochu dobrali k tomu, proč dílo vzniklo. Tupě opakovaná tvrzení, že Machiavelli je autorem tvrzení o účelu, který světí prostředky, tady je v komentáři vyvráceno, ale bude žít dál svůj falešný život a pseudovzdělanci budou s arogantní přezíravostí dokazovat nemorálnost a brutalitu díla, kterému nemají šanci ve skutečnosti porozumět, stejně jako nemají šanci skutečně rozumět dalším tisíci a jedné věci, o které se vyjadřují se suverénní okázalostí. Na dokreslení se v o něco novější historii se dá použít jeden malý příklad. Jistý Fridrich II., později zvaný Veliký se v mládí nad Vladařem natolik rozhořčil, že dokonce napsal spisek Antimachiavelli (viz. životopis od Františka Stellnera), kde "vyvracel" údajnou nemorálnost autora Vladaře. Když si člověk onen Stellnerův životopis přečet celý, tak se nad tímhle mladickým blouzněním největšího pruského krále musí jenom útrpně usmát. Na jeho politických krocích a jednání by bylo možné spoustu Machiavelliho postřehů i hodnocení a úvah použít jako zcela přesné příklady. Dokonce si myslím, že Machiavelli by z Fridricha měl radost a ještě mnohem větší radost by měl z Cavoura.
P.S. No a po řadě let jsem v knize M. Djilase narazil na následující citát: "Je-li církev v ohrožení ve své existenci, není více vázána mravními pravidly. Její jednota je ÚČEL, KTERÝ SVĚTÍ VŠECHNY PROSTŘEDKY: věrolomnost, zradu, tyranii, svatokupectví, žaláře a popravy." Tato slova napsal v roce 1411 verdenský biskup Dietrich von Nieheim. Tedy ne nenáviděný a pomlouvaný Machiavelli, ale katolický hodnostář z doby velkého schizmatu a kostnického koncilu...


Kniha není primárně určena českému publiku, jedná se o komplexní dílo, snažící se přispět zásadním způsobem k vnitroněmeckým sporům a diskuzím. Jejím předmětem není vlastní historie vyhánění a odsunů, ani německo-české vztahy jako spíš poznání interpretace, vznik fám, legend a nejrůznějších manipulací a lží. A jejich účelové používání. Fakta se ale stejně z této tlusté knihy (1002 stran) dozvíme, včetně toho, jak byly využívány německé menšiny nacionálně socialistickým režimem k ovládnutí východoevropských zemí a jak ve Spolkové republice po válce svazy vyhnanců. A to jak z ideologického hlediska navenek, tak na vnitropolitické scéně. A ocenit je třeba i překladatelku z němčiny Šárku Stellner.
Hned po dobytí Polska Hitler na základě dohody se Stalinem začal přestěhovávat první zahraniční Němce a to z Estonska a Lotyšska do oblasti dobytého Poznaňska, které měli „poněmčit“. Zde dostávali majetek, brutálně zabavený na hodinu vyhnaným Polákům, kteří zde tvořili 90% populace. Titíž Němci z Pobaltí se po svém útěku na konci války také prohlašovali za vyhnance. A za jejich osud mohli mstiví Poláci. Řada Němců byla stěhována do Říše během války, z nacistického hlediska zejména v její vítězné fázi.
Samozřejmě, že obětmi německé agrese byli i tzv. Povolžští Němci, které Sověti vystěhovali na začátku války na východ, především do Kazachstánu. Naopak Němci z Volyně byli přestěhováni do Říše, stejně jako ti, kteří žili v zemích Hitlerových spojenců. To se opět týkalo hlavně nešťastného Polska.
Na konci války vyháněli vlastní lidi sami Němci na základě Hitlerova rozkazu Nero. V knize je vysvětlen propagandistický význam obce Memmingen, kterou wehrmacht dobyl na Rusech přechodně zpět. A Geobbelsova propaganda začala strašit lidi falešnými obrazy ukřižovaných, ztýraných a pobitých německých sedláků. Cílem bylo vyděsit místní, aby začali prchat před Rudou armádou. A kdo nechtěl, byl přinucen, nebo dokonce zabit. Vlastními. Jednalo se o 10 milionu osob. Inu, Goebbels uměl.
Deníky kněze P. Paukerta o počínání nacistů ve Vratislavi před příchodem Rudé armády se vůbec do oné ideologie „vyhnání“ nehodily a ve Spolkové republice nikdy nevyšly. Stejně jako třeba fakt, že z Rakouska bylo „vyhnáno“ 180 tisíc Němců a s uprchlíky z východního Pruska, které nacisté „umístili“ do Dánska se místní po válce také nemazali.
U nás se neustále kolem dokola opakují pojmy jako ústecký masakr, brněnský pochod smrti, Postoloprty. Uváděné počty obětí ani průběh událostí zjištěným skutečnostem vůbec neodpovídá. V knize citované vzpomínky účastnice brněnského pochodu smrti Marie Zatschek jsou bolestivé, ale ne manipulativní nebo dokonce propagandistické. Stejně smutně a až remarkovsky vyznívají vzpomínky Kurta Nelhiebela, který musel rovněž odejít do Německa. Nikdy později ale nepřestal bojovat proti neonacistickému pojetí odsunu a landsmanšaftům, ve kterých viděl (a nejen on) pokračování nacistické ideologie včetně zvrácené argumentace. Na rozdíl od válečného exulanta v Anglii a sociálního demokrata Wenzela Jaksche, kterého celoživotní odpor k československému státu v historických hranicích dovedl až do čela sudetoněmeckého landsmanšaftu, vedeného z převažující části bývalými sudetoněmeckými nacisty. Ti za podpory západoněmecké vlády hlásali otevřeně požadavky na revizi poválečného uspořádání a zpochybňovali nebo alespoň bagatelizovali zločiny druhé světové války na německé straně. Spoustu věcí zveličili, zmanipulovali, vylhali, ale na řadu věcí „zapomněli“. Jako rudý hadr na býka na ně působil projev spolkového prezidenta R. von Weiszackera, který dal ve svém projevu v Bundestagu do přímé souvislosti nástup nacistů k moci a důsledky jimi rozpoutané války ve vztahu k onomu „vyhánění“.
Nakonec dlouholetou prací došli autoři knihy k číslům, které přes svoji relativní výši a míru utrpení, kterou představuje každý individuální osud, jsou úplně jiná, než kterými jsme dodnes bombardováni. Krajanská sdružení a jejich „historici“ tvrdí, že z „německého“ východu a „německé kulturní oblasti“ bylo vyhnáno jednou deset, pak patnáct a dokonce i třicet milionů Němců. Barbarské rudé hordy a pomstychtiví Poláci a Češi vyvraždili dva, tři a dokonce i pět milionu osob.
U nás to mělo být přes dvě stě tisíc lidí. Eva Hahnová uvádí ve shrnujícím rozhovoru pro časopis Vesmír z května 2023 zjištěná fakta. Při vyhnání a odsunu zahynulo a bylo zabito 18,9 tisíce osob. Zavražděno, popraveno, ale i zabito v boji bylo 5596 osob, vysoké je i číslo sebevražd. Mluvčí landsmanšaftu ale tvrdí, že Češi pobili přes dvě stě tisíc lidí. Důkazem má být, že před válkou žily na českém území 3 miliony Němců. Ale úmyslně zapomínají na 800 tisíc mužů, kteří narukovali k wehrmachtu i SS a 195 tisíc padlých. Stejně ignorují to, že čtvrt milion československých Němců v poválečném Československu zůstal.
Ale je tady ještě jedna věc. Po oné sametové revoluci se vynořila řada českých „spravedlivých“, kteří odsun začali halasně kritizovat, rozhořčeně líčili poválečný postup jako nepřiměřený a nespravedlivý vůči německým spoluobčanům. Přitom bezmyšlenkovitě papouškují fráze i „myšlenky“ sudetoněmeckých nacistů a vlastně i onu ideologii, líčící český národ jako podřadný a za vše vděčící Němcům. Je jedno, jestli se jedná o Pitharta, Tesaře nebo dneska třeba Cholínského. A tak na závěr uvádím jeden citát mimo skvělou knihu manželů Hahnových, která ale charakterizuje Němce na konci války, ale tak trochu i ony místní „spravedlivé.“
Erich Kästner si zapsal do deníku 5. května 1945 na adresu svých spoluobčanů: „Deprese se mění v podrážděnost. Všichni svalují vinu a zodpovědnost na ostatní. Každý obviňuje kohokoliv jiného, jen ne sebe. Proč jsou lidé podráždění? Protože jsou překvapení? Ale jak mohou být překvapení? Opravdu uvěřili podvodu? Opravdu si spletli nehoráznou rétoriku s fakty? Nikdo přece nemůže být tak hloupý. Lze to jenom předstírat. Teď předstírají překvapení. Raději by chtěli být považováni za idioty než za ničemy.“


Ta kniha rozhodně není špatná, ať vyšla, kdy vyšla. Ale kromě pomatenců, blábolících o starém dobrém Rakousku, úžasném Františku Josefovi a vlastizrádci Masarykovi i z téhle knihy jednoznačně vyplývá fakt, že Rakousko se prostě v poslední třetině 19. století přežilo a v období doslova třeštícího nacionalismu nemělo na začátku dvacátého století šanci přežít. Přesto si někteří Habsburkové jak ze století 18. tak i později zaslouží nejen pozornost, ale alespoň i trochu úcty.
Pro širší kontext zejména onoho posledního století vlády tohoto rodu je dobré si přečíst Dějiny Rakouska a - Mein Kampf. Nikdo Habsburky nesnášel víc než jistý Adolf Schickelgruber, který kromě Židů nenáviděl i Čechy a ony Habsburky na čele s Františkem Josefem nazýval českými lokaji. Snad nepozoruhodnější "pozdní" Habsburk je pro mě arcivévoda Ferdinand, který podle knihy velice dobře chápal tragickou nebezpečnost nacionalismu a chtěl mu čelit přerozdělením Předlitavska na menší správní jednotky, kde je inspirace Švýcarskem (a kupodivu i Spojenými Státy) docela zřejmá. V knize je i správně popsáno, že nebyl žádný válečný štváč a už vůbec ne hlava "válečné" strany ve Vídni. Jeho smrt v Sarajevu (obyčejný teroristický čin na základě dobově tradovaných a šířených nesmyslů) se stala záminkou k válce, kterou on, ale ani František Josef nechtěli. Že byla později vytvořená legenda a všechny ty historické manipulace, je už dneska jedno. František Josef nebyl za celý svůj život přes svoji osobní integritu, pracovitost a čestnost schopen překročit svůj stín a je otázka, zdy by Ferdinand v případě nástupu na trůn dokázal cokoliv změnit. Ale to je samé kdyby.
Na druhou stranu, poslední císař Karel už nemohl dokázat vůbec nic a asi na rozdíl od Ferdinanda neměl ani tu základní představu, co by dělat chtěl nebo měl. Jeho svatořečení papežem je asi na stejné úrovni, jako kdyby K. H. Borovského blahořečil za jeho vyhnanství v Brixenu...samozřejmě, že je ta kniha napsána v určiré době a na úrovni dneska už víc jak padesát let starého a omezeného poznání, ale jak pro základní orientaci, tak pro zamyšlení a hledání podrobnějších odpovědí na řadu otázek je dobrá.


Podle mě jeden ze zapomenutých skvostů spisovatele, který prostě psát uměl. Měl jsem ho zafixovaného jako "vodáckého průvodce pro Ofélii", ale tady to má sevřenější tvar a skutečně to kratší román je. Někteří to srovnávají s Marečku podejte mi pero, ale literárně bych tohle postavil mnohem výš, protože když si odmyslím prvoplánově zábavné situace z filmu, nezůstane z něj nic dalšího. Tady to jde víc do hloubky, není to rozhodně legrace za "každou cenu" a víc se dokážeme vcítit do myšlení, motivace i chování jak studentek/studentů, tak i pedagogů. Jsem rád, že před mnoha lety (mám pocit, že to dokonce vyšlo ještě za komunistů) jsem si tuhle útlou knížečku koupil a občas po ní sáhnu...


Hodně dobrá kniha, jako první seznámení s "neznámým" konfliktem - jak píše kolega woodward, to nejlepší možné. Historici dodnes nedošli ke spolehlivému závěru, jestli finský odpor ještě před válkou (charakteristický například onou masovou brigádou - výstavbou vesměs polních opevnění na Karelské kose) počítal skutečně s vojenským konfliktem a nebo se finští představitelé domnívali, že Sověti jenom zastrašují a blufují. Jejich akce v Polsku, pobaltských státech i později v Rumunsku (Besarábie a Severní Bukovina) nikde nenarazily na rozhodný vojenský odpor a Finové se možná domnívali, že necouvnou-li, couvne Stalin. Sám Mannerheim se domníval, že finská armáda má sílu tak na tři týdny odporu...nakonec z toho byly tři měsíce a dvanáct dní.
Podpora ze strany demokratického Západu byla kromě řečí a vesměs zastaralých zbraní (s výjimkou pár Hurrikanů) nulová a je otázkou, jak by dopadl střet mezi britsko-francouzskými vojsky z Norska s Rudou armádou, jak si plánoval Churchill, který chtěl v rámci této akce zastavit export železné rudy ze Švédska do Německa...tentýž Churchill přednesl srdceryvný proslov na adresu Finů, když museli podepsat příměří, aby jim za rok a něco vyhlásil na Stalinovu žádost válku a poslal bombardéry RAF nad Finsko.
V kontextu těchto skutečností, ale i znalostí dějin Finska (pánů Jutikkaly a Pirinena) si je třeba uvědomit, jak dětinské je povykování některých čecháčků, kteří se přímo vybíjejí v údajném porovnávání finského hrdinství a české zbabělosti. Pro ty, kteří o událostech přece jenom mají schopnost přemýšlet bych rád uvedl několik nezpochybnitelných faktů:
- předválečné Finsko mělo rozlohu 388 tis. km2 a necelé čtyři miliony obyvatel, v důsledku války přišlo o 50 tis. km2
- 9/10 finského území je pokryto hlubokými lesy, bažinami a vodními plochami, s výjimkou pár zpevněních cest neprostupných jak v létě tak v zimě
- na rozdíl od Československa mělo se Sovětským Svazem pouze východní hranici a delší než ona hranice byla pobřežní "čára" i hranice se Švédskem a Norskem na severu
- Finsko sousedilo s "přátelským" Švédskem, odkud do Finska proudila ne nevýznamná vojenská i hospodářská pomoc včetně skoro deseti tisíc švédských dobrovolníků
- na území Finska neexistovala situace, kdy by jeho neprostupné a pusté pohraničí (s výjimkou Karelské kosy) bylo osídleno ruskou menšinou, tvořící pětinu obyvatel a zfanatizovanou natolik, že by se domáhala připojení k Sovětskému Svazu včetně útoků z týlu na finské vojáky a policisty
- s výjimkou SSSR tedy nemělo Finsko s nikým dalším "nepřátelskou" hranici a nebylo obklíčeno ze všech stran, dokonce i jeho průmyslová centra byla od sovětských základen vzdálena min. 120 kilometrů, ale s tím, že sovětská letadla se musela vracet a nemohla tato centra po bombardování přeletět a přistát na opačné straně ve stejné vzdálenosti, nabrat bomby i palivo a vzít to opačným směrem
Tato fakta je třeba brát v úvahu bez ohledu na obdiv, sympatie a pochopení pro finský odpor mezi 30. listopadem 1939 a 12. březnem 1940. A že by ani onen houževnatý odpor proti Sovětům a to i včetně tzv. Pokračovací války neuchránil Finsko před sovětizací je zcela zřejmé z již zmíněných dějin Finska. Oba autoři píší, že Finsko před osudem Československa zachránily tři faktory: negativní reakce západu po únorovém puči v ČSR, poloha Finska mimo hlavní konfrontační linii v Evropě a ohled Sovětů na Švédsko. A teprve dále píší o reminiscencích Stalina s ohledem na ztráty, které Rudá armáda ve složitém terénu utrpěla. A jen tak mimochodem, ony tajné sklady zbraní, vytvořené demobilizovanými finskými vojáky úspěšně odhalovala - finská policie plně v rukou jistého Yrjö Leina, samozřejmě finského komunisty řízeného z Moskvy. Paradoxně, únor 1948 u nás zachránil Finsko před stejným scénářem, před celkovou sovětizací jako třeba v Polsku, i když na druhou stranu - Finsko Sovětskému Svazu potichu "patřilo" a oněch 40 nebezpečných let skončilo až v roce 1990.


Pro mě překvapivě asi nejlepší román z období první fáze císařství, o chlup lepší než Sienkiewicz a nebo Loukotková a o dost lepší než Graves. Jistě, Toman vycházel z historické literatury a především pravd, jak byla staletí podávána a předkládána s neměnností až komickou. Jenže příběh hlavních postav je živý a originální, nejzajímavější mi připadala Macronova dcera Valerie a její snaha se zcela zprostit minulosti, která jí ale nakonec stejně znovu a znovu dohání. A nejvíc mě dojal osud a bylo mi znovu a znovu líto Fabiovy milé Quiriny. Ta jejich story je na začátku roztomilá a připomíná vztah známého rockera a maličké, oddané a hlavně naivní gruppie. Jak je ale vše jak v podobě obou ženských postav, tak řady mužů stále neměnné a aktuální. Její smrt na konci je mnohem silnější, než cokoliv jiného, co je v knize vesměs skvěle napsáno. A největší křivák byl samozřejmě onen oportunista Curio, mnohem a mnohem horší typ, než sám Caligula, vykreslený v duchu Seutoniovy předlohy, ale zároveň i osoba s vývojem, kde člověk chápe, kde se to "zlomilo" a hlavně proč. Caligulové mohou svoje zvěrstva páchat jen a jen díky takovým existencím, jako byl onen Lucius Curio. Caliguly, ale hlavně ty Curiony v počtech o řády vyšších potkáváme dodnes. Doba se mění, oblečení a zvyky taky (i když méně, než si jsme ochotní přiznat), ale lidé zůstávají stále stejní. Stalin, Hitler nebo Napoleon by sami nebyli dokázali nic, ta zvěrstva muselo provádět další a větši množství lidí - tu za větší nebo i menší podíl, kteří se schovali a později i schovávali za toho jediného na čele, nahoře a vpředu. A tak jsem jenom vždycky ke konci knihy doufal, že se někdy Valerie vrátí a s Curionem si účty vyřídí. A nejen sama za sebe...


Vynález zkázy má už přece jenom neutrálnější vyznění, než protibritských 20 tisíc mil pod mořem nebo protiněmecké Ocelové město. Nicméně i tady bych brzdil ono nadšení pro Verneho vizionáře a prognostika převratných vynálezů. Kniha byla vydána v roce 1896 a to už dávno ponorky existovaly, mimochodem první moderní ponorkou byl Fultonův Nautilus. Rakety se používaly ve vojenství už od začátku 19. století (Congraveovými raketami odstřelovali Britové Napoleonovy vojáky mimo jiné u Waterloo). Proto si myslím, že tady je mnohem důležitější onen moment vědce, který si žije ve "svém" světě a nevnímá, k čemu by jeho převratný vynález taky mohl vést (nelze si nepřipomenout, kolik evropských vědců raději včas emigrovalo do USA, aby nebyli donuceni Hitlerovi "dodat" atomovou bombu) a hlavně - pro mě je tenhle román především podklad k famóznímu filmu Karla Zemana. Jednomu z nejlepších, které u nás byly natočeny.


Tahle kniha mě dost dlouho míjela a sehnat jí nebylo až zas tak snadné. Nicméně hned od začátku se u mě dotáhla na Den pro Šakala a přestihla Čtvrtý protokol. Historie OAS a francouzské dekolonizace nejsou sice nezajímavé, stejně jako problematika oněch "mírových“ hnutí a aktivistů na Západě, placených Moskvou, ale otázka nacismu, válečných zločinů a skutečných poměrů v západním Německu po válce a v šedesátých letech se nás dotýká. Dodnes. A to hned ve dvou směrech. I od nás uprchli nacističtí zločinci, kteří dokonce pod ochranou Spolkové republiky a v důsledku studené války zůstali nepotrestáni. A další z nich zmizeli nejen do Latinské Ameriky (to se ví), ale taky třeba do Kanady nebo Španělska (o tom se nemluví).
Ti samí lidé, kteří v této zemi nedovolili, aby se byť jen zkřivil vlásek včerejším mocipánům (myslím těm z období před devětaosmdesátým rokem) nám poválečné západní Německo dávali a dávají dodnes za příklad země, kde proběhla „důkladná“ očista a důsledná demokratizace. Přitom onu úžasnou NSR kromě nejvyšších špiček Třetí Říše, které byly souzeny v Norimberku a pár stovek dalších odsouzených napříč Evropou tvořili a řídili soudci, starostové, úředníci, policisté a samozřejmě i vojáci, kteří byli ze tří čtvrtin nacisté, nebo na svých postech byli za Hitlera a většina z nich byli členové NSDAP. Dodám, že v této partaji v Německu bylo vzhledem k celkovému počtu obyvatel stejně lidí jako v KSČ v době normalizace. I u nás zůstali soudruzi na svých místech a stali se z nich najednou „demograti“. A ti, co museli „odejít“, odcházeli s důchody a odstupným, o kterém si těch 90% nekomunistů mohlo a může nechat dodnes leda tak zdát. A že se navzájem podporovali a pomáhali si stejně jako oni esesáci je nezpochybnitelné. Tohle mně pořád leží v hlavě. Ta děsivá podobnost.
Jistě, skvělý a gradující „napínák“, drama, perfektní jazyk a famózní prolínání skutečnosti a fikce, všude kde je potřeba, ale také, kde je to s ohledem na pozadí románu vhodné. Spousta až neuvěřitelných skutečností, které většina dnešních lidí nezná, řada skutečných historických osobností a podrobností. Ony peripetie o dodávkách zbraní do Izraele i o egyptském raketovém programu jsou pravdivé a bylo to přesně tak, jak Forsyth popisuje.
Co na tom, že ony vědce nelanařil žádný Roschmann (skutečný rakouský nacista, který ovšem umřel v Argentině) a nebyl žádným Řezníkem z Rigy, tím byl ve skutečnosti Lotyš Herberts Cukurs. Jen tak mimochodem, k překladateli – Riga je hlavní město Lotyšska a v Lotyšsku žijí Lotyši, i když v angličtině je to Latvia a obyvatele v anglickém originálu asi nazývá Forsyth Latvians. Vím, že se to plete, ale profesionálnímu překladateli by se tohle stát nemělo, stejně jako by mohl (v rámci autentičnosti) používat důsledně odpovídající hodnosti SS a ne výrazy jako seržant nebo kapitán. Nakonec převodník hodností najde na Wiki za pět minut.
No a také jedna poznámka k pojetí SS v knize, jako toho největšího a nejzrůdnějšího zla ve Třetí říši. Ne, SS a esesáci byli ze značné části zrůdy, ale největší zlo představovali na jednu stranu ti, kteří vedli stranu a na druhou stranu oněch sedm a půl milionu řadových členů. A kupodivu, k bojovým jednotkám SS se taky rukovalo na povolávací rozkaz. Jeden kolega ve firmě, kde jsem kdysi pracoval, takhle narukoval jako osmnáctiletý ze smíšeného manželství rovnou k dělostřelecké jednotce, která byla součástí jedné z těch divizí SS.
A mýtus o rytířském Wehrmachtu, vedoucím válku „podle pravidel“ lze taky odkázat do říše bájí, stejně jako ono tvrzení o skvěle denacifikovaném a dnes vzorně demokratickém Německu. Oni skvělí elegantní důstojníci říšské branné moci, ale i jejich poddůstojníci a řadoví vojáci se na těch zvěrstvech podíleli jakbysmet. A nejen na východě.
Ale stejně se nakonec musím vrátit k tomu, jak je to ve skutečnosti všude stejné. Po druhé válce v západním Německu stejně jako po roce osmdesát devět u nás. V tom je obrovská cena téhle jenom zdánlivě dobrodružné knihy. Díky za ni, i když to, o čem člověka nutí přemýšlet rozhodně veselé, ani povzbuzující není. Ale takový už život je.


Někteří tady staví proti sobě Orwella a Huxleye. Jenže oni nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Zamjatina jsem nečetl, zato bych připomněl, že do této skupiny proroků rozhodně patří Ray Bradburry a jeho 451 stupňů Fahrenheita nebo Kurt Vonnegut a jeho Mechanické piano. Zatímco Huxley psal svoje dílo v době na konci oněch šťastných dvacátých let a bez osobní zkušenosti s válkou, Orwell za sebou měl naopak zkušenosti s totalitou jako hrom - poznal koloniální systém a byl interbrigadista a asi viděl, jak se "dělá" revoluce a jak se bojuje za "svobodu" dost zblízka a následně zažil i onu apokalypsu zvanou druhá světová válka. Huxley tyhle bezprostřední zkušenosti neměl. Viděl to trochu z jiné strany, ale co je nejděsivější, že když dneska vezmeme obě tato díla, zjišťujeme, že se setkáváme s obojím. A obojí - jak ona totalita, tak onen nový svět jdou zejména v euroatlantické civilizaci ruku v ruce. U Huxleyho mě právě fascinuje to, co tady zmiňuje řada komentujících – jeho, že knihy není třeba zakazovat. Stačí vytvořit podmínky, aby se nečetly. A v tom je dneska vidět právě ona pravdivost obou autorů. Dneska vycházejí mraky knih v poměrně malých nákladech, ale lidé čtou méně a méně a čím dál tím větší "blbosti". Nechám stranou internet a hlavně ony nástroje k jeho používání (ale hlavně ovládání). Jednodušší je ukázat, jak fungují třeba odcházející média (televize). Jsou buď ony převážně hedonistické (komerční televize) a nebo převážně (a skrytě) propagandisticko usměrňující (veřejnoprávní televize). A co se týká oněch sociálních sítí, které nějak tak sice explicitně ani Huxley ani Orwell nepředpověděli, tak ty dneska rovněž představují jak onu náhradu lidských citů a klasických sociologických vazeb, tak onu represi v jednom. Kdesi sedí Velký Bratr a maže příspěvky ve jménu Dobra, Pravdy a Lásky. Kdybych vycházel z toho, co jsem si přečetl v množství komentářů, byl bych optimista, protože tady drtivá většina lidí (vlastně všichni, co jsem si přečetl) o věcech uvažují a jsou schopni se rozumně a zatím bez zábran vyjádřit. Jenže, kolik lidí třeba četlo tuhle knihu? Nebo onoho Orwella, u kterého jsem v okruhu svých známých už za socialismu zjistil, že ho měli v "hubě" mnozí, ale když jsem zeptal, kdo ho opravdu četl a ptal jsme se na některé detailnější věci, ukázalo se, že jenom opakují to, co jim někdo řekl. Knihu jsem sám četl jako samizdat a dalo to neskutečnou práci. Tu si s tím většina těch, kteří o knize věděli "všechno" nedala. Pozoruhodné je, že Huxleyho jsem četl poprvé rovněž za komunistů a nejsem si jist, kdy vlastně vyšel, možná snad ještě za první republiky. Orwell píše, že jsme manipulováni a donucováni k tomu, co to chce „někdo“ jiný. Ta míra brutality nebo naopak „soft“ násilí má širokou škálu. Ale Huxley nám ukazuje, jak se těm tretkám a náhradám skutečných zážitků a nejrůznějším šidítkům rádi podvolujeme a nedokážeme bez řady již toho, co v románu předpověděl pomalu ani žít. A patlat se v tom, co předpověděl správně a nebo špatně je zcela mimo. O tom SF není. A jen tak mimochodem – to pocitové kino (včetně čidel) už známe a to v široké škále. Od pornografie až po počítačové hry…

Samozřejmě to je dobrodružná kniha - navíc ji nelze hodnotit samostatně, ale jako první díl série. A překvapilo mě, že znalost prostředí a problematiky je zde u Karla Maye na úplně jiné úrovni, než je tomu u jeho knih ze Států. Jistě, dá se tady lecos zpochybnit, ale když jsem měl možnost navštívit místa, kde se série odehrává (např. Galatská věž v Istanbulu, Šot el Džeríd a poušť v Tunisu nebo Černou Horu), měl jsem pocit, že tady ten Karl May musel být. Jak mám poněkud iracionálně rád bondovky, tak mám rád tuhle sérii. Ondřej Neff si jednou dal ve svém poněkud přehnaně oslavném spisu o Julesu Vernem dost velkou práci, aby dokázal, jak je Old Shatterhand/Kara ben Nemsí nereálná postava, jenže to je ve světě literatury a filmu leckdo a onen Bond zrovna na jednom z předních míst. Jenom doufám, že si (byť to asi nehrozí) nepřečte tuhle sérii nějaký řecký nacionalista. Z těch balkánských národů tam shodou okolností Řekové vycházejí skoro nejhůř. A na druhou stranu, jenom díky těmto knihám vím, kdo jsou to Kurdové, Jezídové a nebo co je základem islámu a čím se liší sunnité od šíítů a proč se mají tak "rádi". A to je i v dnešní době docela cenná deviza tohodle dobrodružství. Škoda, že se už Kara ben Nemsí odebral i s Halefem na věčnost. Oni by si s tím Islámským státem už nějak poradili.....


Své životní začátky Winston popisuje pouze vyjímečně odlišně, než je tomu u jeho životopisců, ale zato mnohem barvitěji. Je otázka, jestli jeho militantní sklony "stvořil" onen nucený (protože třeba na Oxford nebo Cambridge neměl, problémy mu dělala už střední škola) pobyt na vojenské akademii, nebo byl takový odjakživa. Rozhodně byl ale v jádru akční hrdina a dobrodruh, nicméně tahle etapa jeho života a to, jak ji popisuje, je perfektní ukázkou, jak to chodilo ve Velké Británii v kruzích odkud pocházel.
Za každou cenu se zúčastňoval koloniálních střetnutí, ale pozoruhodný je i fakt, že už tehdy o nich začal nelichotivě a kriticky psát. To se týkalo především zkostnatělého vedení britské armády, což ho provázelo později celý život. A ještě později zřejmě i zjistil, že z oné pozice husarského poručíka to byla legrace oproti tomu, když musel "šéfovat" bandu neschopných, i když velmi sebevědomých britských generálů a admirálů ve své nejskvělejší hodině. Jeho paměti z tohoto období kromě zajímavého popisu války v jižní Africe (o jeho úniku ze zajetí ani nemluvě) ukazují i oproti Evropě zcela odlišné vztahy v rodině i způsob vzdělávání. Jsou vlastně ze stejné doby, jako Forsytové od Galsworthyho. I když hrdinové tohoto prozaického díla patří k jiné (lehce nižší - tedy vyšší střední) společenské vrstvě, přesto dohromady ukazují britskou realitu své doby. U Churchilla je ten obraz stejně barvitý jako v románu, i když se jedná "jenom" o paměti.
Nakonec, kdyby každý člověk dokázal zpracovat svůj život jako román, byla by světová literatura o řády bohatější o spoustu pozoruhodných děl. Sir Winston to ale řadou svých knih dokázal i s minimální mírou fabulací a nepřesností taky. Byl zářivou a fascinující osobností i přes všechny ty chyby a chybky, co měl. Nakonec, nikdo není dokonalý a o těch, kteří se doslova vyžívají poukazováním na chyby těch druhých to platí mnohonásobně. Ale i v kritice svých nepřátel nebo oponentů byl Churchill skutečný gentleman. Už od mládí, jak můžeme vidět i v této knize.


I ve druhém dílu se dozvídáme o množství událostí a jevů, které dodnes ale v Rusku lživě manipuluje státní moc. Člověk nestačí vstřebat brutální vyvražďováním vlastních lidí a přichází druhá světová válka. Autoři knihy se shodli, že pro tuto další katastrofu nebudou používat výraz Velká vlastenecká válka, ale válka nacistů s bolševiky. Už to vyžaduje obrovskou odvahu, ale vyplývá to z nepopiratelného faktu, že Stalin s Hitlerem závodili, kdo občanům SSSR víc pustí žilou. Nikdo až dosud s takovou otevřeností nepopsal, jak trpěli lidé, urychleně přesunutí za Ural, kde pod hrozbou smrti v nepředstavitelných podmínkách vyráběli ony "vítězné" zbraně. Dozvíme se pravdu o partyzánském hnutí a jeho zveličovaném vojenském přínosu. A také o tom, jak tím trpělo nešťastné obyvatelstvo na Němci obsazených územích. Je toho ještě mnohem víc a je pozoruhodné, jak si autoři často všímají osudu "malých" lidí místo oblíbené adorace vojáků a politiků. Na konci části, týkající se války nacistů s bolševiky se člověku neodbytně vtírá do hlavy, že těch 22-33 milionu obětí, kterými Stalin operoval jako svým podílem na vítězství měl tak z poloviny na svědomí on sám a jeho "lidé". Jsou zde ale uvedeny i jiné skutečnosti, které leckoho mohou překvapit. Velká Británie se ještě na jaře 1939 pokoušela handlovat s Němci na úkor Poláků a jedním z mnoha vrcholů politiky hrdého Albionu bylo na konci války ochotné předání nejen všech sovětských občanů, kteří se po Hitlerově invazi ocitli na Západě (často i proti jejich vůli), ale i osob, které se zachránily útěkem z Ruska na konci občanské války. Britové to dělali brutální důkladností a přitom tajně jako zloději. Veřejnost v Británii včetně onoho přeslavného parlamentu o tom neměla ani páru. Přitom britští vládní činitelé velice dobře věděli, co tyto lidi v Rusku čeká.
Kniha mě zbavila naivní představy, že Chruščov byl lidštější a rozumnější než kterýkoliv jiný sovětský představitel. A naopak mě pobavilo, jak byl onen ďábel Brežněv ve skutečnosti loutkou v rukou KGB, vojensko-průmyslového komplexu a aparátu strany. V šedesátých letech autoři popisují každodenní život běžných lidí, jejich bídu (přes určitá zlepšení) a nejvíc mi vyrazil dech fakt, že až v této době dostali obyvatelé vesnic občanský průkaz a mohli opustit svoji vesnici. Tedy znovuzrušení nevolnictví po sto letech.
A tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, co kniha směrem k dnešku ukazuje. Počátek současného tupého stádního nacionalismu, který dneska vede tři čtvrtiny populace k podpoře Putina a jeho agrese proti Ukrajině. Velkoruský šovinismus a útlak i velmi blízkých národů Rusy pochází už z carských dob. Ale plíživě se začal rozvíjet s požehnáním a podporou nejvyšších míst už v oněch šedesátých letech, kdy extenzivní rozvoj společnosti vyčerpal všechny svoje možnosti. Obyčejným lidem, žijícím v každodenním nedostatku a problémech bylo potřeba něco předhodit. A tak začali být sovětší lidé, a hlavně ti ruští přesvědčováni, že jsou hrdými občany nejmocnější země světa, příslušníky nejlepšího národa a především - všichni ostatní se jich bojí. Spoustě z nich se líbila i ona dodnes živá propaganda o úpadkovém a degenerovaném Západě. Vystačí si s ni dodnes. Urážlivá nadřazenost vůči Ukrajincům (Chocholům) není taky žádná novinka. Ale našla své místo i v novém, postkomunistickém Rusku. Djilas ve své Nové třídě napsal, že až se vyčerpá ideologie komunismu, sáhnou vládci těchto zemí zpět po tupému nacionalismu. V Jugoslávii se to v devadesátkách přesně takhle stalo, a to na všech všech stranách. V Rusku se to ale vyvíjelo už z mnohem dřívější doby (v tomhle světle jsem začal vnímat Chruščovův kosmický program) a v "novém" Rusku po komunistech to pokračovalo v případě čečenských válek, Gruzie, Krymu, až k dnešní válce na Ukrajině. Dalším zásadním momentem, který vysvětluje leccos k dnešku je popis přechodu Ruska od komunismu k demokracii (kniha končí rokem 2007) a války v Čečně. Je zde zmiňována nejen pasivita lidí, ale i zásadní systémové chyby a vady, které se projevují v dnešní krizové situaci víc než jasně. A pro nás je zajímavá část týkající se konce SSSR.
Pohled na "sametovou revoluci" a konec "komunismu" u nás bude jiný, když se zde dočteme, jak a hlavně kdy začal rozpad Sovětského Svazu (vlastně už před nástupem Gorbačova). Rusko se stalo obětí vlastní velmocenské politiky, kterou už nemohlo ekonomicky ustát. Boje mezi Armény a Azery začaly už v roce 1988. A naši soudruzi to na rozdíl od běžné populace věděli velmi dobře. A ti z nich, kteří se neklepali strachy třeba kvůli zvacímu dopisu hledali dávno před oním listopadem cestu, jak systém změnit, aniž by je to jakkoliv postihlo. Stačilo najít správné partnery a vyslat (skoro na poslední chvíli) poručíka StB Zifčáka, aby pod falešnou identitou přivedl ony studenty na Národní třídu a ještě stačil sehrát úlohu zabitého studenta Šmída.
I tohle vám dojde, když si pozorně přečtete dějiny Ruska a budete schopni si dát věci do souvislostí. Dějiny se opakují, v jiných kulisách, s jinými lidmi, s odlišnou ideologií i frázemi, ale vlastně pořád stejně. A to se Ruska týká víc, než kterékoliv jiné země.


Další skvělá kniha od docela početné skupiny českých spisovatelů "non fiction" literatury. Kniha se dokonale doplňuje s vynikajícím filmem Příliš vzdálený most, u kterého zaujme především fakt, že si nikde neprotiřečí. Podobně to je třeba s první kapitolou Hubáčkova Pacifiku v plamenech a filmem Tora! Tora! Tora!. Kniha ale vždycky dokáže podat daleko obsáhlejší a plastičtější obraz (vlastně se zde překrývá i s neméně vynikajícím seriálem Bratrstvo neohrožených). Ve svých soudech na adresu "viníků" děsivé apokalypsy je J. Hrbek velmi střídmý a decentní. Ale člověk cítí jenom neskutečnou bezmoc a smutek, když si uvědomí, kolik lidí tady zahynulo naprosto zbytečně a nesmyslně přes jejich někdy až sebevražedné hrdinství a nadlidskou vytrvalost. Celá akce byla naprosto hloupá, což pochopí i laik, stejně jako to chápali nizozemští odbojáři, na které ale britští generálové koukali patřičně z patra. Před vojenským soudem za tenhle masakr měl stát jak onen "monty", trapný sebestředný psychopatický šašek s přebujelým egem, tak onen B. Browning, typický idiotský britský generál, pro kterého byla válka cosi jako hon na lišku, tedy zábava hodná gentlemana. Jediné kladné, co lze říct k jeho osobě je, že jeho manželkou byla anglická spisovatelka Daphne du Maurier. K tomu bych přidal i onoho velitele britské divize, který s plně motorizovanou jednotkou "urazil" za tři dni celých devadesát kilometrů a vesnici hájenou stovkou Němců dobýval celý den s vyžádáním si podpory stovky děl. Jinou z mnoha nepochopitelných událostí bylo ono dobytí mostu v Nijmegenu, kdy Američané dokázali provést sebevražednou misi s velkými ztrátami, aby se pak dívali, jak se britské tankové jednotky na druhé straně řeky utábořily na noc. A jedna věc v knize chybí. Polský generál Sosabowski měl před zahájením operace mnohem lepší odhad situace a vyjádřil svoje věcné pochybnosti o jejím úspěchu. Jeho názory byly typicky anglicky ignorovány. Stal se nakonec obětním beránkem, kdy na něj Browning, ale i Montgomery hodili vlastní vinu za neúspěch. Přitom nejdřív oba dva britští vojenští geniové tvrdili, že akce byla vlastně úspěšná. O Montyho charakteru svědčí, že nejdřív Sosabowského pochválil, ale za jeho zády a na Churchillovu žádost naopak Poláky prohlásil za ty, kteří akci zkazili. A polská londýnská vláda musela Sosabowského na jejich nevybíravý nátlak odvolat z funkce. Churchill při jednání v Moskvě, kde se podílel na moderování mezi prosovětskými Poláky a londýnskou polskou vládou využil údajné neschopnosti polské výsadkové brigády, aby přitlačil na zástupce západního polského odboje. Takhle se dělá ta politika, a dneska je to úplně stejné. Nakonec, máme to v přímém přenosu. A k Sosabowskému je potřeba dodat, že život se s ním nemazlil nikdy. Jeho starší syn se smrtelně zranil v roce 1938 a mladší, lékař, se zúčastnil varšavského povstání a přišel o zrak. Penzionovaný generál se hned po válce do Polska vrátil a podařilo se mu jak manželku, tak slepého syna odvést zpět do Anglie, kde pracoval jako skladník ve firmě vyrábějící televizory. Patřil tedy k těm hrdinům, kteří měli ještě relativní štěstí. Na rozdíl od množství polských odbojářů prozápadní orientace, kteří byli polskými komunisty vedenými Sověty popravováni a zavíráni úplně stejně jako u nás.


V dětství to byla jedna z knih, která mně fascinovala a sahal jsem po ní i později, kdykoliv jsem si potřeboval udělat radost a co nejvíc se vzdálit od ne příliš radostné reality. A tak jsem s panem Zamarovským cestoval nejen do zemí, které se mi zdály nedostupnými (takový zájezd do Řecka nebo na Kypr už po vysoké škole - dodnes mám schované katalogy Čedoku a CKM na sezonu 1985 - a pro osobu to bylo tehdy tak kolem 30 tisíc a tím pádem nejen pro mně zcela nedosažitelný) z hlediska místa, ale i časem. Pan Zamarovský byl zapálený helenofil a z možnosti místa jím skutečně osobně navštívená vytěžil maximum, a záběr byl poněkud širší, než ryze po oněch sedmi divech. A tak jsem s ním cestoval od onoho zmíněného dětství zejména po jeho milovaném Řecku a místech, kde helénská kultura vznikla a zanechala stopy. Takže v rámci oněch pěti divů s domovem spjatým nějak tak s Řeckem mě vzal oklikou i do Atén a v souvislosti s jediným divem starověkého světa na dnešním území Řecké republiky široce rozebral třeba olympijské hry. Kouzlo knihy pro mě trvá dodnes, i když ono bezbřehé nadšení pro Řeky s autorem nesdílím, ale to už je jiná věc. A já jsem mu zejména za tuto knihu nesmírně vděčný, i když musím říct, že z jeho bohaté tvorby mě už žádná jeho další kniha přes uznání nesporných kvalit jak spisovatelských tak faktografických tolik neuchvátila. A možná to bylo poněkud zvláštním formátem knihy, ale především sedmi celostránkovými ilustracemi Zdeňka Buriana, bez kterých si knihu nedovedu představit.


Nesmírně mě potěšil komentář Jaccka, protože já tu knihu chápu taky jinak, než jak je nám servírována (a tak trochu tenhle dojem vytváří i vynikající film s K. Hogerem v hlavní roli). Osobně si totiž myslím, že Čapek má k Bulgakovovi mnohem blíž, než jsme schopni si uvědomit a přiznat a Jacckovo označení románu Krakatit jako díla magického realismu naprosto sedí. Nakonec, kdykoliv čtu Mistra a Markétku, tak část týkající se ukřižování Ježíše - Ha Nocriho je jako kdyby to byl jeden z mistrovských Čapkových Apokryfů. Nejde o krakatit, jde skutečně o Prokopovo chování a pokud už něco varuje před nebezpečnými vynálezy, je to buď Továrna na absolutno nebo i samozřejmě R.U.R.. A lékař a jeho dcera jsou pro mě symbolem toho, co je v životě nejdůležitější - klid, pohoda a ten Čapkem oprávněně oslavovaný běžný život. Ne sláva, ne moc, ne vášeň a láska, tedy vesměs nekontrolovatelné emoce - ale spokojenost, vyrovnanost, tolikrát omílaný a leckterými zprofanovaný dobrý vztah k lidem a užitečnost.


Metal Messiah napsal komentář, ke kterému se skutečně dá dát jenom palec nahoru, protože snažit se napsat cokoliv podobného by bylo naprosto zbytečné. Nicméně, nedá mi, než připomenout autora Nebeských jezdců a doporučit, aby si každý, koho kniha chytila za srdce, našel něco víc o Richardu Husmannovi, o jeho životě nejenom za války, ale také po ní a vlastně až do relativně předčasné smrti. Dudu (stejně jako já) cítí z Janského Nebeských jezdců Remarquea. Protože jak Jánský tak Remarque psali o svých zážitcích a přitom bez jakékoliv exhibice. Nebyli to propagandisté ani filozofující spisovatelé, kteří svá rozsáhlá a bohužel dost často i přeceňovaná díla tvoří pouze jen a jen na základě životů těch druhých. Proto jsou Nebeští jezdci, ale třeba i Velký cirkus nebo Na západní frontě klid nebo Válečný pilot tak autentické. Ti, kdo tyhle (a pár dalších, ale zas tolik jich není...) knihy psali, je totiž prožili....slova jako hrdinství, povinnost, víra ve spravedlnost a bůhvíco ještě totiž znějí nějak tak prázdně v konfrontaci s jejich lidskými příběhy.


Jednoduché a přehledné dějiny zejména pro každého, kdo potřebuje znát základ a přitom necítí potřebu jít víc do detailu. Kniha je napsána německy věcným a suchým stylem, ale z výše uvedeného důvodu to nepokládám za chybu, nakonec přesný překlad z němčiny je Malé dějiny Turecka.
Vždy mě zajímala osobnost Mustafa Kemala a jeho bezprecedentní europeizace toho, co zbylo z turecké říše po první světové válce. Bohužel, o jeho životě je možné leccos najít na wikipedii a občas v tendenčních a povrchních článcích, ale nikde jsem nenarazil na seriózní popis jeho osobnosti, ale i širší souvislosti jeho éry. Na jednu stranu Mustafa Kemal neměl nic společného s genocidou Arménů, protože patřil k odpůrcům Mladoturků. Ale na druhou stranu v Lausanne prohlásil, že si za vyvraždění mohou Arméni sami. To je dost velká kaňka na štítu člověka, který rozhodně Turecko dokázal změnit za poměrně krátkou dobu a navíc ho jeho dílo přežilo. Druhou kaňkou, která se táhne dodnes, je problém Kurdů, které prohlašoval za součást tureckého etnika. Západ sice už po první světové válce vágně přislíbil Kurdům samostatnost, ale skončilo to jen u slov.
Na druhou stranu Atatürk neměl příliš dobrý vztah k osmanské historii země a například Sulejmana Nádherného, před kterým se klepala celá Evropa přirovnával k Napoleonovi a jeho dobyvačnou politiku odsuzoval. Přitom období tohoto největšího sultána bylo zajímavé například uspořádáním společnosti, kde sice tak úplně nepanovala rovnost všech obyvatel (nakonec stejně jako v celé Evropě), ale zato zde byla naprostá náboženská svoboda. Ve srovnání s pobělohorskou dobou u nás to bylo díky brutální protireformaci v osmanské říši rozhodně lepší. Stejně jako tady bylo mnohem menší daňové zatížení obyčejných lidí (křesťanské ráje) než v Evropě. Jenže úpadek Turecka během 18. a 19. století vedl k tomu, že ona společnost založená na právu se změnila v zemi, kde vládlo bezpráví a rozvrat (a nejen z náboženského, ale i národnostního hlediska). A zemi při životě udržovaly vlastně jenom spory mezi Ruskem a Anglií s částečnou participací rakouského mocnářství, jak a kdy si Turecko rozdělit.
A právě konec turecké říše vygeneroval Mustafu Kemala. Vzdělání získal v Soluni, později studoval v Istanbulu a jako voják se proslavil odražením britsko-francouzského vylodění u Gallipoli. Jeho nesporná inteligence ho dovedla k poznání, že sultánské Turecko s ohromnými územími osídlenými hlavně Araby je neživotaschopné, stejně jako byl nepodařený pokus s mladotureckou revolucí.
A tak přišel se zásadními a v krátkém čase důsledně prováděnými změnami, jejich provedení mu umožnila jeho aureola vůdce proti nesmyslné řecké invazi po skončení 1. světové války. Jeho reformy měly za cíl co nejdůkladněji a nejrychleji skoncovat s předchozím dědictvím. Turecko bylo rovněž sekularizováno, byla zavedena latinka i volná neděle, ženy nesměly chodit zahaleny a muži museli odložit fezy a turbany. Atatürk (neznamená to otec Turků, ale otec – Turek) byl v zásadě úspěšný, jeho kult byl nesrovnatelně menší ve srovnání s esy, jako byl Hitler, Stalin, Lenin, ale také třeba Franco nebo Mussolini. Jeho snahou bylo se maximálně přiblížit Evropě, či spíše udělat z Turecka evropskou zemi. I přes ony kaňky bych ho hodnotil pozitivně, i když od konce vlády kemalistů (soft diktatura) a snaze po demokracii se do turecké politiky a vůbec veřejného života začal vracet islám a je otázka, jak dalece je dneska ještě armáda schopna udržet jeden z hlavních odkazů kemalistického režimu – důslednou odluku církve od státu, což dneska znamená rezistenci vůči islámskému fundamentalismu. V knize je poznamenáno, že ekonomické reformy hodně zbrzdila a poškodila krize třicátých let a také druhá světová válka. Kemalův nástupce İnönü nedopustil zatažení Turecka do války, o které usiloval Churchill, ale stejně tak se nenechal zlákat Hitlerem k útoku na Sovětský Svaz.
To, co je dneska Turecku vyčítáno – vojenský zásah na Kypru a rozdělení ostrova v roce 1974 vidím trochu jinak. Situaci s Kyprem bych přirovnal k Falklandským ostrovům. Jedna z oněch častých řeckých junt během stále se zhoršující situace ve vlastní zemi vytáhla heslo sjednocení, aby vyvolala nacionalistické vášně, které odvedou veřejnost od domácích problémů. Přitom dlouhodobě si z hlediska nacionalistického třeštění v Turecku a Řecku nemají obě strany co vyčítat. Zásah a obsazení severní části kyperského teritoria provedla turecká armáda až poté, kdy se po z Athén řízeném puči na Kypru „nový“ prezident Sampson ohlásil spojení se „mateřskou“ zemí a Velká Británie nereagovala, jak měla v rámci londýnských dohod.
Na druhou stranu, otázka Kurdistánu, rozděleného mezi okolní státy a turecká argumentace, že Kurdové jsou vlastně „Turci“ je snad největším faktorem nestability vlastního Turecka, ale přenáší se i do Evropy, zejména Německa, kde tvoří Turci historicky největší zahraniční komunitu.
Kniha dá dobrý základní pohled na dějiny státu, který je zejména pod Erdoganovým vedením celkem nevyzpytatelnou lokální mocností. Přesto není možné Turecko porovnávat se státy jako je například Rusko nebo třeba Venezuela. Nicméně možnost vstupu Turecka do EU vidí autoři velmi skepticky.


Trochu netradičně začnu citátem z konce knihy, který ale vypovídá o všem: "FSB (nástupce KGB) a SVR (nástupce GRU) jsou zpolitizovanými zpravodajskými agenturami, které sledují kritiky a odpůrce prezidenta Putina v zahraničí i samotném Rusku. Putin sice během prvního období, kdy byl ve funkci, ujišťoval, že je oddán demokracii a lidským právům, ale postupně se mu podařilo většinu opozice marginalizovat a získat kontrolu nad televizními společnostmi a hlavními médii. Živá veřejná diskuze o politických otázkách, která probíhala za Jelcinovy vlády, se teď z větší části vytratila. Místo toho zde vznikl nový systém společenské kontroly, v němž musí ti, kdo se příliš odchýlí od správné linie čelit zastrašování ze strany FSB a soudů."
Citát se hodí k dnešku velmi naléhavě, stejně jako celá kniha, i když je zdánlivě pouze historická. Je víc věnována politické a ideologické činnosti KGB a jejímu působené v zemích třetího světa. Z těch zajímavých chybí pouze Vietnam a možná i Austrálie.
Docela šokující je nenávistná nevraživost mezi Sovětským Svazem a Čínou, která by pro Putina měla být varující. A v této souvislosti se člověk nestačí divit, jak oni levicoví intelektuálové (třeba studenti onoho osmašedesátého na Západě) oslavovali a vzývali Maa, a vůbec jim nevadily milionové oběti "velkého skoku" a ještě horší "kulturní revoluce". A stejně tak vzývali jiného krvavého diktátora a pokrokovou revoluci na Kubě v osobě Castra i jeho pravé ruky Che Guevary.
Kromě přehledně teritoriálně dělených informací, umožňujících samostatně číst jednotlivé kapitoly je například pozoruhodný zuřivý antisemitismus sovětského vedení celou dobu své existence a brutální šikana a vydírání domácích Židů. Ta nenávist vůči nim a Izraeli jsou o to podivnější, že dlouholetý šéf KGB Andropov, vehementně prosazující tohle vše byl sám původem Žid. Až budou zase Rusové tvrdit, že za rudou revolucí stáli Rusy nenávidějící Židé, připomeňme si to.
Bývalí pracovníci KGB tvrdí, že jejich rozvědka byla nejlepší na celém světě s nepřeberným množstvím úspěchů. V lecčems skutečně Rusové úspěšní byli. Sekce A vyráběla množství takřka dokonalých falešných dokumentů s absurdním obsahem. Dokázala je velmi obratně podstrkovat veřejnosti zejména v zemích se svobodnými médii. Během období studené války se jí dařilo úspěšně diskreditovat CIA a to i ve Spojených Státech. Ale nebyl to jenom její úspěch. Chování novinářů, publicistů i různých aktivistů vedlo k tomu, že díky svobodě slova většinou neúmyslně šířili sovětské lži a výmysly. Jedním z mnoha příkladů je třeba to, že zatímco o porušování lidských práv za Pinochetovy vlády v Chile vyšlo 55 odsuzujících článků (levicoví aktivisté se dodnes nemohou shodnout, jestli za Pinocheta bylo zavražděno dva nebo tři tisíce lidí), ale o Kambodži, kde Rudí Khmerové ve stejné době vyvraždili 1,5 milionu vlastních lidí se objevily článků pouze pět a o Kubě? Pouhé čtyři. Castro i Rudí Khmerové byli přece pokrokoví a budovali nový, spravedlivější svět. Hybridní válka skutečně není Putinovým vynálezem, jak se domnívá řada dnešních politiků, komentátorů a novinářů
Pokrokový prezident dr. Allende byl na výplatní pásce KGB (nejvyšší jednorázová suma, kterou obdržel bylo sto tisíc dolarů), byl řízen pracovníkem KGB a jeho ochranku tvořili kubánští agenti. Jak to bylo s jeho pokrokovou vládou se dozvíme asi nejlépe z dějin Argentiny, Uruguaye a Chile.
Sovětský Svaz platil, cvičil a vyzbrojoval teroristy, vraždící po celém světě, kteří měli na svědomí desetitisíce obětí. Největší povyk se ale strhl, když Mosad omylem zabil v Norsku marockého číšníka, kterého pokládal za hlavního teroristu Černého září Salameha. Zvěrstva a zločiny financované Moskvou ovšem všichni ti správní, objektivní a pokrokoví aktivisté nebo novináři přehlíželi.
Z knihy vyplývá, že kromě dezinformací a terorismu vyvážela KGB hlavně revoluci s cílem naplnit starý ruský sen o ovládnutí světa, tentokrát s pomocí marxleninské ideologie. S jejich počínáním si ale dokázal poradit jak třeba Tito (s využitím stejně brutálních metod proti jejich domácím podporovatelům), tak vlastně i Číňané. Přelstít je dokázal i Sadat a další představitelé pokrokových blízkovýchodních režimů. Katastrofu pro Rusy představoval hlavně Castro, chovající se jako neřízená střela. Obrovskou zátěží se stala subsaharská Afrika (Angola, Mosambik a Etiopie), definitivně vaz Sovětskému Svazu zlomil ale až Afganistán. Tam ona "nejlepší" zpravodajská služba selhala úplně. V té Africe i na Středním východě si stěžovali představitelé tamějších zemí na ruskou přezíravost, neznalost problémů a - rasismus. Sovětský Svaz se svojí stále méně výkonnou a zaostávající ekonomikou nacpal do pokrokových režimů ve třetím světě stovky miliard dolarů. Nakonec zbytečně.
A tak se dneska nacházíme v situaci, kdy jako kdyby se všechno znovu opakovalo. Jestli Krasnov napsal knihu s názvem Od carského orla k rudému praporu, dnes by se mohlo nějaké podobné dílo jmenovat Od rudého praporu k carské orlici. Právě proto má psaní a vydávaní podobných knih tak velký význam, a je škoda, že zejména ti, kteří působí v médiích (často jako experti a znalci) neznají ani zlomek toho, co se zde dočteme. Hlavně nejsou schopni pochopit jak samotnou ruskou mentalitu (tady perfektně vystiženou), tak to, co je důležité pro dnešek.
