kamibe
komentáře u knih
Vrány
Petra Dvořáková
Mám dojem, že bych tuhle autorku docela minula nebýt čtenářské výzvy. Tak jsem ráda, že jsem na ni narazila, protože toto vyprávění bylo opravdu tuhé sousto. Minimální prostor, maximální prožitky. Mnoho místa na domýšlení. Těším se, že příště do něčeho hodně podobného zabuduje taky kluky a otce.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Děkuji za tento další úžasný čtenářský zážitek. Zvláště druhou část jsem četla s téměř zadrženým dechem a po dočtení jsem hodnou chvíli jen tak seděla a po zádech mi sjížděl mráz. Kdyby to šlo, přidala bych další hvězdy - za mocný emocionální prožitek.
Jiskra života
Erich Maria Remarque (p)
(SPOILER) Tohoto autora mám ve velké úctě. Tentokrát jsem si jeho knihu poslechla ve vynikajícím provedení Martina Myšičky. Znovu a znovu mi takovéhle příběhy připomínají, že nemám na co naříkat. Mrzelo mě, že 509, který uměl dodávat energii a jakousi pozitivní mysl, nakonec nepřežil. Obdivovala jsem soudržnost všech těch mužů a velmi se mi líbil přístup jednoho z nich k pomstě. Této knihy si v plnění letošní ČV obzvláště považuji.
Gump – pes, který naučil lidi žít
Filip Rožek
Čtení téhle knížky jsem si hezky užila. I když žádného psa nemám a ani mít nehodlám, jsou mi podobné příběhy odjakživa blízké. Navíc ilustrace jsou vskutku exkluzivní, obzvlášť když je mohu porovnat s fotografií "originálu".
Očkování - hrozba nebo záchrana?
Tomáš Kašpar
Jsou tu informace, které se z televize nedozvím a které bych sama těžko hledala. Jsem tedy vděčná, že je autor takový detektiv a umí vypátrat tolik zajímavostí, které navíc podá velmi přehledně. Knihu jsem dnes darovala naší knihovně v naději, že se tak dostane k dalším čtenářům.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Mně se to líbilo. Jen jsem zjistila, že musím číst pěkně celou knihu najednou, protože když jsem to promíchala nějakou odbočkou v jiné knize, shledala jsem, že už si nepamatuji, jak kdo s kým souvisí. Asi musím knihy této autorky raději číst v jednom kuse. Alžběta je v mých hodně rozporuplná postava, na jedné straně je pro ni nepřijatelné odloučit se od milované osoby, nemiluje však svého muže dostatečně na to, aby ho nechala odejít, a aby tomu nasadila korunu, myslí si, že svému vztahu pomůže, když ho udá. No, dostane to zpátky i s úroky - nenalézá klidu a nakonec je smířena s tím, že si vezme život. Jaké je pak pro ni překvapení, a možná nejen pro ni, ale hlavně pro mne jako čtenáře, když ty hrůzné okamžiky nakonec skončí tak laskavě!
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Už dlouho slyším na autora samou chválu a jsem opět vděčná Čtenářské výzvě, neboť jen díky ní jsem se přiměla vyhledat si nějakého asijského autora.
Opravdu velmi komorní příběh, který bere za srdce. O tom, jak se necháme přemoci něčím tak velkým, že to prostě nezmůžeme, vnoříme se do toho, necháme se tím zcela pohltit a unášet – a může to být překrásné právě tak jako neprosto znepokojující a téměř umrtvující. Jsou to životní příběhy, které nás bolestmi a strádáním brousí do lepších poloh, v nichž se nám pak může žít klidněji.
Tak hlubokou sondu do lidské mysli jsem už dlouho nečetla. Je tu krásně vylíčena něžná milostná scéna (za níž byl autor pokárán japonskými kritiky). Jen jednou v životě jsem v jiné knize četla něco, co se tomu vyrovnalo.
Také je tu vlastně i návod, jak dobře vést bar.
A mám ráda, když při čtení zajímavě napsaného postupně se rozvíjejícího příběhu narazím na zmínky o obrazech nebo o hudbě. Láká mě to poznat další světy.
Autorův styl je mi příjemný.
Zajímavý byl pro mne i doslov – objevuji rozpor (co se sexu a erotiky týče) mezi křesťanskou a japonskou kulturou.
Zůstává několik neodhalených tajemství. Například otázka: Co se vlastně stalo s obálkou? O Šimamoto ani nemluvě!
Souostroví Gulag: 1918–1956
Alexandr Isajevič Solženicyn
Pamatuji si, jak úděsné bylo pro mne toto čtení. Přesto jsem to však přečetla do poslední řádky a říkala si přitom, ano, musíš vědět, že i takhle někde někdo žil. A patrně pořád někde někdo nějak podobně žije. Kdybych se však utápěla v litování všech těchto lidí, nijak jim to nepomůže. Mohu jistě najít způsoby, kterak být nápomocna aspoň někde, aspoň nějak.
Rady zkušeného ďábla
C. S. Lewis (p)
Tak tohle je výborný pohled z druhé strany.
Ovšem na mnoha místech je to čtení opravdu docela náročné.
Musela jsem se často pekelně soustředit :-)
Pár zajímavých citátů:
Staré knihy čtou jen intelektuálové, a ty jsme už dokonale zvládli; právě u nich je nejméně pravděpodobné, že by četbou knih zmoudřeli. (s. 75)
Občas si říkám, jestli vy, mladí ďáblové, nemáte pokušitelskou službu příliš dlouho – jestli vám nehrozí, že vás nakazí city a hodnoty těch lidí, mezi nimiž pracujete. Oni samozřejmě považují smrt za hlavní zlo a přežití za nejvyšší dobro – ale jen proto, že jsme je tomu naučili my. (s. 77)
Když lidé něco očekávají, začnou si brzy myslet, že na to mají právo. (s. 82)
Soběstačný
Zuzana Dostálová
Tak tohle bylo silné.
Krásné.
Není co lepšího o tom napsat - už to udělala přede mnou laura. Děkuji.
A navíc je to výborně načtené k poslechu.
Listopád
Alena Mornštajnová
Poslechnuto v podání tří žen - skoro jsem místy nedokázala u poslechu něco dělat, jen jsem sledovala, jak děj pokračuje. Jak věrohodné! A čtenář, který aspoň nějakým způsobem podobné zkušenosti zažil alespoň nějakým minimálním způsobem, tohle může sledovat skoro s odporem. A příběh samotný - jak smutné, jak beznadějné.
Tajný život stromů
Peter Wohlleben
Půjčila jsem si v knihovně vydání, kde nejsou žádné fotky, což mě může mrzet. Než jsem se začetla, ukázalo se, že moje kamarádka má audioverzi a já knihu poslouchala a byla jsem čím dál víc udivená a nadšená, kolik zajímavostí mi tu autor předložil. Už z knih Carlose Castanedy jsem věděla, že s rostlinami máme mluvit, poprosit je, děkovat jim. Slyšela jsem o různých výzkumech, které dokládaly, jak rostliny vyciťují, kdo se k nim jak chová. Jinde jsem se dozvěděla, že rostliny jsou tak chytré, že když po své zahradě chodíme bosi, časem nám tam začnou růst přesně takové bylinky, které pro své zdraví potřebujeme. Slyšela jsem už také něco o vzájemném podzemním dorozumívání stromů. Ovšem šíři úžasností o stromech, které jsem právě doposlouchala, se mohu jen obdivovat. Děkuji.
Příběh služebnice
Margaret Atwood
Syrový popis dějů je skoro jako kdyby si Atwoodová sedla k jednomu stolu s Orwellem a spolu se pěkně pobavili o tom, jak kdo vidí možnosti uspořádání budoucích lidských společenství, a každý pak napsal něco, co je v ledasčem jiné, ale v základech stejné. Čím to je, že si každá společnost musí (musí?) ustanovit někoho nahoře a někoho dole, někoho jako prominenty a jiné jako otroky?
Poslouchala jsem to jako velmi dobře načtenou audioknihu. Bylo to hodně dlouhé a při současném pletení nebo šití jsem si uvědomovala, jak vděčná jsem za to, co mám, za to, co v současnosti mohu žít, a to i přesto, že to v posledním období taky nepříjemně zavánělo.
Dopisy, které nikdo nečetl
Iona Grey
Vybráno do ČV hlavně proto, že jsem ji v naší knihovně našla jako poslech. Příběh velmi krásně popsaný. Vymyšlený? To nevím. Založený alespoň z části na skutečnosti? To jistě. Dobré spojení minulosti a přítomnosti. Jak si při tom uvědomuji, za co všechno mohu být vděčná!
Bylo to krásné poslouchání, jen musím říci, že hlas Marka Holého byl velmi, velmi příjemný, ale na hlas A. Elsnerové jsem si nedokázala zvyknout. Přesto to byl pro mne nádherný zážitek. Za to čtenářské výzvě děkuji.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Přečetla jsem ji už v srpnu, ale asi nenapsala nic a nezaznamenala do Čtenářské výzvy, které mohu letos velmi děkovat za několik výborných knih, jež bych si bez ní asi nikdy nepřečetla.
Slepá mapa byla pro mne podobně velmi silným příběhem, kde se opět objevilo trojí líčení, při nichž mi mnohdy stydla krev v žilách. Zvláště u toho třetího. Později jsem si říkala, že se Anežka možná stejně nemohla úplně uvolnit, protože tíha toho tajemství v ní zůstane po celý zbytek života. A kdo ví, co se děje s věcmi, které si vezmeme s sebou do hrobu!
Tak jsem si ji chtěla přidat do Čtenářské výzvy v kategorii Kniha s oxymórem v názvu, a nějak se mi to nevede! Asi si budu muset přečíst ještě nějakou jinou :-) Hmm
Co mě naučil tučňák
Tom Michell
Tuhle knihu si budu pamatovat dlouho. Pro mne byla velmi, velmi krásná. Jsem ráda, že jsem ji objevila, za to děkuji ČV. A s velkou chutí si ji tam zařazuji.
Moc se mi líbí, kolik růzností je v knize díky tučňákovi zmíněno a jak hodně zasahuje i do lidských vztahů. Jak mě potěšil výborný obrat v životě studenta Diega! A možná bychom se mohli od tučňáka Salvada přiučit něco o naslouchání :-)
Popisy celé záchranné akce i chování tučňáka, potom i jeho plavání v bazénu a toho, jak si opečovává svoje peří a jak projevuje radost a nechá se hladit a drbat, porovnávání prostředí různých zoo a nakonec rozřešení první otázky, to všechno je tu napsáno docela obyčejně, ale četlo se mi to hezky, čtení jsem si šetřila a vždycky se na ně moc těšila, dělalo mi několikatýdenní další potěšení v životě.
Mnohým čtenářům jistě také leží na srdci to, jak my lidé se svým okolím a celou přírodou zacházíme, tak by bylo moc dobré, kdyby si tuto knihu přečetli i ti, kteří se na podobných koncích některých živočichů podílejí.
Hana
Alena Mornštajnová
Tuhle knihu jsem si nechala poslat a po přečtení ji ráda daruji naší knihovně, aby jich tam měli dost. A ráda si od Mornštajnové přečtu ještě něco. Tento příběh jsem četla kvůli Výzvě, ale je podle mého napsaný tak dobře, že bych po něm sáhla i po doporučení své kamarádky. Člověk se musí při čtení orientovat, přeorientovávat a vybavovat si, co vlastně o stejné postavě četl už v předchozích kapitolách. Proto může někomu připadat takové čtení obtížné. Ovšem ve srovnání s tím, čím prošli lidé, o kterých příběh vypráví, jsou naše podobné stížnosti směšné, ba trapné.
Nevím však, zda je správně nabídnuta v žebříčku, protože jsem při čtení nepostřehla, že se děj odehrává v Ostravě. Tak jsem se rozhodla, že si o Ostravě přečtu něco jiného - jasnějšího. Copak to bude? Trosečník sibiřský?
Tady byla Britt-Marie
Fredrik Backman
Tak jsem si vyloženě pochutnala. Jednak proto, že jsou tu postupné sondy do nitra Britt-Marie, jednak proto, že je tu skvěle vylíčen život lidí, kteří se přece nějak musí postarat, aby i za finanční krize dokázali žít své životy, jednak proto, že jsem se u toho smála nahlas, ale i vážně přemýšlela o životě (jak ho vlastně člověk má žít?), jednak proto, že to nekončí žádným laciným happyendem a taky proto, že mě to přeci jen trochu smířilo s fotbalem, na kterém jsem doposud neviděla nic bůhvíjakého. Britt-Marie se může jevit v knize Babička pozdravuje a omlouvá se jako studená, zapšklá, zarezlá, zledovatělá, rigidní, úzkoprsá a kdovíjaká ještě. A je opravdu úsměvné sledovat, jak v prostředí plném nehygienických a necivilizovaných projevů začíná pozvolna roztávat a zjišťovat, že se dokáže smát, i když spíš jen vnitřně, protože co by to mu řekli lidi! Je to proces velmi, velmi, velmi pozvolný a autor nás jím dokáže svým spisovatelsky specifickým projevem opravdu skvěle provést. Děkuji mu, že píše tak, jak píše, a ráda promíjím několik málo kousků, které mi možná mohly připadat trošku zdlouhavé. Těším se na jeho další knihy.
Takové maličkosti
Claire Keegan
Někdy přečtený příběh člověku sedne v mnoha ohledech, což znamená, že mu ji náhoda přihrála do rukou v pravou chvíli jeho života. A mně se to právě stalo. Děkuji.
Furlong možná neřeší žádné morální dilema (i když to podle některých autorčiných odstavců tak může vypadat), ale jen předává dál, co někdo podobným způsobem poskytl jemu. Te to moc pěkné dění, které ve svém životě zažíváme patrně někdy každý. Když to Furlong udělal, pocítil v sobě jakousi pevnou jistotu. A to je možná stav, kterého vlastně chceme dosáhnout všichni.
Samozřejmě mě u čtení napadaly nejrůznější myšlenky, ať už o "padlých" děvčatech a způsobech, jak s nimi bylo zacházeno, ať už o vykreslovaných podrobnostech, které mohou některé čtenáře od čtení odrazovat, nebo o tom, proč nese v krabici boty a dívka jde bosky.
"Mramorování" je podle mého dobré ze dvou důvodů: abychom se při čtení opravdu do příběhu ponořili a dokázali si ho představit do nemenších detailů jako obrazy či film a také jako výzva, abychom si maličkostí začali více všímat ve svém vlastním životě a zjistili přitom, jak velmi důležité někdy bývají.
Ano, jsou knihy, které potřeba přečíst v pravý čas svého života.
Soudné sestry
Terry Pratchett
Po několika letech jsme se k této knize vrátili a četli ji ve skupině pěti přátel a opět jsme se královsky bavili. Je to vzpruha - číst něco takového, humorného, a přesto moudrého a ještě k tomu velmi vědoucího. Pratchett musel mít nesmírný rozhled v mnoha oblastech lidského činění. Má náš neutuchající obdiv.
Mnohým narážkám ani neumím porozumět, protože ty věci zkrátka neznám. Ale ve skupině posluchačů je jeden inženýr, který nám ledacos dokáže dovysvětlit.
Hned se dívám, kterou z jeho knih budeme číst příště.
