karol.cadex komentáře u knih

Rozhodně nechci být jakkoli arogantní nebo namachrovaná, možná jen malinko kousavá. Když čtu český detektivky, tak je to jen o fous lepší než se na ně dívat v televizi. Ale i tak z nich mám pořád takovej ten pocit Policie Modravy, Kriminálky Vysočiny a já nevim jakých dalších policejních sborů v Horních Dolních ještě. V rámci literatury jsou možná detektivky to lepší týhle země, semínko s potenciálem růst, ale světová dávno hybridní semínka jsou už úplně jinde. A navíc si nedělám ani iluze o tom, jak moc je jinde pravá česká detektivní práce oproti té tam venku, haha.
Když se na to teda přestanu dívat tak moc (vůbec) kriticky, tak super. Vážně se mi námět líbil, až jsem chvílema dětem záviděla a úplně se vidím, jak tu v noci honim v lese zvířata taky. Co jediné mi pokulhávalo, byly dialogy. Au au, tak strojené, tak vyumělkované, tak nevěrohodné.
Konec příšernej v tom nejlepším slova smyslu, nečekanej, velké wow. Nejvíc mě bavily pasáže dvou detektivů společně, tam jsem měla pocit, že je autor jako ryba ve vodě, to odsejpalo a fungovalo pár exceláns.

4 02.09.2023

Děsně ráda si hraju na to, že nejsem cílovka této autorky. Ale když jsem ve čtrnácti mohla mít na ruce deset kilo okovaných náramků, triko Sex Pistols, pít doma tajně litry houby a poslouchat ten nejšílenější punk, taky mi nevadilo u toho číst Lenku Lanczovou a vůbec jsem se za to nestyděla! Tak co bych teď nemohla trávit pár večerů s Colleen Hoover, že jo.

Ono tu plejádu depresí a děsně vážných Odeonek je občas potřeba proložit něčím víc... Ženským? Jednodušším? Ne, to neni ono. Mně Hoover už nepřijde tolik blbá, jako spíš lidská? I když tý limonády je tam taky mnoho, to ne že ne, občas jsem ten cukr úplně drtila mezi zubama a obočí mi vystřelovalo až na temeno hlavy.

A zrovna zde mi bylo všech strašlivě líto. Myslím, že jsem na konci i trochu uronila. Byl to takovej milostnej blitzkrieg, avšak nic, co by někoho urazilo. Jako co víc k tomu napsat.

9 21.08.2023

Hele a teď vážně - je někdo v mém věku z této šedozemě, kdo nebyl psychicky nebo i fyzicky týrán svým vlastním rodičem? Budeme o tom, má generace, psát až do své smrti?

Od začátku knihy mi bylo tak nepříjemně. Zas a znovu jsem se ztotožnila prakticky s každým slovem. Evidentně ale ušetřím za terapie, neboť tohle bylo jedno dlouhý terapeutický sezení. Ovšem jen jestli já neseděla na druhý straně, na straně terapeuta a stejně to nakonec neodnesu?

To je fuk. Jedná se jednoduše o hodně autentické vyprávění. Bolavé vztahy s rodiči, sourozenci, z toho vyplývající bolavý vztah k sobě a následně s partnery. Pokud kolem sebe člověk nemá dostatečně silnou záchrannou síť nebo niku, která mu může a chce pomoci, nemá velkou šanci se z toho sám vyhrabat. Pokud se takhle nemocného člověka chytne parazit živící se z jeho nízkého sebevědomí a sebedestrukce, je to přímo brána do pekel.

Je mi hrozně smutno za všechny, kteří si museli projít nebo si prochází popíráním, ze strany okolí, reality a jejího vlastního vnímání. Kniha ve mně bude rezonovat asi dlouho, dotkla se naprosto přesně bolavých míst.

A ač si nemyslím, že jsem úplnej ignorant, nechtěla jsem se ztrapňovat sama před sebou a googlit gaslighting - když jsem se konečně v průběhu čtení dozvěděla, co to vlastně asi je, vyvolalo to ve mně mírný pocit, že jsem totálně mimo a měla bych se vrátit do hrobu.

11 01.08.2023

Dlouho předlouho jsem ji četla. A četla bych ji klidně celej život. Příběh miluju od začátku do konce. Š Í L E N Ý Ý Ý.

Co mi vadí v posledních letech na Kingovi, je jeho přizpůsobení se moderní době. Nejradši mám, když si pěkně popisuje ty starý sedmdesátky, buicky, papírový noviny a hry kluků někde u vody, než když adolescent Charlie čumí pořád do iphonu a googlí tutoriály na rekonstrukci zábradlí. Jenže tady tohle King totálně zlomil pohádkovým světem se svými vlastními pravidly. Charlie je Mirek Dušín z Ameriky dnešní doby. Potkat takovýho kluka je prakticky zázrak. Ten začátek mě až obtěžoval, nevěřím lidem, co jsou čistý jako lilie, i když Charlie se ob stránku snaží tvrdit opak, že dělal v minulosti děsně temný věci!!!
Původně jsem měla v plánu popsat postavy a děj, ale ono to úplně nejde. To bysme tu byli do rána a beztak bych nedovedla zachytit vše podstatné. Pohádka není metafora, jak jsem původně ke knize přistupovala, je to klasický kingovský temno, jen pod povrchem.

Nechápu. Nechápu, kde se to v něm bere, protože tohle už neni lidský.

9 25.07.2023

Tak nádherná kniha!
Vrátila jsem se zhruba o plus dvacet let zpět, sedím u babičky na dvoře, čuchám vůni sena, babička čte na pohovce v kuchyni čtyřikrát rychleji a více než já, vedle mě vrčí rotvajler, strejda nadává na traktor, děda komentuje politiku a já si nedovedu představit, že to bude někdy jiný, že budu dospělá a že nedejbože by měl někdo z týhle idylky zmizet.
Nakonec zmizeli všichni. Zůstala jen pachuť nesmyslnosti a nespravedlnosti smrti. A otazníky nad svým vlastním směřováním.
S Mojenkou jsem se skoro až ztotožnila - láska ke zvířatům, schopnost řešit (i když zbrkle) situace a specifické vnímání světa bez potřeby se socializovat za každou cenu.
Do toho encyklopedické popisy fauny a flóry, tahle kniha by mě v dětství vážně moc bavila.
Hezkej letní flashback.

5 25.07.2023

Vžuuum, takhle přesně by bylo slyšet moje čtení, kdyby bylo slyšet, haha.
Bavila jsem se náramně! Ač teda jedno z nejsilnějších a nejemotivnějších témat z celé série, užívala jsem si to jak dovču. Žádná realita kolem mě, jen příběh.
Že Asada i Carla platonicky miluju (ale jen za předpokladu, že vypadají jak ze zfilmované verze), není žádný tajem. Jenže oba najednou projdou obrovskou proměnou a nic není jako dřív! Takže co bude dál? Ptám se, co???
A teď bez šaškáren. Silnej a temnej příběh Asada, na který si čtenář musel počkat osm dílů. Do toho velmi reálnej popis psychopatů, ať už radikálních muslimů nebo poznamenanejch zmatenejch adolescentů. Na druhou stranu dostali vcelku dost prostoru i Rose a Gordon, to mě mile potěšilo.
Stále moje nejoblíbenější série, nejmilejší postavy a Dánsko.
Knihu nedoporučuji číst voličům Okamury, přátelům z klubu Jany Peterkové a fanouškům Ortelu. Je to mešita, je to mešita.

14 24.07.2023

Mám ráda "staré" knihy, protože je to příjemný únik od toho přehršele thrilerů, kterých je deset tisíc nových denně, od moderních románků generace zet a ix a ypsilon a já nevím, koho dál.
Od začátku víme, co se stane. Otec je totální idiot, alkáč a zamindrákovanej prvok, jak se na jeho dobu sluší a patří. Děcka a manželku to přestane bavit a odkráglují ho. Jenže takhle jednoduchý to není.
Kniha je hutná co do obsahu i do počtu stran. V ději nepozorujeme jen absolutní nechutnost starýho, ale i velmi okatě a jednoduše popsané osobnosti zbytku rodiny a dalších postav. Někomu může kniha snad přijít naivní, ale to je to, co se mi líbí. Žádné krkolomné zápletky, žádných deset osobností u jedné postavy, žádná překvapení. Je to tak, jak to je. A krom toho, že někdo někoho sadisticky zabije, jsou tam k sobě všichni moc milí, slušní, uvažují nad důsledky svých činů a snaží se přežít dobu. Nádherný jsou popisy přírody a hor.
Jediný bratr mě extrémně iritoval. Typický místní píč*s. Omezenej megaloman, co si myslí, že dobude svět, jde přes mrtvoly (doslova haha), využívá, manipuluje. Ten se teda nepovedl. A duchem slabou a zlomenou maminku nekomentuju už vůbec.
Prakticky je to hodně smutný čtení, kort pro ty, kteří domácí násilí také jako děti zažívali, je jen otázkou, jak se s tím člověk umí vyrovnat.

9 17.07.2023

Deset let. Deset dlouhých let jedné italské rodiny, jednoho klanu, jehož zakladatel se rozhodl žít jinak. Podle vlastních pravidel. Položila jsem si stejnou otázku, která zazněla v knize. Co kdyby tohle udělal na světě každý?
Inu ne každý by na to měl kapacitu. To za prvé. A pak sice máme nějaké normy, zákony a morálku. Jejichž dodržování je vynutilné, ať už státním aparátem nebo většinovou společností. Ale s ohledem na to, jak vypadá (i jen v naší mini zemi) politická moc, jak vypadá random výklad zákonů a trestů soudní mocí, jak může politik vlastnit skrz naskrz devadesát procent země. Proč bych ve finále nemohla inklinovat ke spravedlivějšímu a jednoduššímu zákonu, jež udaly famiglie? Ale to jsem hodně odbočila.

Popis všech postav v knize a jejich osudů je perfektní. Kmotr je specifický v tom, kdy převážnou část kapitol zahajuje určitá postava, o ní se dozvídáme co je za člověka, odkud přišla a postupně její napojení na Corleonovi. I přes přehršel postav nehrozí se v nich ztratit, nit vypravování se netrhá, všechno perfektně šlape. A je to tak smutný a naléhavý!

Každopádně Kmotra jsem odkládala snad tři roky. Že to bude blbost a že se mi to nebude líbit, zase jsem předjímala a to se u knih nedělá! A ne. Je to skvělý. Mé italské srdíčko zaplesalo. Do Michaela jsem se zabouchla hned od začátku a nepustilo mě to. K Donovi cítím hlubokou úctu. Celý ten systém mě vlastně bavil, i přes jeho surovost. Jenže o lidech jako celku už nemám ani jedno dobrý mínění, takže co naplat. Já jsem nadšená a miluju to.

16 11.06.2023

Nejsem sice žádný true zarytý fanoušek sci-fi, nicméně jsem si jako dítě vždycky přála, aby mě unesli mimozemšťani a klidně na mě dělali pokusy, jen abych už nežila proboha tady.
A Lilith se to splnilo! Její únosce jsem si představovala dle popisu jako křížence Avatarů a Voldemorta, což mě osobně by asi úplně neděsilo, bydlení tam taky evidentně ušlo, Lilith měla údajně jakousi nejsilnější a nejlepší osobnost ze všech přeživších, o čemž by se dalo polemizovat, ale ostatní lidičky nezklamali, haha.
Moc se mi líbí osmdesátková nadčasovost autorky, která vymyslela třetí jakési mimozemské pohlaví ve středním rodě, na to TO jsem si musela zvykat. Nicméně i když je kniha velmi útlá, čte se těžko. Mně teda určitě. Předříkávat si v hlavě, desetkrát za stránku, ta šílená jména bylo peklo. Trochu mi to celý přišlo i dost prvoplánový, asi jsem měla v ději vidět více podob motivace pro určitá jednání určitých druhů? Kdo ví. Zapůsobily na mě leda rodové odlišnosti Oankali a jejich rodinná hierarchie a soudržnost. Další díl o Lilithinu synovi už mnou zůstane nedotčen, takhle mi to stačilo a já byla vcelku spokojená.
A ta obálka je ultra hnusně skvělá, to se taky musí vyzdvihnout!

4 02.06.2023

Občas je z Hillových knih cítit pot, krev a dřina. Ale tady šlo všechno jako po másle. Absolutně se s tím nesral. Pardon. Respektive to, co by jinde působilo jako křeč nebo trapas, zde frčelo a já věřila každému slovu. I tomu nejvíc nepravděpodobnějšímu. Proč by jako lidi měli hořet? Samovznícení v takovým měřítku? Na základě nakažení houbou? Hahaha, tohle si přečíst v nějaký anotaci u něčeho jiného, tak se ušklíbám jako u představy, že se dívám na Sharknado 5.
Jenže Hill absolutně uvěřitelně vykreslil celou nemoc, taky záporáky, kteří se stanou klaďasy a klaďase, co se stanou záporáky, pak taky lidi, co jsou tupým stádem ovcí, a taky lásku!
Harper a její osobnostní přerod je absolutně skvělej a milej, její stav jsem sdílela po celou dobu až mě to skoro fyzicky bolelo. A Hasič?! Asi jsem si ho v hlavě až moc idealizovala, ale beznadějně jsem se zabouchla. (Naposledy jsem se takhle zamilovala do knižního Dalea Barbary v knize Hillova otce).
V průběhu čtení jsem utržila několik breakdownů a ten největší samozřejmě nakonec.
A s čistým svědomím mohu říct, že ač téma různých nákaz se stává po covidu mírně otřepaným a to, že jsou lidi debilové všichni dávno víme, tohle vážně šlapalo. Fííí.

6 23.05.2023

Miluju od začátku do konce. Miluju od svých třinácti let. Tenkrát mi ji doporučil můj starší kamarád, že o ní budeme diskutovat (byli jsme na tý základce dost hloubavý děti haha) a já se jí už nepustila. A i teď je pořád stejně krásná, i když pro mě bude mít navždy tu největší nostalgickou hodnotu.
Miluju osobnost Krysaře, co se chce vzdát svého přesvědčení kvůli lásce a změnit se v jiného člověka. Nenávidím Agnes a její dětinskost a vlastně na ní žárlím. Miluju lyričnost a dialogy.

23 14.05.2023

Au, tak tohle mě skoro až fyzicky bolelo. Hlavní hrdinka, zároveň vypravěčka příběhu, je tak nesympatické a umělé a do reálnýho života nepoužitelné stvoření, že nechápu, jak mohlo autorce přijít fajn ji vůbec použít. Strašnej a otravnej a zamindrákovanej člověk, což se s ní vleče skrz celý příběh a čtení to úplně protiví. To, co má být cynismus, je jen jakási neuvěřitelná póza, chvílemi jsem se při čtení i cítila trapně. A to regulérně nesnáším.
To, co se v knize odehrává, je posledních pár let v českém rybníčku děsně moderní, a už mě to popravdě asi taky trochu nudí. Pokud je ale maloměstská nátura vykreslena věrohodně, nemám s tím jediný problém a u jihočeských vesnic se velmi bavím. Tady autentičnost úplně chyběla. Babky byly protivný, dědci jak přes kopírák. Teď tam jakýsi mysteriózno v podobě starýho baráku, do čehož ale skáčou neustálé nářky vypravěčky. Pointa knihy spočívá samozřejmě jen ve starým ponaučení, že zlo se neschovává ve věcech, ale vždy v lidech.
Ale zase s odstupem si říkám, že ten příběh vážně nebyl blbej. Jen nešťastně uchopen.

3 09.05.2023

Jsem si zas jednou nepřečetla anotaci. Ale ona by mi vlastně stejně toho asi moc neřekla.
Prosim vás, vyhněte se této knize v šestinedělí. A taky pokud si nejste jisti, kde až máte své hranice. Opět říkám, že nejsem žádnej puritán a zvládnu všelicos. Jenže u Jaroslava (a ne, nepřeju mu vše nejlepší k dnešnímu svátku) jsem měla od půlky knihy co dělat. Ta první polovina je super a samozřejmě jsem čekala nějakej zvrat u bývalýho faráře žejo.
Dočetla jsem. Nebylo to veselý a nebylo mi to příjemný, to říkám narovinu. Zároveň s hrdinou absolutně nesympatizuju, ač chápu, jak následky vyhrocené situací musely být pro něj traumatizující. Jediné, čím si mě získal, byla ta radost ze zahrady a prací na ní. A pak vžuuuuum, všechno špatně, včetně toho honu na čarodějnice, s tím nesouhlasím. Jsem si zároveň plně vědoma toho, že každej jsme nějakej. Avšak i ta nejtolerantnější tolerance musí respektovat nějaké limity.
Nehodnotím. Stejně jako nesoudím.

Kdyby mi někdo knihu dal a neprozradil autora, Mornštajnová by byla poslední člověk, koho bych si tipla. Občas se tam její lyrické pasáže najdou, ale přebývá deprese a hutné téma, které autorčin styl absolutně ubíjí. Je to něco na pomezí Dvořákové/Hanišové a spol. (což vůbec nemyslím negativně!), avšak Mornštajnová psala jinak. Jsme u ní zvyklí dostávat něco navíc - jakousi poetičnost, jiný typ vypravování, lehkost i v depresi, snad naději. A to tady strašně moc chybí.

Téma je trochu klišé, každopádně na vážnosti mu to neubírá. Ale strašně moc tu dělá ta absence rodinného zázemí, kdy se hrdinka ve všem plácá sama, matka a prarodiče jsou nechutný zrůdy bez špetky citu, a proto i kdybych chtěla hrdinku sebevíc soudit, to moc dobře nejde. Navíc, teď opět z trochu rodinného soudku, jsem vyrůstala v takřka stejném prostředí, stejném rodinném domě, se stejně omezenou a nespokojenou babkou, která měla úplně ty samé kecy, řešili jsme celé léto jen ty zasraný (u nás) plže, ale my je doopravdy solili, haha. Kolem babky se chodilo po špičkách, neměla ráda sama sebe, natož snad někoho z nás. V baráku jsem se zásadně bála každý místnosti a vyhýbala se všem členům, jen aby nedošlo k zámince ke řvaní. A kdybysme se neměly navzájem se ségrou, kdo ví, kde by byla po takovým dětství sebeúcta naše. Jenže to byly ty debilní (a svým způsobem jedinečný) devadesátky, kdy tohle měl doma prakticky každej (myslím?). To jsem úplně ujela, ale nevadí.

Pointa mýho komentáře je asi jasná. Tohle nebyla typická Mornštajnová. Ačkoli pohled do dětství devadesátýho ročníku povedený a silný, i se všemi jeho dopady na budoucnost člověka.

13 20.04.2023

Jsem v šestinedělí. Nemam aktuálně nervy na nic s holocaustem, intelekt na filosofické úvahy a náladu na detektivky. Proto jsem sáhla po Colleen. No a jako nevim.
Zatím asi její nejslabší kus. Přitom děj a zápletka super. Ale ty dialogy? Strašný, šroubovaný, zlatá Lenka Lanczová opravdu, haha. Chtěla jsem se dojmout a nechat tryskat ze sebe hormony a nic. Vlastně ani netuším, co říct o postavách. Asi že se všichni do jednoho chovali jako blázni. Konec mě úplně urazil.

3 12.04.2023

Původní komentář se mi nenahrál, což mě mrzí, po dlouhé době jsem byla v hodnocení knihy vážná a hluboká! No nevadí, tak znovu a po mém.

Já vím, že takhle začíná 90 % mých komentářů na databázi, ale nemohu si pomoci! Takže po stoosmdesátédeváté - kdysi jsem chodila s klukem, co miloval film Pláž, myslel si, že je Dicaprio, a hrozně poeticky o tom mluvil a často jsme se na Pláž dívali a říkali si, co by kdyby. No. Ač jsme oba byli čtenáři, ke knižní formě jsme se nedostali a já na ni narazila v knihovně až po nějakých 13 letech poté, ovšem už bez pubertálního chlapce vedle sebe.
A bavila jsem se. I přes to, že nenávidím hulení trávy, Thajsko je asi poslední místo, kam bych se chtěla podívat, kdybych teda cestovala haha, a tihle cestovatelé a nomádi mě děsně iritují svou absencí odpovědnosti. A taky jak jsou umouněný a zpocený. Jenže Pláž je jiná. Asi nejvíc v tom hledání a nalézání, v událostech a reakcích na ně, v prožívání času a prostoru. Ač bych si některé Richardovy myšlenkový pochody nechala ujít. Děj knihy od eskapády Švédů skvěle graduje a to bych i řekla, že byla pro mě nejsilnější část. Takže já jsem velmi spoko.

5 24.03.2023

S ohledem na to, že v dnešní době nejen v Německu, ale i u nás existuje opravdu velký počet lidí, co popírají hrůzy válek, ať už druhé světové nebo na Ukrajině, holocaust apod. mi čtení nebylo moc příjemné. Zaslepenost těchto lidí je na vrcholu mého žebříčku, co mě v životě sere.
A do toho postava Kašpara. Lze vůbec žít tolik let vedle někoho a doopravdy jej neznat?Birgit si sama myslela, že Kašpar její tajemství zná, že není možné, aby nevěděl nebo alespoň netušil, ale on ne. Jeho chování mi v lecčems přišlo nelogické, iritovalo mě (půjčka na fejkové dědictví), jeho neschopnost jednat... Nevím. Asi jsem čekala víc. Víc psychologie, víc lidskosti, víc autentičnosti.

7 21.03.2023

Česká autorka s koulema? Seznamte se se Surmanovou, prosím pěkně.
Strašně, ale opravdu strašně jsem se po přečtení anotace bála, že mě to jen navnadí a pak se povezu na vlně blbosti. Protože jsem opět jako nevěřící Tomáš nevěřila, že by to ženská a ke všemu Češka dokázala. A dostala jsem ještě víc.
Nejsem posera, bojím se u čtení málokdy, ale tady jsem měla nahnáno. Autorčina atmosféra byla šílená, cítila jsem regulérní vibrace.
Velký plus má u mě Surmanová za hrdinu. Trošku to přirovnám - miluju Kariku, ale jeho hrdinové jsou děsný kreténi a většinou se nad nimi ušklíbám, protože mi extrémně vadí, ale Karika to umí dohnat děsem, přírodou, nápady. Kdežto Surmanová vytvořila perfektního hrdinu se všemi svými problémy a démony a jeho povaha byla krásně lidská. To samé typické vesnické postavičky kolem něj.
Perfektní práce s minulostí v podobě zápisků z kronik. Příjemné osvěžení i v podobě policejních výslechů. Ani chvíli jsem se nenudila, naopak jsem knihu hltala.
Vzhledem k tomu, že pocházím takřka z pohraničí také, jsou mi řopíky známy, ale takhle se na ně dívat mě nikdy nenapadlo. A spojit je se starou pohanskou slovanskou jánevimjakou mytologií? Co vám budu povídat, vážně jsem nadšená. A děkuji!

P.S.: Přirovnání k C. J. Tudor rozhodně není na místě, Tudor je jakýsi marketingový produkt, kdežto Surmanová tady dokázala, že psát umí.

16 13.02.2023

Zasloužený plný počet. V knize se sice, jak je teď nejen u českých autorů velmi moderní, prolínají časové roviny socíku, dnešní doby a jakéhosi kdysi dávno, což nijak neruší. Naopak dramatično graduje prakticky ve všech těch třech dobách maximálně.
Co může ale působit trochu psychedelicky, je právě postava Vypravěče. Než jsem se smířila s tím, že mi tam mele do dialogů nějakej psychopat na stromě, tak to chvíli trvalo, a na konci, kdy už melou tři barvy najednou, jsem se vzdala a nechala se jen unášet. Kdybych tvrdila, že jsem zcela pochopila autorčin záměr, tak bych kecala. Jenže to se mi právě na knize doopravdy líbilo. Bolavá si na nic nehraje a dle mého se tu při psaní na čtenáře moc neohlížela.
Oba kluci Křížové si nesou svůj kříž, stejně jako jejich dědeček a svým způsobem i otec. Děti se autorce povedly maximálně. Vlastně i přístup tehdejší doby k těmto "problémovým" dětem popsala perfektně. A Běstviny jsem si osobně zamilovala skrz její popisy. Jako milovník samot a kytek bych si tam s dědkem nechala ukousnout ruku klidně až v lokti.

15 27.01.2023

Na Komtura a celou partičku blázínků budu myslet ještě hodně dlouho. Začala jsem číst poslední dobou více knih od tuzemských autorů, ale tato je vážně jedinečná.
Hrdinové jsou do slova a do písmene skvělí. Každý má svůj nezaměnitelný charakter, navzájem se perfektně doplňují. Staré centrum Prahy je popsáno tak, že čtenáře vcucne do svých zákoutí a rozhrcaných kočárů jako nic. Odkaz na mou oblíbenou Terasu U Zlaté studně mě velmi potěšil. A do toho šmelináři, antíky, pár pověstí a historie, církevní odkazy... A vtip!!! Je tu všechno! Perfektně propracovaná kniha, k tomu nemám víc co dodat.

4 25.01.2023