Janina2609
komentáře u knih
Kudy na šumavské vrcholy
Petr Mazný
Jako milovník Šumavy a turistických výletů, zejména na vrcholky hor spojené s chmelovou odměnou, jsem si tuto knížku nejen užila, některé vrcholy i doopravdy zdolala, ale také našla inspiraci pro další výstupy.
Hana
Alena Mornštajnová
“Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet to, co bych mohla vyprávět. Báli se zbytečně. Zapomenout jsem nemohla, vzpomínky mám vytetované v hlavě navždy jako číslo na levém předloktí. Mluvit o nich bych ale nedokázala.”
Hanu mám doma tři roky nepřečtenou, šetřila jsem si ji na zvláštní příležitost. Ta nastala letos v červnu, kniha se ocitla na dně kufru sbaleného na chorvatskou pláž. Celý den se mnou nebyla řeč, rodina si stěžovala -“co furt čteš?…” Zkrátka od této knihy se nelze odtrhnout. Zajímavě se prolíná děj, popis událostí je podán jemně, ale zároveň z něj naskakuje husí kůže…nádherná kniha.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
“Zimní rána jsou vyrobená z oceli, mají kovovou chuť a ostré hrany. Ve středu v sedm ráno v lednu je zřejmé, že svět nebyl stvořen pro Člověka, a určitě ne pro jeho pohodlí a radost.”
Kniha mi připomínala svojí hrdinkou Bolavé Do tmy, ale toto zpracování, a také o dost sympatičtější hrdinka, se mi líbilo mnohem víc. Detektivní zápletka a trocha astrologie nebyla vůbec na škodu. Ale v každém případě jednoznačně souhlasím s výrazem “ morální thriller”.
Mlýn na mumie
Petr Stančík
Stančíkovu tvorbu ani samotného autora vůbec neznám a kniha se mi dostala do ruky víceméně náhodou, kdy hrdinové jiné knihy pěli chválu na Mlýn na mumie.
Senzace se nekonala.
Věřím, že si kniha najde své příznivce a ještě v polovině příběhu jsem se k nim chtěla zařadit, ale pak mě to s každou další stránkou víc a víc nebavilo a ke konci už jen trápení.
Možnosti milostného románu
Jan Němec
“Pokud krvavé maso svého života jednoho nesnesitelně horkého dne prohodíme lopatkami stolního větráku, a pak se zájmem pozorujeme abstraktní expresionismus vlastního osudu na okolních zdech, je to narcismus-nebo osvobozující gesto.”
No popravdě, moc mě to nebavilo. Ale jen napoprvé, protože jsem po přečtení- poslechu (audiokniha - skvělý Ondřej Brousek) měla pocit, že mi něco uniklo. Nedělám to běžně, ale knížku jsem si “ přečetla “ podruhé a pozorněji a objevila jsem krásné slovní obraty, zajímavé pasáže a myšlenky, hlavně když autor úplně obyčejně vyprávěl svůj příběh.
Popis Niny jako blondýny, které sudičky nadělily “krásu, tvrdý krunýř a ostrý jazýček se špetkou jedu” je třeba kouzelný.
Místy mi naopak vadila “intelektuální vata”, ale jenom maličko.
Určitě zkusím ještě další autorovy knihy.
No a já
Delphine de Vigan
“Knihy mají kapitoly, aby se zřetelně oddělily jednotlivé úseky, aby se ukázalo, jak jde čas anebo jak se situace vyvíjí, a někdy dokonce i oddíly se slibnými názvy, Setkání, Naděje, Pád, jako nějaké obrazy. Ale v životě není nic, žádný titulek, žádná cedule, žádné návěstí, nic, co by oznamovalo pozor nebezpečí, časté sesuvy anebo hrozba deziluze. V životě je člověk úplně sám, má jen svoje oblečení, a když je celé potrhané, má smůlu.”
Moje třetí kniha od Vigan (přečtená na jeden zátah-nešlo jinak), příběh se mi opět zaryl hluboko pod kůži a jednoznačně plný počet ⭐️
První člověk
Albert Camus
“A jejich synové a vnuci se ocitli na této zemi, jako se tu ocitl on, bez minulosti, bez morálky, bez ponaučení, bez náboženství, ale šťastní, že to tak je a že žijí na světle, vystrašení ze tmy a ze smrti.”
Torzo autorského rukopisu, bylo nalezeno na místě autonehody, která v roce 1960 ukončila život Alberta Camuse. Velmi krásné čtení plné lásky k matce i nepoznanému otci, k místům, kde vyrůstal, k moudrému učiteli a přísné babičce.
To vše navzdory chudobě, kterou popisuje velmi syrově, autenticky a čtenář se tak snadno, díky překrásné stylizaci textu, ocitá v Alžíru, v zemi, kam přišli lidé z tolika různých zemí.
Silná kniha.
Ilustrovaný muž
Ray Bradbury (p)
“Ilustrovaný muž se ve spánku pohnul. Pootočil se, a pokaždé, když se pohnul, objevil se další obrázek a barevně mu svítil na zádech, na paži, na zápěstí.”
Sci-fi povídky a jedna lepší než druhá, líbily se mi úplně všechny. Autor píše skvělým jazykem, čtení je zábavné, zároveň hluboce lidské a citlivé.
Poselství je jasné - Bradbury zde vyzdvihuje vymoženosti moderní civilizace, které mohou člověka zničit, připomíná důležitost knih v životě lidském. Nutí nás zamyslet se nad nesmyslnými válkami, které se vedou v různých částech světa, a které v konečném důsledku mohou ohrozit samotnou lidskou civilizaci.
Než vzpomínky vyblednou
Tošikazu Kawaguči
Ani třetí díl nezklamal. Pohodové čtení, a to že se stále opakuje stejné a mění se jen jádro příběhu je naopak příjemné.
Doupě
Jakuba Katalpa (p)
“Ztuhlá jako socha se dívá na trosky, v nichž končí starý svět, a neslyší vrznutí zahradní branky, kterou za sebou pošťák zavírá.”
Zajímavé zpracování tématu míjení a nepochopení se navzájem, touhy s někým být (nebo nebýt). Od začátku dynamické, řekla bych i napínavé. Od knihy se zdánlivě jednoduchou zápletkou jsem se nemohla odtrhnout. Všechny postavy byly něčím tak akorát zvláštně přitažlivé. Moc pěkné čtení.
Květ pouště
Waris Dirie
In’šalláh-když Bůh bude chtít..
Příjemné a poutavé vyprávění o dětství a drsném životě budoucí úspěšné modelky vyrůstající v somálské poušti. Drsné však jen očima “civilizovaného” člověka ze Západu, protože jak autorka sama uvádí: “Vždycky jsme se snažili být veselí a optimističtí. Nikdo si nestěžoval, nefňukal, nikdo neřekl pojďme si povídat o smrti. Život byl velice těžký, potřebovali jsme veškerou sílu k přežití, a kdybychom byli pesimističtí, bylo by nám to životní energii vysálo.”
Téma ženské obřízky je tu autorkou, která jí podstoupila ve velmi brzkém věku, popsáno tak syrově, až naskakuje husí kůže. Podřízenost dcer otci, jakékoli projevy rebelantství jsou tvrdě potlačeny. Chování mužů k ženám, útěk nedospělé dívky před sňatkem se starcem…autenticky popsáno velmi čtivou formou.
Líbila se mi i část stručně popisující modelčinu kariéru a v závěru i její angažovanost v pomoci africkým ženám.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
“Jak se k nim neochotně blížila, poprvé ucítila tu vůni. Silnou, kořeněnou, důvěrně známou-heřmánek. Zhluboka ji vdechovala a napětí svírající spánky obručí odporu zesláblo.”
Tak nevím. Trochu zklamání. Bohužel se nemůžu nepřidat k příspěvkům, že zpracování příběhu je vlastně červená knihovna a čtení pro starší ročníky. Po dočtení skoro žádná trefa do srdce. Těšila jsem se na dočtení a další knížku z poličky. Bohužel.
Opona
Ondřej Hübl
“To bys nevěřil, kolik lidí chce žít znova v tomhle bolševickým systému. Oni tě nenáviděj … jako třídu! To je s…e nejvíc ze všeho, že měli stejnou šanci a podělali to. Chápeš? Vždyť i dnešní levičáci mají pocit, že se s nima musíš dělit.”
Na knížku jsem narazila náhodou (cena Magnesia Litera) a protože se mi líbila autorova prvotina Hod mrtvou labutí, tak jsem neváhala. Upoutal mě i námět a rozhodně nejsem zklamaná.
Knihu řadím jako další memento hrozby návratu komunismu nebo jakékoli nesvobody.
Tři kamarádi
Erich Maria Remarque (p)
“Melancholickým se člověk stává, když o životě přemýšlí. Cynickým, když vidí, jak se s ním většina lidí vypořádává. Je taky dobré, že lidé mají ještě pořád své důležité nicotnosti, které je drží a chrání. Být sám, doopravdy sám bez jakékoli iluze, to vede brzy k šílenství a sebevraždě.”
Hluboký, laskavý příběh o přátelství a lásce zasažené hrozbou smrti díky nevyléčitelné nemoci. Četla jsem i Nebe… a obě díla jsem si moc užila.
Postel, hospoda, kostel
Zbigniew Czendlik
“Kázání má být jako minisukně. Krátké, přiléhavé a něco krásného by se mělo skrývat.”
Knihu mi doporučila kolegyně a protože mi pan Czendlik není tak úplně sympatický, chtěla jsem si přečtením rozhovoru s ním náhled ujasnit. Některé jeho myšlenky jsou fajn, některé vypůjčené a řada z dalších působí jako klišé. Jistě, díky jeho “lidskému” působení přiblíží víru mnoha mladým lidem, ale pak už to jaksi není o pokoře, odříkání, Bohu apod. Je to o zviditelnění sebe samého, o kariéře, být hodně vidět, byť s dobrým úmyslem. To mi jaksi k pravé víře nesedí.
Co se mi ale nelíbilo úplně nejvíc, je vyvlékání se ze spoluviny…pokud jsem součástí nějaké společnosti (v tomto případě církve) a společnost páchá nepravosti, nemohu přece zaujmout postoj ”já nic já muzikant”.
Kapitola o církevním majetku byla pověstným posledním hřebíčkem a nezachránilo to ani mudrování v poslední kapitole.
Ale jen vyjadřuji svůj názor…
Takže shrnuto: názor rozhodně nevylepším a vlastně neměním.
Interhelpo
Jaromír Marek
“V r. 1965, kdy se blížilo 40. výročí odjezdu Interhelpa do Kyrgyzstánu, se vypravil přímo do sovětského Frunze štáb brněnského studia ČT. Bohužel tehdejší autorský přístup sázel spíše na ideologicky správný komentář než na autentické výpovědi pamětníků a tak se o skutečném životě příslušníků komuny Interhelpo opět mnoho nedozvíme.”
Já jsem se ale, díky této knize a jejímu autorovi, příjemnou a srozumitelnou formou seznámila s dalším smutným příběhem o zrůdnosti totalitního režimu. Bohužel Sověti, Rusové…jak kdo chce…zůstávají pořád stejní. Je třeba to stále připomínat!
Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
“Že pro vás rasa nebyla problém, říkáte jen proto, že si to přejete. Přejeme si to všichni. Ale je to lež. Já jsem přijela ze země, kde rasa nebyla problém-neuvažovala jsem o sobě jako o černošce a černoška se ze mne stala, teprve když jsem přijela do Ameriky.”
Příběh dvou mladých lidí původem z Nigérie, kteří část svých životů prožijí ona v Americe, on v Londýně, aby se později setkali… Zajímavý pohled na rasovou otázku, sebe-identitu i porovnání různých kultur. Kniha se i navzdory 540 stránkám dobře čte, děj příjemně plyne. Hodnotím popis života i psychologii postav v chudé Nigérii očima autorky, která se zde narodila.
Vděk
Delphine de Vigan
“Člověk si pořád myslí, že má čas, aby věci řekl, a pak už je najednou pozdě. Myslí si, že stačí naznačit, ukázat, ale tak to není, musí se to říct.”
Zprvu banální příběh rezidentky domova pro seniory stižené ztrátou paměti a afázií. Příběh se jeví jako studie postupujícího stáří a terapeutický rozhovor s člověkem, který celý život pracoval se slovy a jazykem, aby na sklonku života trpěl poruchou řečových schopností, nikoli ale ztrátou rozhledu a inteligence.
Poselství je jasné-vyjádření vděku prostřednictvím jiných lidí, jiným lidem. Pacientka vlastně promlouvá ke svým terapeutům a ponouká je k včasnému splacení dluhů ke svým rodičům, nabádá je k odpuštění a k dialogu, k osobnímu kontaktu.
Zajímavé téma s dobrým úmyslem, zpracováni horší.
Než pravda vyjde najevo
Tošikazu Kawaguči
“Když budeš odteď šťastná, tak to děťátko žilo svých sedmdesát dní proto, aby tě učinilo šťastnou. V tu chvíli jeho život získá smysl. Je na tobě, abys mu ten smysl dala. Proto musíš být šťastná a ze všech nejvíc si to přeje tvoje dítě.”
Volné pokračování a další čtyři příběhy nešťastných lidí, kteří nemají tak docela vyřešenou minulost (jeden z nich naopak putuje do budoucnosti). Stejný styl psaní, pohodová atmosféra, žádný shon. Kladně také hodnotím rozvoj některých postav z řad zaměstnanců kavárny a také hrdinů z prvního dílu.
Spálená křídla
Karla Kubíková
“Ano, v dospělosti naše sesterské styky vadnou. Pomalu se ztrácejí jako kruhy na vodě. Společné dětství a mládí nelze vrátit. Kruhy na vodě jdou taky jen jedním směrem.”
Trochu amatérský pokus o rodinnou ságu, ale paradoxně mě strašně lákalo číst dál, až jsem se rychle pročetla na konec. Oddychové, lehké, pohodové čtení.
