mag097
komentáře u knih
Až uvidíš moře
Scarlett Wilková
O tom, že do Československa proudili v 50. letech řečtí uprchlíci jsem věděla. Ale o tom, jaké to tu pro ně bylo, jsem vůbec netušila.
S hlavními hrdinkami tohoto příběhu, dvěma malýma holkama, které v roce 1948 uprchly z Řecka, aniž by věděly, kde skončily jejich rodiny, strávíme téměř 80 let a knížka se tak řadí mezi další románové kroniky mapující část české historie.
Jestli vás bavil Šikmý kostel, tohle vás bude bavit úplně stejně. Děj pomalu plyne, roky ubíhají a hlavní hrdinky stárnou. Příběh je ale vyprávěn z úhlu mnoha více postav než pouze Kouly a Sotiry, což krásně dokreslilo dobovou atmosféru a vnímání nového prostředí napříč různými generacemi.
Autorka skvěle popsala, jak se Řekové po příjezdu k nám cítili, jak jim chyběl jejich domov a jídlo. Já osobně řeckou kuchyni miluju, takže se mi během čtení nejen lámalo srdce ale zároveň sbíhaly sliny a rostla chuť sbalit si kuft a do Řecka odletět.
Knížka je další skvělý dílek, který vám pomůže si utvořit obrázek o našich dějinách a já ji doporučuji všemi deseti.
Co vás v dějáku nenaučili
Markéta Lukášková
Co vás v dějáku nenaučili vychází z podcastu Příběh, který se opravdu stal a je to podle mě ta nejvíc příjemná forma, jak se něco dozvědět o naší historii. Knížka sama o sobě je skvělá. Jelikož je poměrně útlá, nestihnete u ní ztratit pozornost, protože se pořád dozvídáte nové a nové informace. Super je taky to, že knížka není plná pouze "suchých" informací ale je obohacena i o vzpomínky pamětníků a ukázky toho, jak se tady za socialismu žilo.
Stejně jako jsem byla na jaře nadšená z Životic od Karin Lednické, jsem teď stejně nadšená z této knížky. Obě jsou důkazem toho, že historie není nuda a dá se o ní psát poutavě.
V dnešní době je víc než kdy jindy důležité si připomínat naší historii. A tahle knížka by podle mě mohla být pro spoustu z vás skvělým odrazovým můstkem. Zároveň vám tentokrát nechci doporučit jenom knížku ale i Markétin podcast, já osobně ho miluju, poslouchám ho skoro každý den v práci a díky tomu považuji @pandikralovna tak trochu za svou kolegyni
Krvavé stíny
Jérôme Loubry
Narovinu musím říct, že Útočiště to nepředčilo. Musím ale hned v závěsu dodat, že i tak to bylo skvělý ️
Měla jsem sice trochu problém se do příběhu dostat, jakmile jsem se ale "prokousala" přes začátek, nedokázala jsem knížku odložit a na konci mi autor opět vytřel zrak
I v této knize se mu povedlo čtenáři zamotat hlavu spoustou různých nesourodých momentů, které do sebe ale na konci skvěle zapadly a žádná otázka nezůstala nezodpovězena. Autor opět potvrdil, že patří mezi thrillerovou elitu a co knížka, to zážitek.
Krvavé stíny tak spokojeně řadím vedle Útočiště do knihovny a až si budete chtít přečíst opravdu skvělý thriller, sáhněte po Loubrym!
Všechno se v dobré obrátí
Adam Suchý
Porevolučních příběhů je v knihkupectvích jako šafránu, když jsem tedy dostala možnost přečíst si novinku od Adama Suchého, neváhala jsem ani minutu.
S hlavním hrdinou, novinářem Danielem, se setkáme na konci roku 1992, kdy se vydává na pracovní cestu na Tenerife, aby napsal reportáž a nalákal tak české turistiky, aby strávili dovolenou zrovna na tomto ostrově. Daniel ovšem najde i něco jiného, než materiály pro svůj článek...
V jedné recenzi jsem četla přirovnání, že tato kniha je jako Účastníci zájezdu. Pravda je, že se zde seznámíme se všemi "účastníky zájezdu", se kterými Daniel na Tenerife odletěl, oproti známé komedii ale v tomhle příběhů nadzvedneme pokličku trochu víc a krom vtipných příhod nakoukneme i trochu hlouběji a zjistíme, že každý má vlastně nějaké své trable. Navíc zde není tolik bizarních scén.
Za námět má u mě autor velký palec nahoru, samotné zpracování už pro mě ale bylo trochu slabší. Prostřední částí knihy jsem se musela trochu prokousávat a některé pasáže pro mě byly poněkud nezáživné.
Moc mě ale bavilo zavzpomínat na divoké začátky devadesátek, kdy hlavní hrdinové nedokáží pochopit, k čemu by jim byl takový internet nebo mobil dobrý. Skvělé taky bylo zjistit, jak v této době vlastně fungovala novinařina.
Suma sumárum hodnotím knížku jako lepší průměr, který by mohl "pamětníkům" připadat jako milá vzpomínka
Tsunami
Karin Krajčo Babinská
Tak tohle bylo skvělý! Vůbec jsem nevěděla, co od knížky vlastně čekat,ale moc mile mě překvapila. Neměla hluchá místa, příběh svižně plynul, já si čtení užívala a nedočkavě jsem otáčela stránku za stránkou
Autorka dobře vykreslila charaktery postav a člověk tak měl při čtení pocit, že na té zpropadené rodinné oslavě sedí s nimi.
Tajemství, lži a škobrtnutí jednotlivých členů rodiny postupně vyplouvala na povrch a já kolikrát nestačila zírat Zároveň to ale nebylo překombinované, a všechno v příběhu dávalo smysl.
Příběh není ani žádným složitým románem s hlubokými myšlenkami, které nebude stačit vstřebávat, ani ale letní bláznivá komedie, o které po přečtení nebudete vědět, že jste ji vlastně přečetli. Knížka se nachází hezky na pomezí, je čtenářsky dostupná, zároveň ale nutí k zamyšlení. Myslím, že má šanci zaujmout spoustu čtenářů, tak třeba zaujme zrovna i vás.
Mají v nebi skleničky?
Martina Preissová
(SPOILER) Příběh nás seznámí s malou, zvídavou Marjánkou, která žije v jedné malé jihomoravské vesničce. A protože je právě školní rok 1989/90 dá nám Marjánka svýma dětskýma očima nahlédnout na zásadní historické okamžiky našich dějin.
Na tenhle příběh jsem se strašně těšila, českou historii miluju a knížek o průběhů sametové revoluce jsem moc nečetla, takže když jsem získala možnost si tuhle knížku přečíst, navíc s předstihem, neváhala jsem ani minutu.
Bohužel, nadšení v zápěti vystřídalo zklamání. Čekala jsem, jak bude knížka plná historických milníků očima malého dítěte, příběh nám ale spíš nabídl běžný, každodenní život a tak do poloviny knížky nebylo skoro poznat, že jsme v roce 1989.
Chápu, že byl příběh líčen očima malého dítěte, na můj vkus šel ale málo dohloubky, co se historických milníků týče. Musím ale pochválit autorku za práci s tématem vnímání smrti malým dítětem, to mi naopak přišlo zpracováno skvěle.
Možná jsem šla do knížky se špatnými očekáváními, mrzí mě to ale doporučit vám ji úplně nemůžu.
Musím tě zradit
Ruta Sepetys
Příběh této knížky nás zavede do Rumunska v roce 1989. Přestože u nás režim pomalu začínal polevovat, rumunský diktátor držel svou moc pořád pevně v rukou. S hlavním hrdinou, sedmnáctiletým Cristianem prožijeme nejen rumunskou revoluci z první řady, ale bohužel i praktiky tajné policie.
Když jsem začínala tento příběh číst, několikrát jsem se podívala na přebalku, jestli čtu dobrou knížku, jestli náhodou nečtu 1984. Bohužel, žádný dystopický příběh jsem nečetla. Četla jsem krutou realitu vylíčenou do sebemenších detailů. Strach z odposlechů, strach z toho že vás někdo sleduje na každém kroku, strach o rodinu, strach zamilovat se...a odhodlání za svobodu nasadit život, to všechno v příběhu najdete.
Je poznat, že autorka si s rešerší příběhu dala skutečně záležet. Navíc je knížka tak čtivě napsaná, že jsem ji za jednu upršenou sobotu přečetla.
Upřímně jsem ale měla z knížky trochu strach, protože Mlčící fontány od této autorky mě vůbec neoslovily. V tomto příběhu se autorka ale zaměřila pouze na jednu hlavní dějovou linku a příběh tak byl úplný.
Jsem víc než ráda, že jsem autorce dala druhou šanci, protože Musím tě zradit je jednou z nejlepších knížek, kterou jsem letos přečetla.
Paví hody
Jan Štifter
Paví hody vás zavedou na českou vesnici do první poloviny minulého století. Jednotlivé osudy obyvatel Jelení dohromady utváří jeden bolestný příběh, který dokazuje to, jak byl osud k našim prarodičům a praprarodičům krutý .
I přestože historických románů z českého prostředí přibývá poslední dobou jako hub po dešti, Jan Štiftr nám dokazuje, že toto téma ještě vůbec není vyčerpané a pořád nám má co nabídnout.
Mě osobně Paví hody nejvíc učarovaly stylem vyprávění příběhu, který bych přirovnala k Zuzaninu dechu od Jakuby Katalpy. I když může odtažitý styl vyprávění někomu dělat problém v začtení se, nakonec začne bedlivý čtenář vnímat všechny ty myšlenky a osudy hlavních hrdinů, které nám autor podává tak trochu mezi řádky.
K Pavím hodům si tedy sedněte, až na ně bude mít čas. Až budete mít čas a náladu pomalu číst slovo od slova a obdivovat krásu českého jazyka a to, co vám knížka předá, aniž byste si to doslova přečetli.
Poupátka
Hana Lehečková
Na této knížce musím ocenit hlavně její formu zpracování. Jazyk a styl vyprávění je tak autentický, že opravdu věříte tomu, že čtete příběh, který sepsala malá holka. Cítíte mezi řádky Františčinu naivitu a neznalost světa, ze které vám je neuvěřitelně úzko. O to víc vám pak bude úzko až zjistíte, že knížka má autobiografické prvky a že zneužívání dětí je častější, než si jsme ochotni připustit.
Někomu mohou připadat některé pasáže nudné a zdlouhavé. Podle mě ale měli velký význam v tom, že si čtenář lépe udělá představu o tom, jak takový malý človíček vnímá svět kolem sebe a že ho trápí věci, kterým mi dospělí už třeba tolik nerozumíme.
Snoubenky smrti
Jean Christophe Grangé
Tenhle příběh je typickou historickou napínavou detektivkou. Krom pátrání po vrahovi vám autor nabídne i pohled do zákulisí začátku druhé světové války a poměrech v Německu. Příběh je promyšlený do každého detailu a na konci to do sebe všechno zapadne. Na můj vkus byla ale knížka možná už až moc dlouhá a ke konci se jedná zápletka vrstvila na druhou, až jsem se v tom začala trochu ztrácet a už už se těšila na konec knížky. Napsáno to bylo čtivě, svižně, já bych ale zkrátka byla šťastnější, kdyby to autor trochu pokosil, stejně jako kosil postavy v knize.
Mojenka
Olga Stehlíková
I přestože knížka vypraví velmi smutný a silný příběh, až tolik mě v porovnání s jnými knížkami s podobným námětem nezasáhla. Hlavně ze začátku mi dělalo problém se do knihy začíst, protože v příběhu velkou část zabírají popisy přírody. Postupem času jsem si ale na styl vyprávění zvykla a zhruba od třetiny jsem knížku dočetla skoro jedním dechem.
Knížka se řadí mezi dětskou literaturu, já sama si ale úplně nedokážu představit, že by j malé dítě četlo. Podle mě je to spíš příběh pro dospělé, vyprávěný dětskýma očima, doplněný o krásné ilustrace.
Malinka
Dita Táborská
Příběh je doslova nahuštěn okamžiky které vám zlomí srdce. Autorka téma adopce uchopila celkem neotřelým způsobem, vůbec mě nenapadá, k jaké knížce bych tuto přirovnala.
K úplné spokojenosti mi ale něco chybělo. Asi mi úplně nesedl styl vyprávění píběhu, většinou chci podobné příběhy spíš delší, ale Malinku ych uvítala kratší. Ještě by mě potěšilo, kdyby se více prostoru dostalo i Ině a Alici.
Autorce určitě patří poklona za vykreslení postav, takovou kopu nesympatických lidí jsem dlouho nepotkala. Skvěle taky autorka popsala složitost lidských vztahů, kdy si lidé vzájemně ubližují, přestože se milují.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
Knížka je psaná velmi specifickým jazykem bez přímé řeči a příběh tak může působit poněkud odosbněně, opak je ale pravdou. Knížka vás absolutně pohltí, protože není nijak natahovaná, nejsou zde žádné výplňové pasáže.
Zuzanin dech není pouze příběh o válce ale i sondou do mezilidských vztahů. Opět mě donutil přemýšlet nad tím, jak je vůbec možné, že se takové věci děly.
Knížka není vhodná pro slabší povahy, autorka přistupuje k popisům velmi realisticky.
Tchyně
Sally Hepworth
Příběh je vyprávěn z úhlů dovu hlavních postav a rovnou v několika časových obdobích. Kapitoly jsou navíc krátké a příběh svižně odcípá, takže se knížka čte skoro sama. Je to přesně ten tip odpočinkové čety se špetkou napětí, který se dobře čte na dovolené.
Doporučuji čtenářům Shari Lapeny.
Na co Alice zapomněla
Liane Moriarty
Čtení knížky mě moc nebavilo hned od začátku a knize musím vytknout především její délku. Velká část příběhu tvoří Aliciny úvahy, které mi přišly, že se dost opakují. Přibližně v polovině knihy sice došlo k malému zlomu a já se chvílemi přistihla, že mám i chuť číst dál, konec už ale zase vrátil do svých starých kolejí.
Celou knihu jsem měla pocit, že se autorka snaží budovat napětí a být ohledně některých postav záhadná, a já se těšila na nějaký velký závěrečný twist, kterým mě autorka dostane. Bohužel, ani ten se nekonal.
Abych ale nebyla jenom kritická, tak se mi námět knížky moc líbil a kdyby byl příběh svižnější, tak bych i řekla, že je to dobrá knížka.
Má temná Vanessa
Kate Elizabeth Russell
Má temná Vanessa je velmi silný a psychicky náročný příběh, který ze svého srdce asi jen tak nevymažu. Při čtení jsem cítila úzkost na prsou a bylo mi psychicky i fyzicky špatně z toho, jaký příběh se odehrává na stránkách, které jsem držela v ruce.
Autorka se s nelehkým tématem zneužívání mladičkých studentem poprala neuvěřitelným způsobem a jestliže tato knížka byla jejím debut, nemůžu se dočkat, jakého příběhu se od ní dočkáme příště.
Pokud bych měla knížku srovnat se Svolením od Vanessy Springory, tak musím jednoznačně doporučit Mou temnou Vanessu, přišla mi precizněji zpracovaná a čtenářsky přístupnější. Na druhou stranu, Svolení je autobiografický román, což z něj samo o sobě dělá poněkud unikátní čtenářský zážitek.
Plán plavby
Trish Doller
Mám ráda romantiky, v kterých je i něco navíc. V případě této knihy je to cestování a plavba po širém moři.
Plán plavby je přesně tím tipem knihy, kdy od začatku asi víte, jak to celé dopadne, vůbec vám to ale nevadí. Je to přesně ta knížka, u které si odpočinete a hodíte starosti za hlavu a doslova se necháte unášet na vlnách pohody tohoto příběhu.
Hlavní hrdinové mi od začatku přirostli k srdci, oba byli sympaťáci a já jimod začátku fandila. Romantickou linku hezky doplňoala ta cestovatelská, autorka autenticky líčila jednotlivé ostrovy v Karibiku a já si úplně představovala jak se válím někde na pláži.
Jednu hvězdičku ubírám za to, že kniha pro mě neměla v ději žádný překvapivý moment.
Hlavní role
Vítězslav Jareš
Anotace nám slibuje pohled do života alkoholem zlomené ženy, mě ale při čtení tak nějak něco chybělo. Začátek knihy byl hodně silný a já tak získala od knihy velká očekávání. I přes krátké kapitoly se příběh poněkud vlekl a já si nedokázala k hlavní hrdince vybudovat vztah. Pro mě z toho bylo cítit, že kniha byla napsaná mužem a nedokázala jsem se tak na hlavní hrdinku "emočně" napojit.
Jakmile se ale dějová linka přehoupne do části s léčebnou, začala mě kniha mnohem víc bavit, už to ale nedokázalo pozměnit mé celkové dojmy.
Co mě na knize bavilo bylo vykreslení hereckého prostředí a popisy toho, jak to chodí na place a za kamerou.
Perfektní manželství
Jeneva Rose
Knížka je za mě zdařilá, ale má jednu nevýhodu, pokud už máte něco v thrillerech načteno, tak vás nikterak nepřekvapí. Celou dobu jsem doufala, že mě autorka na konci překvapí a já udělám jedno velké wau, což se bohužel nestalo.
Příběh se četl velmi dobře, kapitoly jsou krátké a čtivé, zvládla jsem ji za dva večery. Pokud hledáte “odpočinkový”, čtivý thriller, který vás na dva večery zabaví, tak vám Perfektní manželství můžu určitě doporučit. Pokud už jste ale trochu vybíravý a máte toho hodně načteno, můžete Perfektní manželství klidně přeskočit.
Deník mladého přírodovědce
Dara McAnulty
Deník mladého přírodovědce je příběhem kluka, jehož největší vášní je pozorování přírody. V tomto lyrickém příběhu nás seznamuje se svým příběhem poněkud netradičním způsobem. Formou deníkových zápisků prožíváme s hlavním hrdinou jeho všední dny, Dary je ovšem velký fanda pozorování ptáků, takže často se toho během čtení dozvíme mnohem víc z jejich života, než ze života samotného hrdiny.
Knížka má velmi specifický jazyk a děj je hodně zaměřený na popisy přírody, takže je mi jasné, že nesedne každému. Já sama bych osobně uvítala víc pasáží zaměřených na “lidský” svět. Na druhou stranu je zajímavé pozorovat, jak autor popisy přírody proplétá i s odkazy na svůj každodenní život a my tak mezi řádky čteme, že jeho život není vůbec lehký.
I když se právě díky tomu stylu, jakým je knížka napsaná může zdát, že něco takového napsal někdo “starý”, opak je pravdou. Dary, hlavní postava a autor zároveň vydal tento příběh, když mu bylo šestnáct . A už jenom proto podle mě stojí kniha za zkoušku.
Přestože je knížka spíše tenčí, není to příběh, který zhltnete za dva večery. Já sama knížku četla skoro čtrnáct dní a pomalu si ji dávkovala, abych vždycky měla příležitost se zamyslet, co se Dary snažil svým čtenářům sdělit.