Janina2609
komentáře u knih

"...míra svévolnosti při realizaci odvetné akce gestapa zaskočila i místní nacistické pohlaváry..."
O této tragické události jsem věděla jen díky této knize, ale nějak jsem s přečtením stále váhala.
Tato hrůzostrašná výpověď z největší germanizační akce v Evropě svědčí o lidské demagogii, pomstychtivosti a fanatismu, který bohužel nemusí končit s 2.sv.válkou. Je třeba tyto činy stále připomínat, bránit se před jakoukoli totalitní mocí a také si trochu vážit doby, v jaké žijeme.
Je zde vidět poctivě odvedená práce autorky, kdy kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část čerpanou z pečlivých rešerší. Autentičnost podtrhnou i vybrané fotografie.
Doporučila bych i jako povinnou četbu.


"Ztichla, protože jí nic jiného nezbývalo, nic jim nezbylo, ani tomu kraji, ani tomu světu, než začít znova, jestli mají naplnit své plahočení tím, čím naplněno býti má."
Nádherný příběh o německých horalech usazených od prvních generací na české straně drsných Krušných hor. Autor čtivě popisuje násilnosti války a poválečný odsun, chmurný návrat poté, co opuštěnou vesnici pohltí les. S rodem Schmelzerů se táhne cejch určité rodové viny, s níž se v různých generacích neustále střetávají s rodem Vogelů.
Historické události ale nakonec zamávají se všemi stejně, smyšlená vesnice Bach je v knize jedna z těch zaniklých vesnic, kterou komunisté zlikvidovali.
Doporučuji k přečtení a dávám víc než 5 hvězd.


"Jak vidět, dovedete si s motorem poradit, aspoň dnes..."
Bez znalostí podstaty nového románu budete při čtení knihy dočista ztraceni. Pokud ale do této problematiky alespoň mírně nakouknete, knížka se vám bude jevit jako docela zajímavá. Neustále se opakující scény vždy s odkrytím sotva postřehnutelného detailu zapojují čtenářovu představivost a ten si tak vlastně děj vytváří sám. Ať už je to popis domu, zasedací pořádek, skutigera na zdi, česání vlasů nebo přistavený modrý sedan.
I název knihy je vlastně také jen tušením, které plyne z jen letmých pohybů hlavních postav a pocitů neviditelného manžela.


"Kdo je na místě první, má vždycky výhodu."
Přečteno za 3 dny (pá-po) během deštivého víkendu. Námět, děj, napětí, styl psaní- vše jak má být.


"Jestli chceme někoho soudit, měli bychom si navléci jeho boty a projít se cestami, kudy se ubíral on..."
Šumavu mám nesmírně ráda, na některá místa zmiňovaná v příbězích pana Kintzla jsem se, někdy snadno, jindy "potají", už také dostala. Chybělo mi jen přečtení této hodnotné knihy. Je mi líto, že tak vitální člověk skončil svoji životní pouť nešťastnou náhodou, byť na své milované Šumavě.


Příběh i zpracování se mi moc líbilo, románek s truhlářem příběh naopak osvěžil. Čtení bylo příjemně tajemné i napínavé, konec zajímavý.


"Co máme dělat, když nás bolí srdce?" zeptal se chlapec. Dopřejme mu přátelství, společné slzy a čas, dokud se neprobudí šťastné a s novou nadějí."
Knížku jsem přečetla dřív než jsem snědla zákusek - Kaštany. Obojí bylo moc dobré.


V těchto dnech jsem literárně zabředlá mezi existencialisty, surrealisty, fenomenology i proto přišel na řadu francouzský autor, jeden z hlavních představitelů nového románu Robbe Grillet.
Vypůjčím si, s dovolením, text Jozefa Felixe uvedený na konci této knihy, který zcela vystihuje toto dílko:
"V tomto anti-románu je prvořadé to, co je jen napovězeno, nikoliv to, co je vysloveno přímo. Zásadní je zde dvojvýznamnost reality, neurčitost, "ambiquité". Samotný děj tak vlastně vůbec není důležitý.
Významový plán je vyjadřován v narážkách, pološeru tušení a dílo tak dostává charakteru tajemný, záhadný, nepochopitelný a neproniknutelný a román je tak podobný palimsestu, z něhož je třeba oškrabovat povrchový text, abychom se dostali k textu vlastnímu, který tvoří hodnotu listiny."
Při čtení Gum jsem měla podobný pocit jako při čtení Kafkova Zámku (myslím, že se autor Kafkou i inspiroval). Pocit fascinace se střídal s nepochopením textu, ale vždy když jsem knížku odložila, nějakým způsobem mě k sobě lákala a zdánlivá nesmyslnost naprosto vítězila. Pokud jste pozorný čtenář, jistě vás tato kniha zaujme, stejně jako mě.


"Mocný lišky. Čekaj.
Na co?
Na každýho, kdo vykročí jiným směrem."
Je obdivuhodné, co všechno lze vyjádřit pouhými padesáti slovy. Moc se mi tento netradiční výlet do minulosti líbil.


"Bolestné putování za pravdou o sobě samé."
Útlý, nikoli prázdný autobiografický deník Bolest velmi sugestivně líčí autorčiny pocity na konci války, kdy s mučivou nejistotou očekává návrat milovaného muže.
Zbývá jí jen ubíjející a nekonečné čekání ... na co vlastně? Protože rozuzlení nemusí nutně přinést rozhřešení, mezitím se proměnila doba - události, ona i její bolest, a dávno nic není stejné jako dřív.
Velice autentické, stylové, atmosférické - křehké a syrové.


"Sice si nemůžeme vybrat, co se nám přihodí, ale můžeme se rozhodnout, co si z toho vezmeme."
Koho zajímají pojmy jako filosofie, fenomenologie, existencialismus apod. nechť s chutí sáhne po této osvěžující, dá se říct i populárně naučné knížce. Přiblíží problematiku laikům jako jsem já a odborníky, myslím si, neurazí. Čtivou formou přibližuje přátelství i politické spory Sartra, Camuse, Merleau-Pontyho na pozadí světových událostí i vztah Sartra a Beauvoirové. Dočtete se tu i o Havlovi Patočkovi i jeho výsleších StB.
Zcela náhodně čtu současně Vianovu Pěnu dní, knížky se krásně doplňují.


Ke čtení této surreálně hravé romanci se vracím po několika letech (čtenářská výzva) a jsem za to ráda. V minulosti jsem totiž knihu absolutně nepochopila, nelíbila se mi. Léta běží, čtenář literárně zraje a dnes mám na knihu úplně opačný názor. Hravý, bláznivý popis věcí a událostí, lehkost života proti těžkosti nemoci, chřadnutí, odcházení (smršťující se pokoj, vybledlé barvy)vytvářejí příjemný kontrast.
Příběh vychází ze života autora-trumpetista Vian hrál po skončení války po sklepních klubech v Paříži a za jejich bary míchal bizarní koktejly a chrlil zábavné, senzační či surreálné romány podle toho, jakou měl zrovna náladu. Přítel existencialistů, který v Pěně dní láskyplně paroduje Sartra a Beauvoirovou.
Doporučuji k přečtení současně s knihou
V existencialistické kavárně.


"Musím také připomenout, že my Francouzi zbožňujeme cizinky. Jakmile potkáme trochu hezkou Rusku, Italku, Švédku, Španělku nebo Angličanku, okamžitě se do ní zamilujeme. Všecko, co pochází z ciziny, nás nadchne, látky na kalhoty, klobouky, rukavice, pušky a ženy."
Velice čtivé povídky, v kterých vždy nějaká postava vypráví krátký příběh asi na 3-4 stránky.
Přesto, že jsou povídky kratičké, tak vás jazyk a styl jakým jsou napsané, přesně přenese do atmosféry Francie 19. století.


"Tímto způsobem mi nevěřící mladá žena, moje maminka, dala to, čemu se dříve říkalo duše, a vybavila mě tak nejlepším vnímavým vypravěčem na světě."
Zajímavý náhled do spisovatelské laboratoře polské spisovatelky. Její eseje poučí, pobaví a nechají nahlédnout třeba do jejího vztahu ke knihám, čtení a literatuře od jejího útlého dětství. Čtivé jsou i statě o motivaci spisovatelů ke psaní a typech vypravěčů. Ocenila jsem i kapitolu Případ Dušejková, kde autorka nastiňuje, jak vznikala její románová postava. Ke konci knihy jsem některé části přeskakovala (někdy jsem netrpělivý čtenář), ale to knize neubírá na konečném hodnocení.
"Literatura vytváří svět s ohromujícím ontologickým statusem, odvádí nás tak od sebe samých a umožňuje nám účastnit se zkušenosti, kterou bychom jinak nezískali. Pokaždé, když otevíráme knihu, odehrává se mezi okem a povrchem papíru zázrak, něco naprosto neobyčejného."


Tak tohle mě tak strašně nebavilo.
Knihu ani nehodnotím, jistě má tento světoznámý příběh mnoho fanoušků, bylo by to nefér.
Dočetla jsem jen díky čtenářské výzvě, teď honem rychle pro Kinga.
Myslím, že si už žádnou knihu od Austenové nikdy nepřečtu.

"Líbila se jí představa publika, které měla uspokojovat. Milovala tu okamžitou odměnu, hřejivou a plnou nadšení, kterou ji poskytovali, kdykoli se objevila. Potřebovala jejich pozornost. Jejich lichotky. Dávali jí pocit, že je jedinečná. Že je někdo, kdo si zaslouží zájem."
Skvěle podaná hrozivá, ne zcela nemožná záležitost-hrozba sociálních sítí a jejich vliv na děti, dokonce i někdy s přispěním vlastních rodičů. Uvědomujeme si to všichni, ale po přečtení této knihy jsem ráda, že já i moje děti trávily dětství úplně jiným způsobem. Velice čtivá forma psaní (kdo zná autorku, ví), knížku přelousknete za dva dny.


"Skočil jsem do auta a vyrazil na čele tiché a mohutné rázové vlny. Věděl jsem, že musím dopředu, protože o krok za mnou spěchá strach."
Kniha povídek, ze kterých deprese přímo tryská. Navzdory, nebo možná právě proto, mě všechny příběhy i jejich postavy neskutečně bavily. Možná také proto, že se ocitám ve stejné věkové kategorii jako hrdinové, často mě pokouší (vlivem současných událostí okolo mě) životní úzkost (nebo možná krize středního věku?) a nutí k zamyšlení nad svým bytím. U některých povídek jsem knihu musela dokonce odložit a prostřídat s jinou, kapánek veselejší (Bizarní povídky od Tokarczuk - taky ne úplně veselé počtení, ale já ty hodně veselé moc nemusím). Autor skvěle popsal vnitřní pocity a emoce, souhlasím s názorem, že nejlepší povídky jsou ty nejdelší. S udělenou cenou nemám nejmenší problém.


Operette morali (Morální dílka), v níž Leopardi své filozofické názory vyjádřil formou krátkých satirických dialogů, drobných komedií a esejů. První tři texty byly zveřejněny ve Florencii v časopisu Antologia v lednu 1826, knižně byly vydány v r. 1827.
Nejvíce mě zaujaly:
Země a Luna- rozhovor dvou planet o lidských neřestech a přírodních zákonitostech.
Fyzik a Metafyzik- filozofický dialog o žití a prožití života i jeho konci.
Úplně nejvíc mě ale bavil filozofický rozhovor Slunce s Koperníkem, ještě z dob, kdy ve světě vládl názor na geocentrický systém uspořádání vesmíru. Se Sluncem zde hovoří i První hodina dne, kdy je Slunce už unavené a přeje si, aby "Země ráčila dělat to, co Slunce v minulosti" a Slunce tehdy nevyšlo.
V tu chvíli byl Poslední hodinou dne povolán Koperník, aby přesvědčil Zemi, že se má dát do běhu. Od té doby (s jistou nadsázkou)
byl tento systém nahrazen heliocentrickým, vznikl tzv. Koperníkovský obrat.
V eseji najdeme vtipné dialogy plné poučení, líbilo se mi třeba srovnávání lidských slabostí s planetami:
"Myslíme si o sobě (a budeme si to vždy myslet), že jsme nejpřednější a nejdůležitější ze všech zemských tvorů, každý se považuje za nějakého císaře celého vesmíru, poroučí planetám...hvězdy, planety i Vaše slovutná výsost, to všechno je stvořeno jen kvůli němu."
"Ostatní planety jakmile uvidí, že se Země namáhá stejně jako ony, už nebudou chtít zůstat takové holé, maličké, pusté a ponuré a jenom Země aby byla nakrášlená: budou chtít taky svoje řeky, hory, živočichy a obyvatele. A už bude hrozit další převrat ve vesmíru."
Vtipné, plné krásných filozofických myšlenek.


"Tak jako nadměrný pocit uspokojení zvěstuje blížící se chaos, předchází pocit bezpečí brzké ráně osudu."
Soubor povídek a jedna lepší než druhá. Autorka má zjevně velkou představivost a díky jazykové dokonalosti textu donutí pracovat i čtenářovu fantazii. Líbí se mi časový rozsah povídek - z minulosti i z budoucnosti - z toho vyplývají i dvě mnou nejlépe hodnocené - Zelené děti a Transfugium. Ale vlastně i ty z přítomnosti jsou skvělé (Srdce).
I když zdánlivě jednoduchá kniha, tak po přečtení ve vás něco zanechá a to je fajn.


"Heliodor prý v řečtině znamená sluneční dar. A on je pro mě opravdu darem slunce v mrazivém pekle Sibiře. Zachránil mi život a já ho za to budu až do smrti milovat a ctít."
Kniha je koncipována jako deník protifašistického a protikomunistického bojovníka Pravomila Reichla psaný v době 1921-2002, kdy jej našla dcera Karla Vaše, bolševického prokurátora vykonstruovaných soudních procesů.
Knihu rozhodně doporučuji všem k přečtení, srozumitelně připomene hrůzy komunistické doby a je velmi čtivá, stěží se od ní odtrhnete.
Dočetla jsem ji náhodou v den výročí smrti Heliodora Piky (21.6.49), na které měl Vaš zcela zásadní vliv.
Autor si touto knihou u mě spravil reputaci, tato kronika doby se mi líbila mnohem víc než Mlýn na mumie.
"Vaš viděl v gulagu tu strašnou moc nad životem a smrtí, jakou dává svým nohsledům bolševický režim, a pochopil, že chce být taky takový: všemohoucí bůh ve svém maličkém vesmíru. Proto utrpení jeho víru v komunismus nezlomilo, ale naopak posílilo. Nenávidí sám sebe, proto nenávidí všechny ostatní."
