karol.cadex komentáře u knih
Nad hodnocením jsem dlouze uvažovala, ale co si budeme povídat - tohle byla taková typická Lenka Lanczová pro velký holky. Žádná vysoká literatura. Na oddech fajn, jednou za čas, rozhodně ne stále, to by mi z těch plytkejch dialogů a sexu ob stranu dočista hráblo.
“Ach Milesi, jsi tak krásný a ne nechci po tobě lásku, když mi ji nemůžeš dát!”
“Ach Tate, chci ti to udělat v bazénu a v posteli a na lince, jen se do mě nikdy nezamiluj!”
“Ach Milesi, jsi tak krutý, vím, že mě chceš milovat!”
Blablabla. Trochu to zlehčuju, jenže o ničem jinym to vážně neni. Sex, problémy z minulosti, pětadvacetiletý hrdinové, co se občas chovají na patnáct a občas na čtyřicet. Sex. Nekončící myšlenkový pochody o tom, proč se Miles tři týdny neozval. Sex.
Čtivé to je. Což o to. Ačkoli tohle bylo z autorčina slabšího soudku.
Miluju! Zcela vážně jsem se do knihy zamilovala jedno léto ve čtrnácti a od té doby takhle chci žít. Za těch víc jak patnáct let jsem jí četla xkrát a nikdy mě neomrzí. Naopak se u ní víc a víc bavím.
MacDonaldová je vtipná, sebeironická, inteligentní a nelítostně popisuje veškeré eskapády života na americké samotě mezi tisícem slepic a sousedy endemity. Co jsem si všimla při aktuálním čtení, je absence dnešní korektnosti, nevím, kde by teď prošla tak ostrá kritika indiánů a hloupých dětí, haha. Ač nejsem žádnej meetoo a blacklivesmatter a inkluze fanatik, tady to se mnou čas od času trhlo.
Rozhodně jsem knihu nikdy nečetla ani jako žádná zapřisáhlá feministka, za prvé na to nehraju a za druhé o tom Vejce a já rozhodně není. Je fajn se nechat jen tak unášet a představovat si bezmoc Betty při neustálém boji s vlhkem, divočinou a nadšením jejího muže. A že to zvládla s naprostou grácií a ještě s humorem sobě vlastním, dodává knize velkou osobitost.
Co to bylo proboha. Dokážu pochopit, respektovat, vcítit se do spousty věcí. Ale tohle byl výsměch veškeré erotické literatuře a románům.
Hlavní hrdinka je absolutní sebestředná kráva, bez jakékoli sociální inteligence, bez sebereflexe, s obřím egem a histriónskou poruchou osobnosti (mimo jiné). Při čtení mi za ní bylo neuvěřitelně trapně, leckde do smíchu.
Ta hranice mezi zneužíváním a tím, co je ještě dobrovolné, je děsně tenká, obzvlášť u náctiletých. Obávám se, že za mě byla v knize překročena několikrát. Nejsem žádná puritánka, ale osobně mě děsí i to, že moje děti bude učit 90 % lidí, kteří v dnešní době dokáží absolvovat pedagogické fakulty. Pokud mi po nich ještě budou sexuálně vyjíždět takovýhle magoři, to teda potěš.
Dočkala jsem se. Dočkala jsem se velkého románu od Štiftera. A moje očekávání byla xkrát naplněna. Snad i přeplněna.
Nádherná kniha. Doopravdy nádherná literatura. Ten děj. Osobnost Jendy. Vlastně každá postava, o které autor podrobněji píše, je krásná, protože se jí věnuje s neuvěřitelnou pečlivostí a intimitou. Postavy na sebe působí i po desítky let, předurčují si osudy a ovlivňují další návaznost děje. A pak metafory. Kytky a barvy dávají vlastnosti lidem a událostem. Vesnice je tu vykreslená ve vší lidskosti a prostotě, válka na konci knihy v brutalitě, ale s pokorou. Miluju, jak Štifter dokáže uchopit reálie doby tak autenticky. Nejen vesnice, ale i Pardubic nebo vzdáleného Trenčína.
Když jsem pochopila podstatu pavích hodů, velmi jsem se pobavila. Když jsem dočetla, fakt jsem si poplakala.
Na konec roku jsem si dala přísahám tu nejlepší knihu a myslím, že z ní budu žít ještě i příští rok. A p. Štifterovi pěkně děkuju. Až ho zas potkám příště na ulici, už na něj nebudu tak bezostyšně zírat.
Po přečtení bych možná i uronila slzu, kdybych ten konec jen o trochu víc pochopila, haha. Ale ne, tohle bylo fakt krásný. Na Murakamiho vcelku přímočarý, bez nepochopitelnýho tajemna a ezoterična, čtenáři opravdu vše naservíroval prakticky jasně a otevřeně. I když samozřejmě s tajemnými postavami, fantasy světem a podobně.
Chvílemi jsem ani nevěděla, která část mě baví víc, kapitoly se střídají mezi reálným a tím druhým světem, ačkoli se nepřekvapivě i tyhle dva prolínají mezi sebou.
Děj propracovaný na milion procent, postavy si tam frčí a nikdo je nenechá vydechnout, protože by je hned začali ohryzávat hnusáci žijící v podzemí pod metrem, nebo by je přizabili malý a velký muž. To všechno ovládají dvě nadnárodní tajné korporace obchodující s informacemi a na druhé straně záhadné Město. Teď, když si to tu tak popisuji, zjišťuji, že kniha je neuvěřitelně obsáhlá a těžko to lze zahrnout do jednoho komentáře.
Bude se ale, myslím, dlouhodobě jednat o moji nejoblíbenější knihu od Murakamiho.
Zatím díl po díle ubírám hvězdy a nevím, zdali se ještě k Bergmanovi vrátím. Tento díl mě skoro ubil.
Klevisová je skvělá autorka, detektivky má psány jako podle šablony. A to je asi ten problém. Mizí autentičnost, děj a chování postav občas ujedou kamsi do neznáma asi pro čtenářův pocit napětí, jenže pak je toho už moc. Méně je někdy více a tady opravdu převažuje řemeslo (jež autorka ovládá mistrně) a kniha tím ztrácí na duši.
Jediná sympatická postava ze všech mi byl pubertální Dominik. Přitom děj odehrávající se na vsi a ve stájích byl jak dělaný pro dobro a zlo, jenže tady prostě bylo navíc hrozně moc lidský zášti, hnaní se za mamonem a omezenosti, a to nejsem žádná naivka, co se týče povahy lidí.
Jak moc jsem byla z Bergmana nadšená u prvního dílu, rychle se pravděpodobně rozloučíme ještě před koncem. Bohužel.
Nejsem úplně povídková, ale to není problém autora. Když je čtu, mám pocit, že mě chtěl někdo o něco okrást, že by tam mělo být víc. Tady jsem trpěla jako kůň, protože si myslím, že Štifter by toho měl sdělit prostě víc.
Dávám plný počet zejména za opět nádherné metafory, lehké i když všeobsažné dialogy, absolutně krásně vykreslené Budějovice a nenucené prolínání se v dějích.
Nejvíc se mi líbila povídka ze sídláku z dnešní doby, tam jsem úplně cítila realitu všedních dní single ženský, která si sama koupila 2kk. A pak kluk s malinami. Ta byla zas správně snová, magická. To samé babka potratářka. A pak všechny ostatní, jak jinak. Zase a znovu děkuji!
U Sofi Oksanen se v případě jejích knih střetávám jen se dvěma dopředu neodhadnutelnými póly - buď je to pro mě velmi těžký průměr nebo naopak top nezapomenutelná kniha.
Stalinovy krávy mě ale nezaujaly, takže je řadím do první kategorie. Ponechala bych pouze Katarininu část, i když chápu, proč byla přidána i Anna. Jenže ta mě tak neuvěřitelným způsobem iritovala. Její chování, její "nemoc", její nevyzrálost, její hledání sebe sama. Naopak sonda do socialistického Estonska a tehdejšího Finska byla moc fajn, ačkoli přiznávám, že občas těch retrospektiv do dob komunismu mám v knihách už dost. Přiznejme si, že vliv Ruska probíhal prakticky všude stejně.
Ale ta Anna... Ok, svým způsobem byla vykořeněná, na co měla obrovský vliv její matka, jenže na tu zase měla vliv doba. Začarovaný kolotoč. Asi jsem moc tvrdá, protože na mě tohle "fňukání" prostě moc nefunguje.
Brutální!
Nutně bych se potřebovala s Carlem a Asadem rozloučit v co nejkratší možné době, abych se mohla začít zabývat i jinými skandinávskými autory, ono to ale moc dobře nejde. Za prvé za tím stojí objem stran a za druhé hutnost obsahu. Takže, ač se jedná pro mě o jednu z nejlepších detektivních sérií všech dob, je třeba si ji dávkovat.
V Nesmírném bylo vše, co mám ráda. Kousek ezoteriky, na kterou se nahlíželo s mírnou skepsí, polygamie, na kterou se nahlíželo s větší skepsí, tajemno kolem Asada, rušno kolem Carla, podivní vesničané, útesy a divoká příroda, milion vedlejších postav, ve kterých se člověk snadno ztratí, všichni umřou, pokud jsou ještě živí atakdále. Haha. Všechno!
Pan Adler-Olsen je pán. Doopravdy. I když se stejně těším, až jej dočtu a budu si moci rozšiřovat obzory dál.
Kniha o dětství v devadesátkách tak, jak ho všichni známe. Patřilo k němu přesně to, co autorka vystihla - kouření na sídláku, plácání se v přechodu z komunismu, dnes už snad přežitý velmi autoritativní rodičovský styl výchovy a hlavně věci, o kterých se prostě nemluví.
Dnešní děti to mají v mnoha ohledech lehčí (nepopírám, že i těžší). Ale sexuální zneužívání už není takové tabu a rodiče mlátící své děti na ulici zažívají přinejmenším opovržení většinové společnosti.
Ve Fany a Magdě a Breptovi musel každý vidět svou vlastní partičku ze základky, já rozhodně. A vracely se mi při čtení dost vtipné flashbacky. Divadelní dialogy byly super oživením, avšak největší autenticitu dodaly knize Fany myšlenky a pohled na svět.
Obálka boží. Anotace mě úplně načala. Rozjezd knihy velké wow. A pak už to byl takový jako postupný krkolomný pád.
Nemohu říct ani slovo na autorčin styl psaní. Klidně bych se i nestyděla říct, že se jedná o těžší čtení, ať už kvůli archaickým nebo cizím výrazům, či květnatým souvětím a sáhodlouhým metaforám. Chápu, že se jednalo o umělce a jinou společenskou vrstvu než dělníky, ale o to víc mi pak postavy přišly otravné a šroubované.
Proč jsem vůbec knihu začala číst? Moje babička byla spiritistka. V pubertě mi ukazovala spiritistické časopisy, které si x desítek let schovávala. Vyprávěla mi o setkáních a slavných osobnostech na nich. A tak moc mě mrzí, že si tuhle knihu už nemůže přečíst a já s ní následně o knize diskutovat.
Co mě nicméně bavilo, byly dobové popisy - pražských kaváren, architektury, vybavení bytů. Zábavy a charakterů postav. Celkově i snové výjevy a drogová deliria na mě taky působily fajn. Někde jsem se viděla dost v Bulgakovovi a v magickém realismu. Jenže pak ty dialogy drhly a zhruba od poloviny knihy mě už postavy takřka obtěžovaly. Svatava by byla úžasná, jen mi v ní něco chybělo. Možná výraznější povaha. Nevím. U Adámka totéž.
Asi bych si od autorky raději přečetla odbornou literaturu na toto téma, protože její znalost tematiky je knihou výrazně prolnuta a dýchá z ní. Jestli román nebyl moc velké sousto.
Doktor Slíva zůstane na delší dobu mým oblíbeným knižním "hrdinou", dá-li se to tak říci. A Štifter má jasné prvenství v českých autorech, to už je tutovka. Hlavně jsem neskutečně ráda, že mi dal možnost vidět "mé" Budějce jeho očima (nejen u Café Groll) - předválečnou a válečnou dobu, dobu komunismu, dobu legální prostituce, dobu krásných kaváren a prvních aut, dobu roztomilých dialogů. Mimochodem Štifterovy dialogy miluju. Obzvlášť tady je znát obrovský cit autora právě pro tu mluvu, postavy nepůsobí ani trošku šroubovaně, naopak z toho nádherně dýchá staromilství v té nejkrásnější podobě.
Postěžuji si jen na to samé, co minule, a to, že jeho knihy jsou pro mě extrémně krátké. Nutně potřebuji Štifterův pětisetstránkový román. Přinejmenším.
S Ceauşescuovým režimem jsem se poprvé knižně setkala v Simmonsově knize, kde jsem ale brutalitu a absurditu žití v Rumunsku připisovala spíše autorovo bujné fantazii, přece jen šlo primárně o upíry. Sepetys mě každopádně o šílenství rumunského komunismu přesvědčila.
Postava Cristiho je neuvěřitelně lidská, blízká a přesně vyjadřuje, o jak strašný a nesmyslný režim se jednalo. Ať už v Rumunsku s magorem Ceauşescu nebo tady nebo v Maďarsku... Cristi není na svůj věk ani trochu naivní, spíš na základě doby a místa neví, jak se zachovat. Do toho adolescentní první láska, napjaté rodinné vztahy a naděje na lepší zítřky.
Co na mě zapůsobilo asi nejvíc, byl vykreslený rozdíl mezi USA jako zločinným Západem a Rumunskem, kdy sám Ceauşescu neváhal využívat vše, co Západ nabízel, ačkoli jeho lidé si do postele i v roce 1989 museli strkat do postele nahřátou cihlu a spokojit se s jednou cibulí k obědu.
Možná úplně odbočím a nebude to dávat smysl v souvislosti s komentářem u knihy, ale tady naprosto přesně chápu důvod, kdy se "dítě" přidá k tajným službám, aby práskalo na své přátele a sousedy. A bylo vidět, že Cristi si to opravdu dělá chytře po svém. O to víc nemůžu pochopit, když někdo ještě po třiceti letech své působení u tajných služeb zlehčuje nedejbože popírá pravý důvod.
No. S ohledem na to, že kniha byla napsána před 90 lety, tak asi fajn. Teď už jsem příliš uchvácena nebyla, protože pravěk z děje mírně cítit byl. Nicméně příběh super, medicínské technikálie mě bavily velmi. Je i zajímavé, jakou Huxley cítí hrozbu z diktatury, protože dnes by měl vhled doopravdy jiný.
To je stejně vtipný, když si Alexandr vezme Alexandru. Víc vtipný je pak ještě to, když tihle krásní uhlazení severští manželé začnou psát nepřekonatelný detektivky, ve kterých nechají zásadně umřít všechny, koho potkaj, vrazi jsou většinou tak brutální magoři, že se bojím jen o nich číst a bezmoc z knihy stříká v hektolitrech.
A nevěřila jsem, že další kniha od nich ještě přijde. Možná už ani nemam nervy od nich cokoli dalšího číst. Ale těším se, až budu v důchodu a celou tu sérii si přečtu nerušeně najednou.
Joonu miluju, Sagu taky miluju. O něco méně miluju ty sexuální scény, avšak budiž, píšou to hezcí manželé. Co miluju nejmíň, je ta brutalita, jenže bez ní by to nebylo ono. Kepler je prostě surovej a zlej. A tak to má být.
Cokoli dalšího bych napsala, tak bych spoilerovala. Pro mě je to prostě nejlepší detektivní série všech dob, to mi nikdo nevezme.
Kdysi jsem viděla film a byla jsem z něj nadšená. Když jsem ale začala číst, tak jsem zjistila, že z filmu si nic nepamatuji, pravděpodobně jsem u něj určitě spala, což byl příjemný benefit a já mohla nerušeně číst bez spoilerování ve vlastní hlavě.
Knihu bych rozdělila na tři části: první část má totální wow efekt, kdy čtyři kamarádi středního věku přecení své síly, trmácí se lesem, najdou pár divokejch a strašidelnejch věcí a osamělou boudu plnou ještě divočejších a strašidelnějších věcí. Plus pár divokejch a strašidelnejch halucinací. Druhá část je víc reálná, kdy jim samozřejmě dojde jídlo, 50 % výpravy je nepoužitelná, navzájem se obviňují a reflektují svoje podělaný životy. No a konečně třetí část, ke které mám trochu vlažný postoj, jelikož bych ji ocenila asi jen jako samostatné vypravování nezávislé na příběhu s částmi jedna a dvě. Ale neříkám, že to byla část vyloženě špatná, jen už to bylo moc.
Kniha ale hezky frčí, přes nižší hodnocení jsem se bála, že to bude kravina a to není. Jen asi nebude pro každého.
Na databázi jsem se registrovala v roce 2018 a Mengeleho děvče byla jednou z prvních knih, které jsem měla v “Chystám se číst”. A pravý čas/chuť/příležitost, to všechno přišlo až po čtyřech letech. Ono hodně mívám čtení na období a etapy - půl roku ujíždím jen na thrillerech, pak válečné literatuře a tak dokola.
Rozhodně ale vím, že tematiku holocaustu hodně dlouho vynechám, neboť Violin příběh mi na ni vzal všechnu energii. Ale v tom nejlepším slova smyslu, pokud se to tak dá říct. Ta bezmoc, ta nespravedlnost, ty naprosto šílený lidský osudy. Proč. Prostě jen proč.
Já vlastně ani nevím, co k tomu mam říct. Snad jen, že anotace nevyjadřuje nic z toho, co Viola musela zažít. O Mengelem se toho moc nedozvíme, za to Violy život, její cesta, její rozvětvená a krásná rodina, to vše dělá knize zpočátku nádhernou atmosféru a zároveň ukazuje Violy osobnost, která měla tu vnitřní sílu, aby všechny ty hrůzy přežila.
Zavírání očí nad dopady jakýchkoli válek a snad popírání nebo zlehčování veškerých nechutností a brutálností s válkami souvisejícími je prakticky stejně odporný jako vykonávání těhle mrdlých rozkazů. Ať už v roce eins zwei nebo letos.
Nutně, nutně bych ji potřebovala jako pětisetstránkový román. Skoro jsem měla pocit, že jsem po přečtení byla odbyta. Ba ne, naprosto objem respektuji a věřím, že to Štifter napsal tak, jak musel/chtěl/potřeboval/co já vim. Prostě tomu věřím.
Děj se odehrává opět na místech, kudy každý den chodím, kde to znám, sice jinak, ale o to je to snad autentičtější.
Podobných knih bylo napsáno mnoho, nicméně Kathy se žádná nepodobá. Kathy je neskutečně reálná. Kathy je lyrická, hrozně se mi “líbila” blouznící část s Maruškou. A Kathy je tak šíleně nespravedlivá, na konci jsem jen lapala po dechu.
Autor je aktuálně v mých top. Dlouho jsem hledala někoho, kdo mě zase takhle chytne a já autorovi děkuji.
Wow. U předchozích Eddyho knih jsem měla problém s kontrastem autentičnosti, ale naopak velké emoční plochosti. Pořád mi tam něco chybělo a trochu už mě nudil, což mi bylo líto s ohledem na to, kolik toho máme společného.
U téhle knihy jsem si u prvních pěti deseti stran už představovala komentář sem ve stylu “Proboha, z kolika úhlů se dá ještě rozebírat autorovo posrané dětství?” a najednou jsem pravýho Eddyho našla. Eddyho v jeho mámě. K autorovi jsem neměla nikdy tak blízko jako po přečtení tohohle manifestu plného vyčerpání ze života, boje o vlastní důstojnost a kritice společnosti. Tady už byl Eddy konečně uvěřitelnej.
A má můj neskutečný obdiv za to, že dokázal odpustit.
Absolutně láska na první přečtení. A ano, největší díl na tom mělo to, že bydlím ulici vedle od Dominika. Víc jak deset let jsem trvalým bydlištěm Budějčák (i když srdcem jinde) na Palačáku, kde se děj odehrává. V knize jsem byla jako doma. Až zítra půjdu ven, budu se na roh Riegrovky a Otakarky dívat úplně jinak.
Plus samozřejmě prolínání současnosti s válečnou minulostí, to je moje. Tomu autor perfektně přizpůsobil i mluvu, ani na okamžik jsem neměla žádný pocit nepatřičnosti.
To, jak vykreslil nespočet (nejen) dobových problémů typických (nejen) pro danou dobu, jako krutost mezi lidmi, hledání sebe sama, problémy soužití různých kultur apod., bez příkras a schovávání, za to klobouk dolů. A postavy? Absolutně lidské, věrohodné, se srdcervoucími reálnými osudy. Anežku jsem si ihned zamilovala, než mi došlo, o kom celou dobu vlastně čtu. Vtipný tři kluky taky. A Dominikovy starosti s cenami bytů 2kk v naší čtvrti sdílím každičký den, haha.
Až se zas trochu stydím za ty moje předsudky vůči českým autorům (ano, furt mam pocit, že tu píše jen vzduchoprázdná paní T. a afektovaná slečna L.). A taky jsem si říkala (pardon, pane Štiftere), že tenhle pán od pohledu nebude moje krevní skupina. A je. Víc než kdokoli jiný za poslední dobu.
Nebo jsem vyměkla, to je taky dost možný. Těším se na další knižní setkání, doopravdy.