Knihomlok2015 komentáře u knih
Díky téhle knize nad Odeonkami nelámu hůl a mám chuť si nějakou zase koupit. A to jen kvůli tomu, abych znovu zažila TEN pocit přesně jako u téhle knihy.
Strašně ráda bych dala celých pět, ale ze začátku to alespoň pro mě byl moc velký binec. V okamžiku, kdy se však pera konečně chytila lineárnost a na listech bambusu začaly tančit první kapky monzunu, v tu chvíli jsem tomu příběhu propadla a nedalo se odtrhnout. A přesto to nejsilnější přišlo až v okamžiku, kdy některé válečné knihy končí, až v letech po válce, ve strachu ze špatně poskládaného dětského prádla, z dluhu 50 jenů, z tajemství a lží, které musely být proneseny, z rozbitých výloh rybářské restaurace a dalších střípků životů, které pokračovaly dál. Takže dovolte jeden malý úryvek. "Hned pak šel do džungle za cvičákem a brečel." Skončila jsem stejně jen bez džungle a cvičáku.
Pro mě jako pro dlouholetého ateistu byla tahle kniha hodně zvláštním zážitkem, Mormoni zřejmě budou velmi zvláštní druh, a víceméně mě ujistila v tom, že se mám držet nadále toho svého (ne)náboženství. Abych čerpala z té knihy - já prostě nevidím rozdíl mezi tím, když vlk sežral Karkulku a nebo když Jonáše spolknula velryba.(!?)
Ale i tak jsem držela Jacobovi pěsti a Alma se svým postojem byl pro mě z pochopitelných důvodů nejpříjemnější postavou celé knihy. Ale to byli jen dva a dva byli na větší počet přeci jen málo.
Konečně dystopie podle mého gusta, a to ani nemám ráda pálivé.
Dobře, kdyby ta knížka byla o pár (desítek) stránek kratší asi bych dala i tu čtvrtou hvězdičku.
A kdyby byla celá psaná jen z Eddieho pohledu nejspíš bych se nerozpakovala nad tím dát k tomu ještě i tu pátou.
Ale tahle …….
Polovinu téhle knihy jsem přemýšlela, že jsem asi o několik dní dříve svým tříhvězdičkovým hodnocením dost ublížila knize Poslední žid. A to myslím o téhle knize říká hodně, a kdyby to náhodou přeci jen někdo nepochopil, tak jen dodávám, že i ty dvě hvězdičky mi v několika chvílích přišli až moc.
Věřte mi, ráda bych dala víc hvězdiček - některé postavy se zprvu zdály opravdu jako hodné vřelého čtenářského vztahu, ale tak nějak neměly šanci otevřít mi duši ani srdce. A hlavní hrdinka mě svým chováním naprosto neodpovídajícímu jejímu věku neuvěřitelně iritovala.
Není to Miéville ani Sanderson, ale jako by tam oba vystrkovali růžky. Je to totiž plné nápadů a jemného vtipu, který vás nejednou donutí se pousmát. (Mě osobně u srdce zahřála ta krvavá linka bezejmenných umírajících bardů a její vyřešení v postavě jednoho již dávno mrtvého + vyhoření jedné legendární hospody bylo taky tak nějak epické + bazén + jedna holka, která sice ctí legendy, ale nebojí se je okrást o ponožky, a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho) A že ta cesta má několik pořádných zakopnutí? (Opravdu mě trochu mrzelo, jak se vyřešil Cooperův pád a jedna chybějící končetina, o té až příliš jednoduché cestě přes jeden velmi nebezpečný les nemluvě) No co, nikdo přeci není dokonalý a někdy je potřeba přimhouřit obě oči, zvlášť když vás přes ty kopance (do koulí) doprovází někdo takový jako legendární Sága.
Doerr má neuvěřitelný talent psát o ničem tak, že je to naprosto neodolatelné a zároveň psát o důležitých věcech tak, že víte, že není nic nedůležité. A snad právě proto mě v případě téhle knihy neustále při čtení rozptylovalo to pomyšlení, jaké by to asi bylo, kdyby své síly jednou spojili pánové Doerr s Backmanem a seznámili své děti. Ta kniha by mohla být víc než jen dokonalá, rozhodně lepší než tahle.
Rozhodně by stálo za to přečíst si toho víc od K. J. Parkerové a Riche Larsona (od Daniela Abrahama toho doma už trochu mám), ale co mi začíná trochu lézt na nervy jsou ty poslední povídky od Martina - nevím jak vy, ale já už jsem toho jeho zabíjení, mrzačení, krvesmilstva apod. v encyklopedickém stylu přeci jen trochu přejedená.
Asi bych si to užila víc, kdybych byla fanouškem Quentina Tarantina, takhle je to prostě jen starý zlatý průměr.
Ještě lepší pokračováni Prosince a ještě větší medvědí služba Irsku. Protože mě po tomhle výletu do jednoho irského městečka rozhodně láká mnohem míň se tam jednou podívat - je to tam samej magor! (ale skvěle napsanej)
Už od první stránky bylo jasné, že tohle nebude zcela standardní čtenářský zážitek a nebyl. Je to čtení ukecané, rozplihlé, popisné, pomalé, děsivě se táhnoucí téměř do nekonečna a stejně tak obludně obrovské jako Nový Krobuzon sám - včetně všech jeho špinavých tajemství i stok. Ale rozhodně to není čtení nudné. Co mi však doopravdy vyrazilo dech, je ta skutečnost, že k tomu téměř by se dalo říct obyčejnému příběhu o vysvobození na pár stránek, vede cesta široká jako osmiproudá dálnice, která je lemována tak strašlivým množstvím nápadů, že jsem půl knihy přemýšlela nad tím, že je téměř škoda je všechny vyplýtvat jen na jednu jedinou knihu. (nebo že by to udělal jedině blázen) A to nerozebírám to, že některé ty nápady jsou použity jen tak jako by mimochodem jednou jedinkrát a na příběh samotný nemají vlastně téměř žádný vliv – viz. umění tvarovat vodu, které mi přišlo až trestuhodně nevyužité, na to jaký mělo na začátku potenciál – prostě jen taková malá jiskřička a dál nic.
A to množství národů a všech možných druhů zvířat obývajících tyhle stránky je prostě šílené – lidé, kdysilidé, nelidé, pololidé, démoni, dlaci, upíři, můry, pavouci, umělá inteligence, ptačí, vodní i kaktusový lid (mimochodem to slovo Kaktusík je alespoň pro mě neskutečným pohlazením po mé básnické duši a taky důvod, proč jsem si ty drsné rváče ve velké většině představovala jak mladého Groota ze Strážců galaxie – ale tak to prostě je, prostě Kaktusíci), létající raraši a asi i hadi, a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho a pořád by vás překvapovalo, co všechno se dá ještě vymyslet. Takže nevím jak vy, ale já se rozhodně chystám na Město a město – jestli bude alespoň z poloviny tak bláznivě zaplněné vším tím nepotřebným čtenářským harampádím jako Nádraží Perdido, bude to rozhodně nadstandardní čtenářský zážitek, přesně jako byla takhle kniha.
Irving je rozhodně zajímavý spisovatel a já se začínám neuvěřitelně těšit na tu hromádku knih od něj, kterou mám doma, ale kromě toho, je to i zajímavý člověk a spojení těchhle dvou osobností do jedné knihy bylo alespoň pro mě velmi příjemným (byť trochu krátkým) zážitkem.
Návrat do přeplněných šaten i na prázdný led, návrat do tichých lesů i na hlučné ulice jednoho města, návrat do kuchyní a hospod(y), návrat k postavám, které jsme milovali (Bobo a Benji vedou) i cesta k mnoha novým, které milovat budete (ano narážím tu na nového medvědínského trenéra, protože ta opravdu stojí za to) a je to návrat opravdu vítaný, jako vrátit se po rocích cestování domů. A i když to prvotní nadšení vyprchalo, ostatně jako každé prvotní nadšení, nahradilo ho něco mnohem trvalejší, co přetrvá navždy. Takže říkám (skanduji!!!) jen jediné. JÁ JSEM MEDVĚD.
PS: Nevím jak vy ostatní, ale já prostě očekávám ještě další díl, v těch náznacích, které totiž po tomhle druhém díle zůstaly, by totiž měl přijít ještě minimálně jeden příběh z Medvědína.
No nemůžu říct, že by mi to vyrazilo dech, ale na druhou stranu chápu, co na těch měsíčních kronikách všichni máte
Ne, tak takhle se podle mě velký špionážní román rozhodně nepíše. Nejen, že mi celou dobu bylo zcela lhostejné, co se v tu chvíli s hlavní hrdinkou v knize děje nebo dít bude (ještě nikdy jsem se v knize nesetkala s hrdinkou, ke které jsem si nevytvořila vůbec žádný vztah, ale žádný, kdyby mě alespoň štvala), ale když už to ke konci vypadalo, že se to konečně změní, tak se v epilogu najednou dozvím, že je to vlastně úplně fuk, protože je to fiktivní postava? Tak to tedy opravdu ne.
Rozhodně mi víc sedla ta půlka knihy, kdy vypráví Darwin sám a to andělské zjevení mě dost nepříjemně překvapilo (já nevím i když tam ten nadpřirozenej prvek byl celou dobu, tohle jako by té knize vzalo vítr z plachet), ale i tak jsem se u tohohle příběhu bavila a dokonce i dost věcí dozvěděla. (jako fakt až tak pozdě?) A jestli ten humor s Newtonem a spol. byl opravdu jen prvoplánovou vějičkou, tak jsem na to skočila a párkrát se spokojeně zasmála. Jo a jako nadšená houbařka vím jistě, že si na tuhle knihu vzpomenu, kdykoliv podříznu dalšímu hříbkovi nohu - aneb jak změnit romantiku v orgie, což :-)
Jako poplakala jsem si na konci, to jo - ale spíš u Opalina příběhu. A ze tří knížek o imaginárních kamarádech, které mám už za sebou, mi zrovna v téhle přijde ten nápad až trestuhodně málo využitý.
Zase jedna z těch úžasných knih, která mě dostala do kolen, v tomhle případě už jen tím, na jakém základu je vlastně postavená. Protože, i když miluju všechny ty knihy založené na složitě fungujících světech, plné intrik a překvapení, s pointami až tak vysoko v nebesích, že když na ně konečně dojde, nedokážu se vůbec nadechnout, u téhle knihy je to přesně naopak. Obdivuju tam tu jednoduchost, dětskou imaginaci se srdcem na dlani, otevřenost a absenci jakékoliv složitosti, téměř by se dalo říct naivitu. A miluju to všechno přesto nebo právě proto, že je to příběh jen o jednom imaginárním človíčkovi, a tom, co se stane, když najednou zjistí, že není skutečný. A taky, že je to vlastně příběh o tom, že i imaginární přítel může být taky jenom člověk (nebo drakosleď:-).
PS: Pro ty s vás, co už jsou trošku staršího vydání jako já - zkuste i Paměti imaginárního kamaráda - stejný nápad zpracovaný o něco jinak, ale stejně skvělý.