kiraa komentáře u knih

Myslím, že jsem objevila nového vypravěčského génia. S klidem mohu říci, že jsem za poslední dobu nečetla nic, co by předčilo tento příběh. Zpočátku jsem pořád špekulovala, co asi tak mohl způsobit ten věneček? :) A nakonec jedno takový malý, sladký kolečko má na svědomí, že se svět začne otáčet špatným směrem ...
Naprosto výjimečná záležitost, styl, kterému se nelze naučit. Já tomu říkám dar od boha.

80 21.04.2017

Přečteno vše od této dámy a jak jsem očekávala, nezklamala mě ani nyní. Prostě to je takový potěšení pro duši, že nenacházím slov. Obyčejný a zároveň tak obohacující. Bez zbytečnýho sentimentu, naivity nebo přehnaných a nereálných zápletek. Radost, bolest, smutek i naděje ožívá na papíře. Nic není úplně černý ani bílý, nikdo není dokonalej, ani šmejd až na dřeň. Nesrovnám s Hanou ani s žádnou jinou, jen s klidem můžu napsat, že jsem si opětovně pěkně dřepla na zadek.

75 01.12.2019

Zhruba třicet let na cestě životem se stěžejními osobami. Barbora, Barka, Julka a Ludwik. Všichni, jejichž budoucnost je silně poznamenána tragickou událostí, kdy při důlním neštěstí umírá přes dvěstě horníků. Téměř neuvěřitelná představa, čím si lidé procházeli. Lidé, kterým nebyl osud ani drsný kraj nakloněn. Boj o přežití svůj i dětí. Děti, které byly dětmi jen pár let. Doba, kde bylo snadnější umřít než žít. Neskutečná nálož, kterou nás Karin Lednická zasypala.

64 24.03.2020

Jsem nadšena další knihou této dámy. Generační příběh​ Anny, Alžběty a Anežky je sepsán na pozadí těch nejdůležitějších historických událostí 20. století. Skvělý vypravěčský talent mě opět uchvátil. Dá se říci, že jsem knihu nečetla, já ji žila.

58 14.06.2017

Vrány už budu mít snad navždy spojeny s holčičkou Bárou. Vrány jako synonymum utrpení dětský duše. Nerozumím, nechápu, nemohu zpracovat. Tohle fakt bolelo a ještě chvíli bude. Takhle umí rozsekat na hadry za jedno sobotní odpoledne Petra Dvořáková, moje hvězda supernova.

56 25.01.2020

Já snad ani nedokážu popsat nadšení z týhle knížky. Každopádně pro mě to nejlepší tohoto roku. A to jsem se docela obávala s mým syndromem bílýho pláště. Zbytečnej poplach. Taková současná “nemocnice na kraji města”. Bombarďácky sepsaný životní přešlapy a průsery jednoho špičkovýho chirurga, kterej ač podělá co jde, stejně je to pořád ten obyčejnej kluk z vesnice a doktor, kterýho by si přál v největších sračkách každej z nás. Žádná depka, ani smutek a stejně jsem naměkko jako vejce ke snídani.

53 08.12.2019

Tak jsem to po dlouhém přemáhání dočetla, a to ze 3 důvodů :
1. knihy v drtivé většině případů dočítám i když mě nebaví... nakonec proč by ten obrat, kdy
mě to tzv. vcucne do děje a nepustí, nastal třeba právě až v poslední kapitole
2. byla to kniha darovaná mým manželem, bůh mu odpusť, že ji koupil v dobré víře s radou
od knihkupce, že by bylo naprosto fatální a nemyslitelné, aby se tento skvost nezabydlel
v naší knihovně a prostě žena, která ji nečetla, jako by nebyla...no, tě prdy..:-)
3. v neposlední řadě jsem nechtěla mít ten pocit, že jsme jen tak nazdařbůh vyhodili 4 kila...
a že vyhodili...:-)

Nakonec pouze malé shrnutí, jelikož jsem se již jednou vyjádřila a to na začátku mé četby.
- pokud napíši, že to byl ODPAD, tak urazím odpad. Tudíž mě napadá už použít snad jen
výraz (prosím o prominutí) SRAČKA, ale tedy kardinální
- pokud mě tento příběh měl alespoň nějak eroticky naladit, tak v tom případě moje vnitřní
bohyně dělala celou dobu mrtvého brouka..... Grey je úchylný stalker, kterého v dětství
přeřízla nějaká šílená důchodkyně a do toho ta bizarní smlouva, kterou já bych podepsala
snad jen v případě pohrůžky smrti.... ne, díky, opravdu nemám ráda tento druh čili
papriček...
- jedinou přitažlivost, kterou jsem na Greyovi shledala, bylo to jeho nechutné bankovní
konto....
- Anastázie je neumětel s prominutím IQ tykve.... páni, dokonce si umí už holit nohy a její
vnitřní bohyně metá salta jako o závod, na každé 3. straně prožívá neuvěřitelné orgasmy,
samozřejmě po sobě se opakující a doznívající i několik dlouhých minut poté, prostě
vrcholí vždy a všude byť jen při pouhé myšlence na "něj" (trochu mě to svádělo k
myšlence, že spisovatelka ještě neměla sex...)
- za oslovení bejby bych trestala políčkem do zad a nikdy jsem si od té doby nekousala
ret...:-)
- nebudeme se milovat, ale šukat... a jak jinak než tvrdě, bohyně má opět hubu od ucha k
uchu, protože se budou přikusovat krvavý jelita....:-)

Je mi s podivem, jak se na tomto dílku dal vydělat balík.... no, zřejmě skvělé píár...:-)

Ale vážně: to není četba, ale ŠROT!

Česká detektivka z jihočeský vesnice. Žádný uřezaný uši ani údy nečekejte. Děj se točí kolem pár obyvatel, kteří si vidí i do ložnice a každej ví o každým všechno. Nebo skoro všechno. Takový trochu slunce, seno, jahody, jen s tím rozdílem, že na takovou malebnou prdel světa je těch mrtvých děvuch trochu moc. I když vlastně jen dvě a v rozmezí několika let. Pomalu ale jistě se z dobrých tetek a strejců stávají křiváci, pokrytci a závistivci až na půdu. Možných pachatelů na výběr moc není a sympatická mi nebyla ani židle u stolu.
Skvělý čtení a já po docela dlouhý době zjišťuju, že Češi psát umí. Kam se hrabou všechny ty mrazivý, těžko uvěřitelný severský slátaniny.

47 14.01.2022

Jedna z nej knížek pro letošní rok. Děj, který je zasazen do první poloviny minulého století. Období mezi válkami a v čase Protektorátu. Ženy jedné rodiny. Edita, Irma, Kristýna i Magda. Jejich osudy jsou ovlivněny postavením žen té doby, kdy bylo téměř nemyslitelné, aby děti přicházely na svět jinak než ve svazku manželském. Děti chtěné, i nechtěné, sňatky z rozumu, despotické protějšky, pády až na samotné dno a v závěru, kdo je vlastně komu kým. I matka “Kukačka”. Na první pohled nepochopitelný, na druhý už s jistým “ale”. Nic není černý ani bílý. Už od prvních stránek jsem věděla, že jsem nešlápla vedle. Ale, že to bude až taková nádhera, která se doslova zaryje pod kůži, tak to tedy ani náhodou.

47 15.11.2020

Má již třetí a zatím bohužel poslední od A.M. A opět jak jinak než za plný počet. Velký respekt a klobouk dolů před touto dámou, kterou považuji za velký objev a literární eso. Příběh obyčejných lidí a obyčejných životů sepsaný neobyčejným způsobem. Příběh, který striktně nevymezuje člověka jako zcela kladnou nebo naopak zápornou bytost. Nikdo takový na světě není. Ukazuje jasně, že v případě nátlaku, slabosti, nedostatku vnitřní síly a strachu o své blízké může každý chybovat a ublížit aniž by si něco takového přál. Jsem nadšena stylem a lehkostí s jakou je čtenář provázen životem celé rodiny, hlavní postavy Václava a vlastně ani na konci (na rozdíl od jiných) nejsem právě touto osobou znechucena ...

46 21.09.2017

Nemám v zásobě tolik hvězd, kterýma bych onálepkovala tuhle neskutečnou knížku. Od prvních stránek jsem věděla, že mám před sebou další českou top strop. Vyprávění z pohledu dospívajícího Štěpána a jeho maminky. Existenční problémy, nemoc a tragická událost, která rodinu rozdělila. Všechny hlavní postavy neskutečně vykreslený, dospívající Štěpán, máma a bojovnice v jednom Elen, bombarďák děda a slaboch ultrakokot táta Hugo (pardon, nemohu jinak). Nikdy už nebudu chtít v Bille body, plyšáky, ani vrátit shnilej pomeranč. Nikdy teď ani v příštím životě :) Tak moc dojemný, smutný, nadějeplný a přesto nedepresivní.
Doporučuji audio verzi, která samotný příběh posunula ještě o pár příček blíž ke hvězdám.

44 12.04.2021

Protože mám A.M. opravdu ráda a stále je pro mě literárním fenoménem, bojuju s její kritikou. Ale kristepane, co měl znamenat ten příběh? O.K., něco jako alternativní přítomnost, pokud by nebyl ten slavnej “samet”. Proč ne. Ale tohle snad nikdo nemůže myslet vážně. Já tu totiž “před” taky nějakou dobu žila. Pominu mizení nepohodlných lidí, pominu hromadný vraždění, pominu i ty dvacetiletý tresty za pár vět na veřejnosti. Co ale fakt nepominu, jsou ty šílený dětský domovy, který spíš připomínaly ubytování typu “ Pečkárna” a projekt Lebensborn. Zmatený, vyděšený děti, trvalé odebírání rodičům, ranní nástupy promrzlých malých chovanců přeříkávajících zpaměti nesmyslný pravidla, stejný uni oblečení i zděděný kabáty. A vrchol všeho despotický vychovatelky neváhající týrat děti v horký vodě. To jako fakt????? Nebylo to ideální, přesně tak jako není ideální lhát a překrucovat historii. Jo a pokud bych kdysi byla jednou z “tet” v děcáku, tak bych nebyla rozmrzelá, ale vyloženě nasraná.

42 16.09.2021

Už chápu, jak se může stát, že někdy někdo skončí s rejčem v zádech. Dokonale vypsanej vztahovej příběh, kterej neměl mít od prvního rande pokračování. Už v prvopočátku bylo jasný , že nejlepším počinem by bylo, kdyby jeden před druhým vzal kramle a prchal jako postřelenej jelen. Toxický ovzduší v průběhu několika let, který neočistil ani materiální dostatek, zdravý děti a ani to “pitomý” moře. Sobci až na půdu, jeden jak druhej a dennodenní nasranost jen s minimálními přestávkami, který byly jen oddechovým časem na další kolo. Doporučuju poslouchat v audio verzi, kdy každýho nasránka, včetně dětí mluví jednotlivej předčítač a z knižních nasránků se stávají oživlí nasránci. Tak dobrý, že ráno jsem se občas budila se sluchátky obtisklými v lebce :)

42 16.01.2021

Hvězdný Robert Bryndza mě doposud míjel. Jak se na mě jeho knížky valily ze všech stran, nějak jsem neměla chuť. Takže až teď po čtyřech letech od vydání, Erika Fosterová s pořadovým číslem 1. Vražda mladé Andrey s pozadím její prominentní rodiny. Všichni byli příjemní jako osina v zadku, zejména papá s týmem elitních právníků v zádech. Skrytý zlo je všudypřítomný a závěr je vážně špona. Čerstvá vdova detektiv šéfinspektor Fosterová tady dostala několikrát pěkně po čuni, tak snad k ní bude osud příště milosrdnější.

42 26.12.2020

Knížka s největší koncentrací blbců a křupanů. Nikdy se jich nesešlo tolik dohromady. Tohle byl snad nějakej republikovej slet. Dvořku povyšuju na extra třídu s talentem od toho nejvyššího. Kdo by si rád vychutnal ty nechutný Heluny, Maruny, Bohóše, Zbyndi, bábičky, ale i chudáka pochsanýho děďu, tak ať si tohle dědinový story pustí do uší. Tragikomedie, která je rozhodně víc tragická než komická. I bez hektolitrů krve a usekaných nožiček či ručiček.

42 25.01.2020

Nedělám si iluze, že žádný takový cácory nechodí po světě. Bez opravdovýho domova a opory těch, kteří by jim za každý situace oporou být měli. Popsaný chování všech rodinných příslušníků včetně matky, tak z toho mě bolelo u srdce. Bezbranná cácora, která se v tmavým podkrovním pokoji prala se svými strachy, ponížením a dusivou realitou, mi navozovala neskutečný stav úzkosti. Dětství jako temná a nemilosrdná část jednoho žití. Rozuzlení přicházelo doslova plíživě, a když jsem na konci byla přesvědčena že už všechno vím, nevěděla.
Já se každopádně řadím do zástupu těch, kteří budou s netrpělivostí čekat, až se zase další Mornštajnová objeví v kolonce Novinky.

40 03.05.2023

Co napsat a neprozradit pointu? Zpočátku si příběh plyne poklidně. Takový houpáníčko ve vlnkách. S jedním ALE. Jak se v podstatě nedělo nic zásadního, cítila jsem doslova mrazení v zádech, a čekala na ten megaprůser. Celou dobu ta zlověstná předtucha visela ve vzduchu. A najednou to spadlo a uhodilo jako blesk.
Jarek byl kluk, kterýmu život podrazil nohy už jako malýmu. Nyní pětatřicetiletý, nevzhledný, obtloustlý a bez lidí kolem sebe. Sám jako kůl v plotě. Nepočítám tátu, kterej chlastá první ligu ve svým zaneřáděným kutlochu. Babi s dědou již na věčnosti. Ale i máma, která to nedala ještě před nimi a kterou rakovina doslova sežrala. Možná i to byl důvod, proč se Jarek dal “na kněze” a zvolil službu církvi. Jednoho dne ale zjistil, že už nechce a “nemá to rád”. Vrací se domu nebo spíše do ruiny po prarodičích a snaží se vplout do civilního života. Nic nejde, jak by si přál a jediný v čem nachází útěchu, je kdysi krásná a všemi obdivovaná zahrada u domu. Jarek, který talent k zahradničení zdědil po svém dědovi, začíná zahradu zvelebovat a nová zelená kráska mu doslova vzkvétá pod rukama. Až jednoho dne se stane něco, co i samotnýho Jarka doslova srazí na kolena a ne úplně veselý život dostává až tragický nádech. Ještě větší samota, pohrdání a nenávist Jarka doslova požírají. Někdo možná ne, ale já Jarkovi děsně držela pěsti, aby to peklo uvnitř sebe, ale i venku ustál.
S každou novou knížkou P.D. jsem jako slintající pes, kterýmu předhodí kost. Chňapnu ji, nepustím a sežvejkám.

40 22.11.2022

Nejsem žádnej požírač severských detektivek. Ale ... Na Kaštánka jsem narazila náhodou v ochutnávce na audio knihách. Už po pár minutách jsem věděla, že musím být u toho až se nad tím psychopatem, který ty ženský porcuje jako maso na gril, definitivně zavře zem. Kdo ke každý mrtvolce položí figurku kaštánka, na kterým je otisk prstu holčičky Kristy, která byla před několika měsíci unesena a za jejíž vraždu sedí v detenčním ústavu taky jeden fajnovej magor? Závěr, kdo je kdo a proč to všechno, je neskutečně vyšponovanej. Brutálně dobrá krimi!!!

40 25.10.2020

Nejšílenějši a nejbrutálnější knížka, která prošla mým knižním životem. S každou stránkou si myslíte, že už nemůže přijít nic horšího a vzápětí zjistíte, že se propadáte na ještě hlubší dno, ze kterýho není cesta na hladinu. Nebudu kritizovat míru stupňujících se brutalit, protože ani sebelepší popis nemůže pojmout realitu, a nikdo z nás není schopen se vcítit do lidí, kteří si tímhle peklem prošli než upadli do náruče vytoužené smrti. Ne, tohle se nedá zabalit do hedvábnýho papíru s růžovou stužkou. Jen tak mi z paměti nevymizí Sára, Laura, Izák, Leo a v neposlední řadě Viktor Hiler, kamarádi z gymplu, kterým osud tak krutě zamíchal kartami. Bylo to hrozný i příšerný a přesto všem statečným doporučuju.

40 01.08.2020

Fieldsová je dělo a neskutečnej ďábel. Nechápu, kde hledá inspiraci u všech těch brutálních magorů, kterýma jsou její knížky prošpikovaný jako terč po dávce z kulometu. Motiv zločinů je sice trochu na hraně uvěřitelnosti, ale každopádně i takový eskapády vymyslet, musí bejt kumšt. Lehoučký nahlídnutí do třináctých komnat obou vyšetřovatelů Luca a Avy, včetně jednoho namistrovanýho policejního pitomce, kterej je předurčen k tomu, aby vás vytáčel od začátku až do konce. Geniálně čtivý a vadilo mi jen jedno. Že už jsem na konci.

40 01.05.2020